Pět dní.

Jediný pracovní týden zbýval do posledního úkolu Turnaje tří kouzelnických škol a tím pádem i do konce celého Turnaje. Nikdo z nich přesně nevěděl, jak to potom bude. Odjedou studenti z Krásnohůlek a Kruvalu hned, nebo tam zůstanou ještě nějaký čas?

Altair nepochybovala, že všichni netrpělivě odpočítávají dny do soboty. Ona zčásti taky, ale jen proto, aby to už bylo za nimi. Připadalo jí, že za chvíli zešílí, a nebyla jediná, kdo to tak měl.

Sebastian co chvíli seděl na koštěti, aby si pročistil hlavu, a pokud zrovna nebyl venku, seděl v knihovně a prohrabával se záznamy, o kterých se domnívali, že je mohla mít v ruce Colette. Někde tam bylo něco, co ji přivedlo na stopu.

Jenže ani po dvou týdnech nic neměli. Sebastian začínal být zoufalý a frustraci si vybíjel na komkoliv, kdo se kolem něj ochomýtl. Profesor Savage ho jednu hodinu donutil dokonce sedět na zadku, zatímco ostatní trénovali souboje, protože byl příliš agresivní.

Altair frustraci zaháněla při hledání lektvarů, do kterých se roh mečoroha přidává a postupně je vyřazovala. Pořád ale měla seznam asi dvaceti lektvarů. Navíc se zavírala do Komnaty nejvyšší potřeby a vařila si lektvary do zásoby, zatímco přemýšlela.

Aby netrávila veškerý čas vevnitř, rozhodla se s pár knihami a seznamem vyjít alespoň na chvíli ven. Posadila se do trávy a na vteřinu nastavila tvář odpolednímu slunci. K uším jí dolehly zvuky z famfrpálového hřiště, kde mrzimorský tým poctivě trénoval na zápas, který byl naplánovaný na první květnový víkend.

Vydechla přebytečný vzduch z plic a začala s listováním. Potřebovala seznam s lektvary ještě zredukovat. V hlavě přemítala nad tím, jak velká je pravděpodobnost, že bude dělat zrovna tenhle lektvar, a postupně vyřadila dalších pět lektvarů.

Snažila se rozpomenout, jestli už o takovém lektvaru četla, že by byl použit. O tom, po jehož vypití může dotyčný projít plameny, věděla od tety Hermiony a strejdy Harryho, protože to byla jedna z překážek v cestě ke Kameni mudrců.

O mnoholičném lektvaru trochu pochybovala, byl na něj potřeba celý měsíční cyklus, navíc nechápala, k čemu by ho potřebovali. Pro jistotu ho na seznamu ponechala, stejně jako tři léčivé lektvary.

Listovala zrovna další knihou, když ji vyrušily blížící se kroky. Nahmatala v kapse hůlku a otočila se, nachystaná se bránit, i když venku nebyla zdaleka jediná. Bylo tam moc svědků na to, aby ji někdo napadl.

Trochu se nahrbila, byl to Owen. Přisedl si k ní a vtiskl jí polibek na tvář.

„Nečekal jsem, že bych tě našel zrovna tady," prozradil jí s mírným úsměvem.

„Napadlo mě, že by mi to mohlo líp myslet," pokrčila rameny a vrátila se ke knize.

„Nějaký pokrok?" zajímal se a natáhl krk, aby lépe viděl na pergamen.

Altair zavrtěla hlavou. „Skoro ne, jen jsem vyřadila pět lektvarů. Žádná sláva."

Ticho, které mezi nimi nastalo, Owenovi připadalo jiné. Když spolu trávili čas, kolikrát si četli, a ticho bylo normální, nebo když jenom tak odpočívali, ale tohle bylo něco jiného. Připadalo mu neosobní, jako kdyby tam byl navíc.

