Vzduch byl zvláštní a napjatý. Nesl v sobě těžkost a dusivou vlhkost a každý nádech byl štiplavý a studený. Na nebi se stahovaly těžké mraky, jež se sbíhaly jako zatoulané šedivé stádo, byly silné, tmavé a hrozivé. Vypadaly, jako by měly každým okamžikem prasknout a přinést nezastavitelnou potopu. Zdálo se, jako by v ten moment i sama příroda zadržovala dech. Každý okamžik byl naplněn rostoucím napětím, jež působilo jako děsuplný příslib.

S příchodem prvního hromového zaburácení, jež rozechvělo vzduch, na zem konečně dopadly první dešťové kapky, roztříštily se jako čiré sklo a rozletěly se do stran. Bylo to jako uvolnění dlouho zadržovaného dechu. Déšť zněl zpočátku jako jemné šumění, rychle přerůstající v těžké, prudké kapky, jež hlasitě pleskaly o půdu. Stříbřitý záblesk, oslnivě bílý a elektrický, prorazil nenadálou temnotu jako ostrá dýka. Vítr se proháněl krajinou jako rozzuřený přízrak, svištěl mezi stromy, ohýbal jejich větvě a zvedal listí a prach do vířivého tance bez konce. Jeho nárazy byly silné a dunivé, rozrážely zvuk a vytvářely hluboké, táhlé hučení. Byl ledově chladný, pronikavý, narážel do těla jako studená pěst.

Zvuky sílící bouře byly ohlušující. Sama bouře totiž překypovala hladem, energií a životem. Neustálé bubnování deště, kvílení větru a hromové údery vytvářely kakofonii, která byla děsivě nádherná a nádherně děsivá. Každý hromový úder byl jako ozvěna božského hněvu, ozvěna prastarého boje mezi nebem a zemí, připomínající nám naši malost tváří v tvář přírodním silám.

Echo běsnících přírodních živlů dolehlo až k Millie, jež se choulila na zemi stočená do klubíčka a snažila se udržet poslední zbytečky tělesného tepla, jež ale mizelo příliš rychle. Třásla se, prokřehlé prsty zarývala do svých studených paží, v žaludku jí kručelo a hlava se jí motala. Oční víčka se jí jemně třepetala, podobně jako motýlí křídla, když napůl spala a napůl bděla. Ačkoliv byla příšerně vyčerpaná, žádné vysvobození v podobě spánku nepřišlo. Na to byla příliš hladová, vyděšená a zmrzlá.

Byla lapená mezi čtyřmi stěnami, odsouzená k samotě, byla vězněm své vlastní mysli. Realita se prolínala se sny, blouznění se stávalo skutečností, bylo nemožné rozeznat výmysl od pravdy, jako by se hranice mezi tím, co je a co není, rozpouštěly v jemné mlze. Vzduch zde byl vlhký a palčivý, nasycený vůní zuřící bouře, a každé nadechnutí přinášelo pocit, že se člověk noří hlouběji do tajemného světa, kde jsou sny stejně hmatatelné jako kapky deště.

Její myšlenky byly zmatené a těkavé, přeskakovaly mezi vzpomínkami a fantaziemi jako divoce se zmítající listy ve větru. Nebylo možné odhalit, co je skutečné a co je jen výplodem unavené mysli. Obrazy se míhaly před očima, fragmenty dávno zapomenutých okamžiků se mísily s fantaskními scenériemi, které se zdály být tak reálné, až bylo těžké uvěřit, že nejsou.

Blouznění se stávalo hlubším, intenzivnějším, každá myšlenka a každý pocit se spolu prolínaly jako barevné pruhy v kaleidoskopu. Bylo to, jako by se člověk ocitl v jiném světě, kde možnosti byly nekonečné a kde každý kout skrýval něco nečekaného. Realita se stávala tekutinou, proměnlivou a nestálou, její pevné kontury se rozpouštěly podobně jako barvy na mokrém papíře, měnily se jako písek pod nohama a pohltily ji dřív, než si stačila uvědomit, že se propadá do smrtících hlubin.

