Lidé mají jizvy na všech možných i neočekávaných místech. Jsou jako tajné mapy jejich osobní minulosti, obrazce všech jejich starých ran, jsou tichými svědky našich bitev, a každá jediná jizva připomíná chvíle, kdy jsme se odvážili čelit nezvratnému osudu. Jsou nejen znamením zranění, ale také symbolem uzdravení. Jsou jako hvězdy na noční obloze, které září a dokazují, že i přes temnotu a bolest jsme vytrvali a vrátili se silnější. Každá jizva je totiž malý zázrak, důkaz, že naše tělo má moc se znovu zocelit, je důkaz naší existence, poněvadž každá z nich je němým svědkem toho, že jsme žili, milovali a bojovali.

Bolest má mnoho podob, které zasahují jak tělo, tak mysl, a zanechává za sebou stopy, šrámy a jizvy. Jizvy způsobené fyzickou bolestí jsou viditelnými pamětníky našeho těla. Jsou to jemné, někdy i drsné linie, které zůstaly po zahojených ranách. Jsou jako stříbrné řeky vytesané do naší kůže, v nichž se zrcadlí vyprávění o okamžicích, kdy jsme padli, ale zároveň i o chvílích, kdy jsme vstali a pokračovali dál. Jizvy, které v sobě nesou památky na psychickou bolest, jsou mnohem méně viditelné, ale jejich hloubka je patrně mnohem více intenzivnější. Jsou to stopy, které zůstaly po emocionálních zraněních, bolestivých zkušenostech a těžkých životních obdobích. Jsou skryté převážně hluboko uvnitř naší mysli a duše a jsou tichými svědky našeho boje s vlastními démony.

Za sedmnáct let svého života si v sobě Millie nesla už několik jizev – převážně těch na duši. Ta nejčerstvější uchovávala ozvěnu milovaného hlasu, jenž stále dokola opakoval: „Nedostaneš, co chceš, ale to, co si zasloužíš." A ji při tom pokaždé bodlo u srdce. Byla to poslední slova, jež jí řekl Remus Lupin. Mladík s vřelýma hnědýma očima, laskavým úsměvem, dobrým srdcem a nádhernou čistou duší. Mladík, jehož tvář zdobilo tolik jizev. Mladík, jemuž osud uštědřil již tolik bodných ran. A on i přes to všechno zůstával milujícím člověkem.

Millie ležela schoulená do klubíčka na studené podlaze a chvěla se zimou. Okolí už dávno zahalila temná pokrývka, studený vánek si pohrával se stébly trávy a zlomyslně pronikal i do cely, v níž byla stále držena, a štípal ji do těla. Neměla tušení, jak dlouho už tu je. Ale za celou tu dobu se nikdo neobjevil. Měla hlad a žízeň, byla frustrovaná a vyděšená, byla jí zima, neboť zde nebyla ani žádná přikrývka, a tenké šaty jí dostatek tepla neposkytovaly. Co by teď dala za měkkou postel, za možnost sedět u plápolajícího ohně, v rukou držet hrnek s horkým čajem, či se jen někomu schoulit do hřejivé a milující náruče...

Nedostaneš, co chceš, ale to, co si zasloužíš.

Sevřelo se jí srdce. Nechtěla si to připouštět, ale Remus jí bytostně chyběl. Hluboce, bolestivě a trýznivě. Mrzelo ji, že se nerozešli v dobrém, že na to, co mezi sebou měli, na to krásné, padl stín. Že oba nebojovali, za ně, za jejich vztah. Mrzelo ji, že jí dostatečně nedůvěřoval. Postrádala ho. Jeho blízkost. Jeho celého. Zvuk jeho smíchu, vůni jeho těla, pohled jeho očí, hebkost jeho kůže, jemnost jeho jizev, měkkost jeho rtů, hřejivost jeho objetí. Jeho dobrotu, laskavost, klid a rozvahu. Lásku. S ním si vždycky připadala v bezpečí. Milovaná.

Po tváři jí stekla slza, zašimrala ji na líčku a sklouzla se do koutku jejích rtů, jež se zformovaly do malého úsměvu, když se zavřenýma očima začala vzpomínat na ten den, kdy se spolu seznámili. Pamatovala si jej tak jasně, jako tu stříbřitou záři z umírajícího měsíce, jež proudila otevřeným oknem do bradavické ošetřovny.

