Čtyři dny. Joel se neprobudil čtyři dny. Možná měla brát jako zázrak, že byl vůbec ještě naživu, ale v danou chvíli jejich situaci neviděla jako světlou stránku.

Když mu tu noc, co se to pokazilo, zkontrolovala před spaním ruce, skoro nemohla uvěřit tomu, že se stíny stáhly. Stále sice byly na jeho prstech, ale přesto pocítila největší naději, ohledně jeho nemoci, za dlouhou dobu, protože se to za celé ty týdny nestalo. Nicméně, její naděje pomalu skomírala s každým dnem, kdy jen bez hnutí ležel a spal, přičemž jedinou známkou toho, že byl stále naživu, bylo mělké dýchání. I to bylo natolik přehlédnutelné, že už jí srdce párkrát málem vynechalo úder, když ho šla zkontrolovat.

Střídali se v dohlížení. Pokaždé byl alespoň jeden z nich v obýváku pro případ, že by se probudil a pro tu hrozivou možnost, že by přeci jen přestal dýchat. Snažili se o něj starat, jak nejlépe to šlo. Dávali i pozor, jestli se náhodou netřásl, aby ho mohli případně přikrýt další dekou.

Dalo by se říct, že na tom byl lépe než tu noc. Nechápala tedy, proč se neprobouzel. Nechtělo se jí znovu používat budič, když se očividně nezhoršoval, ale nemohla říct, že nad tím párkrát nepřemýšlela. Měla pocit, že nebylo úplně dobře, aby takhle dlouho spal, ale možná to tentokrát skutečně potřeboval.

Několikrát se dokonce stalo, že měl pootevřené oči. Poprvé málem padli úlevou, když to viděli a hned se k němu oba nahrnuli, ale jakmile jim došlo, že je vůbec nevnímal, uvědomili si, že nebyl tak úplně při vědomí.

Přesto Veronika využívala tyto chvíle k tomu, aby do něj dostala nějakou vodu, případně čaj, pokud ho stihla připravit a pár soust. Nevěděla, co se dělo. Jestli v tomhle stavu vůbec potřeboval jídlo a pití, vzhledem k tomu, že s druhou stránkou věci zřejmě nebyly žádné problémy. Jenže se bála ho nechat být, pro případ, že to stále bylo nutností. To by jim scházelo, aby nakonec umřel na dehydrataci místo vyhasnutí.

Nicméně se nutila brát tyto chvíle polovědomí jako dobré znamení. Znamenalo to, že nebyl tak úplně pryč.

Rory se za celé čtyři dny nehnul z domu a jen vzácně trávil čas jinde než v obýváku. Bylo jí jasné, že se cítil provinile, ale skoro s ním nemluvila. Nedokázala se přimět k tomu mu poskytnout větší útěchu než svoji přítomnost a občas horkou čokoládu. Nejdříve zuřila, i když věděla, že Joelův stav nebyl jeho záměr. Poté se uklidnila a starala se o to, co bylo podstatné. Stačily ale dva dny a už na něj byla opět naštvaná, přestože s ní nejspíš jen cloumala starost o Joela. Nyní už necítila skoro nic. Obrnila se vůči čekání, co ještě mělo přijít a proti konci, které mohlo mít.

Dannymu poprvé zabouchla dveře do tváře, když se ukázal. I po druhé. Po třetí se obtěžovala mu sdělit, jak na tom Joel byl a trochu pookřála, když viděla upřímnou starost v jeho výrazu. Hned na to ji ale naplnila zášť nad tím, že neměl nejmenší právo se teď starat, když to byla jeho vina. Věděla, že ani jeho záměr to nebyl, ale její mysl zoufale hledala viníka, na kterého by mohla obrátit svoji zlost.

Danny to očividně chápal a znovu nepřišel, pouze poprosil, aby mu dala vědět, kdyby se něco změnilo. I přes její smíšené pocity souhlasila.

Občas stála hned vedle vchodu do obývacího pokoje a poslouchala, jak Rory čte. Zadrhával se a často přečetl některé slovo špatně, ale zatvrzele pokračoval. Poslouchání jí pomáhalo s utišením té bouře, kterou měla v hlavě. Jak na něj mohla být naštvaná, když takhle četl i několik hodin v kuse jen pro tu mizivou šanci, že ho Joel vnímal? Jednou se podívala a viděla, že Joel nijak nereagoval, ani neměl natočené uši, podle čehož občas mohli poznat, že poslouchal, i když se na ně nedíval. Bylo jí z toho těžko a raději tedy stála na chodbě, zády k obýváku, aby si alespoň mohla představovat, že je Joel vzhůru a tohle bylo jen něco dalšího, co Roryho učil.

Právě v těch chvílích si uvědomovala, že jí chybí její rozhovory s Joelem. Zvlášť to pociťovala, když už se přiměla něco vařit. Jeho společnost jí chyběla natolik, že nikdy v kuchyni netrávila moc času a nesnažila se o žádná velká jídla.

Věděli, že se něco takového může stát a že to s Joelovým přístupem bylo dost pravděpodobné, ale to to nedělalo o nic lehčím. Ničeho ale nelitovala.

Vědomě to riziko podstoupili a slíbili, že pro něj budou oporou a že se mu pokusí pomoct. Měla ale pocit, že už záleželo čistě na něm a jeho ochotě se tomu otevřít.

