Počet slov:619
31 let/1.září 1991

Urychleně jsem se převlékla do obyčejného mudlovského oblečení a s úzkostí sledovala hodiny.

V jedenáct hodin odjížděl vlak do Bradavic a já potřebovala mít jistotu, že se Harry do Bradavic dostane.

Na nic ani na nikoho jsem nečekala, jelikož mezi mnou a Remusem byl definitivní konec.

~

,,Remusi -"

,,Já vím, co chceš říct. Ale proč?" vypadal zklamaně.

,,Neklape to. Poslední dobou vůbec. A ty to víš. Nepatříme k sobě."

,,Proč mám takový pocit, že je to hlavně kvůli tomu, že jsem vlkodlak?"

,,Jak tě to mohlo napadnout?! Mně přece nevadí, že jsi vlkodlak!"

,,V sedmém ročníku jsi na to měla jiný názor..."

,,To už je dávno pryč!"

,,Ale stejně to bolelo..."

,,..."

,,Nebo je to snad kvůli Snapeovi?"

,,Proč se pořád chováš, jako bych s ním něco měla?!"

,,No, tehdy jste se dost bavili. A řekl bych, že je do tebe taky zamilovaný."

,,Zamilovaný? Do mě? Zbláznil ses? Miluje Lily, Lily! A ty to moc dobře víš."

,,Ale Lily je... mrtvá. A ty jsi naživu."

~

Rychle jsem odehnala tyto myšlenky z hlavy. Bylo za pět minut třičtvrtě na jedenáct. A tak jsem se rychle přemístila.

Pocítila jsem škubnutí nad pupíkem a pak se objevila na nádraží King's Cross, které jsem velmi dobře znala.

Všude byla spousta mudlů, a tak si mého přemístění nikdo nevšiml. A navíc jsem díky mudlovskému oblečení dobře splynula s davem.

Procházela jsem mezi jednotlivými nástupišti a vyhýbala se mudlům, kteří buď z vlaku vystupovali a nebo do něj nastupovali.

A pak jsem konečně objevila přepážku devět a deset. Už několik dětí se svými rodiči probíhalo nenápadně přepážkou a já se rozhlížela, kde malý Harry může být.

Podle toho, co jsem slyšela, mu dopis z Bradavic předal již známý klíčník Rubeus Hagrid. Když jsem si představila, jak se na jeho výšku museli tvářit mudlové, když ho v Londýně zahlédli, donutila jsem se k úsměvu. A pak jsem uslyšela něco, co mě vrátilo do reality.

,,Promiňte pane, ale kde je nástupiště devět a třičtvrtě?"

,,Devět a třičtvrtě? To je hodně dobrý vtip, chlapče, ale já na tohle nemám náladu. A žádný takový nástupiště neexistuje." Porozhlédla jsem se, abych zjistila, odkud ty hlasy přicházejí a uviděla něco - nebo spíš někoho - co mi vyrazilo dech.

Pár metrů ode mě stála přesná kopie Jamese Pottera a já nepochybovala o tom, že ten chlapec je syn Lily a Jamese.

Malý Harry vypadal zoufale a nervózně se díval na veliké hodiny. Uvnitř mě probíhal vnitřní boj. Rozumná strana mi říkala, že se mu teď nesmím prozradit, že mu nesmím říct, jak se dostat na nástupiště. Ta druhá část mě však pobízela k tomu, abych Chlapci, který přežil, vysvětlila, jak se na nástupiště dostat.

Naštěstí se Harry rozhodl za mě. Zeptal se zrzavé ženy, která kolem sebe měla kupu zrzavých dětí. Žena mu vysvětlila, jak se na nástupiště dostat a Harrymu to předvedl zřejmě nejstarší z jejích dětí.

Proběhl přepážkou a Harry sebou překvapeně škubnul. Pak přišla na řadu dvojčata, která od sebe byla k nerozeznání a vedla velmi zajímavý rozhovor.

,,Teď ty, Frede," pobídla jedno z dvojčat jejich matka.

,,Ale já nejsem Fred. Jsem George," namítl. Jeho dvojče se k němu přidalo: ,,Jo mami, jsi vůbec naše matka?"

,,Oh, tak promiň Georgi," omluvila se svému synovi. A já poznala, kdo to je. Rodina Weasleyových, jedna z čistokrevných rodin. Podle toho, co mi Remus vyprávěl, Arthur Weasley patřil do řádu. Musela to být jeho manželka Molly.

Její syn postoupil k přepážce a řekl: ,,Dělám si srandu, jsem Fred," a rozeběhl se. Za ním i jeho dvojče.

Pak přišel na řadu Harry. Rozeběhl se. Ještě než zavřel oči, spatřila jsem jejich barvu. Měl je zelené, stejně jako Lily. Na čele se mu klikatila jizva tvaru blesku, která mi znovu připomněla onu noc, kdy jeho rodiče zemřeli.

A pak zmizel za přepážkou. 

Na psaní téhle části jsem se těšila, problém byl, že jsem nevěděla jak začít, a tak jsem asi půlhodiny první věty přepisovala:DD
Tak doufám, že se vám díl líbil:)
Nevím, jak Mil začlením do průběhu Harryho ročníků:D
Neplecha ukončena.
Thx, ILY❤
-Milka