Charlotte sotva mohla říct, že měla klidný spánek. Když se jí konečně podařilo usnout před půl třetí ráno, neustále se převalovala a budila, až to nakonec v šest ráno vzdala a potichu se převlékla do oblečení, ve kterém hodlala odjet domů.

Aby se nějak zaměstnala, otevřela svůj kufr a začala kontrolovat, jestli v něm má opravdu všechno. Když veškeré oblečení a dárky, které nakoupila na Vánoce, byly pohozené všude kolem ní, postupně to znovu poskládala a dala do kufru.

„Charlotte?" ozvalo se z vedlejší postele ospale. Otočila se tím směrem a spatřila, že se Cecily na své posteli posadila a rozespale na ni shlíží. „Co to děláš?"

„Nebyla jsem si jistá, jestli jsem si sbalila opravdu všechno," odpověděla tiše a zavřela kufr, i když měla nutkání udělat všechno znovu, jenom aby zabila čas. „Promiň, jestli jsem tě vzbudila."

Cecily se vyhrabala z přikrývky a vklouzla nohama do papučí, které stály u její postele. Dvěma kroky byla u Charlotte.

„V kolik jsi došla z plesu?" zajímala se a posadila se na zem naproti ní.

„Po jedné," odvětila Lottie s povzdechem. „Nemůžu ale dospat."

„Jde o to, že se všichni dozvěděli o tobě a Malfoyovi?"

Charlotte se neptala, jak to ví. Pochybovala, že by to na hradě nevěděli už téměř všichni, obzvláště pokud se jednalo o studenty od pátého ročníku nahoru.

Přikývla. „Nechtěla jsem, aby se to mí bratři dozvěděli takhle. Nevím, kdo jim to řekl, ale vzal mi tak možnost to s nimi normálně probrat. Teď mě nejspíš mají za úplného blázna, protože oni Scorpiuse neznají."

„No, určitě to všechny překvapilo," souhlasila Cecily s úšklebkem. „Je všeobecně známo, že se vaše rodiny nemají rády. Vždyť tví bratři a bratranci s ním sotva vydrží v jedné místnosti."

„Já jsem si s ním nikdy nic neudělala," opáčila Charlotte. „Navíc je ta nenávist absolutní pitomost."

Cecily se natáhla a chlácholivě vzala její ruce do svých.

„Je jedno, co si o vašem vztahu budou myslet ostatní," řekla jí. „Ať už jde o tvé bratry, rodiče nebo studenty z Bradavic. Důležité je to, abys ty byla šťastná."

Charlotte se zhluboka nadechla, aby zahnala slzy. Pořád před sebou měla výraz jejích bratrů, když se objevili mezi keři a uviděli ji. Nebyl tam jen vztek nebo nevěřícnost, u Olivera viděla i záblesk zrady.

„Pojď, půjdeme na snídani," navrhla Cecily a pomohla jí na nohy. „Káva pomůže nám oběma."

Charlotte nemohla jinak než souhlasit. Stejně kofein potřebovala, aby dokázala udržet pozornost alespoň polovinu dne. Jediné štěstí bylo, že bude moct zaspat ve vlaku, když cesta trvá tak dlouho.

Společně vyrazily na snídani do Velké síně, která se zase změnila do své původní podoby. Posadily se k havraspárskému stolu a pustily se v tichosti do snídaně. Byly tam zcela samy, protože všichni studenti jistojistě stále spali, ať už byli na plese nebo ne.

Když se pak vrátily na kolej, pár studentů posedávalo ve společence, a Sloan i Violet už byly také na nohou. Jakmile Charlotte spatřily, začaly se jí na Scorpiuse vyptávat, čímž jí jenom potvrdily její domněnky, že se ta zpráva nevyhnula nejspíš nikomu.

-----------------

Vlak se s houkáním dal do pohybu. Charlotte poprvé za celých pět a půl let poprvé neseděla výhradně se svými sestřenicemi, ale pouze se Scorpiusem, Altair, Colette a Dominique. Možná by se tomu zasmála, kdyby se jí nechtělo spíš brečet.

Mrzelo ji, jak zpráva o ní a Scorpiusovi rozdělila její rodinu. A děsila se toho, až se to dostane i mezi její rodiče, tety, strýce a babičky s dědou.

Sotva vnímala celou cestu, připadala si jako v transu. Do hovoru se nezapojovala, jen pokud se jí někdo na něco zeptal, ale ani to se nestalo víc než třikrát.

