Podřimoval na pohovce, jak to posledních pár dní dělával často, navzdory snahám Veroniky a Roryho o to, aby byl co nejvíce vzhůru. Občas se přiměl vstát, když ho nějaká nabízená aktivita zaujala, ale spíše už jen odpočíval, protože neměl žádnou energii a ani karamelky s tím už příliš nepomáhaly. Mohl by prospat klidně celý den a stejně by si nepřipadal odpočatý. Stále měl ale dost vůle na to, aby aspoň několik hodin normálně fungoval.

Jeden by řekl, že to bylo jasným znamením toho, že jeho čas měl každým dnem vyprchat, ale byl to spíš výsměch.

Přestože se jeho noví spolubydlící snažili, aby se cítil dobře, vyhasnutí postoupilo, i když pomalu. Nyní mu stíny dosahovaly k prstům. Tam se ale trucovitě zastavily a už dobré tři dny by přísahal, že se ani nehnuly. Nepostupovaly, ani nemizely. Prostě tam byly, aby mu ztěžovaly život.

Zůstal zaseknutý ve stavu neustálé úmorné únavy, aniž by nyní viděl, že by měla kdy přestat. Byl z toho otrávený víc než obvykle, ale nezdálo se, že by jeho mrzuté vystupování někomu vadilo. Pokaždé jeho kousavé poznámky přešli nanejvýš s pozvednutým obočím.

To by jeho společník neudělal. Ten se vždy rád hádal a chytil se každé příležitosti, kterou mu Joel poskytnul. Každé ostré slovo mu bez váhání vrátil a jakmile byla hádka v plném proudu, nebál se použít slova, která věděl, že Joela zraní nejvíc. Joel se přitom většinou ani hádat nechtěl.

Byl tedy vděčný, že ho tady nechávali na pokoji. Na oplátku se snažil nebýt tolik jízlivý, ale občas si nemohl pomoct.

Byl ze všeho stále víc otrávený.

***

Polehával na své matraci a hrál si se smrtonoškou, která si za zábavu dne udělala skákání po jeho ocasu. Nijak to nebolelo, tudíž ji nechal, ať si hraje. Provokativně pošvihával koncem ocasu, aby to měla těžší a mírně pobaveně její snahu o jeho chycení sledoval.

„Měl bys ji pojmenovat," nadhodil Rory po nějaké době. Byl to jeden z jeho klidnějších dnů, kdy byl spokojený jen se sezením na posteli s hlavolamem v ruce.

Joel na něj zmateně pohlédl. Smrtonoška využila jeho chvilkového rozptýlení a konečně chytila konec jeho ocasu předníma tlapkama.

„Jestli tu má s námi žít na trvalo, měla by mít jméno." Pokrčil Rory rameny. Joel musel uznat, že na tom něco bylo. Ani nad tím ale nepřemýšlel, protože přestože se zavázal, že se o ni postará, nevěřil, že bude v dané chvíli ještě na živu.

„Nechceš ji pojmenovat ty?" zeptal se Roryho. „Já už bych toho stejně moc nevyužil."

Přeci jen by s ní nakonec strávili více času oni. Pokud by ji tedy nedali pryč, jakmile by umřel. Kupodivu se mu ta představa silně příčila a přiměla ho se vážně podívat na Roryho.

„Nedáte ji pryč, až tu nebudu, že ne?" ujišťoval se, i když si nebyl jistý, jestli by to vůbec Rory věděl.

Rory, překvapený vážností jeho výrazu, si ani nejdříve neuvědomil plný význam toho, co řekl. Bylo to snad poprvé, co viděl u Joela něco víc než jen vlažný zájem. Byl tedy zaskočený tím, že by mu na něčem skutečně záleželo. Poté ale otázku plně zpracoval a na tváři se mu objevil rozčilený výraz.

„Nemluv, jako bys měl umřít," napomenul ho. Joel na něj jen vyřízeně hleděl.

„Já ale umřít mám, Rory," upozornil ho.