Jako by se celý svět rozplynul do nekonečné louže snů a představ, kde nic nebylo jisté a vše bylo možné. Hranice mezi bděním a snem byla nejasná, rozmazaná. Jediným pojítkem s realitou byly drobné detaily – zvuk deště bubnujícího na zeď, chladný dotek větru na tváři, jehličky chladu zabodávající se do kůže s chirurgickou přesností, hluboký hlas, jenž se nesl místností a připomínal meluzínu...

„Vstávej," zazněl příkaz, vzdálený a táhlý. Millie šumělo v uších. Zmateně se posadila, v hlavě se jí ozvala prudká a oslepující bolest, jež jí vehnala slzy do očí. Než se stačila rozkoukat, připomenout si, kde je, zjistit, kdo se zde objevil v podobě vytoužené záchrany a ujistit se, zda se jí to opravdu jen nezdá, už ji kdosi silně popadl za paži a jedním plynulým pohybem, jako by nic nevážila, ji vytáhl na nohy. Byl to nějaký muž. Silný a vysoký, voněl drahou kolínskou. Zamžourala na jeho ostře řezaný profil, všimla si zaťaté čelisti a pevně semknutých rtů. Byla si jistá, že toho muže odněkud zná, ale ať se snažila, jak chtěla, nedokázala si vzpomenout odkud.

Vykročil vpřed, stisk kolem její paže zesílil, a Millie jej potácivě, jako by ji její nohy neposlouchaly, následovala. Šel rychle, bez jediného ohlédnutí a ujištění, že unavená a zmatená dívka jeho tempo stíhá. Cítila z něj napětí, jež v ní probudilo strach. Obrysy kolem začínaly nabývat ostřejších rysů, její smysly se probouzely, najednou byly zase v pozoru. Malátně kráčela chodbou, o níž nevěděla, že jí kdy prošla, a po chvíli došli ke schodišti. Když jí k uším dolehl bolestivý mužský výkřik, ztuhla a zastavila se. Krve by se v ní ten okamžik nedořezali. Bylo to jisté. Nacházela se v nebezpečí. Najednou všechno, co bylo kolem, všechno, co cítila, bylo nedůležité. Jediná myšlenka, jediný instinkt s jednoduchým příkazem, jenž jí rezonoval tělem, byl: uteč. Podívala se na mladíka, jenž se na ni konečně ohlédl, s prudce bušícím srdcem a veškerou silou, která jí zbyla a kterou byla schopna shromáždit, se mu vytrhla ze sevření a rozeběhla se po schodišti nahoru. Byl na ni ale příliš rychlý, příliš sebejistý, jako by nějaký pokus o útěk čekal. Pevně ji popadl za pas, stáhl si ji zpátky k sobě, a zatímco ji jednou rukou svíral kolem pasu, tu druhou obtočil i kolem jejích rukou. Vzpírala se, ale marně. Byl příliš silný.

„Tak takhle by to nešlo," zavrčel jí do ucha, jež jí ovanul jeho horký dech. Zachvěla se. „Přece bys nechtěla takto neuctivě opustit tento krásný palác, aniž bys pozdravila svého hostitele a poděkovala mu." V hlase mu zazníval úšklebek. „No tak. Přece nestojíš o problémy, ne? Tak se uklidni, holka. Žádný. Hlouposti," zdůraznil poslední dvě slova, než ji drobným pohybem pobídl k tomu, aby se zase rozešla. Poslechla ho. Co jiného jí taky zbývalo. Měla strach. Proklínala situaci, v níž se ocitla, proklínala svou zbabělost a jeho rychlé reflexy. Sklopila pohled a dívala se, jak apaticky klade nohu před nohu, pomalu vychází schody a s každým krokem má větší a větší pocit, že jde vstříc čekající náruči Smrti.

