Harry Potter si unaveně protřel oči za brýlemi a zadržel povzdech, který se mu dral na rty. Ostatní v místnosti vypadali mnohem čileji než on, tedy většina. Lauren, sedící o dvě místa od něj, mrkala častěji, aby zahnala slzy únavy, a Kingsleymu se pod očima rýsovaly tmavé kruhy, které ani několik šálků kávy a lahvičky povzbuzovacího lektvaru nedokázaly zakrýt.

Zato Hamish MacFarlan překypoval nadšením, přestože mu bylo něco přes osmdesát, a na přítomné házel samé úsměvy. Minerva McGonagallová oproti němu nevypadala vůbec nadšeně, zpod obrouček brýlí si všechny prohlížela zamračeným pohledem.

„Musíme doladit poslední věci ohledně Turnaje, jelikož zbývá poslední týden prázdnin," vzal si slovo Harry a všechny pohledy se na něj přesunuly. „Pravidla máme, rozpisy zaměstnanců, kteří se na tom všem budou podílet, jsou taky hotové, zbývají jen dny jednotlivých úkolů a příjezd ostatních škol do Bradavic."

Minerva McGonagallová si tiše odfrkla na znak toho, že s tím absolutně nesouhlasí, ale jinak se nevyjadřovala.

„První úkol bych dal už někdy na konci října," promluvil MacFarlan a položil si ruce na tlusté břicho. „Jelikož je v plánu i ten ples a druhý úkol bude až po něm, budou mít šampioni víc času na zjištění, čeho se bude druhý úkol týkat."

„Dobrá myšlenka, ale podle mého bude poměrně jednoduché zjistit, co druhý úkol skrývá," vložila se do toho Lauren. „Není nutné jim dávat téměř pět měsíců na odhalení jednoho zvířete."

„Pšesně tak," přitakala Olympa Maxime a Harry k ní otočil pohled. Už od začátku celého jednání ohledně Turnaje tří kouzelnických škol se v hlavě sám sebe ptal, kolik jí asi tak je, že i po dalších víc jak dvaceti letech vede Krásnohůlky. „Naši studenti nejšou šžádní pitomci."

„Ani naši," přisvědčil Jevgenij Turov, ředitel Institutu čar a kouzel v Kruvalu.

„Konec listopadu by byl nejideálnější," vložil se do toho Kingsley. „Osmadvacátého, co říkáte?"

„S tím souhlasím," přitakal Harry a po přikývnutí všech si to zapsal do svých poznámek, které se hemžily nejrůznějšími čmáranicemi. Pokud by je po něm někdo četl, sotva by tam požadované informace bez problému našel. „Druhý úkol bych dal na začátek března, přece jen už bude tepleji než v únoru."

„A třetí v půlce dubna," doplnila ho Lauren. „Šampioni pak budou mít víc než měsíc a půl, aby se připravili na zkoušky OVCE, pokud se šampionem nestane někdo ze šestého ročníku."

„Jestli přežijí," ucedila skrz zuby Minerva.

„Nemusíte se ničeho bát, paní ředitelko," obrátil se Harry na Minervu, ale když přimhouřila oči, mírně se na svém místě přikrčil. Bylo jedno, jak dlouho je to od konce školní docházky, vždycky k ní bude cítit nesmírný respekt.

„Zrovna vy byste měl být na mé straně, Pottere," obvinila ho. „Sám jste zažil, jak nebezpečný ten Turnaj je."

Na necelou minutu mezi nimi zavládlo hrobové ticho. Harry na chvíli sklopil pohled na desku stolu, aby zaplašil slzy při vzpomínce na Cedrika, která ho i po těch letech trápila. Pořád měl před očima moment, kdy do Diggoryho narazila smrtící kletba a navždy jeho život ukončila. Jenom proto, že byl ve špatný čas na špatném místě.

„To sice ano, ale je velice nepravděpodobné, že by se něco takového stalo znovu," promluvil nakonec. „Úkoly nejsou tak nebezpečné, u každého bude skupina bystrozorů po ruce, aby se nic takového znovu nestalo."

„Paní profesorko, právě i proto, aby měli šampioni větší šanci na úspěch, jsou pravidla pozměněná," vzala si slovo Lauren Weasleyová a mírně se pousmála. „Věkovou hranici navíc bude vždy někdo hlídat. Nikdo mladší sedmnácti let se nepřihlásí."

„Takže druhý úkol v březnu, třetí v dubnu," přerušil jejich přestřelku MacFarlan, k úlevě všech ostatních. Následoval výběr dat zbylých úkolů a potom konečné domluvení příjezdu škol.

„Abychom prohloubili mezinárodní vztahy, školy by měly přijet co nejdříve po začátku školního roku," navrhla Lauren. „Studenti si na sebe zvyknou a nebude mezi nimi taková rivalita."