***

Cosi hebkého ho zašimralo na nose. Bylo by snadné na to hned zapomenout, jako na všechno ostatní, ale místo, aby to zmizelo v nicotě, jako všechno předtím, opakovalo se to. Cítil, jak se z lehkého šimrání postupně stávalo zatvrzelé šťouchání do tváří a postupně mu do uší proniklo i povědomé pobublávání.

Nastražil uši a naslouchal, ale nedokázal si onen zvuk s ničím spojit, a i jen ta chvilková pozornost byla příliš vyčerpávající. Jeho mysl se postupně odpoutala a opět přijmul ticho jako svoji peřinu.

Vznášel se ve svém černém mráčku ničeho a nemohl říct, že by mu něco chybělo. Dlouho se necítil tak příjemně a uvolněně. Nemusel se k ničemu upoutávat, nemusel myslet, ani vnímat. Bylo to uklidňující a v hlavě díky tomu cítil jistý chladný prostor. Nebylo to ale nevítané, naopak, připadal si, jako by měl v mysli celou oblohu. Jako by neexistoval, pouze byl, ale v tom nejlepším, nejvíc osvobozujícím smyslu slova.

Nemusel nic cítit a připadal si díky tomu naprosto lehký. Jeho končetiny nebyly ztěžklé, byly tak lehké, že ani nevěděl, jestli je skutečně má. Téměř, jako by jeho tělo bylo z páry. Neměl ani důvod snažit se hýbat, jeho bytí bylo pohyb sám o sobě.

Přesto, byly tu záblesky. Ony vjemy přicházely a odcházely, nikdy úplně nezůstávaly. Pokaždé mu vnukly nejasný pocit, že bylo něco mimo jeho nicotu. Nechtělo se mu k nim upínat. Neměl důvod, když byl spokojený tam, kde byl. Bylo to jen nepříjemné vyrušení, které nepřinášelo nic jiného než zmatení.

Barevné skvrny tam, kde nebylo nic jiného než tma a zvuky, které nedávaly smysl.

V těch chvílích si připadal těžký.

***

Pootevřel oči, jen aby se mu naskytl pohled na růžovou skvrnu namáčknutou na jeho tvář. Nadšeně zabroukala, když viděla jeho pohled a začala se ještě více lísat, až měl nos plný chlupů, ale neodstrčil ji, protože z lehkého pocitu, který ještě před chvílí měl, se náhle staly končetiny těžké jako kamení.

Zamžoural zmateně kolem. Neměl nejmenší tušení, kde byl, příliš upnutý na prázdno, které právě ztratil. Našel očima nástěnné hodiny a trochu se zarazil nad tím, jak pozdě bylo. Byl prakticky večer.

Jeho zpomalená mysl se snažila dát dohromady, co jeho situaci předcházelo, ale i to se zdálo být příliš náročné.

Zavřel oči ve snaze odevzdat se opět nicotě, ale ten lehký pocit se nevracel. I ta tma byla jiná. Po chvíli mu došlo, že byl při vědomí a ono místo bylo nenávratně pryč. Nespokojeně po tom prozření zamručel a přiměl se znovu otevřít oči, aby se přeci jen pokusil pochopit místo, v němž se ocitl.

Jeho zmatení nijak neustupovalo a jeho pozornost byla příliš prchavá na to, aby cokoli skutečně vnímal. Jediné, co existovalo, byly ony hodiny a jejich táhlé tikání.

K uším se mu ale nakonec přeci jen doneslo i něco jiného. Bylo to příliš nejasné, aby to vzal na vědomí něčím jiným než jen švihnutím ucha. Jakmile to ale udělal, onen zvuk se stal hlasitějším a měnící se tón mu napověděl, že se nejspíš jednalo o hlas, i když si nebyl jistý, odkud tu informaci vyhrabal.

Než se nadál, cosi studeného se mu ocitlo na tváři, a aniž by se jakkoli namáhal, najednou seděl, přestože si byl jistý, že se sám ani nepohnul.

Před očima mu plavaly barevné skvrny, které si pamatoval z občasných záblesků v nicotě. Mrkal a snažil se z nich poskládat něco, co by dávalo smysl, ale hýbaly se.

Stočil svoji mysl k chladnému pocitu na své tváři, protože to byl nejvýraznější vjem ze všech, dokonce výraznější než tikání hodin. Jeho mysl bloudila, ale neustále se částí vědomí vracela k onomu chladu. Postupně však mizel.

Netušil, kdy zmizel úplně, ale plně si uvědomil, když se mu v ruce objevilo cosi ještě studenějšího. Uvědomil si to natolik, že kolem toho sevřel prsty a dokázal poznat, že se jednalo o kostku. Byla dost studená na to, aby se mu dlaní rozneslo šimrání.

Nevěděl, jak dlouho tam seděl, ale po nějaké době zmateně nakrčil obočí, když si uvědomil, že se kostka zmenšovala. Pohlédl na svoji ruku a s menším překvapením si uvědomil, že to byla kostka ledu a že mu voda odkapávala z pootevřené dlaně.

Znovu vzhlédl a nejistě střihnul ušima, když viděl, že skvrny nabraly větší tvar. Dokázal poznat, že před ním někdo seděl. Viděl trpělivý výraz a když se jim otevřela pusa, slyšel jejich hlas.

