Jméno: asphyxiia
Wattpad: asphyxiia
Téma: Slova
Název: Až rozkvetou příští třešně
Skupina, ship: BTS, YoonJoon
Počet slov: 3670

Anotace: Tehdy to vše začalo rozlitou kávou jednoho březnového dne...

✿*･ﾟﾟ･*:.｡..｡.:*ﾟ:*:✼✿

„Wish I could say it breaks my heart."

In My Bed - Amy Winehouse

✿*･ﾟﾟ･*:.｡..｡.:*ﾟ:*:✼✿

19. 03. 2020

Až rozkvetou příští třešně.

To byla věta, kterou mi měla říct moje spřízněná duše. Jen tak si posedávala na mém pravém zápěstí. Člověk by si ji normálně nevšiml - byla celkem mrňavá, a já věčně nosil dlouhý rukáv.

Na můj vkus byla přehnaně sladká. Bude má druhá polovička nějaký beznadějný romantik? Pochybuju, že jsem na nějaká velká gesta připravený.

Zamyšleně jsem se na ono zápěstí díval. Kdy asi svou spřízněnou duši poznám? Na krku skoro sedmadvacet, spousta nepovedených vztahů, ale spřízněná duše stále nikde. Rodiče stále připomínající, že bych už měl myslet na budoucnost a rodinu, a na nějakou spřízněnou duši bych neměl hledět. Jediným pozitivem pro ně, a snad i pro mě, bylo to, že jsem se rozhodl pokračovat ve studiu. Sice to není obor, co by mě zajímal, ale tak, co bych pro rodiče neudělal, že?

Přešel jsem k zrcadlu a poupravil si čerstvě obarvené vlasy. Po pár letech jsem se zase rozhodl pro černou barvu. Blonďaté už bylo dost. A změna se vždycky hodí. Někdy potřebujeme začít znovu, mít nový start v životě.

Přes rameno jsem přehodil tašku a vykročil z bytu. Venku bylo dneska docela pochmurno, takže namísto osvětlené chodby jsem se octl v šedém, až nepříjemně melancholickém prostoru, kterému ani ten květináč s uvadající kytkou nepomohl.

Povzdech se vydral z mých úst. Jakoby snad nestačilo, že život sám o sobě poslední dobou nebyl moc úsměvný. Vysloveně se sere vše, co snad může. Fatální, jak by řekla jedna má bývalá profesorka. Doslova fatální.

Nasadil jsem se sluchátka, nechal se svézt výtahem do přízemí, a vydal se směrem k autobusové zastávce. Vítr mi cuchal kadeře na čele, snad se mi i díky jeho chladnosti uši zbarvili trochu do červena.

Možná byl ten vítr stejně chladný, jako já? Nebo jsem byl já stejně chladný, jako ten vítr? A možná obojí, třeba byl ten vítr mým vzdáleným příbuzným. Anebo jsou tyhle myšlenky už upozorněním toho, že urgentně potřebuju kafe. Silný kafe.

Když mě autobus zavezl do cíle, začal jsem litovat toho, že jsem si vzal jen svetr. Přísahal bych, že ještě půl hodiny dozadu ještě tak chladno nebylo.

Rozhlédl jsem se okolo sebe, s nadějí, že brzy uvidím člověka, se kterým jsem měl sjednanou schůzku. Nebo rande. Nebo jakkoliv jinak bych to nazval, na tom moc nesejde.

Proč já na něj tady vlastně čekám? Nesnáším nedochvilnost. Mohl bych to zrušit...

„Asi zmrznu, než přijde..." zamrmlal jsem si pod nos, zatímco jsem se snažil objímáním se sebe samého alespoň trochu zahřát.

K té mé chladnosti přidávám i debilitu. Většího vola teď neznám. Ještě ani není konec března, a já si jdu prostě jen ve svetru.

„Ach! Yoongi! Tady!" ozvalo se za mnou. Otočil jsem se. Má štěstí. Už jsem se na to chtěl vykašlat.

Po menším small talku jsme zapluli do kavárny. Nemám rád small talky, kór na první schůzce. Akorát to ukazuje, že se nemáme moc o čem bavit. Že to prostě bude další nepřirozená, nucená konverzace. Že já vůbec šel. Debil, to mě dnes vystihuje nejvíc.

Konverzace se moc nikam neposouvala. Nepříjemné ticho zaplavilo místnost, a bylo tak dlouhé, že i ta káva začala chladnout.

