Jméno: Eliška
Wattpad: rikisprincess
Zvolené téma: Barvy
Název povídky: Cesta do Japonska
Skupina: Enhypen
Pár: Sunki
Počet slov: 7677

Anotace: Černá, bílá a šedá. To jsou jediné barvy, které vidí každý člověk již od narození. Pouze když se dotýká své spřízněné duše, tak vidí všechny barvy. A najít svou spřízněnou duši je obzvlášť těžké pro Sunooa. Všem v jeho okolí se to již podařilo, ale jemu stále ne. Připadá si jako jediný na světě, který stále neviděl jiné barvy než černou, šedou a bílou. Už ztrácí naději v to, že může jěště někdy potkat toho pravého. Změní to obyčejná cesta do Japonska?

Text povídky:

„Pojeď s námi," přemlouvali mě mojí přátelé, zároveň spřízněné duše, Jay a Jungwon. Chtějí, abych s nima letěl na společnou dovolenou do Japonska. Prý musím přijít na jiné myšlenky. Stále se mi totiž honí hlavou pochybnosti, jestli někdy potkám toho pravého. Už chci být taky schopen vidět barvy.

Ležel jsem zády na své posteli a kluci seděli vedle mě. Jay měl na stehnech položený notebook a ukazoval mi, jaké všechny památky bychom navštívili. A aby toho nebylo málo, tak mi ukazoval i letenky a hotely. Opravdu moc chtěli, abych s nima jel.

„Prosím, Sunoo," prosil mě Jungwon, který mě oběma rukama držel za mé předloktí, s kterým pohupoval. „Nebudeme tě vůbec přehlížet kvůli tomu, že já a Jay jsme spolu. O to si starosti nedělej. Budeš se s námi celou dobu bavit."

Jungwon mě ještě chvíli přesvědčoval a Jay mi ukazoval další a další fotky. Bylo to od nich hezké, ale zároveň i trochu vtipné. Opravdu jim na mě záleželo. Chtěli, abych se měl dobře.

„Bude to ta nejlepší dovolená. Slibuji," přesvědčoval mě stále Jungwon a já položil svou ruku na jeho rameno. Tím jsem ho přerušil v přesvědčování mě. Věnoval mi překvapený pohled.

„Tak já s vámi pojedu," řekl jsem s úsměvem a kluci se na mě hned nečekaně svalili, aby mě objali. Musel jsem se nad tím usmát.

„Už se nemůžu dočkat!" řekl nadšeně Jay a já se uchechtl nad jeho radostí. Jay se hned posadil znovu na své místo, položil notebook zpět na svá stehna a už klikal na nákup letenek. Jungwon mě mezitím stále mačkal v objetí.

„Jsem rád, že s vámi pojedu," řekl jsem jim upřímně. „Třeba to bude opravdu úžasná dovolená, jak říkáš," řekl jsem směrem Jungwonovi a pohladil ho ve vlasech.

„To si piš, že to bude úžasná dovolená," řekl mi nadšeně Jungwon, když na mě zvedl svůj roztomilý pohled. Už jsem se také nemohl dočkat.

Za dva dny jsme odlétali na plánovanou dvoutýdenní dovolenou. Bylo to rychlé, ale čím dřív, tím líp. Nesmíme zbytečně ztrácet čas.

Na letišti jsme předložili své cestovní pasy, odbavili svá zavazadla a už jsme nastupovali do letadla. Všichni tři jsme seděli vedle sebe, takže jsme měli klid od cizích cestujících. Já seděl u okna a užíval si ten výhled. Cesta trvala jen něco přes dvě hodiny, takže než jsme se nadáli, už jsme přistávali v Japonsku. Byl jsem tak nadšený, že se podívám do země, kde jsem ještě nikdy nebyl. Těšil jsem se, až si to tady užiji se svými přáteli. Měl jsem z toho dobrý pocit.

Taxíkem jsme dojeli na hotel. Při cestě jsem se zaujatě rozhlížel po Tokiu. Už teď se mi tady líbilo. Kéž bych to jen mohl vidět barevně...

Milá recepční nám dala čipové karty k třílůžkovému pokoji a my tam nedočkavě vyrazili. Všichni jsme byli z té cesty znavení. Teď jsem se nejvíc těšil na to, až si lehnu do postele.

Odemkl jsem dveře a měl tu čest vstoupit dovnitř jako první. Vypadalo to stejně úžasně jako na fotkách na internetu. Než jsem si ale ještě lehl do postele, jak jsem plánoval, tak jsem šel s klukama zvědavě omrknout každý kout v hotelu. Nejzajímavější byl dárek od personálu v mrazničce. Alkohol.

Vybral jsem si postel a hned do ni vyčerpaně ulehl. Byla příjemně měkká a čistá.

„Postel počká až na večer. Teď chceme jít do té Asakusy," připomněl mi nedočkavě Jay, když se mnou zatřásl. V tokijské městské části Asakuse si chceme koupit nějaké suvenýry a oba říkají, že je to tam hezky červený. To si já ale nedokážu představit.

Od hotelu to není moc daleko, takže jsme tam došli pěšky. Ještě že z nás umí Jay japonsky nejvíce. Já umím jenom dvě slova. Pozdrav a poděkování. Já se nedomluvím vůbec.

Když jsme tam dorazili, tak mě to moc nenadchlo. Viděl jsem jen jiný typ budovy, ale všechno bylo jinak stejné. Černobílé. Kvůli období třešní tu byla spousta turistů, ale i místních. Bylo to tu narvané lidmi. Kvůli tomu jsem ztratil z dohledu Jaye a Jungwona a nechtěně se od nich oddělil. Nemohl jsem je najít, protože se každý tady ničím neodlišoval. Všichni byli černobílí.

Někdo v tom davu do mě strčil, když procházel kolem, a já neudržel rovnováhu. Někdo za mými zády mě ale naštěstí včas chytil pod pažemi a já se tak vyhnul pádu na tvrdý beton.

To, co se začalo dít před mýma očima, bylo neuvěřitelné. Všichni lidé se začali postupně rozlišovat všemi barvami. Z těch všech barev najednou mě začaly bolet oči. Musel jsem je několikrát promrkat. Sloupy budovy nabíraly silnou barvu a já už pochopil, proč je to tak kouzelné, jak všichni povídají. Takže tohle je červená. Tohle tedy znamená, že jsem ho potkal.

Pomalu jsem se podíval nad sebe a setkal se s jeho pohledem, který si mě prohlížel. Zaujala mě jeho krásná mladá tvář s plnými rty a blonďatými vlasy s tmavými konečky. On byl tak překrásný. Nemohl jsem uvěřit, že je opravdový. Nemohl jsem uvěřit, že vidím všechny barvy. I on byl ve stejném šoku jako já.

Jakmile se vzpamatoval dřív než já, tak na mě začal něco mluvit. Já mu ale nic nerozuměl. Ani jedno slovo. Mluvil japonsky. Musel jsem na něj začít mluvit anglicky.

