Další ráno se u snídaně nemluvilo o ničem jiném, než o Turnaji tří kouzelnických škol. Všichni do jednoho mezi sebou rozebírali minulý Turnaj a jeho pravidla, vytvářeli si teorie o úkolech a tipovali, kdo by se mohl stát jejich šampionem.

Sebastian se posadil ke svému kolejnímu stolu a okamžitě si nalil hrnek horké kávy, který do sebe vyklopil. Altair nad tím pozvedla obočí, ale neptala se. Ať v noci dělal cokoliv, nechtěla to vědět.

„Pošta ještě nedorazila?" zeptal se, zatímco si na talíř nakládal smažená vejce.

„Ne," zavrtěla hlavou a upila ze svého hrnku kávy. „Čekáš snad nějakou?"

„A ty ne?" opáčil s úšklebkem a zakousl se do slaniny. „Olie s Jonem taky jistě jeden nebo dva dopisy dostanou, Ben a Roxy taky. Kat nemusí k poučování chodit daleko, její otec sedí jen kousek od ní."

Oba dva se ohlédli k profesorskému stolu, kde seděl profesor lektvarů, Wayn Hopkinson. Altair si byla jistá, že její sestřenice dostala kázání o nebezpečí Turnaje ještě včera večer, nejspíš i od matky, protože jejich dům sídlil v Prasinkách a profesorův krb byl s tím v domě propojen.

Sebastian se nadechoval k řeči, ale v tu chvíli se nad nimi ozvalo svištění křídel a houkání. Ke každému stolu se rozletělo nezměrné množství sov a každá hledala svého majitele. Jak Sebastian předvídal, všem, které jmenoval, dorazily dopisy, kromě Katherine. Oliver si vyměnil pohled se svým dvojčetem, než dopis otevřel.

Ben s Roxy taky dostali společný dopis, nad kterým se oba dva sklonili. Altair do klína spadla jedna obálka, sova s Denním věštcem se posadila na kraj stolu a vyčkávavě na ni hleděla. Strčila jí peníze do nachystaného váčku a sova zase odletěla.

Sebastian si s výrazem čirého utrpení převzal svůj dopis a okamžitě ho otevřel. Nemělo cenu prodlužovat jeho přečtení, beztak věděl, co v něm najde.

Oba dva se dali do čtení. Zatímco Clary psala samozřejmě anglicky, Paulette se uchýlila k francouzštině. Sebastian sázel na to, že byla příliš rozrušená představou jeho přihlášení, aby psala anglicky.

„Za žádnou cenu se nepřihlašuj, nestojí to za to," přepapouškovala Altair slova své matky a podívala se na Sebastiana.

„Jestli se přihlásíš, roztrhnu tě jako hada," odpověděl slovy své matky a použil i stejný jazyk, v obličeji trochu pobledlý. „No, teď mám vážné pochyby o zdravém úsudky vlastní matky."

Altair vyprskla smíchy a snažila se to zakrýt zakašláním. Raději sáhla po hrnku a napila se.

„Beztak to nemyslí vážně," ušklíbla se na bratrance. „Snad tě to neodradí."

„Vůbec," zamítl okamžitě její slova. „Přihlásím se i tak. Udělám jméno rodině Blacků."

„Myslím, že to už udělal tvůj otec, můj otec, teta Lara, dědeček Sirius a babička Nicole, ale nerada ti kazím iluze," popíchla ho Altair.

Sebastian sestřenici probodl pohledem a schoval si dopis do kapsy. Raději se vrátil ke snídani, ta ho alespoň neprovokovala.

------------------

„Pravidla jsou podle mě jasná," řekl Albus a nehezky se ušklíbl. „Jelikož všichni sedmnáctiletí v naší rodině dostali dopis, tedy až na Altair, která oslaví narozeniny v sobotu, budou se moct zúčastnit jen studenti od sedmnácti výš."

„To je ale překvapení," utrousila Colette suše a dál se houpala na židli, jednu nohu opřenou o hranu stolu. Bylo jí zřejmě úplně jedno, že kdyby ji zahlédla knihovnice, rovnou by ji vyhodila ven. „Jako kdyby se dalo čekat něco jiného, když se na tom podílí strejda Harry, naši otcové a teta Lara."

