Slova 🏵 Ivie 🏵 Kdo je v přízni osudu
Jméno: Ivie
Wattpad: berrivie
Zvolené téma: Slova
Název povídky: Kdo je v přízni osudu
Skupina: BTS
Pár: Vmin
Počet slov: 7 600
Anotace: „Slibuji na své jméno, čest i svědomí, že budu vždy chránit krále a jeho rodinu a budu plnit rozkazy svých nadřízených, ctít a dodržovat předpisy a zákony. Ochrana prince pro mne bude prioritou a budu jí vykonávat i za cenu vlastního života," ta slova, kterými skládal po dlouhých letech výcviku onu svatou přísahu, měla znamenat první krok k úspěšné kariéře královského vojáka. Nečekal však, co víc na něj jeho osud chystá.
Text povídky:
Pohled dvou tmavých očí si ho měřil ze zrcadla, když se vrátil do pokoje, aby se oblékl do slavnostní uniformy. Jeho dva spolubydlící byli zatím stále pryč, a proto se mohl konečně po tak dlouhé době přestat přetvařovat. Na chvíli mohl odhodit obezřetnou masku.
Udělal z dlaní mističku a nabral do nich trochu vody z lavoru, aby si s ní mohl svlažit obličej. Měl ještě čas, dost času na tiché rozjímání, na trochu klidu před tím, než bude muset znovu čelit své každodenní dávce mučení.
Znovu se na sebe zadíval do zrcadla. Prázdné tmavé oči, vlasy rozcuchané ze zdlouhavého cvičení, tělo plné modřin od posledního duelu s jiným vojákem. A ani tak nebyla tato bolest o nic horší, než ta, které již čelil celé měsíce.
Otřel si ruce do osušky a opřel se vedle lavoru.
Mohl si za to sám. Očima sklouzl po svém odraze v zrcadle k levé klíční kosti. Jako již tisíckrát předtím přečetl ona slova, napsaná elegantním písmem do jeho kůže.
Tak jako fénix stráží naši zem.
Slova jeho spřízněné duše, ta, která ho tehdy zaskočila, když je slyšel od poslední možné osoby, kterou by čekal. Nebo možná spíš od té poslední, od které by si to přál.
Bylo to sedm let od doby, kdy nastoupil podle přání svého otce do výcviku. Dlouhá léta snášel tvrdý výcvik, bezcitné zacházení nadřízených, než byl konečně před skoro šesti měsíci povýšen mezi královskou stráž. Byl na sebe tehdy neskutečně hrdý a konečně po letech mohl zahlédnout hrdost i v očích svého otce.
Tato hrdost a spokojenost se u něj ale dlouho neohřála. Hned jeho první služba si pro něj připravila ono neobvyklé překvapení.
Pamatoval si to jako včera.
Mlčky stál narovnaný jako pravítko před komnatami samotného prince. První den ve službě na nové pozici se na něm podepsal lehkou nervozitou, i tak vypadal stejně sebevědomě a hrdě, jak ho to naučil jeho otec.
Byl večer a jeho nový nadřízený, samotný princ Zarie, se měl brzy vrátit z večeře v jídelním sále. On a ostatní vojáci z noční hlídky byli připraveni převzít zodpovědnost a čelit všemu nebezpečí, které by princi hrozilo.
Ano, těmito slovy to vskutku znělo, jako něco neskutečného. Taehyung ale už tehdy věděl, že nesmí být příliš nadšený. Ostatní vojáci z princovy jednotky mu již před první hlídkou tvrdili, že je princ velice šarmantní a je s ním legrace, a Tae jim to chtěl věřit, ale raději očekával, že princ bude nesnesitelný spratek, než aby sám sebe příliš natěšil.
Zaslechl kroky a hlasy, nevědomky se lépe narovnal a vypjal hruď, jako to dělal vždy, když se snažil vypadat silněji. Brzy zahlédl na konci chodby tři muže. Dva v uniformách královské stráže poznal. Mladíka ve zdobném oděvu s malou stříbrnou korunkou ve vlasech však znal jen z portrétů.
Věděl, že je princ krásný a neodolal si ho z dálky malinko prohlédnout. Měl na tváři lehký, šibalský úsměv, nejspíš se ušklíbal nad něčím, co pronesl ke svým strážím. Taehyung se zarazil od dychtivého prohlížení a musel sám sebe pokárat za to, že se nechal na chvíli strhnout zvědavostí. Nahodil znovu svůj dávno naučený tupý výraz hledící slepě do dálky.
Princ a jeho odpolední stráž přišla až k nim. Taehyung a druhý voják jménem Jeonghan synchronizovaně zasalutovali a gesty naznačili, že přebírají prince do svých rukou. Vojáci z odpolední hlídky klepli patami a zlehka se princi uklonili na znamení konce jejich dnešní služby.
Princ se pohledem zastavil na Taehyungovi, zaujatě si ho prohlédl a ve tváři se mu objevil zaujatý úsměv. Okamžitě si všiml, že je v jeho stráži nová osoba a pravděpodobně se těšil, až se s novým vojáčkem spřátelí.
Moc dobře si vzpomínal, že jim bylo vštěpováno, aby se s princem nebratříčkovali. Byl to pořád člen královské rodiny, někdo, koho měli chránit, a přílišná familiarita by mohla narušit dynamiku, v níž měli pracovat. Tuto informaci bral jako rozkaz a samozřejmost a nechápal, proč o princi ostatní vojáci mluví tak přátelsky.
Pokračovali s princem dále dveřmi do malého komplexu několika pokojů. U hlavních dveří hlídala jedna hlídka a Taehyung s Jeonghanem měli hlídat dveře od pokoje, v němž princ spával. Byli rozděleni do malých oddílů po dvou a tyto oddíly byly strategicky rozmístěny před vchody a jiná citlivá místa v komplexu. Občas jeden, jindy dva oddíly byly určeny k tomu, aby prince doprovázely při cestách mimo jeho pokoje, sešlo na denním programu. Taehyung nezáviděl svým nadřízeným onu práci s logistickým rozmístěním stráží.
Jeonghan otevřel princi dveře do ložnice a on jednou nohou překročil práh, než však zapadl do své ložnice, ještě se k nim otočil. Jeonghan po Taeho pravici se uchechtl a zlehka se uklonil, než promluvil.
„Tak bděle budeme hlídat vaše sny," začal pravděpodobně s nějakým rituálem, který společně dodržovali každou noc, kdy byl na hlídce.
„Tak jako fénix stráží naši zem," doplnil princ s něžným úsměvem.
Taehyung sledoval v zrcadle, jak jeho prst pomalu přejel po větě pod levou klíční kostí a musel si jí přečítat znovu, znovu a zase od začátku.
Tehdy byl tak překvapený, že nebyl schopen slov. Ani když jim princ s příjemným úsměvem popřál příjemnou noc, nedokázal nic odpovědět, jen na něj hleděl jako na přízrak tak dlouho, až měl pocit, že zapustí kořeny. Poté jen zasalutoval a narovnal se, jako by se vlastně nic nestalo. Pamatoval si ten zmatený výraz v princově tváři, jak se ohlédl na Jeonghana a ten jen zlehka pokrčil rameny. Princ zopakoval své přání, jako by ho Tae snad neslyšel dostatečně jasně, a když se i na podruhé dočkal jen zarytého, napnutého ticha, jen si popuzeně odfrkl a odešel do ložnice, kde také zůstal až do rána.
