Neumírání nebylo na nic. Stále Joelovi sice dělalo problém si plně uvědomovat, že se jeho konec neblíží a že by mu možná mělo na některých věcech začít znovu záležet, ale většina dní nebyla naprosto příšerná, takže to nebylo tak těžké zkousnout.

Přesto to bylo zvláštní. Poslední známky vyhasnutí odezněly již před několika týdny. Už nevypadal jako pokažený umělecký projekt. Stíny byly pryč a barva se mu vrátila. Dokonce o něco víc, než původně měl. Z nějakého důvodu špička jeho ocasu vypadala, jako by ji namočil do cyanové barvy, tudíž mu ladila s očima, které v sobě konečně měly zpět jiskru života. Profesor Harding byl přesvědčený, že to bylo díky dobrým podmínkám, v nichž už několik měsíců pobýval.

Joel by sice rád řekl, že s vyhasnutím zmizela i veškerá únava, ale zdálo se, že se z něj jeho tělo ještě zcela nevzpamatovalo, přestože se to stále lepšilo. Jeho spánkový režim se minimálně srovnal a díky tomu se i zlepšily jeho stravovací návyky, i když za to vděčil především Veronice. Nabral tedy zdravou váhu, což ještě o něco více pomohlo s únavou. Už se tak snadno nevyčerpal. Mohl fungovat jako normální bytost.

Byl si dokonce schopný přiznat, že navázal nové pouto, i když to nahlas stále nezmiňoval. Bylo ale těžké si dál namlouvat opak, když se jeden den probudil a na polštáři se leskla první zlatá mince.

Nechal si to pro sebe a minci schoval do polštáře. Sám sebe přesvědčoval, že právě to byl důvod, proč se mu některé noci vyhýbal spánek.

Dlouho váhal, co s pomalu přibývajícími zlaťáky dělat, ale možná stále neměl dostatečný pud sebezáchovy nebo si zkrátka chtěl dokázat, že měl celou dobu pravdu, protože se nakonec rozhodl první dva darovat Veronice s Rorym. Následovalo čekání bez větší naděje, že by to dopadlo dobře. Nic si od toho nesliboval.

Proto byl překvapený, když si o pár dní později všimnul, že z těch mincí nechala Veronika udělat přívěsky na náhrdelníky, místo, aby je směnila. Překvapený možná bylo slabé slovo, protože jakmile si těch náhrdelníků všimnul, instinkty se mu vydraly na povrch v podobě téměř černých očí. Primitivní části jeho mysli se líbilo vidět jeho zlato na svých společnících.

Stále si ale většinu zlaťáků schovával, jen aby viděl, jak na to budou jeho společníci reagovat. Zatím nedošlo k žádné hádce ohledně této záležitosti.

Dovolil si tedy více užívat života, nyní když ho měl, třebaže možná dočasně. Už ho nemusela trápit věčná zima a měl i peníze, za které si mohl dovolit, co chtěl. Nebyl úplně závislý na ostatních.

Začal si tedy více zdobit pokoj, když už v něm byl na neurčito. Více chodil ven, občas i navštěvoval Nancy, protože Veronika tvrdila, že by mu více přátel prospělo a začal si hledat koníčky. I to by mu prý prospělo. Prý potřeboval koníčky, které nezahrnovaly domácí práce.

Rozhodl se tedy pustit do menšího zahradničení. S jeho magií to nebylo nic těžkého a za nedlouho zahrada u domu rozkvetla všemi barvami. Bylo to něco, do čeho mu nikdo nemluvil a sám by nevěřil, jak moc ho bavilo něco, co musel dělat venku.

Všechno ale nebylo úplně dokonalé.

Když šla Veronika vrátit deník panu Hardingovi, doplněný o nové poznatky, Joel ji doprovodil, aby mu mohl poskytnout více informací k výzkumu. Harding byl z jejich návštěvy nadšený, a ještě více z jejich případu vyléčení.

Nicméně jim řekl i ne úplně ideální zprávy. Joel se sice vyléčil, ale u domácích víl, které si prošli vyhasnutím hrozilo, že jím snadněji znovu onemocní, protože k němu byly více náchylné.

Veronika tvrdila, že udělají všechno pro to, aby se to znovu nestalo, a že mu to u nich nehrozí, pokud s tím bude moct něco dělat.

Tak úplně jí nevěřil, ale to nebyla její chyba. Sice se po fyzické stránce vyléčil, ale v mysli měl stále občas zmatek. Většina přesvědčení, která si osvojil za dobu se svým starým společníkem a během vyhasnutí, se ho držela, i když se mu s tím jeho noví společníci snažili pomoct.

Bylo o něco snazší si připustit, že na něm záleželo, když ho podporovali v jeho zájmech a když se o něj starali, když na to on sám zapomínal.

