Poprask, který se strhl na druhý den ráno, předčil i vraždu Holoubkové. Celé dopoledne se na hradě zdržovali bystrozoři, aby promluvili se všemi studenty, kteří mohli cokoliv vidět nebo slyšet, nebo to dokonce udělat.

Bystrozoři si volali postupně studenty jednoho po druhém přímo z vyučování, ale ani po pěti hodinách práce nebyli blíž k nalezení pravdy. Colette Blackovou někdo proklel v pátém patře, bez živých svědků a beze stop. Neměli nic.

„Připomíná mi to vaše školní léta, Pottere," řekla Minerva a stáhla rty do úzké linky. „Turnaj, Potlouky, uřknutí..."

Harry si promnul oči za kulatými brýlemi. Byl unavený, celou noc skoro nespal, protože nejprve obepisoval bystrozory, kteří s ním do školy zamířili, a když se vrátil domů, čekala na něj Ginny s hromadou otázek.

„Nejste jediná, komu neušla ta podoba," ujistil ji suše. „Ginny napadlo totéž."

„Našli jste něco?" zajímala se ředitelka. „Ať už k tomuhle nebo k Holoubkové?"

„Ne," přiznal neochotně Harry po chvilce váhání. „Nikdo nic neviděl, nikdo nic neslyšel, všichni mají alibi. Navíc u Colette nemáme ani přesný čas."

„Měli bychom zavřít školu," pronesla Minerva rázně. „A zrušit ten Turnaj."

„Zavřením školy se nic nevyřeší," namítl Potter a vstal, protože do místnosti vešel Gale s Finleym. „Co máte?"

„Prohledali jsme pořádně chodbu, kde se to stalo, taky tašku slečny Blackové, kterou u sebe měla, ale nic," odpověděl Finley. „Jenom učebnice, několik pergamenů a brky. Nejspíš se předtím učila v knihovně."

„Možná ji dotyčný sledoval z knihovny," dodal Gale. „Chtěl ji napadnout dřív, ale vyrušil ho její bratr. Když pak utekla, znovu ji sledoval a využil toho, že je rozrušená. Byla snadný cíl."

„Jak ostatní pokročili s výslechy?"

„Nic moc, šéfe," povzdechl si Finley. „Nerad to říkám, ale je jako duch. Jediné, co by mohlo pomoct, je probuzení slečny Blackové. Možná mu viděla do tváře, i když podle obrazů měl kápi. Nejsou si ani jistí, jestli to byl kluk nebo holka, ačkoliv podle hlasu a výšky by tipovali spíše kluka."

„Jenže to se asi ještě nějakou dobu nestane," povzdechl si zkroušeně Harry a posadil se zpátky na židli za stůl.

„Máte nějaké novinky?" nadzvedla Minerva tázavě obočí.

„Will mi poslal krátký dopis s tím, že se lékouzelníkům podařilo ji stabilizovat, nicméně kletba měla nějaký čas na průběh, a tak není jisté, kdy se uzdraví natolik, aby se probudila. Je zázrak, že ji to nezabilo."

Minerva McGonagallová v obličeji pobledla. Naposledy, když jeden student uřkl toho druhého, propukla o několik měsíců znovu opravdová válka, která zničila mnoho nevinných životů a duší. Nechtěla, aby se to opakovalo.

„Ten člověk je opravdu chytrý," podotkl Gale opatrně. „Měl to dobře promyšlené, ne jen tohle, ale i vraždu Holoubkové. Kdyby to nebyla Colette Blacková, kdo se stal obětí, sázel bych na její sestřenici Altair."

„Cože?" vyjekl Potter překvapeně. „Proč?"

Gale si vyměnil se svým kolegou nejistý pohled. „Podle toho výslechu, kterým na začátku prosince prošla, jsme se shodli, že by seděla nejvíc. Měla motiv, ten den se navíc s Holoubkovou pohádala, a schopnosti nepochybně taky. Podle záznamů je v kouzlech velmi zdatná, Gray nám řekl, že je nejlepší z celého ročníku."

Harry proti tomu nemohl nic namítnout. Kdyby pracoval na jakémkoliv případu a měl na podezřelého tyhle informace, taky by se klonil k tomu, že je vinný.

„Ale má alibi, ne?"

„Víc jak dvacet spolužáků nám vypovědělo, že na oslavě ji viděli, ale nikdo nebyl schopný říct, v kolik přesně," podotkl Finley. „Mohla se nenápadně vypařit, zabít Holoubkovou a potom se vrátit, aniž by někdo pojal podezření."

„Ale jelikož se zdá nepravděpodobné, že by takové dva činy spáchali dva různí lidé, tak je Altair Blacková mimo podezření," dodal Gale pohotově. „Obzvláště, když vezeme v úvahu, že je to nějaký student. Byla by hodně velká náhoda, kdyby se dva lidé ve stejný školní rok rozhodli něco takového udělat."