„Ne." Zavrtěl Rory hlavou, jako by to tím jediným slovem mohl změnit.

„Víš, že takhle to nefunguje, že jo?" Povytáhl obočí Joel.

„Měl bys s tím víc bojovat," prohlásil Rory. „Kdyby si to nebral jako hotovou věc, možná bys měl šanci."

„Bojoval jsem s tím víc než dost," odbil jeho argument Joel.

„Ale na všechno se díváš strašně negativně," namítal dál Rory.

„Tomu se říká realistický pohled na věc," vysvětlil mu Joel prostě. „Což si tací, jako si ty, pletou s pesimismem až moc často."

„Mně teda přijde, žes to vzdal, i když se snažíš sám sobě namluvit, že to tak není." Nenechal se od svého názoru odradit blonďák. Joel na něj chvíli hleděl, bez emocí, a poté stočil pohled na smrtonošku, když se mu začala dobývat na klín.

„Nic si nenamlouvám. Přijmul jsem, že umřu. Pokud to znamená, že jsem to vzdal, tak dobře. Nemůžeš ale říct, že nebojuju. Bojuju, jen o čas, ne o život. Kdyby ne, tak už jsem dávno mrtvý," opravil Roryho klidně. Tím ho na chvíli umlčel. Netrvalo ale dlouho, a Rory opět promluvil.

„Stejně bys měl myslet víc pozitivně. Třeba by ti to pomohlo."

Na to Joel pouze pokrčil rameny. „Možná."

Více to nerozvinul, protože měl pocit, že měl Rory pravdu. To ale nebyl důvod, proč tenhle rozhovor měli. Rorymu se to možná nelíbilo, ale Joel potřeboval ujištění.

„Když tak spoléhám na tebe, že Veroniku přesvědčíš, abyste si ji nechali," pronesl do ticha.

Bylo vidět, že chtěl Rory opět namítat, podle toho, jak svraštil obočí, ale musel si to rozmyslet, protože místo toho povolil ramena. Nejspíš si uvědomil, že v tomhle Joela nepřesvědčí.

„Slibuju," ujistil ho.

***

„Vrátím se pozdě," oznámila Veronika, zatímco si nazouvala své vysoké boty u dveří. Sotva před pár minutami dostala zprávu o naléhavém případu, který nemohl počkat. Snažila se tedy, co nejrychleji vypravit, aniž by cokoli zapomněla, což většinou nešlo. Když si ale byla jistá, že měla všechno, bez čeho by se neobešla, otevřela dveře, připravená vyběhnout. Přesto se ještě zastavila a nahlédla do obýváku, kde hrál Rory s Chloe karty, zatímco si Joel na gauči četl.

„Nespalte dům," požádala vážně, za což si vysloužila nevinné úsměvy.

„Joele, mohl bys kdyžtak udělat něco k obědu, prosím?" Stočila pohled na jedinou důvěryhodnou osobu v místnosti. Ani nevzhlédl od knihy, jen ukázal palec nahoru.

„Dokážeme se o sebe postarat. Běž už." Zamávala jí v odháněcím gestu Chloe s uklidňujícím výrazem. Z rukávu jí přitom vypadlo několik karet, ale nedala nijak najevo, že se to stalo. Rory byl tak ponořený do vlastního plánování, že si toho ani nevšiml.

„Hodně štěstí," houknul nakonec Joel znuděně, když se znovu otočila k odchodu.

Nerada je nechávala doma samotné, zvlášť, když tam byla Chloe, ale neměla na vybranou. Měla alespoň malou útěchu v tom, že tam byl i Joel, který by je s trochou štěstí dokázal udržet pod kontrolou.

Ten špatný pocit stejně neodezněl.

***

Byly to sotva dvě hodiny od odchodu Veroniky, kdy Chloe frustrovaně rozhodila rukama, až se karty rozlétly vzduchem. Rory, kterému se zdálo, že konečně vyhrával na ni zklamaně pohlédl.