Když se Millie probudila, příšerně ji bolela hlava. Zmateně se vzepřela na loktech a rozhlédla se po mírně potemnělé místnosti. Rozhodně nebyla ve svém pokoji ve zmijozelské ložnici – o tom koneckonců svědčilo i měsíční světlo pronikající dovnitř otevřenými okny, jimiž sem proudil i příjemný noční vánek. Tepalo jí ve spáncích. Byla na ošetřovně. Proč? Promnula si bolavé temeno a pod bříšky prstů ucítila jemnou látku obvazu. Aha. Už si začínala vzpomínat. Ten famfrpálový zápas proti Nebelvíru. Oba dva týmy hrály dost tvrdě – koneckonců, byl to poslední zápas sezony, který mohl rozhodnout všechno – a zápasy proti nebelvírské koleji byly drsné vždycky, mohla za to nevraživost, jež mezi těmito dvěma kolejemi odjakživa panovala. Spadla zpět do polštářů a zavřela oči. Bolest v její hlavě tiše pulsovala. Ano. Viděla záblesky vzpomínek. Letěl proti ní zběsilý Potlouk, jenž na ni vyslal jeden z nebelvírských odrážečů, a zasáhl ji dřív, než stihla včas uhnout. Potichu zasténala a přejela si rukama po obličeji. Spadla z koštěte uprostřed zápasu. Pokud její družstvo nenastřílelo dostatek branek, asi jen těžko mohli vyhrát, když byla jako jejich chytačka vyřazena ze hry.

„Výborně, už jste vzhůru. Jak se cítíte, slečno Spencerová?" Millie otevřela oči. Přicupitala k ní madame Pomfreyová, bradavická ošetřovatelka, a mávla hůlkou nad jejím tělem, aby zkontrolovala, zda je všechno v pořádku.

„Už mi bylo líp," zasténala. „Co se stalo?" jen se potřebovala ujistit. „Jak dlouho jsem byla mimo?"

„Probrala jste se chvíli poté, co vás přinesli na ošetřovnu." Na to si vůbec nevzpomínala. „Bylo vám špatně. Spadla jste při zápasu z koštěte a způsobila si otřes mozku a nějaké menší pohmožděniny." Madame Pomfreyové se zachvělo chřípí. Odjakživa považovala famfrpál za příliš surový sport, který zkrátka neschvalovala. „Potom jste usnula. Už jsem si myslela, že vás budu muset jít vzbudit. Máte hlad? Nebo chcete něco na bolest?"

Millie vydechla a zadívala se do stropu. Hlava ji opravdu ještě celkem bolela, i potlučené tělo už se teď začalo ozývat. Byla sice docela unavená, ale věděla, že v brzké době neusne. A na jídlo zatím neměla ani pomyšlení. Zavrtěla hlavou, ale dodala: „Mohla bych dostat lektvar proti bolesti, prosím?"

Ošetřovatelka přikývla a jednoduchým přivolávacím kouzlem si přivolala malou lahvičku ze své kanceláře. Odzátkovala ji a podala ji Millie, která se napůl posadila a vypila lektvar. Zašklebila se, když na jazyku ucítila trpkou pachuť, a lehla si zpět do polštářů. „Odpočívejte. Za pár hodin vás zase přijdu zkontrolovat," řekla jí, než se odebrala do své nevelké kanceláře opodál. Rudovláska si povzdechla. Tohle bude dlouhá noc. Možná by měla jít spánku naproti – koneckonců, co jiného by tady měla celou dobu dělat?

Opatrně se s tichým syknutím přetočila na bok a překvapeně zjistila, že ji pozoruje hnědovlasý chlapec. Seděl na své posteli, za zády měl naklepaný polštář a jeho bledá tvář posetá mnoha jizvami, na něž dopadalo měkké měsíční světlo, působila unaveně. Přesto se na ni nejistě usmál, když zjistil, že ho také sleduje. A pak promluvil tichým a opatrným, ale laskavým hlasem: „Nedala by sis alespoň kousek čokolády? Věř mi, pomáhá to."

Zamrkala. Teprve až nyní si všimla, že v ruce drží dlouhou čokoládu zabalenou do stříbrného obalu, z níž si odlamoval jednotlivé čtverečky. Zatvářila se pobaveně. „No... no tak dobře, díky, dám si ráda. Ale abych ti neudělala škodu. Ujisti se, že budeš mít dost i pro sebe," řekla nejistě. Lhala by, kdyby tvrdila, že nebyla takovouhle nabídkou – a i náhlou konverzací – překvapená.

