Jméno: Verča
Wattpad: jikoo_lover
Zvolené téma: Slova
Název povídky: Zmatené hvězdy
Skupina: BTS
Pár: Jikook
Počet slov: 9831

Anotace: Uběhlo už bez mála sto let od chvíle, kdy Zemi zasáhla přírodní katastrofa globálních rozměrů. Ledovce roztály, voda zaplavila pobřežní oblasti a lidstvo bylo nuceno stáhnout se do Měst, obrovských táborů, jenž byli obehnány ochranou zdí, jíž říkali Hranice. Ne všichni však dostali možnost zůstat v bezpečí Měst. Ti nejslabší, staří anebo moc chudí byli vyhnáni, přičemž jim bylo zakázáno pokoušet se dostat zpět. Častokrát to však byli právě oni sami, kdo Hranici stavěl.

A právě v tomhle světě, plném křivdy a strachu, se jednoho deštivého, dubnového rána v altánku, uprostřed Města, střetnou osudy dvou mladých lidí. Odbojář a obyčejný kluk, jejichž setkání by se dalo považovat spíše za chybu než za osud. Na tom však přestává záležet ve chvíli, kdy oba zjišťují, že čas je skutečně relativní a není ho nazbyt. A že i když je ten samý osud, který je svedl dohromady, už tolikrát srazil na kolena, možná se vyplatí zkusit znovu vstát. I kdyby to mělo být naposled.

Text povídky:

Jimin

Smykem zabrzdím před polorozpadlou, shnilou konstrukcí altánku. Leje jak z konve a mě se u úst sráží dech, tvořící tak malé obláčky páry. Aprílové počasí udeřilo v plné síle, což dokazuje i fakt, že když jsem před nějakými dvaceti minutami poblázněně vybíhal z domu bylo ještě hezky. A teď prší.

Navíc jsem dnes ráno zaspal, což mi taky nepřidává. Ani jsem nic nejedl, ne že by tedy bylo co, i když nějaký ten okoralý kousíček chleba by se přece jen našel. Taky jsem unavený a zesláblý, ještě stále jsem se nevzpamatoval z chřipky, která letošní zimu skolila půlku Města. A aby toho nebylo málo, celé ráno, už od chvíle, co jsem se probudil, mě nesnesitelně pálí tetování. Moje spřízněná duše o sobě takhle dává vědět poměrně často, i když musím přiznat, že dnes je to jaksi intenzivnější. Navíc s rychlostí, jakou se blíží mé pětadvacáté narozenin, občas přemýšlím nad tím, jaké by to bylo, kdyby žádné spřízněné duše neexistovali. No minimálně by mi nehrozila smrt.

Rozechvěle vystoupám po schůdcích dovnitř a unaveně se svezu na zem. Třesu se jak osika, když si ve snaze zachránit trochu tělesného tepla, přitahuju kolena k sobě. Ranní běh mě k smrti vyčerpal, a tak, i když si to zakazuju, se mi v okamžení začnou klížit oči.

Asi bych vážně usnul, kdyby v tu samou chvíli do altánku nevběhl neznámý vetřelec.

Stojí ke mně zády, ohlý v pase se opírá o kolena a ztěžka dýchá. Pravou rukou svírá svůj levý bok, přičemž do něj v pravidelných intervalech zatíná prsty. Černé, dlouhé vlasy mu zplihle visí přes ramena a v oddělených pramíncích se lepí na mokrou koženou bundu.

Na krku se mu leskne poznávací znamení Odboje. Vytetovaný obrys vlaštovky v letu.

,,Baví tě na mě zírat?" Hlas má zhrublý, kdyby se zrovna probudil. Pomalu se narovná a já si uvědomím, že mě přinejmenším o půl hlavy převyšuje. Instinktivně se začnu sunout dozadu, dál od něj. Muž se na mě podívá a já poprvé spatřím jeho tvář.

Je mladý, netipl bych mu víc jak třicet let. Mračí se na mě, ústa má stažená do úzké linky a čelo mu brázdí hluboká vráska. Tmavě hnědé oči má přimhouřené, když si mě podezíravě prohlíží. Od pravé lícní kosti se mu táhne tlustá růžová jizva, která pokračuje přes nos a končí až u pravého koutku jeho úst.

Ještě chvíli na něj zírám s otevřenou pusou, jako bych zamrzl v čase, než se muž povážlivě nepohne mým směrem. Jen si sčísne vlasy pryč z obličeje, ale moje vyjukané já sebou instinktivně trhne dál od něj. Muž po mně střelí pohledem a vráska mezi obočím se mu ještě prohloubí.

,,Buď v klidu, nic ti neudělám," zavrčí mým směrem, načež se ke mně opět obrátí zády, rozhlížejíc se kolem sebe, jako by kontroloval zda nás někdo nesleduje. ,,Jen se tu s tebou na chvíli schovám, co říkáš?"

Nedůvěřivě ho pozoruju. Není zdejší. Kdyby byl nikdy by na mě tak bezprostředně nepromluvil. Navíc i ze svého místa vidím jak široká má ramena a jak se mu pod oblečením rýsují svaly. Lidé ve Městě vesměs vypadají jako já, chodící mrtvoly. Zato on? Vypadá zdravě a silně, naprostý opak mrtvoly.

,,Jak se jmenuješ?" Párkrát rychle zamrkám, jak mě svými slovy překvapí. Střelím po něm očima, ale když si všimnu s jakou zaujatostí mě pozoruje, rychle s očima zase uhnu stranou. ,,Já jsem Jungkook." Představí se mi, ale já stále zarytě mlčím, oči zabodnuté do prostoru před sebou. Zaslechnu tichý, rezignovaný povzdech. Podívám se jeho směrem a vidím jak se hlavou opřel o sloup za sebou a zavřel oči. Chvíli na něj zmateně hledím, ale pak se rozhodnu nechat to být. Přetočím se tak, že vidím ven a tiše se modlím, aby už přestalo pršet a já mohl odejít. Býval bych byl už pryč, nicméně strach z nachlazení, mě tak trochu přinutil zůstat. To že svůj úkryt sdílím s očividným odbojářem, to je už druhá věc.

Kapky deště, které soustavně dopadají na stářím zčernalou střechu altánu, jsou to jediné, co ruší ticho, které vzápětí zavládne v prostoru mezi námi. Nevím, jak dlouho ještě hodlá pršet, ale docela bych ocenil, kdyby už přestalo. Za prvé bych odsud konečně mohl zmizet a za druhé by nehrozilo, že usnu, což by bylo zrovna v Jungkookově společnosti poměrně nežádané.

,,Mluvíš vlastně někdy?" Otázka, která se opět, ozve z jeho strany altánku, mě zaskočí. Myslel jsem, že na mě už mluvit nebude, ale na druhou stranu jsem mu docela vděčný, vzhledem k tomu, že mě jeho hlas zachránil před dalším usnutím. Podívám se na něj a rozhodně kývnu hlavou.

,,Vážně?" Nedůvěřivě pozvedne pravé obočí a já se na něj na oplátku zamračím. ,,Nechápej mě špatně, Hvězdičko, ale nepřijde mi, že by jsi byl zrovna typ člověka, který po večerech kecá s kamarády u piva." Zazubí se na mě, když na něj nevěřícně vykulím oči. Uraženě překřížím ruce na hrudi a ukážu mu záda.

,,No to mě podrž," ozve se za mnou poměrně sarkastickým tónem. ,,Takže to umíš." Otočím se na něj, stále se mračím. Když si všimne, že má opět mojí pozornost, šibalsky se na mě zazubí. ,,Měl jsem za to, že vám vymyli mozky takovým způsobem, že už nejste schopní projevovat emoce."

Můj výraz naskočí téměř okamžitě. Otráveně se na něj zaksichtím, přičemž mu ukážu prostředníček. Vyprskne smíchy. Něco bych mu řekl, ale pořád mi v hlavě bliká červené výstražné světlo.

Za zdmi Města na sebe lidi jen tak nemluví. Je to zakázané, stejně jako poslouchat jiné rádiové stanice. Nikdy nám nikdo nevysvětlil, proč tomu tak je. Vždy když se našel někdo, kdo měl tu odvahu se zeptat, byl umlčen. Časem nám strach sebral hlas a nikdo už se raději neptal, aby ho nestihl stejný osud jako všechny před ním. Všichni pouze svorně sklonili hlavu a následovali příkazy.

Zaslechnu zvuk křesadla a když se podívám na svého společníka, zjistím že má v ústech cigaretu, marně se snaží ze zapalovače ve své ruce vymámit plamínek ohně. Ještě párkrát naprázdno škrtne, ale zapalovač ani nehlesne. Zoufale se na mě zadívá.

,,Asi nemáš zapalovač co?" zeptá se. Moje ruka samovolně vjede do kapsy a začne v ní šátrat. Černovláskovo obočí zmizí za hradbou jeho ofiny, když jeho směrem následně pošoupnu starý, kovový zapalovač.

,,Dobře, tak tohle jsem nečekal," promluví pomalu. ,,Jsi samé překvapení, Hvězdičko," dodá ještě, než natáhne svou dlouhou paži a drapne po něm.

Škrtne a cigaretu zapálí. Zhluboka se nadechne, přičemž uvolněně zavře oči, vydechujíc z úst hustý bílý dým. ,,Tohle jsem potřeboval," prohodí jen tak mimochodem. Pak natáhne ruku s cigaretou mým směrem, kývne, abych si nabídl, ale já zavrtím odmítavě hlavou. Ještě chvíli mě propaluje pohledem, ruku stále nataženou mým směrem, kdybych si to snad chtěl rozmyslet. Když se však k ničemu nemám ruku stáhne a potáhne si sám.

