Diváci propukli v hlasitý jásot, který rval bubínky, když se Altair se Sebastianem objevili na plácku před tribunami. Plechovka, která posloužila jako přenášedlo z hlubokého lesa, vypadla Altair z ruky.

„Zvládli jsme to," vydechl Sebastian sotva slyšitelně. Altair s úsměvem v kapse sevřela kousek pergamenu, získaný na mýtince za sfingou, a hlasitě vydechla přebytečný vzduch z plic.

„Prosím o klid!" zakřičel MacFarlan, aby uklidnil diváky. „Porotci už mají jasno v tom, jak si bradavičtí šampioni vedli, a tak můžeme přistoupit k hodnocení."

Dvojice pohledem vyhledala stůl porotců, kteří seděli téměř na vrcholu tribun, aby měli nejlepší výhled.

Začala profesorka McGonagallová, která jim dala známku osm, následována Turovem. Tomu z hůlky vyletěla stužka a zformovala se do sedmičky.

„To se dalo čekat," odfrkl si tiše Sebastian, ačkoliv by jej nikdo kromě Altair neslyšel, protože diváci neustále propukávali v jásot.

Lauren Weasleyová je oznámkovala devítkou, stejně jako madame Maxime. Jediný MacFarlan jim věnoval nejvyšší číslo deset.

„Bradavičtí šampioni se posunují na přední příčku, kde nad krásnohůlskými šampiony vedou o tři body!" oznámil všem MacFarlan. „Nic ovšem není jisté, protože právě teď do arény vstupují poslední soutěžící, šampioni z Kruvalu!"

Altair se Sebastianem opustili plácek a vrátili se do rudého stanu, kde se na ně okamžitě vrhla Paulette.

„Mami, to bolí," zahuhlal Sebastian do matčina pláště, když ho pevně stiskla.

„Omlouvám se," vyhrkla Paulette a oba dva si změřila pohledem. „Vedli jste si výborně, opravdu."

Sebastian se na matku oslnivě usmál a nechal ji, aby ho odvedla k jednomu z lůžek, které do stanu přenesli.

„Dobré provizorní obvazy," pochválila svoji neteř. „Ale nebyly by potřeba, kdybyste měli rozum."

Sebastian protočil nad matčinou poznámkou očima a bolestně sykl, když mu ruku začala prohmatávat.

„Tys věděla, že tam táta bude?" zeptal se.

Paulette se narovnala a provinile se usmála. „Nemohla jsem vám to říct. Už tak jste měli výhodu, že znáte les."

Altair se od nich odpojila, aby ji madame Pomfreyová mohla zahojit mělké ranky, o kterých ani nevěděla, že je má. Hádala, že je utrpěla při boji s akromantulí a bystrozory, nicméně si jich nevšimla, dokud na ně nebyla upozorněna.

Než se na to stihla nějak připravit, do stanu vběhli její rodiče, Piper a Colette. Matka ji okamžitě sevřela v náručí tak pevném, až měla co dělat, aby se nadechla.

„Vedli jste si výborně," vydechla se slzami v očích. „Ani krásnohůlští šampioni nebyli tak sehraní, a to jsou dvojčata."

Clary svou dceru pustila, aby uvolnila místo Jeremymu. Vlasy měl rozcuchané a oblečení trochu ušpiněné, navíc ji objal jen letmo a zase se narovnal, přičemž jí neušla bolestná grimasa v jeho tváři.

„Cos dělal?" zamračila se Altair na otce, ale než stihl odpovědět, dovtípila se sama. „Tys tam byl taky, že? Akorát v první skupině?"

Jeremy přikývl. „A jsem za to rád. To, jak jste to těm bystrozorům nandali, bylo úžasné. Tvého strejdu bude štvát, žes ho porazila."

Jakmile to dořekl, do stanu vstoupil William s dalšími bystrozory, kteří proti nim stáli v boji. Do jednoho byli ušpinění od hlíny a trávy, po které se váleli, někteří na tváři měli zaschlou krev z ranek, jež při boji utržili.

„S vámi Blackovými není radno si zahrávat," prohlásil Dean Thomas a protáhl si pohmožděné svaly. „To s tím výbuchem bylo dobré, to jsme fakt nečekali."

Altair se spokojeně zazubila a postavila se vedle Sebastiana, který do sebe zrovna obrátil sklenici kostirostu. Znechuceně se přitom zašklebil a otřepal se, jako kdyby se napil nějakého obzvláště silného alkoholu.

„Tohle budu poslouchat ještě dlouho," povzdechl si William na oko zmučeně. „A to jsem se skoro ani nedržel zpátky."

Clarissa svého švagra probodla pohledem, Paulette se natáhla a vlepila mu pohlavek.

„A právě proto má zlomenou ruku," řekla s nesouhlasným výrazem. „Máš jediné štěstí, že si při dopadu na ten strom nezlomil ještě něco dalšího, jinak bych zlomila já něco tobě."

Dean Thomas s Jeremym se začali pochechtávat, ale rychle toho nechali, když se její pohled zabodl i do nich.

