Jméno: Muffiness95
Wattpad: @Muffiness95
Zvolené téma: Rudá
Název povídky: Na čem záleží
Skupina: Stray Kids
Pár: Hyunjin/Jisung
Počet slov: 2733

Anotace: Hyunjin Hwang je klenotem své taneční skupiny a je to řádně hrdý. Pro tanec v podstatě žije, neexistuje pro něj nic jiného. Do života se mu však přiřítí, dle jeho názoru otravný, Jisung Han, který je k jeho velkému zoufalství i jeho spřízněnou duší. Co se mu snaží vyšší síla naznačit?

Text povídky

Nádech, výdech. Hyunjin se nechal unášet odlehčeným tempem klavíru. V tento moment existovalo jen jeho tělo, které se pohybovalo v dokonalém souladu se skladbou. Rychlá otočka a úsměv. Věděl, že hlavní roli v novém vystoupení má v kapse.

Chtěl se znova otočit na špičce, ale vyrušilo ho hlasité zabouchnutí dveří. Otočku nedokončil tak, jak by měl. Zakymácel se a spadl přímo na zadek. Frustrovaně si povzdechl a zvedl pohled ke dveřím, aby se podíval, kdo si dovolil přijít na zkoušku o čtvrt hodiny později.

"Omlouvám se, že jdu pozdě," ozval se zadýchaně příchozí.

Hyunjin si ho chvíli prohlížel. Drobný kluk, kterému padala ofina do očí, zatímco si z uší vyndával sluchátka. Ještě ho tady neviděl, takže nováček. Je tu první den, a už si dovolil přijít pozdě.

"Běžte se rozcvičit," odbyla ho mistrová předtím, než pohlédla na něj. "A vy vstaňte, Hyunjine. A začněte znovu."

Hyunjin se zvedl a oprášil se. Chtěl zahájit choreografii, ale něco si uvědomil. Pohled sklouzl k jeho malíčku. Byla na něm mašličkou uvázaná červená nit. Když ji následoval očima, dovedla ho k chlapci, který se protahoval. Jeho zornice se rozšířily zděšením. No to snad ne...

"Nepostávejte tam jen tak a pokračujte," pobídla ho žena ve středním věku, přičemž mu věnovala přísný pohled.

"Jistě, omlouvám se," přikývl a konečně začal předvádět nacvičenou choreografii.

Když hudba po několika minutách skončila, s očekáváním pohlédl na mistrovou. Ta uznale zamručela a pokývala hlavou. "Perfektní jako vždycky, Hyunjine." Následně pobídla nováčka, aby se k nim přidal.

"Toto je Jisung Han," představila ho. "Ode dneška bude spolupracovat s naší společností."

Když se s Jisungem střetli pohledem, okamžitě ho tím svým zpražil. Druhý očima naopak uhnul.

***

Byl to týden, co se Jisung přidal k jejich týmu. Hyunjin musel uznat, že jeho technika vůbec nebyla špatná, ale nemohl vystát to, jak hlasitý byl, ať už se jednalo o jeko smích nebo hlas. Jeho kolegové ho milovali, ale nedokázal pochopit proč.

"Proč zrovna já musím být svázaný s takovým pitomcem?" stěžoval si Hyunjin svému kamarádovi, když se spolu posadili do kavárny.

Felix se posadil na místo naproti druhému. "Třeba to nebude tak strašný."

"Je strašně hyperaktivní," zabručel vyšší z dvojice, načež se natáhl pro nabídku nápojů. Jeho pohled mimoděk sklouzl na mašličku na jeho malíčku.

"Ber to z té lepší stránky, aspoň se na tréninku nenudíš," zazubil se pihovatý chlapec.

Hyunjin ho propálil pohledem.

"Dobře, promiň. Ale proč mu nedáš aspoň šanci?"

Vyšší protočil očima. "Je to týden co k nám nám nastoupil, a musím říct, že se můj názor na něj ani trochu nezměnil."

"Týden je hrozně krátká doba. Víš, co se říká. Nikdy neříkej nikdy."

"Myslím si, že v tomto případě můžu s jistotou říct nikdy."

"Ale no tak, kdybyste spolu absolutně neměli fungovat, tak přece spolu nebudete svázaní."

"Začínám mít pocit, že osud má hodně krutý smysl pro humor," zamručel Hyunjin.

"Nebuď bručoun. Máte před sebou ještě několik let, tak třeba se za tu dobu něco změní."