Nápoj jsem do sebe rychle hodil, a s omluvou jsem podnik po hodině opustil. Musí přeci pochopit, že je můj kamarád v nemocnici, a já za ním, i když zcela neplánovaně, musím jít. Doufám, že není až tak hloupý, a pochopil, že tohle bylo prostě o ničem a nikam by to stejně nevedlo.

„Ach bože..." povzdechl jsem si. Nevím, jestli kvůli němu, nebo kvůli té kávě. Nejen, že nepomohla, ale ani nebyla dobrá. Nějak je to dnes všechno negativní, ne?

Když jsem na nemocniční chodbě viděl starý dobrý automat na kafe, vzbudila se ve mně troška naděje. Není to to nejlepší kafe, ale pořád by bylo lepší, než tamto.

„Konečně," vypadlo ze mě. Úšklebek si na chvilku našel cestu na můj obličej, když jsem ucítil tu starou známou vůni.

„Volejte sláva, a tři dny se-" můj jásot mě přešel, když do mě někdo vrazil. Většina obsahu teď místo v kelímku byla na mém svetru.

Podíval jsem se na muže přede mnou. Nic neříkal. Mlčel a s vykulenýma očima se díval na spoušť, co způsobil.

„To si děláš..." utrousil jsem. Nevím, třeba si ze mne osud dnes dělá prdel, protože tohle už není možný prostě.

„Já-" vypadlo z něj.

„Strašně se omlouvám, nedával jsem pozor na cestu. Počkejte, jen podám..." zmizel k nejbližším záchodům. Já tam stále stál v šoku a neměl jsem slov.

Po chvilce se vrátil s rukama plných papírových utěrek. Aspoň to...

„Ještě jednou se strašně omlouvám, ale bohužel spěchám." řekl, utěrky mi rychle vrazil do ruky, a rychle si to odkráčel někam do Tramtárie.

✿*･ﾟﾟ･*:.｡..｡.:*ﾟ:*:✼✿

Zaklepal jsem na dveře a pomalu je otevřel. Yeon-seok. Ležel v posteli a četl. Určitě zas nějakou romanťárnu, celej on.

Přesunul pohled na mě a zubatě se usmál. Ach, ten jeho úsměv. Chyběl mi.

„Yoongles, co ty tady?" odložil knihu, trochu se poposunul nahoru.

„Je víkend, a řekl jsem si, že namísto učení bych mohl navštívit mého věrného oře Yeon-Seokla," zasmál jsem se a sedl si na židli vedle nemocničního lůžka. Je zvláštní vidět ho celého v bílém. Předtím, než byl hospitalizován, vždycky nosil oblečení snad všech barev duhy. Byli jsme takový jing a jang - protiklady snad ve všem.

„Ach, rytíři Yoongleane, to je od Vás tak milé. Až se popadám za srdce!" zopakujte mi někdo, proč se nevydal hereckou dráhou? Myslím, že by se se svými hereckými výkony mohl živit v divadle. Anebo taky ne.

„Spíš mi ale řekněte, rytíři Yoongleane, kdo vás takhle...ehm, poskvrnil?" řekl. V tu chvíli jsem si vzpomněl na to, co se ani ne půl hodinu dozadu stalo na chodbě.

„Můj věrný oři, neuvěříš, ale nějaké nemehlo z Tramtárie se rozhodlo do mě vrazit, zatímco si rytíř nesl své slavné kafe z té magické krabice. Víš, co je na tom ale ta nejvíce fatální věc? Ten chuligán se ani neobtěžoval mi pomoct uklidit ten nepořádek a zmizel na další výpravu někam do prdele!" poslední slovíčko mi ujelo. A trochu se mi začínala zase vařit krev.

„Hraní ti moc nejde," uchechtl se. „ale pociťuji tvoji bolest. Jak si někdo jen mohl dovolit potřísnit tvůj milovaný svetr! Což mě přivádí k otázce, kdes v tomhle počasí nechal bundu? Tu ti pro změnu podpálil, ne?"

Promnul jsem si kořen nosu. Vůl.

✿*･ﾟﾟ･*:.｡..｡.:*ﾟ:*:✼✿

„He walks away, the sun goes down"

Tears dry on their own - Amy Winehouse

✿*･ﾟﾟ･*:.｡..｡.:*ﾟ:*:✼✿

01. 04. 2020

„Třeba tuhle," řekl jsem prodavači, když se mě zeptal, jakou květinu jsem si vybral.

Venku bylo ten den krásně. Tak moc, že jsem se rozhodl jít za Yeon-Seokem. Chyběl mi.

