Oliver mávl naposledy hůlkou a potom si ji schoval do kapsy. Komnata nejvyšší potřeby se podle jejich přání změnila na obrovskou místnost s bazénem a umělým trávníkem, po kterém mohli chodit bez bot. Strop byl začarovaný do nočního nebe, stejně jako ve Velké síni, a nad hlavami jim poletovaly malé lampionky jako osvětlení.

Na zdech visely plachty s motivy jednotlivých kolejí a dalších škol, protože doufali, že se hosté z jiných zemí objeví taky. U jedné zdi se táhl dlouhý stůl s občerstvením všeho druhu. Nechyběly ani žertovné záškolácké zákusky, které ovšem pro jistotu označili, právě kvůli zahraničním hostům.

„Olie, máš hotovo?" křikl na své dvojče od bazénu Jonathan.

„Jo," přitakal a rozhlédl se. Všechno bylo zařízené, za okny už padal soumrak. Nejvyšší čas, aby všichni začali chodit. „Má bazén správnou teplotu?"

„Tu nejlepší," ušklíbl se Jonathan a zamířil přes trávník ke svému dvojčeti. Oba dva už byli nachystaní na večírek, boty nechali u vchodu.

„Kdo má Altair vlastně dovést?" zajímal se Albus.

„Dojde sama," ozval se Sebastian ode dveří. Vyzul si boty a dál pokračoval bos. „Včera na večeři mi řekla, že o té oslavě ví."

„Před ní něco utajit je opravdu zázrak," povzdechl si Oliver. „Charlotte dokonce začarovala první vydání školních novin, aby se o ničem nedozvěděla."

„Co se dá dělat," pokrčil Jonathan rameny a strčil si ruce do kapes. „I tak si to všichni užijeme, ne?"

Sebastian přikývl a obdařil bratrance šibalským úsměvem ve chvíli, kdy se dveře Komnaty nejvyšší potřeby otevřely a dovnitř vstoupili první studenti.

-------------------

Oslava byla v plném proudu. Z reproduktorů vyhrávala veselá muzika, studenti se mezi sebou uvolněně bavili a bylo jedno, do jaké koleje chodí. Ačkoliv rivalita mezi Nebelvírem a Zmijozelem trvala stále, nebylo to takové, jako za dob jejich otců. Teď už to bylo spíše přátelské soupeření.

Charlotte si na vidličku napíchla kus melounu a dala si ho do úst. Ihned ucítila vodku, ale díky večírkům jejích bratrů a bratranců byla poměrně zvyklá, a tak ji to ani nepřekvapilo. Hádala, že v polovině jídla je nějaký alkohol.

„Tak co, bavíš se?" objevila se vedle ní Lily s rozjařeným úsměvem. Tváře měla mírně narůžovělé a vlasy sepnuté do vysokého culíku. Zřejmě už něco od svého příchodu vypila.

„Samozřejmě," usmála se nazpátek a vložila si do úst další meloun. „Naše rodina je proslavena svými večírky, nikdo se na nich nemůže nudit."

„Jsem rád, že to říkáš, sestřičko."

Jonathan se vedle nich objevil zcela nečekaně. V ruce držel tři panáky něčeho tmavě modrého a každé jeden podal. Charlotte si to změřila podezřívavým pohledem.

„Obarvená vodka?" hádala.

„Těsně vedle," zavrtěl Weasley hlavou. „Obarvený bílý rum."

Lily se na pití podívala a pokrčila rameny. Bylo jí jedno, co pije.

„Už jsi mluvil s těmi kráskami z Krásnohůlek?" otázala se Charlotte bratra zvědavě.

„Pár slov," přitakal Jonathan. „Pár z nich mě představila Céline."

Všichni tři svorně otočili hlavu k hloučku krásnohůlských studentů, postávajících několik metrů od nich. Do jednoho s úsměvem poslouchali Colette, vedle níž postávala i dívka, kterou Jonathan jmenoval.

Céline Moitessierová byla společná známá jak Blackových, tak i dětí Lauren Weasleyové. Jejich rodiče spolu i po válce udržovali korespondenci a skoro každé léto se navštěvovali, pokud jim to práce dovolovala. Letos z toho nakonec sešlo, protože Lauren si sotva urvala čas na to, aby přišla domů, natož aby odjela do zahraničí.

Céline, společně s dalšími spolužáky sedmého ročníku, byla vybrána do delegace za její školu. Díky ní se nakonec krásnohůlští studenti ukázali na večírku.

„A?" dorážela na bratrance Lily.

„A nic," pokrčil lhostejně rameny. „Okouzlila mě jenom jejich krása. Nerad to říkám, ale asi dospívám."

Charlotte s Lily se na sebe podívaly a vyprskly smíchy. Jonathan je obdařil nerudným pohledem.

„Promiň, ale tohle měl někdo nahrát, abych měla důkaz, žes to řekl," dostala ze sebe během smíchu Lily a utřela si slzy, které jí vhrkly do očí.