,,Není to zdravé," prohlásí, přičemž se následně rozesměje, když vrhnu skeptický pohled na cigaretu v jeho ruce. ,,Nemyslím tohle," pozvedne ruku s doutnající cigaretou, pak se však zarazí. ,,Vlastně jo, ani tohle není zdravý, ale já měl na mysli, to že nemluvíš." Po podlaze mi pošle zpět můj zapalovač. Zastaví se těsně u mého stehna a já ho zvednu.

Chvilku si malou, kovovou krabičku ve své dlani prohlížím, když palcem přejedu po jemně vyrytém ornamentu na jeho upatlaném povrchu. Vyvolává to ve mně vzpomínky na chladné večery a dívku s tmavými, kudrnatými vlasy. Ostrá bolest zrady mi propíchne srdce a já sevřu zapalovač v hrsti. Položím ho zpět na zem a pošlu směrem k Jungkookovi. Je na čase jít dál.

Zapalovač narazí do jeho stehna a on si ho chvíli jen zamyšleně prohlíží. Pak zvedne pohled ke mně, kdyby chtěl vidět mé svolení. Skoro neznatelně kývnu.

,,Tak já budu hádat." Jungkook dokouřil a teď cigaretu típnul. Zvedne zapalovač a strčí si ho do kapsy. ,,Tvoje jméno," upřesní a já jsem nucen nevěřícně pozvednout obočí. Jedno se mu rozhodně upřít nedá. Je tvrdohlavý jak mezek. Spousta lidí by na jeho místě už ztratila zájem, ovšem on ne.

Otočím se čelem k němu, křížíc nohy do tureckého sedu, aby se mi sedělo pohodlněji. Trhnu hlavou, přičemž nasadím pohled, který mu jasně říká ať si to zkusí.

,,Takže," začne a vyšvihne se do stoje. Zamyšleně si mě změří pohledem. ,,Nejdřív by bylo dobré nějaká jména vyloučit," zabručí tiše. Snažím se zadržet smích a místo toho přikývnu. Trochu se přiblíží a dřepne si, aby mi viděl do očí. Znovu se mu mezi obočím vytvoří vráska.

,,Kdybych byl tvým rodičem, dal bych ti nějaké jemné jméno," uvažuje nahlas. Zarazím se. Černovlásek svými slovy, nechtěně v mé mysli vyvolá vzpomínky na mé vlastní rodiče.

Moje matka a můj otec, věčně věrní vládě a jejím lžím, které slepě následovali a které je nakonec stáli život. Otce před pěti lety, když byl naverbován do domobrany a zasáhla ho jedna z kulek přímo do srdce. Nejžalostnější na jeho skonu byl fakt, že smrtelná střela ani nepocházela od nepřátel, nýbrž od jeho vlastních spolubojovníků, kteří jen neuměli mířit. No a mou matku si smrt vzala letošní zimu. Důvodem byla přechozená chřipka, ze které se vyvinul zápal plic.

Posmutním a Jungkook si toho všimne. ,,Hej," řekne a přisune se zase o něco blíž. ,,Žádné slzy, Hvězdičko." A skutečně, než to dořekne, už se mi po tvářích kutálí slané kapičky. To oslovení mě však z nějakého důvodu, přiměje k úsměvu.

,,Hele," Jungkook to stále nevzdává. Sklouzne se a usadí se do tureckého sedu naproti mně. ,,Co třeba Ian?" Stále mi tečou slzy, ale zakroutím hlavou. ,,Tak Mingu," vypálí další jméno. Utřu si slzy a znovu zakroutím hlavou.

,,Theo?" Další jméno, další planý pokus. Vyjmenuje takhle ještě několik jmen, ale ani jedním se k tomu mému nepřiblíží. Zoufale si povzdechne a zakloní hlavu. ,,Bože," uleví si, ,,jestli z tebe nakonec vypadne, že se jmenuješ Prometheus, tak se asi zblázním."

Vyprsknu smíchy a on se na mě zděšeně podívá. ,,Ale ne, vážně se jmenuješ Prometheus?" Dám si ruku před pusu, abych se nesmál tak nahlas a zakroutím hlavou. Jungkook si položí ruku na srdce a nahlas si oddechne. ,,Bože díky za tvé dary," sepne ruce v předstíraném modlení a já pozvednu obočí. Zazubí se na mě.

,,Promiň Hvězdičko, ale kdyby si se vážně jmenoval Prometheus, tak bych ti doporučil se přejmenovat." Jeho vysvětlení se mi moc nezdá, a tak na něj přimhouřím oči.

,,Co kdyby si mi dal nějakou nápovědu," navrhne Jungkook. Zamyslím se, jak by se mé jméno dalo popsat, ale nic mě nenapadá, a tak jen pokrčím rameny. Jungkook si promne tvář. ,,A víš co by bylo vůbec nejlepší?" zeptá se a já zakroutím hlavou.

,,Nejlepší by bylo, kdyby si mi svoje jméno normálně řekl." Chvíli na něj koukám a pak rozhodně zakroutím hlavou.

Ať je to jak je to, mluvit s ním nehodlám. A může na mě zkoušet házet ty své okouzlující úsměvy jak chce.

V dálce se ozve křik. Trhnu sebou a Jungkook vyskočí na nohy, upírajíc zrak tím směrem. Není to jeden hlas, je jich víc, splétají se do sebe jako hadi a přibližují se. Taky vstanu a s narůstající panikou v hrudi pozoruji keře lemující palouček. Jestli mě tu nachytají ve společnosti cizáka nedopadne to se mnou vůbec dobře.

,,Půjdu," oznámí mi. I jemu to nejspíš došlo. ,,Odlákám je, ale raději by jsi měl odsud zmizet. I kdyby tě tu našli samotného, nejspíš by tě stejně zatkli." Přikývnu, ale stejně pořád těkám očima po okolí, v očekávání že se z nich každou chvíli vynoří Jungkookovi pronásledovatelé.

,,Hele," popadne mě za ramena a otočí k sobě. Vykulím na něj oči, ale on mě nepustí. Místo toho se mnou zatřese, abych se probral. ,,Jakmile zmizím, vem nohy na ramena, jasný?" Jeho hlas zní naléhavě a já hořečnatě přikývnu.

,,Fajn," hlesne Jungkook, když mě propustí. Vyjde z altánku a vydá se směrem ke křoví, odkud předtím sám vyběhl. Otočím se jeho směrem. Vidím, jak se ke mně za chůze obrátí čelem.

,,Rád jsem tě poznal, Hvězdičko." Usměje se na mě a já stydlivě sklopím zrak. Ať chci nebo ne, to oslovení se mi prostě líbí. Zhluboka se nadechnu. Mám touhu mu něco říct, ale bojím se. Ten strach mi stahuje hrdlo, když se mě drží jak klíště. Přesto však promluvím.

,,Jimin," šeptnu. Mám pocit jako by mi na hlasivkách seděla, žába. K hlasu to má rozhodně hodně daleko a ani nevím, zda mě slyšel.

Rychle si promnu oči, když se následně rozeběhnu na druhou stranu. Pálí mě po celou dobu, kdy se prodírám houštinami a když se mé nohy pak konečně dotknou štěrkového povrchu cestičky, zjistím, že brečím. A mé tetování hoří, když bolestivě tepe do rytmu mého srdce.

Jungkook

Jimin

Ještě teď slyším ten jeho sípavý hlas a v hlavě mám vzpomínku na jeho pohublý obličej. No a v neposlední řadě mě ještě stále nepřestalo pálit tetování. Když jsem byl v jeho společnosti, ani mi to nedošlo, až když jsem potom utíkal, to příšerné pálení se nedalo vydržet. Při představě, co by to mohlo znamenat se ve mně všechno sevře prapodivně uspokojivým pocitem.

Jimin, Jimin, Jimin... Jako na kolovrátku mi má hlava předhazuje jeho jméno.

,,No potěš pánbůh, tohle už jsem dlouho neviděl." Za stůl naproti mně usedne drobný světlovlasý mladík s černovláskou po svém boku. Nechápavě se na něj podívám a on si překříží ruce na hrudi.

,,Směješ se jak měsíček na hnoji," oznámí bez obalu, zatímco dívka vedle něj vyprskne smíchy. Zamračím se na ně a sám zaujmu odmítavý postoj.

,,O čem to vy dva kurva mluvíte," prsknu afektovaně, zatímco si mě ti dva prohlížejí, způsobem, jako bych byl nějaký vzácný exponát. Zamyslím se nad svými slovy. Sprostě už jsem dlouho nemluvil. Naposledy před mou návštěvou Města. Jiminovi by se to nejspíš nelíbilo. Vypadá tak jemně.

Se zoufalým skřekem bouchnu čelem o stůl, několikrát za sebou. Co se mi to stalo?

,,Jo máš pravdu, stoprocentně za Hranicí něco chytil," zaslechnu tentokrát dívčí hlas. Zvednu hlavu a probodnu černovlásku vzteklým pohledem. A ona se mi, místo aby se stáhla, směje do očí. ,,Nechceš se svěřit, Kookie?" pronese sladce.

,,Věř mi Lorie," zavrčím, ,,že až se mi něco bude dít, budeš ty tím posledním člověkem, kterého budu, žádat o radu." Dívka vypadá, že s ní moje prohlášení nic neudělalo a to mě jen víc frustruje. Podívám se na jejího společníka, který si mě stále zamyšleně prohlíží.

,,Lorie má pravdu," řekne po chvíli. Nevěřícně otevřu pusu, že mu řeknu něco od srdce, ale jeho zvednutá ruka můj příval nevole zastaví.