Vyšší z dvojice si těžce povzdechl. "Doufám, že máš pravdu, jinak nezodpovídám za svoji příčetnost."

*

Když se vrátil ze schůzky s Felixem, bylo už skoro osm hodin večer. Tašku odložil do rohu ložnice, načež pohledem sklouzl k zrcadlu. Pod očima mu visely tmavé kruhy. Měl by jít spát, ale touha zajistit si hlavní roli byla silnější.

Z džín a svetru se převlékl do tepláků a volného trička. Nadechl se, narovnal se jak nejvíce mohl, protočil ramena dozadu a zaujal úvodní pozici.

***

Hned při příchodu do studia si všiml plakátu, který hlásil konkurz na hlavní mužskou roli od pozítří od půl osmé. Sám pro sebe si pokýval hlavou. To znamená, že se sem bude muset dostat už před půl sedmou, takže bude vstávat o půl šesté. V tašce vylovil propisku a napsal se na seznam zájemců. Před ním byli jen dva další. Jeho jistota, že tu roli dostane, byla neoblomná.

Když vešel do tělocvičny, Jisung už tam byl. Jako obvykle se usmíval jako sluníčko, bez ohledu na to, jak náročný tanec byl. Na Hyunjinův vkus byly jeho pohyby příliš neprecizní, nepromyšlené.

"Podívejte se na něj, Hyunjine," ozvala se vedle něj mistrová.

Otočil k ní s tázavým pohledem hlavu.

"Nepřemýšlí, ale přitom jeho tanec svým způsobem souzní s hudbou. Možná byste se od něj mohl něco naučit."

Hunjin se znovu podíval na Jisunga. V hrudi mu vzplála žárlivost. Nemůže se nechat vystrnadit tímto nováčkem ze své pozice v týmu, bylo to pro něj absolutně nepřípustné.

Když Jisung otočil hlavu jeho směrem, odvrátil pohled a několika rychlými kroky sešel schody.

*

[Felix] ST, 18:59

Tak jak vypadá situace s Jisungem?

[Hyunjin] ST, 19:00

Už aspoň chodí na čas.

[Felix] ST, 19:00

Tak vidíš, to počítám jako pokrok :)

Už jsi s ním mluvil?

[Hyunjin] ST, 19:02

Ještě ne.

A než se zeptáš, ani nechci.

[Felix] ST, 19:05

Dej mu aspoň šanci, proč se tomu tak bráníš?

Hyunjin už neodepsal, jen s povzdechem odložil telefon a natáhl se na postel. Na dlouhou chvíli se zahleděl na nit omotanou kolem jeho malíčku, načež si překryl obličej rukama. Sice nerad, ale přece, si dovolil uznat, že možná by měl dát na Felixova slova, ale zítra to nebude.

Zvedl se z postele a místo přílišného přemýšlení nad novým kolegou se věnoval přípravě choreografie.

***

"Hyunjine, po tréninku jdeme do baru, přidáš se?" ozval se někdo z jeho skupiny.

Oslovený zavrtěl hlavou. "Jděte, užijte si to, já nemůžu."

"Snad nás neodpálkuješ jen kvůli tomu konkurzu?"

Hyunjin neodpověděl.

"Takže to je kvůli tomu castingu," udělal k němu jeho kolega několik kroků a zatahal ho za tričko. "Na hodinu, dobře? Maximálně na na dvě."

"Fajn, maximálně dvě hodiny. A zvete mě."

*

Bar byl plný různých lidí. Někteří tu byli sami a doufali, že si někoho najdou aspoň na jednu noc, jiní tu byli, aby něco zapili, další sem pravděpodobně s někým přišli, ale ten někdo je odstrčil, tak teď znuděně hleděli do telefonu, a ostatní tu byli se skupinou přátel, stejně jako on.

"Tak, co si dáte?"

Dřív, než se Hyunjin vůbec stihl ozvat, že chce obyčejnou minerálku, před ním přistál panák Jacka Danielse.

"Zbláznili jste se?" rozčílil se.

"Uklidni se, pomůže ti to se uvolnit. Na zdraví. A do dna."

Hyunjin s povzdechem skleničku pozvedl.

*

Netrvalo dlouho a Hyunjin měl v sobě víc, než jednu skleničku, a samozřejmě alkohol neředil vodou, tudíž se nikdo nedivil, že zanedlouho se hihňal jako puberťačka, přičemž tleskal rukama jako tuleň.