„Promiň, nerozumím ti. Neumím japonsky. Jsem z Koreje. Umíš anglicky?" zeptal jsem se ho a doufal, že najdeme společný komunikační jazyk.

„Omluvám se. Nedošlo mi, že bys neuměl japonsky," omluvil se mi a postavil mě na nohy. Naštěstí uměl dobře anglicky. Pustil mě, ale já ho hned chytil za ruku a otočil se k němu. Nechtěl jsem ty barvy přestat vidět. Děsilo mě, že bych o ně tak rychle přišel.

Celého jsem si ho prohlédl. Měl na sobě černé tradiční kimono, i přestože byl místní. Slušelo mu to. Vypadal stejně kouzelně jako tohle místo.

„Jsem Sunoo," představil jsem se mu s úsměvem. Stále jsem nemohl uvěřit tomu, že jsem konečně potkal svou spřízněnou duši. Ještě k tomu tak nádhernou.

„Já jsem Ni-ki," představil se mi zpětně, ale jeho úsměvu jsem si stále nevšiml. To mě trochu mrzelo. Možná byl z toho všeho ještě zaskočený. Ni-ki se podíval na svou ruku, kterou jsem držel v té své a já si uvědomil, že působil trochu odtažitě.

„Už musím jít. Jsem tu se svou sestrou," řekl a lehce pohl se svou rukou, kterou jsem ale stále držel. Nechtěl jsem se ho pustit.

„Neopouštěj mě, prosím. Chci vidět barvy," řekl jsem mu posmutněle. „Copak ty nechceš?"

„Ni-ki, pojď!" zavolala na něj pravděpodobně jeho sestra, která k němu vesele přiběhla.

„Nepotřebuji vidět barvy," řekl mi a poté co ho sestra vzala za volnou ruku, tak jeho ruka, kterou jsem nechtěl přestat držet, vyklouzla z mého sevření.

Barvy se vytrácely a já sledoval, jak se mi Ni-ki vytrácí z dohledu. To co mi řekl jako poslední, mě ranilo. Myslel jsem, že se nějak sblížíme, ale on vypadá, jako by o mě neměl vůbec zájem. On je ale jediný, díky kterému můžu vidět barvy.

Nechtěl jsem se rozbrečet na veřejnosti. Nechtěl jsem. Ale své slzy jsem nemohl zastavit. Neměl jsem si myslet, že by to bylo tak snadné. Naivně jsem si myslel, že poté, co potkám svou spřízněnou duši, tak bude stále stát po mém boku. Ani o mě neprojevil sebemenší zájem. Jen jsem si to chtěl myslet.

„Sunoo, tady jsi," řekl Jay s úlevou, když ke mně s Jungwonem přišli.

„Červená je hezká barva, jak jste říkali," řekl jsem, když si všimli mého ubrečeného obličeje. Nechtěl jsem, aby se vyptávali, co se stalo.

Podíval jsem se na jejich ruce, které se vzájemně držely. Drželi se, aby oba dva viděli barvy. Drželi se, protože se měli rádi. Tohle jde úplně mimo mou situaci.

Nad tím jsem se už pořádně rozbrečel. Mnul jsem si své ruce. Především tu s níž jsem předtím držel Ni-kiho ruku. Bez něj nemám žádnou možnost, jak vidět barvy.

Jungwon ke mně přišel blíž a opatrně mě objal. „Viděli jsme to. Nemusíš nám nic vysvětlovat," uklidňoval mě. „Už nebreč, prosím."

„Půjdeme někam, kde je míň lidí, jo?" řekl mi Jay, který mě pohladil po zádech, mezitím co mě Jungwon stále objímal. Souhlasně jsem kývl hlavou a kluci se mnou šli na skromnější místo. Jungwon se se mnou posadil na schody. Hlavu jsem si opřel o ruku a snažil se zastavit ty slzy.

Jungwon mě pohladil po rameni, položil svou ruku na mou tvář a otočil mou hlavu čelem k němu.

„Určitě se vrátí. Byl by to ale hlupák, kdyby se nevrátil pro svou spřízněnou duši," ujišťoval mě a já se i přes své slzy pousmál. Chtěl jsem tomu věřit, ale mé myšlenky měly opačný směr. Zase jsem myslel na to, jak mě Ni-ki odbyl. Pociťoval jsem další nával pláče.

„Můžete mě nechat o samotě?" zeptal jsem se kluků.

„Můžeme," odpověděl Jungwon, který se postavil na nohy. Jay mě ještě před odchodem pohladil po rameni.

Seděl jsem na schodech. Nohy jsem měl přikrčené k tělu a tvář schovanou na kolenech. Znovu jsem brečel kvůli Ni-kimu. Zároveň jsem doufal, že když tady budu sedět, tak se zase potkáme. Třeba to bylo jen nějaké nedorozumění z jeho strany. Doufal jsem ve vše možné. Nechtěl jsem o něj přijít. Je to přeci má spřízněná duše.

Slyšel jsem, jak někdo běžel mým směrem. To jsem ale netušil, kdo to je.

„Promiň. Moc se omlouvám. Nechtěl jsem tě rozbrečet," omlouval se mi lítostivě Ni-ki, který na mě položil své ruce. Jednu na záda a druhou na předloktí. Díky jeho doteku jsem mohl znovu vidět barvy. Zvedl jsem na něj svůj ubrečený pohled a nemohl uvěřit, že opravdu přišel.

„Ty jsi přišel," řekl jsem s lehkou úlevou a pokusil se o úsměv.

„Víš, taky chci vidět svět barevný," řekl mi a poprvé jsem ho viděl se usmát. Měl krásný úsměv. Rukou mi setřel slzy z tváře a už jen jeho přítomností mi dal důvod nebrečet.

„Ještě jednou promiň. Promiň, že jsem se choval tak nepříjemně. Jen jsem nevěděl, co mám v té situaci dělat," omluvil se mi ještě jednou.

„V pořádku," řekl jsem a s úsměvem ho sledoval v těch krásných barvách. Takhle bych chtěl vidět pořád. Bylo to něco neskutečného.

„Takhle je ten svět mnohem krásnější," poznamenal jsem s úsměvem a on souhlasně kývl hlavou. Nemohl jsem přestat si prohlížet Ni-kiho. Byl tak neskutečně krásný.

„Nechceš se třeba projít?" navrhl Ni-ki a já hned souhlasil. Ještě jsem napsal klukům, aby na mě nečekali a poté jsem s Ni-kim vstal.

Ni-ki mě jemně chytil za ruku a já ucítil příjemný pocit v břiše. Věnoval mi úsměv a někam mě vedl. Vůbec jsem nevěděl kam. Neznám to tu. Za to on byl tady doma.

„Už jsi měl někdy tohle?" zeptal se mě, když jsme se zastavili u stánku na ulici. Podíval jsem se, na co ukazoval. Pojmenoval bych to jako nějaké sladké pečivo ve tvaru ryby. Nesouhlasně jsem zavrtěl hlavou.