„Myslím to vážně," zamručel Jonathan uraženě.

„Tak na dospívání," pozvedla Charlotte se smíchem svoji skleničku, přiťukla si se svým bratrem a sestřenicí a vyklopila alkohol do sebe.

„Zajímalo by mě, jak dlouho bude trvat, než si toho všimne Sebastian," podotkla Lily a kývla ke Colette, která teď mluvila pouze s dvojicí chlapců z Krásnohůlek.

„Dlouho ne," odpověděla Lottie. V tu chvíli se totiž z davu vynořil Bast a vmísil se do jejich rozhovoru. Trvalo pár vteřin, než se oba chlapci s odchodem otočili a sourozenci Blackovi se pustili do tiché hádky.

„Tak se bavte dál," popřál jim nakonec Jonathan a zmizel mezi bavícími se lidmi.

„Rodinné prokletí," povzdechla si Lily a nabrala si do ruky hrst gumových medvídků. „Pokaždé, když se chceš s někým pobavit, tě vyruší ochranářský bratr," rozvedla to a postupně si naházela medvídky do pusy.

Charlotte jí musela dát za pravdu. Než jí to ale stihla říct, Lily odtančila pryč za svými kamarádkami, takže zůstala sama.

S úsměvem sledovala, jak Oliver skáče za hlasitého povzbuzování svých přátel do vody mezi ostatní, kteří se chtěli ochladit. Neviditelná zeď zabránila tomu, aby voda dostříkla dále než dva metry od okraje bazénu, takže nehrozilo nechtěné namočení.

Natáhla ruku, aby si vzala hrst gumových medvídků, když se setkala s druhou rukou. Rychle ucukla a podívala se do tváře Scopiuse Malfoye.

„Co tady děláš?" vyhrkla překvapeně. Měla pocit, jako kdyby jí kůže žhnula na místě, kde se jí dotkl.

„Bavím se," odpověděl Scorpius a s úšklebkem si nabral hrst gumových medvídků. „A mám chuť na něco sladkého."

„Myslela jsem, že se s mými bratry a bratranci zrovna nesneseš," namítla a natáhla se raději znovu pro meloun s vodkou. „Navíc tě na večírku pořádaného mými bratry vidím poprvé."

„To sice ne, ale večírky mám rád," pokrčil lhostejně rameny a hodil si několik medvídků do pusy. „A na večírku tvých bratrů nebo kohokoliv jiného z rodiny nejsem poprvé, jen sis mě zřejmě nevšímala."

Charlotte se v duchu zastyděla a tváře jí trochu zrudly. Odvrátila proto pohled a natáhla se pro další meloun. Cítila, jak jí alkohol stoupá do hlavy.

„Ty se červenáš?" zasmál se Scorpius pobaveně, když jeden z lampionků přiletěl blíž k nim, aby zase odplul hned pryč.

„Ne," odsekla nepřesvědčivě a strčila si kus melounu do úst.

„Tak v tom případě bys měla zvolnit, jinak odpadneš dřív, než udeří půlnoc," doporučil jí. Charlotte doufala, že se zase ztratí v davu, ale on se ani nepohnul.

„O co ti jde, Scorpiusi?" zeptala se ho a zpříma se na něj podívala. Zcela ignorovala jeho překvapený výraz. „Do léta jsi se mnou sotva promluvil a najednou se nečekaně vedle mě zjevuješ a chováš se, jako bychom byli přátelé."

„Co kdybych ti řekl, že chci, abychom byli přátelé?" opáčil a s tajemným úsměvem si nabral další hrst medvídků, načež odkráčel a zmizel v davu.

Charlotte si frustrovaně povzdechla a vjela si rukou do vlnitých vlasů, které zdědila po matce. Její zmatenost ohledně mladého zmijozela se ještě prohloubila.

--------------------

Altair se rozesmála nad příběhem, který jí vyprávěl jeden z kruvalských chlapců, i když jí do smíchu celý den nebylo. Pořád měla před očima výraz svého otce, když do Poháru vhodila své jméno. Navíc očekávala, že se každou chvíli nějakým způsobem objeví sova a přinese jí Huláka od matky.

„Omluvíš mě teď, prosím?" požádala ho a dál se usmívala. „Sestřenice mě potřebuje."

Chlapec se rozhlédl, aby zjistil, o které z dívek mluví, ale to už byla Altair pryč. Rychlým krokem mířila k lavičce na protější straně místnosti, kde postávalo jen pár lidí. Po cestě si uzmula láhev ohnivé whisky a úlevně si natáhla nohy po celé délce lavičky.

Odzátkovala láhev a pořádně si přihnula.

O chystané oslavě se dozvěděla vlastně jen náhodou, ačkoliv něco takového od svých bratranců a sestřenic čekala. Slavili každé narozeniny a ty sedmnácté byly prostě něco, co se oslavit muselo. Od dnešního dne byla dospělá.