,,Od doby co ses vrátil z Města se chováš divně," oznámí mi. ,,Všichni si toho všimli. Stalo se něco?" Jeho starostlivý tón mě mate. Yoongi nikdy nebyl na silné projevy emocí, o to víc mě znervózňuje že se teď stará. Asi vím co chce slyšet. Mou zpověď a hlavně pravdu. Když jsem podával hlášení, řekl jsem jen půlku. A o Jiminovi se mu zmiňovat nehodlám, ale přesto... To jsem na tom vážně tak špatně.

Ještě chvíli spolu svádíme oční souboj, ale jsem to já kdo nakonec prohraje. Opřu se lokty o desku stolu a upřu pohled na mastnou skvrnu v jeho středu.

,,Hladoví," řeknu nakonec. ,,Lidi tam umírají na ulici. Hlady, vyčerpáním nebo kvůli nemoci. Bez rozdílu, ženy, muži, děti, staří, mladí," hlas se mi třese, když si vybavuju scény, kterých jsem byl svědkem. Vybaví se mi i Jiminova pohublá tvář a zapadlé oči obkroužené stíny.

,,Drží je tam jako krysy, krmí je lži a nechávají je umírat." Sevřu ruce v pěst a zatnu zuby. Cítím jak se na mě upírají pohledy všech v místnosti.

,,Proto jsme tady," ozve se z druhé strany stolu Yoongiho hlas. ,,Všechno co jsi tu teď popsal už dávno víme," pokračuje tiše. Podívám se na něj. V hnědých očích mu září výčitky. ,,Nikdy jsi mi nevěřil, když jsem ti to říkal. A teď když si se o tom přesvědčil na vlastní oči, máš pocit, že se něco změní jen tak lusknutím prstu?" Postaví se. Nezvyšuje hlas, ale přesto jeho slova bodají jak led.

,,Změna chce čas, Jungkooku," oznámí mi. ,,Prozatím by se hodilo, kdyby si začal pomáhat uprchlíkům." Dívám se na něj. Tak nějak začínám chápat, proč si ho Odboj zvolil za vůdce.

Svorně přikývnu a sklopím pohled. Všimnu si, že i Lorie smích přešel. Yoongi se rozhlédne po místnosti a každý na koho padne jeho ostrý pohled, ten svůj raději sklopí,

,,To platí pro vás všechny." Trochu zvýší hlas, aby byl slyšet. ,,Pomáhejte, starejte se, buďte připravení," podívá se na mě, ,,změna přijde, slibuji a budeme to my, kteří budou kráčet v jejím čele."

Později té noci sedím na polorozpadlé zídce, kousek od rebelského tábora a pozoruju hvězdy. Je chladno a já nemůžu spát. Uběhl skoro týden od mé návštěvy Města. Pokaždé když na to pomyslím útroby mi sevře bezmoc.

Dřív jsem takový nebýval, na ostatní jsem kašlal, ale teď? Teď nějak nevím, co dělat. To co jsem řekl Yoongimu jsem myslel vážně. Lidé tam uvnitř trpí a já odmítám jen tak sedět na zadku a čekat. Ovšem taky je pravda, že výhradně se bojím o toho chlapce z altánku. Vždy když zavřu oči vidím jeho vyděšenou tvář, tmavě hnědé oči, které září jako všechny hvězdy na obloze, když se dotyčný usměje. Změna chce čas. To řekl Yoongi, ale já mám strach, že právě toho Jimin nemá nazbyt.

Zavřu oči a nechám se unášet vzpomínkami na jeho tvář, načež cítím jak mě začíná pálit tetování. Zvednu ruku a pohlédnu na své zápěstí. Ve světle hvězd toho moc nevidím, ale ty slova, která tam stojí, znám nazpaměť.

Miluji tě.

Opak slov, která jsme své spřízněné duši vzkázal já. Bylo mi patnáct, v sobě jsem choval nepřiměřeně moc nenávisti ke svému okolí, především pak k řádu, který ve světě nastolil fenomén spřízněných duší. Vlastně, když nad tím tak přemýšlím, můj názor se nezměnil, pouze bych dnes vzkázal jiná slova, než před patnácti lety.

,,Je tu volno?" Otevřu oči a podívám se na drobnou tmavovlásku, která stojí opodál zídky. Povzdechnu si, ale pokynu jí, aby se posadila. Když tak učiní podívá se nahoru, na hvězdy a pousměje se.

,,Dnes jsou vidět krásně," zašeptá, očividně okouzlená pohledem na nebe nad sebou. Podívám se na ní.

,,Co chceš Lorie?" Rty se jí zkroutí do posmutnělého úsměvu.

,,Máš pocit, že něco chci, třeba jsem si jen přišla popovídat." Změří si mě postranním pohledem.

,,Třeba," připustím. ,,a nebo taky ne." Úsměv jí zmizí ze rtů, když její maska konečně spadne a ona se na mě zamračí.

,,Naštval jsi ho," řekne a tentokrát jsem řadě já, abych pozvedl obočí, ale ona pokračuje. ,,Tolikrát se tě snažil přesvědčit o pravdě, která se skrývá za Hranicí, ale ty si ho nikdy neposlouchal. Raději jsi ohrozil svůj život a nepřímo životy nás všech, jen aby měla tvoje sobecká duše pokoj." Mračí se na mě jako všichni čerti a mě to konečně dojde. Bála se. O mě, o sebe, o Yoongiho, jenže já byl moc velký zabedněnec, než aby mi to došlo.

,,Jsi kokot, víš," řekne, když vidí jak se tvářím. Popojde blíž a posadí se vedle mě. ,,Ale Yoongi tě má, z nějakého mnou nepochopitelného důvodu rád, takže..." Povzdechne si a ztichne. Zírám na ní, když své oči opět pozvedne směrem k hvězdami poseté obloze.

,,Nemáš cigáro?" Zalovím v kapse, načež vyndám krabičku, která je už pouze z půlky zaplněná. Natáhnu k ní ruku, aby si mohla nabídnout. Když jednu cigaretu vytáhne a strčí si jí do úst, krabičku zase schovám.

,,Omlouvám se," pronesu směrem k ní. Slyším, jak několikrát na prázdno škrtne zapalovačem, načež vzduch mezi námi zčeří sprška tichých, ale peprných urážek. Na mou omluvu nijak nereaguje.

,,Kurvafix," uleví si, když několikrát zatřese očividně prázdným zapalovačem. Odplivne si a pak nefunkční zapalovač zahodí do tmy. Frustrovaně si prohrábne krátké, mastné vlasy.

,,Mě tvoje omluvy nezajímaj, zkus se spíš omluvit Yoongimu. Potřebuje, aby mu lidi věřili, v dnešní době víc než kdy jindy, ale když nebude mít ani tvoji důvěru, tak..." Znovu nechá slova vyznít do prázdnoty. Podívá se na mě, krčíc ramena a znovu si zastrčí cigaretu do úst. Pak začne hořečnatě šátrat po kapsách své obnošené flanelové bundy. ,,Kruciš," mumlá si pod vousy, ,,někde jsem tu měla sirky."

Zamračím se. Yoongi že potřebuje moji důvěru? Pche, dávno ji má, jen o tom neví. A postarám se, aby to jen tak nezjistil. Akorát mi teď hlavou vrtají Lorinina poslední slova. ...v dnešní době... Chystá snad něco? A pokud jo proč se mi o tom sakra nezmínil?

Ještě chvíli se na Lorie mračím, pozorujíc její marné pokusy o nalezení sirek. Nakonec se nad ní smiluju. Nahnu se jejím směrem, zatímco z kapsy vytáhnu zapalovač, který mi daroval Jimin. Otevřu ho a spokojeně pozoruji plamínek, který tančí na jeho vršku.

,,Ukaž," promluvím na Lorie, abych utnul její zběsilé hledání. Podezřívavě na mě přimhouří oči, když se přikloní ke mně, konec cigarety přiloží k plamínku. Zhluboka se nadechne. Z konce tabákové trubičky se teď líně čoudí. Lorie se ode mě odkloní, požitkářsky vdechujíc nikotinem prosycený kouř.

,,Kde jsi to sebral?" Zeptá se po chvíli a hlavou poukáže na zapalovač. Podívám se na malou krabičku v mé ruce, zatímco výmluvně pokrčím rameny. Zaklapnu vrchní krytku a plamínek zmizí.

,,Našel jsem ho," odpovím po chvíli. Je až s podivem jak lehce mi lež splývá z jazyka. Dojde mi, že pokud jde o Jimina, lžu poměrně snadno. Je hezké uchovávat si ho jako tajemství, něco, co je jen moje. Avšak čím víc jsem nad tím přemýšlím, tím víc mi dochází, jak sobecké to vlastně je.

,,Můžu se podívat?" Hlas mé společnice protne ticho mezi námi. Zvědavě se prohlíží zapalovač. Taky se na něj podívám. Chvíli si rozmýšlím, jestli je to vůbec dobrý nápad. Než se však můžu pořádně rozhodnou, Lorie vypálí vpřed a chňapne po něm. Odkloní se ode mě, kdybych náhodou dostal chuť vzít si věcičku zpátky.

,,Hej!" Křiknu vzápětí, snažíc se ukořistit zpět, co mi bylo ukradeno. Lorie se mi pošklebuje, přičemž se přímo bravurně vyhýbá mým opakovaným výpadům.

Pak se však zadívá na kovovou krabičku a úsměv jí ztuhne na rtech. Vlastně tak nějak ztuhne celá. Vykulenýma očima studuje ornament vyrytý do lesklého povrchu, přičemž vypadá, že ani nedýchá.

