Altair se snídaně sotva dotkla. Měla pocit, že všechno vyzvrací, pokud by do sebe dostala něco víc než kávu. Té pila už třetí hrnek a vůbec se neobtěžovala si do ní přimíchat smetanu nebo cukr, aby zjemnila její chuť.

Sebastian se do sebe snažil něco dostat, ale i jeho žaludek protestoval. Nimral se vidličkou ve slanině a vejcích, které by jindy snědl během pár minut, ale myšlenka na blížící se nebezpečí ho zbavila chuti i hladu.

Nepomohl tomu ani příchod zbylých porotců, kteří se k nim připojili u snídaně, a neustálé štěbetání ostatních studentů, kteří nadšením sotva popadali dech.

Když k nim pak přistoupila profesorka McGonagallová s tím, že je nejvyšší čas se přesunout do stanu, oběma se stáhl žaludek ještě víc. Cestou z Velké síně na ně studenti pokřikovali hodně štěstí! a natřete jim to!, ale Altair to sotva vnímala.

Ve vstupní síni si navlékli bundy, které si s sebou přinesli už na snídani, a poté vyšli ven. Už z nádvoří měli možnost vidět červený stan a tribuny na kraji Zapovězeného lesa, přesně jak MacFarlan říkal.

Altair nepřekvapolo, že je to kouzelnický stan, který vevnitř byl mnohem větší, než jak vypadal. Uvnitř bylo kromě hlavní místnosti s velkým stolem, židlemi a pultem s občerstvením několik oddělených kójí.

„Mami?" vydechl překvapeně Sebastian, když v kóji s nemocničními lůžky uviděl Paulette. Na sobě měla klasický lékouzelnický hábit citronově zelené barvy a blond vlasy si stáhla do pevného drdolu na temeni hlavy.

Paulette k nim přišla a oba dva pevně objala.

„Jak se cítíte?" zeptala se jich a odtáhla se. Z nervozity přešla na rodný jazyk, aniž by si to uvědomila.

„V pohodě," odpověděl Sebastian. „Co tady děláš?"

„Kingsley navrhl, aby tady byl někdo Poppy při ruce, kdyby náhodou," vysvětlila Paulette svou přítomnost. „A vaše babička vybrala mě."

Altair se pousmála a otočila se, když do místnosti vešli krásnohůlští šampioni společně s madame Maxime. Zatahala Sebastiana za rukáv a kývla ke kóji s bradavickým znakem na plachtě, která ji oddělovala od zbytku stanu.

„Proč jsi chtěla odejít?" zamračil se Sebastian nechápavě, když za nimi zatáhla závěs, aby měli klid.

„Tvoje matka se s madame Maxime neviděla kolik let," vysvětlila Altair. „Určitě si budou chvíli povídat, takže je nebudeme přece rušit. Navíc se musíme převléct."

Sebastian se podíval na dva složené dresy, které ležely na stole u plachtové stěny. Kromě toho tam byl ještě menší stůl a čtyři křesla, v rohu hřála kamna.

Oba dva ze sebe svlékli teplé oblečení a oblékli se do černých dresů, který se skládal z pohodlných kalhot, trička a bundy, na jejíž zadní straně byl vyveden bradavický znak a nad ním jméno šampiona.

„Slušivé, ne?" nadhodil spokojeně Sebastian s pohledem na své bundě, kterou měl otočenou tak, aby viděl na zadní stranu.

„Zelená by možná byla praktičtější," pokrčila Altair rameny a hůlkou vyčarovala zrcadlo, ve kterém se kriticky zhlédla. „Podle všeho jdeme do Zapovězeného lesa, a kdo ví, co tam na nás bude čekat. Lehce bychom se schovali."

„Černá je taky dobrá," nesouhlasil Bast. „Navíc, pokud budou mít Krásnohůlky tu jejich modrou, budeme mít výhodu."

Altair přikývla a začala si před zrcadlem splétat vlasy do copu, aby jí nezavazely při plnění úkolu. Když byla hotová, odhrnula závěs jejich kóje a vyhlédla. Kruvalští šampioni s ředitelem Turovem tu taky byli, nejspíš se zrovna převlékali.

Krásnohůlská šampionka Jacqueline už byla taky převlečená do svého dresu temně modré barvy, připomínající noční nebe, a sledovala od stolu madame Maxime a Paulette, které nadšeně švitořily francouzsky.

Její bratr Thierry stál u občerstvení a zřejmě se rozhodoval, jaké ovoce si má vzít. Altair nechápala, jak může mít chuť na jídlo, to stejné jeho sestra, jíž nakonec do rukou hodil jablko, než si přisedl vedle ní.