„V klidu, budeme to poslouchat všichni," pokusil se svého kolegu Dean povzbudit a poplácal ho po rameni. „Porazila nás malá holka."

Potom vyběhl ze stanu dřív, než mu stihla Altair něco říct.

„Měli byste jít na tribuny k šampionům a porotcům," poradila jim Clary smířlivějším hlasem. „Krásnohůlští tam taky sedí, můžete sledovat kruvalské při jejich úkolu. Alespoň uvidíte, jak na tom jsou."

Sebastian od matky ještě přijal lektvar proti bolesti hlavy a pak se svou sestrou a sestřenicemi odešel ze stanu. Obešli si tribuny a vyšli po schodech nahoru.

Diváci si jich sotva všimli, protože zrovna bedlivě pozorovali kruvalské šampiony, kteří se snažili vypořádat s tůňodavem, jenž se nečekaně vynořil z jednoho jezírka, kolem kterého šli.

Posadili se vedle šampionů z Krásnohůlek a podívali se stejným směrem. Altair okamžitě pochopila, jak je všichni mohli pozorovat, ačkoliv byli v lese. Les byl začarovaný tak, aby promítal celou cestu, kterou se šampioni vydali, na černou plochu pod tribunami. A pokud změnili směr, kouzla se tomu přizpůsobila.

Mohli tedy vidět, že kruvalští šampioni se kolem tůňodava dostali a teď rychlou chůzí pokračovali dál po vyznačené cestě, zatímco se průběžně dívali do mapy.

------------------

Kruvalským šampionům se podařilo překonat všechny překážky, ačkoliv s menšími obtížemi. Největší problém nastal při vyčarování patrona, kdy se jim to několikrát nepodařilo, až nakonec Irině z hůlky vyletěla sova, obkroužila kolem mozkomorů a zahnala je na útěk.

V tu chvíli se mezi nimi strhla menší hádka, která jim pak ubrala na bodech, jenž jim porotci přidělili. Skončili tak na třetím místě v průběžném hodnocení šampionů.

Všichni šampioni i porotci se následně na chvíli sešli ve stanu, kde se dozvěděli datum druhého úkolu – pátého března. Poté byli propuštěni se slovy, aby se svými spolužáky oslavili úspěch v prvním úkolu.

Altair nepřekvapilo, že na ně za tribunami čekali jejich přátelé. Charlotte se své sestřenici okamžitě vrhla kolem krku, zatímco kluci poplácávali Sebastiana po zdravé ruce.

„Byli jste úžasní!" vyjekla Roxy nadšeně. „To, jak jste si zachovali chladnou hlavu..."

„U Merlina, já bych nedokázala stát proti vlastnímu otci," hvízdla obdivně Lily. „Ani strejdovi, prostě nikomu z rodiny."

„Naštěstí se to provalilo až na konci, taky by mě to víc vyvedlo z míry, kdyby mu to kápě spadla dřív," ujistila ji Altair s úsměvem.

„Slečno Blacková, pane Blacku, mohli byste na slovíčko?" ozvalo se za nimi. Skupinka se do jednoho znechuceně zašklebila na Ritu Holoubkovou, která stála jen pár stop od nich. Rudý kostýmek sladila s rudou rtěnkou, dlouhými špičatými nehty a koženou kabelkou. Její bleskobrk se vznášel i s blokem kousek od její hlavy.

„Počkáme vás na nádvoří," houkla jejich směrem Colette a připojila se společně s ostatními k proudu studentů, kteří stále odcházeli z tribun.

„Co chcete?" vyštěkla podrážděně Altair a založila si ruce na prsou. Nechtěla nic jiného, než se jít umýt, převléct a najíst, možná i chvíli pospat.

„Nemusíš být hned nevrlá, děvenko," zamlaskala Rita nespokojeně. „Chci s vámi jen udělat rozhovor."

„Na to zapomeňte," odmítl Sebastian ledovým hlasem. „Žádný rozhovor s vámi dělat nebudeme. Uděláme ho s Piper, ta si totiž nevymýšlí."

„Piper Blacková je nezkušená a naivní holka, která si myslí, že když si příběh trochu neokoření, čtenáři ji i tak budou mít rádi," odfrkla si Rita, její bleskobrk bez váhání škrábal do notesu. „Kdyby byla chytrá-"

„Vy jste ale neskutečná kráva," přerušil ji Sebastian nahněvaně. „Nemáte žádné právo o ní takhle mluvit, o nikom z nás!"

„Jste ubohá," přisadila si Altair. „Musíte si vymýšlet, aby vaše články lidé četli, a vůbec vás nezajímá, jak to ostatní poznamená. Nechápu, jak se na sebe můžete podívat do zrcadla, aniž byste nepocítila stud.

Jsou na světě lidi, které nemám ráda, ale vy stojíte vysoko nad nimi. Hnusíte se mi tak, jak by se mi snad nehnusil ani tlustočerv za domácího mazlíčka."

