Počet slov:504
35 let/4.března 1996

Pomalu jsem přicházela k vědomí a zaznamenala, že ležím na něčem tvrdém. Zašmátrala jsem rukou kolem sebe a doufala, že najdu svou hůlku, jenže nestalo se tak. Místo toho jsem cítila ledovou podlahu.

Kde to vlastně jsem? Byla mi zima a cítila jsem se podivně. Pomalu jsem otevřela oči a zahlédla tmavou stěnu. Nebylo tu moc světla.

Sedla jsem si a přitáhla si kolena k sobě, a snažila se udržet si teplo. Uviděla jsem dveře, které měly malé okýnko, do kterého byly posazeny mříže.

Ne... to snad ne... prosím, že je to jen sen?

Rozklepala jsem se a přeběhl mi mráz po zádech. Cítila jsem se strašně a hlavou mi běhaly jen špatné vzpomínky. Doplazila jsem se do toho nejtmavějšího kouta a z očí se mi vykutálely první slzy.

Cítila jsem to přicházející zoufalství a beznaděj a srdce se mi svíralo. Necítila jsem se šťastně. Připadalo mi, že se snad už nikdy nebudu cítit šťastně.

Vtom dveře mé cely opravdu děsivě zavrzaly a dovnitř vplula bytost v černém plášti. Neměla obličej a v nechutně mrtvolných rukách držela talíř s chlebem a v té druhé pohár s vodou.

Připadalo mi, že mozkomor ze mě vysál další šťastné vzpomínky, položil talíř s pohárem na zem a odplul zpátky.

Jak je možné, že ještě poslouchají příkazy ministerstva?

Podívala jsem se na své oblečení. Převlékli mě do toho azkabanského mundúru.

Tak strašně jsem si přála mít u sebe hůlku a chtěla jsem se odsud dostat. Ale něco ve mně mi říkalo, že bych stejně nedokázala patrona vyčarovat...

Po kolenou jsem se doplazila k poháru, který jsem rozechvělýma rukama zvedla a napila se. Pak jsem vzala do ruky chléb a opět si sedla do tmavého kouta.

Ukousla jsem si. Byl poněkud tvrdý a mně došlo, že tady o hodně zhubnu. A přijdu o rozum. Pomyslela jsem na svého bratra.

Řekl by, že jsem slabá a neschopná, když jsem se dostala do Azkabanu. On mě odtud nezachrání. Ne... proč by to dělal...

Přesto jsem byla sama ze sebe zklamaná. Dokázala jsem cítit jen ty špatné emoce. Jak jsem mohla dovolit dostat se až sem?

Pak mi najednou myslí probleskla vzpomínka na Severuse. Dozvěděl se to vůbec? Ví, že mě zavřeli do Azkabanu? Ráda bych viděla jeho reakci. Třeba mu vůbec nechybím...

Roztřásla jsem se a odhodila chleba. Chytla jsem se za hlavu.

Nechybíš mu... nechybíš nikomu... všem je bez tebe líp... jsi bezcenná... obyčejná čarodějka, která je tak hloupá, že se nechala zavřít... chováš se jako hromádka neštěstí. Jak ty můžeš být sestra Pána Zla? Proč by s tebou Severus chtěl po tomhle ještě zůstávat?

,,Ne..." řekla jsem tiše a zavřela oči. Zpoza víček se mi vykutálely slzy. ,,Ne, prosím... už ne..."

Tyhle myšlenky mi přestaly běhat hlavou, ale v mé mysli se objevila vzpomínka. Mučil mě Tom a já se svíjela v křečích. Cítila jsem tu bolest.

,,Ne... ne!" vykřikla jsem a svezla se na podlahu. Jako by se do mě zabodávaly desetitisíce nožů. Taková to byla bolest. Cítila jsem bezmoc. Zoufalství. Strach. Smutek. A hlavně nesnesitelnou bolest u srdce.

Moc vám děkuji za 1K votes!❤❤
Vy jste smutní z toho, že je Mil v Azkabanu?😰
Nebojte se, zas tak moc jí tam trápit nebudu^^
Budu ráda za komentáře:3
Neplecha ukončena.
Thx, ILY❤
-Milka