Ani ale nečekal, že by se jeho pohled na svět a na život změnil, jen protože už mu v blízké době nehrozila smrt.

Jako štěstí vnímal, že s ním Ponožka stále trávila čas. Motala se kolem něj téměř stejně často, jako když byl nemocný. Nevěděl, jestli to bylo tím, že si ho oblíbila nebo protože stále smrděl jako smrt. Byl schopný se smířit s obojím, protože byl zkrátka rád, že ho nezačala ignorovat.

Nyní, když měl více energie, jezdil s Veronikou na většinu výjezdů. Přišlo mu, že byla překvapená jeho aktivitou, tak jako všichni. Skoro jako by čekala, že i po vyléčení bude pasivní. Musel ji ale zklamat, byl nyní stejně aktivní jako jakákoli jiná líná bytost. Nerad sice dělal zbytečné věci, ale už byl malinko otevřenější námaze, protože věděl, že si to může dovolit.

Když se tohle všechno vzalo v potaz, připadal si nejvíc naživu za celou věčnost.

***

„Rory, ne."

„Rory, jo," odporoval mu blonďák, zatímco se hnal po chodníku za vytyčeným cílem, kterým byly dva opuštěné nákupní vozíky. Těžko říct, co dělaly tak daleko od obchodu, ale očividně měly pro Roryho stále stejné kouzlo, pokud ne větší.

„No to sakra jo!" zahlásila Chloe a rozběhla se za Rorym. Danny se ji ani nepokusil zastavit.

„Možná bychom na ně vážně měli pořídit vodítka," navrhla jen napůl žertovně Veronika.

Začínal padat večer, což byl čas, kdy se jednou za čas všichni vydali ven, teď, když už začínalo být opět trochu teplo a všechen sníh byl pryč. Rory tvrdil, že to bylo v rámci sbližování.

Párkrát si něco zahráli v parku, ale vozíky byly novinka. Rory i Chloe se jich ale zmocnili bez váhání a oči jim při tom zářily jako vánoční světýlka.

„Co s nima chcete dělat?" Pozvedla Veronika obočí skepticky, když k nim došli.

„Soutěž v tom, kdo srazí tamty popelnice!" prohlásila Chloe a ukázala na tři popelnice přes ulici.

„Nebo je můžeme odvést zpátky do obchodu," navrhnul Joel bez jakékoli naděje, že na to přistoupí.

„Tohle je na to až moc dobrá příležitost!" Nedala se démonka, načež praštila do Dannyho. „Podpoř mě."

„Pár pokusů nikomu neublíží," podpořil ji svědomitě jako správný přítel.

Pár pokusů to původně bylo. Posílali vozíky přes ulici, ale vždy se uprostřed silnice začaly stáčet ke straně, ať už do postrčení vložili sebevíc síly.

Nejdříve soutěžili jen Chloe s Rorym, poté se k nim přidal i Danny, a nakonec se jim podařilo přesvědčit i Veroniku s Joelem, což byl pro ně menší svátek.

Joel byl sám překvapený tím, jak moc se bavil. Dokonce se dostal nejblíž k jejich vytyčenému cíli, protože mu došlo, že čím větší sílu do strčení vozíku dali, tím víc se stáčel. Jednou ho tedy na zkoušku poslal menší silou a vozík dojel až na konec silnice, kde se však zastavil, kvůli rychlému zpomalování.

I to ale stačilo k tomu, aby to Chloe vzala jako výzvu, protože nehodlala připustit, aby někdo shodil ty popelnice dřív než ona.

Rozběhla se s druhým vozíkem, ale když se dostala do úseku, kdy je pouštěli, umíněně se ho držela a naskočila do něj. S její přidanou váhou a ďábelským pochechtáváním se vozík rozjel vpřed jako vystřelený.

Mírně Joela ohromila tím, že i myslela na vyvažování, aby vozík držela v jedné rovině.

Za Roryho nadšeného výskání a Dannyho hrdého povzbuzování překonala hranici silnice, kde se ještě stihla vysmát Joelově stojícímu vozíku, než s rachotem narazila do popelnic. Ty popadaly jako kuželky a veškerý odpad se rozlétl vzduchem ve smradlavé nápodobě konfet.

Vozík se při nárazu převrátil a démonka s heknutím zahučela za horu kovu a odpadků.

„Asi máme vítěze," poznamenala Veronika suše.

„V pohodě?" zavolal na Chloe Danny bez větších obav. Už ji za jejich vztah viděl spadnout i hůř. Tak nějak to k ní patřilo s tím, jak se do všeho vrhala po hlavě. Už se tedy neděsil pokaždé, když se něco takového stalo.

