IX.vzpomínka
Počet slov:541
7.ročník/říjen 1977

,,Paráda, jestli si takhle povedeme i v sobotu, vyhrajeme," usmíval se zářivě Augustus. Naše družstvo se převlékalo po náročném tréninku.

,,Millie, všechno bude záviset na tobě. Budeš muset chytit Zlatonku dřív než Potter, jasné?" zadíval se na mě přísně.

Přehodila jsem si přes ruku zmijozelský dres. ,,Jasné. Tak se mějte!" rozloučila jsem se a vyšla ven. Narcissa už na mě čekala a upřeně se dívala na Vrbu Mlátičku.

,,Cissy? Všechno dobrý?" dotkla jsem se letmo její paže. Trošku sebou škubla, ale otočila se na mě a usmála se.

,,Samozřejmě, jen... to je jedno. Jdeme? Na tréninku sis vedla vážně dobře. Nebelvír zítra utrpí velkou porážku!" zasmály jsme se.

,,Když tomu tak věříš. Teď pojď, mám hlad jako vlkodlak!" Táhla jsem ji do Velké síně. Posadily jsme se vedle Severuse, který byl začtený do nějaké knihy.

,,Co čteš, Seve?" zeptala jsem se ho zvědavě.

,,Jen něco o černé magii," zamumlal. Do černé magie byl opravdu zapálený.

,,S tím si nedáš pokoj, že?" prohodila jsem jen tak. Narcissa se na mě překvapeně zadívala.

,,Já taky nesmím mít problém s tím, že se bavíš s Lupinem," odsekl mi.

,,Kdybys mu aspoň dal šanci... a nepřirovnával ho hned k Potterovi a Blackovi!" rozčilovala jsem se. Jen si odfrkl.

Naštvaně jsem se dala do jídla a zadívala se na Remusovo prázdné místo u jeho stolu. Kam doopravdy zmizel? Bylo to víc než divné...

•••

,,Zvládneme to. Tak pojďte!" popohnal nás na hřiště Augustus. Přivítaly nás bujaré výkřiky zmijozelských. Zářivě jsem se usmála na Narcissu a Louie. Byla jsem víc než překvapená, když jsem za nimi spatřila Severuse.

Potter se na mě zašklebil a šel si potřást rukou s Augustusem. Lhala bych, kdybych tvrdila, že nejsem nervózní. Nasedli jsme na košťata a jakmile se ozval hvizd píšťalky, všechna košťata se vznesla do vzduchu. Obletěla jsem kolem tribun a pátravě se rozhlížela po Zlatonce. Moje družstvo vstřelilo první gól a zmijozelští hlasitě křičeli.

,,Nepočítej s tím, že nás porazíte," ušklíbl se na mě Potter.

,,Tak strašně ráda bych ti shodila na dno to tvé nesnesitelné ego, Pottere, ale mám jaksi naspěch. Pá!" Střemhlav jsem zamířila dolů, přímo za zlatým míčkem. Nepochybovala jsem o tom, že se za mnou žene James. Vedli jsme teď 20:10.

,,Pembertová!" zařval na mě James. Nesnášela jsem příjmení své tety. Kousla jsem se do rtu... Zlatonka byla už kousek od mé dlaně... Vyjekla jsem, když mě skoro zasáhl Potlouk.

,,Jsi hluchá nebo co? Řval jsem na tebe," zadíval se na mě naštvaně James.

,,Jsem tvoje nepřítelkyně, proč na mě dáváš pozor?" zamračila jsem se a znovu prolétla očima okolí. Zlatonka nebyla v dohledu.

,,Sirius chce mít jistotu, že na dnešní rande mu přijdeš vcelku a ne na tisíc kousíčků," zasmál se.

,,Já. S. Ním. Na. Žádné. Rande. Nejdu. Pottere!" zařvala jsem a vyletěla nahoru. Zlatonka třepotala svými hbitými křidélky. Moje prsty byly od ní jen několik málo centimetrů a už už se jí dotýkaly. Vedli jsme 70:50...

,,Nebelvírští vyhrajou!" křikl za mnou Potter. Předklonila jsem se, co nejvíce to šlo - nemohla jsem dovolit nechat nebelvíry vyhrát... a už držela v dlani Zlatonku! Vyhráli jsme a já se s vítězným úsměvem zadívala na Pottera.

,,Paráda," zvedl palec Augustus a všichni zmijozelští tleskali. Naopak ostatní koleje vypadaly sklesle a trousily se zpět do hradu.