Z té noci si nepamatoval téměř nic. Jen věčný zmatek, pořád dokola se vracel k tomu momentu, kdy zaslechl onu až příliš známou větu. Sám sobě se nedivil, že po konci služby téměř v panice utekl do svého sdíleného pokoje v kasárnách.
Vzbudil oba spolubydlící, když se ještě v plné zbroji vřítil do pokoje. Trochu se nad sebou zpětně zastyděl, že na ně nebral žádné ohledy, ale copak byl schopný udělat cokoliv jiného? Byl tím až moc přehlcený. Jeho mozek po probdělé noci křičel jen výsměšná slova a on to ze sebe potřeboval dostat.
Nejspíš i proto všechno ještě to samé ráno vychrlil svým dvěma poněkud rozespalým a pomalu chápajícím spolubydlícím. A byl rád za to, že tak udělal.
Namjoon a Yoongi, spřízněné duše, jeho kolegové v královské stráži, ale hlavně přátelé, kteří mu byli oporou celé ty měsíce. Mohl s nimi mluvit o všem, co se prince týkalo a oni nikdy neváhali, aby mu vysvětlili vše ohledně spřízněných duší.
Ani jeden mu však nikdy nedokázal vymluvit jeho rozhodnutí. Snažili se ho podpořit, za což jim byl Tae vděčný, pravděpodobně ale ani jeden nepochopil, proč se rozhodl, že s princem nepromluví. Mnohokrát mu říkali, že by si neměl onu skutečnost nechávat jen pro sebe, že dělá sám rozhodnutí, které mají udělat oba.
Ale on měl pro svou volbu spoustu důvodů a ani po tolika měsících svůj názor nezměnil.
K čemu by to bylo, kdyby se princ dozvěděl, že je jeden příslušník jeho osobní stráže jeho spřízněnou duší? Ani jeden by s tím nemohl nic dělat, nic by to nezměnilo, pokud by se tedy král nerozhodl Taehyunga vyhnat, aby nepřekážel v důležitých dynastických otázkách. Bylo jasné, že si korunní princ musí vzít urozenou ženu z nóbl rodu, vylepšit tím všechny možné vztahy a potom zplodit kopu synů, aby mohl jeho rod pokračovat. Ve vysoké politice byly spřízněné duše každému jedno.
A to Taehyung moc dobře věděl už od dětství. Jeho otec, generál, nikdy nepřestával vyprávět ony občasně trochu kruté příběhy, když se náhodou jednou za měsíc ukázal doma. Vyprávěl o tom, jak museli rozdělit milence, spřízněné duše, jenom kvůli tomu, že jeden z nich nebyl pro druhého dostatečně vhodný.
Potkat svou spřízněnou duši nebylo v zásadě tak výjimečné – jeho rodiče byli ku příkladu spřízněnými dušemi, Namjoon a Yoongi také a Taehyung potkal i spoustu dalších. Nakonec osud vždycky chtěl, aby se potkali ti dva, které k sobě kolikrát tak cynicky spoutal nepřetrhnutelným poutem.
Prsty si promnul čelo a dlouze vydechl. Proč jen zrovna on musel mít za spřízněnou duši prince jejich zpropadené země?
Natáhl si svou lehkou košili a začal zapínat knoflíky jeden po druhém.
Věděl, že kdyby se princ o celé té záležitosti se spřízněnými dušemi dozvěděl, pravděpodobně by to nic neznamenalo. Problém by nastal až, když by se to dozvěděl jeden z jejich otců. Taehyung byl na sebe hrdý, že dokázal své mlčení před princem i králem uhrát a dokonce získal od krále pochvalu a výzvu, aby s jeho synem nemluvil dál. Co Tae pochopil, pravděpodobně v minulosti proběhly jisté, pro princovu vizáž nepříjemné záležitosti. Pochytil ale jen drby o tom, že prince někdo přistihl, jak nevázaně dovádí s jedním z vojáků své osobní stráže. Nejspíš proto začaly být větší nároky na stráže a i sám princ prý dostával naléhavější zákazy na kontakt s nimi.
A tak Tae své mlčení zachovával dál. Nebylo to nic lehkého, princ – nebo Jimin, jak znělo jedno z jeho mnoha jmen, kterým ho nazývala většina ostatních mladíků ze stráže – se nehodlal spokojit s tím, že by s ním jeden voják prostě nemluvil. Sám byl, dle Yoongiho slov, ukecaný a uřehtaný jak hyena, a tak pravděpodobně nedokázal pochopit, že s ním někdo mluvit nehodlá. Taehyung si ani dnes neodpustil myšlenku na to, že si je Yoongi s princem podezřele blízký. Rozhodně nebyl jediný. Mnoho jeho přátel o princi mluvilo spíš jako o kamarádovi, než jako o nadřízeném, za kterého mají být ochotní položit život.
Sám pro sebe se lehce usmál a zavzpomínal na chvíli, kdy poprvé okusil, jak náročné vlastně bude před Jiminem mlčet.
Stál tehdy v hlavním salónu části paláce, kterou princ obýval. Stál u dveří a přemýšlel, co po něm ten tmavovlasý ďábel bude chtít.
Princ si jen spokojeně hověl v pohodlném křesílku a zahleděl se do štosu papírů, které byly Taehyungovi podezřele povědomé.
„Hmm, takže Kim Taehyung, dvacet dva let. Jsme stejně staří, to je hezké," četl princ ve složkách a pobaveným pohledem sklouzl k Taemu. Voják se celý napnul a zlehka vykulil oči, překvapený, že princ četl jeho osobní informace ve složkách královské stráže.
Jimin se rozesmál, odhalil bílé zuby a zlehka se předklonil. Prohlížel si ho tím hravým pohledem plným pobavených jiskřiček.
„Ano, vojáčku. Když se mnou nehodláš mluvit, najdu si informace jinde," zaštěbetal sladce a Tae cítil, jak mu zacukalo v levém oku. Princ se znovu zvonivě rozesmál a opřel se ve svém křesílku, jako by seděl v divadle. „Jako bych to slyšel: Jak jen ses k těm složkám dostal?! Oh, to je jednoduché. Jsem princ. Mám právo vědět všechno o těch, kteří na mě dohlíží."
Černovlasý princ nonšalantně přehodil nohu přes nohu a zadíval se znovu do dokumentů hustě popsaných Taehyungovými osobními údaji.
„Otec Kim Minhyung. Ahh, tak už tomu rozumím. Tvůj otec je jedním z generálů, to je jasné, že by tahle tvoje mlčenlivost nebyla tvůj nápad. Tvůj a můj otec mají věčný pocit, že mařím vojákům jejich práci," odfrkl si a ještě jednou očima přelétl složku, než dokumenty odložil na stolek. „Je to venku. Tak už nech těch skopičin a mluv se mnou. Je to opravdu nuda."
