Altair na nic nečekala, pustila Owenovu ruku a rozběhla se na ošetřovnu. Charlotte jí byla okamžitě v patách, ani jedna nereagovala na volání svých jmen. Trvalo jim necelou minutu, než se dostaly do nemocničního křídla.

Altair rozrazila dveře a zastavila se až u lůžka, kde přešlapoval Sebastian. I on byl v obličeji úplně bílý, ruce se mu třásly a podle všeho neměl daleko k tomu, aby se tam zhroutil. Jediný pohled na Colette jí stačil, aby jí srdce vynechalo několik úderů.

Její sestřenice vypadala, jako kdyby spala, kdyby ovšem neměla namodralé rty a její hrudník se nezvedal v nepravidelných intervalech. Z tváří jí vymizela veškerá barva, jako kdyby před napadením viděla něco velmi děsivého.

Nad Colette se skláněla ošetřovatelka a mumlala jedno slovo za druhým.

Charlotte, která doběhla vteřinu po ní, se začala otřásat ramena vzlyky, které se snažila ze všech sil držet, ale marně.

„Co se stalo?" vydechla Altair ve chvíli, kdy tam dorazili Owen, Scorpius a ředitelka. Owen se k ní okamžitě postavil a jednou rukou ji objal, zatímco Scorp sevřel v náručí Lottie, aby se ji pokusil alespoň trochu ukonejšit.

„To bohužel nevíme," odpověděla profesorka McGonagallová ztrápeně. „Někdo ji napadl v jedné z chodeb v pátém patře. Uřknutí, velmi silné."

Altair zalapala po dechu a vyhledala bratrancovu ruku, kterou pevně stiskla.

„Našel jsem ji já," prozradil jí tiše, aniž by odvrátil od své sestry pohled. „Asi dvě hodiny předtím jsme se pohádali, když jsem ji zastihl na cestě z knihovny. Nevím, proč šla předtím nahoru, ale kvůli mně šla nakonec tam, kde ji napadli. Chtěl jsem s ní znovu mluvit, ale už jsem ji našel takhle."

Madame Pomfreyová se znenadání narovnala a počastovala je lítostivým pohledem.

„Udělala jsem, co jsem mohla, ale není to dost," odpověděla na nevyřčenou otázku. „Slečna Blacková byla uřknuta silnou kletbou, na kterou nestačím. Zastavila jsem její působení, ale bude muset být převezena k Mungovi, kde jsou kvalifikovanější lékouzelníci."

„Ale bude v pořádku, že ano?" ujišťoval se Sebastian a hlas se mu na konci zlomil.

„To nevím, pane Blacku," zavrtěla ošetřovatelka hlavou. „Půjdu teď napsat do nemocnice, aby si pro slečnu Blackovou přišli."

„A já napíšu vašim rodičům," dodala ředitelka s pohledem na Sebastianovi. Povzbudivě mu stiskla rameno, než je obešla a opustila ošetřovnu.

Sebastian pustil Altaiřinu ruku a zničeně se posadil do křesla u Colettiny postele.

„Je to moje vina," zašeptal. „Kdybych se s ní nepohádal, nešla by do té chodby a nestalo by se to."

„Není tvoje vina, že se jí to stalo," odporovala mu Altair.

„Co když je to ale to poslední, co jsem jí kdy řekl?" hlesl, vzal ruku své sestry a opatrně ji stiskl. Měla ji ledovou, jako kdyby ji dlouho držela ve studené vodě. „Měl jsem ji podržet, ne ji peskovat!"

„Takhle nemluv!" okřikla ho Charlotte nazlobeně. „Probere se, tvoje máma a babička Nicole se o to postarají!"

Potom ji zachvátil další příval slz a ona se ještě víc schoulila Scorpiusovi do náruče, kde se snažila co nejvíc ztišit své vzlyky.

Dveře ošetřovny se hlasitě otevřely a dovnitř vběhli další členové jejich rodiny.

„Doneslo se to k nám teprve před pár minutami!" řekl udýchaně Albus a očima vyhledal Colette, která nehybně ležela na lůžku. Téměř okamžitě zbledl, podobně jako Lily. Ta klopýtla a musela se o bratra opřít, aby nespadla.

„Kdo jí to, u Merlina, udělal?" zeptala se Roxy a potlačila vzlyk. „Kdo by jí chtěl vůbec ublížit?"

Altair se nadechovala k odpovědi, když se vrátila ošetřovatelka. Nijak nekomentovala to, že jich tam najednou bylo o deset víc, pouze je přelétla chmurným pohledem. Za ní dovnitř vešli dva lékouzelníci a starší žena.

„Babi?" vydechla Charlotte překvapeně. Nicole přesunula svůj pohled z Colette na svá další vnoučata. V očích se jí leskly slzy.

„Všechno bude v pořádku," řekla jim pevným hlasem, ale musela se přemáhat, aby ji nezradil. „Postaráme se o ni, osobně dohlédnu na její uzdravení."