Za odpadky se vynořila ruka s palcem nahoru.

Rory znovu oslavně zakřičel, přestože nevyhrál a Veronika jen zavrtěla hlavou, i když zvednutý koutek úst prozrazoval její pobavení.

„Dojdu pro vozík," vydechl Joel vyřízeně a vydal se pro svůj poraženecký vozík, který stále smutně stál na straně cesty.

Příliš pozdě slyšel motor a skřípění pneumatik. Srdce mu vynechalo úder, protože si pro jednou říkal, že by se mu nemusely dít takové věci, ale možná na tom byl až moc dobře a život mu to chtěl připomenout další ránou.

Ztuhl, připravený na setkání s nárazníkem a poprvé v téhle situaci pocítil něco jako strach, protože už mu smrt nemávala za každým rohem.

Než se však stihnul setkat s blížící se masou kovu, čísi ruka ho chytila za kapuci a prudce ho strhla z cesty.

Vše se odehrálo tak rychle, že byl Joel schopný jen zaraženě zamrkat.

Danny ho držel za mikinu s lehkostí, s jakou by držel neposlušnou kočku a trochu s ním zatřásl, jako by ho zpytoval.

„Ty seš fakt hazard v provozu," zamručel démon a pustil ho. „A to už jsem si myslel, že mám výhradní privilegium tě srážet."

Joel na něj bez pobavení pohlédl. Nemohl za to, že se tam to auto objevilo. Byl ale vděčný za Dannyho pohotovost. Než to však stihnul vyjádřit, uslyšel hlas, který slýchával v hlavě až moc často.

„Joele?"

To bohatě stačilo k tomu, aby Joel ztuhnul na místě a aby mu veškeré emoce zmizely z tváře. Konec ocasu mu zaškubal.

Danny, zmatený jeho reakcí, zvážněl a podíval se za hlasem, který to způsobil. Joel byl rozpolcený mezi potřebou se ohlédnout a nutkáním prostě odejít. Poté ale uslyšel prásknutí dveří od auta. Psychicky se tedy obrnil a otočil se čelem k blížícím se krokům. Sám sebe překvapil tím, že byl schopný vyjádřit svoji nelibost nad situací neskrývaným zamračením.

„Si to ty!" Rozzářila se tvář příchozího. Jednalo se o vytáhlého elfa se střapatými světlými vlasy a bledě zelenýma očima. Oblečený byl celý v černém, což bylo jasným kontrastem k jeho téměř bílé kůži, ale byl to přesně ten styl, který za celé roky nezměnil. Při pohledu na jeho přívětivý výraz se Joel pouze více zamračil.

To už si myslel, že mohl mít hezký večer. Přiměl se ale zůstat v klidu, protože vnímal přítomnost ostatních. Nebyla to tedy ideální situace.

Elf se zastavil pár kroků od něj a nevěřícně si ho prohlédl. Tvářil se ohromeně, jako by viděl ducha.

„Vypadáš skvěle!" prohlásil s nadšením. Joel popuzeně švihnul ocasem do strany a pomalu a nenuceně si založil ruce, aby dal jasně najevo, že nebyl tím divadlem ani trochu přesvědčený.

„Jak ses uzdravil?" vyzvídal elf, aniž by si všímal jeho očividně negativního postoje. Joela to i mírně pobavilo, protože cítil, že byl jediný z přítomných, který si neuvědomoval, že by bylo lepší ustoupit. Jeho společníkům netrvalo dlouho a zvykli si na jeho neverbální komunikaci. Stejně tak Danny.

Když ani na to neodpověděl, elf mu zmateně pohlédl do očí, načež se mu na tváři roztáhl smířlivý úsměv.

„Neumíš si představit, jak rád jsem, že si v pořádku. Strašně si mi chyběl," pronesl hlasem plným emocí a Joel si říkal, jak mu na to kdy mohl skočit.

„Vážně?" Rozhodl se přeci jen přidat do jeho hry. Pozvedl skepticky obočí.

„Samozřejmě." Zakýval elf energicky hlavou. „Víš přece, kolik pro mě znamenáš."

O tom měl Joel dobrou představu.

„Vím, kolik pro tebe znamenají peníze," potvrdil a užíval si, jak se elfovi rozšířily oči.

„O tom to přece není!" Zamával rukama. „Tady jde o tebe."

„Protože dělám peníze," doplnil znovu Joel. Viděl koutkem oka, jak Danny na elfa upíral spalující pohled a bylo mu díky tomu jasné, že už se musel chytit toho, co se dělo.

„Mně záleží na tobě, ne na penězích," ujišťoval ho pomalu a důrazně elf.

„To jsem z tvýho chování nepochytil." Pokrčil Joel rameny. Pro jednou si v jejich rozhovoru připadal být v plné moci a byl to skvělý pocit.