Taehyung stále na prince zíral jako na přízrak, překvapený z toho, jak krásnou a logickou výmluvu mu vymyslel. Své překvapení během chvíle setřásl, jen se narovnal a znovu zaujal svůj obvyklý postoj. Pevně rozkročené nohy, kopí opřené o zem a oči zapíchnuté do prázdna.
„Fakt vtipnej," slyšel zabrblání a po chvíli i kroky elegantních botek na malém širokém podpatku. Princ ve chvíli stál u něj a nespokojeně si ho prohlížel. „Je mi jasný, že do tebe cpali tu svojí směšnou ideu o tom, že máte mít k princi nekončící respekt," důležitě pozvedl prst a mluvil poněkud hlubším hlasem, jako by někoho napodoboval. „Musíte si držet odstup a hlavně profesionalitu! Žádné vztahy, žádné emoce! Kecy, kecy a kecy jsou to. Co kdybys na chvilku upustil od těchhle hloupostí a poslechl si, co na to mám co říct já, hm?"
Byl přesvědčivý a Taehyunga více než překvapoval způsob, kterým s ním mluvil. Byl neskutečný rozdíl mezi tím, jak se princ choval mezi lidmi, a jak za zavřenými dveřmi.
Neodolal a podíval se na pohledného prince. Ten byl očividně i jen s tímto malým gestem spokojený tak, že se zazubil.
„Já jejich pohled na věc nesdílím. Můj a tvůj otec a pár dalších velevážených pánů si myslí, že bychom mezi sebou neměli mít žádné hlubší vztahy. Já myslím, že čistou profesionalitou si těžko udržím vaší důvěru a věrnost. A jak bych já vám mohl plně důvěřovat, když o tobě nebudu vědět nic víc, než jen to, že jsi voják s identifikačním číslem 665124? Ne, ne, ne. Já svým drahým strážím věřím, protože vím, co je pohání, za čím se ženou. Znám jejich ambice a proč se dali do našich služeb. Tak proč ty? Je tvou jedinou ambicí uspokojit nároky svého otce, nebo je v tobě i něco víc?" princ se spokojeně usmál.
Taehyung si ho prohlédl a přemýšlel nad tím, co by odpověděl, kdyby sám sobě dovolil mluvit. Dozajista měl mnoho ambicí a mnoho cílů, kterých chtěl dosáhnout. Nemluvil o nich jen proto, že nemohl. Určitě.
Chvíli si prince prohlížel, viděl na něm tu dychtivost, s níž očekával jeho odpověď a sám sebe musel malinko zkrotit, aby mu neodsekl, že nešel do královské stráže jen kvůli svému otci. Hned na to se zastyděl, že mu jen tak málo stačilo k tomu, aby málem porušil to, co sám sobě slíbil.
Zhluboka se nadechl nosem a znovu se podíval směrem k oknu. Pátral očima kolem něj, jako by tam hledal nějakou potenciální hrozbu.
Nastalo mezi nimi mírně trapné ticho a Tae, ačkoliv se na prince nedíval, cítil, jak se princ nespokojeně mračí.
„Fajn," zabrblal. „Dobrá. Vraťte se na pozici, vojáku. A zapojte do své práce i mozek, ne jen slepou poslušnost ke svému otci."
Ani na tuto ostrou, nepříjemně znějící poznámku Tae nic neřekl. Doufal, že jednou provždy přiměl prince, aby se s ním nechtěl bavit.
Ale to se bohužel mýlil. Princ se nevzdával a rozhodně nechtěl prohrát ve svém domnělém boji proti příkazu krále. Za to mu Tae nebyl vděčný. Zprva.
Kdykoliv měl Taehyung službu, vždy to byl právě on, koho Jimin žádal o společnost, ačkoliv měl spoustu pážat i společníků, kteří by se této role rádi ujali. A každá ta chvíle, kdy byl sám s tím okouzlujícím mladíkem, jehož koruna byla tou nejméně hodnotnou věcí na jeho osobě, byla ono hořkosladké mučení, které nenáviděl a miloval zároveň.
Upravil si zapnutou košili a pravá ruka znovu bezděky zabloudila na místo, kde byla napsaná slova Jiminovým písmem. Byl bláhový, když si myslel, že zvládne téměř každodenní kontakt s princem, aniž by to s ním cokoliv udělalo. Začalo to docela nevinně.
Zprva jen obdivoval Jiminovu odhodlanost k tomu, aby ho přiměl promluvit. Postupem času se ale zdálo, jako by se princ s jeho mlčením pomalu ale jistě smiřoval. Přestal na něj nespokojeně štěkat, že jeho mlčení nemá žádný efekt a je úplně k ničemu, přestal s ním vést tu tichou válku a naslouchal tak víc řeči jeho těla.
Brzy vzájemně pochopili, že slova jsou pro ně zbytečná. Když Tae přestal bojovat sám se sebou a konečně si přiznal, že princova přítomnost není tak zlá, změnilo to i Jiminův přístup. Princ poznal, že ho voják poslouchá, na gestech viděl jeho starost a ochotu vyslechnout vše, co tížilo vznešená bedra vznešeného prince. Brzy se stal jediným člověkem ochotným poslouchat ho celé hodiny bez jediného postěžování, nebo přerušení. Vyčetl z jeho postoje zájem, vyčetl, že se Tae zamýšlí nad stejnými otázkami a necítí se v jeho společnosti nepříjemně.
Sám princ mu tvrdil, že v prvních chvílích ani neplánoval, že by se tenhle tichý voják stal jeho nejčastějším posluchačem. A Tae mu to samozřejmě nevymlouval. Jen se pobaveně usmál a kývl, jako by viděl celou dobu skrz něj, čemuž se Jimin zasmál. A poté byl tiše.
Tae nedokázal spočítat ty probdělé noci, kdy stál po princově boku na malém balkonku postaveném směrem na východ, a kdy jen mlčeli a sledovali hvězdy do té doby, než je rozehnalo ranní slunce, jako pastýř neposlušné ovečky. Jimin se poté jen zasmál, nadhodil, že už je neskonale pozdě, a že takhle to dopadá, když mu Tae nepopřeje dobrou noc. Na to se mu Taehyung jen hluboce uklonil, doprovodil ho zpět do ložnice, než sám zmizel stejně jako hvězdy z oblohy.
Že se do prince opravdu zamiloval, si ale přiznal docela nedávno. Dlouho sám sebe kontroloval slovy, že se přece nemohl zamilovat do někoho, komu neřekl jediné slovíčko. Toto chabé přesvědčení ale musel brzy opustit.
Z myšlenek ho znovu probudil až tichý zvuk malinkých drápků o železnou klícku. Ohlédl se a spatřil malé pochroumané ptáčátko. Tae ho našel, když odjížděli z jednoho pikniku, kde byl jako princova stráž. Pravděpodobně tehdy vypadlo z hnízda a jeho nenapadlo nic lepšího, než že se o něj postará. Nebyl si ani pořádně jistý, co to je za ptáka. Při svém štěstí tipoval nějakého supa, ale na to se mu ono ptáčátko zdálo příliš malinké. Bylo šedavé, malé pařátky už začínaly být pěkně ostré a on byl hrdý, že se to malé stvořeníčko zmátořilo.
