„Abraxasi!" zahlaholil bodře a trochu škrobeně Bartemius Skrk, když se po obřadu všichni svatebčané odebrali do rozlehlého a bohatě vyzdobeného Malfoy manoru, kde se každý občerstvil dle své libosti a po shlédnutí prvního tance novomanželů se většina z nich zmocnila skleničky vína či jiného alkoholu a vydala se hledat své známé, jež letmo v davu zahlédli a nyní konečně dostali příležitost si s nimi pohovořit. Bartemius Skrk spolu s manželkou a synem, jenž se tvářil značně znuděně a otce každou chvíli propaloval chladným pohledem, byli na jakémsi poslání projít celou místnost a cestou pozdravit co největší počet nudných, nafoukaných a nechutně bohatých lidí – Bartymu připadalo, že to jeho otec snad dělá naschvál, aby ho ještě víc popudil, protože nudnější program si skutečně nedokázal představit. „Jak se vám daří, příteli? Skutečně nádherná svatba, opravdu skvostná. Myslím, že noví novomanželé spolu budou skutečně šťastní," poznamenal vážně, když mu potřásl rukou, a pak se zadíval na pomyslný parket, který byl vyhrazený pro tanec a nacházel se uprostřed místnosti, a na němž se k sobě stále ještě tiskli Lucius s Narcissou a očividně se jeden druhého nemohli dostatečně nabažit.

Abraxas Malfoy se zasmál a spokojeně pokýval hlavou, jeho oči ale při pohledu na syna a jeho manželku zůstávaly chladné a postrádaly jakoukoliv radostnou emoci, ke které tato událost přímo vybízela. „Ano, ano, to máte pravdu, Bartemiusi. Musím přiznat, že si Lucius opravdu vybral dobře – ale nutno říct, že kdyby domů přivedl nějaké nevhodné děvče," mrkl na něj spiklenecky a Skrk moudře přikývl, jako by věděl skutečně, jak to myslí, „tak bych mu žádnou veselku nesvolil. Ale Lucius je v tomto ohledu naštěstí rozumný. A drahá Narcissa je opravdu vynikající partie – ostatně se i velice dobře známe s jejími rodiči. Měl jste už to štěstí poznat Cygnuse a Druellu Blackovy?"

„Žel Merline, neměl," prohlásil politováníhodně, „ale přišel jsem za vámi z jiného důvodu, Abraxasi. Pojďme si společně dát skleničku, rád bych vám poděkoval za ten váš ohromně štědrý dar pro nemocnici svatého Munga –"

Ophelia Skrková se naklonila ke svému synovi, který stal nezúčastněně pár kroků za nimi, ruce měl zabořené v kapsách kalhot a otráveně bloudil očima po místnosti, snaže se najít nějaké příjemnější rozptýlení – třeba počítat stropní osvětlení. „Tohle bude na dlouho," zašeptala mu a jemně ho uchopila za paži, když se naklonila k jeho uchu – pro případ, že by je snad její muž nebo pan Malfoy zaslechl, ale trochu o tom pochybovala, jelikož byli oba zabraní do veledůležitého rozhovoru a okolí je nezajímalo. „Nechceš se jít trochu pobavit, drahoušku? Co kdyby sis dal něco dobrého, s někým zapředl rozhovor? Není zde někdo z tvých spolužáků? Běž se trochu projít – kdyby se po tobě sháněl otec, já už mu to vysvětlím," usmála se na něj láskyplně.

Otec a shánět se po mně? To sotva, leda když mě bude potřebovat předvést jako ukázku beznadějného případu, nebo jako nějakého budižkničemu, pomyslel si Barty, ale nahlas nic neřekl a jen se na matku usmál a vtiskl jí letmou pusu na tvář. Rozhodl se, že přijme její návrh – proč by měl za otcem chodit po celý zbytek dne jako pejsek, když o něj stejně ani nezavadí pohledem, protože jsou tu o tolik důležití kouzelníci? Možná chce před touto vyšší společností hrát divadélko, jaká jsou šťastná a spokojená rodina, ale doopravdy tady o jeho přítomnost nestojí. Ne, nejlepší bude, když si prostě nenápadně vezme nějakou lahev dobrého alkoholu a vytratí se někam, kde bude mít klid.

