Jméno: Netty
Wattpad: @StudniceSarkasmu
Zvolené téma: RUDÁ
Název povídky: NAVŽDY
Skupina: BTS
Pár: SOPE
Počet slov: 9 617

Anotace: Co byste dělali, kdybyste žili věčně? Jak byste naložili s časem, který vám byl přidělen? Dokázali byste ho strávit s osobou, kterou vám vybral osud? Nebo se rádi trápíte jako já a na věci jako „osud" nevěříte?

Já vím. Je těžké odpovědět. Proto vám dám čas na rozmyšlenou. Mezitím si můžete vyslechnout, jak jsem se rozhodl já...

Text povídky:

~ ČERVENÁ ~

Zamilované páry, milenci, milenky, kamarádi s výhodami... sakra, já věděl, že nemá smysl chodit na školní ples nezadanej. Dokonce i Namjoon nakonec sebral odvahu upozornit Mijin na tenkou červenou nitku spojující její zápěstí s tím jeho, a tak jsem na něj jen nepatrně kývl se sklenkou šampaňského v ruce, když kolem mě procházeli.

Nechápejte mě špatně. Netoužil jsem po tom, co mezi sebou měli. Avšak jediné, co mé extrovertní duši scházelo, byla špetka mezilidské interakce, jejíž absence by mě už nejspíš dávno zabila, kdyby lidstvo nevynalezlo očkování proti stárnutí.

Pokud nepočítám filmy a dokumenty, nikdy jsem nikoho neviděl umřít. Koncept smrti jsem znal jen z hodin biologie, během nichž nám profesor Son pouštěl archivní záběry – ne moc zachovalé, nutno podotknout.

Stejně nekvalitní bylo i amatérské kouzelnické vystoupení, které jsem zpovzdálí pozoroval. Kouzelník své asistentce právě rozřízl hlavu mačetou, načež se ozvalo hlasité zajásání davu, jako by to stejné neviděli i minulý rok. Stejně ji nemohl zabít, tak proč všechen ten rozruch? Asistentka byla do pár minut opět celá, a tak kouzelník přešel na řezání končetin.

Možná i proto jsem vydal nezaujaté „hm" a upil nakyslého alkoholu. Vlastně bych mohl vypít celý sud. Nebo rovnou bazén něčeho tvrdšího, jelikož bych se stejně vždycky nakonec zotavil. Nuže, není doufám nutné dodávat, že z onoho experimentálního očkování se nakonec vyklubal jakýsi lektvar – nebo možná prokletí – na věčný život.

Za obdobné prokletí jsem považoval i červené nitky obmotané okolo zápěstí všech okolo. Údajný osud, který se vám ukáže, až přijde čas. Pěkná povídačka, ale ne něco, čemu bych věřil. Nebyl jsem jako Namjoon, který by na „tu pravou" čekal klidně celý život. Jistě, Mijin byla hezká, o tom nebyl pochyb, ale i přesto si nemyslím, že by o ni Namjoon jevil sebemenší zájem, kdyby neexistovala ta zpropadená nit, která je spojovala.

Samozřejmě byste teď mohli namítnout: „Ale přesně takhle osud funguje. Jednoduše k sobě svede osoby, které jsou si souzeny," avšak já musím nesouhlasit. Nemyslím si, že to, co lidi spojuje, je osud, nýbrž víra, kterou společně sdílejí. Přikládají důležitost něčemu, o čem se celý život učí tak důkladně, jako by je to snad mělo spasit.

Ah, no dobře, řekněme, že se opravdu jedná o osud, ale... to mám vážně věřit, že se do někoho zamiluju jenom proto, že si jednoho dne všimnu nitě na svém zápěstí? A jak si můžu být jistý, že se jednoho dne nepřetrhne? To, že život nyní trvá věčně, ještě neznamená, že i naše prožitky musí být navždy.

Nevím, možná jednoho dne změním názor, až – nebo spíš pokud – narazím na tu správnou osobu, ale do té doby...

„Au, co to sakra...?!" vyjekl jsem, když jsem ucítil, jak něco znenadání trhlo s mou levou rukou směrem k východu. Sklenička, kterou jsem ještě před chvílí svíral mezi prsty, dopadla na zem, což byl jeden z důvodů, proč nemělo smysl tak důkladně leštit podlahu. Stejně tak nemělo smysl vzdorovat té záhadné síle, a proto jsem se nechal potupně dotáhnout až na chodbu.

Když tah povolil a já měl možnost trochu se vzpamatovat, k mému zklamání jsem zjistil, že se nejedná o žádnou záhadnou sílu, ale o mého spolužáka. Ten nic neříkal a jen se znovu sehnul k mému zápěstí, na které jsem přes jeho rozcuchané vlasy neviděl.

„Co to děláš?" nechápal jsem. Ne že by mě to vyloženě zajímalo, ale aspoň jsem konečně mohl skoncovat se svým deficitem společenského kontaktu.

„Nevrť se tolik," napomenul mě místo vysvětlení.

„Nemůžu," vrtěl jsem hlavou, „zrovna hrají mou oblíbenou písničku." A já tu trčím s tebou místo toho, abych to roztočil na parketu.

„Nevěřím ti," poznamenal.

„Fakt je to moje oblíbená písnička." Konkrétně ta z konce playlistu Když se nikdo nedívá.

„Myslím to, že se ‚nemůžeš nevrtět'," opáčil opovržlivě. „Je to jen o síle vůle a potlačení svých tužeb."

„Chceš říct, že nedokážu překonat sám sebe?" napadlo mě. Nebral jsem to jako urážku, aspoň konečně řekl něco, co mě doopravdy zaujalo.

On mezitím konečně pustil mou ruku a znovu se narovnal, takže jsme si hleděli do očí. „Chci říct, že máš špatnej hudební vkus," ušklíbl se.

Já na to nic neřekl. Místo toho jsem shlédl ke svému zápěstí. „Co to má jako znamenat?" nedůvěřivě jsem si prohlížel červený provázek, který přivázal k mé ruce.

Byl tlustší než opravdové „nitě osudu", jak je ostatní honosně nazývali. Já měl vždy na jazyku spíše „zloděj logického uvažování a zdravého úsudku," poněvadž pravou lásku jsem si představoval jinak. Nikdy jsem se to ale neodvážil říct nahlas a tu noc jsem to rozhodně nehodlal měnit.

„Jdeme se zapojit do soutěže o nejhezčí pár večera," oznámil mi, jako by o nic nešlo, a sám si trochu nešikovně začal druhý konec provázku vázat k zápěstí.

„Cože?! Ne!" ucukl jsem tak, že mu provázek proklouzl mezi prsty. „Proč to chceš sakra udělat? Vždyť je to soutěž pro páry!" A navíc se spolu skoro nebavíme, tak proč zrovna já?

„A přesně proto potřebuju tvoji pomoc," opáčil, jako bych byl já ten natvrdlý, a znovu se natáhl po červeném provázku, avšak já jsem stačil ruku schovat za záda.

„Neodpověděl jsi mi na otázku," připomněl jsem.

„He?"

„Proč to děláš?"

„Chci naštvat svou ex," odpověděl nenuceně. Většina lidí by se za sebe v takové chvíli styděla, ale on ne. Vypadal naprosto klidně.

„Takže mě chceš využít a přimět ji žárlit," konstatoval jsem odměřeně.

„Nechci tě využít, chci s tebou vyhrát soutěž," tvrdil.

„Chceš porazit svou ex," opravil jsem jej. „Co z toho ale budu mít já?"

„Můžeš si nechat výhru," pokrčil rameny.

„Myslíš ten oprýskanej pohár a kýčovitou korunu?" nakrčil jsem obočí a založil si ruce na hrudi.

„Jo," přikývl seriózně a znovu se natáhl po červeném provázku. Tentokrát jsem se nebránil, jen jsem skepticky pozoroval, jak si váže uzel na zápěstí. „Tak pojď," chtěl zamířit zpět do sálu, ale já zůstal stát na místě. „Co je?" zaraženě se na mě obrátil poté, co ucítil pevné sevření provázku.

Kousal jsem si tváře zevnitř, měřil si ho od hlavy až k patě a snažil se přijít na jediné: „Proč já?" zeptal jsem se po krátké odmlce.

„Není to jasný?" uchechtl se. „Mohl by ses hodit během společnýho tance soutěžících. Já jsem totiž naprostý dřevo," prozradil s mírným nadzvednutím koutků.

To donutilo k pousmání i mě. „Tak fajn," přikývl jsem. „Nemůžu se dočkat, až mi pošlapeš nohy," zakřenil jsem se a natáhl k němu ruku.

No co? Když už mám hrát jeho přítele, tak jedině se vší parádou.

~ MODRÁ ~

Přihlašování zájemců do soutěže měl tento rok na starost Stanley, jeden z mnoha robotů pracujících ve školní knihovně. Měli jsme celkem kliku, protože Stanley za ta léta, která strávil v knihovně, již několikrát utrpěl přehřátí systému, tudíž byl oproti ostatním trošičku, ehm... v jistých ohledech pomalejší. Přesně toho jsme využili, když jsme mu ukazovali naši falešnou nit osudu.