,,Kde jsi to vzal?" Vyrazí se sebe. Zarazí mě to, přičemž mi nějak dojdou slova. Zvedne ke mně oči, které jsou plné zlosti.

,,No!?" Trhnu sebou, když zvýší hlas a pohne se mým směrem. Stále čoudící cigaretu přitom zahodí do tmy, neznámo kam. Posunu se na zídce dál od ní, snažíc se utéct zlostným bleskům šlehajícím z jejích očí.

,,Ukradl jsi to?" Vypálí další otázku a zase se posune o něco blíž mým směrem. Zavrtím hlavou. Jsem natolik vyveden z míry jejím chováním, že nezvládám formulovat slova.

,,Tak jak si k němu sakra přišel?!" Hysterický podtón v jejím hlase se stupňuje. Za tu dobu co jí znám ještě nikdy takto kontrolu neztratila. Vždy je tichá, umírněná, z jejích úst vychází jen samá přechytralá slova. Tohle není Lorie jakou znám.

Seskočí ze zídky a prudce vstoupí do mého osobního prostoru, kde mě popadne za tričko a strhne mě k sobě dolů. Naše obličeje teď dělí jen pár centimetrů.

,,Řekni mi kde jsi přišel k tomu zapalovači." Zaskřípe zuby, načež stiskne látku mého trička o něco silněji.

,,Dostal jsem ho." Zasípu, když mě tah límce trička trochu přiškrtí. Je s podivem, že vůbec zvládnu mluvit, má docela sílu. Lorie přimhouří oči, skenujíc mou tvář. Za límec si mě stáhne ještě o něco níž.

,,Od koho?" Procedí otázku zkrs zuby, z každého slova kape jed. Oči jí planou, pro mě dosud nevídaným plamenem. Vypadá jako by se na mě zlobila, vyčítala mi, že zapalovač vlastním já a ne ona.

,,Jimin," vyslovím sípavě. ,,Jmenoval se Jimin." Chci ji poprosit, zda by mě pustila, protože se bojím, že mě za chvilku připraví i o ten poslední zbytek vzduchu, který vlastním. Nakonec však nic říkat nemusím, protože svůj stisk povolí sama. Ustoupí několik kroků vzad, směrem ode mě.

,,Jimin," šeptne tiše, že to spíše připomíná šumění větru. Plameny z jejích očí, už dávno zmizeli, teď se v nich odrážejí už jen odlesky dřívější zlosti. Jako by na ni to jméno mělo uklidňující účinky. Dívá se do dálky, daleko za mé rameno. Lehce roztřeseně seskočím ze zídky a též ustoupím o pár kroků dál, abych se tak dostal z jejího dosahu, kdyby náhodou znovu ztratila nervy.

,,Je na živu?" Její oči kmitnou mým směrem. Tichá prosba, která z nich čiší mě znovu zarazí.

Přikývnu. O svém malém tajemství jsem se nechtěl zmiňovat, a abych byl upřímný, kdyby na to došlo, ona by byla ten poslední člověk, kterému bych o Jiminovi řekl. Nicméně stalo se a já teď už tak nějak nepociťuji touhu jí lhát.

Roztřeseně vydechne úlevou a ramena, která měla doteď napnutá v nervózní křeči, se uvolní. Popojde blíž k zídce, na kterou se unaveně sesune. I já se, po chvíli nerozhodného postávání kousek od ní, posadím. Stále se od Lorie však držím dál. Nedívá se na mě. Všechnu její pozornost vlastní zapalovač, na který upřeně hledí. Ticho kolem nás se nepříjemně protahuje.

,,Byl to můj nejlepší kamarád," ozve se z nenadání, zadržovaný pláč jí kalí hlas. Vytřeštím na ní oči, když ona ty své konečně odtrhne od malé kovové krabičky v její dlani a střetne s těma mýma.

,,Myslela jsem, že se nedožije jara," přizná stále stejně tichým tónem, jakoby se za svůj názor styděla. Nic jí na to neřeknu. Bojím se, že slova, která by ze mě vyšla, by nebyla úplně milá.

,,Měla jsem ho vzít sebou," pokračuje v sebeobviňování, přičemž já se nad jejími slovy pozastavím. Zmateně se na ní zamračím. Ona však jen pokrčí rameny, jako by to nestálo za řeč. Chci se jí na to doptat, ale ještě víc mě překvapí, když začne mluvit sama.

,,Z Města jsem odešla před půl rokem," vysvětlí. ,,Jimin s tím nesouhlasil, stále se mě snažil přesvědčit, abych zůstala, ale já nemohla." Smutek, který slyším z jejího hlasu mě udivuje. Vždycky se projevovala jako největší drsňačka z nás a teď, když poslouchám jak mluví o svém dávném příteli, mám pocit že ji vlastně neznám.

,,Měla jsem ho vzít sebou," zopakuje.

,,Proč jsi to teda neudělala?" Zeptám se. Vykulí na mě oči. Nejspíš nepočítala s tím, že se k jejímu příběhu budu nějak vyjadřovat. Jenže to se spletla.

,,Cože?"

,,Proč jsi ho nevzala sebou?" Zopakuju otázku. ,,Pláčeš tu nad rozlitým mlíkem, měla jsi ho vzít sebou, ale neudělala jsi to. Byl to tvůj přítel, tak proč tam zůstal, když ty jsi teď tady?" Pozvednu obočí, když vidím jak naprázdno otvírá pusu, celá zskočená mým projevem. Nejspíš jí taky došla slova.

,,Nešel by se mnou," zamumlá, ale vůbec to nezní jako by o tom byla přesvědčená.

,,Hmm," zabručím. ,,To nezní moc přesvědčivě," řeknu upřímně, načež si od ní vysloužím zamračený pohled.

,,Co ty o tom víš?" Obviňující tón, který nasadí mě jen víc pobouří. Zamračím se. Mladík, kterého jsem před týdnem potkal v altánku mi nepřišel jako někdo, kdo se vzdává. Právě naopak, nad jeho odvahou mi zůstával rozum stát.

Když si Lorie všimne mého výrazu, trochu se narovná v zádech. ,,Jeho rodiče byli blázni, oba." Začne vysvětlovat. ,,Vychovávali své dítě v naprosto neochvějné loajalitě k vládě a on tomu věřil. Všemu co mu nakecali. Jenže když pak jeho táta umřel a Jiminovi se objevilo tetování, matka se od něj naprosto distancovala. Nikdy mi neřekl proč, ale bylo vidět, že ho to trápí, víc než byl ochotný připustit." Na chvilku se odmlčí. Stále mě překvapuje, že se mnou o tom vůbec mluví.

,,Když jsem mu minulý rok nabídla společný útěk, několik měsíců se mnou odmítal mluvit. Pak za mnou přišel, snažil se mi to rozmluvit, ale já už byla rozhodnutá. Dlouho jsem o tom přemýšlela, nechtěla jsem mu ublížit, ale nešlo to jinak. Musela jsem utéct. A to buď s ním a nebo bez něho. Nakonec jsem se zkrátka rozhodla pro to druhé." Dívá se mi do očí a já to vidím. Nelituje toho rozhodnutí. Kdysi možná, ale teď? Zbyla po něm jen vzpomínka, bolestivé pnutí zrady, které si sebou ponese, až do konce života. Stejně jako my všichni.

,,Takhle je to pokaždé, že?" Ušklíbnu se nad ironií našich osudů. ,,Kážeme vodu, ale pijeme víno. Někomu nám blízkému ublížíme a pak si hrajeme na svatoušky."

Oči se jí zakalí novým vztekem. ,,Neměla jsem na výběr," hájí se.

,,Ani já ne," odvětím smutně, když si vzpomenu, jak se třpytili oči mojí mámy, když mě prosila ať uteču. Seskočím ze zídky. ,,Nikdo z nás neměl na výběr," upřesním. ,,Ovšem kdyby existovala jen malá šance, že bych to rozhodnutí mohl změnit, neváhal bych." Zadívám se na ní a vidím jak se její pohled vyjasňuje.

,,Chceš, abych ho odtamtud dostala?" Hlas se jí chvěje.

Pokrčím rameny. ,,Možná," připustím. Lorie na místo odpovědi zakroutí hlavou.

,,Nevrátím se tam," pronese odmítavě.

,,Pak Jimin zemře." Ty slova se mi těžko vyslovují, ale potřebuju, aby si uvědomila, v jaké jsme situaci. I ona seskočí ze zídky.

,,Neznáš ho, není tvoje věc co se s ním stane," oboří se na mě. Odvrátím pohled. Doufal jsem, že na tohle nedojde.

,,To nemáš tak úplně pravdu," zamumlám a ukážu jí své tetování. Po celou dobu našeho rozhovoru lehce pálí. Lorie vytřeští oči a němě zírá na mou ruku. ,,Jsem ochotný jít tam s tebou, ale musí to být co nejdřív. Nezbývá mu moc času." Trhne sebou, jako by si uvědomila, že tu stále jsem. Zadívá se na mě.

,,Ani nevíš jak blízko ji pravdě," řekne. Můj výraz se nejspíš opět změní, protože mi to vzápětí vysvětlí. ,,Zítra mu bude dvacet pět." Snažím se nedat najevo jak moc mnou ta informace otřásla.

,,Nemáme čas," zašeptám a ona přikývne. Pak se zhluboka nadechne a podívá se mi zpříma do očí.

,,Buď zítra v pět ráno na západním konci tábora. Dojdeme pro něj."