„Dobrý den, vespolek!" pozdravil je zvesela MacFarlan, který zrovna vešel do stanu i s Lauren Weasleyovou v patách. Vypadal nadšeně, jako kdyby mu někdo řekl, že má narozeniny.

Jeho hlas vylákal z jediné zatažené kóje Irinu a Yuliana, oba dva na sebe navlékli tmavě rudé dresy. Sebastian se postavil vedle Altair a založil si ruce na prsou.

„Tak, jak se cítíte?" zeptal se MacFarlan, zatímco šátral v kapse svého kabátu. Odpovědí mu bylo několik tichým zamručení, která rozhodně nezněla pozitivně. Na všechny dopadala nervozita.

„Diváci se usazují na tribuny, brzy bude moct první úkol začít," vzala si slovo Lauren. „Než se tak ale stane, budete losovat o pořadí, v jakém ho půjdete plnit.

Vaše pořadí nicméně nemění nic na tom, jak obtížný úkol bude. To bude záviset na tom, jakou cestou se vydáte."

MacFarlan k nim přistoupil s koženým váčkem v ruce.

„Losovat budou dámy, slečna Domračevová první."

Irina s kamenným výrazem odstoupila od Yuliana a sáhla do váčku. Když ruku vytáhla, mezi prsty držela kovové kolečko s číslem tři.

„Slečno Chevalierová," vyzvala Lauren krásnohůlskou šampionku. Jacqueline nahradila Irinu a z váčku si vytáhla číslo jedna.

Altair poté k MacFarlanovi přistoupila jen z principu, aby si vytáhla číslo dva, které na ně zbylo.

„Výborně," usmál se MacFarlan, vybral kolečka a schoval váček zpět do kapsy, „takže teď můžeme přejít k trochu bližším informacím."

„Vaším úkolem je projít Zapovězeným lesem podle téhle mapy, která ukazuje několik cest k vašemu cíli," oznámila jim Lauren a každé dvojici podala srolovaný kus pergamenu. „Je na vás si vybrat jednu z nich a přejít přes překážky, které tam na vás čekají. Každá obsahuje povětšinou jiné nástrahy, tudíž je každá jinak obtížná.

Na samém konci naleznete indicie k dalšímu úkolu a cestu, jak se dostat zpět sem."

„Kdybyste chtěli odstoupit z úkolu, stačí vyslat do vzduchu rudé jiskry," doplnil ji MacFarlan pohotově. „Kolem bude dostatek lidí, kteří budou připraveni zasáhnout v případě hrozícího selhání."

Všichni věděli, že hrozící selhání doopravdy znamená hrozící smrt nebo zmrzačení.

„Teď máte ještě chvíli na to, abyste si probrali strategie a prohlédli mapku," dodala Lauren. „My jako porotci už musíme na svá místa. Až uslyšíte výstřel, vejdete tou plachtou do lesa."

Šampioni do jednoho přikývli a sledovali, jak porotci, včetně ředitelů jednotlivých škol, opustili stan a přidali se k nadšeným divákům.

„Pojď," pobídla Altair svého bratrance a znovu zalezla do kóje. Už za cesty rozvinovala pergamen s mapou. Tu položila na stůl a naklonila se nad ni.

„Máme výhodu, že les celkem známe," nadhodil Sebastian. „Byli jsme tam tolikrát, že ty cesty máme beztak prošlé."

Altair přikývla. „Je tu vyznačených celkem pět cest, po kterých můžeme jít. V té nejkratší na nás čekají akromantule, lesní mužíček a stádo hipogryfů, pokud si dobře vzpomínám. A ještě bludníčci, ale ti jsou to nejmenší zlo."

„Tady jsou malé bažiny," přidal se Sebastian a ukázal na druhou cestu, která byla jen o něco málo delší než ta první. „Pamatuju si, že ve druhém ročníku jsme tam narazili na blátoplaze. A tady jsou ta malá jezírka. Izzy myslím říkala, že s Teddym tam zahlédli tůňodava."

„A to není úplně všechno," povzdechla si Altair. „Kdo ví, jaké potvory sem ještě navozili. Určitě tu nebudou jen tvoři, kteří tu žijí normálně."

Ticho ve stanu přerušil hlasitý výstřel. I přes stěny pak mohli zaslechnout nadšené jásání diváků, když krásnohůlští šampioni vstoupili do arény a započali první úkol Turnaje tří kouzelnických škol.

„Jak dlouho si myslíš, že jim to bude trvat?"

„Nemám tušení," zavrtěla hlavou. „Ta cesta k cíli není nijak extra daleká, když se podíváš, tady je sídlo akromantulí a tady už je náš cíl," pokračovala Altair a ukazovala prstem na jednotlivá místa, „ale bude to záviset na tom, jak dlouho jim bude trvat vypořádat se s těmi potvorami."