„Nit osudu ověřena," zahlásal Stanley, načež si přeměřil naše obličeje očima, které se skládaly ze dvou miniaturních kamer. Nebo možná skenů, nevím. Nikdy jsem umělé inteligenci moc nerozuměl. A vlastně jsem ani nemusel, jelikož jsem měl po boku Namjoona, kterého jsem kvůli nepřebernému množství informaci, které si byl schopný zapamatovat, místy podezříval, že je ve skutečnosti taky robot. „Min Yoongi a Jung Hoseok," vyřkl Stanley a zaznamenal naše jména do systému. „Hotovo. Můžete jít."

„Díky, Stane," usmál jsem se na něj, přestože jsem věděl, že nedokáže můj úsměv ocenit, jelikož sám žádné emoce necítí. „Nemůžu uvěřit, že nám uvěřil," užasle jsem poukázal na naše zápěstí, když jsme již s ostatními páry kráčeli na parket, abychom mohli předvést zahajující tanec poté, co ředitelka dokončila svůj proslov.

„Říkal jsem ti, že je starej," řekl Yoongi. „Pravděpodobně ho brzo pošlou do důchodu."

Já si povzdechl při pomyšlení na to, jak moc bude Stanley chybět Namjoonovi. Ten zrovna zaregistroval naši přítomnost a vytřeštil zrak. Jeho pohled pravděpodobně naznačoval, že si žádá řádné vysvětlení.

Já se na něj nervózně usmál a trochu nejistě mu zamával. Pak jsem stočil pohled zpět k Yoongimu, protože jsem se stále nezeptal na to nejpodstatnější: „Hele, ehm... kdo je vůbec tvoje ex?"

„Mijin." Cože?! Ne! Prosím, řekni, že si děláš srandu! „Támhle stojí."

„Já vím," odvětil jsem s povzdechem, aniž bych se musel ohlížet.

„Ty ji znáš?" podivil se Yoongi.

„Hm," nasucho jsem polkl. „Její přítel je můj nejlepší kámoš." Jo, nejlepší kámoš, kterej by mi nyní nejspíš řekl, že toto nemilé zjištění je trest za to, že si tak lehkomyslně zahráváme s osudem.

„Je tvůj... cože?" Yoongi nevěřil vlastním uším. „Sakra, to jsem nevěděl, promiň. Pokud je ti to nepříjemný, nemusíme..." jeho slova přerušila fanfára upozorňující na začátek tance.

„Do prdele," bylo poslední, co jsem zamumlal těsně předtím, než jsem Yoongiho uchopil volnou rukou kolem pasu, a začal se s ním točit po kruhu do rytmu hudby jako ostatní dvojice. Nedalo se nic dělat, vztahové drama muselo počkat.

Nakonec netančil ani z poloviny tak zle, jak jsem si představoval. Musel jsem uznat, že jsem jej podcenil, ale i přesto jsem naznal, že bylo chytré nechat mě vést. Bůhví, do čeho všeho bychom narazili, kdyby byl on ten, kdo celou dobu sleduje trajektorii našich kroků.

Vlastně jsem si naše ploužení – a místy taky soužení, protože vyhýbat se ostatním tanečníkům představovalo pořádnou výzvu – vychutnal do posledního tónu. Ovšem ještě víc bych si to užil, kdyby po mně Namjoon celou dobu nevrhal pohled, který naznačoval, že se mu vůbec nelíbí, co vidí.

Snažil jsem si ho nevšímat. Soustředil jsem se pouze na znějící melodii a chladné modré reflektory, které zářily na taneční parket. Téma plesu se neslo v duchu ledové vánice a já bych přísahal, že na parketu teplota klesla o dobrých dvacet stupňů. Vdechoval jsem studený vzduch, který se šířil až do konečků mých prstů, a snažil se nezaškobrtnou, když jsem pocítil, jak mi nohy pomaluju přimrzají k podlaze.

Moje snaha byla ale marná. Ať jsem se snažil odolávat sebevíc, stejně jsem nakonec skončil jako zbytek soutěžících – totálně promrzlý a neschopný pohybu. Přihlížející užasle přistoupili blíž a začali naše těla prozkoumávat stejným způsobem, jakým se lidé dívají na sochy v galerii.

Opravdu rád bych řekl, že jsem zrovna držel Yoongiho v zákonu a vypadali jsme fakt božsky. Pravda ale byla taková, že kvůli postupnému znehybnění jsem ztratil balanc, a tak jsem se zapřel o Yoongiho, který to však nečekal, tudíž jsme skončili v jakési nešikovné kreaci, ze které šlo hned poznat, že se snažíme nespadnout. Působili jsme legračně a k „božskému" jsme měli opravdu daleko.

Poté, co dozněly poslední tóny skladby, začala teplota opět stoupat, a tak jsme nakonec opravdu skončili na zemi. Ucítil jsem na zádech pár posměšných pohledů, ale aspoň jsem v tom nebyl sám.

„Jsi v pohodě?" ptal jsem se, když jsem ze sebe oklepal prvotní stud a natáhl k němu ruku.

„Jo, jasně," zasmál se a bez mé pomoci se též postavil na nohy.

Nakonec jsme vypadli hned po prvním kole hlasování, ale mně to bylo jedno. A jelikož na pomyslný trůn na konci oficiální části večera neusedli Namjoon a Mijin, i Yoongi působil spokojeně.

„Takže..." nejistě jsem se na něj otočil. Stáli jsme uprostřed davu a hleděli k pódiu, přestože jsme kvůli konfetám a zdviženým rukám některých podporovatelů výherního páru nic moc neviděli. „Co teď?"

„Co jako?" Yoongi mi věnoval zmatený pohled.

„No, já nevím... myslel jsem, že se třeba chceš opít, nebo se sjet na záchodech," vyznělo to spíše jako otázka, jelikož jsem vůbec nedokázal odhadnout, co má v plánu.

„Ani ne, ale klidně si něco dej," kývl na mě. Pak odvrátil svůj zrak zpět k pódiu.

Stál jsem vedle něj několik dalších minut a nevěděl co se sebou. Netušil jsem, jestli chce, abych zůstal, nebo jestli se snažil diplomaticky naznačit, abych odešel. Několikrát jsem se podíval na něj a pak zase před sebe. Když jsem od něj asi pošesté odvrátil zrak, konečně mě to napadlo!

„Chceš, abych tady stál a nic neříkal?" ani jsem se na něj nepodíval, abych se ujistil, že mě přes hudbu a jekot studentů slyší.

Na moment jsem si však pomyslel, že ten, kdo blbě slyší, jsem já, jelikož nepřicházela žádná odezva. Když jsem se poté otočil Yoongiho směrem, byl pryč. Rozhlížel jsem se na všechny strany, ale nikde jsem ho neviděl.

Ani jsem předtím nezaznamenal, že si z ruky sundal provázek, kterým nás předtím tak nemotorně spoutal k sobě. Bylo to zvláštní, ale takový už koneckonců můj život byl. Nikdy jsem pořádně nepochopil smysl podobných akcí, vždycky jsem hudbu poslouchal tak nahlas, až mi začaly krvácet uši, protože jedině tehdy jsem dokázal pochopit, co to znamená cítit se „naživu", můj jedinej opravdovej kámoš byl Namjoon, protože ostatní mi nedokázali vylíčit smysl života ve dvou větách, a...

Sakra to mě tady fakt nechal?!

~ ZELENÁ ~

Nevím, co dělal Yoongi potom, co se vytratil, ale já si afterparty náramně užil. Vlastně to byl určitý projev vzdoru. Chlastal jsem tak moc, jako bych se snad následujícího dne hodlal Yoongimu pochlubit, s jak skvělou kocovinou jsem se probudil. Chtěl jsem, aby věděl o jak skvělou společnost přichází.

Kalil jsem s takovou vervou, že jsem se místo postele probudil na podlaze v kuchyni. V bytě své spolužačky. V úplně jiným městě.

To bylo to první, co jsem si po probuzení uvědomil. Následně jsem si taky uvědomil, že by nebylo příhodné vyzvracet se přímo na koberec, na kterém jsem spočinul, a tak jsem vyrazil rovnou do koupelny, přestože jsem neměl sebemenší ponětí o tom, kde se nachází. Během svého bloudění jsem narazil na několik dalších studentů válejících se na zemi.

Všechno v tom domě bylo laděno dozelena. Dokonce i skla oken měla zelený nádech a kvůli enormnímu množství rostlin jsem měl pocit, že se nacházím spíš ve skleníku než v rodinném domě.

Když jsem posléze konečně našel koupelnu na konci chodby, zjistil jsem, že záchod je již obsazený. Spatřil jsem Namjoona, jak křečovitě svírá záchodovou mísou, a nezdálo se, že své stanoviště hodlá v nejbližších chvílích opustit. Proto jsem se rozhodl změnit plány a místo záchodové mísy jsem se naklonil nad umyvadlo.

Opláchl jsem si obličej studenou – a především nazelenalou – vodou a znovu se podíval na Namjoona, který působil zničeněji než já. Taky mi věnoval pohled, a tak jsme na sebe chvíli jen tak mlčky čuměli, protože nám bylo moc špatně na to, abychom se jeden druhého vyptávali na „co, jak a proč".

Nakonec to byl k překvapení nás obou on, kdo prolomil poklidné ticho panující v místnosti. „Co to je?" mávl rukou tak malátně, že jsem nedokázal rozklíčovat, na co naráží.

„Co jako?"

„Tvoje zápěstí," upřesnil.