„To je taiyaki. Chceš vzít taky jednu s náplní z červených fazolí?" zeptal se mě. Nevěděl jsem, jak to chutná, ale rád bych to zkusil. Přikývl jsem a on to šel koupit. Pustil mou ruku, aby si mohl vytáhnout peněženku. Hned jsem ho chytil kolem pasu, aby barvy nezmizely. Vím, že nebudu moct se ho napořád dotýkat, ale nerad vidím ten černobílý svět.

Ni-ki se nad mým dotekem tiše uchechtl. Když jsem se mu podíval do tváře, tak se usmíval. Měl jsem z toho dobrý pocit.

Paní mu podala zabalené, čerstvě připravené rybičky a když jsme pokračovali v cestě, tak mi Ni-ki podal tu jednu. Znovu jsem ho chytil za stejnou ruku.

„Děkuji," poděkoval jsem mu s úsměvem a prohlížel si to roztomilé jídlo. Těsto bylo nadýchané a ještě teplé.

„Tohle je prostě jídlo mého dětství. Babička mi to často pekla, když jsem byl u ní. Máma ale nechtěla, abych jedl taková jídla kvůli dietě. Ale i přes její nesouhlas jsem si to někdy kupoval takhle na ulicích," vyprávěl s úsměvem. „Máš ty nějaké jídlo z dětství?" zeptal se mě hned, co to dopověděl. Ani jsem se nestihl zeptat na tu dietu, co zmínil.

„Tteokbokki," odpověděl jsem na jeho otázku, když jsem se na chvíli zamyslel. „Už od dětství jsem miloval pálivé jídlo a tohle bylo moje nejoblíbenější. Taky jsem si to kupoval takhle na ulicích, jelikož to je pouliční jídlo," vyprávěl jsem mu s úsměvem. „Měl jsi to někdy?" zeptal jsem se ho a on zavrtěl hlavou. „Tak to musíš napravit, jestli máš rád pálivé," řekl jsem mu s úsměvem.

„Dobře, ale teď ochutnej taiyaki," řekl, když zmínil to jídlo, které jsem stále držel v ruce. „Zamiluješ si to. Věř mi."

Zvědavě jsem ukousl první sousto a bylo to tak dobré, jak říkal.

„Jsem rád, že ti to chutná," řekl a také to začal jíst. Bylo to něco jako palačinky. Ty mám rád. Tohle mi vážně chutnalo. Chtěl jsem zmínit ještě jedno, a to je mint chocolate zmrzlina. Vím, že hodně lidí ji nesnáší, a tak jsem se raději o ní nezmínil. Třeba Ni-ki je jedním z nich.

Procházeli jsme se parkem a všude byly rozkvetlé třešně. Bylo to nádherné. Hodně jsem si vážil toho, že jsem ho potkal. Bez něj bych takhle ten svět vidět nemohl. Ani on beze mě.

„Vzal bys mě pak na hotel? Nevím totiž, kde vůbec jsme," nervózně jsem se uchechtl.

„Copak ty nechceš být se mnou a vidět pořád všechny ty barvy?" zeptal se mě trochu zklamaně.

„To chci. Samozřejmě že chci. Ale nechci tě rušit ve tvém osobním životě," vysvětlil jsem mu a Ni-ki se zastavil v cestě, aby mě chytil za ramena. Hlavu trochu sklonil, aby se mohl na mě dívat. Je vyšší než já.

„Ty patříš do mého osobního života. Jsi něco velmi cenného, o co nemůžu přijít. Jsi má spřízněná duše," vysvětlil mi a já cítil jak mi bije srdce rychleji. Tohle mě zahřálo u srdíčka až tak, že mé srdce bije jako o závod.

„Tvé tváře nabraly barvu. To je roztomilé," poznamenal s úsměvem a ukazováčkem mě rýpnul do tváře. Dělal, jako by mi zrovna vůbec nesložil tak nádherný kompliment.

„Měli bychom se spolu naučit barvy," povzdechl si, když nemohl říct, jakou barvu mé tváře nabraly.

„To zní jako dobrý plán," souhlasil jsem s úsměvem.

„Opravdu se ti chce na ten hotel?" zeptal se mě. Nevypadal moc nadšeně z toho, že bych odešel.

„Mám tam přátele," vysvětlil jsem. „Ale oni by pochopili, že chci strávit čas s tebou. Oni sami mají toho druhého se kterým mohou vidět barvy."

Ni-ki se na mě usmál. „Takže půjdeme ke mně?"

Souhlasně jsem přikývl a pokračovali jsme v cestě. Zavolal jsem klukům, abych jim to co nejlépe vysvětlil. Pochopili to úplně v pořádku, takže si nemusím dělat žádné starosti. Chci být s ním co nejdéle, protože tady mám být jenom dva týdny. Nechci, aby to rychle uteklo. Chtěl bych tu zůstat napořád, ale to asi nejde. Jsme z jiných států, tím pádem je těžké zůstat pořád spolu. Ani jeden nejsme asi schopni se odstěhovat k tomu druhému. Nechci, aby to po těch dvou týdnech skončilo.

„Jsme tady," řekl s úsměvem, když jsme přišli k jeho bytu.

„Bydlíš sám?" zeptal jsem se ho, když začal odemykat dveře. Ni-ki souhlasně kývl hlavou. Nevím, jaké je to bydlet sám. Já bydlím s rodinou.

Vešli jsme dovnitř a tam se vyzuli. Rozhlédl jsem se po jeho bytě. Byl menší, útulný a takový skromný. Líbilo se mi to.

„Cítím, jako bych měl na sobě přerostlé klíště," řekl Ni-ki a já se na něj nechápavě podíval. Pak mi to došlo, když se na mě díval pobaveným výrazem. Ni-ki se uchechtl a já se nezabránil úsměvu.

„Nevytvoř si na mně závislost," řekl mi s úšklebkem.

„Neboj. Nejsem na tobě závislý," ujistil jsem ho s nevinným úsměvem.

Ni-ki mi udělal prohlídku bytu a pak mě odvedl do jeho ložnice. Měl velkou postel a po pokoji trochu bordel. To mi ale nevadilo, protože taky nejsem nejpořádnější.

„Promiň mi ten bordel," omluvil se mi a nervózně se uchechtl, když ze země zvedl tričko.

„V pořádku. Nevadí mi to," řekl jsem s úsměvem. Ruku jsem měl položenou na jeho zádech, jen aby mi nezmizely barvy.

„Potřebuji se převléct, abych nechodil pořád v tom kimonu," řekl mi, když se na mě podíval.

„To kimono ti ale hodně sluší," zalichotil jsem mu s úsměvem.

„Děkuji. Ale radši bych se oblékl do normálního oblečení," vysvětlil mi a nejspíš čekal, až mu dám prostor se převléct. „Můžeš zavřít oči, abys neviděl, jak ti barvy zmizí," poradil mi s úsměvem.

„Dobře," souhlasil jsem a zavřel své oči. Ni-ki mě odvedl o kus dál a posadil mě na postel. Měl jsem zavřené oči a jen slyšel, jak se převléká. Moje zvědavost byla ale silnější než můj strach, a tak jsem otevřel jedno oko, abych se podíval na Ni-kiho. Nečekal jsem, že se mi zrovna takhle na čas poskytne pohled na jeho dokonalé tělo. Oko jsem ale pak znovu zavřel, protože ten černobílý pohled mi nedělal příjemně.