Vrhl tedy poslední pohled na otce, který byl zapálený do diskuse s Malfoyem, a matčino povzbudivé pokývnutí ho přinutilo k tomu, aby se pohnul a vydal se ke stolům, kde se nacházelo nejrůznější občerstvení. Na jídlo neměl Barty ani pomyšlení, místo toho nenápadně pokukoval po lahvích skřítkovského vína, medoviny, nebo ohnivé whisky. Doufal, že jsou všichni zabraní do rozhovorů nebo mají na starosti důležitější věci, a nikdo z nich se nebude zaobírat skoro šestnáctiletým mladíkem, který si vybírá, čím se opije. Očima bloudil po svých možnostech, a protože nechtěl působit příliš nápadně, a taky protože měl pocit, že už tu stojí příliš dlouho, popadl zkrátka a jednoduše lahev s ohnivou whisky a nenápadně si ji schoval pod paži a překryl sakem. Pohledem přejel místnost, a když mu zrak padl na první otevřené dveře, patrně vedoucí do chodby, vydal se tím směrem a doufal, že se mu podaří najít nějaké příjemné osamělé zákoutí, kde se schová před otcem i svými vtíravými myšlenkami.

Úlevně vydechl, když se mu konečně podařilo opustit hlučnou a příliš přeplněnou místnost, a cítil, jak mu z napjatých ramen pomalu opadává tíha, zatímco se vzdaloval od sálu a halas se pomalu vytrácel, až nakonec zmizel docela. Teprve nyní si Barty začal všímat věcí kolem sebe – chodby manoru byly tmavé a studené, a nepomohlo tomu ani světlo, jež kolem vrhalo zlověstné stíny. Na bezcílné toulce ho doprovázely obrazy nejrůznějších kouzelníků a čarodějek, jež visely v pravidelných rozestupech na stěně – Barty si domyslel, že to patrně budou Malfoyovic předkové. Se zájmem si obrazy prohlížel, ozvěna jeho pomalých kroků se nesla chodbou, a zanedlouho na kůži ucítil chlad. Podivil se a rozhlédl se kolem – teprve pak si všiml pootevřených dveří, kolem nichž zlehka v jemném vánku povlávaly hedvábné závěsy, vedoucích na balkon. Nemohl nepostřehnout ženskou siluetu, která stála u zábradlí a dívala se kamsi před sebe. Zmocnila se ho zvědavost. Že by nebyl jediný, kdo potřeboval utéct z dosahu veselí, falše a třpytivého pozlátka?

Vydal se tedy směrem k balkonu, nepatrně poodhrnul závěs a na chvíli zaváhal, než překročil práh a vykročil za ní. Zvuk jeho kroků přinutil rudovlásku, aby se ohlédla – spěšně, skoro až vyděšeně, jako by byla plaché zvíře. Oči měla rozšířené, patrně nečekala, že by ji zde někdo mohl objevit a vyrušit z klidné chvilky, kterou měla jen pro sebe. Chvíli oba dva stáli bez pohnutí, jako dvě sochy zachycené v kouzle okamžiku, a jen na sebe zírali, než si Barty odkašlal, aby si pročistil hrdlo, a tiše, jako by nechtěl narušit atmosféru, řekl: „Chtěl jsem se jen... nadýchat čerstvého vzduchu. Ale mohu odejít, pokud chceš."

Nějakou dobu si ho prohlížela, nedůvěřivě, skepticky, očima bloudila po jeho tváři a tvářila se, jako by ho hodnotila a přemýšlela, zda mu může věřit. Nakonec přikývla, a tak Barty několika kroky překlenul vzdálenost, která je dělila, a postavil se k zábradlí po jejím boku. Od svatebního obřadu, jenž proběhl odpoledne, už uplynula nějaká doba, a tak nebylo divu, že se slunce začínalo pomalu sklánět k obzoru. Barty přivřel oči, když mu jemný vánek pocuchal vlasy, a cítil na sobě její pohled, v němž se mísila opatrnost se zvědavostí.

„Ty chodíš do Bradavic, je to tak?" zeptala se ho potichu po chvilce. Překvapeně se na ni podíval, než přikývl.

„Barty Skrk," dodal, když na něj stále upírala tázavý pohled. „Příští rok nastupuji do šestého ročníku."

Pousmála se a odtrhla od něj své modrošedé oči. Její rudé vlasy vypadaly pod krvavými paprsky slunce jako nespoutaná a divoká láva, jež jí v mohutných a objemných vlnách splývala po zádech. „Tak to už se ani neuvidíme. Já už mám za sebou OVCE."

„Takže jsi Narcissina spolužačka," domyslel si, ale v duchu se opravil – patrně nejen spolužačka, ale i velmi blízká přítelkyně, když si uvědomil, že jí byla vlastně svědčit – takhle rudé vlasy neměl z přítomných hostů nikdo. Pak si všiml, že mu začíná lehce brnět ruka z toho, jak neustále svíral ukrytou lahev. „Smím tě na něco pozvat?" nadhodil a předvedl jí magický trik, když zpoza saka vytáhl ohnivou whisky.