„Anebo slečnu Blackovou napadl někdo jiný, dejme tomu, aby si s ní něco vyřídil, a schválně využil toho, že už hledáme vraha Holoubkové. Jednoduše by to padlo na něj, kdyby se nám ho podařilo najít."

Harry zíral na své podřízené s nečitelným výrazem. Začínalo mu připadat, že se do toho zamotávají, stejně jako do vraždy Holoubkové. A to od uřknutí neuběhl ani den.

„Můžete jít," propustil Harry podřízené s povzdechem a ve chvíli, kdy se za nimi zavřely dveře jedné z nepoužívaných učeben, kde si provizorně na pár hodin zřídil svou kancelář kvůli vyšetřování, si složil zoufale tvář do dlaní.

--------------------

Altair neměla nejmenší chuť se zúčastnit krátké schůzky kvůli zítřejšímu úkolu, aby se dozvěděla něco víc. Neměla chuť se účastnit vůbec ničeho, ale ona ani Sebastian nemohli z Turnaje tří kouzelnických škol vycouvat, pokud během úkolu nevyšlou rudé jiskry.

„Už zítra budete stát před druhým úkolem," započal svůj proslov MacFarlan a tentokrát upustil od svého klasického úsměvu a nadšení. „Vím, že to pro vás nebude lehké, ale věřím, že to dokážete."

Jeho pohled utkvěl několik dlouhých vteřin na bradavických šampionech. Altair opravdu poslouchala, nebo se k tomu alespoň nutila, Sebastian se ani nesnažil o to, aby to tak vypadalo. Apaticky zíral někam za Hamishovo rameno.

„Po snídani znovu odejdete se svými řediteli do stanu, kde budete mít nějaký čas na přípravu," pokračoval MacFarlan. „Pokud se vám podařilo odkrýt, co se za básničkou skrývalo, tak vám došlo, že znovu vyrazíte do lesa.

Tentokrát si navíc můžete vzít něco víc, než jen svou hůlku. To záleží ovšem na tom, zda jste na zvíře přišli."

Altair se krátce podívala na své soupeře, nikdo ovšem nedal najevo, jestli to tak opravdu je. Netušila, jestli taky přišli na způsob, jak omráčit mečoroha.

„Bližší informace se znovu dozvíte až zítra," dodal Hamish a naznačil jim, že je to vše. Altair neváhala a se Sebastianem opustila místnost jako první. Rychlým krokem se dostali o dvě patra výš a vstoupili do Komnaty nejvyšší potřeby, kde na ně čekali ostatní.

Nijak ji nepřekvapilo, že tam byl i Scorpius. Nikdo nic nenamítal, ani tu noc po Colettině napadení, aby tam s nimi byl. Pochybovala, že by Charlotte vůbec dovolila, aby odešel. Potřebovala ho vedle sebe, stejně jako ona potřebovala Owena.

Přešla k němu a nechala ho, aby jí vtiskl polibek na čelo.

„Měla bych vám něco říct," promluvila a trochu se zavrtěla. Nikdo od středy nepromluvil téměř slovo, to stejné se dalo říct o jejich výrazu. „Měla jsem vám to říct asi dřív, ale neměla jsem nic, čím bych to podložila."

Na krátkou chvíli se setkala s Charlottiným výrazem, která jako jedna z dalších tří lidí věděla, o čem mluví. Scorpius se nicméně tvářil mírně nechápavě. Kdyby nebyli v tak vážné situaci, nejspíš by ji lákalo si do něj rýpnout.

„Někdo po nás jde," pokračovala a na vteřinu se odmlčela. Viděla, že je to překvapilo, šokovalo. Trvalo jí chvíli, než našla odvahu znovu promluvit. „A Colette to věděla. Pátrala po tom, kdo má to všechno, co se od října stalo, na svědomí."

Lily v obličeji pobledla tak, až měla Altair strach, jestli za chvíli neomdlí. Nebyla ovšem jediná, i Roxy, Rose a Dominique vymizela z tváří veškerá barva, podobně na tom byli chlapci.

„Myslíš, že proto ji uřkli?" zašeptala sotva slyšitelně Rose, hlas se jí klepal.

Altair přikývla. „Je to podle mého jediný důvod, proč by to někdo dělal. Taky si myslím, že ve středu něco našla. Bast řekl, že šla z knihovny směrem nahoru, zrovna když jsme byli tady. Nejspíš mi to chtěla ukázat."

Sebastian sebou mírně trhl, ale jinak nereagoval. Altair si nebyla jistá, jestli vůbec celou dobu poslouchal, nebo teď výjimečně zaslechl pár slov. Vypadal, jako kdyby se ho okolní svět vůbec nedotýkal.