„Jo, tohle..." shlédl jsem na červený provázek, na který jsem vlivem alkoholu již zapomněl. „Nic," vrtěl jsem hlavou, „jenom blbej nápad."

Namjoon pokýval hlavou. „Chodíte spolu?" vypadlo z něj, přestože odpověď byla jasná.

„Ten večer jsem se s ním bavil poprvé," zdůraznil jsem. „Jen se chtěl pomstít své ex, tvojí přítelkyni. Teda, pardon... tvojí spřízněné duši," teatrálně jsem zamával rukama ve vzduchu, načež jsem rozmotal uzel na svém zápěstí. „Takže ne, o nic nešlo. Jenom jsem se nudil," vysvětlil jsem a zahodil provázek do koše vedle umyvadla. Namjoon si mě mezitím znepokojeně prohlížel. „Co?" chtěl jsem vědět, co se mu honí hlavou.

„Já jen..." načal Namjoon, avšak pak se znovu naklonil nad záchodovou mísu a mně došlo, že tento rozhovor budeme muset dokončit jindy.

Několik následujících dní jsem se nemohl zbavit pocitu, že moje zápěstí cosi svazuje. Jakmile jsem se na něj ale podíval, pocit odezněl. Na mé holé kůži nezbylo nic. Ani vlákno červeného provázku, tak proč? Sakra proč?

Koncem týdne jsem začal být nesvůj. Paranoidně jsem kontroloval svou ruku každých deset minut, neschopen myslet na cokoliv jiného než na pocit nitě zařezávající se čím dál tím hlouběji do mé kůže.

Myslím, že Namjoon poznal, že něco není v pořádku, ale radši se nevyptával. Vlastně jsem byl fakt rád, protože netuším, co bych mu řekl. Že si asi brzo amputuju ruku? Že nedokážu fungovat jako normální člověk, protože mě děsí jen pomyšlení na slovo „osud"? Že jsem se dočista zbláznil?

Tak či tak, pocit sevřeného zápěstí neustupoval. Právě naopak. A jednoho dne – když jsem právě vylezl ze sprchy v naději, že jsem si konečně vyčistil hlavu – jsem na svém zápěstí spatřil uzoučkou červenou nitku.

Šokem jsem odhodil ručník, kterým jsem si sušil vlasy, na zem. „Co to je?!" vyšiloval jsem. „Ne, ne, ne, ne!" Několikrát jsem hystericky přešel po místnosti, než jsem se odvážil nit sundat. Nicméně, jakékoliv pokusy o „vzepření se osudu", jak by to nejspíš nazval Namjoon, byly marné.

„Huh?" vyjevil jsem se, když jsem nebyl schopen nit uchopit. Vždy jakoby prošla skrz mé prsty. „Argh!" vší silou jsem se snažil nit sundat, protože jsem se odmítal smířit s... se svým osudem? Ah, to zní fakt příšerně.

To ale nic nemění na tom, že je to pravda. Nesmířený s osudem – a hlavně sám se sebou – jsem mlátil hlavou o studené kachličky na zdi, aniž bych se odvážil podívat na své zápěstí. Naznal jsem totiž, že radši popřu celou svou existenci, než abych přijal něco tak ponižujícího, jako je osud.

Hleděl jsem na svůj odraz v zrcadle a ptal se sám sebe, kde se stala chyba. Myslel jsem, že tohle nejsem já. Však víte – zamilované řečičky, propletené prsty na rukou a sladké úsměvy. Všechno to působilo až moc uměle. Na světě přeci musí existovat něco víc než kýčovitá romantika! Tedy... asi.

Sice jsem neznal odpovědi na všechny otázky, které se mi ten večer honily hlavou, zato jedno bylo zcela jasné. Jsem prokletej. Odteď už navždy. Na věky věků. Do konce svýho nekonečnýho života.

~ ŠEDÁ ~

Ve škole jsem se snažil tu ohavnost skrývat. Naštěstí bylo moje sako od školní uniformy o číslo větší, tudíž rukávy zakryly vše, co bylo třeba.

Zbývalo tedy jediné – najít osobu, se kterou jsem propojen. Navždy. Ach, vždy když jsem na to pomyslel, polil mne studený pot. Nikdy jsem věci neplánoval, natož abych přemýšlel nad budoucností nebo – ještě hůř – nad něčím, jako je „navždy".

Vždy, když jsem se ve škole procházel po chodbách, snažil jsem se vyzkoumat, zda mě nit zavede k osobě na druhém konci. Nic takového se ale nestalo, jelikož nit nedosahovala ani ke konci mého prostředníčku.

Nedávalo mi to smysl. Něco bylo špatně. Ne že bych se o nit osudu zajímal víc, než bylo nezbytně nutné, avšak cosi ve mně mi napovídalo, že takto komplikovaný by osud – a láska s ním spojená – být neměl.

Po měsíci neúspěšného bádání jsem se pomalu začínal smiřovat s holýma faktem, že mi není souzeno najít svou „spřízněnou duši", když vtom jsem pocítil povědomé zatahání za zápěstí. Podobné jsem cítil i tehdy na plese, když mě Yoongi odtáhl ze sálu.

Ovšem tentokrát byl tah méně násilný. Přesto jsem se nedokázal ubránit, a tak mi nezbylo nic jiného, než následovat svou ruku, která udávala směr.

Nakonec jsem skončil v zapadlé učebně na konci chodby. Myslel jsem, že zde probíhají zkoušky školního sboru, ale pavučiny na skříních a prach na hudebních nástrojích, které byly rozestavěné všude možně po místnosti, naznačovaly něco jiného.

V učebně panovalo přítmí, jelikož několik oken bylo zastíněno kartonovými krabicemi. Odhadoval jsem, že krabice samotné sloužily jako materiál pro výrobu kulis, které sbor využíval při představeních, avšak než jsem se stačil pořádně rozhlédnout, za mými zády se ozvalo: „Hledáš něco?"

Poděšeně jsem se otočil za známým hlasem. „Yoongi?" vyjevil jsem se. „Co tady děláš?"

„To bych se měl ptát já tebe," opáčil Yoongi odměřeně. V rukou držel noty a bubenické paličky, jeho školní uniformě chyběla kravata a bílou košili měl rozepnutou o knoflík víc, než povoloval školní řád. Nedokázal jsem však odhadnout, zda to byl záměr, nebo měl jen naspěch a na detaily nehleděl. „Sem můžou jenom členové školního sboru," upozornil mě.

„Myslíš si, že jsem sem snad přišel krást?" musel jsem se zasmát. „Co to vůbec je? Myslel jsem, že zkoušíte tady."

„Teď už ne," zavrtěl hlavou. „Na začátku novýho školního roku jsme se přestěhovali do větší učebny. Tato slouží už jenom jako sklad," prošel kolem mě a zastavil se až u několika kytar stojících v rohu místnosti. Chvíli na ně zadumaně koukal, jako by se nemohl rozhodnout, až se nakonec otočil na mě. „Můžeš mi pomoct?" nervózně si skousl spodní ret.

„Eh, jo, jasně," vysoukal jsem ze sebe. „S čím přesně?"

„Mohl bys to vzít?" ukázal na jednu kytaru, načež sám popadl druhou a vydal se ke dveřím.

Napodobil jsem jeho počínání a následoval jej. Kráčel jsem kousek za ním, a tak jsem mohl pozorovat, jak se přede mnou postupně vykresluje nit, která se táhla od mého zápěstí až k tomu jeho.

„Sakra," procedil jsem skrz zuby a rychle se otočil, abych zkontroloval, že nás nikdo nevidí. To poslední, co jsem potřeboval, bylo, aby se to rozkřiklo. Vždyť to ani nic neznamenalo. Nemiloval jsem ho a on nemiloval mě, v podstatě ani nebylo, o čem mluvit. I přesto jsem ale nemohl dopustit, aby nás takto viděl zbytek sboru, a tak jsem se rychle snažil vymyslet nějakou výmluvu, abych se co nejrychleji dostal pryč.

On se za mnou znepokojeně ohlédl. „Co?"

„Já... ehm..." vyšiluju. „Slíbil jsem Namjoonovi, že se potkáme před školou. Nejspíš už na mě čeká, tak... zvládneš to beze mě?" zeptal jsem se, ale na odpověď jsem nečekal. Prostě jsem mu vnutil kytaru a bylo mi úplně jedno, jestli ji třeba upustí a rozbije. Nevšímal jsem si ani jeho nechápavého pohledu a se slovy: „Měj se," jsem se vypařil z jeho dohledu.

Já vím, já vím, zpanikařil jsem. Jako vždy. To jsem celej já – utíkám od svých problémů místo toho, abych je řešil. Jak typické.

Ne že bych to ale hodlal měnit, proto jsem se Yoongimu začal vyhýbat. A nutno podotknout, že se mi to dařilo. Sakra, byl jsem v tom tak dobrej, že jsem na moment uvěřil, že jsem přechytračil samotný osud.

Užuž jsem si myslel, že mi to projde, jenže když jsem Yoongiho nevídal ve škole, začali jsme na sebe narážet venku. V obchodě. V metru. V lékárně. VŠUDE!

Potkávali jsme se tak často, že jsem se zdráhal byť jen vynést odpadky před dům, poněvadž jsem se bál, že na mě Yoongi vyskočí ze křoví.