Došel ke klícce, otevřel ji a nechal ho vyskočit na stůl. Zadíval se na hodiny vedle klícky a vydechl. Čas utíkal tak rychle, když byl sám.
Opatrně ptáčátko pohladil po hlavince a sáhl si pro krabičku s žížalami, které pro něj nasbíral. Za svými zády zaslechl klapnutí dveří, to ho nijak nepřekvapilo. Čekal, že brzy Yoongi nebo Joon přijdou.
To ale značilo jen to, že brzy už se bude muset opravdu obléknout do slavnostní uniformy, za opasek vzít meč a hlásit se do služby na akci, na kterou by nejraději ani nepáchl.
Zásnubní ples jeho milovaného prince.
Musel tam ale jít. A musel se tvářit jako by se nic nedělo, protože tak to bylo správně. Protože nemohl prozradit své propojení s princem. Nemohl si dovolit princi ještě více přitížit.
„Proč to vůbec děláš?" ozval se Yoongiho hlas za jeho zády.
„Protože ho miluju," zamumlal Tae, zatímco krmil ptáčátko žížalami a sledoval, jak si ten malý neřád pochutnává.
„Toho ptáka?" zeptal se zmateně Yoongi a Tae pochopil, že byl až příliš ztracený ve svých myšlenkách. Yoongi se neptal, proč nemluví před princem. Ptal se, proč se stále stará o to malé pochroumané ptáče.
„Ty máš zrovna na lásku k ptákům co namítat, co..." pokusil se Taehyung obrátit situaci ve svůj prospěch. Yoongi se rozesmál a posadil se na židli vedle něj.
„Zase na něj myslíš, hm," Taemu bylo jasné, že jeho poznámku pochopil.
„Můžu dělat něco jinýho?" zamumlal a pohladil popelavé ptáčátko. „Vůbec se mi nechce chodit a hlídat na nějakym zpropadenym plese."
Yoongi si povzdechl a poplácal kamaráda po zádech.
„Ještě si jí přece nebere," zkusil nadhodit.
„Ale vezme. A tak to má být. To já jsem v týhle situaci to nadbytečný kolo," Tae si dlouze povzdechl a promnul si prsty čelo. Yoongi si svého mladšího kamaráda prohlížel, nejistý, co mu na jeho zarmucující slova říct. Nakonec se k němu jen přisunul, zlehka ho objal kolem ramen a hlavu si položil na jeho rameno. Jen chvilku na to cítil, že si Tae svou hlavu opřel o tu jeho a malinko se přitulil.
„To já jsem ten, co nikdy nevyhraje... a já musím mlčet... jen aby alespoň jeden z nás měl lehčí spaní a nemusel se trápit kvůli těm dvěma větám, kterou nás náš osud spojil..." mumlal zase ta stejná slova, co vždycky, když na něj dolehla únava.
„Tae..." zamumlal Yoongi a pohladil mladšího po rameni. „Vezmi si co nejdřív volno... potřebuješ si odpočinout."
„Ne... ne, chci mu být nablízku..." po těchto slovech mezi nimi zavládlo ticho. Skrz otevřené okno slyšeli hluk ze dvora i tichý zpěv ptáků.
Tae na chvíli zavřel oči.
„Yoongi?" oslovil staršího a ten ho tichým hm vyzval, aby mluvil. „Povíš mi o tom, jak jste se s Joonem poznali?"
„Nemáme už moc času... ale pokud ti to pomůže, můžu ti to povídat mezitím, co se budeme připravovat," nabídl Yoongi a jemně ho poplácal po zádech. Vyprávěli mu to oba už mnohokrát, ale Tae i tak vždycky přišel s tím, aby mu to povídal znovu. Snad proto, že ho těšilo slyšet, že alespoň někomu osud svým rozhodnutím přinesl štěstí.
Tae se odtáhl a usmál se na něj. Yoongi mu úsměv oplatil, než se zvedl, aby se převlékl do slavnostní uniformy. Tae ho napodobil a čekal, kdy začne vyprávět.
„Bylo ráno a já zaspal. Chápeš to, na první výcvik, co jsem byl v princovo stráži. To se může stát fakt jenom mě, jsem si říkal. No tak jsem se rychle oblík a letěl jsem k výcvikový hale. No a co nevidím, nějakej další nováček se tam taky hnal pozdě, na mundúru mu chyběly tři knoflíky a vypadal jako by ho zrovna vyhrabali z hrobu. Brzo si mě všiml taky, a jakmile jsme došli ke dveřím, oba jsme na sebe nastejno vyhrkli: „Ty jsi tu taky pozdě?" a pak jsme na výcvik přišli snad ještě o dvacet minut později, protože jsme na sebe zírali jako dva blázni, protože nám oběma došlo, že jsme právě našli spřízněnou duši," Yoongi se nad tou vzpomínkou zasmál a Tae se k němu přidal. „Měli jsme z toho pak průšvih a museli jsme po výcviku do padnutí běhat kolečka po hale."
Tae si upravil uniformu a zlehka se usmíval. Vždycky mu ten příběh zvedl náladu a Yoongi i Namjoon pokaždé působili tak spokojeně, když ho vyprávěli.
„Vlastně jsme zezačátku ani neplánovali, že bychom nějak... měli být spolu. Byli jsme dost dlouho prostě... přátelé. Protože nám to tak vyhovovalo. Až po delší době jsme se oba utvrdili v tom, že chceme být pár," Tae si všiml, že Yoongimu malinko zčervenaly špičky uší a působil na chvilku ztraceně ve vlastních vzpomínkách, potom se ale na Taehyunga zadíval a zhluboka se nadechl. „Že je člověk tvoje spřízněná duše neznamená, že jste předurčený k dokonalýmu vztahu. Hodně lidí, co na to spolíhaj a nepracujou na vztahu se svojí spřízněnou duší, nakonec skončí zase sami. Někdy to, že jsou dva spřízněný duše zkrátka znamená, že si mají být nablízku. Nemusí to znamenat, že se mají vzít a milovat do konce života."
Yoongi opatrně přešel k Taemu a celého si ho prohlédl.
„Osud..." řekl, ačkoliv to znělo trochu opovrhlivě. Tae věděl, že Yoongi nevěří, že osud ovládá všechno. Věřil v lidskou sílu a moc se vytrhnout z područí osudu. „Neovládá tebe. Ty ovládáš svůj osud. A jen tvoje rozhodnutí udá tvojí cestu životem."
„Co tím chceš říct?" zeptal se Tae a prohlížel si svého staršího kamaráda. Ten se na něj jen usmál a upravil mu odznak na hrudi, jako by už předtím nebyl dostatečně rovně.
