Když se Harry probudil, zjistil, že nic nevidí. Chytili ho. Znovu. Ale ne, NE! Tentokrát to bylo jiné než předtím. Tehdy byl jenom kluk, netrénovaný mladý kouzelník v rukách Smrtijedů, kteří věděli, že je Harry Potter. Situace se ale od té doby změnila. I kdyby ho jeho věznitelé podezřívali, že je Harry Potter, neměli na to žádný důkaz. Jeho bystrozorský výcvik přesně s tímhle počítal. Strávil několik let tím, že se připravoval na okamžik, jako byl tento. A byl odhodlaný to zvládnout. Minulost se už nebude opakovat. Snape, Ron, Hermiona a velká část Brumbálovy armády, ti všichni byli zburcováni v tom okamžiku, kdy zmizel. Snape určitě znal dosah drobných Přenášedel, takže i kdyby na něm únosci našli i třetí sledovací kouzlo, Snape určitě vymyslí nějaký způsob, jak se s tím vypořádat. Najde ho.

Harry se zhluboka nadechl. Máš kontrolu, pomyslel si. Všichni si mysleli, že tuhle část bystrozorského výcviku nezvládne. Během kvalifikací se několikrát zhroutil, když ho instruktoři převlečení za Smrtijedy chytili. Co naplat, že to všechno bylo jen předstírané a nehrozilo mu žádné skutečné nebezpečí. Teprve když si vzpomněl na Snapeův trénink a to, jak ho učil čelit strachu... teprve tehdy konečně našel cestu, jak to zvládnout. Musel se prostě soustředit na jeden problém po druhém.

Takže zaprvé: byl oslepený. Zkusil tedy protikletbu k Obscuru. Zrak se mu překvapivě vyjasnil. Teď viděl, že leží na podlaze velké, ale prázdné místnosti, která mu připomínala sklad nebo něco podobného. Z jiné místnosti sem doléhaly hlasy; Harry se tedy nehýbal, aby jeho únosci nezjistili, že už se probudil. Pomyslel si, že ho buď ošklivě podcenili, nebo na něj regenerační lektvar zafungoval pozoruhodně dobře. Harry si byl každopádně jistý, že on sám by vězně jeho kalibru nikdy nenechal někde samotného. Možná tedy bylo dobře, že ho tolik lidí považovalo za vcelku neschopného bystrozora, protože přesně to mu teď hrálo do karet.

Zběžně prozkoumal pouta, která mu svazovala ruce za zády a držela nohy u sebe. Zjistil, že se mu nepodaří se jich zbavit bez jeho hůlky. Ležel na boku – a to byla hned další chyba, protože jeho druhá, ukrytá hůlka byla uložená zrovna na boku, a měl k ní tedy volný přístup. Šeptem si ještě vykouzlil malé zrcátko a s úlevou si oddechl, když na něj ze zrcátka shlížela Benova tvář.

Někde za ním se ozvaly kroky. Harry rychle odčaroval zrcátko a zavřel oči. Někdo ho tlustými prsty hrubě přinutil otevřít ústa. Stálo ho hodně přemáhání, aby neznámého nekousl ani se nebránil nějak jinak. Ale nakonec se mu podařilo zůstat bezvládně ležet a nechat dopadnout do úst první kapku, aby zjistil, co to je. Veritasérum. Amatéři. I když byl svázaný a nemohl se fyzicky bránit vypití lektvaru, Snapeovy triky ho ohledně veritaséra nikdy nezklamaly.

Zbytek lektvaru si tedy nechal nalít do úst. Měl sice k dispozici hůlku a nebyl úplně bezbranný, ale instinkt mu napovídal, aby raději využil toho, že únosci zatím neví, že je při vědomí. Když s útokem ještě počká, mohl by získat cenné informace, a zároveň využít okamžik překvapení ve vhodnější chvíli. Vzadu v jeho hlavě sice malý, docela nepatrný hlásek křičel, ať okamžitě vypadne, ale měl pocit, že to jsou jen duchové jeho minulosti, kteří si nedají pokoj. Potřeboval to zvládnout a dokázat sám sobě jednou provždy, že ho minulost nepoznamenala natrvalo. Jakmile se ho jeho věznitelé pokusí dotknout nebo ho dokonce svléknou, vytáhne okamžitě hůlku. Ale do té doby chtěl vědět, co přesně chystají.

