Joseph cítil, jak se mu třesou ruce. Kytice v jeho pravé dlani šustila, jak se květiny o sebe otíraly. Zhluboka do plic nasál vzduch a podíval se na Owena, který stál s Altair ve výtahu s ním. Jakmile se kabina zastavila a dveře se odsunuly, vyšli ven a Altair je zavedla chodbou až k pokoji.

Na vteřinu zaváhal, potom vzal za kliku a otevřel dveře do nemocničního pokoje. Trochu v něm hrklo při uvědomění, že u postele sedí Sebastian. Ten se na ně otočil a změřil si jej lhostejným pohledem.

Jenže Joseph to nevnímal, protože mu pohled padl na samotnou postel, kde ležela Colette. Srdce mu vynechalo několik úderů, v obličeji zbledl tak, že připomínal okolní zdi.

Když se mu donesla zpráva o napadení Colette, byla už v nemocnici a on neměl možnost ji navštívit. Po škole začaly kolovat fámy, od jejího vzhledu po závažnost napadení. Colette sice vypadala, jako kdyby pouze spala, ale její bledost neodpovídala normálu. Pod kůží se jí rýsovaly modré žilky, vystupující teď na povrch.

Navíc dýchala mělce, což byl další faktor toho, že je její stav vážný.

„Co tady dělá?" zeptal se chraplavě Sebastian a vstal.

„Baste, má právo tady být," řekla Altair.

„Musel jsem ji vidět," odhodlal se Joseph k mluvení. „Zjistit, jak na tom doopravdy je."

„Chceš vědět, jak na tom je?" nadzvedl Sebastian obočí, hlas se mu třásl potlačovaným vztekem.

„Sebastiane," oslovila ho Altair varovně, „on za to nemůže. Za nic z toho."

Poslední větu zdůraznila tak, že přilákala Josephovu pozornost. Sebastianova čelist se zatnula, jako kdyby potlačoval slova, která se mu drala na jazyk.

„Ono se snad stalo ještě něco?" zajímal se Joe polekaně.

„Radši by ses měl posadit," poradil mu Owen, ale Joseph zavrtěl hlavou. Harrison si povzdechl a shlédl na Altair.

„Colette byla těhotná, když ji někdo uřkl," prozradila mu tichým hlasem.

Joseph měl pocit, jako kdyby ho někdo udeřil. Před očima se mu na chvíli udělalo černo a on měl co dělat, aby se mu nepodlomila kolena. Srdce se mu rozbušilo.

„Tě-těhotná?" zakoktal a pohledem zabloudil ke Colette.

„Jo, těhotná," přisvědčil Sebastian ledově. „Blahopřeju, byl bys otec, kdyby se tohle nestalo."

Altair po svém bratranci střelila nahněvaným pohledem a něco mu řekla ve francouzštině, které Joseph nerozuměl. Uměl jenom pár slovíček, které ho Colette naučila nebo je od ní pochytil.

Bylo mu ovšem jedno, jestli jim rozumí nebo ne. Sotva to vnímal, protože mu v hlavě rezonovala Sebastianova poslední věta. Dokonce si ani nevšiml, že už tam nejsou jen oni čtyři a Colette, ale i blonďatá lékouzelnice, dokud se mu na rameni neocitla její ruka.

„Omlouvám se za svého syna," řekla mu laskavým tónem a střelila po Sebastianovi ostrým pohledem. Kdyby se nenacházeli v takové situaci, nejspíš by ho pobavilo, jak Sebastian pod matčiným pohledem zbledl a stáhl se.

„To nic," dostal ze sebe Joseph a poprvé se na ni podíval. Nebylo pochyb, že je opravdu jejich matka, protože Colette podědila skoro veškerý vzhled po ní. Jediné, čím se lišily, byla barva očí.

„Nechceš se posadit?" navrhla a dovedla ho ke křeslu, ve kterém předtím seděl Sebastian. Posadil se a pohled mu spočinul na Colette.

