Nina Dolohovová se promenádovala po skvostně vyzdobeném sále, v ruce držela skleničku s růžovým vínem a prohlížela si všechny muže – hlavně ty svobodné – okolo kterých prošla. Když se jí nějaký zalíbil, nasadila naoko ostýchavý úsměv, jako by byla kráska v nesnázích, a koketně zamrkala. Když se ale od ní s lehce vyděšeným výrazem odvrátil asi už šestý muž, začala se jí mezi obočím tvořit vráska. Co se to dělo? Dělala snad něco špatně? Pro Merlina – snad neměla něco mezi zuby? Nebo snad... bylo snad možné, že její úsměv působil spíše jako nějaký děsivý škleb? Zlehka se zamračila, dopila zbytek vína a poodešla ke stolu, aby si do skleničky ještě dolila. Možná nebyla tak krásná jako křehce vypadající Narcissa, jež působila se svou bledou pletí jako porcelánová panenka, ale věřila, že se na ní snad najde nějaký atribut, který by byl pro nějakého muže alespoň ucházející. Tak ošklivá přece nebyla – nebo snad ano?

„Smím vědět, kvůli komu se tak mračíte, Nino?" ozval se vedle ní znenadání podmanivý, hluboký protáhlý hlas, jenž jí způsobil příjemné chvění po celém těle. Ohlédla se a zjistila, že za ní stojí velice pohledný tmavovlasý mladý muž, který byl asi o hlavu a půl vyšší než ona, a na tváři mu při pohledu na ni hrál trošku křivý úsměv. Nina z jeho přítomnosti byla natolik překvapená, že v první chvíli nedokázala vykoktat ani jedno jediné slovo – místo toho pootevřela ústa a neslyšně jimi pohybovala, jako by byla bezmocná rybka na souši. Tohle byl první muž, který se od ní v tento večer neodvrátil, a ji to náhle zastihlo dokonale nepřipravenou.

„Já – já –" dostala ze sebe po chvíli a ucítila, jak se červená – konečně na ni někdo promluví a ona se chová, jako kdyby neuměla mluvit! „Já jenom... že dnešní večer se úplně... příliš neodpovídá mým představám," vykoktala konečně slabým hlasem a napila se, snad aby si dodala trochu kuráže. Očima mimoděk šlehla ke skupince mužů, kteří se na protější straně místnosti zcela očividně dobře bavili s několika dívkami a tvářili se tak, jak si Nina přála, aby se byli dívali i na ni.

„Opravdu?" podivil se mládenec a zvědavě naklonil hlavu na stranu. Nina mu věnovala další překvapený pohled – myslela, že po té její ubohé vykoktané odpovědi vezme nohy na ramena, protože usoudí, že je zkrátka a jednoduše slabomyslná. Ale on místo toho projevil zájem v jejich chabé konverzaci pokračovat. „To mi budete muset vysvětlit. Nikdo svatbu nepřekazil," začal vypočítávat na prstech, „ani jeden ze snoubenců neutekl od oltáře, a ani nevěsta, jak se tak na ni dívám," věnoval rychlý pohled rozesmáté Narcisse, s níž se Lucius točil na parketu, „nepůsobí, že by snad byla pod vlivem kletby Imperius. Ale Lucius možná ano, takového ho neznám." Nina se na něj chvíli mlčky dívala, než vyprskla smíchy – dřív, než se stihla zarazit, než si uvědomila, že je to trochu nevhodné. Vykulila oči a dala si ruku před ústa – lidé kolem nich se po ní trochu vyjeveně podívali, poněvadž její výbuch smíchu byl tak trochu nepřeslechnutelný. Tmavovlasému mladíkovi pohrával na tváři pobavený úsměv.

„Promiňte," pípla a odkašlala si.

„Za co se omlouváte? Za to, že jste se zasmála? O to jsem se přece celou dobu snažil," poznamenal a ona se na něj ostýchavě zadívala. „Tak a teď mi řekněte, proč se nebavíte na svatbě své nejlepší kamarádky."

„Nemám k tomu důvod," zabručela. Obočí mu tázavě vylétlo vzhůru. Povzdechla si. „Já vím, že je to Narcissin den, a já bych se měla bavit a být veselá, ale to je docela těžké, když se ode mě odvrátí každý chlap, na kterého se jen podívám. Řekněte mi, ale upřímně – to jsem vážně tak ošklivá?" rozhodila rukama a jen zázrakem v její sklenici zůstalo všechno víno. K jejímu rozhořčení se její společník začal tiše pochechtávat. „Čemu se smějete? Vám to přijde vtipné?! Takže skutečně jsem ošklivá?"