„Renervate!"

Harry zamžikal očima a prudce se nadechl v hraném probuzení. Nad ním se skláněl Leopold Dolohov oblečený v tmavě zeleném hábitu. Chytl Harryho za bradu, podržel jeho hlavu pevně na místě, zamračil se a prohodil: „Legilimens!"

Z nějakého neznámého důvodu se Harry po svém útěku z vězení zhoršil v nitrobraně. Jeho vlastní metoda sice fungovala pořád celkem dobře, ale zkušený nitrozpytec ji dokázal prolomit během několika minut. Právě teď ale kladl jen malý odpor, než pustil Dolohova dovnitř své mysli – předstíral, že ho boj a veritasérum oslabily.

Dolohovovy modré oči se zapíchly do Harryho. „Jsi Harry Potter?"

Ne, Snape je teď Harry Potter, překrucoval si v duchu realitu přesně tak, jak ho Snape ve vězení učil. „Já jsem Benjamin Delton Rose."

„Je celkem jasný, že ho určitě trénovali, aby dokázal veritaséru vzdorovat," nadhodil Nik otráveně. Nejspíš se přesně o tomhle dohadoval s ostatními už před nějakou dobou.

„Vydával se některý z vás někdy za toho druhého?" zeptal se místo toho Dolohov.

Harry zkoušel otázce vzdorovat. „Nnnnn... Jo, když Harry potřebuje trochu soukromí."

„Kdo byl v Kavale?" zeptal se Nik.

Snadná odpověď. „Harry Potter."

„Jak se vám daří tak rychle měnit těla?" zeptal se Dolohov. Jeho tvář přitom brázdil stín pochybnosti a podezření.

„Naše byty jsou spojené letaxovou drahou."

Někdo se prudce nadechl a Harry ucítil jeho vzrůstající vzrušení, i když ho neviděl.

„Kdo další tohle ví?" pokračoval Nik.

„Hermiona a Ron... a Krátura." I když mohl kdykoli svého domácího skřítka zavolat na pomoc, slíbil si, že to po tom, co se stalo s Dobbym, už nikdy neudělá. Nevystaví Kráturu nebezpečí.

„Co je Krátura?" zeptala se nějaká žena, jejíž hlas Harry nepoznával.

„Potterův domácí skřítek," odpověděl jí Dolohov lhostejně, zatímco dál s nenávistí zíral na Harryho. „Zůstává na Grimmauldově náměstí."

„Je na prázdninách," opravil ho Harry. „Myslím, že je právě teď někde ve Švédsku."

„Zjisti to," sykl Dolohov na Nika nebo někoho za ním.

Hlasité prásknutí Harrymu prozradilo, že se dotyčný přemístil.

Dolohov svůj pohled zaměřil zpátky na Harryho. „Viděl jsi Dimitriho Cantemira v Londýně?"

Protože si Harry nebyl jistý, jestli Dimitri vůbec existuje mimo hranice Snapeovy imaginace, mohl poměrně hladce odpovědět: „Koho?"

Dolohov Harryho přimáčkl zpátky k podlaze a praštil mu hlavou o beton. Všichni ostatní v místnosti se napřímili jako zajíci, kteří právě ucítili kolem obcházet lišku.

„Co to bylo?" vyhrkl Dolohov, který evidentně něco zaslechl.

Do místnosti vběhl malý, sporý muž se sinalou kulatou tváří. „To je... Je to..." Prsty si znepokojeně žmoulal lem hábitu; pravda byla zřejmě tak strašná, že ji nemohl ze sebe vydolovat.

Dolohov i ostatní Smrtijedi vyběhli ven. „Ty zůstaň tady," štěkl na blonďáka, kterého zavolal zpátky.

Jeho záloha zřejmě právě dorazila. Harry se bleskově přetočil na bok a vykřikl: „Accio hůlka!" Jakmile se jeho prsty sevřely kolem rukojeti dřevěné hůlky, zkoušel různá kouzla na přeříznutí pout tak dlouho, dokud jedno nezabralo. Jedním rychlým pohybem vyskočil na nohy.

Světlovlasý muž proti němu pozvedl hůlku, ale byl moc pomalý. Harry ho omráčil dřív, než stačil kouzlo dokončit. Pak Harry vyběhl z místnosti do hlavní chodby opuštěného skladu. Přes zavřené dveře na jejím konci se nesly hlasy a jiskření vrhaných kleteb. Harry dveře prudce vykopl a vyhrnul se do noci.