Jimin

Sluneční paprsky tančí po dlaždičkové podlaze v předsíni mého domu. V tichosti, protože to ani jinak neumím, vklouznu do tátovy staré bundy a naposledy se rozhlednu po prázdnotě kolem.

Od chvíle kdy jsem došel k závěru, že nejlepší bude když odsud odejdu, uplynulo jen pár hodin. Mým tělem prostupuje chlad, o kterém vím, že nepramení jen ze zimy, která se usadila ve zdech tohoto domku. Jsem vystresovaný a fakt, že za pár chvil vyjdu ven na vzduch, rozhodnutý porušit pravidla, mi nijak nepomáhá. Zhluboka se nadechnu, abych zahnal nevolnost, stoupající z mého žaludku, a otevřu vchodové dveře.

Venku je zima a když pak za sebou dveře zabouchnu, mám pocit jako bych padal volným pádem do neznáma. Udělám první krok, přičemž bojuji s touhou se obrátit zpět a utéct se schovat pod peřinu, do klidu a míru mého vlastního vesmíru.

Udělám další krok. Zakážu si na to jen pomyslet. Vím, že když neodejdu, zemřu. Není v tom žádné ,ale' a mě se ještě umírat nechce.

Třetí krok je o něco lehčí a s každým dalším můj strach slábne, přičemž ve mně roste odhodlání. Dnes neumřu. Od branky doslova vypálím jak namydlený blesk. Řítím se ulicí, nedbajíc na píchání v mém boku, utíkám dál. Na konci ulice mi však dojde, že vlastně absolutně nevím kam mám namířeno. Přesto nezastavuju, protože vím, že když to udělám, moje pochybná mysl mě zradí a já se s největší pravděpodobností vrátím domů a již nenajdu odvahu ten dům znovu opustit.

Běžím dál. Vběhnu do parku, funím jak sentinel a snažím se vymyslet co dál. Nějaký prapodivný instinkt mě směruje k altánku, kde jsem potkal Jungkooka. Srdce se mi snaží namluvit, že tam budu v bezpečí, i přesto, že můj mozek tvrdí pravý opak. Ale pro začátek je to dobré stanoviště.

K altánku dorazím během deseti minut. Jakmile se podrážky mých bot dotknou ztrouchnivělého dřeva podlahy, úlevou se mi podlomí kolena a já se sesunu k zemi. Před očima se mi tvoří černé mžitky, když usilovně mrkám, abych je zahnal. V posledním týdnu snížili příděly potravin na minimum, skoro nic jsem nejedl. Rozechvěle dýchám, motá se mi hlava.

Najednou se zpoza keřů po mé levé straně ozve šramot. Trhnu hlavou tím směrem a zatajím dech, i přes fakt, že se mi stále navaluje. Očima pročesávám keře, ale ty zpropadené černé tečky mi to poměrně znemožňují.

Šramot se ozve znovu, což mě donutí odsunout se na druhý konec altánku. Už nemám sílu se zvednout. Mým tělem rezonuje strach a nutí mě třást se jak osika, když se do mě znovu dá chlad.

Roští zachrastí a pak se rozevře. Křečovité zavřu oči. Nechci se dívat do očí člověku, který mě připraví o život, na to mám až příliš velký strach.

,,Ahoj Hvězdičko," ozve se z velmi blízké vzdálenosti a já jsem nucen překvapením vytřeštit oči. Stojí přede mnou. Dlouhé černé vlasy má svázané do drdolu na temeni hlavy, černou koženou, na mnoha místech ošoupanou bundu má ležérně přehozenou přes levé rameno, přičemž vystavuje na obdiv svou potetovanou paži. Moje tetování pálí jak šílené, zatímco tělo zaplaví nepředstavitelná úleva, až mě polije vlna horka.

,,Vydal ses na výlet," podotkne, s jemným úsměvem na rtech. Pak se k mému naprostému zděšení a uspokojení zároveň, což mě možná vyděsí ještě víc, než jeho nenadálý pohyb, shýbne ke mně a zvedne do náruče i s batohem na zádech. Jako bych nic nevážil. Chci protestovat, ale tak nějak nedostanu příležitost.

,,Zmizíme odsud," oznámí mi a vydá se směrem ke křoví i se mnou v náručí.

,,Je to nutné," ozve se ženský hlas kousek od nás. Ze stínu porostu vyjde vysoká tmavovláska, která se na Jungkooka nesouhlasně mračí. Ten jí však nevěnuje pozornost, jen si dál razí cestu směrem pryč od altánku.

,,Bude to tak rychlejší," řekne. Pak se na dívku podívá. ,,Jdeš? Nebo tu chceš zůstat?" Hlas mu zhrubne. I přes stín kolem vidím jak se dívka zamračí.

,,Ne," odsekne a vydá se k nám. Když přijde blíž mé srdce vynechá úder. Vlastně možná hned dva. Vypadá úplně stejně jako před půl rokem, kdy jsem jí viděl naposled. Vypadá jako ve chvíli, kdy mi bezostyšně lhala do očí.

,,Ahoj Jiminie," pronese Lorie tiše, sklápí přitom zrak směrem k zemi, kdyby se styděla.

Asi jsem se zbláznil.

Sám, ztracen ve svých myšlenkách sedím na kousku polorozpadlého zdiva pár metrů od tábora. Doléhají ke mně roztržité hlasy ostatního obyvatelstva této prazvláštní základny, ale nikdo z nich mě zde nemůže vidět. Skrývají mě zbytky zdi výškové budovy za mými zády.

Už je to skoro dva týdny, co mě sem Jungkook s Lorie dostali, ale já si stále ještě nezvykl. Lidé zde jsou na mě příliš... kontaktní, řekl bych. Navíc moc nepomáhá, že ty lidi vůbec neznám. Ještě stále sebou občas vyděšeně trhnu, když mě kdokoliv pozdraví. Mám strach, aby se z toho nestal tik.

Pár dní po mém příchodu mě přidělili ke zdravotníkům. Na starost mě dostala Mavis, postarší žena, která se mnou má takovou trpělivost, až nad tím zůstává rozum stát. Být na jejím místě už dávno bych sám sebe zabil. Ale ona ne. Kdykoliv udělám nějakou chybu vždy mi to znovu trpělivě vysvětlí, načež o pár hodin později tu chybu udělám znovu. Častokrát naprosto neplánovaně. Povzdechnu si. Snažím se, ale kolikrát mám pocit, že ta snaha není vůbec vidět.

A to je další věc, která mě štve. Od mého příchodu sem, jakoby se po mých zachráncích slehla zem. Ani Jungkook, ani Lorie jsem nezahlédl koutkem oka a to od chvíle co mě předali do rukou Mavis. Od Lorie jsem to očekával. Nedělalo jí problém se ode mě distancovat, ale u Jungkooka jsem z nějakého důvodu věřil, že tomu bude jinak. Mé bláhové přesvědčení pramenilo nejspíš z faktu, že se ke mně vždy choval mile, takže jsem kolikrát zapomněl na slova jenž mám vyrytá v kůži.

Nenávidím tě.

Celý se ošiju, když mě zachvátí vlna nepříjemného pocitu odmítnutí. Což je naprosto směšné, vzhledem k tomu, že jsme o tom s Jungkookem nikdy nemluvili. Vlastně jsme spolu nikdy pořádně nemluvili, když nepočítám jednostrannou konverzaci tenkrát v altánku.

Zvuk padajících kamenů za mnou mě přinutí se otočit. Zpoza stěny vystoupí mladík s kamennou tváří a suverénním krokem se vydá ke mně. Chvíli na něj zděšeně koukám, když se posadí vedle mě. Nic neříká, ale z držení jeho těla je patrné, že nepřišel jen tak se mnou v tichu posedět. Přesto však mlčí, jakoby čekal, že první promluvím já.

Tiše si odkašlu, abych pročistil hrdlo. Mluvení mi stále dělá problém, přičemž počítám, že v nejbližší době se to příliš nezlepší. Moje hlasivky nejsou zvyklé na mluvení a zformulovat zvuky do srozumitelných slov je pro mě prakticky nesplnitelné. Mavis mě vůbec nešetří a nutí mě, abych s ní komunikoval pouze slovy a ne posunky jak jsem byl doteď zvyklý. Stále se však zmůžu pouze na sípavý šepot. I to je ovšem v mém případě úspěch hodný ocenění.

,,Co potřebuješ?" Zeptám se tiše, načež vidím jak se mladík pousměje. Už jsem ho tu zahlédl několikrát, nikdy jsem s ním však nemluvil. Z toho co mi řekla Mavis, jsem pochopil, že zastává funkci vůdce odboje, a že se jmenuje Yoongi. Nic víc.

,,Mavis říkala, že jsi se zlepšil," pronese mým směrem prohrabujíc si přitom platinově stříbrné vlasy. ,,Nečekal jsem, že tak moc." Jeho chladné uznání mě z nějakého důvodu zahřeje u srdce a já na znamení díků kývnu.

,,A ke tvé první otázce," nápadně ztiší hlas, ,,potřeboval bych tvoji pomoc." Podívá se na mě, přičemž já zmateně pozvednu obočí, ukazujíc přitom prstem na sebe, jako bych se ptal zda skutečně myslí mě. V jeho očích zhlédnu neochvějné přesvědčení, když přikývne a začne vysvětlovat.

,,Lorie se mi zmínila, že kromě tvého uměleckého talentu, máš taky výbornou fotografickou paměť." Když se můj zmatený výraz nijak nezmění, Yoongi svůj požadavek upřesní. ,,Potřebuju, abys mi nakresli podrobnou mapu Města."

Čas jakoby se zastavil. Chce po mě mapu a není tak těžké domyslet si k čemu ji potřebuje. Odmítavě zakroutím hlavou, když se Yoongi zamračí.