Charlotte protočila očima. Ji představa přihlášení vůbec nelákala a byla ráda, že ještě tu možnost nemá. Byla tak ze hry možnost, že by se ji někdo pokusil dostat do sázky o to, jestli se odváží přihlásit.

„Ale teď důležitá otázka," vzala si slovo Altair a přelétla všechny pohledem. „Kdo z vás by se přihlásil nebo přihlásit chce?"

Albus, Colette, Sebastian, Altair, Ben, Roxy a Oliver s Jonathanem zvedli ruce do vzduchu.

„Colette?" zarazil se Sebastian překvapeně a na mladší sestru se zamračil.

„No co?" pokrčila rameny a zatvářila se ublíženě. „Nejsem žádná křehotinka, navíc by to byla skvělá příležitost, jaká se nám nejspíš už nenaskytne."

„Třeba ho obnoví celkově," namítla Roxy. „Letos Bradavice, příští rok zase třeba Kruval nebo Krásnohůlky."

„I kdyby, tak se Turnaj pořádal každých pět let," upozornila je Rose líně, aniž by zvedla pohled od úkolů. „Pochybuju, že by tohle zrovna měnili."

„Takže jsme ze hry úplně, bezva," ušklíbl se Abe a konečně začal listovat knihou, kterou měl před sebou. Jejich původní záměr byl dělat úkoly, které jim profesoři za první čtyři dny zadali, ale do práce se zatím pustila jen Rose.

Ostatní ho napodobili a pustili se do úkolů, dlouhou chvíli bylo slyšet jen škrábání brků a otáčení stránek, sem tam tichý povzdech. Nikdo z nich se ale na úkoly plně nesoustředil. I Rose se hlavou honily představy o Turnaji, ačkoliv nikdy nepřemýšlela nad možností se přihlásit.

---------------

Lauren složila všechny papíry na svém stole do úhledných komínků podle toho, jak rychle potřebovaly vyřídit, a přečetla si poslední oběžník. S povzdechem ho zmačkala a hodila do koše.

Vedoucí odboru se stala teprve na jaře, když ji navrhl minulý vedoucí, který se chystal na odpočinek. Kingsley Pastorek jeho návrh schválil, a tak se patnáctého března stala oficiálně hlavou celého odboru. Proklínala svého předchůdce, neboť odešel ve chvíli, kdy naplno běžely plány ohledně Turnaje tří kouzelnických škol, a všechno padlo v tu chvíli na ni.

Od té doby přicházela do práce brzy, odcházela z ní pozdě a měla jen žalostně málo času na svou rodinu. Freda kolikrát našla spícího v křesle u krbu, jak na ni čekal, ale vyčerpáním usnul. Kejkle dobře vydělávaly, objednávky se jen vršily a Fred, George a Ron měli co dělat, aby je stíhali vyřizovat včas.

Lara si vjela rukou do vlasů a podívala se na hodiny. Bylo téměř deset. Vstala, v ruce sevřela kufřík a vyrazila z kanceláře ven. Její asistentka už tam nebyla, odešla bezmála pět hodin před ní.

Ministerstvo bylo nezvykle klidné. Nepotkala jediného člověka, zatímco procházela patrem celého odboru. Zaměstnanci už odešli, zbyla jako poslední. Podpatky jejích bot hlasitě klapaly a vytvářely ozvěnu.

Došla k výtahu a přivolala si ho. Musela uznat, že pozdní odchody nebo brzké příchody měly jedinou světlou stránku – netísnila se s ostatními v kabině výtahu tak, že se sotva nadechla. Opřela se o zadní část výtahu a na chvíli zavřela oči. Byla unavená a těšila se na to, až si sundá ty pitomé boty, povečeří a půjde si lehnout.

Výtah zastavil v atriu, které bylo prázdné, i kontrola už byla dávno pryč. Vyšla ven a zamířila ke krbům.

„Laro, myslel jsem, že už budeš doma," promluvil na ni Kingsley Pastorek, který zrovna vycházel z vedlejšího výtahu. Zastavila se u něj a unaveně se usmála.