Byl jsem natolik rozhozený, že jsem přestal být obezřetný, a tak jsem do něj jednoho dne omylem vrazil ve škole na schodech. Než jsem stačil jakkoliv zareagovat, on byl první, kdo se omluvil, přestože jsem očividně byl já ten, kdo nedával pozor na cestu.

„Jsi v pořádku?" ujišťoval se.

Nedokázal jsem tam jen tak stát a tvářit se, jakoby se nic nedělo. Proto jsem vyřkl prosté: „Ne," a popadl jsem ho za zápěstí. Zrovna probíhala obědová pauza, a tak jsem jej dotáhl do jedné z prázdných učeben.

„Co to děláš?" bránil se, takže jsem jeho ruku sevřel pevněji. „Hej, posloucháš mě vůbec?!" stěžoval si dál.

„Musíme si promluvit," zavelel jsem, když jsem se konečně zastavil a pustil ho.

„O čem jako?"

Sakra, měl jsem toho jeho ksichtu, kterej jsem vídal doslova na každým rohu, plný zuby. „O tomhle!" nasupeně jsem si vyhrnul rukáv saka i košile a ukázal mu své zápěstí.

„Huh?" on na mě čučel jako na debila, proto jsem to stejné udělal i s jeho oblečením.

„Vidíš?" přidržel jsem naše propojená zápěstí u sebe.

Yoongi vyvalil oči a párkrát zamrkal, jako by se ujišťoval, že to, co vidí, není pouhá halucinace. Potom však jeho prvotní překvapení vystřídalo pobavené nadzvednutí koutků, což mě naštvalo ještě víc.

„Tobě to přijde vtipný?!" vypěnil jsem.

On zůstával klidný. „Hm, přijde mi to absurdní," připustil, aniž by ho opustil úsměv. Zdálo se, že se dobře baví.

„A mně zas přijde, že se k sobě nehodíme," poznamenal jsem trpce. „Copak ti to vůbec nedochází?! Musíme se té pitomé nitě zbavit dřív, než si toho někdo všimne!" trval jsem na svém.

„No, dobře," přikývl Yoongi, nyní již o kapku seriózněji. „Ale jak to chceš udělat?" nechápal. „Nit osudu nejde jen tak přetrhat."

„Já vím!" odsekl jsem příkře. „Ale s těma našima je očividně něco špatně. Nebo jsi do mě snad zamilovanej?" nadzdvihl jsem obočí.

Yoongi uhnul pohledem a ruce si založil na prsou. „Ne. Jasně že ne," ušklíbl se.

„Fajn," přikývl jsem, „v tom případě půjdu za školním doktorem," rozhodl jsem. „Hádám, že bude vědět víc než my." Chtěl jsem ho obejít, ale on mě popadl za zápěstí.

„Cože?!" vytřeštil zrak. „To nemůžeš!" naléhavě vrtěl hlavou.

„Co? Proč ne?" setřásl jsem ze sebe jeho sevření.

„Já..." Yoongi provinile sklopil zrak z podlaze. „Koupil jsem tu nit od Seokjina," vypadlo z něj.

Mě však zajímalo: „Kdo je sakra Seokjin?" To jméno jsem slyšel prvně.

„Školní dealer," objasnil Yoongi potupně.

„Dealer?" nijak mi to nesedělo. Měl jsem zato, že znám všechny studenty, kteří prodávali trávu. Že by byl Seokjin nováček v oboru?

Yoongi nejspíš poznal, co se mi honí hlavou, proto dodal: „Nedealuje drogy."

„Huh?"

„Prodává nitě osudu."

„COŽE?!" vyjekl jsem.

Yoongi mi pohotově zakryl pusu rukou, protože z pochopitelných důvodu nechtěl, aby nás kdokoliv zaslechl.

Pohoršeně jsem odlepil jeho dlaň od svého obličeje a dopáleně jsem na něj – tentokrát již potichu, přiškrceným hlasem – vyjel: „Cože? Přivázal jsi nás k sobě skutečnou nití osudu a nic jsi mi neřekl?!" propaloval jsem ho pohledem.

„Myslel jsem, že to víš," bránil se Yoongi a trochu se odtáhnul. „Přece sis nemyslel, že by nás nechali soutěžit, kdybych použil obyčejnej provázek," snažil se mě přesvědčit o tom, že je to moje chyba.

„Ale... u přihlášek do soutěže seděl Stanley," pípl jsem na svou obranu.

„To, že je starej, ještě neznamená, že je úplně blbej," poznamenal Yoongi.

„Na rozdíl ode mě, že?!" prskl jsem podrážděně.

„C-Co? Ne, já..."

„Copak ti nedochází, jak zvracený to je?!" musel jsem křečovitě svírat roh stolu, o který jsem se opíral, abych mu jednu nevlepil. Nebo abych nevlepil sám sobě. Byl jsem neskutečně naštvaný, ale nedokázal jsem se rozhodnout, na koho z nás se zlobím víc.

„Nenapadlo mě, že to bude fakt fungovat," vymlouval se.

„Taky že to nefunguje!" rozkřikl jsem se. „Nejradši bych ti totiž chrstl vařící vodu do ksichtu! Přijde ti to snad jako projev lásky?" odfrkl jsem si.

Yoongi spojil rty v úzkou čárku a založil si ruce na prsou. Poodstoupil o krok vzad, načež ke mně po krátké pomlce vzhlédl se slovy: „Tak fajn, co chceš, abych udělal?"

„Zaprvé," výhružně jsem vztyčil ukazovák do vzduchu, „mi nelez na oči. Zadruhé najdi způsob, jak nás tohohle," zamával jsem mu svým zápěstím před obličejem, „zbavit."

Po těchto slovech jsem ho již doopravdy obešel a zamířil ven z místnosti. Ve futrech dveří mě však zarazilo chabé: „A když selžu?"

Udiveně jsem párkrát zamrkal a věnoval mu pohled, který znamenal, že slova jako „prostě to nejde" neberu jako odpověď.

Nicméně, on pokračoval: „Co když neexistuje způsob, jakým se od sebe odpoutat? Co když tohle prostě je náš osud?"

Chtěl jsem odseknout, že na povídačky o osudu nevěřím, jenže to už nejspíš sám pochopil. Proto ze mě vypadlo ostré: „Tak se připrav na doživotní muka, protože neexistuje ani nula celá jedna procentní šance, že bych se do tebe zamiloval."

~ ČERNÁ ~

Jelikož jsem Yoongimu nevěřil, že doopravdy začne situaci řešit, vzal jsem věci do vlastních rukou a jednoho odpoledne zamířil za Seokjinem. Vlastně nebylo vůbec těžké ho najít, kupodivu se zdálo, že jej zná polovina školy. Argh, to všichni tak zoufale touží po naprogramované lásce?

Bylo již dávno po obědové pauze, avšak Seokjin vysedával se svými kumpány v jídelně. Zrovna se něčemu synchronizovaně zasmáli, když jsem za nimi přišel s kamenným výrazem ve tváři.

„Ty jsi Seokjin?" promluvil jsem na toho, kdo jako jediný seděl místo lavičky na stole. Vlasy mu padaly do očí a rukávy od saka měl vyhrnuté k loktům, takže šlo vidět, že jeho zápěstí nezdobila nit osudu. Šťastlivec, pomyslel jsem si předtím, než úsměv údajného Seokjina povadl a on si mě tázavě přeměřil od hlavy k patě.

„To záleží na tom, co chceš," pronesl neurčitě po chvíli s rádoby tajuplným mrknutím.

Já ale neměl čas ani náladu na zbytečný kecy, a proto jsem se rozhodl: „Budu to brát jako ano."

Seokjin si povzdechl. „Ah, tak fajn. Kdo jsi a co chceš?" zeptal se nezaujatě. „Doufám, že přicházíš s nějakou libůstkou. Nemám rád, když někdo plýtvá mým časem, víš?"

„Dovolíte?" rozhlédl jsem so po ostatních ve snaze naznačit, že chci, aby odešli.

Chvíli bylo ticho, dokud na ně Seokjin nekývl. Až na jeho povedl se všichni zvedli a vytratili se z našeho zorného pole. Přišlo mi to celkem úsměvné. Hrají si na gang, nebo co?

„Tak to vyklop," pobídl mě Seokjin a mírně se ke mně naklonil tak, že si zapřel ruce o stehna.

Já se naposledy rozhlédl okolo a následně si mírně nadzvedl rukáv košile, pod kterou vlála tenká červená nit.

Seokjin na ni nehybně hleděl. Pak se mi podíval do očí a trochu zmateně řekl: „Ehm, gratuluju."

„Ne, ne, ne, ty to nechápeš," zavrtěl jsem hlavou a nit osudu opět zakryl bílou látkou. „Něco je s ní špatně."

„A mně to říkáš, protože...?" snažil se pochopit situaci.

„Protože jsem ji koupil u tebe." No, skoro.

Seokjin se zamračil a znovu si prohlédl můj obličej. „Sorry, nevzpomínám si," pokrčil rameny. „A navíc," podotkl, „reklamace nepřijímám."

„Nechci po tobě vrácení peněz, chci, abys mě toho zbavil," opáčil jsem.

„To stále spadá pod pojem ‚reklamace'," rozverně mě cvrnkl do nosu. Já nespokojeně ucuknul a on pokračoval: „Promiň, jakže se jmenuješ? Tvůj obličej mi nic neříká."

