Druhý výstřel se ozval jen pár vteřin poté, co MacFarlan poslal krásnohůlské do stanu k ošetřovatelkám. Sebastian se naposledy otočil, aby se setkal s matčiným starostlivým pohledem, poté odhrnul závěs a opustil bezpečí stanu se sestřenicí po boku.

Všechen šum, který slyšeli ve stanu, rázem ustal. Altair měla pocit, jako kdyby ohluchla, ale jediný krok po spadaném listí ji utvrdil v tom, že tomu tak není. Les byl jednuduše naprosto klidný, jako kdyby je nechtěl rušit.

„Musíme tudy," ukázala před sebe po pár vteřinách skenování okolí. Od místa, kde stáli, vedlo pět pěšinek, stejně jako na mapě. „To je ta nejrychlejší cesta."

Sebastian přikývl a pevněji sevřel hůlku v prstech levé ruky, zatímco pokračovali v cestě. Šli mlčky, aby na sebe nepoutali přílišnou pozornost zvířat, na která by mohli narazit.

„Blížíme se k akromantulím," vydechla Altair sotva slyšitelně s pohledem upřeným do mapy. „Kudy to obejdeme?"

Sebastian se zastavil a rozhlédl se. „Zleva. Pokud si dobře vzpomínám, jejich území tam končí blíže než po té pravé straně."

Altair nic nenamítala, pouze srolovala mapu a zastrčila si ji za kalhoty. V co největší tichosti sešli z pěšiny a začali se prodírat podrostem Zapovězeného lesa.

-----------------

„Jak ví, co tam na ně bude čekat?" otočil se Turov zlobně na Lauren, která seděla po jeho levé ruce.

Otočila se na něj s kamenným výrazem. „Protože les dobře znají. Byli tam za minulé školní roky tolikrát, že bychom tu byli do Vánoc, kdyby vám to měli vyjmenovat. Bohužel, oba dva podědili povahu svých otců a dědečka."

„To ale není fér!" vyprskl nahněvaně.

„Pane Turove, musím vám připomínat, že Pohár mohl vybrat kohokoliv?" nadzvedla tázavě obočí. „Že mohl vybrat někoho, kdo v lese nebyl ani jednou nebo jen párkrát? Úkol byl navíc vymyšlený dávno předtím, než byli šampioni vybráni, na to nezapomínejte."

Turov si rusky něco zamumlal pod nos a upřel pohled zpět na prostranství pod tribunami.

-------------------

Altair si dávala pečlivý pozor na to, kam šlape. Od hnízda je dělilo několik desítek metrů, ale akromantule by je dokázaly při špatném kroku slyšet i na stovky metrů.

Zatím se jim dařilo projít okolo celého hnízda, ale ještě neměli vyhráno. Jejich území nebylo sice velké, ale protože museli jít po jeho okraji, prodloužilo se.

„Připadám si, jako kdybychom prováděli nějakou další lumpárnu, při které nás nesmí načapat," zašeptal Sebastian se širokým úsměvem.

„Vážně myslíš teď na tohle?" obrátila Altair oči v sloup a dál pozorovala podrost pod nohama, aby nešlápla špatně. „Když hrozí, že na nás zaútočí akromantule?"

Sebastian pokrčil nevinně rameny. „Snažím se na to nemyslet, abych se soustředil."

„Někdy si říkám, jak je možné, že jsme stejné krve," povzdechla si Altair a udělala další krok. Větvička, která pod její podrážkou křupla, zazněla v tichém lése jako výbuch.

Oba dva šampioni se s hrůzou zastavili a zůstali stát na místě. Nedaleko od nich v křoví něco zašustělo. To další, co Altair viděla, byla velká akromantule, která se na ně řítila.

-----------------

Mezi diváky to zašumělo, někteří si dokonce stoupli, aby viděli na probíhající zápas lépe. Charlotte litovala, že nemůže sedět vedle Scorpiuse. Mohla by mu stisknout ruku, aby trochu ulevila strachu o svou sestřenici, která na akromantuli vyslala odpuzující kouzlo.

Místo toho seděla vedle Owena, který byl celou dobu jako na trní, což jí na klidu nepřidávalo. Neustále se mrvil, a to ještě jejich přátelé nedošli k tomu nejhoršímu.

„Přibývá jich!" vyjekl někdo dychtivě nedaleko od nich. Akromantulí opravdu přibývalo, místo jedné jich tam bylo už pět. Altair se Sebastianem se postavili zády k sobě a začali opisovat malý kruh, zatímco metali na pavouky kouzla.