,,Nedovolil jsem ti zde zůstat jen z pouhé dobroty svého srdce." Oznámí mi příkře. ,,Potřebuju tu mapu Jimine, příliš dlouho jsem všechny nutil k trpělivosti a čekání na správnou chvíli. Ta nadešla právě teď. Městská obrana je slabá, nedokážou se nám ubránit. Stejně to provedeme, akorát že s tvojí pomocí přijde o život míň lidí než bez ní." Bezcitnost rezonující jeho hlasem mi nahání husí kůži. Úplně všechno se ve mně příčí, když se dívám do jeho zlostí zakalených očí.

,,Nic neprovedli," zašeptám ještě tišeji než obvykle. Yoongiho pohled ztvrdne ještě víc, já ovšem s tím svým neuhnu. ,,Obyčejní lidé tam uvnitř za nic nemohou," syknu, ,,nemáte právo jim ublížit."

,,Buďto to uděláme my a nebo zemřou sami a to jen díky své hlouposti," odpoví, přičemž seskočí za zídky dolů a dá se na odchod.

,,Měl jsem za to, že jsi chytřejší než oni." Zaslechnu ještě jeho obviňující hlas, než zmizí za zchátralou zdí.

Jungkook

Pod podrážkami bot mi křupe písek. Pomalu se courám tmavým tunelem směrem k mdlému světlu na jeho konci, přičemž z dálky ke mně doléhají rozčilené hlasy. Moje zvědavost mě přinutí přidat do kroku.

Když za mnou dnes odpoledne přišla Lorie s pozváním na tuto schůzi, nejdříve jsem přemýšlel, že vůbec nedorazím. Byla to právě moje zvědavost a taky možná ten zvláštní pocit nutnosti, co mě přimělo se zvednout a dorazit. Stále nevím, zda toho lituju či ne.

Dojdu na konec tunelu a zastavím se na hranici světla a stínů. Ve vzduchu je cítit zvláštní napětí, které mě znervózňuje. Před sebou vidím skupinu asi deseti lidí, kteří stojí rozestavění v kroužku kolem improvizovaného stolu a o něčem plameně debatují. Min Yoongi mezi nimi vyčnívá a to nejen kvůli své výšce, ale též díky platinové barvě vlasů. Jako kdyby vycítil mou přítomnost se podívá mým směrem, přičemž já s ním nechtěně navážu oční kontakt.

,,Jdeš pozdě," obviní mě. Jako na povel se všichni ostatní podívají mým směrem. Nechápavě na mě civí, ale já s precizně nasazenou lhostejnou maskou, jen kývnu a vydám se jejich směrem.

,,Promiň," hlesnu za chůze Yoongiho směrem, ,,Nebyl jsem si jistý zda má cenu se tu vůbec ukazovat." Jasně vidím, jak několik členů osazenstva moje poznámka pobouřila, ale nedám na sobě nic znát. Yoongi zachovává kamennou tvář, přičemž jeho pohled je vyloženě znuděný, kdyby čekal až se přiblížím. Mé kroky se zastaví v momentě, kdy zjistím, nad čím se to celou dobu handrkují.

,,To je..."

,,Mapa Města," dokončí Yoongi za mě. ,,Je to pro tebe dostatečný důvod?" Jeho hlas je prošpikovaný sarkasmem. Polekaně odtrhnu oči od pokresleného papíru, který leží přede mnou.

,,Kde jsi ji vzal?" Mále nedýchám. Žádný z Yoongiho špehů by nebyl schopný nakreslit tak podrobný plánek, ani kdyby chtěl sebevíc.

,,Řekněme," začne Yoongi táhle, ,,že umím být přesvědčivý." Úsměv, který se mu objeví na tváři je děsivější než cokoliv, co jsem kdy viděl.

,,Odkud ji máš?" Syknu a pomalu mě jímá nevolnost, když mi dochází pravda. V táboře je jen jediný člověk, který by v hlavě mohl mít přesné rozložení Města.

,,Přemýšlej," napomene mě Yoongi, ,,není to tak těžké." To že vyrazím jeho směrem si uvědomím, až ve chvíli, kdy ho popadnu za límec trika a vztekle ho přitlačím k jednomu z betonových sloupů.

,,Co jsi mu udělal?" Procedím otázku zkrs zuby, přičemž se snažím ovládnout svůj vztek. Jakoby z dálky ke mně doléhají rozzlobené hlasy, ale neslyším co říkají.

,,Mluv!" Křiknu, když mi dojde trpělivost.

,,Kdy přesně jsem ti dal důvod si myslet, že jsem na Jimina vztáhl ruku?" Zachraptí Yoongi a pozvedne přitom jedno obočí. Vytřeštím oči. Cítil bych to, dojde mi. Kdyby se mu něco stalo cítil bych to.

Povolím své sevření, načež od Yoongiho pomalu ustoupím. Vzápětí se moje paže octnou v sevření dvou párů rukou, které mě okamžitě začnou táhnout pryč. Yoongi ustoupí od sloupu a opráší si pomyslná smítka prachu ze svého ramene. Pak mávne na ty dva co mě tak urputně drží.

,,Pusťte ho!" Hlas má pevný, nepřipouští žádné námitky. Jakoby se nic nestalo. Ruce zmizí a já se oklepu nad nepříjemným pocitem v mém žaludku.

,,Nejsem zrůda, Jungkooku," oznámí mi věcně. ,,Ublížit někomu jen kvůli získání informací není můj styl." Jeho pohled je pevný a já vím, že mi nelže. Přikývnu, na znamení že rozumím. Ještě chvíli mě propaluje pohledem, než nejspíš dojde k závěru, že už se o nic nepokusím, ode mě oči odtrhne. Dojde zpět ke stolu s mapou a téměř bez povšimnutí se o ní vysíleně opře.

,,A teď když jsme si to konečně vyjasnili, můžeme pokračovat," pronese věcně, načež se všichni opět nakloní nad mapu, připravení pustit se do další hádky.

,,Pokračovat v čem?" Přeruším je rychle, protože absolutně netuším, která bije. Povzdech, který ze sebe vydá Lorie, díky ozvěně zaduní v okolním prázdném prostoru, až sebou zděšeně trhnu.

,,Kdybys tu byl včas, jak jsem ti řekla, věděl by jsi to," obviní mě otráveně. Periferním pohledem si všimnu, jak Yoongiho koutky cukly v zadržovaném úsměvu.

,,Čas na změnu," ozve se z jeho strany. Kývne hlavou, abych přišel blíž. Též se nakloním nad stůl a musím se na chvíli pozastavit, abych měl čas zpracovat to na co se vlastně dívám. Jsou zde poznámky napsané na papírcích všude kolem, červenou tužkou vyznačené cesty na mapě. Celý zaražený si prohlížím ten výjev a pomalu mi dochází souvislosti.

,,Povstání," zašeptám. Slyším jak si někdo u stolu posměšně odfrkne, ale jinak je ticho. Zase cítím to zvláštní napětí. Upřu pohled na Yoongiho. ,,Je to plán povstání."

Yoongi přikývne, na jeho výrazu se pranic nezmění, jen pokrčí rameny. ,,Je čas," oznamí prostě, jakoby nám říkal co měl dnes k obědu.

Nevěřícně, možná i trochu hystericky se uchechtnu, přičemž zakroutím hlavou. ,,Já to nechápu. Proč teď?"

Jsem odměněn dalším lhostejným pokrčením ramen.

,,Tahle otázka teď není důležitá," utne mě. Pak se mi zpříma zahledí do očí. ,,Důležitější je teď něco zcela jiného," odmlčí se, přičemž všechny, včetně mě, nechá v napjatém očekávání.

,,Jdeš do toho s náma?" Jeho otázka je prostá a přesto mi dodá více odvahy.

Rozhodně přikývnu. ,,To si teda piš, že jo."

,,Ahoj," pronesu tiše, když o pár hodin později nervózně přešlapuju před dveřmi, kde bydlí Jimin. Jmenovaný mladík se na mě momentálně nesouhlasně mračí a mě dojde, že jsem ho nejspíš probudil. Přesto mě nevyhodí jen mi kývne na pozdrav, vyzívajíc mě pohledem ať promluvím.

,,Já..." vlastně nevím co chci říct. Ani teď když stojím před ním se mi nedostává slov. Před zaklepáním jsem třikrát přehodnotil své rozhodnutí a popravdě jsem to málem otočil už na cestě sem, takže... tolik asi k mé osobní odvaze.

,,Potřebuješ něco?" Zeptá se. Jeho hlas... sakra, musím přiznat, že strach není ten jediný důvod proč se mi nedostává slov. Cítím jak kroutím hlavou na znamení nesouhlasu, ale ani si to neuvědomím. Jsem jak v tranzu a to na mě jenom promluvil.

,,Dobře, tak já..." řekne, přičemž se začne odvracet, že se vrátí dovnitř. Zděšeně si uvědomím, že pokud mi teď uteče, je zde dost velká pravděpodobnost, že nedostanu možnost ho znovu chytit. Urychleně se po něm natáhnu, abych ho zadržel.

,,Chtěl jsem se zeptat, jestli se nechceš projít," vyhrknu urychleně. Pomalu se podívá na moji ruku, kterou ho držím za zápěstí a pak oči upře na mě. Rychle ruku stáhnu a v duchu se modlím, abych ho moc nevyděsil.

,,Co tak najednou?" Hlas má najednou ostrý jak břitva. Provinile sklopím hlavu. Od chvíle co jsme ho sem spolu s Lorie dostali jsem s ním nemluvil. Měl jsem tolik možností a ani jednu jsem nevyužil, což je víc zbabělé, než si sám dokážu přiznat.