„A ty si jako myslíš, že mě to zajímá?" nadzvedla Holoubková tázavě obočí. „Děvče, nejsi první ani poslední, kdo má k mé práci nějaké výtky."

Altair se nenechala vyvést z míry. „Je mi jedno, jestli vás to zajímá nebo ne. Laskavě si ale najděte někoho jiného, na koho byste mohla házet lži a špínu. Nemám zájem ani nervy na to pořád o někom z nás tohle číst.

Nejlepší by bylo, kdyby vás z redakce vyhodili. Konečně by to pak byly seriózní noviny, kterým se dá opravdu věřit."

Altair zatahala Sebastiana za rukáv. Nechtěla s tou ženou dále setrvávat ne stejné místě, dokonce ani dýchat stejný vzduch. Jen s vypětím posledních sil se držela, aby po ní nevyjela.

„Víte, zvěromágské podoby mají něco do sebe," ušklíbl se nehezky Sebastian. „Odráží kouzelníkův charakter. Ten nechutný brouk, ve kterého se měníte, abyste nasbírala materiál pro své články, vás dokonale vystihuje. Nikdy jsem neviděl lepší shodu charakteru člověka se zvířetem."

Poté se otočil a zamířil s Altair k nádvoří.

„Tak šíleně ji nesnáším," procedila skrz zuby během cesty. „Nejraději bych jí ten bleskobrk s blokem podpálila."

„To je nás víc," řekl Sebastian a bolestně zasyčel, když kostirost začal pořádně účinkovat. „Zatraceně, příště si budu dávat pozor, abych si nic nezlomil. Nesnáším kostirost."

Všichni je opravdu čekali na nádvoří, kde se k nim během čekání na bradavické šampiony připojil ještě Owen.

„Jsem rád, že jsi to přežila," usmál se na ni zeširoka. Altair obrátila oči v sloup. Samozřejmě na jejich včerejší dohodu nezapomněla.

„To já taky," ujistila ho a otřásla se zimou. „Ale teď bych byla ráda, kdybychom šli dovnitř, než taky umrznu."

Do jednoho propukli v hlasitý smích, který je provázel až do Velké síně, kde se podával pozdní oběd.

--------------------

Školní pozemky zahalila tma, teplota klesla pod bod mrazu.

Rita Holoubková stála na kraji Zapovězného lesa, v ruce potažené rukavicí z dračí kůže tiskla malý kousek pergamenu, který ji neznámý člověk zanechal v kabelce. Vzhlédla k hradu, ve kterém právě probíhala bujará oslava.

Připadala jí to jako věčnost, kdy se procházela chodbami školy jako studentka. Už jako malá snila o kariéře novinářky, která se jí nakonec vyplnila. Jestli si někdy řekla, že bude seriózní pisatelkou článků, to už si nepamatovala.

Brzy po nástupu do Denního věštce pochopila, že pokud chce prorazit, musí mít její články šťávu. Bez peprných tajemství by to nešlo. Kouzelnická společnost lačnila po skandálech, a ona jim je ráda předkládala.

Ve své zvířecí podobě se mnohokrát dostala na místa, kam by se jinak nedostala. Zjistila tolik informací, že by to mohlo položit celé Ministerstvo kouzel na lopatky. Lidé by se kolikrát mohli bouřit, kdyby zjistili, jací lidé to zastávají vysoké pozice.

O Blackových, Weasleyových a Potterových nepsala, protože by jim chtěla ublížit nebo je nějak poškodit. Vděčila jim za svůj život, stejně jako zbytek kouzelnické společnosti na ostrovech. Jenže právě proto se o nich dobře psalo.

Jakožto váleční hrdinové měli hodně pozornosti, která prodávala. Cokoliv se v jejich početné rodině stalo, kouzelnický lid to s nadšením sledoval. A čím více si lidé kupovali noviny, tím na tom byly lépe noviny samotné, a tím pádem i ona.

„Přišla jste."

Rita se elegantně otočila zády k hradu. Pár stop od ní stála postava zahalená stíny lesa, přesto podle hlasu poznala muže.

„Novinář se jen zřídkakdy zastaví před nějakou překážkou," řekla a přistoupila k muži blíž. „Hádám, že máš pro mě nějaké dobré informace, jinak nechápu smysl téhle schůzky."

„Mám pro vás inspiraci na jeden z nejčtenějších článků vaší kariéry," odpověděl a ona v jeho hlase poznala, že se usmívá.

„Máš snad něco na bradavické šampiony?" otázala se s upřímnou zvědavostí.

„Něco lepšího," odporoval muž a udělal krok k ní. „Vaši smrt."

Rita Holoubková hbitě sáhla pro hůlku, ale to už se do ní vpil zelený paprsek smrtící kletby. Padla k zemi mrtvá, kabelku stále na rameni a pergamen se vzkazem mezi nehybnými prsty.

Muž k ní přistoupil a chvíli si ji měřil ledovým pohledem, než ji obešel a vydal se pryč z místa činu. V tu chvíli se z nebe začaly snášet bílé vločky prvního sněhu letošní zimy.