Vyšel jsem z květinářství a prohrábl jsem si černou kštici. Bylo na padnutí, a to byl jenom začátek dubna. Co bude v květnu proboha? Je tohle snad předpověď toho, že se brzy všichni upečeme? Cink, chce to kafe, vole.

Opět jsem byl u nemocniční kouzelné budky. Naházel jsem do ní mince, zmáčkl jsem tlačítko, a mezitím, co se nápoj dělal, jsem se rozhlédl po hale. Nebyla moc velká, ale ani malou bych ji nenazval. Po pravé straně, kde se nacházeli dveře vedoucí ven, bylo pár květináčů s rostlinami, jejichž jméno jsem bohužel neznal. Každopádně se o ně alespoň někdo staral. Ne jak na naší chodbě v bytovce...

„Tsk..." sykl jsem, když jsem si prst polil trochou čerstvě udělané nemocniční kávy. Od kdy je to takhle horký? Bože.

„Hola hola, rytíř Yoon-" zasekl jsem se jen, co jsem vešel do dveří. Co tady dělá ten cápek, co do mě tehdy vrazil?

„Yoongi!" zasmál se Yeon-Seok. Po dlouhé době měl ve tvářích nějakou barvu. I oči měl dnes po dlouhé době plné života. Sakra...

„Pojď sem, šup, představím vás," řekl nadšeně. Přešel jsem pomalu blíž k posteli a z muže sedícího po jeho pravé straně jsem nespouštěl oči. Tsk, co si myslí jako? Tehdy jen tak zmizel a nechal mě tam politýho!

„Yoongi, tohle je Namjoon, můj kamarád z vysoké. Joone, tohle je-"

„Yoongi. Ale my už se známe, mladý muži, ne?" přerušil jsem ho a na toho Joona jsem hodil očko se zdviženým obočím.

On se na mě ale jenom díval, nic neříkal. Pár pramenů jeho pastelově růžových vlasů mu padalo do očí, a jeho rty byly jemně pootevřené.

Otočil jsem se za sebe a pak zpátky na něj. Viděl snad ducha? Nebo mám něco na sobě? Či snad do mě zase plánuje narazit, abych se mohl polejt kávou, jako když jsme se poprvé střetli?

Posadil jsem se na židli po Yeon-Seokově levé straně. Seděli jsme tam jak svatá trojice. To je možná špatné přirovnání, ale přísahám, že v mé hlavě to zní vtipně.

„Abych nezapomněl," řekl jsem, když jsem mu podával mini puget květin. Yeon-Seok miloval přírodu, a jelikož se na ní mohl dívat zatím jen z okna, chtěl jsem mu udělat radost.

Usmál se a vzal si květiny do rukou. Přivoněl si k nim a pak se na mě zazubil.

„Děkuji. Fakt, děkuji," špitl jemným a klidným hlasem, a pak mi naznačil, abych dál kytici do vázy, kterou měl vedle stolku.

„K té písničce, Joone - trochu bych tam poupravil tuhle část," řekl, zatímco jsem z petky nalíval do vázy vodu. Květiny jsem v ní pěkně načechral, a pak jsem si k nim šel sednout zpět.

Dál si tam o něčem štěbetali nad telefonem. Nebudu lhát, cítil jsem se trochu navíc. Jakože haló, váš hyung je tady taky.

Moment, a jsem hyung i pro Namjoona? Ani jsem se ho nezeptal na věk. Co když je starší, než já? Ale moc na to popravdě nevypadá.

„Zeptej se Yoongiho, ten tomu bude rozumět možná víc," pronesl Yeon-Seok a uchechtl se.

„O čem je řeč?" optal jsem se po té, co mě moje myšlenky chvilku unášeli pryč, a tak jsem vlastně nevěděl, o čem se bavili.

„Namjoon píše písničku, chce-"

„Agh, Yeon-Seoku!" zabručel Namjoon, zatímco Yeon-Seokovi zakrýval pusu. Celej zrudl. Šmarja, se stydí? Však...psaní hudby je krásná věc.

„Ukaž, kouknu na to."

✿*･ﾟﾟ･*:.｡..｡.:*ﾟ:*:✼✿

„Naposledy ti říkám, že se to spolu nerýmuje. Ta message, co tím chceš říct, je sice super, ale prostě to musíš přeformulovat," řekl jsem už po několikáté za tenhle večer.