,,Omlouvám se," vyhrknu. Zamračí se na mě, přičemž ustoupí o krok vzad. Chci něco dodat, prosit ho, aby neodcházel, aby mě vyslechl, ale slova, která mám na jazyku odmítají opustit ústa. A tak tam jen stojím, oči kajícně sklopené k zemi, hrdlo stažené vztekem sám na sebe.

Bouchnou dveře a všechny moje naděje se jako lusknutím prstu vytratí. Ovšemže se mnou nechce nic mít. Na takového zbabělce žádný jako on nečeká. Střídavě zatínám a povoluju pěsti, když v tom se ozve tiché zavrzání, jak se dveře přede mnou opětovně otevřou.

Prudce zvednu hlavu a vykulím oči na Jimina.

,,Tak jdeš?" Zeptá se přes rameno, když kolem mě projde s nicneříkajícím výrazem ve tváři. Rychlými kroky ho doženu, ale své tempo nezvolním ani když se zařadím vedle něho, protože on jde stále stejně rychle.

Zase je ticho. Nevím, jak začít a on se očividně nemá chuť snažit. Zhluboka se nadechnu a podívám se na něj. Jeho profil ozařuje mdlé světlo měsíce, díky čemuž se jeho oči třpytí jako hvězdy.

,,Vypadáš jako Jimin," plácnu první věc, který mi přijde na mysl. Střelí po mně nevýřečným pohledem a já mám chuť se na místě propadnout.

,,Myslel jsem to jméno... Jakože k tobě sedí," vysvětluju překotně, ale když se jeho výraz nemění, začínám ztrácet naději, že s ním dokážu normálně mluvit. Co to se mnou je?

,,Děkuji." Z mého osobního pekla mě zachrání jeho prosté poděkování. Trhnu sebou a podívám se na něj. Tvář mu zdobí jemný úsměv a já najednou nevím, jak se dýchá.

Trochu polekaně na mě vykulí oči. ,,Je ti dobře?"

,,Jsem v pohodě," zasípu, snažíc se rozvzpomenout jak dostat vzduch do plic

,,Víš, že jsi docela nebezpečný?" Zeptám se po chvíli, když už se mi podaří zase normálně dýchat.

,,Nepovídej," slyším jak se snaží nesmát a dojde mi, že musím vypadat jako úplný blbec. Vždyť jsem se před ním málem složil a to se jen usmál.

,,Asi sis to zasloužil." Podívám se na něj, ale on si mě poměrně okatě nevšímá. Nicméně trochu zmírní tempo, což beru jako plusový bod.

,,Prosím," jsem úplně mimo, ale když se na mě to překrásné stvoření vedle mě opět usměje, mám pocit jako by všechno bylo naprosto v pořádku.

,,Říkal jsi, že jsem nebezpečný," vysvětlí tiše. ,,Nejsem si vědom, že bych udělal něco co by tě ohrozilo, ale když to říkáš..." Pokrčí rameny a mě spadne čelist. ,,Asi sis to zasloužil, většinou bezmyšlenkovitě ostatním neubližuju." Jeho úsměv při těch slovech zvadne a já mám chuť zemřít. Zastavím se uprostřed kroku, přičemž on jde ještě kousek dál, než mu dojde, že ho nenásleduju. Taky zastaví a zmateně se na mě podívá.

,,Copak?" Zní to celkem nevině, ale moje bláznivá mysl v tom slyší i kapku starosti.

,,Nemyslel jsem to tak," povím mu upřímně, hledíc mu přitom do očí.

,,Cože?"

,,To co jsem řekl... o tom nebezpečí. Měl to být vtip," vysvětlím, pohled stále upřený do jeho očí. Pomalu se vydá mým směrem, s úsměvem na rtech. Při bližším pohledu je však vidět, že jeho oči ten úsměv neodráží.

,,Trápí tě to," zkonstatuju, když dorazí až ke mně.

,,A i kdyby," pozvedne obočí a úsměv mu z tváře opět sklouzne. ,,Tobě to může být jedno."

,,Jenže není." Z výšky se na něj nesouhlasně mračím. Je bez mála o hlavu menší než já, což mi z nějakého důvodu přijde nevýslovně atraktivní, ale momentálně je to absolutně nežádoucí.

,,No to je ovšem tvůj problém," prskne nasupeně a se stejnou vervou ustoupí o krok vzad, přičemž uhne pohledem. Tohle je přesně situace, které jsem za žádných okolností nechtěl dosáhnout, ale už není cesty zpět. Ta nevyřčená pravda se vznáší ve vzduchu a s každou další sekundou je těžší ji nevyslovit nahlas.

Překřížím si paže na hrudi, přičemž na chvíli zavřu oči a zhluboka se nadechnu, abych odboural nervozitu, kterou momentálně cítím.

,,Důvod proč jsem dnes přišel," začnu, ,,je fakt, že ty a já jsme..."

,,Neříkej to nahlas," zašeptá prosebně. Jeho pohled se střetne s mým. ,,Já to vím." Pak zvedne ruku, odhrne bundu a stáhne výstřih trička níž, přičemž odhalí slova vytetovaná nad klíční kostí. Moje slova.

Nenávidím tě.

,,Nic po tobě nechci," řekne, čímž mě zase jednou vytrhne ze zamyšlení. Vyděšeně se na něj podívám, když si narovná tričko, aby zase nebylo nic vidět. ,,Já to vím, ty to víš taky a je to tak, ale neznamená to VŮBEC nic." Trhnu sebou.

,,Kdyby to nic neznamenalo, nejsem tady," odvětím s klidem, který sám necítím.

,,Pak jsi tu nejspíš zbytečně," odpoví, v hlase žádnou pochybnost. Všimnu si jak zatíná pěsti, přičemž se zamyslím, jak moc se musí ovládat, aby nevybuchl vzteky.

,,Máš pravdu," řeknu tiše. Poukážu rukou na jeho tetování, přičemž vrtím hlavou. ,,Ty slova nic neznamenají. Když jsem je psal bylo mi patnáct a byl jsem naštvaný na celý svět. Nic neznamenají, protože jsem je nemyslel vážně. Ani tenkrát, ani teď, přičemž právě teď si nepřeju nic jiného než ty slova změnit anebo ještě líp, VŮBEC je nenapsat. Protože nic neznamenají, protože je to blbost a protože pokud jsme si souzení, pak na žádných pitomých slovech nezáleží. Nikdy na nich nezáleželo."

Ani si neuvědomím, že se během svého proslovu přibližuji směrem k němu, dokud nás nedělí jen pár centimetrů.

,,Pleteš se," odpoví. Hrdě zvedne bradu dívajíc se mi do očí. V těch jeho, hvězdami vyšívaných, se třpytí odhodlání, zatvrzelost a něco, co nedokážu s jistotou odhadnout. ,,Ty slova formulovala celý můj život. Matka mě kvůli nim zavrhla, odepsali mě, postavili mi šibenici ještě dřív než jsem dovršil plnoletosti. Takže ano, tobě na těch slovech možná nezáleží, ale mně ano. A to je sakra rozdíl." Prostor mezi námi se ještě ztenčí, když se postaví na špičky, aby se mi vyrovnal.

,,Mrzí mě, co se ti kvůli mně stalo," povím mu upřímně, čímž ho trochu vyvedu z rovnováhy. Byl připravený se hádat, ale já? Já mám těch hádek dneska už po krk.

,,Mrzí tě to?" Oči se mu zlostně zatřpytí. Já však jen pokorně kývnu a sklopím pohled. Ucítím jeho teplí dech na tváři. ,,Jsi zatracený idiot," sykne. A pak je pryč.

Ještě chvíli tam nehnutě stojím, přemáhajíc touhu se za ním rozeběhnout. Nakonec ně to přejde, když mi dojde význam jeho slov. Nechce mě. Touží na to zapomenout, na celý svůj dosavadní život.

Možná nebude na škodu, když se zítra nevrátím.

Jimin

Blbec, idiot, zatracený imbecil...

To jsou slova, která mě napadají v souvislosti s Jungkookem. Jistě, že jemu na těch slovech nezáleží. Nikdy nezažil tu tupou bolest, když vám vlastní matka do očí řekne, že jste k ničemu a nakonec se stane to, že to jsou i poslední slova, která od ní kdy uslyšíte.

To vše se mi honí hlavou, když ráno druhého dne přicházím do lékařského pavilonu. Pojmenoval jsem ho tak sám. Když jsem se ptal Mavis jak tomu tady říká, nezvládla mi kloudně odpovědět a tak jsem si to místo pojmenoval sám. Dodává mi jistý klid, když vím jak se jmenuje místo kam se pravidelně vracím.

Když však dorazím překvapí mě ticho a napjatá atmosféra, která se vznáší všude kolem. Zmateně se rozhlédnu kolem sebe, pohledem pátrám v prostoru pro známých tvářích, ale nikoho nevidím.

,,Jimine!" Prudce se otočím. Kulhavým přesto však prudkým krokem si to ke mně rázuje Min Dahee. Jeho sněhově bílé vlasy se mu lepí na zpocené čelo, pavučiny vrásek má hlubší než obvykle. V Tmavě zelených očích se mu odrážejí starosti.

,,Kde jsou všichni?" zeptám se. Je podezřelé, že je tu jen Dahee, vzhledem k jeho věku a zdravý, už dávno patří ke starším, kteří vypomáhají jen příležitostně.

