XVII.vzpomínka
Počet slov:510
19 let/12.března 1980

×o 2 roky později×

Bydlela jsem sama v malinkém
domečku nedaleko své tety. Bylo mi devatenáct let a já pracovala prozatím u Borgina a Burkese, v tom krámku na Obrtlé. Moc mě ta práce nebavila, ale já se nějak uživit musela. S Narcissou a Severusem jsme se občas vídali.

Přála jsem si být profesorkou na bradavické škole, avšak mě na to místo nepřijmuli. Mrzelo mě to, ale co se dalo dělat.

Právě jsem dojídala oběd, když někdo zazvonil. Na mě většinou nikdo nezvonil, a tak jsem překvapeně odložila nedojezený salát na stůl a šla otevřít.

Byla jsem snad víc než překvapená, když jsem spatřila stát na prahu Severuse. Severusovi už bylo dvacet let. Já měla mít narozeniny až za deset dní.

,,Ahoj, co tady děláš?" podivila jsem se, přesto jsem ho ale pozvala dál.

,,Ahoj. Nevadí ti, že jsem sem vtrhnul bez oznámení? Nevěděl jsem, že sem půjdu," omlouval se.

,,Ne ne, to je v pořádku, ráda tě zase vidím," usmála jsem se.

,,Dobře. Vážně neruším?" ujišťoval se.

,,Zrovna jsem dojídala, ale nemám hlad, vážně," přikývla jsem.

,,Dobrá. Potřeboval bych, aby jsi šla se mnou," řekl nervózně.

,,Kam?"

,,Prosím, důvěřuj mi. Je to důležité."

,,Ale proč mi to nemůžeš říct?" Jen nastavil ruku. Chvilku mi trvalo, než mi došlo, že se se mnou chce přemístit. Pokud to bylo do kouzelnického světa, mohla jsem zůstat v oblečení, které jsem měla na sobě.

Váhavě jsem se tedy dotkla jeho ruky a ucítila škubnutí nad pupíkem. Všechno se se mnou zatočilo a kolem mě byly neurčité a rozmazané tvary. A pak jsem dopadla na kolena.

Rozhlédla jsem se kolem. Bylo tu celkem temno a zima. Otřásla jsem se, ale vstala. Severus šel mlčky dál.

,,Kam to jdeme?" Neodpověděl. Jen vstoupil nějakou bránou a já před sebou uviděla obrovské sídlo. Dveře se otevřely - vyjekla jsem překvapením, když jsem v nich spatřila Petera.

,,Petere?! Co tady děláš?" I ten však mlčel. Že by na tomto podivném místě byl i zbytek Pobertů?

Ocitli jsme se uvnitř sídla a Peter nás zavedl do místnosti, kde svítilo jen pár loučí a uprostřed ní byl velký, dlouhý stůl a kolem opravdu dost židlí.

Před krbem odpočíval dlouhý had. A tam, u okna, stál muž, kterého se bál celý svět. Jakmile uslyšel, že někdo vstupuje dovnitř, jeho rudé oči se upřely na nás. Měl bílou pleť a oblečený byl do černého pláště. Severus se ihned poklonil.

,,Výborně, Severusi. Můžeš odejít," Pán Zla vykouzlil něco, co se podobalo úsměvu a Severus opustil místnost.

Děsilo mě, že tu mám zůstat sama s tímto mužem. Pokud tedy nepočítám toho hada.

,,Mé jméno znáš, že ano?"

Jsi ten, jemuž nos chybí, pomyslela jsem si. Vtom se Pán Zla zamračil a pomalým krokem se vydal blíž ke mně.

,,Víš vůbec, proč jsem si zvolil právě tuto tvář?" sykl. Zřejmě ovládá nitrobranu.

,,Ano, v tom se nemýlíš," zasmál se chladným smíchem. Ihned jsem před ním uzavřela svou mysl, jak mě tehdy naučil Severus.

,,Co mi chcete?!"

,,Chci, aby ses přidala ke mně. Prý jsi velmi schopná čarodějka a právě takovou já potřebuji. Severus mi o tobě vyprávěl."

Mám se přidat ke smrtijedům?! Já?!

Příští kapitolku se dostaneme k části, na kterou jsem se těšila nejvíc:3
Neplecha ukončena.
Thx, ILY❤
-Milka