Po návštěvě Yeona jsme se přesunuli do kavárny, kde začal boj. Jak někdo může sakra zrýmovat slovo láska s tak dementními slovy? Nejdřív láska a páska, pak řekl vážka, a teď z ničeho nic motýl. Haló, Namjoone, čti, co tam máš sakra. Už i ta vážka se rýmuje s láskou víc, než ten další okřídlený hmyz.

Odložil tužku a promnul si kořen nosu. Když byl hotov s tím, co jsem měl spíš už po hodině a půl dělat já, tak se na stůl dokonce položil, na což jsem se musel uchechtnout. Psaní textu není jednoduché, ale on si lehá? To já tady ztrácím nervy!

„Nechme to na jindy. Zvu tě na drink, co ty na to?"

„Nemůžu, zítra mám přednášky. Už tak jsem dost zameškal," odpověděl jsem.

„Ale ale, tady se někdo vzpírá systému?" uchechtl se. Vole...

„Hovno se vzpírám. Jen... Yeon-Seok je mi bližší, než nějaká vysoká, kterou ani studovat nechci." Povzdechl jsem si a opřel se o opěradlo židle. Sice jsem začal zase studovat po dvou roční pauze, ale faktem je, že jsem byl tak trochu donucen rodiči. A ač to nejspíš se mnou nemyslí špatně, vážně si nemyslím, že studium něčeho, jako je business a tomu podobné věci budou pro mě. Vyloženě mě učení se o tomhle vycucává. Možná je to znamení toho, že jsem starej, a už bych měl přestat...

„Jo... Yeon-Seok nám v partě chybí. Není to bez něj ono. Je tam najednou... strašně prázdno a smutno," Řekl Namjoon, zatímco upíral pohled do skoro prázdného šálku již studené kávy

„Ale chodíš za ním jenom ty, co jsem se tak dneska dozvěděl. Myslím," odmlčel jsem se na chvilku a trošku se pousmál, „že tobě na něm záleží z vaší party nejvíc. Staráš se o něj, vyprávíš mu, co nového se u vás stalo... Jsem rád, že jsi jeho kamarád. A to říkám i poté, co na mně kvůli tobě skončila káva a ty místo toho, abys mi to pomohl utřít, jsi prostě zmizel do neznámých končin,"

Odvrátil pohled od hrnku. Uši i líčka se mu pomalu zbarvovaly do odstínů růžové a spodní ret si začal lehounce kousat. Zabušilo mi srdce. Bože, že by mi už po všech těch energy drincích klepal infarkt na dveře?

„Hele, Gi, co si teda místo drinku zajít zase na kafe? Nebo jen tak ven? V pátek odpoledne třeba?" optal se. Pozvedl jsem obočí. O co se snaží?

„Řekni mi jediný důvod, proč bychom se mimo Yeon-Seoka měli vidět?"

„No tak já osobně bych rád poznal nejlepšího kamaráda mého nejlepšího kamaráda," řekl. Ta věta zněla strašně divně, ačkoliv dávala smysl.

Chvilku jsem mlčel a přemýšlel. Měl bych jít? Stejně nemám co na práci, a za Yeon-Seokem půjdu až příští týden, aby ho teď mohli vidět i rodiče. A s Namjoonem, ač to nerad přiznávám, se mi i celkem dobře povídá. Máme společné zájmy, a dlouho se nestalo, že jsem neseděl jen v trapném tichu, zatímco jsem pil kafe.

„Šmarja..." povzdechl jsem a kývl jsem na něj. Očividně pochopil, že souhlasím, protože se usmál. A mně v tu chvíli opět divně zabušilo srdce.

Vypadal jak dítě, co dostalo sladkost. Podobně zubatě se smál jen Yeon-Seok...

✿*･ﾟﾟ･*:.｡..｡.:*ﾟ:*:✼✿

„And I wake up alone."

Wake Up Alone - Amy Winehouse

✿*･ﾟﾟ･*:.｡..｡.:*ﾟ:*:✼✿

15. 04. 2020

„Dobře, děkuji," řekl jsem do telefonu a povzdechl jsem si hned, jak skončil. Yeon-Seoku...

Rychle jsem si sbalil peněženku a telefon a vyrazil do nemocnice. Nikdy v životě jsem tak rychle neutíkal. A hlavně jsem tak často nezameškával přednášky...

Doběhl jsem k pokoji. Opřel jsem se o stehna a snažil jsem se uklidnit svůj dech. Moje plíce skoro vypověděly službu.

Pomalu jsem otevřel dveře a šel jsem směrem k tomu známému nemocničnímu lůžku. Tam už seděla Yeonova matka, a s ní i Namjoon.