,,Ty to nevíš?" Oči starého muže se nechápavě vykulí. ,,Poslali je do Města." Jako potvrzení jeho slov se vzápětí v dálce ozve série hlasitých výbuchů, až se zem pod našima nohama otřásá.

Jungkook... napadne mě téměř okamžitě, přičemž vzápětí mi hlavou proletí nespočet dalších peprných urážek, které mu mám v plánu oznámit hned jak se vrátí.

Jestli se vůbec vrátí...

Tu myšlenku utnu hned v zárodku. Ne, on se vrátí. A až se tak stane vlastnoručně ho uškrtím, no a následovat bude Yoongi, který to celé spunktoval.

Rozhodně vyrazím k východu, ale zastaví mě ruka na mém zápěstí, která mě stáhne zpět.

,,Nikam," Dahee se mračí jak čert a jeho stisk zesílí. ,,Zůstaneš pěkně tady, se mnou." V bezpečí, říkají jeho oči, když se mu snažím vytrhnout.

,,Půjdu taky," oznámím, znovu sebou škubajíc ve snaze se mu vytrhnout. Dahee však zavrtí hlavou.

,,Ne ne, dostal jsem rozkaz od šéfový. Ty nikam nepůjdeš mladej, zůstáváš tady," jeho hlas je pevný, ale nese známky paniky, což se mi vůbec nelíbí. I přesto se však přinutím uklidnit a zmírnit odpor proti jeho držení. Musí mi uvěřit, že jsem v klidu jinak mě nepustí.

,,Hodnej kluk," pochválí mě a já cítím jak jeho stisk povoluje. V tu chvíli na nic nečekám, vytrhnu se mu, což ho značně vyvede z rovnováhy, načež já jsem volný a můžu utéct. Což taky v následující vteřině udělám. Vezmu nohy na ramena a peláším pryč. Ještě slyším jak za mnou Dahee volá něco o nebezpečí, ale je mi to fuk.

Přijdu si přesně jako před třemi týdny, kdy jsem takto bezmyšlenkovitě utíkal ulicemi Města. Teď je to podobné, akorát že utíkám za něčím, co zatím nevím co je, ale moje tetování s každým dalším ukrojeným metrem zpívá stále silnější žhnoucí píseň a já... já prostě vím. Včera jsem Jungkookovi lhal. Znamená to pro mě úplně VŠECHNO.

Doběhnu k parkovišti. Vždy bývá plné, teď však zeje prázdnotou. Nemůžu uvěřit, že mi nic neřekl. Nasednu do jednoho z aut, co tu zbyly a nastartuju. Podivně to v něm zaškrundá, ale nakonec motor naskočí a auto se rozjede.

V půlce cesty si uvědomím, že absolutně nemám šajna, jak se ta věc ovládá a přijde mi to natolik šílené, že se začnu sám sobě hystericky smát. Než dorazím k branám Města nejmíň pětkrát to do něčeho málem napálím.

Po zastavení se vykodrcám z auta, nohy mám jak z rosolu, al žiju. Brána je odpálená. Uprostřed pancéřované oceli vrat zeje obrovská díra. Projdu jí dovnitř. Všechny akce provádím instinktivně, se zdravým rozumem to nemá absolutně nic společného.

Panuje zde děsivé ticho. Bomby vybuchují někde v dálce, ale tady je klid. Domy kolem mě jsou rozbořené, nikde není ani živáček. Prostě pusto a prázdno.

Jdu po paměti. Výbuchy se přibližují s každým dalším zdolaným blokem, stejně tak křik a rozzlobené hlasy. Za chvíli začnu míjet lidi. Jak ty mrtvé, tak ty živé, kteří se zoufale skrývají v ruinách okolních budov. Vidím zdravotníky, kteří ošetřují zraněné.

,,Jimine!" Už podruhé za dnešek na mě někdo volá jménem. Tentokrát je to rozzlobený hlas Mavis, která objeví přede mnou, zdánlivě odnikud. ,,Co tu sakra děláš?! Měl jsi zůstat v táboře!" Popadne mě za rameno a otočí k sobě.

,,Kde je?" Vyletí ze mě. Tak počkat, na co se to sakra ptám?

,,Kde je kdo?" Mavis je rozčilená k zešílení. ,,Podívej chlapče, vrať se zpátky, tady to není bezpečné." Hlas ji barví obavy.

,,Kde je Jungkook?" Přinutím se zklidnit svůj hlas. Oči se jí rozjasní, ale odmítavě zakroutí hlavou.

,,Ne."

,,Kde je?"

,,Neřeknu ti to Jimine," řekne rozhodně. Pak její hlas změkne. ,,Vrať se zpátky."

,,Pak si ho najdu sám," pronesu rozhodně, když od ní odskočím. A pak zas utíkám. Z zády slyším její hlas a tetování mě pálí čím dál víc jak se přibližuju k Hlavnímu Náměstí.

Najdu tě, slíbím v duchu, tak jako jsi ty našel mě.

A pak svět kolem vybuchne.

Jungkook

Výbuch mě odhodí stranou. Tvrdě dopadnu na bok, až zaslechnu jak v mém těle něco křupne. Jen matně si uvědomuju, jak nesnesitelně mě pálí tetování na zápěstí, když se mi tělem rozlije mnohem horší bolest.

Kurva.

V uších mi píská jakoby v dálce ke mně doléhá křiky a ustavičné rány z pušek. Ostrá bolest v boku mi svírá hrudník a já nemůžu dýchat. Začínám ztrácet vědomí, když ucítím jak se mé tváře dotknou studené prsty. Pálení přeruší bolest, motýlí dotek na tváři mě donutí otevřít oči.

Je tam. Jeho tvář se vznáší přede mnou jako přízrak. Neměl by tu být, není to bezpečné, ovšem nezmůžu se na slovo, abych ho na to upozornil.

,,Jungkooku," jeho hlas je jemný a tichoučký. Je škoda, že už ho nejspíš neuslyším, pomyslím si. Jsem tak unavený. Nezvládnu mít otevřené oči. Ještě zahlédnu jak klape pusou, slova však již neslyším. Vidím paniku v jeho očích. A pak se propadnu do černé nicoty.

Procitnutí z bezvědomí, je vážně děs. Nejdřív se mi probudí mysl. Jakmile se to stane, uvědomím si jak šíleně mě všechno bolí a chci o sobě zase nevědět. Pak k sobě přijde i zbytek smyslů, a to je teprve hitparáda. Hlava mi třeští, uši jsou moc citlivé. Když otevřu oči, mám pocit, že jsem oslepl.

Ztěžka otočím hlavu na napravo, protože cítím, že na té straně mého těla leží něco teplého a těžkého. Jiminova hlava spočívá na přikrývce právě na tom místě. Obličej má uvolněný ve spánku a já podlehnu chvilkové něžnosti. I přes protesty svého těla se natáhnu a něžně ho pohladím po tváři. Zavrtí se, něco zamumlá, když otevře ospalé oči.

,,Ahoj hvězdičko," pozdravím chraplavě. Překvapeně na mě hledí, ale hned v dalším momentu mám jeho ústa přitisknutá na svých. Z chvilkového zmatení, mě vytrhne právě nenadálý pohyb jeho rtů, když se svým jazykem dobývá dovnitř. Podvolím se a dovolím mu, aby mě pořádně políbil. Upřímně je to ta nejpříjemnější věc na světě.

Když se ode mě po pár dlouhých minutách odtáhne, ztěžka dýchá, v tvářích má červený odstín.

,,Ahoj Prométhee," zašeptá a ještě víc zrudne.

,,Prométhee?" povytáhnu obočí a on se tiše uchechtne.

,,No jo, vzpomněl jsem si na naše první setkání. Vážně sis myslel, že se jmenuju Prométheus?" Na tváři má stále nevěřícně výraz.

,,Možná..." protáhnu. Nechci se mu úplně přiznávat, že jsem nějakých pět minut svého života věřil, že se jmenuje jako postava z řeckých bájí.

Jimin se rozesměje. Zní to jako ta nejkrásnější zvonkohra a pak mě znovu políbí.

,,Jsem rád, že jsi se probudil," poví mi upřímně mezi polibky. ,,Ale už to nikdy nedělej," upozorní mě přísně.

,,Co?" Jsem jak omámený, vůbec ho nevnímám. Vyprskne smíchy. Pak se ke mně nahne a políbí mě na špičku nosu.

,,Myslím to umírání," pronese najednou vážně. Ušklíbnu se.

,,No jestli po každém probuzení bude následovat takováhle odměna, tak si nejsem jistý zda tvůj požadavek zvládnu splnit," zavtipkuju. Vysloužím si ránu do ramene a vlnu spalující bolesti v celém těle. Syknu a celý ztuhnu.

,,Ježiši promiň, já nechtěl." Překryje si dlaní pusu, v očích nefalšovanou paniku.

,,V pohodě," zasípu, ,,jen už to nedělej. Alespoň v nejbližší době."

,,Jasný, promiň." Znovu se omluví a odstoupí od lůžka, jako by chtěl utéct. Podívám se na něj a pozvednu obočí.

,,Pojď ke mně," poprosím ho tiše.

,,Ale tebe to bolí." Zní jako vyplašené štěně.

,,Ano bolí, ale ne tvou vinou. Pojď sem." Pomalými kroky se ke mně přisune zpátky, načež si přitáhne židli.

,,Jsi idiot," oznámí mi. Drze se usměju a nahnu se k němu abych si uloupil další polibek. ,,a pořád se na tebe zlobím," pokračuje když se od něj na chvíli vzdálím.

,,Donutím tě změnit názor," slíbím, když ho znovu políbím.

,,Já vím," zašeptá a polibek mi opětuje.