„Celé to bylo jen nedorozumění. Špatně si to pochopil. Nikdy jsem nechtěl, aby si odešel," vysvětloval elf s naléhavostí. „Od tý doby jsem tě hledal."

Joelovo pobavení vyprchalo a výraz mu ztvrdnul.

„Co jsem na tom špatně pochopil? Jasně si vzpomínám, jak si dost jasně vyjádřil, že už tam nemám místo," pronesl s naprostým klidem Joel, načež trochu naklonil hlavu ke straně a bez emocí přeříkal slova, která měl vrytá do paměti: „Je mi to líto, ale nemůžu si tě tu dovolit živit, když ničím téhle domácnosti nepřispíváš. Jsem si jistý, že to chápeš."

Viděl, jak jeho starý společník otevírá pusu, nejspíš, aby překroutil svá vlastní slova, ale Joel ho nenechal a místo toho chladně pokračoval: „Třeba ti dovolím se vrátit, až se rozhodneš být užitečný."

„To není-," začal elf, ale Joel ho přerušil.

„Snad si tam venku uvědomíš, jak dobrý si to tu měl," dořekl s blýskajícíma očima. „Myslím, že jasněji ses vyjádřit nemohl."

Jeho starý společník nejistě přejel očima po celé jejich skupince, protože musel vycítit rostoucí nepřátelství. Třeba si uvědomil, že byl zahnaný do kouta.

Joel byl vděčný, že se do toho ostatní nepletli. Byl plně schopný se o to postarat sám.

„Takhle jsem to neřekl," pokusil se ho elf přesvědčit mírně.

„Víš stejně dobře, jako já, že nelžu," připomněl mu Joel.

„Tak jsem to tak nemyslel. Byla to jen menší hádka. Nečekal jsem, že mě vezmeš vážně. Jen jsem chtěl, abys přijal nějakou zodpovědnost za domácnost," bránil se dál elf.

„Jsem si jistý, že celý ty roky jsem živil já tebe. Nikdy jsem tě neviděl pracovat," odporoval mu klidně Joel.

„Ani nevíš, jak moc jsem ti pomáhal." Vrtěl hlavou elf. „Vypadá to ale, že si to pořád odmítáš přiznat. To nevadí, uvidíš sám."

„Jak?" Pozvedl obočí Joel.

„Konečně jsem tě našel." Věnoval mu jeho starý společník široký úsměv. „Můžeš se vrátit domů."

Joel na něj nevěřícně hleděl. Nechápal, jak si vůbec mohl myslet, že by šel s ním po všem, co mu udělal.

Nemluvě o tom, že ho docela určitě nehledal a celá tahle situace byla jen náhoda, která by se dříve či později stala, díky velikosti městečka. Kdyby ho jeho starý společník skutečně hledal, našel by ho už dávno.

Teď mu jen šťastná náhoda ukázala, že byla jeho mašinka na peníze pořád naživu a ve stavu, kdy by byla zase užitečná.

Jeho ticho si ale asi všichni vyložili špatně, protože ucítil, jak ho za okraj mikiny chytila čísi ruka. Nemusel se podívat, aby věděl, že šlo o Roryho, protože tohle dělal jen on. Blonďák ho za okraj mikiny slabě zatahal, čímž dal najevo svoji starost.

Joel se ho pokusil uklidnit obtočením ocasu okolo jedné jeho nohy. Sevření na jeho mikině o něco povolilo.

„Ne," odpověděl Joel prostě a přesně viděl ten moment, kdy jeho starému společníku došlo, že se Joel změnil. Nejspíš čekal, že jeho nabídku s nadšením přijme a že mu možná bude i děkovat za odpuštění.

„To chceš, abych tě začal prosit?" uchechtl se elf.

„Ušetřím tě toho a rovnou ti řeknu, že mě nemůžeš přesvědčit. Nejsem tak blbej, abych se vracel." Zavrtěl Joel hlavou.

„Beze mě ale umřeš," prohlásil elf s menší dobromyslností.

„Co si pamatuju, tak si mi v umírání dost pomohl." Pokrčil Joel rameny. „Právě díky tobě jsem pochopil, že na tom stejně nezáleží."

Pronesl to s lehkostí, bez jediné známky hořkosti či sebelítosti. Cítil, že Rory svůj stisk opět upevnil. Stále nebyli ochotni zkousnout, že se jeho pohled na jeho život nezměnil. Vždy vypadali zklamaně, když to dal nějak najevo.

„Záleží mi na tobě," odporoval mu elf.

Joel nepřesvědčeně zamručel, načež se mu rozhodl ještě víc podkopnout nohy. „Mně na tobě ne."