„Mám skvělý nápad," prohlásila Chloe. Jako lusknutím prstu se jeho zklamání proměnilo ve zvědavost a nadšením mu zablýskaly oči. Karty už ho přeci jen začínaly nudit.

„Nemůžu uvěřit, že je prázdný dům a my tu mrháme takovou příležitostí," postěžovala si dramaticky.

„Jakou příležitostí?" nechápal.

„Na chaos!" Postavila se pro zdůraznění nutnosti situace.

„Co chceš dělat?" Naklonil hlavu.

„Co asi? Párty! Zavolám Dannymu, ať přinese věci a napíšu pár známým," osvětlila mu s telefonem v ruce.

„Nevím, jestli je to dobrý nápad." Podíval se na ni Rory nejistě. Jeho počáteční nadšení trochu ustoupilo rozumu, přestože ho v hlavě moc neměl.

„Od kdy tebe zajímá něco takového?" odfrkla si, jako by řekl vtip.

„Joelovi by se to asi nelíbilo a Veronika by zuřila, kdyby na to přišla," namítl.

„Vždyť Joel by to stejně celý prospal. Ani by netušil, že se tu něco děje." Mávla nad tím rukou. „Bude to jen taková blesková párty."

„To existuje?" podivil se skepticky.

„Jestli ne, tak jsem to právě vynalezla," prohlásila důležitě. „Můžeš to brát jako experiment."

Nejistě nakrčil obočí. Stále se mu to nezdálo. Nechtěl Joela rušit, ale byla pravda, že většinou spal tvrdě a nahoru nikdo chodit nebude, když se to bude odehrávat dole.

Navíc, opravdu byl zvědavý, jestli by dokázali udělat bleskovou párty. Byla to důležitá otázka, pro jejíž odpověď se malý risk vyplatí.

***

Navzdory Chloeinu prohlášení, Joel neprospal jejich malou akci. Jistě, většinou když tvrdě spal, bylo ho těžké probudit, poslední dny obzvlášť, ale co zapomněli vzít v úvahu, byl jeho citlivý sluch. I když spal v patře a veškerý hluk se odehrával dole, bylo to dost nahlas na to, aby teprve po chvíli procitl.

Zmateně zašvihal uchem, které neměl přitisknuté k hlavě polštářem, načež zmateně pootevřel oči a zamžoural do tmy pokoje. To, že sotva viděl ho mátlo ještě víc. Musela být noc. Ani Rory obvykle nedělal rámus takhle pozdě, nechápal tedy, co se mohlo dít.

Když mu ale došlo, že onen hluk byl příliš hlasitá hudba a občasný nadšený výkřik, otráveně zabořil hlavu do polštáře a přetáhl si přes sebe peřinu ve snaze utlumit všechen ten rámus. Měl dost dobrou představu toho, co se tam dělo a opravdu se mu nechtělo vstávat a řešit to.

Nepotřeboval toho vědět tolik, aby si udělal obrázek. Tohle bohatě stačilo, aby věděl, že šlo o něco, s čím by Veronika nesouhlasila, tudíž ještě nebyla zpátky.

Neřekl by sice do Roryho, že by něco takového udělal, ale věděl, že se snadno nechal stáhnout nápady jiných. Vsadil by se, že tam někde dole byla i Chloe a že to přišlo od ní.

Tohle překvápko Joel neocenil. Byl mu slíbený klid a tohle to určitě nesplňovalo. Jak měl v tomhle spát?

Neměl nic proti tomu, aby se bavili, ale nechápal, proč to museli dělat takhle pozdě.

Snažil se znovu usnout, ale i přes únavu, co ho tížila to nešlo. Nebylo zkrátka dostatečné ticho. Ani na ulici nebyl takový hluk, a to už bylo co říct. Navíc cítil jakési nepatrné tahání v mysli, které si nedokázal vysvětlit a hrudník měl podivně stažený. Úplně se mu nelíbilo, že byly, podle rámusu, v domě cizí bytosti. To bylo ale hloupé, takže se nad tím nepozastavoval. Nebyl to jeho dům a mělo by mu tedy být jedno, koho si do něj zvali. Nejspíš byl jen iritovaný z probuzení.