A pak, dříve, než by jí bylo milé, dorazili před zavřené dveře, za nimiž byl slyšet tlumený hlas. Slova, která pronášel, se ale nedala rozeznat. Millie ucítila, jak muž pomalu povolil své sevření, ale jeden jediný pohled do jeho očí ji ujistil v tom, že pokud se znovu o něco pokusí, bude toho velmi litovat. Poníženě odvrátila pohled a kousla se do rtu, zadržujíc slzy, jež ji štípaly v očích. Zaslechla, jak mladík krátce, ale úderně zaklepal. Chvíli se nic nedělo, ale pak se dveře otevřely a on ji znovu chytil za paži a dovlekl ji dovnitř.

První věc, které si všimla, bylo, že na zemi ležel jakýsi muž, držel se za břicho, chvěl se a přerývavě dýchal. V úděsu vytřeštila oči a okamžitě se jí sevřel žaludek. Když jeho zrak padl na tmavovlasého mladíka, jenž ji sem přivedl, ve tváři zesinal, pevně stiskl rty a v modrých očích se mu zablesklo. Posbíral zbytky své hrdosti, zatímco se sbíral ze země, a muž stojící vedle ní jej jen chladně pozoroval. Jakmile se zvedl, dlouze se komusi uklonil, sykl bolestí a pak pronesl hlubokým hlasem: „Můj pane." Následně bez dalšího slova opustil místnost a oni osaměli. Patrně.

„Můj pane," ozval se jasně tmavovlásek. „Přivedl jsem ji."

Žádná reakce. Millie se chvěla po celém těle, a tentokrát to nebylo zimou. Rychle dýchala, srdce jí hlasitě bouchalo, myšlenky jí těkaly všemi směry. Až po chvíli si uvědomila, že v místnosti nepanuje ticho, ale z gramofonu stojícího na nízkém stolečku před oknem se line tichá klavírní melodie. Ani její pomalé tempo a tichá dynamika ji nedokázaly uklidnit, utišit její strach a rozbouřené emoce. Zavřela oči a pevně mezi prsty sevřela své levé zápěstí, jako by se zkrátka potřebovala něčeho držet. Hudba neustávala, pronikala až do jejího nitra, a ona by její krásu patrně dokázala více ocenit, kdyby se nacházela v jiné situaci. Rozeznala opakující se třídobý rytmus, jenž připomínal tiché houpání vzdálené lodi na mořských vlnách. Mísily se v ní dynamické kontrasty, od tichých pianissim po burácivé fortissimo, byla harmonicky bohatá a plná disonancí, které přidávaly na intenzitě a dramatičnosti a rozechvívaly v ní pocit smutku i neklidu.

„Můžeš jít, Antonine," pronesl zastřený hlas, jenž málem zanikl v dramatické a bouřlivé části skladby. Muž jménem Antonin se uklonil a neslyšně opustil místnost. Millie zde zůstala sama, s nějakou neznámou osobou, jež stála až na druhém konci pokoje zády k ní, v dlouhém splývavém plášti, a skrytá ve stínech nehnutě zírala ven z okna, poddávající se té podmanivé melodii. I kdyby Millie chtěla utéct, - a to ona opravdu chtěla – nemohla. Stála přikovaná na místě, byla paralyzovaná strachem a její oči opatrně bloudily po místnosti. Nebyla příliš zařízená. Připomínala jakýsi salonek, pouze spoře osvětlený a chabě vybavený, jako by zde nikdo příliš času netrávil. Kromě stolku s gramofonem zde stál ještě další, ale trochu větší a delší stůl pouze s jednou židlí. Podél oken splývaly až na zem dlouhé černé závěsy a na druhé straně stála osamělá knihovna, prázdná, bez knih. A pak se rozhostilo ticho.