Nastražil uši ve snaze rozeznat slova a se zamručím krátce vydechl, když v nich rozeznal smysl.

„-jsi u nás doma v Bonnyvillu. Hned vedle je záchranná stanice pro magické tvory. Patří mně. Já jsem Veronika a ty jsi Joel. Jsi nemocný. Jsi u nás doma...," opakoval hlas stále dokola dostatečně pomalu a zřetelně na to, aby dokázal poznat, co říkal. Přesto mu trvalo nějakou dobu, než se mu rozsvítilo. Náhle byl schopný přirovnat hlas i bytost před ním ke jménu.

„Veronika," zopakoval, když znovu říkala své jméno. Jeho vlastní hlas mu zněl podivně, jako by měl pusu plnou vaty a mluvil za něj někdo jiný. Zdálo se ale, že udělal něco dobře, protože opakující se věty ustaly.

„Správně," povzbudila ho Veronika. „Vedeš si moc dobře. Můžeš mi říct pět věcí, které vidíš?"

Nechápal, proč se ho ptala, ale cítil se docela dobře, když ocenila jeho předchozí snahu, tudíž se přiměl rozhlédnout.

„Hodiny," odpověděl nejistě.

„Výborně, co dál?"

„Tebe," pokračoval, povzbuzený vědomím, že nic nekazil. Oči mu dál putovaly.

„Křeslo," zamručel, když se mu zrak přeci jen zaostřil o něco dál. „Stolek."

Zamyšleně zamručel, když nedokázal na nic jiného upřít pozornost. Byl si jistý, že byla místnost, v níž byli, plná věcí, ale všechno se měnilo v páru, jakmile na to pohlédl.

„Podívej se dolů," napověděla mu Veronika trpělivě. Sklopil tedy pohled a střihnul ušima, když spatřil na svém klíně peřinu.

„Peřinu," dokončil tedy svůj úkol.

„Skvěle." Usmála se Veronika. Ani si neuvědomil, že dokázal poznat její výraz, ale teď, když se nad tím zamyslel, vypadala jaksi výrazněji.

„Můžeš mi říct čtyři věci, které slyšíš?" požádala ho. Nakrčil čelo, zmatený, proč po něm znovu něco chtěla, ale naklonil hlavu a zaposlouchal se.

„Hodiny," řekl a podíval se na ní, jestli nebude namítat, že použil stejnou odpověď, jako posledně, ale jen se povzbudivě usmála.

„Ptáky," pokračoval tedy, než si uvědomil další odpověď. „Sebe."

Svraštil čelo, ale tentokrát mu netrvalo dlouho a přišel na další zvuk.

„Šustění," dokončil, přičemž se zmateně podíval vedle sebe a zjistil, že příčinou zvuku byla smrtonoška pochodující po jeho peřině. Bez velkého přemýšlení natáhl ruku a jemně ji podrbal na zádech. Tvoreček se pod jeho dotykem spokojeně protáhl a natlačil mu hřbet do dlaně.

„A co tři věci, kterých se dotýkáš?" položila Veronika další otázku. Otráveně zamručel. To mu nemohla dát alespoň chvíli pokoj? Ani neviděl v těch otázkách význam. Copak si to nemohla zjistit sama? Zaslechl pobavené uchechtnutí a když se na ni podíval, viděl, že se jí na tváři zračil úsměv plný úlevy.

„Prosím?" dodala.

„Smrtonošku," uvolil se, a přitom si uvědomil, že ji stále nepojmenoval. Rory se k tomu nijak zvlášť neměl. Možná by se nad tím tedy mohl zamyslet.

„Peřinu a svoje oblečení." Tyto odpovědi byly snadné. Nejspíš se v té její podivné hře zlepšoval.

„Co dvě věci, které cítíš?"

Bezděčně se nadechl a nakrčil nos. „Něco se pálí," oznámil. Viděl, jak Veroničin výraz úlevy vystřídalo zamračení následované alarmem. Se zaklením vyskočila na nohy a vyběhla z obýváku, nejspíš do kuchyně. Pobaveně to sledoval, než stočil svůj pohled zpátky na smrtonošku.

Chvilku ji drbal, než se znovu v zamyšlení rozhlédl a tehdy mu došlo, že přesně věděl, kde je. Viděl pohovky, i knihovny, které sám přerovnával. Viděl krabici sladkostí vedle své matrace.

Přitáhl si ji blíž a zběžně prohlédl její obsah, než našel své oblíbené karamelky a hned si dvě dal. Říkal si, že si je za tu psychickou újmu zasloužil. Než se Veronika vrátila, stihl si dát další dvě.

Když viděla, jak se cpal sladkým, povytáhla obočí.

„Nechceš k jídlu něco hodnotnějšího?" zeptala se. Zvedl k ní pohled od pytlíků sladkého, nad kterými uvažoval. Podezřívavě přimhouřil oči.

„Máme muffiny, nemusíš se bát, že bych ti podstrčila něco spáleného." Protočila očima. Sice se snažila tvářit stejně netečně jako obvykle, ale menší úsměv jí zvedal koutek úst.

Pokrčil rameny. Nebyl si jistý, jestli měl hlad. Nejspíš si to vyložila jako přijetí, protože se vydala zpátky do kuchyně.

Zatímco čekal a dál likvidoval pytlík karamelek, nepostřehl dupot nohou, dokud do něj nenarazilo tělo. Než se nadál, byl sevřený v pevném objetí.