„První týden v septembre?" vzala si slovo madame Maxime. „My šekneme našim studentům o Turnaji, aby měli mošnost se pšichystat."

„Dobrá," přitakala Minerva. „Hrad bude přichystaný tak, abyste v pátek mohli přijet. Hagrid se vám jistě rád znovu postará o koně a Černé jezero je pořád dostatečně velké, abyste na něm mohli kotvit."

Madame Maxime se v očích radostně zablesklo a Turov pouze přikývl na znamení souhlasu.

„A s výukou to bude jak?" zajímal se Kingsley. „Většina studentů, kteří pojedou, přece bude dělat OVCE. Nejde, aby se celý rok neučili."

„Letošní výuka sedmých ročníků bude probíhat v podstatě stejně, jen veškeré zadání a zápisky na tabulích budou začarované tak, aby ji studenti viděli v rodném jazyce. Nic složitého."

„Skvělé," usmál se potěšeně Kingsley a postavil se. „Když mě teď všichni omluvíte, musím jít zařizovat ještě jiné záležitosti."

Uctivě věnoval zahraničním návštěvníkům kývnutí hlavy a opustil zasedací místnost.

„No, myslím tedy, že máme všechno potřebné," usmál se úlevně Harry a zapsal si poslední informace na pergamen. „Teď jenom musíme doufat, že se nic nepokazí."

----------------

Příčná ulice byla narvaná k prasknutí. Odevšad se ozývaly hlasy prodejců nabízející své zboží za nejlepší ceny, doprovázené i o předvádění některých produktů.

Jako vždy se nejvíc lidí tísnilo u výlohy obchodu s věcmi na famfrpál, kde obdivovali nejnovější verzi koštěte Sluneční záře. Už několik let se výrobce držel na vrcholu a pokaždé přišel s ještě lepší a nejmodernější verzí koštěte na celém světě.

Do jednoho o něm mluvila i skupinka, ve které se nacházela Charlotte, ačkoliv do famfrpálu nebyli úplně všichni stejně zapálení.

„Takže se rozdělíme," rozhodla babička Nicole a sjela svá vnoučata pohledem. „Oliver, Sebastian a Altair půjdou se mnou do knihkupectví a do zvěřince, Colette, Charlotte a Jonathan půjdou pro přísady do lektvarů a psací potřeby. Nejdřív ale všichni potřebujete společenské hábity."

„Ale proč, babi?" povzdechl si Sebastian. „Polovina z nás je dospělá, nepotřebujeme dohled."

„Zrovna ty můžeš být rád, že tady vůbec jsi." Nicole svého nejstaršího vnuka sjela káravým pohledem, který nepřipouštěl žádné námitky. „Jdeme."

„A proč máme mít společenské hábity?" dožadovala se odpovědi Colette.

„To se dozvíte až ve škole," odbila ji babička a energicky se začala prodírat davem lidí. Společně se nahrnuli k madame Malkinové, kde se rozptýlili po celém obchodě ve snaze najít nejlepší společenský hábit.

Altair navíc potřebovala nová saka do školy, protože to poslední, které jí zbývalo, si ohodila při posledním týdnu ve škole nepovedeným lektvarem. Snahy o jeho vyčištění vzdala po desátém pokusu, a tak si musela opatřit nová.

„A teď běžte, seznamy máte. Sejdeme se všichni u Kejklí."

Zatímco Altair, Sebastian a Oliver následovali svoji babičku do knihkupectví, Charlotte, Colette a Jonathan spolu zamířili na opačnou stranu.

„Jdu k tátovi, tak si to užijte," zamával jim při první příležitosti Jonathan a rychlým krokem se vzdálil, snad kdyby se Nicole chtěla ujistit, že všichni plní její příkazy.

„Taky máš tak děsného bratra?" rýpla si Colette do své sestřenky a prohrábla si vlasy, které na slunci házely zlatavé odlesky.

„Dva," opravila ji Charlotte a shlédla na seznam, který jejich babička každý rok sestavila. Protože měla povětšinou právě nákupy do školy na starost, rozhodla si to ulehčit a podle seznamů, které obdržela její vnoučata, sestavovala seznam nákupu.

„Musela jsem kvůli Sebastianovi plenit zahradu," odfrkla si Colette.

„My schytali jen proslov, ale až se máma vrátila domů z práce," opáčila Charlotte. „Tedy když nepočítám ten řev v pět ráno, když jsme ji nechtěně vzbudili."

Colette soucitně pokývala hlavou a otevřela dveře do lékárny. Do nosu je ihned udeřil zápach přísad do lektvarů. Prošly kolem regálů až k pultu, za nímž stála boubelatá čarodějka.

„Přejete si, dámy?"