Snape stál uprostřed štěrkové cesty, obklopený Smrtijedy. Jen už nebyl přeměněný v Harryho. Teď to byl Severus Snape osobně. Jeho tvář, vlasy, dokonce i oblečení, to všechno působilo dojmem, jako by sem propadl nějakým podivným časovým portálem přímo z bitvy o Bradavice. A odrážel kouzla se stejným děsivě klidným vztekem, jaký v sobě živil po Brumbálově smrti.

Ačkoli čelil velké početní přesile, v souboji dominoval on. Jenom Dolohov na něj útočil s opravdovým zápalem. Ostatní se drželi zpátky a kletby na něj sesílali jen s vlažným odhodláním. Harry se jim nemohl divit, že byli vyděšení jako králíci. Za normálních okolností by Snapeovi svěřil vlastní život, ale při pohledu na tu chladnou zuřivost a rychlé smrtící údery mu po těle přeběhl ledový chlad.

Všichni se plně soustředili na Snapea, a tak si Harryho nikdo nevšiml do té doby, než se postaral o několik Smrtijedů, kteří se drželi stranou nejtužšího boje. Plížil se přitom podél budovy a pohyboval se tak v bezpečné vzdálenosti od dosahu Snapeovy hůlky.

„Utekl nám!" zakřičel některý ze Smrtijedů a Harry se střemhlav vrhnul za hromadu tlejících trámů poblíž. Opatrně se přitom ohlížel po Snapeovi, aby si náhodou neublížili, a soustředil se na svůj trénink. Úhybný manévr, protiútok, štít, útok. Jeho tělo se pohybovalo jako na autopilota, kouzla mu odcházela ze rtů rychleji, než na ně stačil pomyslet.

Náhle se vzduchem ozvalo třesknutí několikerých přemístění a Harry koutkem oka zahlédl, jak Lenka složila jednoho Smrtijeda.

Vrhl se zpoza hromady, aby zasáhl dalšího, který mířil na ni, ale Smrtijed se skácel k zemi dřív, než po něm Harry stihl vystřelit. Místo toho uviděl Nevilla, který se už rozhlížel po dalším cíli.

Harry ho napodobil, ale na nohách zůstával už jen sám Dolohov. Harry zvedl hůlku, Smrtijed se však v tu chvíli zhroutil, proťatý paprskem magie ze Snapeovy hůlky. Snape si mezitím změnil tvář, aby opět vypadal jako Dimitri, ačkoli měl na sobě stále své staré oblečení.

„Dokonalá nápodoba," pokývala uznale Hermiona hlavou a věnovala Harrymu významný pohled.

„Ano, myslím, že jsem byl v roli profesora Snapea docela přesvědčivý," přisvědčil Snape hlasem, který byl už zase mnohem víc dimitriovský než snapeovský.

George Weasley šťouchl špičkou boty do Smrtijeda, který se mu bezvládně válel u nohou, zatímco Ginny už svazovala ty, kteří se nacházeli v jejím nejbližším okolí.

„Kde je Ron?" zeptal se Harry, jak kráčel ke Snapeovi. Jakkoli to bylo hloupé a nesmyslné, byl trochu rozladěný tím, že boj trval jen tak krátce. „A taky bystrozoři?"

„Zůstal se zbytkem skupiny v Londýně," odvětila mu Hermiona, která k nim mezitím pomalu došla. „Podařilo se jim chytit několik Smrtijedů. Pokoušeli se dostat do Benova bytu." Zastavila se a zkoumavě si prohlédla Snapea. „Jste zraněný."

Harry se ohlédl a uviděl Snapea, jak pravou rukou svírá svůj levý loket. Snape se na ni lehce usmál. „To nic není. Připadám si hloupě, že jsem se převlékl za mistra lektvarů a zapomněl si přitom vzít léčivé masti."

Snape s sebou vždycky nosil hojivé masti. Něco bylo špatně. Harry rychle překonal zbývající vzdálenost mezi nimi.

„Proč nás nepřenesete zpět do svého bytu?" navrhl Snape pevným hlasem.