"Nejsi rád, že jsi s námi nakonec šel?" zasmál se jeho kolega, načež mu rozcuchal vlasy.

"Jo, jsem rád, že jste mě vytáhli," zazubil se Hyunjin, načež si položil hlavu na jeho rameno.

Chvíli takto odpočíval, dokud někdo od jejich stolu nezavolal: "Jisungu, tady jsme!"

V tu chvíli byl tak v pozoru, jak jen opilý člověk může být, a zaostřil na Jisunga, který si ke skupině poněkud nesměle přisedl. Chvíli si ho prohlížel. Jeho vlasy byly rozcuchané a jako obvykle mu padaly do očí. Jeho tmavé oči odrážely neonová světla světla a jeho rty se leskly. Byl krásný. A jeho racionální mozek tuto myšlenku v jeho momentálním stavu nepopřel.

Setkali se pohledem. Poprvé se tomu ani jeden z nich nebránil, a Hyunjin to ucítil. Ucítil, jak se jeho srdce rozbušilo a jak se mu v hrudi rozlilo teplo. Poprvé v životě ucítil absolutní vnitřní klid. Jisung se na něj mírně usmál.

Hyunjin se zvedl ze svého místa a vydal se směrem k nováčkovi. Mírně ho zatahal za rukáv trička. Jisung k němu zvedl tázavý pohled.

"Půjdeš na chvíli se mnou?" usmál se na něj.

Jisung bez otálení přikývl a nechal se vyšším chlapcem odvést do tmavého rohu místnosti.

"Doufal jsem, že se mnou nakonec budeš chtít mluvit," zasmál se menší z dvojice. Opřel si hlavu o stěnu za sebou a velkýma očima zkoumal chlapce před sebou.

"No vidíš, tak ses dočkal," zazubil se Hyunjin, načež se rukou opřel vedle Jisungovy hlavy.

"Proč se mi tolik vyhýbáš? Co jsem ti udělal?" zeptal se Jisung, zatímco se jeho paže omotávaly kolem krku dlouhovlasého chlapce.

"Já... Nevím," zašeptal vyšší a objal ho kolem pasu. "Asi jsem nebyl schopný přijmout to, že je někdo v něčem lepší než já."

Toto prohlášení Jisunga očividně pobavilo, protože se začal hlasitě smát.

"Co je?"

"Ty jsi opravdu pitomec, víš to?" zazubil se na něj dobrosrdečně menší. "Vždyť si perfektní. Jsi absolutně perfektní."

Při posledním slově ho políbil. Hyunjin se mu vůbec nebránil, právě naopak.

***

Otočil se na posteli na záda a promnul si obličej. Když otevřel oči, ke svému velkému překvapení zjistil, že jeho pokoj je po ránu poněkud více zalitý sluncem, než je pro toto roční období obvyklé. Kolik je vůbec hodin...?

Znovu se přetočil na břicho a zamžoural na budík. Bylo skoro půl jedenácté ráno. Jeho oči se rozšířily. Vždyť je dneska ten konkurz!

Vyletěl z postele rychlostí namydleného blesku, oblékl se do prvního slušného oblečení, které našel, opláchl si obličej, vyčistil si zuby, popadl batoh a sprintoval na autobus.

*

Když přišel do studia, zjistil, že je poslední. Nasucho polkl a se studem sklopil pohled k zemi.

"Myslela jsem si, že vám na té roli záleží, Hyunjine," pohlédla na něj zpoza brýlí mistrová.

"Záleží," odpověděl Hyunjin tak pevným hlasem, jak jen dokázal.

"Obvykle tu býváte první, a když ne první, tak určitě mezi prvními. Vysvětlíte mi, co se stalo?"

Hyunjin nasucho polkl. "Já..."

"Víte co, vysvětlování si nechte na potom. Teď máte necelých patnáct minut na to, abyste stihl konkurz. Prodejte se, pokud vám na tom opravdu záleží tak, jak říkáte, a, jak jistě víte, pozdní příchod není ideální začátek."

Dlouhovlasý chlapec se sklopeným pohledem přikývl.

"Tak běžte."

Hyunjin vyběhl schody do prvního patra. V té rychlosti si ani nevšiml, že se jeho nit osudu zkracuje. Uvědomil si to teprve ve chvíli, kdy do Jisunga vrazil přímo mezi dveřmi.

"Hyunjine! Už jsme se báli, že to nestihneš."