Charlotte před ni položila pergamen se všemi přísadami a žena si ho k sobě přitáhla. Nasadila si na nos brýle, které se jí do té doby houpaly na krku, a zběžně seznam projela.

„Bude to chvíli trvat, máte toho celkem hodně," usmála se na ně a odběhla mezi regály a do skladu.

„A co vlastně Izzy?" zajímala se Colette. „Dlouho jsem ji neviděla."

„Snaží se dodržovat tu pracovní dobu, na níž se s vedoucím domluvila, ale někdy to jde těžko," odpověděla Charlotte a zvědavě do ruky vzala malou ampulku s dračí krví. „Na Odboru záhad je podle všeho hodně práce. Ne že by nám o ní vykládala, protože vlastně ani nesmí. Prej kvůli nějakému kouzlu mlčenlivosti, ale Izzy nám to nikdy nepotvrdila."

„Třeba nemůže, protože i to se počítá do toho kouzla," pokrčila Colette rameny ve chvíli, kdy se prodavačka vrátila.

Na pult postavila několik přísad, které si objednaly, a okem zkontrolovala seznam. Zase odběhla, ale trvalo jí jen chvíli, než se vrátila se zbytkem. Všechno naťukala do starodávné pokladny a ven vyjel malý lísteček pergamenu, který jim podala.

Colette zalovila v kabelce a vytáhla požadovanou sumu. Čarodějka se na ně usmála a posunula k nim dvě papírové tašky s nákupem, které Weasleyová vzala, a společně vyšly do parného dne.

Nakoupit brky a pergameny jim zabralo jen chvíli, a tak se vydaly k obchodu, který patřil jejich rodině – Kratochvilné kouzelnické kejkle. Prodíraly se mezi dalšími nakupujícími kouzelníky a čarodějkami až ke krámku, ve kterém se tísnilo nejvíc lidí.

Vkročily dovnitř a ocitly se v naprosto jiném světě. Kam se podívaly, tam viděly plné regály žertovného zboží a své spolužáky z Bradavic. Jeden přes druhého se překřikovali, ale nejvíc šlo stejně slyšet Freda Weasleyho, který stál v samém středu místnosti se synem Jonathanem, a společně předváděli číslo s rachejtlemi.

„Kdes nechala zbytek klanu?"

Charlotte se prudce otočila na Scorpiuse Malfoye, který stál nepřirozeně blízko ní. Očima se snažila najít Colette, ale ta se jí někam hned u dveří musela ztratit. Bojovně vystrčila bradu a podívala se zase na Scorpiuse.

„Jsou někde kolem," odpověděla klidným hlasem, přestože cítila, jak jí tluče srdce. „Potřebuješ něco?"

„Jen mě napadlo, že tě pozdravím," pokrčil Scorpius neurčitě rameny. „Jsi z té vaší famílie jediná, kdo na mě neječí."

A s tím se otočil a ztratil se v davu. Charlotte několikrát překvapeně zamrkala a dál se dívala směrem, kterým odešel.

„Lottie!"

Hlas jejího otce ji vrátil zpět do reality. Zavrtěla hlavou a otočila se ve chvíli, kdy k ní Fred Weasley přišel. Rty měl roztáhlé do širokého úsměvu, užíval si pozornost většiny zákazníků.

„Tati." I Charlotte se usmála a otce láskyplně objala. Bylo jí jedno, jestli ji spolužáci vidí. Neušlo jí, jak někteří puberťáci na své rodiče na veřejnosti sotva sáhnou, aby nevypadali před kamarády trapně. Ale ji to netrápilo. Svoji rodinu milovala.

„Tak co, máte nakoupené?" otázal se jí otec.

„Naše skupinka ano," přitakala a znovu se rozhlédla, jestli někde neuvidí Colette, ale marně. „Bast, Altair a Oliver šli s babičkou."

„Chtěla je mít pod dohledem, co?" ušklíbl se pobaveně Fred a Charlotte přikývla. „No, musím zpátky do práce, jedou nám dvě pokladny, ale musíme otevřít tu poslední. Je tu šíleně moc lidí."

Fred vtiskl své dceři rychlou pusu na čelo a začal se prodírat zase davem zpět. Charlotte si povzdechla a zamířila úplně jiným směrem, do sekce se zbožím ze zahraničí. Našla tam samozřejmě Colette, v ruce držela dva produkty a se zájmem si je prohlížela.

Postavila se vedle ní a jen odpočítávala minuty do odchodu. Milovala rodinný podnik i žerty samotné, ale dnes neměla náladu. Bylo jí horko, začínala ji bolet hlava z té přemíry hlasů a do toho všeho jí na mozek lezl Malfoy, který ji naprosto dokázal vyvést z rovnováhy.

Tenhle den nepatřil k jejím nejoblíbenějším.