„Kterou cestu bys volila?" zajímal se Sebastian a podíval se na svou sestřenici. Altair hodnou chvíli mlčela, oči upřené na mapě. V hlavě si opakovala tvory a nejlepší způsoby jejich zneškodnění.

„Asi tu první," vydechla nakonec a přejela prstem po vyznačené cestě, která se jevila jako nejkratší. „Akromantule můžeme hravě obejít, to už jsme dokázali. Lesní mužíček jde po malých dětech, což my nejsme. Nejspíš nezaútočí, pokud ho nevyprovokujeme. A s tím stádem taky máme zkušenosti."

„A co tahle cesta?" navrhl a ukázal na cestu hned vedle té první. Vypadala skoro stejně dlouhá, podél ní se táhla říčka. „Nebude lepší jít po ní?"

„Území kentaurů," připomněla mu. „Možná by nás nechali projít, protože o úkolu samozřejmě musí vědět, ale lepší bude se vypořádat s akromantulemi a hipogryfy."

Zpoza stanu zaslechli MacFarlanův nadšený hlas, který komentoval počínání šampionů z Krásnohůlek, a diváky, jak jásají. Oba dva si zmučeně povzdechli, tohle jim zrovna moc nepomáhalo.

„Kde jsou mí bradavičtí šampioni?" ozval se najednou hlas zpoza zataženého závěsu. Altair se napřímila a s úsměvem k němu přiskočila, aby ho odtáhla.

„Piper!" vydechla a starší sestru objala. „Co tady děláš?"

Piper Blacková vstoupila do jejich kóje a zvědavě se rozhlédla.

„Rita je na tribunách a pověřila mě, abych vyzpovídala naše šampiony ještě před úkolem," vysvětlila prostě a potom se na ně spiklenecky usmála, zatímco vytahovala z kabelky bloček a bleskobrk. „Takže, odpovíte mi na pár otázek?"

„Ale jistě," přitakal bez váhání Sebastian. „Posaď se."

Piper se zeširoka usmála a posadila se do křesla ke stolu, na které byla stále rozložená mapa. Očkem po ní mrkla, ale to už její bloček i s bleskobrkem nedočkavě levitovali kousek od ní, hrot jen pár milimetrů od papíru.

„Takže, povězte mi, jak se cítíte," vyzvala je Piper a bleskobrk okamžitě její otázku zapsal s hlasitým škrábáním, zatímco za stěnami se opět ozvali diváci.

-----------------

Jeremy Black si se syknutím promnul rameno, kam ho zasáhla dobře mířená kletba od Thierryho Chevaliera.

„V pohodě?" ujišťoval se Samuel Gale, zatímco mířili ven z lesa. Postupovali mimo všechny trasy, aby neměli možnost narazit na další dvojici šampionů. Druhý výstřel se ovšem ještě neozval, a tak měli zatím čas.

„Jo," přitakal a vytřepal si z vlasů kousky mechu.

„Byli dobří, to se jim musí nechat," uznal Elliot Wright.

„Proto se říká, že Ohnivý pohár vybírá jen ty nejlepší z nejlepších, ne?" ušklíbl se Michael Parsley sarkasticky. „I když bych spíš rád viděl bradavické šampiony v akci."

Jeremy ho probodl pohledem.

„No co?" ohradil se bystrozor a podíval se na své kolegy. „Vy snad ne?"

Gale pokrčil rameny. „Jestli ti dva podědili talent, tak ne," odtušil nakonec ponuře. Parsley se pobaveně zasmál a Elliot se k němu na krátkou chvíli přidal.

„Co myslíš, že bude dělat Will, pokud si jeho syn vylosuje dvojku?"

Jeremy děkoval Merlinovi, že na ně nepadla jednička. Netušil, jestli by byl opravdu schopný bojovat proti vlastní dceři.

Ta otázka zůstala nezodpovězená, protože se dobrali na konec lesa. Vylezli a zamířili ke stanu tak, aby na ně diváci neviděli. Udělali sotva tři kroky, když se ozval druhý výstřel.

Do stanu se dostali ve chvíli, kdy už tam byli krásnohůlští šampioni, a tak museli několik minut počkat, než se na ně dostala řada.

„Altair se Sebastianem jsou uvnitř," oznámila mu Paulette dřív, než se stihl vůbec zeptat. Cítil, jak ho polil studený pot.

Michael vedle něj se zachechtal, zatímco mu bradavická ošetřovatelka hojila tržnou ránu na paži.

„To bude ještě zajímavé," zamumlal Jeremy a přijal od své švagrové kostirost, který mu podávala.