Dominique se raději uchýlila ke školním novinám, do kterých chystala článek o vánočním plese. Lottie věděla, že by jí s tím měla pomoct, ale nedokázala se donutit nad tím vůbec přemýšlet.

Altair se skrčila na sedačku vedle Dominique a pospávala s kabátem pod hlavou, zatímco Scorpius i Colette si četli.

Scorp ji ale neustále držel za ruku a konejšivě ji hladil palcem po hřbetě, což ji alespoň trochu poutalo k přítomnosti. Přesto sotva zaregistrovala, když se za okny objevila první světla Londýna.

„Bude to v pořádku," pokusil se ji uklidnit Scorpius, když vlak zastavil na nádraží. Příliš studentů domů nejelo, většina zůstávala ve škole, a tak kolem jejich kupé prošlo jen pár lidí.

„Já vím," přitakala a donutila se usmát, i když si nebyla svými slovy jistá. „Budeme si psát, ano?"

Scorpius přikývl a políbil ji na rozloučenou. Na chodbě se pak rozdělili, aby se vyhnuli kontaktu se zbytkem její rodiny.

Charlotte byla ráda, že pro ně na nástupiště přišla matka, ačkoliv ona byla ta, kdo si vždycky všeho hned všimne. A ani dnes jí neušlo, že něco není v pořádku.

„Co se stalo?" zeptala se zamračeně, jakmile si všimla toho napětí mezi jejími dětmi. Nejen mezi Charlotte a bratry, ale i mezi Jonathanem a Oliverem, což bylo ještě divnější.

„Tady ne," povzdechla si Charlotte a sklopila pohled k zemi. Do ruky vzala svůj kufr a natáhla druhou k matce, aby ji přenesla. Obě dvě se přenesly ve stejný okamžik jako Jonathan a Oliver a objevily se jen vteřinu poté před jejich domem.

V obývacím pokoji se svítilo a Lottie mohla vidět, jak svítí svíčky na stromku a hází zlatavé odlesky na protější zeď. Se staženým žaludkem prošla za bratry brankou a vešla do domu.

Čekala, že je ihned bude vítat jejich otec, stejně jako to dělal každý rok, ale nic takového se nestalo.

„Kde je táta?" zeptal se Oliver a podíval se na matku, která za nimi zavřela dveře.

„Asi v obýváku," odpověděla Lauren zaraženě a obešla kufry jejích dětí směrem k místnosti. Fred v obývacím pokoji opravdu byl, stál u krbu a shlížel dolů na dopis, který nejspíš před chvílí teprve přišel.

Charlotte se zastavila na prahu a nervózně si začala mnout rukávy svetru.

„Je to pravda?" zeptal se znenadání Fred tichým hlasem. Jonathan s Oliverem se nejprve překvapeně podívali na sebe a potom se otočili na svou sestru, které srdce nejprve vynechalo několik úderů, než se rozbušilo jako zběsilé.

„Co jestli je pravda?" opáčila roztřeseným hlasem. Malinká naděje, že tohle všechno půjde vyřešit v klidu, se rozplynula ve chvíli, kdy se na ni otec prudce otočil.

„Moc dobře víš, o čem mluvím, Charlotte!"

Charlotte šokovaně ustoupila o krok dozadu. Otec ji celým jménem nikdy neoslovoval, jen zkráceninou. Nikdy na ni nekřičel. Dokonce i Lauren zalapala překvapeně po dechu. Spěšně přešla k manželovi a vytrhla mu dopis z ruky, aby si ho taky mohla přečíst.

„Ano, je to pravda," hlesla Lottie se slzami v očích.

„Proč?" Fred otázku vyslovil naprosto nechápavě, jako kdyby šlo o něco, co jde mimo jeho chápání.

„Miluju ho," hlesla Charlotte.

„Vždyť o lásce nic nevíš!" opáčil Fred rozzlobeně. „Jak můžeš vědět, že tě jen neočaroval?"

Charlotte se tělem prohnala vlna vzteku, stejně jako bolesti.

„A ty a mamka jste o lásce něco věděli, když jste spolu začali chodit?" namítla rozechvělým hlasem. „Máma byla dokonce mladší než já!"

Fred Weasley se nadechl, aby jí odporoval, ale nedostal k tomu možnost.

„Doufala jsem, že to pochopíš," vzlykla Charlotte a první slzy si našly cestu ven. „Zrovna ty bys mě měl chápat, protože mámu v té době taky někteří lidé neměli rádi, protože si mysleli, že děda Sirius je vrah.