„Yoongi..." zašeptala, a první slza jí pomalu stekla po tváři. Došel jsem k ní a jemně jí objal. Její drobné tělo se v mé náruči schovalo.

„Paní Kimová..." řekl jsem potichu. Nemohl jsem říct, že to bude v pohodě. Všichni jsme věděli, že to teď v pohodě nebylo a léčba nezabírala. Mohl jsem být sebevíc naštvaný na nemocnici a na celej svět, ale zdravotní stav mého nejlepšího kamaráda by to stejně nezměnilo.

Když přišel doktor, odešli jsme s Namjoonem na chodbu, ne daleko od pokoje. Opřel jsem se o zeď a promnul jsem si kořen nosu. Všechno se vždycky musí posrat v dubnu. Hádám, že se z toho pro mě a mé okolí brzy stane tradice.

„Já, uhm... Asi bych neměl mluvit, protože ani nemám moc co říct, ale... Yeon-Seok je ještě tady. Je s námi. Ještě to nevzdal... A až se probudí, tak...Nevím, můžeme ho vzít k třešním," řekl Namjoon, a v tu chvilku jsem si říkal, ať drží hubu, protože tohle teď prostě byl blbej nápad. Yeon-Seok vypadal každým dnem hůř, a on ho chtěl brát ven? Zbláznil se?

Nic jsem neodpověděl. Ani já jsem neměl co říct. Myslím, že můj mozek potřeboval zpracovat informaci, že šance, že se z toho svinstva můj kamarád dostane, je nejspíš nulová, a že bych se měl připravit na nejhorší. Já se na to ale připravovat nechtěl. Na to se snad ani nedá připravit.

Jak se můžu připravit na smrt mě blízkého člověka?

✿*･ﾟﾟ･*:.｡..｡.:*ﾟ:*:✼✿

„Na, vypij to," řekl Joon, když mi podával hrnek s kávou. Seděli jsme v kantýně, a čekali, než nám Yeon-Seokova matka dá vědět, jestli se náš přítel náhodou neprobudil. Strašně jsem si přál, aby se vzbudil a ještě něco mi řekl. Tohle prostě nemohl být konec.

Usrkl jsem. Neměl jsem pořádně na nic chuť. Jen jsem si přál, aby mi někdo řekl, že tohle byl jen Yeon-Seokův špatný vtip. Vyčetl bych mu to, a pak ho objal a řekl mu, že je vůl.

Namjoon se posadil vedle mě. Na nic jsem se už ani neptal a jen jsi opřel hlavu o jeho rameno.

„Jenom... na chviličku. Promiň,"

„Aby mi neupadlo rameno," řekl. Trošku jsem se uchechtl a zavřel oči. Ať už je konec...

„Hele, já... vím, že to, co jsem řekl na tý chodbě, nebylo moc rozumný. V jeho stavu ho těžko budeme moct vyvézt někam," špitl. Podíval jsem se na něj a jen dlouze mrknul. Slova nebyla potřeba.

„Sám nechápu, jak se jeho stav mohl během týdne takhle zhoršit. Ještě minulý týden jsme ho vezli v tom třešňovým parku, a teď..." zmlknul. Myslím, že už taky nevěděl, co k tomu říct. A možná nebylo potřeba říkat nic. Třeba si naše těla rozuměla i bez vyřknutých slov.

Když pro nás později ten den paní Kim přišla s tím, že je Yeon vzhůru, ale je strašně slabý, vystřelil jsem z křesla a běžel za ním. Srdce mi bušilo ostošest. Yeonie..

Byl vzhůru. Víčka měl jen lehoučce pootevřená, z dálky by si člověk myslel, že pořád spí. Došel jsem k němu. Snažil se něco říct, a tak jsem se sklonil k jeho obličeji.

„Klidně to zašeptej, Yeonie. Nenamáhej se," špitl jsem. On na chvíli zavřel oči a pousmál se.

„Yoongi," zašeptal, „děkuji."

Slzy už jsem se ani nesnažil držet a nechal jsem je volně téct. Jak jsem je mohl držet, když vypadal takhle? Nepoznával jsem ho. Byl jako mrtvola.

Někdo mě zatahal za rukáv. Namjoon.

„Už bychom měli jít, ať si odpočine," špitl, a pak se sklonil k němu a něco mu pošeptal.