„Jsem tvůj společník." Zvýšil elf hlas nevěřícně, jako by nebyl schopný vstřebat fakt, že o něj Joel nestál. „Patříš ke mně."

Patříš mi.

„Už ne," oznámil mu s falešnou omluvou v hlase Joel.

„Neříkej blbosti. Připoutal ses ke mně, takže přestaň dělat takový drama a vlez do auta. Vyřešit to můžeme doma," přikázal mu elf s prvními známkami podráždění.

„Ne," zopakoval Joel bez pohnutí.

„Snažím se tu být vstřícný, ale si ještě nesnesitelnější než před tvým odchodem," prohlásil elf, jako by ho tím mohl urazit. „Vlez do toho auta."

Udělal výhružný krok vpřed a Joel bez váhání udělal to samé s divokým zlatým leskem v očích. Nic ho nedrželo zpátky a na chvilku tím byl stejně ohromený jako jeho starý společník. Když mezi nimi ještě bylo pouto, bránilo mu v jakémkoli nepřátelském jednání vůči jeho společníkovi, ale ty neviditelné řetězy byly pryč.

Nyní stáli sotva krok od sebe a bylo vidět, že s tím jeho starý společník nepočítal podle toho, jak úplně zbledl. Joel se k němu naklonil ještě blíž s nebezpečným leskem v očích.

„Jak jsem řekl, pouto je pryč. Zlomil si ho a mě teď nic nebrání ti taky něco zlomit," vysvětlil mu možná až moc vesele. Nevěřil by, že by se mu kdy vůbec mohlo dostat šance mu něco takového říct.

Jeho starý společník si musel uvědomit plný význam toho, že ho nic nechránilo a ustoupil tak rychle, až málem zakopl o vlastní nohy ve snaze se dostat do bezpečné vzdálenosti.

„Jen jsem žertoval," snažil se hned Joela uklidnit s nervózním smíchem. Joel pobaveně pozvedl obočí. Bylo neuvěřitelné, jak rychle se elfův postoj k němu změnil, když stáli na rovnocenné půdě. Musel si uvědomit, že si nemohl tolik dovolovat.

„Já ne, takže bych být tebou zmizel. Sám víš, jak agresivní můžu být," doporučil mu s výsměchem Joel. Když se elf u dveří auta zastavil a váhavě na Joela pohlédl, jako by si říkal, jestli to může ještě nějak zachránit, Joel udělal další krok vpřed. To bylo všechno, co bylo třeba pro to, aby elf zapadl do auta a zabouchl za sebou dveře.

Místo, aby se ale okamžitě rozjel, tvář se mu stáhla hněvem, jak si plně uvědomil, že tohle projel. Byla to první slovní výměna, kterou Joel vyhrál a s tím se elf nedokázal smířit.

Z bezpečí auta na něj tedy jeho starý společník chladně pohlédl. Veškeré stopy po tom falešném přátelství byly pryč. Když promluvil, jeho hlas byl klidný, jako by oznamoval samozřejmou věc.

„Nebudou o nic lepší. Nemůžeš být tak naivní, aby sis myslel, že kdy na tobě bude někomu skutečně záležet. Kromě toho zlata nemáš žádnou cenu. Na to nezapomeň."

To, že na to byl Joel připravený neznamenalo, že to nezasáhlo do černého, přesně do jeho nejistot, zvlášť, když to slyšel od někoho, kdo pro něj kdysi znamenal tolik. Aniž by si to uvědomil, jeho sebevědomý postoj zmizel, výraz mu opět pohasl a ocas mu jako mrtvá váha spadl na zem.

Jeho starý společník se spokojeně ušklíbnul, když to viděl a zamručel: „Nezapomeneš."

Poté šlápnul na plyn a za skřípění pneumatik zmizel za rohem. Nastalo tíživé ticho.

„Joele?" pokusila se ho opatrně přerušit Veronika. Když nezareagoval, Danny do něj strčil loktem.

„Víš, že kecal nesmysly, že jo?" ujišťoval se démon.

Joel byl příliš ponořený do prázdna, které se mu rozlilo v hrudi, než aby je vnímal. Byl zklamaný sám ze sebe. Tak jako tolikrát předtím nechal vztek, aby ono prázdno zaplnil, protože to bylo to jediné, co uměl. Zatnul ruce v pěst a prudce švihnul ocasem, až poslal blízkou lavičku vzduchem. Byl to jediný způsob, kterým dokázal alespoň trochu vybít narůstající potřebu do něčeho praštit.

„Joele." Chytila ho pevně za ruce Veronika ve snaze ho uklidnit.

„Já bych řekl, že má právo zuřit. I já jsem vytočenej. Divím se, že ho Joel nefláknul," prohlásil Danny napnutě.