„Že ty, ani Jimin, nemusíte následovat cestu, kterou pro vás osud připravil, abyste byli šťastní. Spolu, nebo sami, tady, nebo jinde. Život by byl přece nekonečná nuda, kdybysme jenom následovali vyšlapaný pěšinky od osudu. Můžeš si najít svojí vlastní cestu, jak být šťastnej," na chvíli se odmlčel, než se znovu pousmál. „To je jen něco k zamyšlení. Je čas jít."
Taehyung ještě chvíli překvapeně stál, neskutečně následoval staršího kamaráda. Bylo už opravdu pozdě na to, aby se ještě vybavovali. Museli se hlásit veliteli.
➴
Tae stál v pozoru v jednom z předpokojů u velkého sálu. Cítil se nervózní, ačkoliv to nebylo poprvé, kdy Jimina doprovázeli na ples, večírek či soaré. O mnoho častěji však prince doprovázeli na různá jednání královské rady, nebo diplomatická jednání.
Pravděpodobně kvůli tomu se Tae cítil tak podivně. Ačkoliv byl přítomen jen na několika jednáních, i on si všiml, že Zarie nemá příliš dobré vztahy se svými severními sousedy. To pro něj nebyla žádná novinka, od mala věděl, že na severu čekají jenom trable, ale netušil, jak rozsáhlé takové trable mohou být.
Na severu se nenacházelo žádné království, ani jiná ucelená říše. Bylo to místo, kde spolu bojovaly hladové divoké kmeny a výjimečně napadaly i hranice se Zarií. Tyto incidenty se hromadily od té doby, co se velké množství severních kmenů sjednotilo pod vládu muže, kterému říkali Türongchan. Tae se sám se sobě divil, že si to jméno pamatoval.
Nejspíš si ho zapamatoval, když byl jednou ve službě a doprovázel prince na důležité jednání s vyslancem samozvaného chána.
Pamatoval si, že se mu ten zarostlý, podivně oblečený muž už od pohledu nezamlouval. Měl na sobě až příliš záhybů a pouzder, do kterých by se dalo perfektně ukrýt nějaké malé ostří, nebo jiná účinná zbraň. I na zádech měl kožený popruh s pouzdrem, ve kterém onen divoch za normálních okolností nosil obrovitou sekyru.
Nejvíc však všechny překvapilo, že přišel sám. Nešel s dalšími bojovníky jejich kmenu, ani s nějakou formální družinou, jak bylo zvykem. Přišel jen ověšený zbraněmi, které bez řečí odevzdal před jednáním, a nesl dopis od chána pro krále.
Dopis četl jen král, poté pozval barbara, aby se posadil a jednal s ním ohledně severních území Zarie. K jednání byl přizván princ, ale rádci se přidat nesměli, což překvapilo nejen Taehyunga, ale i prince.
Tři muži seděli kolem kulatého stolu, všichni v uctivé vzdálenosti a Taemu se zdálo, že barbar byl jediný, kdo v jednací místnosti skutečně chtěl být.
Tae si nemohl odpustit myšlenku, že celé to jednání vlastně jen chodili kolem horké kaše. Král se snažil barbara zdlouhavě přesvědčit, že jeho kmen nemá žádný nárok na sever Zarie, ani na stáda, která tam zarijský lid pásl. Na to se onen divoch jenom ušklíbl a pronesl, že zarijský lid na jejich pláních nemá co dělat, a pokud budou pokračovat v zabírání jejich půdy, vyžene je odtamtud Türongchan se svými bojovníky silou a bez milosti, stejně tak jako zarijští vojáci před lety tu oblast získali.
Tak drzá slova rozčílila i normálně klidného vladaře.
„Proč tak tedy neuděláte? Nechte mě hádat. Víte, že jste stále oproti zarijské armádě slabí. Už před lety vás vojska mého otce porazila, proč by to tak nemělo být teď?" král se postavil a naklonil se přes stůl k barbarovi.
Barbar se rozvalil na své židli a prohlédl si rozčíleného krále jako dítě, které se pokoušelo vyhrožovat.
„Války vyhrává ten, kdo má na své straně osud," pronesl zcela vážně s hrubým přízvukem. „Vaše království dávno zavrhlo oběti osudu, už dávno si myslíte, že zvládnete všechno sami. Náš chán ne. Náš kmen, ne," znovu se na své židli narovnal a Taehyung sáhl po meči, aby ve všech případech stihl zarazit útoky, které by ten kočovník chystal.
„Osud pracuje v neznámých kruzích, je nevyzpytatelný. Nikdo neví, jestli je mu nakloněný, nebo ne," prohlásil Jimin, který se nenechal barbarovými gesty nijak vyvést z míry.
„Věřte tomu, princi," ušklíbl se jen výsměšně vyslanec a prohlédl si prince. „Ale můj kmen dokáže vidět cesty osudu. Dokáže si přivábit osud na svou stranu a zjistit, co se bude dít. Proto vám radím dobře, abyste stáhli svá vojska ze severu a vrátili nám naše posvátné háje. Protože osud stojí na naší straně a my brzy budeme mít něco, co vám to dokáže."
Těmito chvástavými slovy Taehyunga zaujal. Opravdu věřil, že je jim osud nakloněný a Tae to nemohl ve své vlastní hlavě popřít. Nevěděl, zda se dá osud ovlivnit, ale věděl, že ten, kdo si myslí, že je nakloněný právě jemu, může být velmi nebezpečný.
„A co to bude, když o tom tak dychtivě hovoříte?" zeptal se Jimin dřív, než rozzlobený král stihl cokoliv říct.
Barbar se opřel o stůl a naklonil se směrem k Jiminovi. Princ na to nijak nereagoval, jen trpělivě čekal, až mu vyslanec kmene odpoví. Barbar si ho chvíli pobaveně prohlížel, než poukázal na zlatou brož na Jiminově hrudi. Byl to erb královského rodu, ohnivý fénix se zlatou korunou podle legendy o zakladateli rodu.
„Osud nám dá fénixova bojovníka," pronesl barbar naprosto vážně. Jimin se k Taeho překvapení začal potutelně smát.
„Fénixové jsou jen legenda," prohlásil pobaveně. Ano, skutečně, fénixové byli stará zarijská legenda, v níž vystupoval mytický zakladatel královského rodu, který zachránil království a jeho lid před zničením. Za své hrdinské skutky si vysloužil ruku mladé královny a společně založili novou dynastii. Fénix byl vždy ale tou nejméně jistou částí celé legendy, jelikož v ní vystupoval jen a pouze jako symbol hrdinovy síly.
„Stejně jako věta, kterou máte napsanou na hrudi. A přesto se mnohokrát stalo, že se spřízněné duše našly. Cožpak i vy sám nedoufáte, že se objeví?" Tae měl co dělat, aby sebou netrhnul, když slyšel barbarova slova. Srdce se mu roztlouklo v hrudi a musel se zadívat na Jimina. Ten si barbara prohlížel s kamennou tváří a jen si založil ruce na hrudi.