Pobaveně se na něj podívala. „Nejsi na pití alkoholu trochu mladý?"

Ušklíbl se a odzátkoval lahev. „No a? Co uděláš, půjdeš mě prásknout mému otci?"

„Nejsem práskačka," zchladila ho ledově a vytrhla mu lahev z ruky. „A taky nejsem svatá." A napila se. Barty ji užasle pozoroval a pak si uvědomil, že mu na rtech pohrává úsměv, který jen stěží dokáže potlačit. S úšklebkem mu podala lahev zpátky, a protože by se rozhodně nenechal zahanbit nějakou holkou, taky se napil. Ještě nikdy v životě nepil ohnivou whisky, a tak ho trochu překvapilo, když ucítil, jak ho na jazyku zaštípala její ostrá chuť. Donutil se spolknout první lok, který mu snad sežehl hrdlo. Rozkašlal se a do očí mu vstoupily slzy. „Napij se ještě jednou. Na to si zvykneš," doporučila mu a v hlase jí zazníval úsměv. Poslechl ji, a skutečně – napodruhé už to nebylo tak hrozné. Do tváře mu stoupala horkost, a nebylo to jen proto, že na něj útočily paprsky skomírajícího slunce. Hřbetem ruky si otřel ústa a mírně zamžoural na dívku vedle sebe.

„Takže co dělá svědkyně nevěsty samotná na balkóně, když se má radovat ze štěstí své kamarádky a bavit se ve vyšší společnosti?" zeptal se jí zvědavě Barty.

Nevesele se zasmála. „Já jsem jako svědkyně už svou část splnila, ne? Nikdo mě nemůže nutit k tomu, abych se bavila." Barty jí na to nic neodpověděl, místo toho na ni jen vyčkávavě hleděl. Povzdechla si. „Já vím, že bych se měla bavit s ostatními, ale říkala jsem si, že když se nenápadně vytratím, nikdo si toho nevšimne. Moje nejlepší kamarádka má oči jen pro svého dokonalého manžela, a ta druhá se v této vyšší společnosti, jak jsi trefně nazval, nějakého snaží ulovit." Barty se uchechtl. „A já se nějak nemohu zbavit pocitu, že tam mezi ně nepatřím." Pokrčila rameny. „Kdybych nebyla Narcissina kamarádka, patrně bych tady neměla co dělat. Její a můj život, to jsou dva rozdílné světy. A tohle je jen večírek pro čistokrevné, ne?" Věnovala mu upřený pohled. „A ty jsi buď jeden z nich, nebo pocházíš z velmi vlivné rodiny."

„Řekl bych, že to se nevylučuje," prohlásil s kyselým úsměvem. „Když tě tak poslouchám, předpokládám, že jsi v Bradavicích navštěvovala Zmijozel, kde na tebe kvůli tvému původu tak trochu koukali skrz prsty. No co," zasmál se, když na něj udiveně pohlédla, „nejsi jediná, kdo má výborné dedukční schopnosti. Pocházet z čistokrevné rodiny ale není žádná výhra, to mi věř. Opravdu ti to nezaručí, že budeš mít rodiče, co o tebe budou stát, kteří na tebe dokážou být hrdí." Tentokrát na něj vyčkávavě hleděla ona. „Otec mi včera potvrdil, že jsem získal dvanáct NKÚ. A bylo mu to úplně jedno. Mnohem víc radosti a nadšení projevil, když zjistil, že Malfoy daroval velké peníze svatému Mungovi." Ušklíbl se. Ten pocit byl stále živý. Možná ještě sílil. Cítil se ukřivděně. A také cítil probouzející se zášť vůči svému otci.

„To mě mrzí. A taky ti gratuluji k tak výbornému výsledku," prohlásila upřímně a zkoumavě si ho prohlížela. „Takže toužíš po uznání," předpokládala. „Po otcově uznání."

Myknul rameny a napil se. Tvář se mu při té intenzivní chuti opět lehce zkřivila. „Nevím. Připadám si prostě hrozně neviditelný. Chtěl bych... přál bych si, aby mě někdo viděl. A aby... já nevím. Nesnažil se mě měnit. Byl prostě spokojený s tím, že jsem... průměrný."