„Myslím, že bychom mohli zajít do bufetu," navrhla Altair a téměř násilím odtáhla svého bratrance z pokoje. Joseph zaregistroval, jak se za nimi zavřely dveře.

„Je mi to strašně líto," hlesl a pokusil se zahnat slzy, které se mu draly do očí. „Kdybych věděl-"

Nedokázal to doříct, protože se mu zlomil hlas. Lhal by, kdyby řekl, že ho představa otcovství neděsila. Měl teprve končit školu, navíc chtěl jít s Owenem k bystrozorům, což znamenalo tříletý výcvik.

Věděl ale, že by to vyřešili.

Paulette si dřepla, aby mu viděla do očí. Donutila ho podívat se na ni.

„Nemůžeš za to a nikdo to ani nezmění," řekla mu pevným hlasem. „Ale moje dcera tě potom bude potřebovat. Ztratit dítě není nic lehkého, těžko se s tím vyrovnává. Pokud ti na ní opravdu záleží, budeš tu potom pro ni, protože bude potřebovat oporu, kterou jí budeš moct dát jen ty, rozumíš?"

Joseph přikývl a zhluboka se nadechl. „Takže se určitě probere?"

„Zatím to nevíme jistě, ale Colette je bojovnice," odpověděla Paulette a obličejem se jí mihl výraz naprostého přesvědčení, jaké znal u Colette. „Pokud jí ta kletba nepoškodila mysl, dostane se z toho."

„Budu tady pro ni," slíbil roztřeseným hlasem. „Dáte mi vědět, až se probere, prosím?"

Paulette souhlasně přikývla a postavila se. Teprve tehdy si všimla kytice, kterou přinesl. Rty se jí roztáhly do jemného úsměvu.

„Vidíš to, nikoho dosud nenapadlo nějaké přinést," poznamenala a převzala si je. Jediným mávnutím hůlky vykouzlila vázu na nočním stolku u postele a položila do ní květiny.

Ačkoliv se to zdálo nepatřičné, kytice alespoň trochu rozzářila nemocniční pokoj.

---------------------

Když se Charlotte s Altair dostaly na Ministerstvo kouzel, bylo v atriu nezměrné množství lidí. Jonathan jim věnoval poslední povzbudivý pohled a přenesl se krbem zase pryč.

„Tak jdeme," řekla Altair a rozešla se ke kontrole, kterou museli projít všichni návštěvníci ministerstva. Zatímco čekaly, proletělo jim nad hlavou hned několik oběžníků a dokonce jeden zmenšený drak, který utekl jednomu z úředníků.

Altair hádala, že patřil k Odboru pro dohled nad kouzelnými tvory a malého draka někomu zabavil, ten se ovšem dostal z přepravky a teď se snažil uletět někam pryč.

„Šílené," zamumlala Charlotte, ale oči jí svítily nadšením.

„Nemohla bych pracovat u kontroly," svěřila se jí Altair tiše, protože před nimi stáli už jen dva lidé. „Asi by mi praskla hlava."

Charlotte se zasmála a postoupila zase o krok dopředu. Trvalo jen chvíli, než se konečně dostaly na řadu. Obě dvě předložily dopis, který jim z Ministerstva kouzel přišel pár dní po druhém úkolu, a daly zkontrolovat své hůlky, než jim mladík podal dvě visačky s nápisem Návštěvník.

Čekat na jeden z výtahů už potom nezabralo tolik času, takže se nakonec dostaly na Odbor záhad včas. Sotva vykročily z výtahu, už před nimi stála Isabelle se širokým úsměvem na tváři.

„Tak pojďte, šéf už na vás netrpělivě čeká," řekla jim a naznačila, aby ji následovaly. Prošly krátkou chodbou a vešly na oddělení černými dveřmi se zlatým zdobením. Altair cítila, jak jí projel podivný pocit, když vcházela dovnitř.

„Co to bylo?" zajímala se Charlotte a otočila se, aby si dveře prohlédla.

„Obyčejné odhalující kouzlo," odpověděla Izzy s úsměvem. „To kdyby sem někdo šel ve změněné podobě. Člověk si brzy zvykne."

