XX.vzpomínka
Počet slov:643
19 let/12.března 1980

V tu chvíli mi plyšový medvídek vypadl z ruky a já s otevřenými ústy zírala na muže přede mnou.

,,Co-cože?" vykoktala jsem.

,,Jsi potomkem Toma Raddlea staršího. S Voldemortem máte stejného otce. Jsi jeho sestra, Millie. Sestra Pána Zla."

,,Ne, to musí být nějaký omyl!" vyjekla jsem zděšeně.

,,Chápu, že je to pro tebe trošku šok -"

,,Trošku?!"

,,- ale je to tak. Jsi jeho sestra."

Zavřela jsem oči a snažila se ten fakt vstřebat. ,,On o tom ví?"

,,Ne."

,,Co jste udělal potom?"

,,Přemístil jsem se s tebou k jedné ženě. Abys byla pryč od toho všeho. Přijala tě, jako kdybys byla její neteř. A pak už jsem musel varovat všechny, kteří by s tebou jednou přišli do styku, aby tě příjmením ,Raddleová' neoslovovali. Potřebovala jsi čas a teď nastala ta správná chvíle. Už víš všechno o svém původu."

,,Pokud tady zemřel můj otec, musí tu poblíž být pochován, ne?" zadívala jsem se z okna. A opravdu; nedaleko byl vidět hřbitov.

,,Samozřejmě. Chceš se tam jít podívat?"

S přikývnutím jsem odešla od okna a zadívala se na pokoj, který byl v minulosti můj. Pak jsem seběhla schody dolů a vyšla z domu. Počkala jsem na Brumbála a pak jsme mlčky došli na hřbitov.

Našla jsem hrob svého otce.

Tom Raddle
1905-1961

Hrob matky jsem nikde neviděla. A až teď mi z Brumbálova vyprávění došlo, že má matka byla víla. Sirius měl tedy pravdu; jsem z části víla, ačkoliv to zní opravdu praštěně.

,,Musím se vrátit," vydechla jsem, i když jsem se vrátit nechtěla. Ale bylo by to podezřelé, třeba mě už hledá. Došla jsem k Brumbálovi a přemístili jsme se zpět do sklepení. Brumbál už tam však nebyl.

Ve sklepení mě uvítal chlad a já mohla o samotě popřemýšlet o tom všem, co mi Brumbál řekl.

XXI.vzpomínka
20 let/26.března 1980

,,Kdo to vlastně je?" slyšela jsem chladný hlas. Měla jsem zavřené oči.

,,Je to kamarádka mé sestry, můj pane." Teď se ozval povědomý hlas, ale já nevěděla, ke komu ho mám zařadit.

,,Chci vědět jméno!" vyštěkl ten chladný hlas.

,,M-Millie, můj pane," vykoktal ten druhý.

,,A příjmení?"

,,To nevím, pane. Má sestra mi její příjmení neřekla. Ale možná vím o někom, kdo by ho mohl znát."

,,Tak mi řekni kdo!"

,,Třeba Brumbál -"

,,A mám se vkrást do hradu?"

,,N-Ne, můj pane. Co třeba se zeptat někoho z jejích přátel -"

,,Zamítá se. Já to ale zjistím. Přijde mi nějak moc povědomá. Zvlášť teď, když ji vidím poněkolikáté," zauvažoval chladný hlas.

Slyšela jsem kroky a přes tvář mi přeběhl stín.

,,Proč se ještě neprobírá?!"

,,N-Nevím, pane."

,,Vzbuď ji a přiveď ji za mnou!" štěkl ten chladný hlas.

Osoba začala plnit příkaz svého pána, protože se mnou začala třást. Pomalu jsem otevřela oči a pohlédla do tváře ženy.

,,B- Bella-Bellatrix?" vykoktala jsem, když jsem si prohlédla její obličej. Ona přikývla.

,,Kde to jsem? A co tady děláš ty?" ptala jsem se a rozhlížela se kolem. Byla tu zima a všude pavučiny. Byla jsem snad v nějakém sklepení?

Aha! Už mi začalo všechno docházet! Strávila jsem tu celé dva týdny.

,,Dozvíš se. Teď musíš jít se mnou," řekla Bellatrix chladným hlasem a hrubě mě postavila na nohy. Táhla mě za sebou. Jednou jsme stoupaly po schodech nahoru, pak jsme šly rovně a zase nahoru.

Bellatrix mě hrubě hodila na zem a já vyjekla.

,,Je tady, můj pane."

První, co jsem uviděla, byly bosé nohy. Zvedla jsem oči o něco výš - osoba byla v černém plášti. Došlo mi, kdo to je a podívala se o něco výš. Nakonec se moje oči setkaly s těmi jeho. Rudými. Jeho hadí obličej se na mě šklebil.

,,Millie?"

,,A-Ano," vykoktala jsem. On se zasmál.

,,Chci znát tvé celé jméno!" zaburácel a pozvedl hůlku.

,,Žiji u tety, mám její příjmení," vysvětlovala jsem a třásla se. Nemohla jsem mu o tom říct.

,,Ale určitě víš! Ty budeš mluvit! Crucio!"

Omlouvám se, že včera nebyla část, ale pomáhala jsem na půlmaratonu a pak jsem neměla náladu publikovat😄
Snad se díl líbil^^
Neplecha ukončena.
Thx, ILY❤
-Milka