Joel dlouze vydechl, aby vypustil alespoň trochu zlosti. Poté ze sebe setřásl Veroničiny ruce a prudce na démona pohlédl.

„Nezlobím se na něj, ale na sebe," zavrčel. „Vím, že má pravdu a stejně mě to rozhodilo."

Odpochodoval k převrácené lavičce a pasivně agresivně ji znovu narovnal, přestože měl nutkání do ní znovu praštit.

Přinutil se ale všechny ty silné emoce potlačit a nechal se znovu ovládnout nezájmem a smířením. Bylo to jednoduší, i když ho za to Veronika napomínala, když ho u toho někdy přistihla. Tvrdila mu, že by se naučil fungovat se silnými emocemi, kdyby jim nechal volný průchod, ale on stále neviděl důvod, proč by to měl dělat, když je mohl prostě odstřihnout.

Veronika to však tak rychle nevzdávala a znovu se u něj objevila. S vážným výrazem ho chytila za předloktí.

„Podívej se na mě," požádala ho a on jí s otrávením vyhověl. Už teď věděl, co mu bude vykládat.

„Nemá pravdu. A ty to víš," pronesla klidně. „Jen musíš víc otevřít pouto."

Měl chuť se jí znovu vytrhnout, protože momentálně opravdu neměl náladu na to slyšet řeči o poutech, třebaže někde hodně hluboko tušil, že neříkala nesmysl.

Nahlas by to neřekl, ale na chvíli zalitoval, že se znovu připoutal, že se tomu víc nebránil. Protože pouta mu nic dobrého nepřinesla a stále byla velká možnost, že se z Veroniky a Roryho stanou stejně špatní společníci, jako byl jeho minulý. Že v něm začnou vidět jen sluhu, co jim bude dodávat zlato, protože tenhle vztah byl křehký, a jeho zneužití bylo tak snadné.

Bylo to po dlouhé době, co nad tím takhle přemýšlel, ale ono vědomí s ním bylo pořád.

Zavrtěl tedy hlavou a setřásl ze sebe její ruce. Věděl, že to vůči nim nebylo fér. Nedali mu zatím žádný důvod jim nevěřit, ale nemohl si pomoct.

„Zapomeň na pouto," ozval se Danny a vysloužil si za to ostrý pohled od Veroniky.

„Já s tebou žádný pouto nemám, ani po tobě nechci to tvoje zlato a stejně s tebou trávím čas." Nevšímal si jí démon. Svoje oči upíral na Joela. „A nevěřím, že to říkám a už to nikdy neuslyšíš, takže poslouchej. Záleží mi na tobě. Proč bych se s tebou jinak pořád bavil?"

Joel na něj jen hleděl, protože na to neměl odpověď a až nyní si uvědomil, že měl Danny pravdu. Joel si to zkrátka neuvědomil, protože nikdy neměl přátele. Ne takové, kteří by po něm nic nechtěli.

Navíc, věděl, že mu Danny nelhal, když řekl, že mu na něm záleželo, protože to i přes všechny ty poznámky a pošťuchování bylo jasné. Vždycky Joelovi pomohl, když na tom záleželo. Co na tom, jestli se nejdřív zasmál. Staral se o něj, když byl na dně a dával na něj pozor, když neměl sílu to dělat sám. Přitom ani nenaznačil, že by to dělal, aby z toho něco měl.

„Přesně tak," ozvala se Chloe, která se najednou v celé své smradlavé kráse objevila vedle Dannyho. Joel si ani neuvědomil, že se do té doby nevrátila.

„Jsme přátelé." Zazubila se. „Pouto nepouto."

Když nic neřekl, udělala k němu dlouhý krok a naklonila se k němu, jako by mu chtěla pošeptat tajemství.

„Jestli to pomůže, strčila jsem tomu elfovi do auta vačici," oznámila s ďábelským, až moc spokojeným úsměškem. Úspěšně tím Joela zaskočila natolik, že ze sebe vydal prudké uchechtnutí, které se rychle změnilo v neskrývaný smích.

Ani nevěděl, kdy se smál naposledy, mohlo to být několik let, ale byl to dobrý pocit.

Upřímně by si přál vidět tu chvíli, kdy si to jeho starý společník uvědomí. Ani se nedivil, že ho ze všech věcí rozesmála právě jeho škodolibost. Opravdu mu dokázalo dělat radost jen cizí neštěstí, ale tentokrát to bylo zasloužené, a proto se smál nahlas a upřímně, jako ďábel sám.

Nebyl to dlouhý smích, ale stejně z něj musel popadnout dech a zaklonil hlavu k obloze, aby se dal trochu dohromady. Na tváři mu hrál široký úsměv plný zlomyslnosti a podlé radosti.