Trvalo nám, než jsme odešli. Oběma se nám ten pokoj těžce opouštělo. A o to to bylo horší, když nám na další den oznámili, že Yeon-Seok zemřel ve spánku. Zhroutil jsem se. Všechno v mém bytě mi připomínalo jeho. Myslel jsem, že se tam udusím. Proto jsem byl rád, že mě Namjoon dotáhnul k sobě a nechal mě u sebe nějakou dobu žít.

Nebyl jsem schopný fungovat. Tělo mě bolelo, jak kdyby mě přejel tank, a nedokázal jsem projevovat žádné emoce. Jen tak jsem se díval první týden do blba, pak přišel druhý a třetí. V tu dobu už ze mě Namjoon musel šílet.

A možná v té době mi začalo docházet, jak se o mě celou tu dobu staral. Nemusel, klidně by mě mohl nechat shnít v bytě, ze kterého se teď stala spíš provizorní krtčí nora. Místo toho si mě ale vzal do svého malého bytu, a dohlížel na mě.

Ležel jsem vedle něj v posteli a znovu se mi rozbušilo srdce. Sledoval jsem jeho plné rty, které občas vložil mezi zuby. Trochu jsem se k němu přitulil a položil se na jeho rameno. Nic nenamítal, jen ke mně sklonil pohled a pousmál se.

Nevím, co mě to v tu chvíli napadlo, ale vtiskl jsem mu dětskou pusu do koutku rtů. A pak další, na rty. A další. A další...

✿*･ﾟﾟ･*:.｡..｡.:*ﾟ:*:✼✿

„Spring always been here.

I will sleep in her eyes.

Come back to me."

Come back to me - RM

✿*･ﾟﾟ･*:.｡..｡.:*ﾟ:*:✼✿

15. 5. 2020

„No a víš co? Nakonec se mu ta písnička líbila!" řekl Namjoon a já se pousmál.

Zrovna jsme se procházeli parkem u nemocnice. Dnes to byl měsíc od toho, co Yeon-Seok zemřel. Pořád to bolelo, ale nechtěl jsem se v tom dál utápět. Nemyslím si, že tohle je to, Co by si přál.

Posadili jsme se na lavičku a mlčky sledovaly, jak ze stromů pomalu padají okvětní lístky.

„Pamatuješ si, jak jsme ho tady vezli na tom vozíčku?" řekl z ničeho nic. Podíval jsem se na něj a přikývl jsem. Jak bych na to mohl zapomenout? Byl to jeden z těch světlejších dnů, kdy se Yeon smál z plných plic.

„Když jsme byli mladší, chodívali jsme si v našem rodném městě hrát pod třešně. Byly všude, a rodiče nás nikam jinam nebrali. A nějak nám ta láska k těmhle stromům zůstala až do dospělosti," na chvilku jsem se odmlčel a jeden okvětní lístek chytl mezi prsty. Byl měkký a křehký.

„Máš pravdu, třešně jsou krásné. Někdy musíme jet do toho vašeho města. Až rozkvetou příští třešně," řekl, a já jsem se otřásl. Jakoby mnou něco projelo, až do mého pravého zápěstí. Že by mě něco kouslo...

Odkryl jsem rukáv s tím, že jsem chtěl zjistit, co mě tam tak pálí. Když jsem se na něj ale zadíval, ztuhl jsem. Věta, kterou jsem na tom místě měl, se zbarvila úplně jinou barvou, než jakou měla doteď. Pootevřel jsem rty a podíval se v šoku na Namjoona. Ten se na mě ale jen usmíval.

„Už jsem si říkal, že tvá duše nebude snad nikdy připravená," zašeptal rozklepaným hlasem. Do očí se mi začali valit slzy. Věděl snad už déle, že jsme spřízněné duše? Proč mi to neřekl?

„Proč... Jak dlouho to víš?" špitl jsem, zatímco mi po líčku stekla první slza. Tělo jsem neovládal, dělalo si, co jen chtělo.

„Už od toho, co jsme se srazili v nemocnici. Tehdy se zbarvila má věta. Ale sám jsem si nebyl jistý, jestli spolu máme vůbec být. Víš, jak jsi byl odtažitý?" zasmál se a jemně vzal mé dlaně do těch svých. Já ho jen němě pozoroval s vykulenýma očima. Spodní ret se mi trošičku začal třást a srdce mi bylo, jak kdybych zrovna uběhl maraton.

Objal mě a vtiskl mi pusu na čelo. Na nos mi spadl další okvětní lístek.

„Myslím, že je to znamení od Yeona. Přeje nám to," usmál se a vtiskl mi jemný polibek na rty.

THE END