„Hoseok," jen co jsem vyslovil své jméno, v Seokjinově doteď poklidném výrazu se cosi hnulo. Já však nedokázal rozklíčovat, co se mu honí hlavou.

„Jo, tak ty jsi Hoseok?" zopakoval obezřetně. Pak zničehonic seskočil ze stolu tak, že mi nyní skoro dýchal do obličeje. „Víš, že lhát se nemá, že?"

„Huh?" nechápal jsem, na co naráží.

„Ta nit osudu," opovržlivě zacloumal ve vzduchu s mým zápěstím. „Nekoupil jsi ji ty, nýbrž ten, kdo na tebe čeká na druhé straně," zazubil se úlisně, zatímco se s rukama za zády procházel po místnosti.

„Znáš Yoongiho?" nakrčil jsem obočí.

„Jestli znám Yoongiho?" zopakoval pobaveně. „No, jasně, zrovna včera se u mě stavil. Věřil bys, že po mně chtěl úplně to stejný, co ty?" zasmál se se zavrtěním hlavy. „Jak už jsem ale říkal, reklamace..."

„Nepřijímáš, jo, to už mi došlo," dořekl jsem za něj a protočil oči. „Můžeš mi teda aspoň říct, proč to sakra nefunguje?!" zvýšil jsem hlas, jelikož mi začínaly docházet nervy.

„Není to očividný?" smál se dál. „Prodal jsem tvé životní lásce vadný zboží."

Neubránil jsem se opětovnému protočení očí. Seokjin očividně věděl, jak někoho vyvést z míry, avšak já stále chtěl znát odpověď na: „Proč? To ho nesnášíš natolik, že musíš kurvit život i mně?"

„Nevěděl jsem, komu Yoongi plánuje svěřit druhej konec," bránil se. „Jenom jsem se chtěl trochu pobavit," tvrdil. „Copak?" popošel ke mně blíž a chytil mě za bradu, čímž mě donutil vzhlédnout. „Ty se snad nebavíš?" uculil se.

„Nešahej na mě!" vytrhl jsem se mu. „Nemůžu uvěřit, že jste oba takoví ubožáci," odfrkl jsem si a zamířil domů. Měl jsem v plánu tam zůstat už navždy, protože se to zdálo jako jediný rozumný řešení. Když nemůžu problém vyřešit, prostě se mi vyhnu. Snadný, ne?

~ BÍLÁ ~

Od dob, co existuje onen vědecký zázrak zvaný „nesmrtelnost", netrvá žádná nemoc déle jak tři dny. I symptomy jsou prý mírnější než kdysi. Proto jsem nechápal, co se to se mnou děje, když jsem již druhým týdnem ležel doma v horečkách.

Můj otec odcestoval na služební cestu do města vzdáleného pět set osmdesát tři kilometrů přesně, tudíž nebyl nikdo, kdo by mě donutil jít k doktorovi. Tedy až do chvíle, kdy...

Stojím před tvým barákem, napsal mi Namjoon začátkem třetího týdne mé školní absence. Počítám do deseti, pak k tvýmu oknu lezu po stromě, dodal, když jsem si jeho prvotní zprávu pouze zobrazil.

Když Namjoon naposledy lezl po stromě, zlomil si obě nohy. Jistě, do pár hodin byl opět zdravý jako rybka, avšak já ho jakožto správný kamarád chtěl ušetřit bolesti. Přeci jen stačilo, že je nemohoucí jeden z nás.

Vyhrabal jsem se proto zpod peřiny, kterou jsem si následně hodil přes ramena, a vydal se mu naproti.

První, co z Namjoona šokovaně vypadlo poté, co jsem otevřel dveře, bylo: „Do prdele, co se ti stalo? Vypadáš, jako by tě přejel náklaďák!" přeháněl.

„Díky, kámo," přikývl jsem místo pozdravu a pustil ho dovnitř.

„Proč jsi mi nenapsal? Očividně potřebuješ pomoc," lamentoval, zatímco jsme mířili do obýváku, ze kterého se za těch několik dnů stala marodka. Na stole se válela tři plata bílých pilulek proti bolesti hlavy a v televizi zrovna hrál seriál z nemocničního prostředí – hm, jak příhodné.

„Jediný, co potřebuju, je, abys tolik nehulákal," opravil jsem ho. „Třeští mi z tebe hlava."

„No, jo, promiň," zašeptal. Pak pohodil svůj batoh na stůl a rozvalil se na gauč mezi haldu posmrkaných kapesníků.

„Přišel jsi se podívat na seriál?" nechápavě jsem se posadil vedle něj, zatímco on zaujatě pozoroval televizi. „Pokud sis nevšiml, mám tu zrovna něco rozpracovanýho, tak..."

„Ne, proto jsem nepřišel," skočil mi náhle do řeči, což se mu nepodobalo.

„Tak proč jsi tady?" moje otázka zněla otráveněji, než jsem původně zamýšlel.

„Víš, já... napadlo mě, že by sis možná mohl chtít promluvit o..." nervózně uhnul pohledem. „Však víš, o tom plese a..."

„Vždyť jsem ti říkal, že o nic nešlo," snažil jsem se to rychle zakecat.

„Vážně?" Namjoon mi nevěřil. „Tak co ta nit na tvým zápěstí?"

„Cože?!" málem mi zaskočil čaj, ze kterého jsem právě upíjel. „J-Jak...?!" ani jsem nebyl schopen sestavit smysluplnou větu. Musel jsem působit fakt pateticky.

„Ráno po plese," objasnil Namjoon, ale já si stále nedokázal spojit dvě a dvě dohromady. „Potkali jsme se v koupelně," dodal proto.

„Cože?" vydechl jsem znovu. „To není možný! Já sám si toho všiml až několik dní po školním plese," zarputile jsem vrtěl hlavou.

„No, to mi tak nějak došlo," přiznal Namjoon rozpačitě. „Sice jsem měl kocovinu, ale i přesto mi došlo, že bys nebyl tak v klidu, kdybys viděl to co já."

„Proč jsi nic neřekl?" zajímalo mě.

„Nechtěl jsem tě děsit."

„Nejsem vyděšenej," oponoval jsem.

„Vážně?" Namjoon na mě vytasil pohled, který naznačoval, že mě má dávno celého přečteného. „Tak proč se schováváš doma místo toho, abys chodil do školy?"

„Pokus jsi mi přišel vyčítat, že se schovávám před osudem, tak můžeš rovnou zase odejít. Nemám na tvoje moudra..."

„Takže přiznáváš, že se schováváš před osudem?" pousmál se Namjoon triumfálně.

„Jdi do háje," vzal jsem ho po hlavě polštářem, a tak mi spadla deka z ramen. Jelikož jsem na sobě měl volné triko s krátkým rukávem, naskytl se mi tak pohled na to, čemu jsem se doteď úspěšně vyhýbal.

Chvíli jsem si své zápěstí prohlížel, což upoutalo Namjoonovu pozornost. „Takže?" vrátil mě zpět do reality. „Co budeš dělat? Přece tu nemůžeš navždy sedět a utápět se v sebelítosti."

„Vlastně jsem přesně to měl v plánu," přiznal jsem.

„Ale co Yoongi?" namítl Namjoon, jako by mu na něm snad záleželo.

„Co s ním?" nechápal jsem.

„Nenapadlo tě, že se třeba taky trápí?" nadhodil. „Poslední dobou je jako tělo bez duše. Vždycky, když ho potkám na chodbě, tak..."

„Ježiš, hlavně prosím neříkej, že ho lituješ, pokud nechceš, abych se tady poblil," varoval jsem ho.

Namjoon se uchechtl. „Jen jsem chtěl říct, že je na tom podobně jako ty."

„No a? Má, co si zasloužil," trval jsem na svém.

„Cože?" zarazil se. „Myslel jsem, že..."

„Tak to sis myslel špatně. Náš románek se totiž spíš podobá noční můře než sladkýmu snu."

Namjoon na mě stále civěl jako na zjevení. Nedivil jsem se mu. Bylo pochopitelné, že nechápal, proč nejsem až po uši zamilovaný. A upřímně? To jsme byli dva.

Povykládal jsem mu tedy všechno od plesu, přes Seokjina až po mou absolutní stagnaci. Namjoon se nestačil divit tomu, co slyší. Samozřejmě jsem od něj jako vždy chtěl slyšet jednu z jeho moudrých rad, avšak jsem tušil, že tentokrát si ani on nebude vědět rady.

Mé obavy se naplnily ve chvíli, kdy jediné, co po mém sáhodlouhém monologu Namjoon prohlásil, bylo: „No... a jsi v ***."

~ ŽLUTÁ ~

Po měsíci trčení doma jsem musel naznat, že má Namjoon pravdu. Schovávat se doma je zbabělost. Navíc se vrátil můj otec, tudíž další ulívání se ze školy nepřicházelo v úvahu. Mé první kroky však nemířily do školy, nýbrž k Yoongimu domů. Zjistit, kde bydlí, bylo totiž až směšně jednoduchý.

Zjisti, kde bydlí Yoongi, napsal jsem Namjoonovi v polovině čtvrtého týdne svého marodění.

Namjoon nadšeně odpověděl: Konečně jsi sebral odvahu a jdeš si s ním promluvit?!

Prostě to udělej, byla má jediná odpověď.