Nebylo to poprvé, co se takto cítil. Od chvíle, kdy se Altair pustila do hledání, na něj měla žalostně málo času. Kdyby za ní nechodil sám, sotva by si vzpomněla, že existuje. Hledání lektvaru a pachatele jí zaplňovalo čas i mysl.

Snažil se uklidňovat tím, že to Altair nedělá schválně, ale čím víc času uběhlo a nic se neměnilo, tím méně mu to pomáhalo.

Ani si neuvědomil, že si povzdechl nahlas, dokud se na něj Altair neotočila.

„Děje se něco?" zeptala se zamračeně.

„Nic," odpověděl nepřesvědčivě.

„Nejsi dobrý lhář," namítla s úšklebkem.

„To je jedno," mávl nad tím rukou. Nechtěl to řešit, bál se, aby z toho nevznikla hádka. „Máš práci, nebudu tě zdržovat."

Chystal se postavit, ale Altair ho stáhla zpět na zem.

„O tohle jde?" ujišťovala se. „Vadí ti, že mám teď plné ruce práce?"

Owen si povzdechl. „Ne. Jde o to, že mě odstrkuješ."

„Tak to není."

„Že ne?" nadzvedl Owen tázavě obočí. Viděl, jak jí líčka zčervenala studem. „Když se vidíme, tak jen proto, že přijdu já, stejně jako teď. Celé dny trávíš nad knihami, starými novinami nebo vaříš lektvary.

Sotva se mnou promluvíš, nesvěříš se mi, prostě nic. Jako kdybychom se vrátili o rok zpět, když jsi ani nevěděla, že existuju."

Altaiřin pohled ztvrdl. „Víš, jak to je. Někdo po nás jde, snažím se zjistit kdo. Navíc hledám ještě ten pitomý lektvar, kvůli kterému potřebujeme roh mečoroha."

„Já to vím," přisvědčil, „ale nemusíš všechno dělat sama. Víš, že mi můžeš věřit, tak proč mi neřekneš, abych ti s něčím pomohl? Místo toho všechno děláš sama, sotva jíš, na kolej se chodíš jenom vyspat..."

„Nechci tě do toho zatahovat," řekla pevným hlasem. „Už tak jsi terč, nechci ho ještě zvětšovat."

„Altair, nemůžeš mě z toho jen tak vynechávat!" vyjekl naštvaně a rozhodil ruce.

Altair zavrtěla hlavou, v očích ji pálily slzy. Vyskočila na nohy a vytáhla svou hůlku. Mávla s ní a knihy i s pergamenem jí vyletěly do náruče.

„Můžu," odvětila roztřeseným hlasem.

„Nedělej to," požádal ji a postavil se naproti ní. „Nestav ty svoje hradby."

Natáhl k ní ruku, ale ona ucukla a udělala pozadu krok k hradu. Tvář se mu stáhla do zkroušeného výrazu.

„Mají svůj důvod," vydechla, otočila se a rychlým krokem zamířila k hradu. Owen na ni jednou zavolal, ale když se ani neotočila, vzdal to. Zůstal tam stát a díval se na její vzdalující se záda, dokud nezmizela na nádvoří.

Altair cítila, jak se třese, ale nehodlala se sesypat tady. Co nejrychleji vyběhla do sedmého patra a vpadla do Komnaty nejvyšší potřeby. Ani si neuvědomila, jak si ji vlastně představila, proto se trochu zarazila, když vstoupila na trávu.

První slzy si našly cestu ven a ona je nechala. Posadila se do trávy, knihy odložila vedle sebe a padla na záda. Zakryla si tvář rukama a dala průchod emocím.

Nadávala si. Nesnášela tu část sebe samé, která ji nutila se stahovat do sebe a soustředit se momentálně jen na zjištění toho, kdo po nich jde a na ten pitomý lektvar. Úplně přitom zapomněla na to, že má vedle sebe ještě někoho kromě rodiny.