„Vlastně jo, to pomohlo," vydechl s pozůstatky smíchu v hlase, když se podíval na démonku, která se hrdě usmívala. I ostatní se tvářili nadšeně, protože to bylo poprvé, co viděli Joela tak šťastného. Bylo to poprvé, co u něj viděli víc než menší úsměv.

„Kde si sebrala vačici?" zeptal se jí Danny, který si ji s hrdostí v očích přivinul blíž. Démonce se blýsklo v očích.

„Mám svoje způsoby a on si o to koledoval. Neměl být takovej pitomec, aby nechal auto odemčený," prohlásila bez špetky lítosti.

„Díky." Věnoval jí Joel široký úsměv.

„Klidně pro tebe hodím vačici po komkoli," nabídla. „Nebo mu do domu propašuju hromadu skunků a veverek. Stačí mi dát adresu."

Dannymu se přitom rozzářily oči, jako by dostal osvícení.

„To není vůbec špatnej nápad," přitakal. „Myslím, že menší pomsta je přesně ta sbližovací aktivita, co teď potřebuješ."

Podíval se na Joela s očekáváním. Toho zahřálo, že by byli ochotni pro něj něco takového udělat. Že se za něj cítili naštvaní na jeho starého společníka. Nečekal by v tomhle ohledu takovou podporu.

Nikdy ho nenapadlo se mstít, ani ho nenapadlo se pokusit vrátit. Nechtěl svého starého společníka znovu vidět, ale teď když se po takové době setkali, konečně pocítil tu zlost, kterou původně ignoroval. Měl totiž dost času na to si vzpomenout alespoň na část své hodnoty a sebeúcty.

„Už by taky bylo načase," souhlasil tedy. Oba démoni se nadšeně zazubili. Nečekali totiž, že by jejich chaos a potřebu ničit podpořil.

„Co přesně chcete dělat?" Pozvedla obočí Veronika.

„Klasickou výzdobu domu," odpověděl Danny. „I s pár bonusy."

Blondýnka na ně chvíli hleděla, ale k velkému překvapení všech přítomných kývla, místo toho, aby se je pokusila zastavit.

„To abychom šli do obchodu, než zavřou," navrhla.

***

Jeden by řekl, že Joel pocítí větší emoce při pohledu na místo, kde tak dlouho žil. Jenže to místo pro něj přestalo být domovem ještě dřív, než skončil na ulici. Necítil tedy nic jiného než menší vzrušení, když přelézali plot.

Připlížili se uprostřed noci, když i poslední světlo v okně zhaslo, oblečeni v černém a s halloweenskými maskami, co vytáhli z garáže. Plot překonali rychle, s různou mírou úspěchu. Danny s Chloe byli na druhé straně během mrknutí oka, jako by to dělali už nesčetněkrát. Joel s Veronikou byli o něco pomalejší, ale stejně nenápadní. Rory na druhou stranu z plotu spadnul, jakmile se měl přehoupnout přes jeho vršek a jako pytel brambor zahučel do křoví. Mohlo se mu přičíst k dobru, že nezakřičel po cestě dolů.

Nezdálo se ale, že by hluk někoho probudil a Joel byl v duchu vděčný, že si jeho starý společník přeci jen nepořídil toho pekelného psa.

Jakmile byli všichni na nohou, prohlédli si jejich plátno. Dvoupatrový dům s bílou omítkou a tmavě hnědými doškami.

„To vypadá jako pěkně drahej dům," zašeptal uznale Danny.

„Taky ze mě vytáhnul hodně zlata." Pokrčil Joel rameny. Přestože ten dům prakticky zaplatil on, byl napsaný na jeho starého společníka a neměl k němu tedy právo.

Démon si tiše zamručel pod vousy, načež rozepnul svůj batoh a vytáhl z něj velký kýbl plný plněných balónků. Otevřel ho a s menší dramatickou poklonkou ho naklonil směrem k Joelovi.

„Chceš první trefu?"

Joel opatrně vyndal jeden balónek a potěžkal ho v ruce, než se rozmáchnul a mrštil s ním. Jakmile se balónek střetl se stěnou, modrá barva se rozprskla po bílé stěně ve vzdálené nápodobě chrpy a začala pomalu skapávat na okno.

Když to Joel viděl, znovu se mu na tváři roztáhl široký úsměv a spokojeně mávnul ocasem. Byl zvláštní pocit pro jednou dělat nepořádek.

„Jde se barvit," prohlásila Chloe nadšeně a sama si vzala balónek. V očích jí hrál nedočkavý lesk. I ostatní si vybrali svoji munici a v jedné salvě balónky poslali vzduchem. Původně bílá zeď rozkvetla mnoha barvami a zdárně napodobila mnohá abstraktní umění.