Potichu se zasmál. „Neboj se, o čokoládu nemám nouzi. Čokolády sice není nikdy dost a je dobré mít zásoby na horší časy, ale moji kamarádi, no... řekněme, že se nyní nechali trochu unést." A trochu se odklonil, aby viděla na jeho noční stolek, jež doslova přetékal čokoládovými pochoutkami. I ona se musela zasmát a cítila, jak z ní nejistota pomaloučku opadává. Patrně za to mohla i mladíkova bezprostřednost – a ten dobrotivý výraz v jeho tváři. „Takže, co si dáš? Mám tu celé tabulky čokolády, čokoládové žabky, ovoce v čokoládě, čokoládové tyčinky, čokoládové preclíky –"

„Zůstanu u klasiky. Jednu čokoládovou žabku, prosím," přerušila ho pobaveně, aby jí nemusel vyjmenovávat všechny své čokoládové zásoby. Mladík, na jehož jméno si zatraceně nemohla vzpomenout, byť věděla, že spolu za těch pět let docházeli na několik stejných předmětů, se natáhl pro dvě balení čokoládových žabek a na okamžik zaváhal. Mezi nimi byla další dvě lůžka, která je od sebe oddělovala. „Házej. Chytím to. Koneckonců, jsem chytačka, a ne zrovna mizerná, pokud mě teda někdo neshodí z koštěte," dodala, když se posadila, a ušklíbla se. I jemu se koutky rtů nepatrně zdvihly do úsměvu, a pak jí obě žabky hodil. Millie je s jistotou chytila a okamžitě roztrhla první balíček. Chvíli jen mlčky seděli a žvýkali čokoládu, zdálo se, že si ani jeden není jistý, zda a jak by měl v konverzaci pokračovat. Mladík působil zamyšleně a Millie se mu vyhýbala pohledem, bloudíc očima po jinak prázdné ošetřovně. Nestávalo se často, že by se dobrovolně a s takovou uvolněností vrhala do konverzace s neznámým člověkem, a byla z toho trochu rozčarovaná. V konverzování a navazování vztahů dobrá nebyla. Než si někoho pustila k tělu, trvalo to dlouho. Musela se s dotyčným cítit opravdu komfortně. Neměla ale ještě tušení, že on je na tom dost podobně.

„Takže chytačka?" navázal po chvilce tam, kde skončili. „Předpokládám, že tohle," ukázal na její obvázanou hlavu, „máš z dnešního zápasu."

„Bohužel," povzdechla si. „Nevíš náhodou, jak to dopadlo?"

Věnoval jí soucitný úsměv. „Vyhrál to Nebelvír."

Zasténala a padla zpět do polštářů. „No skvělý. Můj tým mě zabije. Asi bych se na to už příští rok měla opravdu vykašlat."

Zvědavě ji pozoroval. „Famfrpál tě nebaví?"

Chvíli nad jeho otázkou přemýšlela. Nebylo to tak, že by ji famfrpál nebavil, nebo jej už snad neměla ráda. Ale přišlo jí, že už to není to, co to bývalo. Necítila radostné vzrušení, když nasedla na koště a vznesla se do vzduchu. Už ani tolik nevnímala radostnou euforii z výhry a palčivou bolest z prohry. Původně se do týmu letos ani nechtěla vracet, ale přemluvili ji. Byli totiž velmi dobře sehraný tým, a ona jim nechtěla přidělávat komplikace tím, že by museli pořádat konkurz na nového chytače, s nimž by se museli naučit fungovat v souhře. A tak se rozhodla, že to ten jeden rok ještě vydrží. „To ne... už to jen zkrátka není, co kdysi," odpověděla mu nakonec zamyšleně. „Říkala jsem si, že ten jeden rok ještě zvládnu. Příští rok už tu stejně polovina týmu nebude, takže se budou pořádat konkurzy na všechny famfrpálové pozice," ušklíbla se. Už teď tomu, kdo dostane novou kapitánskou pásku, nezáviděla. Bude s tím mít spoustu práce i starostí. „A ta zranění... ta mi taky chybět nebudou."