O pár vteřin později jsem ucítil jeho dotek na mých ramenou. Otevřel jsem oči a před sebou uviděl usmívajícího se Ni-kiho. Byl převlečen do bílého trička s krátkým rukávem a černých kalhot.

„Sbal se z hotelu a buď u mě," řekl mi najednou s úsměvem. Přemýšlel jsem, zda to je dobrý nápad. Snad to nebude vadit mým přátelům.

„Možná ne tak rychle?" řekl jsem trochu nesvůj.

„V pořádku. Kdy chceš ty. Nespěchám na tebe. Jen si to užij se svými přáteli, když jste sem jeli se svými plány," řekl mi s úsměvem. Nevypadal, že by ho to mrzelo. Vypadal, že je s tím v pohodě. Jen mi přišlo divné, že se nezeptal, jak dlouho tu budu. Možná to raději ani nechtěl vědět.

„Ty první dny tady bych asi nejraději strávil s přáteli," řekl jsem mu opatrně, aby ho to neranilo. Vzal to naštěstí v pohodě. „Vyměníme si alespoň čísla?" zeptal jsem se ho s úsměvem, když jsem si vytáhl mobil.

„Rozhodně," odpověděl mi s úsměvem a oba jsme zadali své číslo do mobilu toho druhého.

Ni-ki mě doprovodil k hotelu a tam jsem se s ním rozloučil. Znovu jsem přešel do toho černobílého světa. Po těch všech barvách to bylo divné. Musel jsem to ale zvládnout pro své přátele.

Naše dny se společnými plány se ale prodloužili, než jsem plánoval. Pět dní jsem byl bez Ni-kiho. Mojí přátelé mě do toho nenutili, ale ten čas jsem s nimi chtěl strávit.

Když bylo ráno, tak jsem zavolal Ni-kimu s tím, že chci k němu. Ni-ki přišel k hotelu a pomohl mi se zavazadly, se kterými jsem přiletěl do Japonska.

„Dnes je venku hezky. Nechceš jít do parku?" navrhl mi Ni-ki, když jsem si u něj vybaloval. Kéž bych nemusel odlétat za těch pár dní.

„Klidně," souhlasil jsem a přišel k němu blíž. „Konečně tě zase vidím," řekl jsem šťastně a objal ho. Před očima se mi začalo zase vše vybarvovat. Pohlédl jsem na jeho již barevnou tvář.

„Jsem rád, že jsi tady se mnou," řekl mi s úsměvem a já se také usmál.

„Já jsem taky za to rád," řekl jsem mu a pohladil ho po zátylku.

„Tak půjdeme?" zeptal se mě s úsměvem a já souhlasně přikývl.

Ni-ki mě vzal do parku plný květin. Bylo nádherné vidět tolik krásných barev. Všude to navíc krásně vonělo.

Sedli jsme si na trávu a Ni-ki si pak šťastně lehl hlavou na můj klín. Překvapilo mě to. S úsměvem mě zezdola pozoroval. Usmál jsem se na něj a pohladil ho po vlasech. Ty vlasy jsem zbožňoval.

Do svých rukou jsem vzal tři pramínky jeho vlasů a začal mu zaplétat copánek. Kolem sebe jsem viděl hodně malých květin. Jednu jsem utrhl a zapletl ji do copánku, který jsem Ni-kimu pletl. On si toho všiml a zářivě se na mě usmál.

„Zbožňuji tvé vlasy," řekl jsem mu s úsměvem. Líbilo se mi, jak se pramínky jeho jemných vlasů dotýkaly mých rukou.

„A já zbožňuji, když se jich dotýkáš," vydechl spokojeně se zavřenýma očima. Tuhle chvíli jsem si hodně užíval. Na naše těla dopadaly teplé sluneční paprsky, zatímco já zdobil jeho krásné vlasy.

Ni-ki začal po pár minutách pravidelně oddechovat. On usnul? Byl tak roztomilý. Rukou jsem přejel po jeho zvedající se hrudi a nemohl se přestat usmívat na to roztomilé stvoření, které mi spí na klíně. Kéž bych se nemusel vracet do Koreje.

Nasadil jsem si sluchátka do uší a pustil si playlist mých oblíbených písniček. Lehl jsem si do trávy a nechal Ni-kiho ať se vyspí. U toho poslechu písniček a vyhřívání se pod sluncem jsem neúmyslně usnul.

Když jsem se sám od sebe probudil, tak jsem spatřil nad sebou Ni-kiho, jak se ke mně s úsměvem sklání. To je to první, co chcete vidět hned po probuzení.

„Jak dlouho na mě už takhle koukáš?" zeptal jsem se ho nervózně a vytáhl si sluchátka z uší.

„Pár minut už to bude," odpověděl mi s úsměvem.

„Vyspal ses alespoň dobře?" zeptal jsem se ho.

„Jo. Jsi pohodlnější než nějaký polštář," řekl s úšklebkem a já se jen usmál. Zase mi v hlavě ale naskočily ty myšlenky, že tu už budu jen pár dní.

„Proč musí být má spřízněná duše v Japonsku?" povzdechl jsem si, zatímco na mě stále sladce koukal.

„Buď rád, že nejsem z Evropy," řekl s úsměvem. Měl pravdu. Evropa je mnohem vzdálenější.

Ni-ki se přiblížil víc ke mně a políbil mě na čelo. Byl jsem z toho úplně mimo, ale líbilo se mi, že to udělal. Jen jsem se na něj usmál a Ni-ki se posadil vedle mě. Nejkrásnější na tom všem ale bylo, že se stále dotýkal nohou mé nohy, abychom nepřestali vidět barvy. Měl jsem takovou chuť mu říct, že ho miluji, ale asi bylo na to ještě brzo. I přesto že jsme spříznění, tak jsme se ještě úplně neznali.

„Vypadám jako květina," zastěžoval si, když se prohlížel v mobilu a já se zasmál.

„Jen jsem tě trochu upravil," vysvětlil jsem mu s úsměvem a Ni-ki se přetočil ke mně. „Sluší ti to. Nechápu, co se ti na tom nelíbí," zasmál jsem se, i když jsem to myslel upřímně. Ni-ki vypadal jako uražené koťátko. To mě rozesmálo.

„Co je k smíchu?" zeptal se mě a začal mě lechtat. Nemohl jsem se přestat smát. Jsem hodně lechtivý. Říkal jsem mu, aby přestal, ale on mě neposlechl. Takhle mě ještě několik minut lechtal.

Další den mi ukazoval různá pěkná místa v Tokiu. Poznával jsem jeho kulturu a velmi moc mě to bavilo. Ochutnal jsem další tradiční jídla a velmi jsem si s ním tento hezký den užil.

Další den jsme leželi rozválení na posteli vedle sebe. Ni-ki ležel na zádech a byl na mobilu. Já ležel na břiše a dělal to samé. Klasická dnešní doba.