„Joele!" udeřil ho do uší nadšený výkřik plný emocí, které by měl cítit sám Joel, kdyby toho neměl dost. Neměl sílu Roryho odstrčit, ale to neznamenalo, že mu to bylo příjemné. Sotva se dokázal hýbat, natož aby se bránil takovým útokům.

„Už jsem si myslel, že se neprobudíš," vydechl Rory se známkou úzkosti v hlase, zatímco Joela sevřel ještě pevněji.

„Takový štěstí bohužel nemám," zamručel Joel. Místo toho, aby na to Rory reagoval jako na všechny jeho komentáře podobného rázu, pouze se více uvolnil. Bylo pro něj uklidňující, že už Joel zase mluvil.

„Můžeš slézt?" Postrčil ho chabě Joel. Když se Rory ani nehnul, přijmul svůj osud.

„Strašně mě to mrzí. Nechtěl jsem ti ublížit," drmolil Rory nešťastně.

„Já vím," ujistil ho Joel, protože nestál o to, aby z něj byla ještě větší pijavice.

„Mám tě rád," oznámil téměř fňuknutím blonďák. Joel ho jen poplácal po zádech ve špatné nápodobě útěchy.

„Prosím, neusínej už," zažadonil Rory.

„To bude těžký." Ušklíbl se Joel. Rory ho sevřel pevněji.

Nepustil ho ani když mu Veronika podala talířek se třemi čokoládovými muffiny. Joel se přiměl jeden sníst, když viděl její pohled. Při prvních soustech se mu připomněl apetit a téměř zhltnul zbylé dva. Spolu s hladem se mu ale připomněla i žízeň. Než stihl požádat o něco k pití, už měl v rukách šálek s čajem. Sotva si vzpomněl na poděkování. Čaj vypil na jediný nádech. Připadal si, jako by si jeho tělo vzpomnělo na všechno, co potřebovalo a ignorovalo, zatímco se rozhodovalo, jestli zdechnout nebo ne.

To znamenalo, že si nutně potřeboval odskočit. Zázračně se mu podařilo odsunout Roryho, ale jakmile se pokusil postavit, ukázal se problém. Dostal se sotva na kolena a už padal na stranu. Rory ho zaskočeně chytil a oba se svalili na matraci.

S krátkou omluvou se Joel pokusil znovu zvednout, nebyl však o nic úspěšnější. Nohy ho neposlouchaly a tíha v končetinách se ukázala být až moc velkou překážkou.

Frustrovaně stáhnul uši a trochu zostuzeně se podíval na Roryho.

„Pomůžeš mi prosím?"

***

Jakmile se vrátil ze své krátké návštěvy koupelny, svalil se zpátky na matraci.

„Vždyť ses sotva probudil," postěžoval si Rory.

„Záleží na tom?" vydechl Joel otráveně.

„Myslela jsem, že se chceš dál snažit," pronesla Veronika. Nebyl v tom obviňující tón, pouze zmatení. Z její tváře přitom nedokázal nic vyčíst.

„Pro mě za mě, ale prakticky se nemůžu hýbat," oznámil jí místo vysvětlení. „Takže chci jít spát. I já vím, kdy je čas to zabalit."

„Probudíš se ale?" Díval se na něj téměř vystrašeně Rory.

„Co já vím?" Pokrčil Joel rameny. Když ale viděl Roryho výraz, přiměl se k pozitivnější odpovědi. „Dost možná."

Sám tomu docela věřil. Jestli se probudil po té katastrofě, co byla Chloeina párty, měl slušnou šanci na to se probudit i později.

***

Ukázalo se, že nelhal. Probudil se. Sice jen na chvíli, ale přeci. Ani nebyl tak mimo, jako prvně. Za to byl rád. Chybělo mu sice pohodlí nicoty, ale rád byl schopný přemýšlet.

Následující dny probíhaly stejně. Vždy se zhruba na hodinu probudil a zase usnul. Vždy, když se chtěl zvednout, potřeboval pomoc a zdálo se, že si toho byli oba jeho spolubydlící vědomi, protože s ním vždy někdo byl.

Vědomí, že na nich byl v danou chvíli závislý bylo zvláštní. Příliš se tím ale nezaobíral. Vždyť starání se o něj nemohlo být tak těžké, když většinu dne prospal. Přesto byl rád, že se pokaždé přizpůsobili časům, kdy se probudil, jakkoli náhodné občas byly. Veronika mu vždy přinesla něco k jídlu a pití a Rory byl připravený ho podepřít, když se potřeboval zvednout.

Nejzvláštnější mu tedy přišlo, že nic nedělal. Nebyl schopný plnit svoje povinnosti v domácnosti, a tak trochu tedy čekal, že je tahle péče omrzí, jakmile bude trvat moc dlouho. V danou chvíli byl totiž jen zbytečnou přítěží, aniž by si svoje místo v domě nějak zasluhoval.

Po nějaké době se dokonce objevil i Danny na krátkou návštěvu. Joel vnímal, že z toho Veronika nebyla nadšená, ale ke konci návštěvy byla uvolněnější. Nejspíš viděla, že mu ten incident měla více za zlé než sám Joel.

