Bezmoc. Tíživý stín, který se plíží po krajině duše, je temný a neúprosný a připomíná chladnou mlhu, která obestírá mysl, jež je lapená v pevném sevření nejistoty. Tichá přítomnost strachu, který šeptá, že jsme sami. Ledový dotek naší vlastní křehkosti. Pocit, jako by se pod námi propadala země, a my padali do bezedné propasti, kde není světla ani naděje. V této propasti se naše sny mění v prach, víra v závoj pochybností, naděje v prázdnotu, a my sami jsme jen stíny našeho bývalého já, bloudícího v mlze bez cíle a smyslu. Je to tiché volání v hluboké noci, kdy se temnota zdá nekonečná a samota neodvratná.

Přesně takhle se cítila Millie, když po několika hodinách, jež strávila v bezvědomí, konečně přišla k sobě. Byla zmatená, místo, na němž se nacházela, nepoznávala. Bylo chladné, vlhké a nepřátelské. Nechápavě zamrkala a chvíli dezorientovaně mžourala kolem sebe. Když jí ale pohled padl na rezavé mříže, rychle se napřímila. Srdce měla až v krku. Najednou byla dokonale vzhůru, ačkoliv jí tolik prudký pohyb neudělal zrovna nejlépe. Okamžitě ji totiž rozbolela hlava, ve spáncích ji ostře bodalo a jí připadalo, jako by byla její lebka sevřená v ocelovém svěráku. Zasténala bolestí a dlaní si přejela po zátylku.

Kde to zatraceně jsem a jak jsem se sem dostala? ptala se sama sebe. Pokusila se rozvzpomenout, na cokoliv, co by jí mohlo jen trochu pomoct, ale v mysli měla podivné prázdno, a navíc ji z toho hlava rozbolela ještě víc. Bolest byla natolik ochromující, že ji v očích zaštípaly slzy. Zavřela oči a vložila si tvář do dlaní. Zatímco zprudka a těžce oddechovala, jak se snažila zklidnit bolest, splašený puls i zmatenou mysl, zaslechla, jak kdesi nedaleko dopadají na zem v pravidelném intervalu kapky vody. Ten zvuk byl zcela monotónní, ale zároveň podivně zneklidňující, protože v tom tichu, jež zde panovalo, vyniklo každé jednotlivé cinknutí.

Bolest pomaloučku odeznívala. Millie se zhluboka nadechla a do nosu ji okamžitě udeřil těžký a zatuchlý vzduch, jenž zprvu překvapivě vůbec nevnímala. Nyní si ale uvědomila, že je vůně plísně a vlhkého kamene všudypřítomná. Nakrčila nos a měla chuť se samým zoufalstvím rozplakat. Nic si nepamatovala, neměla tušení, kde je, a očividně zde byla úplně sama. Trhaně popotáhla, hřbetem ruky si otřela studený nos a zdvihla oči k jednomu malému zamřížovanému okénku, jež bylo posazené vysoko na stěně. Do její cely jím pronikal tenký proužek světla, jenž ji mírně osvětloval. Byl to ale natolik slabý paprsek, že nedokázal proniknout do jejích hlubokých koutů. Byl ale jakýmsi toužebným příslibem, lákadlem, možná i trochu výsměchem. Přála si být tam venku, na druhé straně, volná. Nerozuměla tomu, proč je tady. Vždyť nic přeci neudělala! Tak kdo ji tu držel? A proč?

Odtrhla od světelného paprsku pohled a pomalu se přisunula k mřížím. Mezi prsty pevně sevřela ledový a rezavý kov a přitiskla k nim tvář, ve snaze vidět co nejdál, ven, do chodby. „Haló?" zavolala podivně skřehotavým hlasem. Jeho ozvěna se odrazila od chladných stěn, chvíli se nesla místností a pak se začala pomalu, děsivě vytrácet. Millie se zježily chloupky na zátylku. „Haló? Jste tu někdo? Prosím, jsem tu uvězněná!" volala zoufale, ale nikdo se neozval, ani se neobjevil, aby jí přispěchal na pomoc. Patrně tu byla dočista sama.

Čelem se opřela o mříže a konečně dala svým pocitům volný průchod. Rozplakala se.

─── ･ ｡ﾟ☆: .☽ . :☆ﾟ. ───

„Co mělo tohle znamenat?" ptala se ohromeně Nina Olivera, zatímco nechápavě sledovala, jak její bratr, jenž jí oznámil, jako by se nechumelilo, že se bude vdávat, kvapně odchází pryč. Když se Nott neměl k žádné odpovědi, nevěřícně si odfrkla a odstrčila ho, vybíhajíc za Antoninem, aby jí nemohl nikam zmizet. „Tony! Antonine! Okamžitě se zastav!" zavřeštěla na něj s narůstajícím vztekem.