Uchechtl se. „Tomu rozumím... stačí mi vidět Jamese, když přijde potlučený z tréninku, nebo i přímo ze zápasu. Brr... podstupovat tohle dobrovolně? Ten nátlak, stres, mlácení Potlouky?" poznamenal trochu v žertu, ale Millie jeho slova příliš nevnímala. Myslela jen na to jméno, které vyslovil. Stačí mi vidět Jamese... Jamese Pottera! Millie se – překvapivě i přes otřes mozku – konečně rozsvítilo. Už věděla, kdo spolu s ní tráví noc na ošetřovně. Tohle byl Remus Lupin, klidný, tichý a chytrý student, nebelvírský prefekt, člen nerozlučné čtveřice, do níž spolu s Potterem patřili ještě Sirius Black a Peter Pettigrew. S neskrývaným zájmem si ho nyní prohlížela. Ovšemže ví, kdo to je – vždyť s ní chodí i na starodávné runy.

Nejistě si odkašlal, když na to nic neřekla, a šlehl pohledem na zavřené dveře madame Pomfreyové. Millie jeho pohled následovala. Mluvili potichu, aby je ošetřovatelka neslyšela – nepochybně by je pokárala za to, že neodpočívají. To ale neznamenalo, že je nemohla kdykoliv zaslechnout, jak spolu potichu rozmlouvají. „Ehm – měl bych... měl bych jeden takový nápad, pokud tedy nejsi unavená a raději bys nešla spát," nadhodil opatrně.

Millie mu věnovala zvědavý pohled. Remus byl ze čtveřice Pobertů vždy ten nejslušnější. Copak měl za lubem? „Nejsem unavená. Vlastně jsem myslela na to, jak hrozná tu bude nuda, zatímco se budu snažit do rána usnout."

„Tak to jsem si říkal něco podobného," pokýval souhlasně hlavou. „Já jsem tu totiž prospal celý den. Můžeme si... povídat, pokud bys chtěla. A znám jisté kouzlo, které dokáže zařídit, aby na nás madame Pomfreyová nepřišla," dodal trochu tajemně. Millie povytáhla obočí – získal si její pozornost. Kývnutím hlavy ho pobídla k tomu, aby se natáhl k nočnímu stolku pro hůlku, jež byla tak trochu pohřbená pod pyramidami čokolády. Pak jí mávl a zamumlal: „Ševelissimo."

„Co to dělá?" zajímala se.

„Všem nežádoucím osobám v okolí zaplňuje uši šumem," vysvětlil jí spokojeně a zase svou hůlku odložil zpátky. „Takže se teď můžeme bavit bez obav, a vlastně i nahlas, protože nás nikdo neuslyší."

„Užitečné," ocenila to Millie, ale pak se mezi nimi rozhostilo trochu trapné ticho. Nyní, když mohli mluvit zcela bez obav, že by je pečlivá ošetřovatelka zaslechla, najednou nevěděli o čem. Bylo to skutečně ironické a ona se nemohla ubránit kyselému úsměvu. Když se střetli pohledem, plaše uhnuli očima. Ticho mezi nimi bylo čím dál nepříjemnější a Millie se snažila marně vymyslet jakékoliv téma, jakoukoliv otázku, kterou by Remusovi mohla položit. Jenže, jako na potvoru, musela mít mysl absolutně prázdnou a vygumovanou. Ráda by to svedla na otřes mozku, - upřímně doufala, že přesně to si myslí i Remus – ale pravda byla taková, že něco takového se jí stávalo pořád. Pokaždé, když měla mluvit s někým, koho tak úplně neznala. Kdyby se jí tehdy v prvním ročníku neujala Andromeda Blacková a nepředstavila ji své mladší sestře Narcisse, patrně by s nikým ani nepromluvila, a pokud by k tomu snad došlo, dopadlo by to katastrofálně, protože komunikace a budování vztahů byly věci, jež Millie ani trochu neovládala.