Charlotte se ohlédla matčiným směrem. Jako by to čekala, Lauren se na svou dceru podívala ve stejnou chvíli, a obdařila ji povzbudivým pohledem. I ona však ve tváři měla znatelnou starost.

Někdo mezi diváky vykřikl. Charlotte se rychle otočila zpět, aby viděla, že jedna akromantule povalila Altair na zem. Zadržela dech a zatnula ruce v pěst, aby zabránila nutkání něco udělat.

--------------------

„Arania exumai!"

Světelný paprsek narazil do akromantule a odhodil ji o několik metrů dál od Altair. Ta vděčně přijala Sebastianovu ruku a rychle vyskočila na nohy. Ze země zvedla svoji hůlku a vyslala kouzlo na poslední akromantuli, která zbývala.

Ta s pištěním zmizela v keři, ze kterého předtím vylezla, a ztratila se jim z dohledu.

„Musíme pryč," rozhodl Sebastian a dal se na útěk. Altair mu byla těsně v patách, dokud se nedostali za hranici území akromantulí, kde se na chvíli zastavili, aby nabrali dech.

„Už chápu, proč strejda Ron tak nesnáší pavouky," dostala ze sebe Altair během hlubokých nádechů a oklepala se. Stále na tváři cítila pavoučí chloupky. „Jsou hnusní a otravní a prostě odteď stojím na jeho straně. Už se mu nebudu smát."

Sebastian souhlasně přikývl a narovnal se, aby se mohl rozhlédnout. Nic nenasvědčovalo tomu, že by byl jakýkoliv kouzelný tvor poblíž.

„Jsme úplně mimo trasu," poznamenal. „Vůbec teď nevím, kudy máme jít."

Altair sáhla k pasu, ale s překvapením zjistila, že mapu musela ztratit během boje s pavouky.

„Nemám mapu," oznámila Sebastianovi a otočila se směrem, kterým přiběhli. „Během boje mi nejspíš vypadla."

„Co teď?"

„Není důvod se strachovat," ujistila bratrance po chvíli ticha a natáhla ruku před sebe, dlaní vzhůru. Na ni si položila hůlku a vyslovila zaklínadlo. Hůlka se jí na dlani začala pohybovat, chvíli trvalo, než zaujala stálou pozici.

„Na tu mapu jsem civěla dost dlouho, abych si ji zapamatovala," vysvětlila s mírným úsměvem, zatímco se dívala směrem, který hůlka ukazovala. Její špička byla natočena šikmo vpravo. „Všechny cesty směřovaly na východ, takže stačí jít tím směrem," pokračovala a ukázala směr hůlky, „abychom došli k cíli."

„Jsi úžasná, víš o tom?" vydechl Sebastian.

„Říká se to o mně," ušklíbla se egoisticky a pokynula mu, aby pokračovali v cestě.

-----------------------

Na lesního mužíčka nakonec ani nenarazili a kolem hipogryfů prošli bez potíží. Hagrid je k nim zavedl už několikrát, takže věděli, co mají dělat. Když se jim největší ze samců poklonil nazpět, měli vyhráno.

„Už bychom neměli být daleko," zamumlal Sebastian. Nepamatoval si celou mapu, ale věděl, že od hipogryfů už to není ke konci daleko.

Než Altair stihla odpovědět, zasáhla ji nečekaná vlna chladu a bezmoci. Vydechla a před očima se jí srazil dech.

„Mozkomoři."

Ze všech sil se snažila myslet jen na šťastné vzpomínky, ale čím blíže mozkomoři byli, tím horší to bylo.

„Expecto patronum!"

Ze Sebastianovy hůlky vyletěl stříbřitě modrý drak a rozletěl se vstříc mozkomorům, které zahnal na útěk.

Altair zatlačila nepříjemné vzpomínky a myšlenky a vyslovila stejnou kouzelnou formuli. Z její hůlky vyběhla velká fenka, opsala oblouk kolem dokola a zahnala zbylé mozkomory pryč.

Vzduch téměř okamžitě nabral znatelně vyšší teplotu.

„Dobře, tohle jsem nečekala," uznala neochotně a několikrát se zhluboka nadechla. „Zajímalo by mě, co nám ještě přichystali za překvapení."

Pokračovali dál, dokud nedošli na mýtinu, která kromě mechu zela prázdnotou. Žádné květiny, prostě holé prostranství.

„Podívej!" Altair ukázala rukou mezi stromy a keře. Mezi nimi se rýsoval nejasný objekt pískové barvy, který do lesa rozhodně nepatřil.