O krok ustoupil, aby se mohl na dotyčného pořádně podívat, i když měl druhý stále položené ruce na jeho předloktí.

"Ahoj, Jisungu," pozdravil menšího s úsměvem. "Popovídáme si po konkurzu, dobře?"

"Dobře, počkám na tebe před studiem," usmál se druhý.

Hyunjin přikývl.

Předtím, než vstoupil do studia, stočil ramena dozadu a narovnal hlavu. Jakmile dostal pokyn od poroty, začal předvádět nacvičenou choreografii.

*

"Tak co, jak jsi dopadl?" přišel k němu Jisung, když po konkurzu postával u jedné z laviček před konzervatoří.

"Řekli mi, že byli rádi, že mě vidí, a jinak nic. Tak musíme počkat do příštího týdne na výsledky. Možná budou ještě později," pokrčil Hyunjin rameny.

"Určitě tu roli dostaneš," ujistil ho menší.

"Jisungu?"

"No?"

"Co se stalo včera večer? Pamatuju si jen to, že jsme se spolu líbali, a to je tak všechno."

"Pokud myslíš to samé, co myslím já, tak k ničemu nedošlo. Chvíli jsme se líbali v tom klubu, a tím to skončilo. Asi v jednu tvoji kamarádi došli k závěru, že jsi toho měl vypito víc, než dost, tak jsme všichni pak jeli domů. Jeden z tvých kamarádů, co prý bydlí kousek od tebe, ti pak pomohl do postele."

Hyunjin přikývl. To bylo uklidňující.

***

"Už jsou vyvěšené výsledky!" tahala Hyunjina za rukáv jeho kolegyně.

Hyunjin překvapeně pozvedl obočí. "Už? Nemělo to být nejdřív za týden?"

"Myslím, že někdo na ně udělal hodně velký dojem, když se rozhodli tak rychle," zazubila se. "Pojď se podívat."

Nechal se tedy slečnou dotáhnout k nástěnce. Jakmile byly před ní, jeho ústa se roztáhla do širokého úsměvu. Tak přece jenom ty hodiny tréninku k něčemu byly.

"Gratuluju," ozval se za ním další známý hlas. Když se otočil, setkal se s Jisungovým usměvavým obličejem. "Zasloužíš si to."

"Děkuju."

Jisung ho pevně objal a pohladil ho po zádech.

***

Hyunjin se po dobu přípravy na vystoupení izoloval. Jeho pohled mu sice sem tam sklouzl na nit na malíčku, která mu tiše připomínala, že tam venku je někdo, kdo na něj čeká, ale místo toho se věnoval dotahování choreografie k dokonalosti. Tady se může rychleji otočit, a tento pohyb může vypadat ještě ladněji. Už jenom pár hodin a vše bude perfektní.

Po třech hodinách padl na záda na postel, načež se natáhl pro telefon. Těžce si povzdechl, když uviděl, že mu bliká upozornění hlásící nepřečtené zprávy.

[Felix] SO, 20:02

Gratuluju k roli, snad ti to nevleze do hlavy :D

Musíme to pořádně oslavit :)

[Hyunjin] SO, 21:03

Neboj, nevleze :D

Musíme se zase někdy vidět :)

[Felix] SO, 21:04

Doufám, že to nebude až po premiéře :D

Co vůbec ten nový kluk, Jisung?

[Hyunjin] SO, 21:05

Všechno ti řeknu, až se uvidíme :)

[Felix] SO, 21:06

Dobře, těším se :D

Nic, musím jít spát, dobrou :)

A nepřeháněj to s tím tréninkem :)

[Hyunjin] SO, 21:07

Budu se snažit :)

Dobrou noc :)

***

Den premiéry se závratným tempem blížil a Hyunjin věnoval přípravě na roli čím dál více času. Byť sliboval jak Felixovi, tak Jisungovi, že se s nimi sejde, realita byla taková, že celá odpoledne a večery strávil zavřený v obýváku, ve kterém obsesivně přiváděl choreografii k dokonalosti. Téměř nejedl a nespal, ale úbytku váhy a tmavých kruhů pod očima si vůbec nevšímal. Měl důležitější věci na práci.

Tři dny před vystoupením si na telefonu zapnul režim letadlo, aby ho nikdo nerušil.

***

Konečně přišel den D. Hyunjin se zhluboka nadechl a rozehřál si kotníky.

"Připravený na poslední zkoušku před vystoupením, Hyunjine?" pohlédla na něj zpoza brýlí mistrová.