Kancelář vedoucí Odboru záhad nebyla daleko od vstupních dveří, snad aby ji nemuseli návštěvníci dlouho hledat. První patro bylo jediné přístupné pro zaměstnance a návštěvníky, kteří tu nepracovali, ale zavítali sem.

Isabelle zaklepala a po vyzvání otevřela dveře. „Vedu vám slečnu Weasleyovou a Blackovou, šéfe."

„Děkuji, Weasleyová," přikývl a pokynul jí, že může odejít. Isabelle věnovala své sestře a sestřenici poslední pohled, potom vzala za kliku a zavřela za sebou dveře. „Prosím, posaďte se."

Obě dvě se posadily do křesel před stolem a podívaly se na Ignácia Campbella, který se na ně díval zpod obrouček oválných brýlí. Bylo mu něco málo po padesátce, ačkoliv Altair by mu hádala méně.

„Jsem velmi rád, že jste sem přišly," usmál se na ně. „Abych se oficiálně představil, jsem Ignácius Campbell a vedu Odbor záhad. Vy budete Altair," ukázal na ni, „a vy Charlotte, mám pravdu?"

„Ano," přitakala Altair.

„Takže, abychom se zbytečně nezdržovali, dočetl jsem se v Denním věštci, že jste společně vyrobily velmi silný uspávací prášek," přešel rovnou k věci.

„Přesně tak," přikývla souhlasně Charlotte. „Postup našla Altair v jedné z knih z Oddělení s omezeným přístupem."

„Pokud se nepletu, jmenuje se Věčný spánek, i když jeho účinky netrvají věčně," podotkl s úšklebkem. „Na jeho přípravu jsou potřeba dva tucty lektvarů a bylinky, některé těžko sehnatelné."

„Ano, to je on," přisvědčila Altair.

„Povězte mi, jak jste postupovaly," požádal je s upřímnou zvědavostí. „Nemyslím, abyste mi přesně vyjmenovaly lektvary, jak jste je vařily po sobě, ale čím jste začaly a podobně."

„No, jako první jsem si sestavila seznam přísad, které budu potřebovat, a poslala dopis do lékárny," odpověděla Tara zamyšleně. „Na ty nejlehčí jsem zásoby měla, a tak jsme začaly s nimi. Po nich jsme pokračovaly těmi, které zabraly nejvíc času, abychom měly jistotu, že to stihneme.

Vyšlo nám to dobře, dva dny před druhým úkolem jsme měly hotový prášek."

„Máte ve škole vlastní zásoby na lektvary?"

Přikývla. „Od čtvrtého ročníku si vařím některé lektvary sama doma nebo potom ve škole, abychom nemuseli zbytečně chodit na ošetřovnu a otravovat madame Pomfreyovou."

„To jsem už dlouho neslyšel," prozradil jim s úžasem. „A jak jste sehnaly všechny ty bylinky?"

„Lékárnice se za menší příplatek opravdu vynasnažila všechno sehnat," odvětila Charlotte s úšklebkem. „Kdyby ale nebylo nazbyt, přemýšlely jsme o výletě do Zapovězeného lesa."

Ignácius se spokojeně usmál a opřel se lokty o desku stolu.

„Víte, děvčata, takové talenty, jako máte vy dvě, se často nevidí," řekl jim beze špetky humoru. „Obzvláště v jedné rodině. Kdybych Věčný spánek zadal některým mým lektvaristům, měl bych lehké pochyby, zda to dokážou.

Na Odboru záhad pracujeme s mnoha obtížnými lektvary, vytváříme nové a snažíme se překonávat hranice. A na to potřebujeme schopné lidi.

Vy dvě byste byly dokonalé kandidátky. Jen je škoda, že školu dokončíte až příští rok."

Altair se otočila a střetla se s Charlottiným pohledem. Sotva dokázala zakrýt překvapení, ačkoliv ji po přečtení dopisu napadlo, proč by s nimi chtěl mluvit. Jiný důvod snad ani neexistoval.