Ani se na ni neohlédl, když křikl přes rameno: „Neměla bys teď být se svým snoubencem? Řešit důležité věci týkající se svatby? Kdy se bude konat, kolik budete mít hostů, co se bude podávat za –"

„NE!" přerušila ho naštvaně a pak ho konečně doběhla, protože mu zatarasili cestu hosté, jež se trousili ven z hlavního sálu. Pevně jej popadla za předloktí, aby jej už neztratila, a donutila ho, aby se na ni podíval. „Přeskočilo ti?! Co mělo tohle sakra znamenat? Proč bychom se měli s Oliverem brát, když se známe sotva pár hodin?!" ptala se ho nevěřícně. „A že něco takového navrhneš zrovna ty, který můžeš za to, že se mnou za celý večer nepromluvil jediný muž –"

„Promluvil. Oliver," připomněl jí s úšklebkem a Nina, kterou v očích z nějakého záhadného důvodu zaštípaly slzy, jej prudce uhodila do hrudi. Antonin si všiml, že se několik hostů zastavilo a se zájmem přihlíželo jejich roztržce. Uchopil sestru za zápěstí a sklonil se k ní. „Probereme to doma."

Nina se chtěla hádat, chtěla na něj křičet a zahrnout ho výčitkami, dupnout si a postavit si hlavu, že nikam nepůjde, že to vyřeší tady a že se nepohne, dokud jí to celé nevysvětlí. Nechápala to. Proč by si měla Olivera brát? Jak je možné, že s tím Antonin souhlasil? Z jakého důvodu zněl tak naléhavě? A proč, proboha, vůbec rozhodoval za ni, obzvláště v takto důležité věci? První slzy jí stekly po tvářích, když si znovu vybavila Oliverovu tvář. Působil náhle tak chladně, odtažitě, jako by s ní už nechtěl mít nic společného, jako by litoval, že ji toho večera vůbec oslovil. „Všechno jsi to zkazil," zašeptala zlomeně, když si uvědomila, že po tomhle všem, po tomhle donucení k sňatku, dokonale zahubil veškerou náklonnost, kterou k ní Oliver choval. Náklonnost, která by byla jednoho dne možná přerostla v něco víc.

Antonin mírně povolil svůj stisk, zarazil se a chvíli sestru jen mlčky pozoroval. Pak ji pustil, chytil ji kolem ramen a byl rád, že tentokrát vůbec neprotestovala, když ji vedl ven. Dav hostů jim uctivě uhýbal z cesty a něco si mezi sebou šuškal. Antonin je ignoroval. Teď potřeboval dostat Ninu co nejrychleji domů, pokud možno ji uklidnit, rozumně jí to vysvětlit a zařídit, aby se jak ona, tak i Nott, na svatbu těšili. Vždyť přeci – Nina Olivera jistojistě shledala jako velmi atraktivního, a že se ona líbila jemu, o tom nebylo pochyb. Vzájemná fyzická přitažlivost byla dobrým základním pilířem pro spokojené manželství. S přitažlivostí se pojila i vášeň, a vášeň, to je jako bouře na otevřeném moři – divoká, nepředvídatelná a nezkrotná, a je to také pocit mnohem silnější, intenzivnější a jednodušší než láska, ne? Láska, která všechno jen ztěžuje a komplikuje. A o komplikace nikdo nestojí. Proč by tedy někdo chtěl stát i o lásku, po níž zůstane jen zlomené srdce, zničené jako zpustošená krajina a rozbité na tisíc kousků, spáleniště pocitů, z nichž kdysi rostla nádherná zahrada, a střepiny kdysi radost působících vzpomínek? Antonin nechápal, v čem je problém. Jeho sestra přeci toužila po vztahu, a Oliver... až bude Nina jen jeho, už nebude pociťovat žádnou potřebu střídat ženy jako ponožky. Vlastně cítil určité uspokojení nad tím, jak to všechno do sebe výborně zapadlo.

Jenže zdálo se, že s ním Nina tak docela ještě nesouhlasila. Když se přemístili domů, vysmekla se z jeho sevření a rozeběhla se dovnitř. Antonin si povzdechl a pomalu ji následoval. Bylo mu jasné, že běžela do svého pokoje, kam tedy rovnou bez dalšího otálení zamířil. Opravdu si potřebovali promluvit. Nechtěl, aby mezi něj a jeho sestru něco vrazilo klín. Nechtěl se s ní hádat a nechtěl, aby se odcizili. Koneckonců, měli už jen jeden druhého.