Netrvalo ani pět minut, než Namjoon došel do školní knihovny, kde ze Stanleyho vypáčil vše, co jsem potřeboval vědět. Za půl hodiny už jsem tak stál před jedním z postarších domů na okraji města a s každým dalším krokem jsem cítil, jak se mi vrací síla a jak ustupuje bolest hlavy a kloubů. Že osud dokáže být krutý, jsem věděl, avšak až nyní mi začínalo docházet, kam až je schopen zajít. Vlastně bylo tak snadné se mu podbízet – žádné horečky, žádné ponuré myšlenky, všechno se najednou zdálo perfektní. Avšak já se nechtěl nechat tak rychle zviklat.

„Hoseoku?" Yoongi vyvalil zrak, když mě spatřil. „Co tady děláš? Jak jsi vůbec věděl, kde...?"

„Mám svoje zdroje," uvedl jsem, aniž by mě zajímalo, jak si to vyloží. „Jsi doma sám?" zajímalo mě.

„J-Jo," jeho odpověď zněla spíš jako otázka. Nejspíš ještě stále nevěřil, že před ním skutečně stojím.

„Paráda, musíme si totiž promluvit," kývl jsem na něj a bez dovolení vešel dovnitř. „Hm, pěknej obraz," prohodil jsem, aby řeč nestála, zatímco jsem bezmyšlenkovitě pokračoval jednou z chodeb.

Yoongi mě celý rozčarovaný následoval. „Hej, kam jako jdeš?!"

„No, jo, promiň, ani jsem se nezeptal," prudce jsem zastavil a otočil se na něj. „Pozveš mě na čaj?" párkrát jsem na něj zamrkal.

On mi na oplátku ukázal prostředníček, avšak i přesto mě posléze dovedl do kuchyně. „Mátovej, nebo ovocnej?" protočil oči, když jsme stanuli před kuchyňskou linkou.

„Horká voda postačí," odvětil jsem.

„He?"

„Však víš, pořád mě to nutkání jaksi nepřešlo," ušklíbl jsem se nad představou, že teď opravdu zapne konvici jen proto, abych mu následně mohl chrstnout vařící vodu do obličeje.

„Moc vtipný," opáčil ironicky. „Tak proč jsi přišel?"

„Spíš bych se měl ptát já tebe, proč jsi nepřišel," opravil jsem ho.

„Co?"

„Myslel jsem, že najdeš způsob, jak nás od sebe odpoutat," připomněl jsem.

Yoongi se ušklíbl. „Promiň, ale tohle není něco, co by se dalo během pěti sekund najít na netu."

„Už uplynul měsíc," upozornil jsem ho.

„Hm, uplynul měsíc a co?" rozhodil rukama. „Čekal jsi, že ti odpověď spadne do klína?"

„Dlužíš mi to," vyhrkl jsem. „Copak tě ani trochu nesžírá svědomí za to, že jsi mě do toho uvrtal?"

„Do ničeho jsem tě neuvrtal," vrtěl hlavou. „Sám jsi tehdy souhlasil."

„Protože jsem kurva nevěděl, že použiješ pravou nit osudu!" frustrovaně jsem si ťukal prstem o čelo. Pak jsem se rozhlídl po místnosti, až můj pohled nakonec utkvěl na nabroušených čepelích nožů, které se nacházely po mé pravici. Bez přemýšlení jsem jeden z nich popadl a s planoucíma očima se otočil zpět na Yoongiho.

„Hej, hej, co to děláš?" polekaně poodstoupil v domnění, že se jej chystám poranit. Já měl ale na mysli něco jiného.

„Zbavím nás toho propojení jednou provždy," zamanul jsem si a přiložil nabroušenou čepel ke své holé kůži.

„Cože? Ne!" v Yoongim hrklo. „Co tě to popadlo? Přestaň!" vyšiloval, ale já ho nevnímal.

Pomalu jsem zanořil nůž do své kůže, zatímco jsem svůj pohled upíral kamsi k podlaze. Cítil jsem, jak mi po zápěstí stéká pramínek krve a jak se mi ženou slzy do očí. V ten moment se všechno zpomalilo. Jako bychom se najednou ocitli v podělaným filmu. Měl jsem proto pocit, že vteřina, kterou Yoongi potřeboval na to, aby se oklepal a zastavil mě, trvala celou věčnost.

„Přestaň!" opakoval stále dokola, když se mi pokoušel vyrvat nůž z ruky.

„Ne," vydechl jsem neslyšně a ucuknul jsem dozadu, aniž bych pustil rukojeť.

Když jí poté Yoongi znovu zalomcoval ve snaze přivést mě zpět k rozumu, neudržel jsem rovnováhu a svalil se přímo na něj. Místo mého zápěstí se tak nůž zaryl do jeho břicha. Třeštil jsem oči na jeho žlutou mikinu prosakující krví a nevěděl, co si počít.

Yoongi bolestně zaúpěl, neschopen se pohnout či cokoliv říct.

„Pane bože," bylo první, co ze mě vypadlo po vteřině mrazivého ticha. „Sakra, já... nechtěl jsem..."

Yoongi ke mně se zasýpáním vzhlédl. „Já vím... to je dobrý..." mluvil pomalu a dýchal zhluboka.

„Ne, to teda není dobrý!" panikařil jsem. „Musíme okamžitě do nemocnice!" zavelel jsem. Sehnul jsem se k němu, abych mu pomohl vstát, ale on zavrtěl hlavou.

„Co to děláš?" napomenul mě.

„Snažím se ti pomoct."

Yoongi se ušklíbl.

„Co?" nechápal jsem.

„To, že se to za chvilku zahojí, ještě neznamená, že to nebolí," připomněl. „A ty to jenom zhoršuješ, když se mě snažíš zvednout."

„Já... promiň," hlesl jsem. „Ale co teda chceš, abych udělal? Přece tě tady takhle nenechám."

„Musíš to vyndat," prohlásil s ledovou vážností.

„Cože?! Já?" zhrozil jsem se. „To rozhodně ne, co když ti ublížím ještě víc?"

„Myslím, že o moc horší už to být nemůže," neodpustil si Yoongi úsečnou poznámku.

Já jsem jen mlčky přikývl a naklonil se k němu. Opatrně jsem uchopil nůž a nejistě se na něj podíval. „Můžu?" čekal jsem na svolení.

„Hm," Yoongi nejistě přikývl.

„Tak fajn," snažil jsem se uklidnit sám sebe a pomalu začal tahat směrem k sobě.

Když Yoongi poprvé zařval bolestí, okamžitě jsem nůž zase pustil, avšak on mě propálil pohledem. „Tak dělej!" naléhal s obličejem zkrouceným v bolestné grimase.

Napodruhé jsem se proto již jeho nářky snažil vytěsnit z hlavy a co nejrychleji jsem z jeho břicha vyndal nůž, který jsem odhodil na studenou podlahu tak, že na ní utkvěly kapky krve.

Yoongi se zmoženě zapřel zády a stěnu, a tak jsem jej napodobil. Chvíli bylo ticho. Já nevěděl co říct a on rozdýchával bolest, kterou jsem mu způsobil.

Nakonec to byl on, kdo prolomil ticho: „To mě tolik nenávidíš?"

„Ne," vyhrkl jsem až moc rychle na to, aby to mohlo vyznít jako seriózní odpověď.

„Nelži," napomenul mě proto.

Zhluboka jsem se nadechl a promnul si spánky. „Není to tak, že bych tě nenáviděl... jenom..."

„Jenom?" otočil se na mě, když jsem dlouho nenacházel správná slova.

„Jenom jsem si osudovou lásku představoval trochu jinak," přiznal jsem nakonec popravdě.

„Hm, tak to jsme dva."

„Co budeme dělat?" zeptal jsem se po krátké odmlce.

„Pokud je ti to tolik proti srsti, najdu způsob, jak nás toho zbavit," nadhodil.

Já ale zavrtěl hlavou. „To nemusíš."

„Nemusíš se se mnou bavit jenom proto, že se cítíš provinile," podotkl Yoongi. „Hele," vyhrnul si mikinu, aby mi ukázal, že mu na břiše nezůstala ani malá jizva, „jsem v pohodě."

„A taky celkem fešák..." uvědomil jsem si, když jsem si nyní prohlížel jeho profil více zblízka. Ani nevím, proč jsem to řekl nahlas.

„Prosím?" Yoongi překvapeně zamrkal, což bylo – samozřejmě velice objektivně vzato – celkem roztomilé.

„Promiň, já..." rozpačitě jsem si prohrábl vlasy a začal se sbírat zpět na nohy. „Myslím, že jsem prodělal pořádnej šok, nevím co plácám."

Yoongi se pousmál. „Jo, jasně."

„Tak já už asi..." tápavě jsem poukázal na chodbu, kterou jsme přišli.

„Vidíme se ve škole?" napadlo ho.

„Jo, jasně," přitakal jsem. „Tak zatím," zadrmolil jsem rychle a vytratil se z jeho dohledu dřív, než si stihl všimnout, jak moc se červenám.

~ ORANŽOVÁ ~

V našem městě slunce nikdy nesvítilo příliš jasně. Mohl jsem tak pozorovat pouze oranžový mlhavý opar, zatímco jsem s Yoongim vysedával v parku nedaleko školy. Seděli jsme zády zapření jeden o druhého a filozofovali o životě.