„Máma už o tom ví?" zeptal se Sebastian dutým hlasem.

Nicole přikývla. „Čeká na oddělení, kam ji převezeme. Kdyby cokoliv, dáme vám hned vědět."

Kývla na lékouzelníky, kteří předělali Colette z lůžka na lehátko, a poté s ní zamířili do ošetřovatelčiny kanceláře. Než se nadáli, byli pryč.

„Měli byste jít na své koleje," doporučila jim ošetřovatelka laskavě. „Tady slečně Blackové nijak nepomůžete."

Pomalu se začali trousit z ošetřovny, nicméně se zastavili bezradně před ní. Netušili, co mají dělat.

„Půjdeme do Komnaty nejvyšší potřeby," navrhla Altair a přeletěla všechny pohledem. „Tam můžeme být všichni spolu klidně celou noc."

Nikdo nic nenamítal, a tak se tam vydali. Trvalo jim to sice mnohem déle, než kdy jindy, ale když dorazili do komnaty, čekaly tam na ně polštáře, deky a rozpálený krb.

Shlukli se do kolečka a zabaleni v dekách na sebe mlčky hleděli, protože se nikdo neměl k řeči.

----------------------

Harry Potter byl zvyklý, že jako bystrozor někdy musí oznamovat nepříjemné informace nejen svým podřízeným, ale i obyčejným čarodějkám a kouzelníkům. Tak to prostě bylo, byla to jeho povinnost oznámit rodině, že se něco stalo někomu z jejich blízkých.

V životě ale nemusel takovou věc oznamovat svým přátelům.

Když mu přišel krbem dopis od profesorky McGonagallové s tím, že někdo uřkl Colette, doufal, že je to jen pitomý žert. Musel si dopis přečíst několikrát, aby pochopil, že to tak není a dcera jeho přítele opravdu leží u svatého Munga s tím, že nikdo neví, jestli to přežije.

Prudce vstal ze židle, serval z věšáku svůj kabát a opustil svou kancelář. Nereagoval na pohledy svých podřízených a spěšně mířil pryč.

„Šéfe, zrovna vám nesu-"

„Teď ne," odbil hbitě Galea a protáhl se kolem něj na chodbu. Kašlal na nějaké výtahy, raději to vzal po schodech až do atria, kde panoval každodenní shon. Prodral se mezi lidmi až ke krbům a do jednoho vstoupil.

Zelené plameny ho okamžitě pohltily a on o vteřinu později stál na kraji ostrova. Možná by mu k uším doléhalo svištění větru a burácení vln, kdyby nevnímal jen bušení svého srdce sevřené strachem.

Jediným mávnutím hůlky odemkl bránu Azkabanu a zase ji zamkl. Venku nikdo nestál, přece jen sem přišel zrovna ve chvíli střídání stráží.

Vklouzl do vězení a bez váhání se vydal na druhou stranu budovy, kde sídlila kancelář ředitele. Věděl, že tam Williama najde, dneska měl službu až do desíti, protože jeden ze sloužících bystrozorů onemocněl.

Vešel do kanceláře bez klepání. Will stál u svého stolu a prohlížel si nějakou složku. Zvedl k němu hlavu, když uslyšel dveře.

„Co se děje?" zeptal se Black okamžitě, ani se neobtěžoval pozdravit, když si všiml Harryho výrazu.

„Ve škole došlo k napadení," oznámil mu a ze všech sil se snažil, aby se mu netřásl hlas. „Je to Colette."

William Black okamžitě zbledl o víc než dva odstíny a musel se zachytit stolu, aby se mu nepodlomila kolena.

„Je v pořádku?"

Harry zavrtěl hlavou. „Převezli ji k Mungovi, silné uřknutí."

„Musím tam," vyhrkl Will a úplně se vykašlal na svůj kabát. Vystřelil z kanceláře jenom v uniformě a s hůlkou v ruce. Harry mu nebránil, věděl, že by to nemělo cenu. Pouze sledoval jeho vzdalující se záda, dokud nevyšel před vězení.

Povzdechl si a svlékl ze sebe plášť. Měl sice už končit, ale někdo ho musel zastoupit. Navíc do desíti zbývaly necelé tři hodiny, to vydrží.

Posadil se za stůl a začal si prohlížet složku, kterou tam Will nechal otevřenou. Týkala se vězňů, které budou v brzké budoucnosti propouštět. Nespokojeně se zamračil, když zahlédl několik jmen bývalých Smrtijedů.

Vůbec se mu nelíbilo, že jim Starostolec nenastolil doživotí. Kdyby to bylo na něm, nechal by je v těch celách hnít až do konce jejich mizerných životů. Naneštěstí ti nejhorší z nich byli povětšinou mrtví nebo to doživotí opravdu dostali.

Jako třeba Rodolfus Lestrange, sourozenci Carrowovi nebo Lucius Malfoy. K jeho nesmírné radosti se do Azkabanu dostala po ukončení války i Dolores Umbridgeová, ale ta před víc jak pěti lety ztratila ten poslední zdravý rozum, který v ní zbýval, a tak už z ní zůstsla jen prázdná lidská schránka.