„Koupil jsem nám lístky na baletní představení, takže neexistuje, že odmítneš mé pozvání. Už jsem za tebe utratil peníze," řekl mi Ni-ki s pobaveným úsměvem na tváři, když se ze zad přetočil na břicho. Vypadal nadšeně. Tolik informací na mě hned vybalil.

„Ty jsi ale mazaný," uchechtl jsem se. „Rád s tebou půjdu," řekl jsem mu s úsměvem. Ještě nikdy jsem nebyl na baletním představení. „Kdy to je?" zeptal jsem se ho zvědavě.

„Dnes v osm," odpověděl mi a já na něj hodil zaskočený pohled. „Máš oblek?" zeptal se mě a já zavrtěl hlavou. Nenapadlo mě vzít oblek na dovolenou do Japonska. „Nevadí. Mám dva," řekl s úsměvem.

„A jaké je to baletní představení?" zeptal jsem se ho s úsměvem.

„Labutí jezero. Mé nejoblíbenější," odpověděl mi s úsměvem. Bavilo mě ho sledovat, jak mluví o něčem, co mu dělá radost a co miluje.

„Už se těším," řekl jsem mu upřímně, aby viděl, že není v tom sám, a obejmul ho. Ni-ki se ke mně s radostí přitulil. Byl jsem vždy rád, když jsem ho viděl takhle šťastného.

O pár hodin později jsme se začali připravovat. Ni-ki mi tedy půjčil jeho náhradní oblek, který vypadal stejně jako ten jeho, takže jsme byli sladění. Před zrcadlem jsme se upravovali a já si stále pokoušel zavázat kravatu. Cítil jsem se trapně za to, že jsem to ještě neuměl.

„Ukaž," zastavil mě Ni-ki, když se postavil přede mě. Vzal tu kravatu a začal mi ji zavazovat okolo límce bílé košile. U toho jsem pozoroval jeho soustředěnou tvář. „A je to," řekl s úsměvem a natočil mě čelem k zrcadlu. Vzal černé sako a pomohl mi ho obléct. „Vypadáme dobře, nemyslíš?" zeptal se mě Ni-ki, když si ještě v zrcadle upravoval vlasy. Ty své jsem si také upravil.

„Jo, vypadáme dobře," řekl jsem s úsměvem a Ni-ki mě chytil za ruku. Svět se kolem mě zase vybarvil.

„Jdeme?" zeptal se mě s úsměvem a já přikývl.

Vydali jsme se tam pěšky, jelikož to bylo jen pár minut cesty. V divadle jsme se usadili na svá místa a nedočkavě čekali, až to začne. Nemuseli jsme vůbec dlouho čekat. Nevěděl jsem, co od toho čekat, a tak jsem to pozorně sledoval.

„Balet v barvách má tolik emocí," řekl zasněně Ni-ki, který s jiskřičkami v očích sledoval to představení. Usmál jsem se, když jsem ho takhle viděl. Viděl jsem v něm tu vášeň pro balet. Nepřestával jsem ho držet za ruku.

Opravdu to bylo překrásné představení. I přesto že jsem tomu nerozuměl tak jako Ni-ki.

Vrátili jsme se k němu domů a on mi po cestě vyprávěl všechny jeho dobré pocity z toho představení. Byl tak šťastný. Nemohl jsem se přestat usmívat.

„Já snad ani neusnu. Bylo to tak úžasné," řekl Ni-ki, ve kterém to nadšení stále nemizelo, i když jsem přišel ze sprchy. Ni-ki se sprchoval přede mnou, takže už jsme oba byli v pyžamu.

Ručníkem jsem si ještě sušil mokré vlasy a pak si sedl na postel naproti něj. Usmál jsem se na něj, když jsem stále viděl jeho nadšení ve tváři. Měl spoustu energie po tom představení a to už byla skoro půlnoc.

„Proč máš tak rád balet?" zeptal jsem se ho zvědavě. Hodně mě zajímá, proč má k tomu baletu tak blízko. Stále si pamatuji ty jeho oči, když sledoval to představení.

„V dětství jsem dělal balet," pochlubil se mi s lehkým úsměvem, když mě jeho krásné oči pozorovaly.

„A proč ho už neděláš?" zeptal jsem se ho. Balet je přeci krásný tanec.

„Při tanci jsem si jednou podvrtnul kotník. Od té doby se bojím v tom pokračovat," vysvětlil mi. Když si na to vzpomněl, tak ho to rozesmutnělo.

„Kdy se to stalo?" ptal jsem se ho. Doufal jsem, že si nepřipadá jako u výslechu. Chci se jen o něm dozvědět co nejvíce.

„Když mi bylo patnáct," odpověděl a podíval se do strany, abych neviděl jeho smutné oči. „Teď mi je osmnáct."
Nevěděl jsem, co na to říct. Bylo mi ho líto. Vypadal, že měl balet hodně rád. Strach ho ale přemohl.

„Jaká to byla noha?" zeptal jsem se ho a on mi věnoval nechápavý pohled. Nic neřekl, jen pohnul pravou nohou.

Jemně jsem natáhl jeho nohu k sobě a vyhrnul mu nohavici tepláků. Ni-ki nic nenamítal, a tak jsem položil své ruce na jeho kotník. Začal jsem mu ho jemně masírovat. Podíval jsem se na jeho tvář, která stále vypadala sklesle.

„Bolí to?" zeptal jsem se ho.

„Ne."

„Tak proč už neděláš balet? Vidím na tobě, jak moc jsi to miloval," neúmyslně jsem na něj zvýšil svůj hlas. Kvůli tomu to vypadalo tak, jako bych měl začít hádku. To je tím, že nemám na lidech rád, když se vzdají něčeho, co milují.

„Proč jsi kvůli tomu naštvaný?" zeptal se mě tichým hlasem Ni-ki, když se na mě podíval. Měl skleněné oči. Takhle jsem ho vidět nechtěl.

„Nejsem naštvaný," vysvětlil jsem mu, aby si to nevyložil špatně. „Jen nechápu, proč to už neděláš. Vzdát se něčeho takového je hloupost," řekl jsem mu a vůbec si neuvědomoval, že jsem zněl naštvaně. Jen jsem to chtěl pochopit. Snažil jsem se dostat jeho vysvětlení.

„Protože nechci, aby se to stalo znovu!" křikl po mně rozhozeně. Jeho reakce mě zaskočila. Ni-ki se začal trochu třást a z očí se mu spouštěly slzy. „Hrozně moc to bolelo, když se mi to tenkrát stalo. Nechci znovu zažít tu bolest, chápeš to?"

Ni-ki byl z toho úplně rozhozený. Byl jsem ze sebe zklamaný, že jsem to s ním začal takhle rozebírat.

„Promiň. Nejsem naštvaný. Je to v pořádku. Chápu, že se bojíš," snažil jsem se ho uklidnit, když jsem ho hladil po kotníku. Byla to moje chyba, že jsem tak hloupý, že jsem se ho takhle vyptával. Mrzelo mě, že jsem ho takhle rozbrečel.
Pevně jsem ho obejmul a hladil ho po zádech a po vlasech.