Dveře se otevřely tak tiše, že to ani nezaregistrovala. Další osoby si všimla až ve chvíli, kdy se Charlotte posadila vedle ní a položila jí ruku na rameno.

„Co se stalo?" zajímala se tiše. Altair si sundala ruce z obličeje a setřela si slzy, i když to nemělo žádný účinek.

„Pohádala jsem se s Owenem," vydechla.

„Kvůli čemu?" zamračila se Charlotte a donutila ji, aby se posadila.

Altair si k sobě přitáhla kolena a objala je rukama. „Kvůli mně," přiznala a vzlykla. „Od napadení Colette jsem se zase začala stahovat do sebe, zaměřila jsem se jenom na to, abych našla pachatele a ten zatracený lektvar!"

Charlotte si přitáhla svou sestřenici do objetí a pevně ji sevřela. Cítila, jak se Altair třese vzlyky, několik slz jí dopadlo na ruku.

„Navíc jsem se chovala otřesně," dodala Altair tiše. „Byla jsem na něj nepříjemná, i když se mi snažil pomáhat. Nenechala jsem ho, aby mi pomáhal, protože jsem se bála, aby si ho ten parchant nevybral jako další oběť.

Namísto normálního vysvětlení jsem ho od sebe odstrkovala a nakonec se s ním asi rozešla."

„Bude to dobré," konejšila ji šeptem Charlotte a rukou ji hladila po zádech. Záměrně přešla do francouzštiny. „Jedna hádka neznamená, že se rozejdete, Taro."

„Co když ano?" hlesla sotva slyšitelně.

Charlotte si povzdechla. „Pak je to pitomec."

Altair se přidušeně zasmála a trochu se vymanila z jejího objetí, aby se na ni mohla podívat. Obličej měla opuchlý pláčem a mokrý od slz. Zhluboka se nadechla a pokusila si je setřít, ale trvalo několik minut, než se uklidnila dostatečně, aby přestala brečet.

„Jak jsi vlastně věděla, že tu jsem?" zajímala se chraplavě.

„Ráda bych měla dobrou historku, jako že jsem poznala, že ti něco je, protože jsme nejlepší kamarádky a taky sestřenice, ale pravda je, že jsem tě sem viděla utíkat."

Její pokus o rozptýlení vyšel, Altair se znovu krátce zasmála.

„Nikomu to neříkej," požádala ji po chvíli ticha. „Nechci, aby to věděli, dokud si nebudu jistá, jestli jsme se rozešli nebo ne."

Charlotte přikývla a povzbudivě stiskla své sestřenici ruku. Jako jedna z mála, dokonce i v jejich rodině, ji takhle někdy viděla. Altair se sice před rodinou nemusela přetvařovat a většinou to ani nedělala, ale pokud se jednalo o obavy nebo soukromější záležitosti, střežila si to v sobě.

--------------

Jídelna v Doupěti byla prodchnuta nadšením. Molly od poledne chystala bohatou večeři, aby oslavili narození Dory, protože v dřívějším termínu se nemohli sejít. Vicky sama chtěla několik dní po porodu klid, a tak se domluvili na pondělí.

Byl to sice nejhorší den, kdy oslavovat, ale práce jim to jinak nedovolila. Sešli se tam opravdu všichni, dokonce i Paulette, která se domů vrátila na delší čas než jen na převléknutí a osprchování. Co přijali Colette do nemocnice, prakticky se z ní nehnula.

Když tam Isabelle s Eileen dorazila, nebyla zdaleka poslední. Chyběla její matka, hádala, že se zdržela v práci, navíc tam nebyli ani strejdové Harry, Ron a George.

Přivítala se s babičkou a dědou a přidala se k ostatním v obývacím pokoji. Eileen se jí vytrhla a rozběhla se k Jamesovi.

„No ne, ahoj!" zahalekal zvesela a zvedl ji do vzduchu. Eileen se radostně rozesmála a potom se zvědavě podívala na svou matku, která se protáhla kolem stolu k Vicky a Teddymu.