Trvalo ještě nějakou chvíli, než se postava stojící u okna pohnula, jako by se probouzela z transu. Pak se jedním plynulým pohybem otočila a do Millie se zabodly krvavě rudé oči, jež se při pohledu na ni nepatrně zúžily. Dech se jí zadrhl v krku, nehty si bolestivě zaryla do zápěstí a snažila se nedat najevo, jak velký má strach. Bylo to zbytečné. Věděla, že on to moc dobře ví.

Pomalým krokem se k ní rozešel, plížil se jako šelma k vyděšené a bezbranné kořisti zahnané do kouta. Jeho kroky nevydávaly vůbec žádný hluk, byly tlumeny měkkým tmavě zeleným kobercem, na nějž neslyšně došlapoval. Millie pálily oči. Cítila nutkání odtrhnout od něj pohled, ale nedokázala to. Byl děsivý a mocný, kolem něj se vznášela aura neporazitelnosti a vznešenosti, rysy jeho tváře byly ostré a čišel z nich chlad a pohrdání. To jako by při pohledu na ni ještě nabralo na intenzitě.

Vzdálenost mezi nimi se zanedlouho zmenšila natolik, že je od sebe dělily jen pouhé dva kroky. Millie se neodvažovala pohnout, neodvažovala se dýchat. Dokázala jen stát na místě jako staletá socha a jako uhranutá zírala do jeho očí, tolik plných nenávisti. Když se před ní zastavil, přejel ji povýšeným pohledem.

Mohli takhle stát pouhé vteřiny, minuty, nebo naopak hodiny a dny, než konečně promluvil vysokým a tichým hlasem: „Jak se jmenuješ?" zeptal se jí a v očích se mu objevil záblesk.

Polkla. Bála se, že nebude schopná promluvit. „M-Millie Spencerová," špitla zajíkavým hlasem, jenž nepoznávala.

„Lhářko," zavrčel, bílá tvář se mu zkroutila vztekem a nenávistí a ještě něčím, co nedokázala pojmenovat. Než se stačila zmateně obhájit, hlava se jí odklonila stranou a na tváři ucítila palčivou, bodavou bolest, která ji donutila hlasitě vyjeknout. To místo, kam ji uhodil, jí hořelo. Přiložila si na ně svou studenou dlaň a neodvažovala se na lorda Voldemorta znovu pohlédnout. V očích ji zaštípaly slzy, jako již po několikáté za těch posledních pár minut. „Lhářko!" zopakoval znovu, s větším důrazem, ale jeho hlas zůstával stále tichý a děsivý. Zježily se jí chloupky na zátylku. „Jak se opovažuješ lhát vznešenému lordu Voldemortovi?!"

„Já nelžu," zašeptala rozechvěle, hlas se jí lámal, byla si jistá, že ji nemohl slyšet. Rozzuřeně zaryčel a ona upadla na zem. Bylo to nečekané, jen tak tak před sebe stihla dát ruce, aby nedopadla přímo na tvář. Tentokrát se jí ani nedotkl, nepochybně musel pronést nějaké kouzlo. Nejsem lhářka. Já nelžu, ujistila se vzpurně ve své hlavě, byl to jediný vzdor, na nějž se zmohla, neb neměla tolik odvahy, aby to řekla nahlas, aby se při těchto slovech dívala Pánovi Zla do tváře.