Ten s tím byl docela srovnaný. Nijak zvlášť ho netrápilo, že ho tou párty málem zabili, protože ho v tu dobu mohlo přes hranici postrčit prakticky cokoli a byla jen smůla, že to bylo zrovna tohle. Stále si vzpomínal, že se o něj Danny tu noc staral a nezapomněl na něj, když se jednoduše mohl bavit místo toho, aby ho kontroloval.

Navíc mu Danny přinesl největší balení karamelek, jaké kdy viděl. Nemluvě o tom, že neměl energii se zlobit, tudíž to neřešil.

Od té návštěvy začal Danny chodit častěji a Veronika mu dokonce začala natolik věřit, aby ho nechávala občas hlídkovat u Joela samotného. V těch chvílích hráli karty, zatímco poslouchali skromnou sbírku gramofonových desek, co v domě byly.

Trvalo o něco déle, než se objevila Chloe. Na její přítomnost se Joel nijak zvlášť netěšil. Když se objevila, čekal, že šla vytáhnout Roryho ven po tak dlouhé době, co nevytáhl paty z domu, ale ona místo toho zamířila k jeho matraci, kde seděl zapřený o zeď.

Žuchla na zem vedle něj a když se na ni obezřetně podíval přes okraj knihy, co četl, strčila mu před obličej barevnou dárkovou tašku. Se zmatením ve tváři sklonil knihu a čekal na vysvětlení.

„To je pro tebe." Zazubila se. Když na ni jen dál prázdně hleděl, netrpělivě s ní zatřásla.

„Je to dárek," rozvedla. „A abys věděl, já vybírám samý skvělý dárky, takže nekoukej a ber."

Stále obezřetně si od ní tašku vzal, uvědomělý, že na ně Danny pobaveně hleděl z gauče.

Napůl přesvědčený, že na něj z tašky něco vyskočí ji otevřel v rozumné vzdálenosti od své tváře. Naklonil hlavu na stranu, když spatřil obsah. Kmitnul očima na démonku, které se oči blýskaly jako dva uhlíky.

„Došlo mi, že jsme ti vlastně nikdy nenahradili čepici, co si ztratil, když tě Danny prvně srazil. Není sice stejná, jako si měl, ale myslím, že tahle k tobě bude sedět," rozpovídala se s nadšením, očividně hrdá na svůj výběr.

Vytáhnul z tašky tmavě hnědou ušanku s béžovým kožíškem. S podezřením do ní šáhnul a teprve, když neucítil žádné lepidlo ani špendlíky, dovolil si vstřebat, co to znamenalo.

Skutečně mu dávala dárek, a dokonce promyšlený dárek, koupený speciálně pro něj, nejen něco, co našla doma s tím, že už to nepotřebuje.

Díval se na ušanku a snažil se ignorovat, že se už zase vrátil ten hřejivý pocit. Skutečně mu jeho stará čepice chyběla. Nemohl uvěřit, že si to pamatovala a nahradila mu ji.

„Jen pro ujasnění, pomáhal jsem ji vybírat, i když to byl její nápad," ozval se Danny. Chloe se zamračila jako malé dítě, ale nenamítala.

„Napadlo mě, že by mohla pomoct proti hluku, když zakrývá uši a se zimou, když se věčně třeseš jak ratlík," vysvětlil Danny. Ta slova Joela zahřála ještě víc. Jen to potvrzovalo, že to bylo něco pro něj, že na něj mysleli.

„Děkuju." Podíval se na ně s upřímnou vděčností.

„Ale, není zač." Mávla Chloe rukou. „Ber to jako omluvu za všechno. Vím, že jsem byla pěkná osina. No tak, zkus si ji."

Odfrknul si při trefném popisu její osoby a následoval pobídnutí. Natáhnul si ušanku, potěšený tím, jak pohodlná byla. Jeho stará čepice neměla žádný užitek, ale byl si docela jistý, že tahle bude splňovat přesně to, pro co byla vybraná.

***

Ignoroval fakt, že se stíny pomalu stahovaly z jeho rukou a ani nikdo jiný to nahlas neřekl, i když si byl jistý, že to všichni věděli. Nechápal, jak to bylo možné, když se celé dny jen válel. Nemělo by to být možné. Byl si jistý, že pouto nenavázal a bez něj by se zlepšovat neměl.

Nehodlal si ale stěžovat, protože díky tomu byl schopný sám chodit po domě, i když jen na krátké vzdálenosti. Byl puštěn znovu do kuchyně, i když ho od ní drželi dál po tom, co se během vaření skácel a málem s sebou strhnul hrnec vařící vody. Vždy tam s ním byla Veronika a měl poblíž židli, kdyby si náhle potřeboval odpočinout, ale připadalo mu, že se mu vracela ta trocha energie, co měl před zkolabováním v noc párty.

Často nosil svoji novou čepici, i když byl pořád uvnitř. Poskytovala mu určitý komfort a vědomí, že mu bylo něco takového darováno také nebylo na škodu.

Byl vděčný, že ho nijak nehnali, ale po dvou týdnech nicnedělání začal být malinko znuděný.

Už byl schopný opět pomáhat ve stanici, což trochu pomáhalo, ale přesto byl pořád unavený a měl pocit, že to bylo z nedostatku pohybu. Normálně se nikam nehnal, na to byl až příliš líný, ale i on musel uznat, že se potřeboval protáhnout.