Přesto si připadalo jako malé dítě, když se dívala do očí svého otce, které po něm zdědila, a viděla tu starost, kterou o ni měl. Všechny ty historky z války, které jim dospělí vyprávěli, si brala k srdci a považovala své rodiče za hrdiny. Věděla, že ji mají odradit od každého nebezpečí, které se v její blízkosti vyskytne. Problém byl, že to mělo spíše opačný efekt.

Chtěla se svým rodičům vyrovnat, aby o ní nikdo nemohl říct, že se nepovedla. Už tak stačilo, že se dostala do Zmijozelu místo Nebelvíru nebo Havraspáru. Holoubková si tehdy na této informaci pěkně smlsla a vynesla ji jako černou ovci rodiny, která jistě zdědila povahu po předcích svého dědečka, jež tak nenáviděl. A se Sebastianem udělala něco podobného, jenom o rok dříve.

To bylo jediné, co ji na její koleji trápilo. Měla ji ráda a líbilo se jí ve Zmijozelu, ale házelo to na ni podivný stín. Proč se jako sestra nedostala do Havraspáru po matce nebo do Nebelvíru po otci? Co v ní bylo jiné, že ji klobouk zařadil do koleje, kterou většina jejích přátel a příbuzných dříve zavrhávala?

Tu otázku si pokládala skoro do pátého ročníku, potom přišlo uvědomění, že ta jediná kolej je pro ni správná.

„Zítra tě bude bolet hlava," ozval se vedle ní hlas. Překvapeně otočila hlavu a spatřila Owena Harrisona se sklenicí něčeho zlatavého. Hádala, že je to medovina.

„Sedmnáctiny se prý mají pořádně zapít," pokrčila rameny a na znamení, že to hodlá splnit, se pořádně napila z láhve ohnivé whisky. Ta už byla z dobré třetiny prázdná, jak z ní neustále upíjela, zatímco se ztrácela ve vlastních myšlenkách.

Owen zvedl její nohy a posadil se na lavičku, načež si je položil na svůj klín. Cítila, jak jí tělem projel podivný pocit, a nepatrně se zachvěla.

„To sice ano, ale mají se zapít tak, aby si to oslavenec pamatoval," ušklíbl se a dopil zbytek ze své skleničky, kterou potom položil do trávy pod lavičku.

„O to bych se nebála," odfrkla si a přihnula si z láhve. Owen se natáhl a láhev jí z ruky vzal, aby se taky napil.

„Co tě trápí?" otázal se a láhev jí zase podal nazpět.

Altair si nahnula láhev k ústům. „Z čeho usuzuješ, že mě něco trápí?"

„Jakožto oslavenec bys měla být centrem dění, ne sedět na odlehlé lavičce a sama popíjet."

„Nejsem sama," namítla, ačkoliv věděla, jak to myslel. Byla sama, dokud za ní nepřišel.

„Altair, věděl jsem, že jsi odtažitá, ale aby ses nebavila na nějakém večírku, to jsem ještě nezažil."

Vykulila na něj oči a znovu upila, než mu láhev podala. On si jí všímal?

„Přihlásila jsem se do Turnaje," prozradila mu potom tiše, jako by se to bála vyslovit.

„Lituješ toho?"

„Lituju toho, že jsem nepočkala až do dnešního odpoledne nebo noci," vysvětlila a znovu před očima viděla výraz svého otce. Tak starostlivý, prosebný.

„To nechápu," zamračil se Owen.

„Určitě sis všiml, že dneska přes den u Ohnivého poháru hlídal mladý bystrozor, Teddy Lupin," řekla a vzala si od něj láhev. „Po večeři už tam byl jiný bystrozor."

„Tvůj otec hlídal ten první večer," vydechl uvědoměle. „Proto tady byl."

Altair přikývla a pořádně se napila. Na dně láhve zbývala jen trocha, a tak dopila i to. Owen bez váhání vytáhl hůlku a přivolal si láhev medoviny, kterou otevřel.

„Stál tam a snažil se mě a Sebastiana přesvědčit, že nám to za to nestojí," přitakala Altair a oči se jí zaleskly. Owen si nebyl jistý, jestli to bylo alkoholem nebo slzami.

„Ale udělali jsme to," pokračovala s trhaným nádechem. „Dívala jsem se mu do očí, když jsem tam ten pergamen hodila. A on se tvářil tak, jak jsem ho nikdy předtím neviděla – bezmocně."

Owen se natáhl a přitáhl si ji k sobě do objetí. Altair, aniž by zapřemýšlela nad tím, co dělá, se k němu přitiskla. Alkohol jí zabránil, aby se odtáhla, jak by to normálně udělala. Místo toho poslouchala, jak jí do ucha šeptá konejšivá slova, zatímco ji chlácholivě hladil po zádech.