Opatrně zaklepal na její dveře, chvíli vyčkal, a přestože se neozvalo žádné vyzvání, vstoupil dovnitř. Nina seděla na posteli, kolena měla přitisknutá k hrudi a opírala si o ně bradu. Působila jako ztracené štěně a Antoninovi se sevřelo srdce. Nepřál si, aby se trápila. Vždycky pro ni chtěl jen to nejlepší, dělal všechno proto, aby byla v životě šťastná, protože přesně to si slíbil, zatímco spolu stáli na pohřbu jejich rodičů a malá Nina jej pevně objímala kolem pasu – přísahal, že se o ni postará, že na ni bude dávat pozor, aby jí nikdo a nic neublížilo, a že zajistí, aby byla v životě šťastná, protože přesně to si jeho malinká sestřička zaslouží.

„Nin," oslovil ji potichu, když se posadil vedle ní na postel, a položil jí ruku na rameno. Sklopila oči. „Dovolíš mi, abych ti to vysvětlil?"

„To jsem zvědavá, jak se ti to povede," zahuhlala nepřátelsky a otřela si vlhký nos.

Pousmál se. „Já vím. Asi... jsi trochu zmatená." Věnovala mu nevěřícný pohled. Trochu? To snad nemyslí vážně. „A vím, že moje chování je taky trochu matoucí. Ale vysvětlím to. Já a Oliver... dnes jsme měli přijít za Pánem Zla. Určitě ti je jasné, že rozkazy Pána Zla nemůžeš jen tak neuposlechnout. Přirozeně se mě zeptal, proč se neobjevil i Oliver. Musel jsem mu sdělit nějaký přesvědčivý důvod, aby jej ošklivě nemučil, či dokonce nezabil. Víš, Temný pán má o Oliverovi, který patří do kruhu jeho nejvěrnějších, docela vysoké mínění. Jsem si jist, že by byl Oliver nerad, kdyby v jeho očích klesnul. A ztracená důvěra Pána Zla je ztracená navždy."

Nina se k němu natočila a pozorně jej poslouchala. Pak jí v mysli probleskla Nottova slova, jež k ní pronesl, zatímco spolu tančili, a jen potvrzovala to, co jí řekl Antonin. Měl jsem se sejít s tvým bratrem, ale jak se zdá, ani on mne příliš nepostrádal. Až se s ním uvidím, vysvětlím mu to. Nešlo o nic důležitého. Jenže o něco důležitého šlo. Měli jít společně za Pánem Zla, který si je vyžádal, a Oliver byl místo toho s ní. Žaludek se jí nepříjemně sevřel, ale zároveň ucítila, jak jí poskočilo srdce. Vybral si ji. Zůstal s ní celý večer, místo toho, aby se vydal za Temným pánem.

„Takže jsi mu řekl, že je Oliver... se svou čistokrevnou snoubenkou, kterou jen tak nemůže opustit?" zašeptala.

Antonin si oddechl. Zřejmě už to začínala chápat. „Ano, něco na ten způsob. Pán Zla sice vyjádřil svou nelibost nad tím, že jej Oliver neuposlechl, ale požehnal vám a souhlasil s tím, že je důležité, aby mezi sebou kouzelníci uzavírali sňatky a pečovali tím tak o čistokrevnost. Myslel jsem, že... že to pochopíte, a že... budete rádi. Bylo mi jasné, že se mu moc líbíš, jinak by na schůzku s Pánem Zla nezapomněl. A byl jsem si také jistý tím, že ty bys neztrácela čas jen tak s někým. A Nott... přiznám se, zprvu jsem na něj byl naštvaný, ale to nic nemění na tom, že je jako můj bratr," přiznal trochu neochotně.