„Jste příliš sebevědomý se svými odhady," ušklíbl se Jimin a podíval se po králi. Taeho jeho slova píchla na hrudi, léta výcviku mu však zabránila, aby to na sobě dal znát. „Otče, myslím, že dnešní jednání již zachází do příliš fantastických končin a to je jen znakem toho, že už nemá cenu pokračovat. Pokud nám tedy náš host, nechce povědět ještě něco důležitého?"
Barbar se trochu mračil, ale nenamítal na Jiminova slova nic.
„Řekl jsem myslím vše, co pro vás má nějakou hodnotu, veličenstvo," prohlásil barbar se stejnou afektovaností jako princ a zvedl se od stolu. Podíval se na krále.
„Příště už Türongchan nebude tak velkorysý. Promyslete si naše podmínky a přistupte na ně, jinak srovnáme se zemí vše, co nám bude stát v cestě," pronesl k nim a poté bez veškerých ceremonií odešel, aniž by se poklonil, nebo jen řekl sbohem.
Nejspíš kvůli těm nesmyslným výhružkám král zásnuby tolik urychlil. Jiminova budoucí snoubenka byla ze starého a bohatého rodu jedné z východních provincií a její vážený otec mohl být králi dobrý spojencem. Což ve své pozici král potřeboval víc, než uspokojit svého syna sňatkem z lásky.
„Takhle se člověk cítí, když se jde s někým zasnoubit? Zvláštní... čekal bych, že v tom bude alespoň trochu pocitu štěstí..." zamumlal Jimin, když stáli v předpokoji hlavního sálu a vyčkávali, až ohlásí princův příchod.
Stáli tam s ním čtyři – Tae, Namjoon, Yoongi a Jeonghan. Všichni byli pečlivě vybraní k nejdůležitějšímu úkolu. Zatímco ostatní hlídali dveře, pozorovali hosty a kontrolovali příchozí, oni čtyři měli za úkol celý večer strážit z povzdálí prince, eliminovat veškeré hrozby a být mu nablízku, měli zakázáno se bavit s lidmi okolo, tančit a pít cokoliv jiného, než vodu. Nesměli působit na první pohled jako vojáci – proto měli speciální slavnostní uniformy, které vypadaly spíš jako jednoduchý večerní oděv, než jako bojová uniforma.
Po princových slovech se po sobě podívali. Všem bylo jasné, že se princ ženit nechce.
Co ale vlastně chce? Prolétlo Taemu hlavou. Odpovědí se ale nestihl dál zdržovat. Muž před dveřmi ohlásil příchod prince a jeho společníků. Stráž jim otevřela dveře, na chvíli je oslepilo jasné světlo z útrob sálu. Princ stál v čele a zářivě se usmíval. Tae vždy obdivoval jeho schopnost přetvařovat se.
V sále bylo až nepříjemné množství lidí. Potenciálních hrozeb. Tae se rozhlédl po všech těch ženách v načapaných róbách, odevzdaně hledících na pohledného prince, starších naškrobených mužů s povýšenými výrazy. Opravdu mu z toho už teď začínalo být nevolno.
Neměl příliš rád lidi z vyšších vrstev. Napůl mezi nimi vyrostl a právě díky svému dětství na venkově věděl, že tyhle masky, které tak rádi oblékají, jen zakrývají jejich opravdovou osobnost. Přetvářka byla mor. A proto nejspíš v posledních měsících nedokázal vystát ani svého otce, který byl mistr veškerých přetvářek.
Vzhlédl a jeho pohled se spojil se statným mužem pár kroků za králem s mnoha odznaky na levé i pravé straně jeho saka. Otec si ho z dálky prohlížel s lehkým úsměvem, otravně hrdým nad tím, že i jeho syn nyní předstíral před smetánkou, že je jedním z nich.
Tae zachovával kamenný výraz a znovu odhlédl od svého otce.
Ceremonie ho nebavily. Možná to bylo tím, že se kolem Jimina pohybovalo až příliš lidí, na které musel dávat pozor, možná to bylo jen tou dívkou v dechberoucích modrobílých šatech, které na elegantní prstík navlékl zásnubní prsten.
Tae stál v davu okolo vyvýšeného stupínku, na němž stáli noví snoubenci, král, královna s dojatým výrazem. Nedaleko něj stál Namjoon, na druhé straně zase Jeonghan. Tae je tu a tam z dálky zkontroloval, zda nejsou příliš daleko, nebo jestli mu nesignalizují o problémech. Oba muži mu pohled vždy oplatili a gestem naznačili, že je vše v normě.
Znovu pohlédl na budoucí královský pár. Prohlédl si dívku s dlouhými černými vlasy zapletenými do složitého tradičního účesu, který lichotivě odhaloval dlouhý ladný krk, oči mu sklouzly po stříbrném šperku na jejím krku se světle modrým safírem. Rodinný šperk však bylo to poslední, co by ho zaujalo. Víc ho zajímala levá část dívčiny hrudi, kde zpod lemu jejích šatů nenápadně vykukovala malá část věty její spřízněné duše.
To ho zaujalo. Dokud se spřízněné duše nesetkali, jediný, kdo onu větu mohl přečíst, byl její nositel. Ostatním se jevila jako neznámé tvary a znaky. A on si byl jistý, že nevidí jen podivné tvary.
Ta dívka znala svou spřízněnou duši. Tae si z dálky prohlédl její tvář a konečně si mezi přetvářkou všiml náznaků. Její úsměv působil melancholicky a odevzdaně, hleděla na jeho prince stejně jako on na ni. Nejistě, avšak se strachem říct cokoliv proti rozhodnutí jejich rodičů. Tae si jí prohlížel, ještě chvíli, její ladná gesta, poslouchal její tichý hlas, když pronášela slova ve starém jazyce, která ji zavazovala k budoucímu sňatku.
Jeho oči přelétly přes smetánku kolem něj a náhle ho zarazil jeden muž. Stál právě tak, aby co nejlépe viděl na princovu snoubenku, jeho oděv a odznaky Taemu prozradili, že pravděpodobně patří k dívčině osobní stráži. A ten výraz v jeho tváři mu prozradil ještě víc.
Tae si neodpustil smutný úsměv. Nakonec měli princ a jeho snoubenka přece jenom něco společného. Oba měli svou spřízněnou duši poblíž, ačkoliv nesměli stát po jejím boku.
Znovu zkontroloval své společníky ve zbrani, znovu se utvrdil v tom, že se nic neděje. Pohledem zalétl i k vojákům v oficiální zbroji, kteří také nevykazovali známky, že by si všimli něčeho podezřelého.
„Drazí přátelé," zaslechl Tae hlas svého prince, načež mu znovu věnoval plnou pozornost. Princ stál čelem k nim, něžně držel dívčinu ruku, aby byl vidět prsten na její něžné ručce a hleděl na hosty před sebou. „Když jsou nyní všechny ceremonie za námi, prosím, přijměte naše pozvání. Jezte a pijte, tancujte a radujte se spolu s námi v tento slavnostní den."
Jimin se zlehka uklonil své snoubence a skrz uličku mezi hosty, ji dovedl na parket. Mnoho hostů se přidalo, orchestr začal hrát a lidé se konečně začali bavit trochu nevázaněji, jelikož do místnosti služebnictvo začalo nosit na stříbrných tácech sklenky s alkoholem a jiným občerstvením.