Nevěděla, čím to je, zda to bylo proto, že v ní Remus vzbuzoval podivný klid, že bylo půl dvanácté a ona si uvědomila, že noční rozhovory v sobě vždycky mají jakési kouzlo a otevřenost, nebo zkrátka proto, že prodělala otřes mozku, ale rozhodla se, že k němu bude zkrátka a jednoduše upřímná. Protože co víc mohla ztratit? Přinejhorším zde stráví celý zbytek noci v trapném tichu. A pak se budou míjet na chodbách a ve třídách a bude to trapné, trapné, trapné –

Přestaň, okřikla se v duchu, a dřív, než by si to stihla rozmyslet, vyhrkla: „Budu k tobě naprosto upřímná." Remus se na ni zvědavě podíval. „Já – neumím to. Socializovat se," ušklíbla se. Bylo vlastně trochu zahanbující něco takového přiznat, neboť – není člověk už od přírody tvor sociální? Nerada se od ostatních něčím – čímkoliv – odlišovala. Poutalo to pozornost. A pozornost byla to poslední, o co Millie stála. Ráda byla jen další ovečkou, která se ztrácela v davu. Viděla v tom určité bezpečí. „S někým se jen tak spřátelit, bezstarostně konverzovat, tvářit se, jako že jsem nad věcí, že mě to vůbec nestresuje –"

„Já taky," přerušil ji s mírným rozčilením v hlase Remus. Dychtivě na něj pohlédla – aby řekla pravdu, měla určité tušení. A partu Pobertů bylo ve škole naprosto nemožné přehlédnout – stejně jako bylo nemožné nevšimnout si, že Remus, na rozdíl od Jamese či Siriuse, středem pozornosti být nepotřebuje. „Já to mám úplně stejně. Jsem v tomhle zoufale neohrabaný, naprosto marný, protože neumím být zajímavý, a spíš druhým naslouchám, než abych sám mluvil. Kdyby mě tehdy James se Siriusem nevzali mezi sebe, nejspíš bych se tu protloukal sám celých sedm let."

„Takže mi rozumíš?" vydechla ohromeně Millie, protože dosud nepoznala nikoho, kdo by trpěl stejným problémem jako ona. Jak by taky někoho takového mohla najít, když veškerý svůj čas trávila v bezpečné společnosti Narcissy a Niny. Okamžitě v ní ale k Remusi Lupinovi vzrostly sympatie.

Přikývl. „Rozumím. Víš, bavit se s Jamesem a Siriusem je občas trochu... vyčerpávající," přiznal se jí, protože měl – stejně jako ona – pocit, že s ní se o tomhle může bavit, že mu porozumí. Je to zvláštní, že zrovna v nich – v jedincích, kteří se neradi svěřovali druhým, kteří neradi mluvili otevřeně, pro které bylo těžké navazovat vztahy a pustit si někoho blízko k tělu – takový pocit vyklíčil. Ale možná to bylo proto, že oba vnímali, že jsou na stejné vlně, že se mohou jeden druhému otevřít, protože se nebudou soudit, ale naopak projeví podporu a pochopení. „Nechápej mě špatně, mám je rád, jsou to mí nejlepší přátelé, bez kterých bych... jsou oba hrozně obětaví a kdykoliv potřebuji, pomůžou mi, ale občas... občas jsou na mě trochu moc," vyhrkl a nejistě se zasmál, vjížděje si rukou do rozcuchaných hnědých vlasů. „Nestačím jim. Někdy dávám radši přednost klidu. Potřebuji to."

„Chápu," ujistila ho, jednak příjemně překvapená jeho nenadálou upřímností, a jednak svým nutkáním se mu s něčím svěřit také. „A i když jsem si jistá, že v nich máš oporu a jsou to dobří přátelé, tu jejich hlučnost a touhu neustále něco podnikat – do čehož se, předpokládám, musíš jako správný člen party zapojovat taky," pousmála se a Remus dílem pobaveně, dílem zoufale přikývl, „ti úplně nezávidím. Já to mám s Narcissou a Ninou jednodušší. Většinu konverzace obstarají ty dvě. Ve mně našly spolehlivou posluchačku, která tu a tam něco prohodí, a to vyhovuje jak mně, tak jim." Chvíli se na sebe jen dívali, v očích jim svítila radost z toho, že se našli, a pak se mu Millie rozhodla svěřit s myšlenkou, která ji často trochu trápila. „Vždycky jsem si kvůli tomu připadala... tak trochu divná."

K její úlevě jí ale věnoval chápavý úsměv. „To já taky. Můžeme být divní spolu," navrhl napůl vážně, napůl v žertu, ale Millie se na něj usmála. To znělo jako příslib. A ona měla takový pocit, že Remus Lupin nebyl ten typ člověka, který by sliby nedodržoval.