„Ne, pro Merlina, to ne," vyhrkl rychle a chytil ji za paži, když kolem něj chtěla proběhnout a jednoduše mu utéct. Cítila, jak se jí do očí derou slzy. Tak ona je mu pro smích! Určitě ji má jen za malou hloupou holku. A to si myslela, že konečně narazila na někoho, s kým bude zbytek večera stát za to. Ale ne, on si z ní chtěl patrně jen vystřelit. Možná se o něco vsadil s ostatními chlapy v této místnosti. Muži! pomyslela si zuřivě. Jak jsem jen kdy po nějakém mohla jen toužit?! „Právě naopak, Nino!" dodal důrazněji, když se mu chtěla vysmeknout. To ji donutilo se zarazit.

„Právě naopak? Tak proč se mnou tedy nikdo z nich nechce mít nic společného?!" zeptala se ho a rukou obkreslila půlkruh, odkazující k druhé straně místnosti. Patrně zněla trochu ufňukaně, možná teď opravdu působila jako malé dítě, ale ona prostě nesnesla, když jí někdo neřekl něco narovinu, a ještě si z ní dělal legraci!

„No, totiž," vykrucoval se trochu a koutky mu škubaly do úsměvu. Nejspíš se ale nechtěl usmívat až moc, aby ji tím ještě víc nerozzuřil. „Vlastně za to může tak trochu váš bratr." Nina strnula úžasem a nechápavě zamrkala. Cože? Antonin? Co ten s tím má co společného? Nic nechápala, ale on naštěstí s vyřčením dalších podrobností neotálel. „Abyste věděla... nechtěl, abyste se s někým zapletla, a pak... toho třeba litovala. Takže těmto pánům," mávl k nim neurčitě rukou, „dalo by se říct, tak trochu vyhrožoval, že jestli se s vámi pustí, byť jen do nevinného rozhovoru, budou mít co dočinění s ním. To je patrně ten důvod, proč se vás celý večer straní, Nino," dodal tak trochu omluvně.

Nina se třásla vzteky. Co že udělal?! Možná si tak na vteřinu pomyslela, že jde o skutečně dojímavé gesto starostlivého a až příliš ochranářského staršího bratra, ale ta vteřina velmi rychle pominula. Jaké má právo se jí plést do života?! Co o tom má co rozhodovat?! Tohle přeci není jeho věc! Už chtěla začít prskat nadávky na Antoninovu adresu, když si uvědomila jednu věc – tenhle muž za ní přišel a navázal s ní rozhovor i přes Antoninovy výhrůžky. Zaujalo ji to natolik, že na chvíli odsunula stranou i vztek na svého bratra. „A co vy?" zeptala se zvědavě. „Vy se jím snad nenecháte zastrašit?" Zvědavost se velmi rychle promísila s nedůvěrou. Je možné, že je snad nějakým předmětem sázky? Protože v takovém případě...

Uchechtl se. „Ne," ujistil ji zcela klidně a věnoval jí tak intenzivní pohled, až ucítila, jak jí mohutně poskočilo srdce. „A i kdyby mě Antonin stáhl z kůže, tak tohle mi za to stojí," zašeptal podmanivě a v další vteřině k ní natáhl ruku. Nasadil rošťácký úsměv, jemuž by odolávala jen velice těžko. „Zatančíme si, Nino?"

Ucítila, jak se i jí po tváři rozlévá úsměv. Bylo příjemné si uvědomit, že se zde nachází alespoň jeden muž, který si z Antonina a jeho planých výhružek nic nedělá. Že se ho nebojí. A že i kdyby mu snad Antonin dal jednu do nosu, ona mu za to stojí.

Přijala jeho ruku. „Smím vědět, s kým to vůbec jdu tančit?" otázala se zvědavě.

Sklonil se k její ruce a na její hřbet naznačil políbení. V očích mu zajiskřilo, když jí věnoval svůj křivý úsměv. „Oliver Nott, je mi potěšením."

─── ･ ｡ﾟ☆: *.☽ .* :☆ﾟ. ───

„Zdá se mi, že nám trochu dochází pití," poznamenal trefně Barty, když ve tmě zamžoural na skoro prázdnou lahev. „Neměli bychom se vrátit?" dodal potom a ohlédl se přes rameno.

Millie se uchechtla. „Nikdo se po nás neshání. Já se tam vrátím jenom v tom případě, že si půjdu pro další lahev."

„Tak s tím souhlasím," zazubil se Barty a naznačil, jako že jí připíjí, a obrátil do sebe ten zbyteček tekutiny, který uvnitř zbýval.