Myslela jsem, že víš, že nejsem tak pitomá, abych si k tělu připustila někoho, kdo by mi chtěl ublížit. A hlavně jsem doufala, že už nebudeš tak zaujatý, protože kdyby každý měl být jako zbytek jeho rodiny, babička Nicole by si nikdy nevzala dědečka."

Ještě stihla zachytit výrazy jejích bratrů, které postrádaly včerejší vztek, než se otočila a vyběhla ven. V předsíni vzala svůj kufr a utíkala z domu i bez kabátu, který zůstal viset na věšáku. Nemohla se sice přemisťovat, ale mohla jít pěšky, a to jí stačilo.

Utíkala dolů po ulici a nereagovala na volání svého jména, které se ozývalo od domu. Plíce ji pálily z ledového vzduchu, který do sebe vdechovala, na tváři ji studily slzy. Děkovala Merlinovi, že jí matka kufr ještě před prvním ročníkem začarovala tak, aby nevážil téměř nic, i když byl plný oblečení.

Zpomalila do kroku, když se dostala za vesnici a uviděla světla Doupěte. Věděla, že babička Molly bude určitě v kuchyni připravovat část zítřejšího oběda, který bude jistě výborný.

Popotáhla a vkročila na pozemek, který byl i po takové době obehnán několika ochrannými kouzly. Zastavila se u dveří do kuchyně a zaklepala.

Molly Weasleyová jí otevřela jen pár vteřin poté v zašpiněné zástěře, ruce si mnula utěrkou.

„Charlotte!" usmála se na ni, ale následně povadla, když si všimla kufru v její ruce a nedostatečnému oblečení, nemluvě o uslzených tvářích. „Co se stalo?"

„Mohla bych tu zůstat?" zašeptala Charlotte ochraptěle. Odpovědí jí bylo okamžité ustoupení ze dveří a vtažení dovnitř.

Molly na nic nečekala a zavolala svého muže, zatímco hůlkou zaúkolovala konvici na sporáku, která okamžitě začala dělat čaj. Charlotte se posadila ke stolu a snažila se potlačit další slzy, které se jí draly do očí.

„Lottie, co tady děláš?" ozval se ode dveří Arthur Weasley, který na svou vnučku překvapeně kulil oči zpod kostnatých brýlí.

„Já...nemohla jsem zůstat doma," odpověděla a popotáhla. „Jsem pohádaná s tátou i bratry, kdo ví, jak by to dopadlo s mámou."

„Co se stalo?" zopakovala svou otázku Molly starostlivě.

„Začala jsem chodit se Scorpiusem Malfoyem," odpověděla Charlotte tiše a čekala, jak se její prarodiče zatváří. Jak čekala, oba dva je to překvapilo.

„Nevěděl jsem, že se bavíte," namítl Arthur s odkašláním a posadil se na židli naproti své vnučky.

Charlotte si povzdechla. „Nebavili jsme se, tedy do začátku školního roku. Dali jsme se do řeči na Altaiřině oslavě narozenin, potom jsme spolu měli ještě hlídku a tak nějak jsme začali spolu trávit čím dál víc času.

On není jako zbytek jeho rodiny, vím to. Je milý, pozorný a hodný."

„A tvůj otec to nechápe, ani tví bratři," odtušila Molly se smutným úsměvem. Lottie přikývla a přijala šálek horkého čaje.

„Jediná Altair, Colette a Dominique stojí na mé straně," hlesla a povyprávěla jim události včerejšího večera. Vynechala jen jejich domněnky, že po nich někdo jde. Zatím si nebyla jistá, jestli tomu zcela věří, i když musela uznat, že v něčem má Altair pravdu.

Molly si s Arthurem vyměnila pohled plný obav.

„Holčičko, samozřejmě tu můžeš zůstat, volných pokojů je dost," řekla jí nakonec Molly. „Víme, že kdyby sis nebyla jistá Scorpiusovou povahou, nezačala by sis s ním."

„Přesně tak," souhlasil Arthur a vzal jednu její ruku do své. „Navíc, pokud si dobře vzpomínám, v minulosti jsem potkal několik lidí, kteří nebyli jako zbytek rodiny. Tvůj děda Sirius, Andromeda Tonksová, Alphard Black a i moje maminka."

„Tvoje maminka?" zamračila se Charlotte.

„Moje maminka byla z rodiny Blacků, která ji ovšem vydědila za to, že si vzala Weasleyho," odpověděl Arthur s úsměvem.