„Nelžeš? Skutečně?" pronesl nebezpečně a sklonil se k ní. Hrubě ji uchopil za čelist a donutil ji, aby se na něj podívala. Neodvážila se mu odporovat. Pohlédla do jeho rudých očí, a pak se obraz před ní rozplynul, rozvlnil se jako čirá vodní plošina, do níž dopadl kamínek, sléval se dohromady a prolínal se s jinými fragmenty, se střípky vzpomínek, na něž nedokázala zaostřit a které nedokázala rozpoznat, tak rychle se před ní míhaly a střídaly. A pak, pak... pak se jí sevřelo srdce, když pohlédla do známé, a přesto tak cizí tváře pohledného muže, jemuž mohlo být kolem čtyřiceti let, jenž se na ni radostně smál, a pak se střetla pohledem se ženou, krásnou a veselou, s vlasy stejně rudými, jaké měla i ona sama. Jenže obraz před ní se vytratil dřív, než by si přála – a zanechal v jejím srdci bolest a zmatek, krvácející ránu, kterou nedokázala zahojit. To byli moji rodiče, problesklo jí hlavou, tak jasně a přirozeně, a tentokrát už jí po tvářích začaly kanout slzy. Moji rodiče. Znělo to tak zvláštně, bolavě a nádherně – ta vzpomínka, patrně jedna z mála, které na ně měla, musela být schovaná opravdu hluboko v její mysli, poněvadž si nikdy nemohla vzpomenout na to, jak oba dva vypadali. A teď... teď je konečně poprvé viděla zase před sebou.

Jenže dřív, než to uvědomění stačila zpracovat, ji zarazil surový odpor jasně vepsaný ve Voldemortově tváři, zatímco se vpíjel pohledem do jejích očí. „Hnusíš se mi," zašeptal pohrdavě a pustil její čelist, jen proto, aby ji mohl znovu uhodit. „Crucio!" vykřikl vzápětí, dříve, než se stačila vzpamatovat, a pak ji bez varování zasáhla nepopsatelná bolest, jež se jí okamžitě rozšířila do celého těla. Bolest tak intenzivní, že se zdálo, že její tělo pod tím náporem vzplane. Jako by jí praskaly všechny kosti. Jako by byl každý sval trhán na kusy. Jako by každičký nerv najednou explodoval.

Její mozek byl zahlcen rostoucími vlnami agónie, která přebíjela všechny ostatní myšlenky. Všechno uvnitř ní ječelo, spalovalo ji, bodalo, svíralo ji. Křečovitě sebou škubala. Zalykala se. Nemohla dýchat, protože každý nádech byl jako vpich tisíce nožů do jejích plic, nemohla křičet, protože bolest byla natolik nesnesitelná, že snad pohltila i její vlastní hlas. Připadalo jí, že každá sekunda trvá věčnost, jak se bolest šířila a zesilovala, nenechávala jí žádný prostor pro úlevu nebo odpočinek.

Na špičce jazyka cítila kovovou pachuť krve, zrak se jí rozmazával slzami, srdce jí bilo příliš rychle, jako by tušilo, že se blíží konec a chtělo stihnout ještě co nejvíc úderů. Pot ji poléval ve studených vlnách, které přinášely mrazení i přes intenzivní žár oslepující bolesti. Nebyla si jistá, co se dělo. Vše se jí slévalo dohromady. Určitě začala křičet. Naprázdno zvracela. Kašlala, dusila se, sténala, řvala. A plakala. Každý atom její existence explodoval v plamenech. Rozum se jí tříštil pod náporem utrpení. Myšlenky se rozpadaly do chaotických útržků. Jediné, co jí zbylo, byla primitivní touha po konci. Prosila o smrt, zoufale doufala, že tohle mučení přestane, že přijde nějaké vysvobození. Ale lord Voldemort se jen smál a vychutnával si pohled na utrpení, které jí působil. Držel ji v nekonečném pekle, v nikdy nekončící smyčce bolesti, znemožňuje jí jakoukoliv úlevu nebo vysvobození. Svět se měnil v nekonečný vír bolesti a utrpení.

Tady umřu, probleskla jí hlavou myšlenka, tak jasná a živá a úpěnlivá, že přehlušila veškerý zmatek, čirá jako skelná vodní hladina, jako zrcadlo, v němž viděla svůj odraz, tu zlomenou dívku. Nikdy to neskončí.

Tohle nebyla jen bolest. Tohle bylo utrpení, které pohltí celého člověka, tělo i mysl, a zanechá jej zlomeného, navždy poznamenaného temnou stopou hrůzy, kterou nelze nikdy zapomenout.