Zasmála se a vzala ho za paži. „Barty, ty bys už možná měl přestat. Jestli to je tvoje první pořádné setkání s alkoholem, věř mi, že ti zítra bude opravdu hodně špatně," řekla mu jemně. Zadíval se na ni a chvíli jen očima bloudil po její tváři. Když mu pohled sklouzl k jejím rtům, Millie ucítila, jak se jí rozbušilo srdce. Zachvěla se, ale se zimou to nemělo nic společného. Mohl za to ten pohled, jenž jí věnoval, a ze kterého se jí žaludkem rozlilo důvěrné teplo. Čas v Bartyho společnosti ubíhal tak nějak rychleji. Všechno, o čem si povídali, bylo zajímavé, a ona tu konverzaci už nikdy nechtěla přerušit. Povídali si jen několik málo hodin, ale jí připadalo, jako by se snad znali už dlouhé roky. Rozuměli si. A stejně jako se Barty cítil konečně viděný, ona měla pocit, že narazila na někoho, kdo s ní chtěl opravdu trávit čas a nehleděl na ni skrz prsty. Objevila někoho, s kým se necítila osamělá. A to vědomí bylo hřejivé.

„To nevadí. To je problém budoucího Bartyho," zašeptal vzápětí, a tak trochu narušil ten pomyslný kouzelný okamžik, jenž se mezi nimi rozestřel, a který následně zmizel do ztracena, jako když sfouknete odkvetlou pampelišku. Millie vydechla. Neuvědomila si, že posledních několik vteřin zadržovala dech, jako by nedočkavě očekávala, že se stane něco výjimečného. A to jenom proto, že v jeho očích spatřila náznak chtíče. Potřásla hlavou a sevřela jeho paži o něco pevněji. „Co takhle se jít projít do zahrady?" nadhodil potichu a naklonil hlavu na stranu, aby jí viděl do stinné tváře, kterou od něj odvrátila.

„Proč ne," pokrčila rameny, a tak se společně vydali zpátky směrem k plnému sálu.

„Ještě si odskočím," řekl po chvíli mlčení Barty a jemně se vymanil z jejího sevření. „Počkáš na mě venku? Přinesu nám ještě něco k pití," mrknul na ni spiklenecky a ona se na něj usmála. Barty se od Millie odpojil, a tak jí nezbývalo nic jiného než zamířit do zahrady sama. Dovnitř se jí nechtělo, poněvadž by akorát stála osamocená v koutě a jen by sledovala, jak si Cissa užívá svůj den a Nina si vybírá z mnoha nápadníků, kteří se uchází o její přízeň. Ušklíbla se. Takhle to znělo jako z nějakého dívčího románu.

Vstoupila tedy do překrásné rozlehlé zahrady, která obehnávala celý manor, a jíž se Malfoyovi mohli právem pyšnit, ostatně jako většinou věcí, jež vlastnili. Z balkonu, na němž s Bartym strávili většinu večera, měla dokonalý rozhled, a tak věděla, že vysoké živé ploty připomínají nekonečné bludiště, které skrývá mnohá zákoutí. Nechtěla se Bartymu příliš vzdalovat, aby ji potom zbytečně nehledal v kroutících se uličkách, a tak se jen procházela blízko vchodu. Když jí ale k uším po chvíli dolehl ne příliš tichý hovor nějaké skupinky mužů, zastavila se a zbystřila. Skoro ani nedýchala a natahovala krk ve snaze je zahlédnout, ale křoviny byly tak husté, že by musela projít částí labyrintu, aby se k nim dostala. I bez toho ale dokázala docela dobře zaslechnout, o čem si povídají, a když konečně rozeznala konkrétní slova, zamrazilo ji na zátylku.

„Dobrá práce, Rookwoode. Pán Zla bude určitě velmi spokojený," řekl hluboký mužský hlas, který nedokázala nikam zařadit. Dovolila si udělat několik tichých kroků vpřed, aby lépe slyšela, a zvědavě naklonila hlavu.

„Ještě aby ne, Evane," uchechtl se druhý muž, patrně Rookwood, „dalo to dost práce, dostat se na Odbor záhad a dobře si vytipovat vhodnou skupinku spolehlivých čarodějů, kteří jsou nenápadní, ale zároveň by mi mohli poskytnout důležité informace, které budou Pánovi užitečné. Někteří z nich sice tak ochotně spolupracovat nechtěli," zasmál se hrubě, „ale mám své přesvědčovací metody. Nedivil bych se, kdyby mě Pán Zla díky tomuhle přijal do svého nejbližšího kruhu, kde si drží skutečně své nejspolehlivější následovníky."

„Gratulace, Rookwoode," přidal se třetí hlas, v němž byl znát patrný podtón závisti, „ale jsi si jistý, že tě nikdo z nich nezradí?"

„Nejsem žádný začátečník, Amycusi," ujistil ho chladně Rookwood, „samozřejmě, že jsem si pojistil, že nikdo z nich ani nekvákne. A těm, které jsem musel přesvědčovat, jsem samozřejmě pozměnil paměť."