„Je nádherná," vydechla a cítila, jak se jí derou slzy do očí. Malá Dora na své rodiče kulila tmavě modré oči, vlásky měla černé. Izzy se na vteřinku zarazila, potom jí přes tvář přeletěl stín pochopení. „Je metamorfomág!"

Teddy se pyšně usmál. „Přesně tak. Zjistili jsme to na druhý den, když jsme si ji donesli domů. Najednou neměla blond vlasy, ale zrzavé."

Eileen se vymanila z Jamesovy náruče a přešla ke své matce.

„Podívej, Elo," vzala si ji do náruče a natočila tak, aby na Doru dobře viděla. „To je Dora."

„Ahoj," pozdravila ji Eileen a zvědavě na miminko shlížela. „Jůůů!"

Ela natáhla ručku a prstíkem ukázala na Dořiny vlasy, které rázem nabraly blonďatou barvu. Izzy se zasmála a narovnala se, protože ji začínala bolet záda. Postavila dcerku na zem a dřepla si, aby byla ve stejné úrovni.

„Co kdybys šla přivítat babičku?" navrhla a využila toho, že zrovna přišla Lauren. O překot se Molly omlouvala za pozdní příchod, zatímco si věšela kabát.

Eileen přikývla a rozběhla se za babičkou do kuchyně.

„Jak se cítíš?" zajímala se a zabrala místo vedle Vicky.

„Dobře," přitakala s úsměvem. „Ještě si zvykám na to vstávání, ale Dora je zatím hodná, tak snad jí to vydrží."

„Jestli bude po tobě, tak jo," ujistila ji s úšklebkem a uvolnila své místo Lauren, aby si mohla nejmladší Lupinovou taky prohlédnout. Eileen s ní ovšem nebyla.

Jak se ukázalo, zůstala v kuchyni s Molly a z jejího náručí sledovala, jak hůlkou ovládá hned několik nástrojů, aby dokončila večeři. Než na sebe stihla upozornit, dveře se otevřely a dovnitř vpadl Harry.

„Omlouvám se," dušoval se zadýchaně a sundal si brýle, aby je zbavil zamlžení. Jakmile zašlo slunce, venku se ochladilo, na rozdíl od kuchyně. „Na poslední chvíli přišlo hlášení z Obrtlé, tak jsem tam musel někoho ještě poslat."

„Štěstí, že ses tam nevydal sám," popíchla ho Isabelle. „Ale nejsi poslední."

Harrymu se nadšeně rozzářila tvář. Bylo mu jedno, kdo ještě nepřišel, hlavně, že nebyl poslední. Pověsil si cestovní plášť na věšák, který vypadal, že každou chvíli spadne pod tíhou oblečení, a vešel do obývacího pokoje za ostatními.

Brzy se nakonec dostavili i George s Ronem a omluvou, že měli hodně objednávek, které se musely vyřídit dneska. Jakmile si prohlédli malou Doru a popřáli rodičům, zasedlo se konečně k večeři.

Izzy si pamatovala, že takovou uspořádali i po narození Eileen. Konala se sice dobrý měsíc po jejím narození, ale tehdy taky přišli všichni. Bylo pro ně tradicí slavit všechno hezké, co se v jejich rodině událo. Od narozenin až po velké kariérní postupy.

A neskončilo to jen večeří. Poté, co uspala Elu v dětském pokoji, se přidala k ostatním a nechala Jamese, aby i jí nalil skleničku ohnivé whisky. Nikoho zřejmě netížilo, že je zítra klasický pracovní den, alespoň pro většinu z nich, protože do jednoho popíjeli.

Nepřestali, ani když Vicky s Teddy odešli a Molly s Arthurem se odebrali ke spánku. Izzy si nakonec ani nebyla jistá, v kolik se vlastně do postele dostala. Nepodařilo se jí ovšem vzbudit Eileen, a to brala jako vítězství.