Udělali ovšem sotva pár kroků od středu, když je obklíčila čtveřice zahalených postav. Sebastian pohotově zaujal bojový postoj zády k Altair, aby pokryli co největší plochu.

„Asi se budeme muset probít," sykla směrem k bratranci. „Jen doufám, že tam nejsou naši otcové."

Sebastiana polila vlna horka, když si představil svého otce mezi nimi. Neuměl si představit, že by takový souboj mohl kdy vyhrát. Jeho otec byl cvičený bystrozor, jeden z těch, kteří bojovali proti Smrtijedům v době, kdy ještě výcvik neměl. Neměl proti němu šanci.

Altair vyslala kouzlo jako první, Sebastian ji hned následoval. Jenže jejich protivníci nebyli nezkušená děcka, obě dvě kouzla bez sebemenší námahy vykryli.

Altair se snažila své dva protivníky omráčit, ale bez úspěchu. Jen jednoho se jí podařilo na chvíli ochromit, ale brzy nabral zpět ztracenou koncentraci.

„Confundus!"

Jeden z bystrozorů stihl Sebastianově kouzlu uniknout, ale to stejné se nedalo říct o tom za ním. Bystrozor se na místě zastavil a zmateně zůstal zírat na situaci, která se před ním odehrávala, aniž by pokračoval v boji.

„Mdloby na tebe!"

Další kletba ho zasáhla přímo do prsou. Bez jediného slova se svalil na zem, kde zůstal v bezvědomí ležet, jeho hůlka se odkutálela několik stop od majitele.

„Protego!"

Kletba narazila do Altaiřina štítu a donutila ji o několik kroků ustoupit.

„Petrificus totalus!"

Bystrozor se sice první kletbě vyhnul, ale té, kterou Altair vyslala hned po ní, už ne. Omračovací kletba jej zasáhla do břicha a jeden její protivník spadl v bezvědomí k zemi.

Sebastianovi se podařilo odklonit další světelný paprsek, který jeho protivník vyslal, nevšiml si ovšem kletby od bystrozora, jenž využil volného momentu, kdy Altair vykrývala jeho kletbu, a zaútočil nečekaně i  něj. Světelný paprsek ho trefil do nohy a odhodil na nejbližší strom, kde se sesunul v bezvědomí k zemi.

Altair tak zůstala sama na dva bystrozory, kteří k ní pomalu přistupovali z jedné strany. Cítila narůstající paniku, která se jí zmocnila. Byla sama na dva protivníky, ale nehodlala se vzdát. Ne teď, když měli cíl na dosah.

Vykryla několik kouzel, které na ni poslali, a sama jich pár poslala, ale musela něco vymyslet. Potřebovala zneškodnit oba naráz, aby stihla probrat Sebastiana a utéct z mýtiny.

„Bombarda!"

Hůlku namířila mezi ně. Kouzlo narazilo do zmrzlé půdy, mech a hlína se rozprskly směrem k dvojici. Ten, který byl blíž, nestihl letícím kusům uniknout, druhý před sebe pohotově postavil štít a zamezil kusům zmrzlé půdy se k němu dostat.

Teď to bylo jeden na jednoho. Altair zhluboka dýchala, aby nabrala do plic trochu vzduchu, ale ten ji pálil v plicích tolik, že musela dýchat mělce.

Navzájem kolem sebe kroužili v pomalých kruzích, aniž by vypálili jediné kouzlo.

Jako první zaútočil bystrozor. Altair nedostala několik vteřin ani prostor, aby vyslala jakoukoliv kletbu zpět, pouze vytvářela další a další ochranné štíty.

Věděla, že to tak nemůže jít dlouho. Musela se bránit, a tak před dalším kouzlem uskočila do strany, takže paprsek narazil do stromu za ní.

„Depulso!"

Kouzlo trefilo bystrozora do levé nohy a odhodilo jej o několik stop dál. V té chvíli mu z hlavy spadla kápě a ona poznala svého strýce Willa.

„Mdloby na tebe!" vyjekla překvapeně a připravila jej o vědomí. William zůstal ležet na chladném mechu s hůlkou mezi bezvládnými prsty.

Neměla ovšem čas přemýšlet nad tím, že právě omráčila vlastního strýce. Rychle se rozběhla k Sebastianovi, který ležel na boku u stromu, do něhož narazil.

„Enervate," vydechla s hůlkou nad bratrancem. Ten několikrát zamrkal, než bolestně zkřivil obličej. „Jsi v pořádku?"