„Už nebreč. Všechno je dobrý," uklidňoval jsem ho. Nemohl jsem se zbavit toho pocitu, že jsem tuhle atmosféru vytvořil já.

„Dáš si se mnou zmrzlinu?" zamumlal do mého ramene.

„Jo, dám," odpověděl jsem mu. Ni-ki se odtáhl od mého objetí, aby vstal z postele. Když odcházel do kuchyně, tak jsem ho viděl, jak si rukama utírá své slzy. Pořád jsem se cítil provinile. Byl tak šťastný, dokud jsem na něj nezačal tlačit těmi hloupými otázkami.

Ni-ki se vrátil s kelímkem zmrzliny. Sedl si zpět čelem ke mně a nohou se dotýkal mé nohy, abychom viděli zase barvy. Podíval jsem se na tu zmrzlinu a mé oči se rozzářily nad příchutí.

„Taky jsi milovník mint chocolate zmrzliny?" zeptal jsem se ho nadšeně.

„Jo, miluji ji," odpověděl mi Ni-ki s úsměvem. Byl jsem rád, že už vypadal o něco v pohodě. Podal mi lžičku a začali jsme si pochutnávat na lahodné zmrzlině.

„Zapomeň na to, prosím. Ještě jsem s nikým o tom nemluvil," poprosil mě a já chápavě přikývl. „Je to jenom strach po zranění," řekl už o něco klidněji.

„Je v pořádku, že se bojíš. Nic se neděje," ujistil jsem ho, aby si nedělal starosti. Jsem rád, že se to tak rychle uklidnilo.
„Takže už neděláš žádný sport?" zeptal jsem se ho, jestli jsem to správně pochopil.

„Hip-hop," řekl a já na něj překvapeně vykulil oči. To je ten nejvíc odlišný tanec od baletu. „Tam není žádné precizní skákání na špičky," vysvětlil. „Ale lásku k baletu mám stále," dodal s úsměvem.

S úsměvem jsem přikyvoval a stále jsme jedli zmrzlinu, dokud jsme ji nesnědli celou. Byla moc dobrá.

Ni-ki to uklidil, a když si sedl zpět na postel, tak jsem se k němu přitulil. Nevypadal úplně šťastně, takže jsem to chtěl napravit. Cítil jsem jeho vůni a příjemné teplo jeho kůže. Ni-ki mě nečekaně svalil na postel a mazlil se. Zasmál jsem se nad jeho hravostí.

Lehl si na mě a koukal se mi do tváře. Vypadal tak kouzelně. Mohl bych se na něj dívat neustále.

„Ukážeš mi někdy, jak tančíš?" zeptal jsem se ho se zájmem. Chtěl bych ho vidět v tom, v čem je dobrý. Možná i dokonce vynikající.

„Zítra mám trénink, takže se můžeš přijít podívat," řekl mi s úsměvem a rukou mi přejel po hrudi. Trochu jsem se zachvěl, protože to bylo příjemné. Takhle v objetí jsme dokonce usnuli.

Další den jsem se připravil s Ni-kim na trénink. Oblékli jsme si něco pohodlného, i přesto že já ale nesouhlasil s tím, že se k tomu tréninku přidám. Já tančit vůbec neumím. Ni-ki mě i cestou přemlouval, ale já si stál za svým.

Když jsme tam dorazili, tak se Ni-ki šťastně pozdravil s ostatními. Jeho dotek mě tedy musel opustit. Nemůžu se stát na něm závislý. Nacházely se tady i některé holky, ale většinu třídy tvořili kluci.

Posadil jsem se na lavičku, kde jsem položil i Ni-kiho věci na trénink. Když začali tancovat, tak jsem měl oči jen na Ni-kim. Překvapilo mě, jak až moc dobře uměl tančit. On byl snad profesionál. Zrovna tančili na hodně rychlou písničku a on trefoval každý beat. Měl opravdový talent.

„Kdo si dá se mnou další kolo?" zeptal se jich udýchaně Ni-ki, mezitím co už někteří upadali vyčerpaně na zem. Ni-ki ještě neměl dost. To mě fascinovalo.

Na další písničku se k němu připojilo jen pár tanečníků. Až teď mi došlo, že je Ni-ki nejspíš jejich leader. Tančil především uprostřed a ještě říkal, kdy budou tančit. Byl opravdu skvělý. Když znovu tančili, tak jsem nepřestával obdivovat jeho úžasnou kontrolu nad svým tělem.

Druhá písnička už skončila a Ni-ki šel zadýchaně ke mně. Poznal jsem, že se potřeboval napít, a tak jsem vytáhl z jeho tašky vodu. Ni-ki si ke mně klekl a převzal si vodu, ze které se pořádně napil.

„Jsi úžasný," pochválil jsem ho s úsměvem.

„Děkuji," poděkoval mi s úsměvem a vodu schoval zpět. „Teď ale musíme zase trénovat. Za pár dní máme soutěž," pochlubil se mi a postavil se na nohy. Překvapeně jsem na něj hleděl.

„O tom ses vůbec nezmínil," řekl jsem s údivem a on se jen uchechtl. Asi si to nechával pro sebe, dokud se mi nezmínil, že dělá hip-hop. Než Ni-ki šel zpět k tanečníkům, tak jsem ho ještě zastavil.

„Měl bys být idol," navrhl jsem mu s úsměvem. „Jsi hodně krásný, umíš skvěle tančit a vydržíš dlouho tančit," vysvětloval jsem mu s úsměvem.

„Ale neumím zpívat," řekl mi, ale já i tak měl řešení.

„Já zpívat umím. Můžu tě to naučit," nabídl jsem mu s úsměvem.

„To se mi líbí," řekl Ni-ki s úsměvem. „Ale v j-popu bych neměl moc velkou popularitu," povzdechl si.

„Můžeš debutovat v k-popu," poradil jsem mu s úsměvem a Ni-kimu se rozzářily oči. Tohle ho asi nenapadlo.

„No nic. Už musím pokračovat v tréninku. Popřemýšlím o tom," řekl mi a vrátil se zpět k tanečníkům. Vypadal, že se mu ten nápad líbil. Myslím, že ho k tomu napadlo to stejné co mě. Mohli bychom být společně v Koreji.

Přišlo mi to jako věčnost, ale bavilo mě ho sledovat, když tancoval. Byl ve své vášni. Tancování miloval. Ať už se jednalo o balet nebo hip-hop. Měl lásku k tanci. Podíval jsem se na čas a už bylo pět večer. To už tady trénují pět hodin? Tohle mi přijde moc.

Všichni se už loučili a odcházeli. Přišlo mi ale docela únavné stále poslouchat tu japonštinu. Ničemu jsem nerozuměl. Připadal jsem si jako mimozemšťan na planetě Zemi. A to dokonce jsem na planetě Zemi.

Ni-ki přišel za mnou celý udýchaný. „Ještě musím trénovat, takže tu ještě nějakou dobu strávíš," řekl mi, když se napil vody. Ještě?

„Neměl jsi už dost?" zeptal jsem se ho starostlivě.