Nebyli jsme do sebe zamilovaní. Určitě ne. Nicméně jsem nemohl popřít, že za posledních několik týdnů mi přirostl k srdci více, než bych čekal. Nechtěl jsem však nad svými pocity příliš přemýšlet, natož se jimi řídit více, než bylo nezbytně nutné.

Nejspíš to byla právě moje tvrdohlavost, co mě drželo zpátky. Chtěl jsem dokázat, že si se mnou osud nemůže jen tak lehce zahrávat. Jenže koho jsem se vlastně snažil obalamutit? Osud? Namjoona, pro něhož byl osud téměř posvátný? Yoongiho, který mě do toho všeho uvrtal? Nebo snad sám sebe?

„Jak myslíš, že tohle všechno skončí?" vyrušil mě Yoongi ze zamyšlení.

„Co jako?" mírně jsem trhl hlavou směrem k zemi.

„Naše životy," upřesnil. „Však víš, co se říká – nic netrvá věčně... asi na tom něco bude," naznal zadumaně po krátké odmlce. „Vždyť i tenhle park je plnej umělých kytek," názorně utrhl jednu, která se nacházela hned vedle deky, na které jsme seděli, „škola je plná robotů a jediný zvířata, který dokáží přežít, jsou ty laboratorní."

„Hm," pokýval jsem hlavou stále lehce nepřítomen, s hlavou kdesi v oblacích. „Pokud... tedy až umřu, nezáleží mi na tom jak, jen prostě... chci, aby to bylo rychlý."

„To asi každej, ne?" uchechtl se a já tak mohl cítit, jak se mu zachvěla ramena.

„A taky," pokračoval jsem, aniž bych si všímal jeho poznámky, „potřebuju vymyslet, co do té doby budu dělat. Nerad bych promarnil veškerej čas, kterej mám."

„Přijde ti, že ztrácíš čas?" překvapeně se ode mě odlepil a otočil se ke mně, aby mi viděl do tváře.

„Co já vím?" pokrčil jsem rameny. „Jen chci říct, že místo toho, abych se věnoval třeba vesmírnýmu programu jako můj otec..."

„Tu sedíš se mnou a zabíjíš čas?" doplnil Yoongi za mě s nadzdviženým obočím.

„Víš, jak to myslím," šťouchl jsem ho s mírným nadzvednutím koutků do ramene.

„Au!" Yoongi se teatrálně svalil na záda a ruku si položil hřbetem na čelo. „Víš, co je podle mě opravdová ztráta času?" nadhodil posléze.

„Co?" shlédl jsem k němu s upřímným zájmem ve tváři.

„Věnovat se něčemu, co tě nebaví," odvětil jednoduše. „Takže by ses měl na nějakej vesmírnej program vykašlat. A navíc... proč bysme vůbec měli něco dělat? Nic na tomhle světě stejně nemá pořádnej smysl," prohlásil zasmušile.

„Proč si to myslíš?"

„Protože je jedno, jestli se snažíš pěstovat víc živých rostlin, nebo se třeba válíš doma a čučíš na strop, víš? Tvůj život to nijak neovlivní. Můžeš žít bez rostlin a stejně tak můžeš zbytek života strávit rozvalenej na gauči, aniž by ses vůbec kdy pohnul. Chápeš, jak to myslím, ne? Ah," Yoongi se s povzdechem převalil na břicho, „sakra, chápeš vůbec, jak těžký je získat motivaci k tomu, abych ráno vstal z postele a něco dělal?"

„Že bys měl dneska jeden z lepších dnů?" popíchl jsem ho s úsměvem.

„Huh?" nechápal, o čem mluvím.

„No, nezdálo se, že by ti dělalo problém sem dneska přijít," objasnil jsem proto. „Dokonce bych si troufal tvrdit, že ses sem skoro až těšil," pověděl jsem s triumfálním úsměvem na rtech.

„To nebylo díky tobě," nezdráhal se mě uzemnit, „ale díky tomuto." Zamával mi květinou, kterou stále svíral mezi prsty, před obličejem.

„Umělá kytka?" pochybovačně jsem nakrčil obočí.

„Není umělá," opravil mě. „Copak ty to necítíš?" ještě jednou mi pořádně zamával kytkou přímo před nosem, jako bych snad věděl, jaký je rozdíl mezi vůní živé a umělé rostliny.

„Ah, dobře, dobře, dej to pryč!" uchopil jsem ho za zápěstí, protože se zdálo, že nehodlá přestat. Zrakem jsem tak zavadil o nit na našich zápěstí, a tak jsem svou ruku raději zase rychle stáhl k sobě.

„Co je? Bojíš se, že někdo uvidí, že jsi do mě zamilovanej?" ušklíbl se Yoongi.

„Drž hubu!" bylo první, co mi prolétlo hlavou. Jenže místo toho ze mě omylem vypadlo zdánlivě neškodné: „A ty?"

~ RŮŽOVÁ ~

Ne, ne, ne! Jdi pryč!

Přesně to jsem si opakoval stále dokola, když jsem zaregistroval Seokjina blížícího se mým směrem. Seděl jsem v jedné z posledních řad koncertního sálu a čekal na začátek představení.

Jdi pryč, jdi pryč, jdi...

„Můžu?" Seokjin ukázal na prázdné sedadlo vedle mě. Na odpověď ale nečekal a rovnou se posadil. Nic jsem neříkal, jen jsem na něj se strojeným úsměvem – a největším sebezapřením – kývl. On sklouzl pohledem k mým dlaním a spokojeně se usmál. „Jsem rád, že vám to klape," uchechtl se při pohledu na růžovou růži v mých dlaních.

„Nechápu, o čem mluvíš," zamračil jsem se. Upřímně jsem si vztah, kde to „klape", jak by řekl Seokjin, představoval dost jinak.

„No, jasně, já zapomněl," uchechtl se. Pak ukazovákem a palcem pravé ruky uchopil ve vzduchu imaginární klíč, zamkl si jím pusu na dva západy a zase jej zahodil. „Neboj, nikomu nic neřeknu," dušoval se.

„Vždyť ani není o čem mluvit," prohlásil jsem odměřeně, což přimělo Seokjina se zasmát. „Co je?" zpražil jsem jej pohledem.

„Jen se mi líbí tvoje vytrvalost," pověděl mi s pohledem upřeným na pódium. „Ale vážně... proč se tomu tolik bráníš?"

„Nebráním."

„Ah, promiň, já málem zapomněl," ušklíbl se Seokjin, „donesl jsi mu růži. Jak šlechetný."

„O co ti sakra jde?" procedil jsem skrz zuby. „Myslel jsem, že nechceš, abychom se dali dohromady. Nebo sis ze mě jenom utahoval a chceš mi tvrdit, že ta věc na mým zápěstí funguje, jak má?" otázal jsem se ironicky.

Seokjin se otočil mým směrem. Chvíli těkal pohledem z mého obličeje na moje zápěstí, až se nakonec zastavil u mých očí. „Je rozbitá," zopakoval to, co mi již kdysi říkal, „pokažená, nefunkční, úplně k hovnu..."

„Fajn, chápu, nemusíš..." podrážděně jsem si založil ruce na prsou.

„Počkej, počkej, nech mě domluvit!" napomenul mě se zdviženým ukazovákem. Pak se ke mně naklonil blíž tak důležitě, jako by se mi snad chystal vyzradit tajemství života a smrti, a pověděl mi: „To, že je nit osudu poškozená, ještě neznamená, že se její fuknce nedá obnovit."

„He?"

Seokjin se odtáhl a uhladil si oblek. „Co?" uchechtl se. „Přece sis nemyslel, že romantický vztahy jsou jen procházka růžovou zahradou," pobaveně vrtěl hlavou. „Víš, možná ti to nedošlo, ale ne každej vztah začíná vášnivým zamilováním."

Ano, vážení, je to tak. To byl ten moment, na který jste celou dobu všichni čekali. Moment, kdy mi Seokjin – ano, slyšíte správně, taky tomu sám pořád nemůžu uvěřit – otevřel oči.

„Já, eh... no, jasně," hlesl jsem. Seděl jsem tam a nevydal už ani hlásku, ale hlavou se mi honilo milion myšlenek. Pohledem jsem hypnotizoval hologramový odpočet zbývajícího času do začátku představení na jevišti a nohou nervózně poklepával o podlahu.

4:32

4:31

Kurva.

4:29

4:28

4:27

Rozhodni se, Hoseoka-ah!

4:25

4:24

Běž tam!

Ty tam chceš jít!

4:21

Ah, sakra, doufám, že Yoongi cítí to, co já, jinak to bude fakt trapný...

~ FIALOVÁ ~

V zákulisí probíhali poslední přípravy hektičtěji, než jsem si představoval. Několik členů školního sboru se řádně rozezpívávalo, spousta lidí se již nesystematicky hrnula ke vstupu na jeviště, zatímco se učitelka ujišťovala, že žádný student nechybí. Zároveň každých pár sekund někoho napomínala a všem kladla na srdce, ať jsou potichu, protože diváci jsou doslova hned za rohem, tudíž by je mohli slyšet.

„Je tu někde Yoongi?" zeptal jsem kluka, který zrovna procházel okolo a cosi si prozpěvoval.

Věnoval mi pohled, který nejspíš znamenal „kdo jsi a co tu chceš?", ale nahlas vyřkl pouze: „Koho?"