„Průměrný? S dvanácti NKÚ?" rýpla si do něj, ale docela dobrosrdečně. Pousmál se. „To rozhodně není málo. A opravdu ti tvůj otec za tohle všechno stojí? Není to trochu vysilující?" Jen něco neurčitého zamručel. „Hmm. Ve Zmijozelu jsem tě nikdy neviděla. Že bys byl z Nebelvíru... pochybuji, že by tě určitá skupina pokrytců na takovéhle akci chtěla. Takže co, Mrzimor, nebo Havraspár?"

„Myslel jsem, že jsou tvoje schopnosti natolik ohromující, že na to přijdeš sama," rýpnul si do ní tentokrát on, a pod tíhou jejího intenzivního pohledu, který na něj upírala, zatímco zkoumala jeho obličej, se trochu nejistě zavrtěl. Bylo to zvláštní. Vzrušující. Někdo se o něj zajímal.

„Budu přízemní, ale myslím, že jsi z Havraspáru," prohlásila po chvíli a když přikývl, spokojeně se usmála a natáhla se pro whiskey. „Tak to není divu, že se starouš Kratiknot poslední dny tvářil tak spokojeně. Děláš čest jeho koleji, Barty." A naznačila, jako že mu připíjí. Barty při pohledu na ni ucítil, jak se mu tělem rozlévá podivné teplo, které ale s alkoholem nemělo nic společného. Když poprvé vyslovila jeho jméno, zježily se mu chloupky na zátylku. Měl pocit, jako by konečně našel někoho, kdo ho skutečně viděl. Kdo mu naslouchal. A kdo byl možná stejně osamělý jako on.

„Takže," odkašlal si a doufal, že na jeho výrazu nebo na jeho hlase nebylo nic poznat, „proč se nechceš přidat ke své kamarádce a nesnažíš se taky někoho ulovit? Nebo už jsi snad ulovila?"

„Cha," vyprskla pobaveně, „to ne. Sice je představa, jak si beru nějakého čistokrevného čaroděje, který má velký dům a galeonů tolik, že je ani nespočítá, nesmírně lákavá, a určitě by byl takový svazek vstupenkou ke spokojenému a bezproblémovému životu," pousmála se trochu hořce, „ale myslím, že mám smůlu. V průběhu studia jsem nemyslela na nic jiného, než jak moc by mi pomohlo, kdybych jednoduše žila v čistokrevné rodině. Možná by se na mě ostatní studenti Zmijozelu nedívali skrz prsty a přijali by mě."

„Takže se chceš lidem zalíbit, chceš, aby tě brali," analyzoval ji Barty.

„Ano," přiznala trochu neochotně. „Ale čím jsem byla starší, a čím se blížil odchod z Bradavic, tím se mi otevíraly oči. My zmijozelští jsme pokrytci, o tom asi není sporu. Ale utěšuju se myšlenkou, že v reálném životě takovým soudům už nebudu muset čelit. Budu se moct po sedmi letech konečně obklopit lidmi, kteří mě budou brát takovou, jaká jsem." Potřásla hlavou a Barty k ní po jejích slovech pocítil nový příval sympatií. „A stejně pochybuji, že by si mě, mudlorozenou nebo dvojí krve, chtěl vzít nějaký čistokrevný kouzelník. Byla jsem naivní, když jsem si myslela, že se nějaký takový najde, a moje problémy se vyřeší jako mávnutím kouzelného proutku. Bylo by ale fajn nebýt chudá jako kostelní myš a nemuset se neustále zabývat tím, co si o mně myslí ostatní," povzdechla si, opřela se předloktími o zábradlí a zamžourala do zapadajícího slunce.

Barty ji chvíli mlčky pozoroval. „No, ještě přece není všem dnům konec," nadhodil povzbudivě a napodobil ji. Tiše se uchechtla.

„Budeš mě krmit řečičkami o lásce? Myslím, že z toho jsem vyrostla, Barty. A pokud se nějaký člověk do někoho přece jen zamiluje, stejně ten pocit dřív nebo později vyprchá." Pokrčila rameny.

„Takže ty na lásku nevěříš?"

„Začnu v ní věřit, pokud ji někdy poznám." Zvědavě se na něj podívala. „V co věříš ty?"

Nemusel se zamýšlet dlouho. „Ve spravedlnost," odpověděl jednoduše.

Souhlasně přikývla. „Tak to jsme dva."

A pak stáli beze slov, jeden vedle druhého, a v klidném tichu, jež je obklopovalo, jako by se toho ukrývalo mnohem víc než ve slovech. Mezi nimi se cosi zrodilo. Až po nějaké době pochopili, že to bylo porozumění, které je k sobě připoutalo.

Tehdy ale ještě neměli tušení, že se mezi nimi díky tomuto pocitu zrodí v budoucnu ještě něco většího, silnějšího.