„Neboj. To zvládnu," ujistil mě s úsměvem a šel znovu tančit. Trénoval různé triky, jak ještě více publikum ohromit. Také zdokonaloval své pohyby. Dělal jsem si o něj starosti, jelikož tu byl ještě další tři hodiny.

Trénink ale pro něj skončil, když spadl na zem. Vylekaně jsem vstal z lavičky a přiběhl k němu. Dobré znamení bylo, že byl při vědomí.

„Moc se přetěžuješ," řekl jsem mu starostlivě, když jsem si k němu klekl a pohladil ho po vlasech. Nevypadal vůbec dobře. Spotřeboval všechny své síly. Byl úplně vyčerpaný.

„Zvykej si. Jsem baleťák," uchechtl se a já nechápal, jak mohl mít v této situaci ještě smysl pro humor.

„Bolí tě něco?" zeptal jsem se ho starostlivě, když jsem mu začal ohmatávat tělo. Podle jeho stavu nebylo vůbec poznatelný, jestli se při pádu zranil.

„Jenom svaly," zastěžoval si a když jsem mu položil ruku na spodní žebra, tak sykl bolestí. Určitě jenom svaly? Musel asi spadnout na žebra. Jeho pád jsem nestihl zaregistrovat, protože jsem byl na mobilu, abych ho neznervózňoval při tréninku.

„Jsem mrtvý?" zeptal se mě vyčerpaně, když se stále snažil nabrat dech. To byl na tom až tak špatně, že se cítí mrtvě?

„Nejsi," ujistil jsem ho a bez jeho zeptání jsem mu odhrnul propocené tričko. To bolavé místo měl rudé a já poznal, že z toho bude mít modřinu, když to bylo bolavé na dotek. „Můžeš bezbolestně dýchat?" zeptal jsem se ho starostlivě.

„Jsem v pořádku," řekl mi. To nebyla odpověď na mou otázku, ale víc z něj asi nedostanu.

„Můžeš vstát?" zeptal jsem se ho, když jsem mu pomohl se posadit. Šlo mu to ale těžce. Byl úplně bez energie a bolelo ho celé tělo. Bolavá žebra jeho stavu vůbec nenapomáhala. Věděl jsem, že takhle nedojde pěšky domů, takže budeme muset jet nějakou veřejnou dopravou.

„Máš věci na převlečení?" zeptal jsem se ho. „Jsi úplně propocený."

Ni-ki přikývl a já se šel podívat do jeho tašky. Vytáhl jsem šedé tepláky a šedou mikinu se zipem. Asi si zapomněl sbalit i tričko. Stejně bych ho ale neoblékal to tolika vrstev, bylo by mu vedro.

Přišel jsem k němu a podal mu to oblečení. Došlo mi, že se ale v takovém stavu asi nepřevleče.

„Chceš pomoct?" zeptal jsem se ho, když vyčerpaně zase ulehl na zem. On se na mě překvapeně podíval.

„Nezmůžu nic. V takovém stavu jsem ještě nebyl. Ta soutěž mě jen znervózňuje," řekl s falešným vzlykem. Nebrečel. To jsem se ujistil.

„Tak já ti tedy pomůžu," řekl jsem mu a on souhlasně přikývl. Byl jsem trochu nervózní, že ho budu teď vysvlékat. Ale snažil jsem se to brát jako normální věc.

Pomalu jsem mu vysvlékl jeho tepláky a oblékl mu ty čisté. Znovu jsem Ni-kimu pomohl se prosadit, abych mu mohl vysvléct tričko. To jsem udělal a na chvíli si prohlédl jeho hruď.

Ni-ki si toho samozřejmě všiml, ale nic na to neřekl. Jen jsem koutkem oka zahlédl, jak se pousmál, když jsem se natahoval pro jeho náhradní mikinu.

Oblékl jsem mu ji a pak pomalu zapnul zip. Pomohl jsem Ni-kimu se postavit na nohy a posadil ho na lavičku, než sbalím jeho věci. Hodil jsem do tašky jeho propocené oblečení a ještě mu dal napít vody. Pak už jsme mohli jít.

Pomohl jsem mu vstát a když udělal jen pár kroků, tak ztratil rovnováhu. Včas jsem ho chytil a pro jistotu ho přidržoval. Jeho ruku jsem obmotal kolem mých ramen a držel jsem ho kolem pasu.

„Víš, jak se odsud dostat domů, abys toho co nejmíň nachodil?" zeptal jsem se ho.

„Autobusem. Jezdí přímý spoj. Zastávka je hned kousek u vchodu," vysvětlil mi a já s ním došel na tu zastávku. Venku už byla tma a zrovna na čas přijel ten autobus.

Nastoupili jsme do plného autobusu. „To tolik lidí ještě jezdí večer?" zeptal jsem se zaskočeně.

„To je normální tady," vysvětlil mi Ni-ki. Byl úplně unavený a k tomu tady budeme muset stát mezi tolika lidmi.

Při cestě měl Ni-ki opřenou hlavu o mé rameno a já ho pevně držel kolem pasu, aby neztratil rovnováhu. Cesta naštěstí trvala jen pět minut a my už pak vystupovali.

Ni-ki odemkl svůj byt a oba jsme vešli dovnitř. Pokusil se vyzout, ale na to pak spadl na zadek a něco zanadával v japonštině. Klekl jsem si k němu a pomohl mu vyzout boty. Pak jsem si vyzul i ty své.

Pomohl jsem mu vstát a došel s ním do jeho ložnice. Tam mi spadl z mého sevření na zem. Cítil jsem se špatně za to, že je mu takhle. Bylo mi ho líto. Ni-ki se na zemi sám srovnal a posadil se vedle postele o kterou jsem se opřel.

Chtěl jsem rozsvítit, ale to spíš Ni-kimu vypálilo oči.

„Ne. Zhasni," řekl mi, když si rukama zakryl oči a já tedy zhasl. Posadil jsem se na zem naproti Ni-kimu, který se na mě vyčerpaně koukal.

„Jsi v pořádku?" zeptal jsem se ho starostlivě.

„Je to lepší. Ale až na ty žebra," řekl a sykl bolestí, když se rukou dotkl toho místa. Já ho jen starostlivě pozoroval. „Neboj se o mě," řekl s úsměvem a přiblížil se ke mně blíž. Vypadal, že měl něco v plánu, ale já nevěděl co.

„Aishitemasu," zašeptal směrem ke mně, když se ke mně s lehkým úsměvem víc přiblížil.

„Co?" zeptal jsem se ho nechápavě. Nerozuměl jsem mu.

„Aishitemasu," zopakoval znovu šeptem a ještě více se přiblížil, až naše tváře byly jen pár centimetrů od sebe. Nevěděl jsem, co říká. Nejspíš je to v japonštině.

„Co to znamená?" zeptal jsem se ho zvědavě. Chtěl jsem znát význam tohoto japonského slova. On mi to ale nechtěl schválně říct.

„Aishitemasu," zopakoval a pohladil mě po vlasech. Bylo to hodně příjemné. Byl jsem ale trochu nervózní, protože jsem stále nevěděl, co říká.