Oslovený s širokým úsměvem přikývl. Postavil se do úvodní pozice, a jakmile začala hrát hudba, nechal své tělo volně plout v souladu s hudbou. Vše bylo absolutně perfektní.

Až na poslední otočku.

Nejenže křupnutí cítil, ale dokonce ho i slyšel, a v další vteřině skončil na zemi. Pravé chodidlo se mu chvělo šokem.

"Jste v pořádku? Můžete se zvednout?" starala se mistrová.

"Já... Zkusím to," povzdechl si Hyunjin.

První pokus se zvednout. Potom druhý. A nakonec třetí. Ani jeden z nich nebyl úspěšný.

"Vydržte, zavolám vám sanitku."

Pomalu přikývl a složil tvář do dlaní. Chtělo se mu brečet. A když slyšel, že mistrová vytáčí někoho dalšího a potom říká do telefonu, že potřebuje náhradníka, bylo mu ještě hůř.

***

S kotníkem musel na operaci kvůli přetrhaným vazům.

Ležel v nemocniční posteli na zádech a koukal do stropu. Tolik hodin se dřel, aby svoji roli dotáhl k dokonalosti, a stejně to k ničemu nebylo. Ale když nad tím přemýšlel... Možná se mu někdo seshora pokoušel něco říct. Pohled mu sklouzl na červenou nitku kolem jeho malíčku. Pousmál se.

Natáhl se pro telefon a s těžkým srdcem vypnul režim letadlo. Hned mu začaly pípat zprávy.

[Felix] ČT, 15:41

Kdy se teda uvidíme? :)

[Felix] ČT, 18:05

Asi až po premiéře, že?

[Felix] ČT, 22:00

Nezapomeň odpočívat :)

Napiš, až budeš mít čas :)

[Felix] SO, 14:23

Slyšel jsem, co se stalo, mrzí mě to :(

Asi na mě nemáš náladu, ale stejně se za tebou po práci stavím.

Sotva dočetl poslední zprávu, ozvalo se zaklepání na dveře. V další vteřině už mezi dveřmi viděl Felixův pihovatý obličej. "Ahoj, můžu dál?"

"Pojď," Hyunjin přikývl a na posteli se posadil tak rovně, jak to jen šlo.

Felix se posadil na židli po pravici svého kamaráda. "Jak ti je?"

"Jde to."

"Ty sis zapnul telefon až teď, že?"

Hyunjin přitakal, načež provinile sklopil pohled.

"Chápu to, opravdu. Vím jak ti na té roli záleželo, ale nesmíš se tím nechal pohltit."

"Já vím," odpověděl vyšší. "Promiň. Hned, jak mě pustí domů, někam spolu zajdeme. A vezmeme s sebou i Jisunga."

"No ne, už jste konečně našli společnou řeč?" zazubil se Felix.

"Měl jsi pravdu, zaslouží si šanci."

"Nejste spolu spojení tou nití jen tak pro nic za nic."

***

Felix dělal Hyunjinovi společnost dobré dvě hodiny, než se ozvalo další zaklepání na dveře.

"Dále," pobídl Hyunjin příchozího.

Dveře se pomalu otevřely a vešel Jisung. "Promiň, nevěděl jsem, že máš návštěvu. Přijdu později."

"Stejně už jsem na odchodu. Užijte si to," mrkl Felix Hyunjinovým směrem, načež se s oběma chlapci rozloučil a zavřel za sebou dveře.

Jisung se posadil na židli a mírně se na Hyunjina usmál. "Ahoj."

"Ahoj."

"Mrzí mě, co se stalo."

Hyunjin pokrčil rameny. "Co už. Co představení?"

"Všechno se nakonec vyřešilo. Zastupuju tě v hlavní roli."

"Vážně? To je super," zazubil se vyšší.

"Myslíš to vážně?"

"No jasně, zasloužíš si to."

Jisung se pousmál. "Děkuju."

"A... chtěl bych se ti omluvit za to, jak jsem se k tobě choval. Myslíš, že bychom mohli začít znovu?"

"To bych byl moc rád," přikývl menší z dvojice.

Hyunjin se usmál. "Fajn. Tak tedy, jsem Hyunjin Hwang, a špatně jsem si nastavil životní priority."

Druhý se usmál a zavrtěl hlavou, načež Hyunjina chytil za ruku. "Já jsem Jisung Han, a odpouštím ti."