„Kdybyste teď dělaly OVCE, okamžitě bych vám tu nabídl místa," pokračoval Campbell. „Nicméně, i tak se vás můžu zeptat, jestli byste o to vůbec stály?"

„Upřímně, ještě jsem nad tím vůbec nepřemýšlela," přiznala Charlotte rozpačitě. „Ale určitě je to úžasná nabídka, kterou moc lidí nedostane. Navíc lákavá."

„Rozhodně se chci lektvarům věnovat i po škole a Odbor záhad je nejspíš to nejlepší místo," odpověděla Altair po krátké volbě slov. „Na konečné rozhodnutí je ale čas, ne?"

„Samozřejmě," ujistil je vedoucí pohotově, aniž by se přestal usmívat. „Pohovory s novými uchazeči děláme vždy před zkouškami OVCE, potom si ty, kteří zvládnou získat požadované výsledky, pozveme na další schůzku.

Tudíž máte v podstatě čas až do dalších velikonočních prázdnin."

Charlotte si viditelně oddechla. Volba povolání byla skoro pro každého studenta velmi důležitým rozhodnutím, nad kterým nějaký čas přemýšlí, než se rozhodne. Nevěděla, jestli by se dokázala rozhodnout tady a teď.

„Nebudu lhát, není to lehké povolání," dodal potom. „Ať už časově nebo psychicky. Navíc hned na začátku musíte projít několika testy. Ale stojí to za to."

V kanceláři nastalo poprvé za tu dobu ticho, které trvalo déle než pár vteřin. Ignácius přeskakoval pohledem mezi Altair a Charlotte a sledoval, jak obě dvě přemýšlí. Neočekával, že by mu na to kývly okamžitě, nebyl pošetilý. Navíc se mu líbilo, že to ani neudělaly.

„Myslím, že je to tedy vše," prolomil ticho spokojeným hlasem a postavil se. Obešel stůl a počkal, dokud se obě dvě nepostavily naproti němu. „Rád jsem vás poznal a doufám, že se uvidíme další rok."

„My vás taky," ujistila ho Altair a potřásla si s ním rukou. Charlotte ji napodobila, potom je Ignácius Campbell vyprovodil až k výtahu, kde jim ještě popřál hezký zbytek dne, než se za nimi zatáhly mříže výtahu.

Altair vydechla přebytečný vzduch z plic a otočila se na svou sestřenici. Poznala, aniž by to Charlotte řekla nahlas, že jí to šrotuje v hlavě. Jak řekla, je to nabídka, kterou nedostane každý. A ony měly štěstí, že ji dostaly už v šestém ročníku a navíc obě dvě. Co by mohlo být lepší, než pracovat společně, když jim to tak dobře šlo?

„No, ještě nás čekají ty malé firmičky," řekla Charlotte nakonec a ušklíbla se. „Co myslíš, dostaneme lepší nabídku?"

Altair se přidušeně zasmála ve chvíli, kdy se ozval ženský hlas oznamující patro, ve kterém výtah právě zastavil. Obě dvě rychle opustily kabinu a uvolnily tak místo úředníkům, aby se nahrnuli dovnitř.

Protáhly se zaplněným atriem až ke krbům. Protože netušily, jak dlouho jim bude návštěva Odboru záhad trvat, nenutily Jonathana čekat na ministerstvu. Charlotte sáhla do kapsy a vytáhla z ní malé kulaté zrcátko.

„Jone!"

Trvalo pár vteřin, než se v něm objevila chlapcova tvář. „Už jste skončily?"

„Jo," přitakala Lottie a schovala si zase zrcátko do kapsy, když bratrův obličej zmizel. Děkovala Merlinovi, stejně jako několikrát předtím, že tahle zrcátka měli. Charlotte to svoje využívala jen příležitostně, většinou ho nepotřebovala, ale hodilo se.

Jonathan se objevil o chvíli později. Neudělal od krbu, do kterého se přemístil, víc než dva kroky, aby jim ho nikdo nesebral.

Dívky k němu přistoupily a každá se ho chytila za jednu ruku, než vstoupili do krbu a zmizeli v zelených plamenech.