Tae procházel mezi hordami lidí, sledoval prince na tanečním parketě. Sám pro sebe se zlehka usmál. Z nějakého důvodu ho těšilo, že má princova snoubenka spřízněnou duši. Třeba by se s tím mladíkem nakonec mohl spřátelit. Třeba by společně vymysleli, jak pro jednou obejít pravidla. A třeba by mohl konečně i Tae prolomit své únavné mlčení.
Vzpamatoval se ze svého krátkého zasnění. Náhle se mu atmosféra v místnosti už nezdála tak dusivá. Očima přelétl tváře přítomných kolem parketu.
Dech se mu zasekl v hrdle, když nedaleko zahlédl až příliš známý zarostlý obličej.
Barbar právě odkládal sklenku jednomu ze sluhů na stříbrný tác a samolibě se usmíval, zatímco se rozhlížel po místnosti. Byl ku podivu oblečen vhodně, ačkoliv oproti ostatním působila jeho róba poněkud chudě.
Tae se dlouze nadechl a vydechl. Samozřejmě, v zájmu dobrých vztahů byla jistě pozvána i delegace severních kmenů. To přece nic neznamenalo. Narovnal se v zádech a nevědomky mezi tvářemi rozveselených hostů hledal mohutnější postavy s dlouhými vlasy a vousy. Jednoho zahlédl poblíž Namjoona, další dva u hlavního vchodu do sálu. Ohlédl se na druhou stranu, v hrudníku se mu začal tvořit tíživý pocit, když si všiml dalších dvou barbarů poblíž sebe a Jeonghana a ještě dalších dvou nedaleko Yoongiho.
Podíval se po stále tančícím princi a poté zkontroloval všechny barbary. Proč všichni stáli v tak podivných rozestupech? Něco mu na tom nehrálo.
Zvenku zaslechl výstřel.
Okamžitě pohledem zalétl ke svým kolegům a hned na to k Jiminovi. Výstřely nebyly v plánu. A na podezřelé aktivity museli reagovat ochranou prince.
Dav kolem něj se zarazil a všichni se ohlédli k oknům, hudba přestala hrát. Ten výstřel možná zněl zvenku, to ale neznamenalo, že by byli uvnitř v bezpečí. Ozvalo se zatroubení na válečný roh.
Princova stráž se okamžitě začala prodírat skrz dav k princi. Princ i jeho snoubenka stáli uprostřed parketu, slečnu však ihned převzal voják, kterého si Tae prohlížel při ceremoniích. Jimin na vojáka zlehka kývl, než se sám rychle vydal vstříc Taemu.
Taehyung se rozhlédl a všiml si, že se vyslanci Türongchana neotáčeli po výstřelech, nesnažili se dostat blíž k sobě, aby v případě ohrožení společně unikli. Jak by také ano. Byl to signál pro ně od jejich spojenců. Všichni ti muži sledovali stráž a princovu jednotku. Tae si všiml, že dva muži se ochomýtali podezřele blízko Jeonghana.
Tohle byl stav ohrožení. Musel se dostat k princi.
Tae se rozeběhl, na parketu již stálo méně lidí a tak brzy stál princovi po boku.
Jen pár sekund na to se ozval další výstřel. Tentokrát se však zvuk rozlehl skrz místnost, v davu se ozvaly výkřiky a hordy lidí se začaly valit k východům, někteří se však neobtěžovali oficialitami a utíkali vchody pro služebnictvo. Něco jim v tom ale překáželo. Někdo, kdo se snažil dostat dovnitř.
To nebylo dobré.
Všiml si, že Namjoon i Yoongi obklíčili prince z dalších dvou stran. Chyběl jen Jeonghan.
Pohledem ho našel mezi dvěma barbary, kterých si všiml před tím, než slyšel výstřely. To muselo znamenat, že měli volnou jednu stranu.
Rychle se rozešel zpět stejným směrem, odkud přišel, táhl Jimina za sebou a Namjoon s Yoongim je následovali, ačkoliv oba nervózně pokukovali po Jeonghanovi. Jejich priorita byl ale princ, byli sice nekompletní, ale nemohli zůstat déle a prince tím ohrozit.
Tae vytáhl meč a dav před ním se s křikem rozestoupil.
„Běž," křikl po něm Joon a všichni se rozeběhli směrem k východu pro služebnictvo. Tae se rozhlédl. Viděl, že Jeonghan pochopil a snažil se dva muže co nejvíce zadržet, aby jim udělal cestu. Bylo jich dohromady osm. Tři byli daleko, dva další se hrnuli proti proudu tlačících se lidí, dva si vzal na starost Jeonghan. Kde byl ten poslední, to Tae nevěděl.
Všichni čtyři proběhli vchodem pro služebnictvo vedle vyvýšené plochy. Namjoon sebral jedné služebné vozík se sklem a zatarasil jím dveře, čímž si vysloužili pozornost všeho přítomného služebnictva.
„Zmizte!" křikl Yoongi na sluhy, kteří stále připravovali nádobí. Nemuseli jim říkat dvakrát, všichni se okamžitě vypařili, když zahlédli Taeho meč. Princova jednotka se tak mohla hnát dál a dveře za nimi se s prásknutím a tříštěním skla otevřely.
Měli nad barbary výhodu. Znali tyto chodby, moc dobře věděli, která vede kam. A měli jasný plán, kudy prince odvést v bezpečí z paláce.
„Vezmeme to přes lovecký salón," houkl Namjoon. „A pak na hradby."
Slyšeli za sebou křik služebnictva a dupot, díky své znalosti terénu jim však brzy unikli z dohledu. Proběhli loveckým salónkem, z nějž vedly čtyři další chodby. Museli být tiše, aby je barbaři nebyli schopní tak spolehlivě následovat.
Museli je úplně setřást, než doběhnou na hradby. Nesměli vidět, kam prince odvádí.
Proběhli chodbou pro služebnictvo ve třetím patře, směrem k malému můstku k jedné z věží. Pak už stačilo jen vyběhnout schodiště a byli na hradbách.
Halekání barbarů za nimi nebylo slyšet, na chvíli se malinko zaradovali. Můstek už byl na dohled. Bylo to jen malé rozcestí, jednou cestou mohli pokračovat můstkem, nebo v chodbě zatočit doleva, což by je nakonec dovedlo do kuchyně v přízemí.
Z levé chodby se ozval zvuk rohu.
Yoongi a Namjoon se náhle zastavili, což přimělo Taeho s princem, aby se poplašeně ohlédli.
„Běžte!" křikl po nich Yoongi, mírně se rozkročil a vytáhl svůj meč.
„Zdržíme je. Odveď prince do bezpečí," navázal Namjoon. Taehyung zlehka vykulil oči a v hlavě si zandával, že mu na to nemůže nic namítnout, Joon se ale jen pousmál. „Neměj strach. Spolu přežijeme všechno."
Tae kývl, koukl po princi, ten se však nezdál připravený nechat tam své dva ochránce.