„Zajisté," odpověděl mu Harry klidně, ačkoli se tak ve skutečnosti necítil ani za mák. Snape musel být zraněný opravdu vážně, jinak by se přemístil sám. Se srdcem v krku ho uchopil za zdravou paži a zkoncentroval svoje myšlenky na přemístění. Jakmile přistáli v Harryho obýváku, Snape se sesunul na zem.

„Rozřízněte mi rukáv," zasípal mezi prudkými, trhanými nádechy.

Během svého zajetí i souboje se Smrtijedy se Harry cítil v pohodě. Ale pohled na zakrváceného Snapea, který měl očividně velké bolesti, ho úplně paralyzoval a vyděsil ho víc než cokoli jiného na světě.

„Rozřízněte mi sakra ten rukáv!"

I přes olovo, které si mu očividně hovělo v žaludku, se Harry konečně pohnul a rychle strhl zbytky látky, které pokrývaly Snapeovu paži. Od Snapeova lokte až k zápěstí se téměř po celé délce táhla zlověstná tmavomodrá čára. Z jejího středu se vynořovaly úponky, jejichž rozšíření zřejmě bránilo jen Snapeovo extrémní soustředění. Nepochybně černá magie. Harry si okamžitě pomyslel, že v tom nejlepším případě Snape o ruku přijde.

„Musíme ke Svatému Mungovi," hlesl Harry, překvapený, že vůbec může mluvit.

„Ne," zasyčel Snape. „Musíte to zaklínadlo odstranit. Hned."

„Cože? Ne! Nevím ani jak!"

„Budu vás instruovat. Vyndejte hůlku a druhou ruku přiložte na ránu."

Nikdy ho necvičili v umění odstraňovat stopy černé magie. Tohle zaklínadlo dokonce ani nepoznával. Pokud něco udělá špatně, zabije ho. „Snape, já –"

„Harry," přerušil ho Snape a pohledem doputoval až k Harryho očím. „V první řadě – moje jméno je Severus. Ve druhé... Vím, že to dokážeš. Vyndej hůlku a druhou ruku mi polož na paži. Okamžitě."

Harry nedokázal vzdorovat. Jemně položil dlaň na poškozenou kůži, zatímco vytahoval hůlku. Rána pod jeho prsty zlostně pulzovala a vysílala zvláštní výboje, ale Harry bolest ignoroval a soustředil se jen na Severusovy oči.

Severus zazpíval protikouzlo. Jeho hlas byl jemný a podivně krásný.

Harry ho neohrabaně napodobil a snažil se přitom nevynechat jediné písmeno, natož slovo. Kouzlo se postupně začalo linout z hůlky a rozšiřovalo se na Severusovu zraněnou paži.

Severus slabě přikývnul a opakoval krátký nápěv znovu a znovu. Jeho hlas postupně slábnul, ale Harry kouzlo přezpíval tolikrát, že byl schopen ho udržet i bez Snapeovy pomoci.

„Sbal ji do klubka," řekl Severus tiše.

Harry si nebyl jistý, jak to má udělat, ale neodvažoval se přerušit kouzlo, aby se zeptal. A tak zavřel oči, zpíval dál a představil si, jak temnotu formuje do malé koule. Vzpírala se proti němu a bránila se jeho magii, ale čím déle zpíval, tím snáze ji dokázal ovládat, až ji nakonec celou shromáždil pod levou dlaní.

„Teď ji vytáhni."

Harry si v duchu představil, jak smotek temné magie opouští Severusovu paži. Kletba vzdorovala ještě usilovněji než předtím a Harry se posunul tak, aby byl pevně zapřený o podlahu. Stále přitom pevně svíral Severusovu paži a tiskl k ní hůlku. Znovu zatáhl a nepřestával dokola odříkávat kouzlo. Konečně se mu podařilo klubko temnoty vytrhnout. Upustil ho na zem a zakřičel „Avada Kedavra!"

Místnost naplnilo světlo a ozvala se hlasitá rána. Když odezněla, na zem se snesl už jen světležlutý prášek. Harry seslal několik čisticích kouzel, aby uklidil prostor bezprostředně kolem nich, a všiml si tmavé šmouhy na podlaze, kde kdysi stála židle.

„Sáhněte do mé levé kapsy," řekl Severus, stále ještě přerývaně. Třesoucí se rukou pozvedl hůlku a seslal na svůj hábit neverbální kouzlo, nejspíše aby Harrymu uvolnil přístup.

