Zdravím všechny čtenáře, kteří se dostali až sem a vítám vás u menšího doslovu k Ospalosti.

Nejdříve bych chtěla poděkovat svojí kamarádce, která vytrpěla všechny mé zprávy a povídání v náhodné hodiny za posledních pár let. Hodně mi to pomohlo srovnat myšlenky ohledně tohoto příběhu a jeho postav.

Dále bych chtěla poděkovat svému příteli a nejspíš i nejnadšenějšímu čtenáři Corwi_Rave, který mě během psaní podporoval a motivoval svými komentáři ohledně příběhu. Pokud budete mít čas, můžete omrknout jeho profil, kde by se našli fanoušci cestování časem i fantasy.

Nyní bych řekla něco málo k Ospalosti samotné.
Příběh vznikl relativně náhodou, jako většina mých příběhů. Původně šlo jen o jednu kresbu, kterou jsem dělala jen jako procvičení pozadí a kde jsem blbla s designy. Později jsem vytvořila Joelův design, protože mi přišlo, že by bylo zajímavý, kdyby u někoho byly vidět žíly, načež jsem si začala říkat, 'co kdyby to něco znamenalo?'. Díky tomu jsem vytvořila nemoc vyhasnutí.
Nebylo ale v plánu, aby tento svět byl něčím více, než občasnými kresbami. Čím víc jsem nad ním ale přemýšlela, tím víc jsem si říkala, že by mě to bavilo psát.

Když jsem dopsala svůj předešlý příběh, Cestu domů, nebyla jsem si jistá, co dál, protože jsem jí věnovala tolik času a došlo mi, jak nedořešené všechny mé ostatní návrhy na příběhy jsou. Váhala jsem tedy mezi pár návrhy na kratší příběhy a vzhledem k propracovanosti a jednoduchosti Ospalost zvítězila.
V té době neměla ani název. Ten jsem vymyslela, až když jsem psala první nebo druhou kapitolu.
Bylo v plánu, že půjde o odlehčený příběh, přestože bude pojednávat o smrtelné nemoci a myslím, že se mi to nakonec povedlo. Tento nový styl psaní mi sedl a opravdu mě bavilo psát náhodný chaos.

Bála jsem se, jestli Joel nebude moc nudná postava, s jeho nezájmem o svět, ale sedl mi a jeho charakter mi nepřišel nudný vůbec, i když neměl příliš pozitivních vlastností. Bavilo mě ale psát tohohle mrzutého flegmatika s velkým smyslem pro škodolibost. Byl to velký rozdíl od Jespera z Cesty domů.

Mojí druhou nejoblíbenější postavou se stal Danny, což mě samotnou překvapilo, protože původně ani neměl být tak důležitý. Jeho vztah s Joelem jsem ale měla ráda a jejich interakce byly jednou z mých nejoblíbenějších věcí na psaní. Že je Danny takový starší brácha mi došlo, až když ho tak popsal Corwi, což mi k Dannymu krásně sedělo.

Trochu jsem se bála, jestli v tak krátké knize budu moct řádně rozvinout všechny vztahy a jestli to není moc ambiciózní tam dát tolik postav, ale podařilo se mi dát každé její část, s čímž jsem spokojená.

Kniha měla být původně o dost kratší, ale netrvalo dlouho a rozepsala jsem se. Zkrátka mě to až moc bavilo a dostávala jsem stále nové nápady. Při vytváření chaosu mi pomáhaly různé kamarádky a rodina. Sice nechápali, proč se jich ptám na to, co by se náhodně mohlo pokazit, ale ochotně mi odpovídali. Díky tomu vznikla celá scéna s papiňákem a zapomenutými klíči.

Velkou otázkou pro mě bylo, jak příběh ukončit. Od začátku jsem měla myšlenku s Joelovým starým společníkem, ale během psaní jsem si začala říkat, jestli se tam vůbec musí objevit. Nakonec jsem to tam nechala, ale poslední scéna mě napadla až později, a byla schválena mojí kamarádkou, která prohlásila, že není nad "support crime".

Joelův pohled se sice na konci nezměnil, ale přišlo mi to tak správné. Měl na to moc málo času, pokud by ho vůbec někdy změnil. Aspoň už na tom ale není špatně.

Do budoucna popřemýšlím nad případným pokračováním. Už pár nápadů mám, ale nevím, jestli se k tomu dostanu, takže nic neslibuju.

Ještě se tedy můžu podělit o některé concept arty, které jsem vytvořila, abych si srovnala během vymýšlení a psaní myšlenky.

Tímhle obrázkem to všechno začalo, tudíž je asi jen správný, aby byl první.
Jak je vidět, spousta věcí se nakonec dostala i do knihy. Tenhle obrázek je důvod, proč Joelova konečná čepice byla ušanka. Jak je ale vidět, chybí Danny, protože původně vůbec neměl být důležitý a důležitější měla být právě Chloe.

Tady už jsem si více hrála s Joelovým designem. Začala jsem zkoumat, jak vypadá naše oběhová soustava, abych ho mohla správně kreslit s vyhasnutím, což bylo občas piplání, ale bavilo mě to. Je to jeden z mých oblíbenějších designů.
(Navíc všichni víme, že tyhle ocasy a uši jsou jedny z nejlepších designových voleb, co jsou :3)

Tady máme celou partu. Je to nejnovější verze jejich designů. Snažila jsem se u nich zůstat ve stylu z konce dvacátýho století, protože přibližně v tý době by se to odehrávalo.

Nancy. Postava, co tam původně ani neměla být, ale vznikla, když jsem se snažila více rozvinout Joelův život na ulici. Mám jí ale ráda, i když nakonec neměla moc prostoru.

Designy některých tvorů, co se tam objevili. Z nich jsem měla nejradši smrtonošky, což bylo nejspíš i dost poznat.

Tady jsem se snažila původně urovnat scénu, kdy Joel poprvé potkal smrtonošky ve stanici.

Tohle nemělo jiný důvod, než že jsem ho chtěla nakreslit s tou kapucí na hlavě.

Joelův pokoj. Jedna z nejlíp rozvržených místností, co jsem udělala a vznikla hlavně tím, že jsem se snažila vzpomenout na to, jak funguje perspektiva. Občas se dějou zázraky.

Takhle Joel vypadal po své magické proměně v baru.

T

ady je hezky vidět, jak velký ten králík byl.

To by bylo z concept artů všechno.
Řekla bych, že jsem ze sebe dostala všechno, co jsem chtěla, i když to tak pravděpodobně není, a tudíž se tu s vámi rozloučím.

Snad se uvidíme u mého dalšího příběhu, který se na mém profilu objeví za neurčitou dobu. Můžete očekávat kratší příběh s tématem čarodějnictví, protože jsem na to psala svoji maturitní práci a chci to využít. Nemusíte se ale bát, nebude to historicky přesné, až na některé věci ohledně honů a toho, v co lidé věřili.

Teď už se ale skutečně loučím.
Děkuju všem, kterým se tuto knihu podařilo dočíst až do konce a doufám, že tu budete ještě na případné pokračování.