Chopil se tedy první příležitosti, a i přes Veroničino namítání se přidal k Rorymu na cestě do obchodu. Samozřejmě se to neobešlo bez několika podmínek. Byl mu nacpán teplý svetr a zimní bunda i přes fakt, že zima ještě nebyla. To ale přijal s lehkostí, protože tušil, že to bude potřebovat, pokud se bude chtít udržet v teple.

Slyšel navíc, jak Veronika řekla Rorymu se vší vážností, aby ho nespustil z očí. Představa, že by Rory kontroloval jeho, a ne naopak byla docela absurdní, ale zdálo se, že byl pro jednou blonďák odhodlaný svůj úkol splnit.

Joelovi bylo jasné, že byl Rory nadšený, že šel s ním. Viděl to v menším hopsání během jejich chůze.

V obchodě od něj překvapivě Rory neutekl a držel se v jeho blízkosti po celou dobu. Ani se mu nesnažil sebrat vozík. Joel ho naváděl, co všechno potřebovali koupit podle seznamu, co jim Veronika dala a Rory to všechno spokojeně odběhal.

Když se chystali vyrazit nazpátek, Joel se na chvíli posadil na lavičce před obchodem, zatímco Rory rovnal věci do tašek. Možná, že přeci jen přecenil svoje síly. Nic si z toho ale nedělal a místo toho si užíval lehký vánek.

„V pohodě?" zeptal se ho Rory, když skončil a viděl, jak vyřízeně Joel vypadal. Joel si protřel tvář, načež se zvedl.

„Jak jen můžu být," přitakal a převzal si jednu z tašek. Postřehl přitom, že si Rory nechal ty zbylé dvě, které byly očividně obě těžší.

Nezdálo se, že by mu Rory přes svoji naivitu nějak zvlášť věřil, vzhledem k tomu, že se u něj držel blíž, než cestou do obchodu a držel s ním krok, i když Joel neustále zpomaloval.

Nebylo tedy překvapující, že byl připravený Joela pohotově zachytit ramenem, když se začal naklánět do strany.

Než se Joel nadál, už byl dostrkán k nejbližší zídce, i když se ještě nezačal hroutit. Rory očividně nehodlal nic riskovat. Když Joel viděl, jak blonďák vytahuje telefon, který mu Veronika pro tento případ před odchodem svěřila, natáhl se, aby ho zastavil. Rory ale rychle ustoupil, a pak ho ještě stihnul chytit, aby se po hlavě neskácel ze zídky.

„Zvládnu to dojít, Rory," zamručel tvrdohlavě Joel, otrávený, že měl potřebu tu starost takhle přehánět.

„To určitě," odtušil Rory a už si dával telefon k uchu. Joel si založil ruce a opřel se zády o zeď za ním.

Byl si jistý, že by to došel, kdyby ho Rory nechal. Už to nebylo tak daleko a ani nebyl tak unavený, jak si zcela jasně blonďák myslel.

***

Probudilo ho šťouchnutí do ramene. Rozespale zamrkal, aby zjistil, co se dělo a zaškaredil se na démona, který na něj upřeně hleděl s úsměškem na rtech. Joel si promnul oči v pokusu se více probrat, ale nijak to nepomohlo. Přece nemohl spát tak dlouho, aby byl tak polomrtvý.

„Ty vážně dokážeš spát všude." Ušklíbl se Danny.

„Mám praxi," zamručel Joel, rozhodnutý, že mu takhle interakce za probuzení nestála. Stáhl si tedy čepici do očí, připravený znovu usnout, ale to už byl postrčen ze zídky a nucen klopýtavě démona následovat.

„Rád vidím, že se ti ta čepice líbí, ale spát můžeš doma. Mám tu dodávku," oznámil mu Danny. „Je ale fajn tě vidět venku, i když to vypadá, že je na to asi pořád trochu brzo."

„Náhodou to šlo dobře," ozval se Rory, který je s taškami následoval.

„Kdyby to šlo dobře, tak mi nevoláš," poznamenal Danny.

„Vždyť jsme došli až sem. To je dost daleko," namítl Rory umíněně.

„No jo," odfrknul si Danny, ale Joel mu viděl na tváři, že i on měl radost. To ho trochu mátlo. Proč by brali jako úspěch něco takového? Byl to vlastně dost ubohý výkon. Přesto se zdálo, že podle nich šlo o hodně a nechal je tedy, aby se vznášeli na svém obláčku pozitivity.

Bylo mu to jedno, jakmile si mohl znovu lehnout a byl dokonce schopný ignorovat bordel v dodávce. Stejně ho nemusel trápit, když spal.

***

„Neviděl si mojí ponožku?" Nakouknul do obýváku Rory. Joel na něj nezaujatě vzhlédl ze své peřinové kukly.

„Z čeho usuzuješ, že vím, kde máš ponožky?"

„Já nevím, vypadáš jako někdo, kdo má o všem přehled." Poškrábal se Rory na krku nejistě.

„Hledal si ji vůbec, nebo si šel rovnou za mnou?" Pozvedl Joel tázavě obočí.

„Hledal, ale nikde není a není to poprvý, co mi zmizela ponožka," stěžoval si Rory.

„Měl by sis je líp uklízet," poradil mu Joel.

„Já si je uklízím, ale ony mizí. Prostě jen tak, puf. Já ti říkám, něco tady smrdí." Založil si Rory ruce v bok.