„Asi mám zlomenou ruku," odpověděl a s Altaiřinou pomocí se posadil. „A docela jsem se praštil do zad a hlavy."

„Je ti zle?" zajímala se starostlivě.

Sebastian zavrtěl hlavou. „Hlava jen bolí, takže asi v pohodě. Ale ta ruka je horší."

Altair nemusela být odborník, aby poznala, že Sebastianova ruka opravdu není v pořádku. I přes dres viděla, že je v nepřirozeném úhlu.

„Chceš, abych ti to zkusila napravit, nebo to mám jen ovázat a necháš to na svojí mámě?"

„Ovaž to," rozhodl a s její pomocí se postavil. Pár vteřin mu trvalo, než našel ztracenou rovnováhu. „Ale ne tady. Mohli by se probudit."

Altair přikývla a společně vykročili pryč.

„Táta." Sebastian třeštil oči na místo, kde ležel jeho otec. Altair ho musela popohnat, aby opustil mýtinu, jak sám navrhoval. Jakmile se ocitli v relativním bezpečí, oba dva si oddechli.

„Jo, omráčila jsem ho," ušklíbla se Altair a v jejím hlase zazněla spokojenost. Poté mávla hůlkou a kolem Sebastianovy ruky se objevily pevné obvazy, které zlomeninu trochu stáhly.

Sebastian bolestně sykl a přitáhl si ruku blíž k tělu. Do očí mu vhrkly slzy.

„Jestli to byl táta, kdo mě na ten strom hodil, tak si to s ním ještě vyřídím," zamumlal a rozhlédl se. Zaraženě zůstal zírat na mezeru mezi stromy, kde seděl velký tvor se lvím tělem a lidskou hlavou. „Sfinga."

Altair se otočila, protože ke tvorovi stála zády. „To si děláš srandu."

Sfinga na ně vytrvale zírala lidskýma očima, které ovšem skrývaly něco víc, než u jakéhokoliv člověka.

„Přistupte blíž, pokud chcete dokončit svůj úkol," vyzvala je sfinga. „Jediná cesta vede přese mě."

Altair si vyměnila se Sebastianem pohled, než k ní přistoupili. Zůstali stát několik stop od ní, hůlky připravené pro všechny případy.

„Pokud uhodnete mou hádanku, pustím vás na mýtinu," oznámila jim sfinga. „Pokud odpovíte špatně, musíte přijít na jiný způsob, jak se dostat zpět, nicméně bez toho, pro co jste sem přišli."

„Jak ta hádanka zní?"

Sfinga zkroutila rty do úsměvu. „Čtyřnohé, dvou- i trojnohé to pobývá na zemi, má to však pouze jeden hlas; jako jediný ze všech tvorů, kteří se pohybují po zemi, ve vzduchu či ve vodě, to mění držení těla. Když však kráčí po všech čtyřech končetinách, je jeho rychlost nejmenší."

Sebastian se na svou sestřenici podíval s vytřeštěnýma očima.

„Takový tvor neexistuje," hlesl a pohotově se podíval na sfingu. „To není konečná odpověď," dodal urychleně, aby zabránil neštěstí. „Až budeme chtít odpovědět, upozorníme vás."

Sfinga přikývla, očima přejížděla přes dvojici.

„Musí existovat, jinak by takovou hádanku nedala," namítla Altair. „Přemýšlej."

Sebastian cítil, jak bolest hlavy narůstá, když se snažil rozpomenout se na další kouzelné tvory. Žádný ovšem nemohl měnit počet končetin, po kterých by se pohyboval. A ani držení těla.

„Existuje," vydechla Altair a rozzářila se. „Je to člověk."

„Jak to může být člověk?" zamračil se Sebastian.

„Přemýšlej," pokárala ho netrpělivě. „Máme čtyři končetiny, ale většinu života chodíme jen po dvou. Malé děti ještě před chůzí lezou, takže používají všechny čtyři. Potom chodíme po dvou a nakonec ve stáří po třech, protože si na pomoc vezmeme hůl, o kterou bychom se opřeli, abychom udrželi rovnováhu."

„U Merlina, máš pravdu!"

Altair se vítězně otočila na sfingu, která je celou dobu pozorovala.

„Je to člověk," odpověděla pevným hlasem na hádanku. Sfinga souhlasně přikývla, postavila se a odešla stranou, aby jim uvolnila cestu na mýtinu.

Na nic nečekali a rychlým krokem prošli kolem bájného tvora k cíli.