„To jsem nevěděla," hlesla překvapeně.

„Je to už dávná minulost a nikdy jsem neměl důvod vám to říkat," pokrčil rameny. „Ale tvému otci to budu muset zřejmě připomenout, nejspíš to totiž zapomněl."

Charlotte se pousmála se a napila se čaje. Tělem se jí okamžitě rozlilo teplo a pocit klidu.

„Dala jsi tam lektvar, že?" ušklíbla se na babičku, ale dala si další lok.

Molly omluvně pokrčila rameny. „Nechci, aby ses tím trápila, zlatíčko. Teď si běž dát věci do pokoje, třeba do Ginniného. Večeře bude za chvíli."

Lottie souhlasně přikývla, postavila se a do ruky vzala svůj kufr. Opustila kuchyni a chystala se začít stoupat po schodech vzhůru, když uslyšela zaklepání na dveře. Strnula na místě a otočila se směrem, kterým přišla.

„Je tady Lottie?" uslyšela hlas svého otce.

„Ano, Charlotte tady je," odpověděl mu Arthur podivně odměřeným hlasem. „A řekla nám, co se stalo."

„Chci s ní mluvit."

Charlottino srdce vynechalo jeden úder. Nechtěla s ním mluvit a ona opravdu doufala, že to ví i její prarodiče.

„Pochybuju, že ona chce mluvit s tebou," namítla Molly s povzdechem.

„Pokud vám řekla, co se stalo, tak mě snad chápete, ne?" naléhal Fred zoufale. „Musím s ní mluvit."

„Ale ne dnes, synu," odporoval mu Arthur. „Potřebuje být na chvíli v klidu, ne se neustále s někým hádat. Ty asi ani nevíš, co se stalo včera, že?"

Nevěděla, jestli její otec odpověděl tak tiše, že jej neslyšela, nebo pouze zavrtěl hlavou.

„Jonathan s Oliverem ji a Scorpiuse našli podle plánku," řekla Molly. „Nenarazili na ně náhodou, šli přímo za nimi. Pohádali se, protože reagovali úplně stejně jako ty."

„Prosím."

„Ne," odpověděl Arthur pevně. „Frede, vrať se domů. Zítra svou dceru uvidíš, to moc dobře víš."

Neslyšela, co jim Fred řekl, ale tiché klapnutí dveří jí napovědělo, že odešel. Znovu se jí nahrnuly slzy do očí, proto rychle vyběhla schody a ukryla se do pokoje tety Ginny, který zůstal tak, jak jej jeho majitelka před lety opustila.

Na stole dosud stálo několik starých učebnic, nad postelí byly vylepené plakáty Holyheadských harpií a pověšena šála v nebelvírských barvách. V jednom rohu stálo Ginnino staré koště, které tu nejspíš nechtěně nechala.

Charlotte položila svůj kufr k posteli a povzdechla si. Pohotově se převlékla do domácího oblečení a vrátila se zase do spodního patra domu, aby zasedla s babičkou a dědou k večeři.

Překvapeně se zastavila ve dveřích.

„Charlotte!"

Bezmyšlenkovitě se usmála a vběhla Charliemu do otevřené náruče.

„Strejdo Charlie," vydechla a odtáhla se od něj. „Co tady děláš?"

Charlie pokrčil rameny a s úsměvem se posadil ke stolu. „Říkal jsem si, že vás všechny překvapím. A jak se ukázalo, nejspíš jsem přišel v nejvhodnější čas."

„To určitě," ujistila jej Lottie a posadila se naproti něj, zatímco Molly začala podávat večeři na stůl.

„Takže, teď si černou ovcí rodiny ty, co?" utahoval si z ní s úsměvem.

„Charlesi!" okřikla jej Molly.

„Nejspíš," souhlasila Charlotte, ale nadšení ji neopouštělo. Neviděla Charlieho skoro tři roky, protože měl plné ruce práce s draky v Rumunsku. Bylo skvělé, že si letos čas našel, aby rodinu navštívil.

„A co v Rumunsku?" změnil téma Arthur a vzal do ruky lžíci. Charlotte jej napodobila a pustila se do večeře, zatímco naslouchala Charlieho vyprávění o dracích.

Do postele pak odcházela o dobré tři hodiny později a ve značně lepší náladě, která z ní ovšem vyprchala ve chvíli, kdy osaměla. Zalezla si proto pod deku a přitáhla si ji až k bradě. Pár neposlušných slz se jí skutálelo po tváři, než konečně usnula.