Harry udělal, co mu Snape přikázal.

Severus zaťal zuby a i přes zjevnou bolest procedil: „Vytáhněte hojivou mast. Je v lahvičce s hranatým víčkem a dvěma hrbolky na boku. Naneste ji na postižené místo."

„Accio hojivá mast!" řekl Harry, místo aby se namáhal s hledáním. Do ruky mu jich přiletělo pět různých. Harry z nich vybral tu správnou, sundal z ní víčko a téměř polovinu jejího obsahu natřel na Severusovo předloktí.

Celé Severusovo tělo se znovu bezvládně svezlo podlahu. „Potřebuji, abyste pro mě sepsal seznam," řekl.

Harry přitiskl ruce k Severusově ledové, zsinalé kůži. Severus ztratil téměř všechnu barvu a ze spánků mu stékal studený pot. „Co se stalo?! Proč se to nelepší?"

„Zbytky černé magie pořád proudí mým krevním oběhem," vysvětlil Severus s víčky těsně přimknutými k sobě. „Potřebuji odpočinek a ještě jeden lektvar. Nemělo by být složité ho připravit. Pomohu vám sestavit seznam ingrediencí. Všechno se dá sehnat v lékárně na Příčné ulici, jestliže žádné z potřebných přísad nenaleznete doma."

„Samozřejmě že nemám doma žádné přísady do lektvarů!" vykřikl Harry, v němž najednou kdovíproč vzkypěl spalující hněv. Hlava mu třeštila a dlaně měl zalité potem. „Jste naprostý idiot, když jste se pro mě vydal úplně sám. Jste arogantní! Bezohledný! Vy – vy se – stává se z vás Nebelvír!"

Do Severusovy tváře se vloudil slabý náznak úsměvu. „Říkáte to, jako by to bylo něco trestuhodného."

Úplně poprvé v životě Harry porozuměl vzteku, který zachvátil Severuse, když se Harry ve třetím ročníku sám vydal mimo hrad. I tomu strachu, který musel cítit, když Harry zmizel ze svého vězení a Snape neměl tušení, kam šel. „Nevtipkujte. Myslím to vážně!"

„To i já," odpověděl Severus. „Cokoli jsem udělal, udělal bych znovu i napotisící."

„Vy –" Harry mohl stěží mluvit, jak se mu hrdlo svíralo. „Idiote! Kdybyste tam umřel, tak bych... Já bych –"

Severus natáhl ruku a pevně stiskl Harryho zápěstí. „Nemohl jsem čekat," řekl. Jeho oči přitom doslova hořely. „Ne po tom, co se ti stalo. Nemohl jsem tě nechat samotného."

„Už nejsem dítě!" vykřikl Harry. „Byl jsem v pohodě. Už to nikdy nedělejte znovu. Jasné?!"

„Tak už ze sebe nikdy nedělejte návnadu, Pottere," zavrčel Severus, jako by nad svým jednáním neměl žádnou kontrolu. „Varoval jsem vás."

Oba dva byli zatraceně tvrdohlaví a žádný z nich se nechtěl v jejich rozepři vzdát. Harry si povzdechl a posadil se na paty. Nijak netoužil být návnadou, ale zároveň by nikdy nedopustil, aby se jí stal Severus. „Oddělení bystrozorů určitě čeká podrobnou zprávu, a pokud se brzy neukážu, Ron s Hermionou si budou dělat starosti. Nemluvě o tom, že potřebuju získat zpátky svou novou hůlku. Přinesu vám všechno, co potřebujete. Co přesně to má být?"

Tak pomalu, jako by ho každá kost v těle bolela, se Severus zvednul do sedu. Vyjmenoval Harrymu krátký, ale detailní seznam věcí, které má koupit.

Poté, co se Harry dvakrát ujistil, že si poznamenal všechno, řekl: „Vrátím se brzy. Zůstaňte – tady!" zdůraznil. „Zavolám Kráturu, aby na vás dohlédl."

„Jsem v pořádku," odsekl Severus, jak se jeho netrpělivost pomalu vracela. „Jděte informovat Ministerstvo."

Aniž by o tom přemýšlel, se Harry naklonil a políbil Severuse na rty. Pak se postavil a pospíšil si, aby byl z místnosti co nejdřív pryč.