„Nic z toho nebyla náhoda, co?" ujišťoval se Albus. „Potlouky, smrt Holoubkové tady, odhalení Lottie..."

Altair zavrtěla hlavou. „Ne. Bylo to plánované. Potlouky měly ublížit mně a Bastovi, Holoubková na nás všechny měla hodit stín podezření. Bylo to celkem chytré, měli jsme největší motivy ji zabít. A potom to odhalení."

„Mělo nás to rozdělit," dovtípil se Ben. „Jako celek jsme silní, držíme při sobě. Ale pokud by nás něco rozhádalo tak, že bychom se nebavili, nejen my, ale i naši rodiče..."

„Proto dostali Lettu," zašeptal Sebastian, čímž všechny překvapil. „Pohádal jsem se s ní, byla rozrušená. Nedávala si dostatečný pozor."

Altair viděla, že se mu v očích zrcadlí slzy. Nepamatovala si, kdy naposledy svého bratrance takhle viděla, možná to bylo poprvé v životě. A jí to lámalo srdce, které už tak bylo rozlámané.

Seděli tam, v tichosti přeskakovali pohledem z jednoho na druhého, protože netušili, co by na to měli říct. Copak se dalo vůbec něco říct, když víte, že po vás někdo jde, ačkoliv nemáte nejmenší tušení, kdo ani proč to dělá?

Bylo něco před osmou, když se rozhodli vrátit na koleje. Nikdo neměl hlad ani chuť na jídlo, proto se rozhodli večeři vynechat. Owen ji, Sebastiana a Scorpiuse doprovodil až ke kamenné zdi, kde se s ní rozloučil, potom se otočil a rychlým krokem zamířil ze sklepení pryč.

Společenská místnost zela prázdnotou, studenti se nejspíš zdržovali ještě na večeři.

„Baste, počkej," požádala bratrance a krátce pohlédla na Malfoye, který pouze přikývl a ztratil se na schodech do chlapeckých ložnic.

Sebastian se na ni otočil s otázkou v očích.

„Omlouvám se, měla jsem ti to říct," řekla a v očích ji zaštípaly slzy. „A neměla jsem to říkat Colette, ale nepřemýšlela jsem. Je moje vina, že leží u Munga. Kdybych jí nic neřekla, nic by se nestalo. Moc mě to mrzí."

Sebastian se zhluboka nadechl. „Nemůžeš za to, Taro. Není tvoje vina, že po nás někdo jde."

„Ale můžu za to, že si vybral ji," namítla a nechala slzy, aby jí samovolně tekly po tváři. „Měla jsem si to nechat pro sebe a pátrat sama."

Sebastian k ní udělal krok a sevřel ji v pevném náručí. Altair se několik vteřin třásla potlačovanými vzlyky, které se snažila od středy zadržet, ale její sebeovládání bylo pryč. Bylo by jí i jedno, kdyby někdo přišel a viděl ji tak.

„Pokud si stojíš za tím, že za to můžeš, tak vinu neseme oba dva," zamumlal Sebastian tiše. „Kvůli mně byla v té chodbě a nedávala si pozor."

Altair se neptala, kvůli čemu se pohádali, i když ji to upřímně zajímalo.

„Křičel jsem na ni, protože mi její spolubydlící řekla, že je jí už pátý den špatně," řekl s hlubokým nádechem a odtáhl se od ní, aby jí viděl do obličeje. „Všiml jsem si, že se s ní něco děje, ale nečekal jsem, že..."

„Byla těhotná?" domyslela si Altair a nechala ústa šokovaně pootevřená.

Sebastian zničeně přikývl. „Neřekla mi to napřímo, ale bylo vidět, že si to myslí."

Altair si vjela rukou do vlasů. To, že někdo uřkl Colette, bylo hodně zlé. Ale to, že její sestřenice byla těhotná, dělalo celou situaci ještě horší.

„Co když to bylo to poslední, co jsem jí řekl?" zašeptal Sebastian a po tváři mu stekla jedna slza, následována druhou. „Nesnesu pomyšlení, že bych neměl možnost se jí omluvit a ujistit ji, že se nic neděje. Že to nějak vyřešíme."

„Řekneš jí to," ujistila ho Altair pohotově a pevně mu stiskla ruku. „Colette se probere a všechno jí to řekneš, ano?"

Sebastian přikývl a setřel si slzy. „Potřebuju, abys mi něco slíbila."

„Ano?"

„Zítra, až budeme plnit druhý úkol, budeš opatrná," požádal ji. „Nemůžu přijít o dalšího člověka."

Altair přikývla, i když věděla, že mu sotva může slíbit, že se jí nic nestane. Navíc věděla, že jediný způsob, jak dostat k mečorohovi uspávací prášek, je sama se dostat hodně blízko.