S povzdechem jsem se začal prodírat davem, ale nikde jsem ho neviděl. Došel jsem téměř až na samotné jeviště, kde již odpočet ukazoval pouhou minutu. V duchu jsem zanadával.

Argh, co jsem si sakra myslel? Měl jsem radši počkat, až představení skončí a...

„Hoseok-ah?" za mými zády se ozval Yoongiho zmatený hlas.

Nadšeně jsem se na něj otočil. „Tak tady jsi!" radoval jsem se.

„No, jasně," přikývl, „za chvilku začne představení, kde jinde bych byl?" uchechtl se. „Co tady ale děláš ty?" zeptal se.

„Potřebuju ti něco říct," naléhal jsem.

„Teď?" váhavě se podíval na pódium.

„Jo," vydechl jsem rozhodně.

Yoongi se podíval na mě, pak na podium a zase na mě. „Ah, tak pojď," popadl mě za zápěstí a vyvedl mě na chodbu, jejíž stěny i strop byly vymalovány na fialovo. Na rozdíl od vedlejší místnosti tam panovalo poměrně ticho a klid. „Tak to vyklop," pobídl mě a založil si ruce na hrudi. „Fakt doufám, že ti aspoň umřel otec, pokud totiž prošvihnu..."

„Já... já myslím, že tě miluju," skočil jsem mu neomaleně do řeči. Sakra, tohle je to nejmíň romantický vyznání lásky na světě! Měl jsem sto chutí plesknout se do čela za svou nerozvážnost. Možná... Ne! Určitě jsem to měl trochu promyslet předtím, než jsem sem tak bezmyšlenkovitě vrhnul. Jenže už nebylo cesty zpět.

„Cože?" Yoongiho se zarazil. Nejspíš nečekal, že ode mne tato slova někdy uslyší. Ale stalo se. Stáli jsme tam, uprostřed chodby s rekvizitami fialovějšími než zeď samotná, a já pozoroval, jak jeho přísný pohled povadl a vystřídal jej nepatrný úsměv.

„Vlastně jsem ti to chtěl říct už dávno," žvanil jsem dál. „Měl jsem ti to říct už dávno, jen... byl jsem tak zaslepenej a posedlej touhle blbostí," vyhrnul jsem si rukáv od saka, „že mi vůbec nedošlo, že to, co k tobě cítím, by mohlo být skutečný. Že to je skutečný. Myslel jsem, že jde jen o nějakej trik, že jsem jenom očarovanej, že se mnou někdo manipuluje, ale ne!" zavrtěl jsem hlavou. „Zjistil jsem, že tě můžu mít rád a zároveň nevěřit na osud, protože ta nit nám jen ukázala cestu, svedla nás dohromady. Není to ale důvod, proč jsem se do tebe zamiloval," napjatě jsem hleděl na Yoongiho a hledal v jeho očích odpověď. On v první chvíli nic neříkal, jen si skousl ret tak silně, až jsem si myslel, že mu začne téct krev.

„Sakra, Hoseoku!" procedil skrz zuby nakonec. „To mi to musíš říkat zrovna teď?" frustrovaně si vjel rukama do vlasů.

„Promiň, já vím, jak je pro tebe ten koncert důležitej, ale..."

„Ah, na koncert kašli!" mávl nad tím rukou. „Jak se tam mám ale teď vrátit, když bych se radši zašil někde s tebou?" udělal jeden krok vpřed a něžně si mě k sobě přitáhl tak, že se naše čela dotýkala.

Zapřel jsem svoje ruce o jeho ramena a lehce se pousmál. „Bojíš se, že ti uteču?" uculil jsem se. „Nebo že ztratím zájem?"

„Spíš že si to rozmyslíš," vyřkl, aniž by to myslel vážně.

„Tak to si mě budeš muset znovu odchytit na plese," usoudil jsem. „Koneckonců na to máš všechen zbývající čas na světe," připomněl jsem.

„Hm," Yoongi mírně pokýval hlavou. „Navždy..." vydechl zadumaně. Pak se mírně odtáhl, jako by snad zaváhal, a pověděl mi: „Nevím, jestli to s tebou vydržím tak dlouho."

„Ne že bys měl na vybranou," již tradičně jsem mu vyzývavě zamával zápěstím před obličejem.

Yoongi se zakřenil. „Nevíš, do čeho jdeš," varoval mě, načež pobaveně zakroutil hlavou. Nejspíš nemohl uvěřit, že se tohle vážně děje.

„A ty snad jo?" nadzdvihl jsem obočí.

„Mám tě celýho přečtenýho, Jung Hoseok-ssi," tvrdil Yoongi triumfálně.

Nicméně, to bych nebyl já, kdybych neměl nutkání dokázat mu, že se plete, a tak jsem už nic neříkal, popadl ho za sako a přitáhl si ho do polibku.

Yoongi byl v první chvíli natolik v šoku, že tam jen nehybně stál. Když mu však došlo, že nesní, začal mi polibek opětovat.

Za dveřmi se ozývalo znepokojené šuškání nervózních studentů, ale nám to bylo jedno. Měli jsme hlavu plnou jen toho druhého a poslední, co jsem Yoongimu řekl předtím, než jej konečně vyhnali do záře reflektorů na pódium, bylo nevinné: „Vážně?"

~ EPILOG ~

Ve výroční zprávě toho roku stálo, že se závěrečné vystoupení zpozdilo přesně o osm minut. Co už tam však napsáno nebylo, byl důvod onoho opoždění. Na oficiálních stránkách školy by se totiž asi moc nevyjímalo: „všech 500 lidí čekalo na to, až si dá bubeník do kupy svůj milostný život" nebo „koncert se opozdil kvůli dvěma nadrženým studentům".

Ti dva nejmenovaní studenti se ještě toho dne vytratili z afterparty dřív než většina jejich spolužáků. Snad proto, aby pozorovali hvězdy, aby nasáli vůni rostlin posetých rosou, nebo si možná jen chtěli bez vyrušení vychutnat přítomnost toho druhého.

Leželi na trávě v parku a hleděli na oblohu ozdobenou nespočtem třpytivých světýlek. Staršímu z nich pravá ruka posloužila jako polštář, zatímco druhou paži měl svěšenou podél těla a v dlani svíral růžovou růži.

Mladší se opíral o jeho hrudník a nyní místo oblohy hleděl před sebe. Zdálo se, že si s něčím hraje, proto jej jeho – nyní již oficiálně – přítel napomenul: „Co to tam máš?"

Mládenec sebou trhl. Pak se mlčky posadil a – aniž by spouštěl zrak ze svých prstů – se přetočil směrem ke druhému. „Hele," opatrně uchopil tenkou červenou nit na svém zápěstí, což donutilo i druhého mladíka k prudkému vyzdvižení se do sedu.

„Páni," vydechl fascinovaně, „jak jsi to udělal?"

„Já nevím," ani on sám tomu nerozuměl.

„Myslíš, že je to špatný znamení?" otázal se rozvážně starší z nich.

Mladší se na něj zpříma podíval. „Ne," zavrtěl hlavou. „Já... bude to znít hloupě, ale mám pocit, že se nám osud snaží naznačit, že máme na výběr," užasle si pohrával s nitkou.

Zpět do reality jej vtáhl až velmi dobře známý hlas: „Takže?" prolomil ticho linoucí se krajinou. „Hodláš si ji sundat, že jo?"

„Ty mi nevěříš?" zamračil se na něj mladší.

„Já jen..."

„Tak hele," znovu uchopil nit osudu, tentokrát o kapku pevněji, aby mu nevyklouzla, opatrně ji svlékl ze svého zápěstí a položil ji před sebe do trávy. „Vidíš? To, že si ji sundám, neznamená, že se s tebou najednou budu chtít rozejít. Ukazuje směr, ne cíl," připomněl.

„No, jo, jasně. Promiň. Akorát..." zaváhal. „Sakra, zní to fakt hloupě, ale... co když tohle," jemně uchopil nit osudu válející se v trávě, „nebude trvat navždy?"

„Pak budeš rád, že ses mě konečně zbavil," pokusil se to jeho společník obrátit ve vtip.

„A ty?" vyzvídal, zatímco nerozhodně mnul nit osudu mezi svými prsty.

„To nevím," přiznal. „Upřímně mě víc děsí, že to bude trvat navždy." Měl pocit, jako by to slovo vážilo snad sto tun. Ani to jej však neodradilo od toho, aby ke svému příteli s něhou vzhlédl, zatímco před sebe natáhl ruku.

„Huh?"

„Na co čekáš? Nasaď mi to," kývl směrem k niti osudu, která se leskla pod měsíčním svitem. „No tak," pobízel ho dál. „Vím, že mám svý mouchy, ale rozhodně nejsem k zahození. A navíc... třeba to údajný ‚navždy' nebude nakonec až tak špatný," přemítal, „jenže se to nikdy nedozvím, dokud to nezjistím." Znovu se zahleděl na oblohu a pak na něj. „Tak?" hledal v jeho očích odpověď. Bylo mu jedno, jestli je mu souzeno strávit s ním už jen dvě noci, či zbytek života. Každá vteřina pro něj byla drahocenná, jenže nyní sám začal pochybovat. Proto se tmou ozvalo naposledy a jasně: „Já už se rozhodl, ale co ty?"