Zavřel složku a otevřel druhou, týkající se blízkých soudů, když se dveře kanceláře otevřely a dovnitř vstoupil Jeremy.

„Harry?" zamračil se. „Kde je Will?"

Harry se postavil a pokynul mu, aby za sebou zavřel dveře.

„Colette byla ve škole napadena," prozradil mu neochotně. „Převezli ji k Mungovi, tak tam šel."

„Cože?" vytřeštil na něj Jeremy oči, v obličeji celý sinalý. Poslepu nahmatal židli před stolem a posadil se na ni. „Měla pravdu."

„O čem to mluvíš?" zamračil se Harry.

„Altair," vydechl Jeremy. „O Vánocích se mi svěřila, že si myslí, že po nich někdo jde. Nechal jsem si to pro sebe, protože jsme neměli žádné důkazy ani vodítka."

„Proč si to myslela?"

Jeremy si přejel rukou po tváři. „Tak, jak jsme si mysleli my, že ty Potlouky byly schválně, tak si to myslí i ona.

Potom vražda Holoubkové, která na ně hodila stín. Altair a Sebastian se navíc pořád drží mezi hlavními podezřelými.

K tomu ještě prozrazení Charlotte a Scorpiuse Malfoye, nejen jejím bratrům, ale i Fredovi. Došel mu dopis až domů, to znamená, že někdo opravdu chtěl, aby se ta informace k němu dostala.

A teď napadení Colette."

„Dobrá, s tím by se dalo pracovat," uznal Harry. „Ale v tom případě to znamená, že je naším pachatelem celou dobu někdo ze studentů. Proč zrovna Colette?"

Jeremy pokrčil rameny. „Já nevím, napadají mě dvě možnosti. Buď si prostě vybral někoho z naší rodiny, nebo k tomu měl větší důvod. Jestli se jí Altair se svou teorií svěřila a ona jí pomáhala hledat, možná na něco narazila."

„Že by věděla, kdo za tím stojí, a tak ji útočník odstranil z cesty?"

„Přesně tak," přitakal Black. „Musíme do Bradavic a prověřit to. Promluvit s každým ze studentů, kteří by na to byli dostatečně schopní."

Potter přikývl a postavil se. „V tom případě musím zpět na ministerstvo. Zvládneš to tady?"

„Samozřejmě," souhlasil Jeremy a taky se postavil. Doprovodil Harryho až k bráně, za níž se vedoucí bystrozorů následně přemístil, a potom se vrátil zpět do budovy.

--------------------------

Altair netušila, kolik je hodin. Na své hodinky neviděla a neodvažovala se rozsvítit hůlku, aby nevzbudila ty, kterým se podařilo nakonec usnout. Ona sama celou dobu civěla do stropu posetého hvězdami. Komnata nejspíš usoudila, že by jim to mohlo pomoct.

Byla ráda, že se podařilo usnout i Sebastianovi. Za celou dobu, co tam byli, ani jednou nepromluvil. Neřekl jí, kvůli čemu se pohádali ani co přesně jí řekl, ale podle jeho výrazu to vypadalo, že je to opravdu vážné.

Doufala, že brzy dojde dopis od babičky Nicole s tím, že Colette bude v pořádku. Že se probudila a nebude mít žádné trvalé následky.

„Nad čím přemýšlíš?" zašeptal sotva slyšitelně Owen.

„Je to moje vina," odpověděla mu a v očích ji zaštípaly slzy. „Jenom mojí vinou ji napadl."

„O čem to mluvíš?" zamračil se Owen a posadil se, aby na ni lépe viděl. „Ty za nic nemůžeš."

Altair se podívala směrem k Sebastianovi, aby se ujistila, že opravdu spí. Nechtěla, aby se to dozvěděl takhle. Bude mu to muset říct, ale rozhodně ne dneska.

„Colette mě nachytala, když jsem pátrala v knihovně po něčem, co by mě navedlo k tomu, kdo nám to dělá," vysvětlila šeptem. „Řekla jsem jí, že si myslím, že po nás někdo jde, i to, že je to nejspíš nějaký student. Nabídla mi pomoc a já ji přijala.

Myslím si, že dneska něco našla, a proto šla nahoru, jak řekl Sebastian na ošetřovně. Šla za mnou, aby mi to řekla, ale on ji našel dřív."

Owen jí položil ruku na tvář. „I přes to všechno za to nemůžeš. Může za to ten člověk, který to udělal. Nedávej si to za vinu, ano?"

Přikývla, i když se pocitu viny nemohla zbavit. Nehodlala to však s Owenem dál rozebírat, neshodli by se.

„Zkus usnout, ano?" požádal ji a přitáhl si ji do pevného objetí. Cítila, jak jí vtiskl pusu do vlasů, než zavřela oči a konečně se propadla do spánku.