Proto byla přílišná familianta nebezpečná. Museli vystavovat svůj život při ochraně prince a princ jim v tom nesměl bránit. Taehyungovi se také neopouštěli snadno, ale věřil v ně. Věřil, že ať je čeká cokoliv, oni to zvládnou, bok po boku a se zdvihnutou bradou, hrdí vojáci i zamilovaní milenci, sehraní v každém pohybu.
Čapl prince za zápěstí a rozeběhl se dál chodbou. Nesměli ztrácet čas, který jim tak těžce sháněli.
Namjoon se postavil do obranné pozice. Slyšel řev té halekavé řeči.
„Braň mě. Útok nech na mě," přikázal mu Yoongi, jako by to snad nebylo jasné. Tahle taktika byla pro ně dva nejúčinnější.
„Miluju tě," pronesl Joon, aniž by spustil oči z konce chodby.
„Já tebe," stihl ještě odpovědět Yoongi, než se společně rozeběhli proti barbarům.
Taehyung prince táhnul přes můstek a poté nahoru do schodů. Z hlavní věže slyšel výstražné zvony a ze spodních pater věže zaslechl válečný roh.
Vytáhl prince na hradby, zavřel za nimi dveře na petlici. Rozhlédl se. Kde byla hradní stráž? V tu chvíli si uvědomil, že ho do nosu udeřil podivný zápach.
Jimin si nevšímal konání svého posledního strážce, sám se rozeběhl po hradbách směrem ke schodišti. Slyšel za sebou Taeho kroky, proto pokračoval dál, než se zastavil u kraje.
Schodiště z hradeb hořelo. Jejich únikový plán, jak jen to bylo možné?
„Tae," vypustil z úst jeho jméno. „Co budeme dělat?"
V panice se ohlédl po svém strážci. Oba moc dobře slyšeli dupot a pokřikování, jak se jejich pronásledovatelé blížili. Pohled na osobního strážného mu odhalil, že se díval někam k nebi, než se však Jimin stihl podívat, na co se dívá, zarazil ho pohled těch dvou nádherných očí.
Taehyung se k němu rozešel pomalým krokem. Očividně už si byl jistý, že není žádná cesta pryč, že není, kudy by z této zatraceně zamotané kaše unikli, nemělo cenu spěchat. Jimin čekal, že se bude tvářit tragicky, nebo že ho konečně uslyší nadávat, nebo přinejmenším něco říct. Čekal, že mu alespoň v posledních minutách jejich společného boje o přežití něco řekne.
Voják se na něj však jen díval, jako by zíral na něco neskutečně milého. Takový pohled u něj nikdy neviděl a to si ho prohlížel již tolikrát. Jedním krokem se voják přiblížil až k němu, o moc blíž, než si kdy dovolil. Nejněžnějším dotekem opatrně zvedl Jiminovu ruku, opatrně ho políbil na hřbet ruky a pohladil špičky jeho prstů. Na jeho rtech se objevil lehký, konejšivý úsměv.
„Je načase společně zemřít," zašeptal onu větu, kterou Jimin četl na své hrudi a hrozil se okamžiku, kdy jí poprvé zaslechne. Dech se mu zasekl v hrdle, němý překvapením se zadíval na muže před sebou.
Proto mlčel.
Viděl stále stejný, něžný úsměv a klidný pohled v očích. Ještě před několika málo okamžiky se propadal do paniky a chaosu, jen jediný pohled na něj, na spřízněnou duši, mu ale přinesl klid.
Neměli jinou možnost. Ať už Taehyung plánoval cokoliv, věřil mu. Bylo to nejspíš pošetilé, ale on věděl, že smrt rukou jeho spřízněné duše bude mnohem milosrdnější, než ta z rukou barbarů.
Opatrně ho chytil za ruku, ta jeho se ve vojákově dlani okamžitě ztratila a to mu dalo z neznámého důvodu pocit komfortu. Zadíval se mu do očí a propletl s ním prsty. Někde nad nimi se mihl stín, ani jeden z nich mu však nevěnoval žádnou pozornost. Jeden měl oči jen a jen pro druhého.
„Společně," špitl Jimin. Slyšel za svými zády povyk a řev mužů s halekavými hlasy, cinkání zbroje a dupot. Byli už skoro u nich.
Taehyung stiskl jeho ruku, než se rozešel k hradbám. Pomohl svému princi na vysokou hradbu a sám brzy stál po jeho boku.
Tak, jak podle osudu měl vždycky stát.
„Neměj strach, můj drahý princi," špitl, opatrně ho objal a přitulil si Jiminův obličej k rameni. „Jsme tu jen my dva."
Zadíval se ke věži, dveře povolily a s hlasitou ránou se z ní začali valit muži v prostých oděvech, se sekyrami, oštěpy i meči v rukou. Naposledy pohladil Jimina ve vlasech, než i s ním udělal krok do prázdna. Zavřel oči ve snaze nevnímat krutý vítr, jen teplo princova těla těsně přitisknutém na jeho.
➴
Zpěv ptáků je přivítal do nového dne, když se probudili na sluncem zalité lesní louce. Spali celou noc v objetí a blízko sebe, aby se k nim chlad noci nedostal.
Tae se rozespale protáhl a podíval se na černovláska ve své náruči. Princ mu pohled rozespale oplatil, chvíli na sebe jen mlčky hleděli.
„Mojí motivací jsi byl ty," zamumlal Tae k Jiminovi. „Ke královské stráži jsem se přidal kvůli nárokům svého otce. Ale zůstal jsem věrný svému poslání jen kvůli tobě."
Jimin se usmál a hlavou se přitulil k vojákovi.
„Co ale budeme dělat teď? Nemáme kam se vrátit, nemůžeme nic dělat. Král je mrtvý," špitl Jimin. Tae zlehka přikývl. Všiml si, komu patřila kulka vypálená v sále.
Jimin se posadil a prohlédl si Taehyunga. Ten se jen něžně pousmál, svou ruku položil na tu Jiminovu v konejšivém gestu.
„Zaplatí za to, co udělali," špitl ke svému princi. „Jednou za to zaplatí."
Princ dlouze vydechl.
„Co ti dává tu jistotu?" zeptal se.
„Co to tehdy říkal ten barbar? Válku vyhraje ten, kdo má na své straně osud. A komu osud dá fénixova bojovníka," Tae se vyhoupl do stoje a zvedl paži nad hlavu. Zaslechl zašustění ve větvích a poté tíhu na svém předloktí. Zadíval se na svému srdci známého obrovského ohnivého fénixe, silného a svěžího svým znovuzrozením. Tak silného, že dokázal zachránit dva dospělé muže před pádem a odnést je tak daleko na jih, aby je ani někdo tak prohnaný jako severští kočovníci nedokázal najít.
Zlehka fénixovi naznačil úklonu, kterou mu majestátní pták oplatil, a poté svou pozornost znovu obrátil na prince.
„Až přijde čas, můj princi," začal. „Vrátíme se, jako král a fénixův bojovník a ukážeme jim, kdo je v přízni osudu."
Bạn đang đọc truyện trên: Truyen247.Pro