„A nejsou to ty ztracený ponožky?" poznamenal Joel vyřízeně. Rory nafouknul tváře, jako by chtěl namítat, ale hned je zase vyfouknul.

„To jsem si naběhl, co?"

„Co myslíš?"

„Myslím, že se půjdu ještě podívat do svýho pokoje," rozhodl Rory.

„To bys měl," pobídl ho Joel, připravený jít znovu spát. Neměl náladu řešit zmizelé ponožky.

Blonďák se otočil na patě a s odhodláním detektiva vyrazil hledat.

***

Bylo mu navrhnuto, jestli by nechtěl svoji matraci opět přesunout do Roryho pokoje, když už měl dost energie na to vyjít schody. Odmítnul. Sice energii měl, ale nehodlal jí plýtvat na něco takového. Dole byl zatím spokojený. Všechno měl blízko a nebyla tam žádná zbytečná námaha.

Ostatní ho tam ani nijak nerušili a přišlo mu, že měl ve svém rohu dostatečné soukromí.

Neplánoval tam zůstat napořád, ale prozatím to bylo dobré řešení.

Přestože se stíny stahovaly, připadal si stále unavený, snad i více než před svým zkolabováním. Říkal si ale, že to nejspíš mělo spojitost. Muselo ho to oslabit více, než by čekal, i když by se neměl divit. Přeci jen měl v tu chvíli umřít. To, že se to nestalo neznamenalo, že se z toho jeho tělo vzpamatovávalo snadno.

Často dělal Veronice společnost ve stanici, i když už jí tam jednou nechtěně usnul. Pomáhal jí se zvířaty a nosil jí kafe. Měl malé podezření, že se jí jen snažil vynahradit všechny ty dny, kdy ji nechal ve štychu. Takhle jí mohl i projevit svoji vděčnost za to, že ho nenechala pojít hladem.

Zrovna čistil menší kotec, když k němu přišla s nenápadnou malou krabičkou. Alespoň tedy byla nenápadná, dokud na ni nezaměřil větší pozornost než jen letmý pohled. Jakmile si ale uvědomil, co to bylo, bylo těžké oči opět odtrhnout.

„Jen jsem si říkala, že bys jeden mohl mít i přímo ode mě," promluvila po chvilce, kdy jen krabičku otáčela v ruce. „Abys věděl, že si tě tu cením a že jsem ráda, že si to nevzdal."

Položila mu krabičku do dlaně a pozvedla obočí, když ji hned neotevřel. Menší úspěch byl, že to zvládal lépe než posledně. Byl o tom přesvědčený, jenže jakmile ji otevřel, ucítil, jak se mu to pohřbené cosi v mysli opět probralo k životu. Ani si úplně neuvědomoval, že se mu zorničky rozšířily a že se mu z hrdla vydralo něco, co mohlo být krátkým zapředením. Všechno by samozřejmě popřel, kdyby mu opět nedošla slova.

Byl to další kroužek. Tentokrát byl zlatý a on hluboko uvnitř věděl, že se jednalo o skutečné zlato, a ne o žádnou levnou náhražku. Měl na sobě vyrytý vzor lístků a jednoduchých květin.

Kdyby přemýšlel jasně, nejspíš by si uvědomil její potěšený pohled a napadlo by ho konečně poděkovat, ale místo toho sledoval, jak se kroužek lesknul na světle.

„No nic, dej si načas. Já se jdu připravit na výjezd," prohlásila nakonec Veronika a s heknutím se zvedla na nohy. „Jsem ráda, že se ti líbí."

To ho probralo z toho transu, do kterého se dostal. Omámeně zamrkal, jak se snažil srovnat myšlenky a přiměl se odtrhnout oči od kroužku, aby na ni pohlédl.

„Děkuju," podařilo se mu říct. „Moc si toho vážím."

Věnovala mu jeden ze svých vřelejších úsměvů, očividně sama se sebou spokojená.

„Zasloužíš si ho." Pokrčila rameny a zmizela ve dveřích, jako by mu právě nedala jeden z nejvzácnějších darů.

***

Jeden by řekl, že už více přehánět nemohli, ale opak se velice brzy ukázal být pravdou.

Ani nevěděl, jak se to Rorymu povedlo, ale přesvědčil ho, aby mu pomohl hledat jeho zmizelé ponožky.

Samozřejmě, že blonďákovým pátračským schopnostem nevěřil a jako první začal hledat v jeho pokoji.

Tedy, dokud ho nerozptýlilo, jak velký nepořádek se v něm objevil za dobu, co Joel obýval obývák. Byl přesvědčený, že takový bordel tam nebyl ani když se poprvé objevil v domě.

Prohlásil tedy, že rozhodně nebude hledat v takovém nepořádku a že by Rorymu pravděpodobně nemizely ponožky, kdyby byl pokoj uklizený. V tu chvíli si byl jistý, že vůbec ztracené nebyly, ale že jen byly součástí toho všeho.

Měl v plánu počkat, než Rory uklidí, ale když viděl, že jen přenášel věci po pokoji a dělal nepořádek na jiných místech, začal mu pomáhat, i když jen trochu.

Musel uznat, že vidět, jak se pokoj postupně pročišťoval bylo docela uspokojivé.

Překvapivě se ale za celou dobu ponožky neobjevily, přestože prošli celý pokoj. To už i Joelovi přišlo trochu zvláštní.