Ninin pohled konečně mírně zjihl. Vzala svého bratra na milost a přisunula se k němu blíž. „Tony," oslovila jej rozvážně, „přece nemůžeš čekat, že ti za takové rozhodnutí budu děkovat a padnu ti radostí kolem krku. Zarazilo mě to a překvapilo mě to... dost nepříjemně. A jsem si jistá, že Olivera taky. Nemůžeš za námi jen tak přijít a oznámit nám, že se vezmeme. Ano... je úžasný, krásný a já z něj šílím, ale..." Antoninovi se na tváři objevil křečovitý úsměv, „než si někoho vezmu, potřebuju jej předtím pořádně poznat. Svatba sice je radostná událost, ale já bych chtěla zažít jen jednu." Usmála se. „Nemluvě o tom, že jsi tímhle prohlášením Olivera docela vyděsil, a... mám pocit, že i trochu odehnal. Ode mě. Prožili jsme spolu opravdu příjemný večer, měla jsem pocit, že si rozumíme, že se jeden druhému líbíme, skvěle jsme se bavili a já... se cítila tak žensky," vydechla a rty se jí zformovaly do toužebného úsměvu. „Tak krásná, chtěná, mocná..."

„No vidíš," ozval se rychle Antonin. „Vidíš. S tím vším se přeci dá pracovat. Našli jste v sobě zalíbení, a to je první krok. Teď už jen stačí, abyste váš vztah prohloubili. Nemusíte se přeci brát hned. Můžete být několik měsíců jen zasnoubeni a postupně se poznávat a pak –"

„Tony, ty to nechápeš," přerušila jej trochu netrpělivě, povzdechla si a potřásla hlavou. „Je jedno, jestli mě Oliver přitahuje a já přitahuju jeho. Jde o to, že tohle je můj život. A tohle je rozhodnutí, které bych měla udělat já, a to teprve tehdy, až se na to budu cítit, až s něčím takovým budu souhlasit. Rozumíš? Nemůžeš tohle rozhodovat za mě. Ty v tom manželství zbytek života nestrávíš – já ano."

„Chci pro tebe jen to nejlepší," zamumlal a povzdechl si.

Nina se na něj něžně usmála, objala jej kolem ramen a přitulila se k němu. Vždycky to byl její nejoblíbenější člověk na celém světě. A když jejich rodiče zemřeli, vytvořila si k němu ještě hlubší pouto. „Já vím, že ano, je to od tebe krásné a já jsem ti vděčná za všechno, co pro mě děláš, Tony. Ale jestli chceš, abych byla opravdu šťastná, tak za mě nerozhoduj. Už jsem dospělá, Tony, jestli sis toho ještě nevšiml."

Opětoval jí malý úsměv. „Já vím. Ale já tě stejně budu vždycky vnímat jako svou malou sestřičku, kterou mám chránit."

„Něco ti povím, Tony. Ty by ses pro ty, které máš rád, nejraději rozkrájel. A já vím, že od té doby, co rodiče..." polkla, nedokázala tu větu dokončit, ačkoliv od smrti jejich rodičů uplynulo již několik let a oni o tom už spolu dokázali mluvit, „vím, že máš od té doby spoustu povinností, že jsi musel brzy dospět a musel jsi být ten rozumný a zodpovědný... A, buďme upřímní, byly chvíle, kdy jsem ti to všechno příliš neulehčovala," pousmála se trochu smutně. „Ale měl bys myslet taky trochu víc na sebe. Na svoje štěstí." Antoninovi na tváři pomalu zamrzal úsměv a hruď se mu nepříjemně sevřela. Věděl přesně, kam Nina směřuje. „Kdy naposled jsi byl doopravdy šťastný? A cítil se... živý, úplný? Nepamatuji si, kdy ses naposledy opravdu od srdce smál. Připadáš mi osamělý, Tony. Od té doby, co Anita –"

Antonin prudce vstal. Už nic z toho nechtěl slyšet. Na svou sestru se ani nepodíval, jen co nejrychleji opustil její pokoj, aby k němu nemohla dolehnout její další slova, a hlasitě za sebou práskl dveřmi. Nina, stále sedící na posteli, se jej ani nesnažila zastavit. Věděla, že by to nemělo smysl. Jen upírala smutný pohled na dveře, za nimiž zmizel. Nebylo to ostatně poprvé, co se takhle stáhl a uzavřel se do sebe. Kdykoliv se o Anitě jen zmínila, z Antonina se okamžitě stal kus chladné a nedobytné skály. Byl z něj náhle odtažitý muž s neproniknutelnou maskou a mrtvým srdcem, muž, který už se nechtěl smát, žít, radovat a milovat.

Antonin zhluboka vydechl a zády se opřel o stěnu za sebou. Zavřel oči. O Anitě se nechtěl bavit ani teď, ani nikdy jindy. Tehdy si slíbil, že spolu s ní, s jejich vztahem, všechno pohřbí. Jeho pocity. Jejich vzpomínky. A bude se tvářit, že Anita Rakitina nikdy neexistovala.