„Aishitemasu," nepřestával s tím a začal se více usmívat. Já stále nechápal, co tím myslí. Ale neodolal jsem tomu sladkému úsměvu a začal se usmívat taky.

„Tak už mi řekni, co to je," uchechtl jsem se.

Ni-ki se na chvíli odmlčel a jen na mě koukal. „Řeknu ti to tak, abys tomu nejlépe rozuměl," vysvětlil a poté se přiblížil k mému uchu. Čekal jsem, až mi tedy řekne, co to je.

„Saranghae," zašeptal mi do ucha. Cítil jsem, jak se mi rozbušilo srdce. Takže celou dobu mi říkal tohle. Ni-ki se odtáhl od mého ucha a s úsměvem si mě prohlížel. Především mé rty. Pomalu jsem k němu natáhl svou ruku a vjel s ní do jeho vlasů. On zavřel své oči a vydal zajímavý zvuk. Zavrněl jako kočka. Líbilo se mu to. Přiblížil jsem se k němu blíže a on otevřel své oči. Zblízka je měl ještě krásnější.

„Nado saranghae," zašeptal jsem mu s úsměvem a láskyplně políbil jeho rty. Měl je měkké jako polštářky. Při těch polibcích, které jsme si opláceli, jsem se musel usmívat. Měl jsem radost, že došlo na tohle. Měl jsem radost, že jsem ho potkal. Cítil jsem se tak šťastný.

„Měl bys jít do sprchy," řekl jsem mu, když jsme se po několika polibcích odtáhli. On se tomu jen zasmál, ale pak toho litoval, protože ho zabolela žebra.

„Nechce se mi," řekl jako nějaké neposlušné dítě a začal si rozpínat zip u mikiny. Překvapeně jsem se na něj podíval. Rozepl si celou mikinu a pak se mi posadil na klín. Chytil se mých ramen a znovu mě líbal. Já mu polibky s radostí oplácel.

„Můžeš do sprchy se mnou. Já jsem tak vyčerpaný, že to sám nezvládnu," zastěžoval si a já se jen usmál.

„Dobře. Půjdu," řekl jsem s úsměvem a on se také usmál.

Další ráno jsme leželi na posteli a hráli šachy. Nikdy jsem si nemyslel, že se unudím až tak, že budu hrát šachy. Venku pršelo, takže tam se nedalo dělat nic.

Ni-ki měl na sobě bílé tílko a já se kvůli tomu nemohl moc soustředit na hru. Pokukoval jsem po jeho rukou. Měl jsem takovou chuť se dotknout jeho vypracovaných paží. Vždy, když na mě namířil svýma očima, tak jsem pohledem uhnul na šachovnici.

„Nesoustředíš se," poznamenal znuděně, když pohnul černou figurkou.

„Hm?" pozvedl jsem na něj pohled, který mi ale zase ujel na jeho paže.

Ni-ki se uchechtl a strčil do mé figurky. „Zase jsi prohrál," řekl s úšklebkem a já si už po několikáté prohře povzdechl.

Ni-ki se zasmál a chytil mou ruku, kterou položil na svou paži. „Spokojený už?" zeptal se mě s úsměvem a já byl ještě v šoku z toho, že udělal tohle. Jen jsem upřímně přikývl a on s mou rukou po té paži přejížděl. Šachy shodil z postele na zem a sklonil se nade mě.

Zasmál jsem se a on mě začal líbat. Chytil jsem spodní lem jeho tílka, které jsem mu pak vysvlékl. Ta modřina byla nehezká, ale to mi nezabránilo pokračovat. A dál... Vy víte co.

Poslední dny jsem si s Ni-kim snažil užívat co nejvíc, i v posteli. Stále jsem mu ale nebyl schopný říct, kdy odlétám zpět. Bylo to pro mě těžké vždy, když jsem se o to pokusil.

Ležel jsem břichem na posteli a Ni-ki mě hladil po mých holých zádech. Bylo to příjemné.

Na jeho mobilu, který ležel u mě, jsem uviděl zprávu, která mu právě přišla. To co v ní bylo mě šokovalo nejvíc. Prý jestli si můžeme znovu zopakovat ten sex.

„Co to má znamenat?" křikl jsem po něm a hodil po něm ten mobil. Byl jsem z něj hodně zklamaný. On sykl bolestí a podíval se na tu zprávu.

„Můžu ti to vysvětlit. Není to tak, jak to vypadá," řekl mi Ni-ki, který se mě snažil uklidnit.

„Ne! Jak vysvětlíš tuhle zprávu?" zeptal jsem se ho rozrušeně. Ta zpráva byla přesná jako hodinky.

„To bylo dávno," řekl mi, ale já mu nevěřil.

„Nevěřím ti!" zařval jsem po něm a začal si balit všechny své věci. Už jsem tu nechtěl zůstat. „V ničem ti nevěřím!" dodal jsem.

„Tak já ti to řeknu. Bylo to v ty dny, kdy jsi byl s přáteli. A ještě předtím, než jsem tě potkal," řekl mi a já měl co dělat, abych se nerozbrečel. Bylo to těch pět dní, co jsem ho nechal samotného. „Chtěl jsi pravdu, tak tady ji máš!" zařval po mně rozrušeně.

„Nech mě být!" zařval jsem po něm už s pláčem a snažil se své věci sbalit co nejrychleji.

„Neopouštěj mě, prosím!" prosil mě Ni-ki, který vstal z postele a došel za mnou. „Není to žádná chyba," snažil se mi vysvětlit.

„Jak žádná chyba? Víš vůbec, co jsou to chyby?" zeptal jsem se ho. Podle mě to nevěděl.

Takhle jsme se ještě pár minut hádali, dokud jsem nebyl úplně sbalený.

„Neodcházej!" zařval po mně s pláčem a u vchodu se obmotal kolem mé paže.

„Ty jsi ten závislý, že?" zeptal jsem se ho. Moc dobře si pamatuji, jak tohle říkal o mně. „Tak proč jsi tedy při našem prvním setkání řekl, že nepotřebuješ vidět barvy?". Nevěděl jsem, čemu mám věřit. Chtěl jsem odejít, ale on se mě stále držel.

„Ne! Prosím! Dej mi šanci! Neodcházej! Bez tebe neuvidím barvy!" hystericky vyváděl, zatímco se mě stále nechtěl pustit. „Aishitemasu," zašeptal s pláčem.

„To mi říkáš jen proto, abys viděl barvy?" nechtěl jsem tomu věřit. „Abych tě neopustil? Nemůžeš si takhle se mnou zahrávat, protože si myslíš že to se spřízněnou duší tak může!" zařval jsem po něm s pláčem a shodil ho ze sebe na zem.

Zavřel jsem za ním a co nejrychlejší krokem jsem se vydal na hotel. Cestou jsem si utíral všechny slzy, které mi nepřestávaly stékat po tváři. To ale ani nepřestalo v letadle, když už jsem tam seděl se svými přáteli. Koukal jsem z okna a nechal slzám volný proud.