„To samé můžu říct o tobě," opáčila.

„Zdržel mě Hamish," vysvětlil mírně podrážděně. „Přísahám, že ten chlap mě jednou přivede k šílenství."

„Nechápu, kde se ta jeho pozitivní nálada bere," přitakala Lauren nechápavě. Sama měla co dělat, aby kolikrát nebyla po dlouhém dni nepříjemná jak na své podřízené, nebo doma na Freda a děti. „Je vedoucí, musí mít práce nad hlavu."

„Nedivil bych se, kdyby si loknul něčeho na posilnění," ušklíbl se Kingsley. „Sám nad tím kolikrát přemýšlím ve slabých chvilkách."

„Co vlastně chtěl, pokud se smím zeptat?" zajímala se Lara a pomalu s ministrem mířila blíž ke krbům.

„Jen pár věcí ohledně zítřka," povzdechl si Pastorek. „A co ty, jsi připravená se vrátit zpátky do Bradavic?"

Lara přikývla, ačkoliv si nebyla zcela jistá. Naposledy tam byla rok po válce, aby si s dalšími dodělala zkoušky OVCE. Nechodila normálně do školy, ale doučovala se doma, zatímco se starala o malou Isabelle. Kvůli zkouškám však ve škole strávila dva týdny, aby nemusela každý den dojíždět.

Pořád si říkala, že do zahájení celého Turnaje zbývá dost času, ale školní rok začal a odpočet dní se zkrátil na posledních několik hodin.

„Jsem," řekla nakonec a donutila se pousmát. „Navíc tam mám děti. Když mě kluci uvidí, třeba si rozmyslí přihlášení."

„A co Eileen?" zajímal se a rty se mu roztáhly do úsměvu. „Už jsou jí dva, že?"

Lauren při zmínce o vnučce pookřála. „Jo, roste jako z vody. Připadá mi to jako včera, kdy se narodila."

„Stíhá to Izzy?"

„Snaží se," přitakala Lara. „Vedoucí přihlíží k tomu, že je sama, i když se jí snažíme pomáhat. Fred zůstává některé dny doma, hlídává i moje máma a Molly samozřejmě taky, ale nechtěli jsme tam Elu nechávat v létě tak často, protože si k sobě samozřejmě vzala i ostatní. Naštěstí si ji vzala ráda na starosti Charlotte."

Kingsley se pobaveně zasmál a stiskl jí otcovsky rameno. „Tak zítra. A ne, že nebudeš stíhat."

Lara přikývla a sledovala, jak ministr jde k nejbližšímu krbu a mizí v zelených plamenech. Povzdechla si a vešla do krbu, ve kterém se přemístila. Objevila se před bílou brankou, která byla jediným vchodem na pozemek.

Předzahrádka byla udržovaná a kolem plotu se táhly záhony růží. Otevřela branku a po dlážděné cestičce šla k domu. Nepotřebovala klíč, dveře domu nezamykali. I kdyby se k nim někdo chtěl vloupat, zamčené dveře by mu v tom sotva zabránily.

Překvapeně se zarazila, když ucítila lahodnou vůni jídla. Vešla do kuchyně, kde na ni čekali Fred s Isabelle.

„Už jsme si říkali, jestli se dneska objevíš," usmála se na ni dcera a pokynula jí, aby se posadila ke stolu.

„Co to má znamenat?" zeptala se Lara s mírným úsměvem. „Vždyť je skoro půl jedenácté."

„Už dlouho jsme společně nejedli, tedy když nepočítám oslavu v Doupěti," odpověděl Fred a natáhl se, aby ji na přivítanou políbil.

„To je od vás moc hezké." Lauren cítila, jak se jí do očí derou slzy. Zamrkala, aby se jich zbavila, a posadila se.

„Co tedy máme dobrého k večeři?" zeptala se s úsměvem a sledovala, jak Isabelle mávla hůlkou. Z linky k nim začalo přilétávat čerstvě uvařené jídlo, které vonělo tak lahodně, až jí omámily všechny smysly.