Po tomto se jakákoli sehranost rozpadla a každý házel, jakmile mu přišel balónek pod ruku. Za tichého smíchu se předháněli v malířském umění, dokud nevyprázdnili kýbl a nenačali druhý. V době, kdy byl prázdný i ten, na domě nebyla pomalu ani stopa po bílé. Alespoň než začali házet i toaletní papír, který se na čerstvou barvu snadno chytal.

Chloe to ale nestačilo a spolu s Rorym běhala po zahradě, přičemž oba drželi konec toaletních rolí a postupně tak vytvářeli spletitou pavučinu. Nezapomněli ani obíhat malé stromky, aby úklid nebyl tak snadný.

Démonka dokonce ani nežertovala o tom skunkovi, protože ho skutečně sehnala a jako třešničku na dortu se s tím vytasila, když jim začali docházet zásoby ozdob.

„Tys ho měla celou dobu v batohu?" Protřela si Veronika dopáleně svoji králičí masku.

„Neplánuju si ho nechat." Pokrčila Chloe rameny. „A tomu skunkovi je v něm dobře."

„Danny, pojď mi pomoct najít nějaký okno," požádala svého přítele.

„To už tady jednou bylo," poznamenal Joel a významně se podíval na Roryho, což blonďák nepostřehl.

Když pak viděl, jak si démoni ukazují na pootevřené okno v druhém patře, zašklebil se, protože nechtěl zase někoho dostávat ze stromu, ale nejspíš je silně podcenil, protože místo, aby se drápali po stromech, Danny si ji jako profesionální roztleskávačku vysadil na ramena. Z téhle výšky se byla schopná natáhnout až k pootevřenému oknu a konečky prstů pošoupla pootevřený batoh, ze kterého už koukal černý čenich.

Jakmile skunk viděl, že má svobodu na dosah, protlačil se z batohu a zmizel vevnitř.

Danny poté spustil Chloe dolů a společně se vrátili k ostatním, aby mohli všichni dohromady obdivovat svůj výtvor.

Joel si nedokázal pomoct a krátce spokojeně zapředl.

Danny ho přátelsky postrčil. „Tak co? Je to dobrý pocit?"

Joel příliš pozitivních emocí neprožíval, ale byl si docela jistý, že se ještě nikdy tolik nebavil.

„Moc dobrý," potvrdil tedy, a zatímco dál pohledem přejížděl po barevné mozaice, nechal ten plamínek ve své hrudi rozhořet. Bylo to příjemné.

„Díky."

Stále nemohl tak úplně uvěřit, že pro něj tohle udělali. U démonů by to mohl připsat jejich oblibě v ničení, ale účastnili se toho všichni, takže to možná vážně znamenalo, že jim na něm záleželo víc, než si myslel.

Možná tuto myšlenku s ránem opět zavrhne, ale užíval jí, dokud v ni alespoň trochu věřil.

„Kdykoli." Zazubil se Danny a ostatní přitakali. Joel svůj ocas volně obkroužil okolo Roryho s Veronikou. Bylo to nejblíž obětí, co byl ochotný nabídnout, ale tušil, že záměr chápali.

Jak tam tak stáli v tichu, měl čas se prohrabat tím, co cítil a říkal si, že to nebylo špatné.

Stále si nebyl jistý, jestli mu bude v životě dobře, ale prozatím se zdálo, že skončil u dobrých bytostí. Byl rád, že se ve svém původním odhadu nespletl.

Jistě, byla to chaotická banda, co dělala až moc bordelu a hluku, většina z nich měla talent na otravování a tam, kde byli, tam měly věci tendenci se kazit, ale zároveň byli podivně spolehliví, když na tom záleželo. Podporovali ho, když to potřeboval a měli o něj větší starost, než měl o sebe on sám.

Možná měl pro jednou štěstí.

Byla to nakonec Veronika, kdo navrhl, že by už měli zmizet z místa činu. Noc za dobu jejich řádění značně postoupila.

Při zpětném překonávání plotu byli stejně úspěšní, jako prvně. Přesto nikoho nenapadlo Roryho chytat, když se řítil dolů. Tentokrát nespadl do křoví, ale zdárně se mu podařilo porazit blízkou popelnici, když už se mu to nepodařilo večer, a ta se s kovovým rachotem rozkutálela po chodníku.

Chloe se neskrývaně rozesmála a Danny se brzy přidal.

Okno v domě za nimi se rozsvítilo, a to byla jasná nápověda, že by se měli vypařit. Už ale vzdali jakoukoli snahu o nenápadnost. Jejich smích bylo slyšet ještě několik bloků daleko.

//KONEC\\
(19.6.2023)