Co se ale ukázalo bylo, že celé tohle pátrání bylo jen rozptýlení. Byl tak zabraný do uklízení, že úplně ignoroval zvuk kroků, jak chodily neustále sem a tam dole.

Že je Danny v domě si uvědomil, až když se spolu s Veronikou objevil ve dveřích Roryho pokoje. Byl na nich poznat určitý neklid, ale zakrývali to mnohem lépe než Rory, který při pohledu na ně hned vyskočil na nohy a začal poskakovat z nohy na nohu.

Joel si je všechny s mírným zájmem prohlédl a snažil se určit, co se dělo, ale podle Roryho chování nešlo o nic špatného. Vzhledem k tomu, že byl jediný, kdo očividně nic netušil, dospěl Joel k názoru, že se to týkalo jeho. Proč by se ale chovali takhle, to netušil.

„Chceme ti něco ukázat," oznámila mu Veronika a pobídla ho, aby se také zvedl. Rory mu instinktivně pomohl na nohy a hned ho táhnul chodbou s jasnou netrpělivostí a nadšením dítěte, které táhne rodiče k vánočnímu stromku.

Joel se nechal dovést dolů a chodbou do zadní části domu, kde se zastavili před dveřmi, u kterých si byl docela jistý, že vedly do komory. Bez většího ohromení pohlédl na Roryho, který se třásl zadržovanou nedočkavostí a pozvedl obočí.

Když mu Rory nic neřekl, pohlédl na Veroniku, která se téměř samolibě usmála a vzala za kliku. Hned co se dveře otevřely, Joelovi bylo jasné, že se místnost změnila.

Stále se jednalo o malou místnůstku, ale všechny police přeplněné krabicemi a konzervami byly pryč. Místo toho to vypadalo jako docela normální pokoj s oranžovými stěnami a modrým kobercem. Bylo jasné, že i s tím malým prostorem udělali absolutní maximum. Půlku místnosti zabírala postel, která byla naproti dveřím, ale místo, aby byla na zemi, byla součástí vyšší konstrukce, aby se prostor pod ní dal stále využít jako součást místnosti. Stál pod ní u levé zdi psací stůl, který v sobě měl úložný prostor v podobě dvou látkových krabic a na kterém stála police. Na pravé straně pod ním byla stěna zaplněná čtvercovými policemi. Postel samotná byla přístupná malým žebříkem.

K útulnosti přispívala řada předmětů, které dále zaplňovaly prostor. Viděl v policích několik knížek a jedna z látkových beden pomalu přetékala sladkostmi. Různě po místnosti bylo umístěno i pár drobných rostlin v barevných květináčích, i když si nebyl jistý, jak dobře se jim tam bude dařit, když v místnosti nebylo ani jedno okno.

„Není to sice ideální pokoj, protože to byla jediná místnost, co jsme mohli použít, ale přišlo nám, že bys ocenil větší soukromí," promluvila vedle něj Veronika. Po očku na něj pohlédla. „Něco, co by bylo jen tvoje."

Chvilku trvalo, než mu došlo, co tím naznačovala, a když se tak stalo, zmateně se zamračil a stočil k ní pohled. Než se ale stihnul na cokoli zeptat, zvedla k němu ruku, na které si na prstech točila s klíčem. Trochu strnule si ho převzal.

Zatímco se snažil přijít na to, co si o tom myslel, Rory se k němu připlížil a pevně ho objal.

„Budeš mi chybět," prohlásil dramaticky.

„Jen už s tebou nebude sdílet pokoj, nestěhuje se." Protočil Danny očima. Rory jen na oko popotáhl a utřel si oči.

„To myslíte vážně?" přerušil jejich začínající pošťuchování Joel s tónem, který dával najevo, že si připadal jako oběť špatného vtipu.

„No jasně. Snad si s ním nechtěl být v pokoji napořád," potvrdil démon nepohnutě. „To by bylo na nic, když už jsme se s tímhle tak nadřeli."

„Přijde mi to jako zbytečná námaha, když tu stejně nebudu dlouho," namítl Joel. Vysloužil si za to mírné šťouchnutí od Veroniky.

„Vážně tomu věříš?" Pozvedla obočí a významně kmitla očima k jeho ruce. Následoval její pohled. Bylo jasné, že upozorňovala na jeho stíny, které nyní dosahovaly pouze k jeho předloktím. Bylo to poprvé, co to někdo nějakým způsobem zmínil.

Znovu pohlédl na místnost. Celá byla sladěná v jeho barvách a očividně si s ní dali záležet. Určitě jim to muselo trvat minimálně několik dní, nemluvě o tom, že to museli stíhat v časech, kdy by neměl šanci je při tom přistihnout.

Přesto byl trochu skeptický. Až po chvíli mu došlo proč.

Působilo to jako něco trvalého. Jako by tu jejich nabídku mysleli vážně. Jako by ho skutečně chtěli v domě a neplánovali ten názor jen tak měnit.

„Stačí říct díky." Postrčil ho Danny s úšklebkem.

Joel k nim vzhlédl od klíče, který si nepřítomně prohlížel a v zamyšlení pomalu švihnul koncem ocasu.

I když se snažil, necítil z toho žádný podraz. Všichni se na to tvářili až moc upřímně.

Sevřel klíč a ruku spustil.

„Děkuju."

(6.5.2023)