„Pak tedy není o čem pochybovat," vložil se do toho Evan Rosier a spokojeně si zamnul ruce. „Co to takhle jít někam oslavit? Tahle svatba je k uzoufání nudná, Lucius se moc nevyznamenal. Nespustí oči z té své krasotinky... Pojďme se pobavit. Co takhle jít pomučit pár mudlů?"

Millie byla natolik zaujatá jejich rozhovorem, že ani nepostřehla, že už zde není sama. Neslyšela tiché kroky, které se k ní opatrně blížily – jelikož stála nedaleko od vchodu do zahrady, byla na očích. A bystré oči Rodolphuse Lestrange, jenž se patrně plánoval přidat ke svým smrtijedským společníkům, ji samozřejmě nepřehlédly.

Když ji tedy kdosi náhle popadl kolem pasu a druhou rukou jí silně zacpal ústa, vyděšeně vykvikla. Vykulila oči a srdce se jí mocně rozbušilo. V dalším okamžiku jí ucho ovanul horký dech a ona se zatřásla. „Ale, ale, Millie," zašeptal pobaveným hlasem Lestrange, „tebe nikdo nenaučil, že odposlouchávat cizí rozhovory je neslušné?" A jedním plynulým pohybem vytáhl z kapsy hůlku a dívku omráčil. Pak ji pustil, nechal ji spadnout na zem a zvedl od ní pohled hned, jakmile byla trojice mužů v dohledu. Probodl je svýma ledovýma očima a ukázal prstem na bezvládnou rudovlásku. „Co takhle se nejdřív přesvědčit, vy idioti, že vás nikdo tajně neposlouchá, když se na veřejnosti bavíte o věcech, které se týkají Pána Zla?" řekl chladně.

„My jsme – mysleli jsme," vykoktal muž, který se jmenoval Amycus Carrow, „že tu nikdo není. Všichni se přece bavili uvnitř –"

„Všichni očividně ne. Tomuhle říkáš myslet?! Vy jste spíš vůbec nemysleli!" vyštěkl na něj. „Necháte se přistihnout malou holkou, zatímco se hlasitě chvástáte svými úspěchy. Kdybych ji nenašel, už by to dávno mohla jít někomu vyžvanit, a tím byste Pánovi Zla službu rozhodně neprokázali! Nikdy nepochopím, jak mohl zrovna tebe, Carrowe, přijmout mezi své smrtijedy. A o tobě jsem si, Auguste, myslel, že budeš mít víc rozumu!"

„Co se to tady děje, proč tady hulákáš jako na lesy, Rodolphusi? Vždyť tě může kdokoliv slyšet!" zvolal rozhořčeně Antonin Dolohov, který se ke skupince rychle připojil. „Uvědomte si, že tady jste na svatbě, nemůžete se tady takhle hlasitě bavit o Pánovi Zla, když většina –" Náhle mu padl pohled na nehybnou Millie. Zarazil se. „Neříkejte mi, že jste –"

„Není mrtvá," ujistil ho chladně Rodolphus a zle se podíval na trojici mužů, „ale kvůli jejich nedbalosti teď máme další problém, který musíme řešit. Slyšela je, jak se bavili o Rookwoodově úspěchu," kývl na něj spiklenecky a Dolohov chápavě přikývl. Oba dva věděli, o co se jedná. „Co s ní uděláme?"

„Možná bychom ji měli předat Pánovi Zla," nadhodil Antonin. „Ať ten se rozhodne, co s ní udělá. Kde je vůbec Nott? Měli jsme se tady sejít –"

Lestrange se uchechtl. „Ty sis ho nevšiml? Už nějakou dobu tančí všem na očích s tvou půvabnou sestřičkou. Prosím tě, uklidni se," zarazil ho spěšně a popadl ho za paži, když viděl, jak Dolohov rudne vzteky a chystá se vrátit zpátky do sálu, „nic jí neudělá, vždyť ví, že si ho jinak vezmeš na paškál. Teď tady máme důležitější věci k vyřešení. Vy dva," pohlédl na Carrowa a Evana Rosiera přísně, „byste měli zůstat tady a doufat, že vám Pán Zla vaši lehkomyslnost odpustí. Řeknu mu o tom, čeho jste se dopustili, protože Pánovi Zla se nic nezatajuje. Ale varuji vás: tohle je naposled, co vám zachraňujeme kůži," řekl zcela vážně. „Rookwoode, ty půjdeš s námi, ať se můžeš Pánovi Zla osobně pochlubit. Snad mu tahle nepříjemnost příliš nezkalí radost z tvého triumfu." Pak se sehnul a popadl Millie, která působila jako hadrová panenka, do náruče. Než se ale trojice stačila přemístit za Pánem Zla, vyrušil je hlasitý výkřik.

„POČKEJTE!"