Když se ale ozvalo tříštění skla, ono tahání ho přinutilo se prudce posadit. Bylo mu sice jedno, že zase vyváděli blbosti, ale nestál o zničený dům. Možná by přeci jen měl jít dolů a pokusit se to rozpustit, než se Veronika vrátí. Kdyby Rorymu domluvil, třeba by dal dům včas do pořádku a vyhnuli by se tak hádce, na kterou by určitě došlo, kdyby do tohohle Veronika přišla.

Přiměl se tedy zvednout a rozehřátý z peřin se ani neobtěžoval hledat mikinu. Stejně se s trochou štěstí hned vrátí.

Jakmile vstoupil do chodby, hudba ho nemilosrdně udeřila do uší, které ve snaze to utlumit přitiskl těsně k hlavě. Povyk mnoha bytostí byl mnohem zřetelnější nyní, když ho netlumily dveře.

Nebylo to ale nic v porovnání s tím, když sešel schody a ocitl se přímo uprostřed onoho chaosu. Pokud mu Nancyno květinářství přišlo zahlcující, tohle bylo desetkrát horší. Všeho bylo až příliš. Z hudby a křičících bytostí ho bolely uši. Ani nevěděl, na co upřít pozornost jako první, protože se toho zkrátka dělo až moc najednou. Ani nedokázal spočítat, kolik bytostí všech velikostí a barev se motalo kolem. Některé tancovaly, jiné se bavily ve skupinkách, další hrály v kuchyni beer-pong. I za tu krátkou chvíli, co byl dole jich do něj několik strčilo, což nijak nepomáhalo jeho přehlcení. Dokonce bylo těžké i dýchat přes vydýchaný vzduch a všudypřítomný pach cigaretového kouře a alkoholu, nemluvě o všemožných parfémech a potu tolika různých bytostí.

Narozdíl od Nancyna květinářství to ani po chvíli nebyl schopný zpracovat. Jen tam ztuhle stál, v mysli naprosto prázdno, jak jeho smysly pracovaly přes čas, aby ze všech těch vjemů poskládaly něco, co dávalo smysl.

Oči mu kmitaly a když spatřil záblesk tyrkysové, i jeho přetížená mysl si to spojila s Roryho čepicí. To ho konečně postrčilo, aby se pohnul z místa. Udělal několik nejistých kroků a pokusil se protáhnout mezi bytostmi, aniž by se vystavil většímu kontaktu, který by v danou chvíli jeho rozpoložení nijak nepomohl. Ocas si držel omotaný okolo nohy, aby mu na něj nikdo nešlápnul.

Když se dostal do obývacího pokoje, znovu se rozhlédl, jenže nemohl Roryho najít. Nedokázal se orientovat, protože veškeré jeho myšlení bylo soustředěné na vnímání dění okolo. Tudíž místo toho, aby našel Roryho, ztratil schody a nemohl tedy ani zmizet zpátky nahoru.

Jeho pozice se přitom výrazně zhoršila. V téhle místnosti bylo bytostí nejvíc. Tančily, strkaly se a Joel tím byl příliš omráčený na to, aby se jim zvládal vyhýbat. Hudba tu byla nejhlasitější, a dokonce bylo někde v místnosti cosi, co blikalo různými barvami.

Cítil, jak mu srdce bušilo rychleji, jak se snažil zorientovat a najít Roryho, ale všechno mu začínalo splývat. Stál tam s doširoka otevřenýma očima, aniž by věděl, na co hleděl. Už pomalu ani nevěděl, proč tam byl. V jeho mysli nebyl prostor ani na jednoduché přemýšlení.

Nejdříve ani nerozeznal, když ho někdo chytil za rameno. Bylo to jako každé jiné strčení, ale poté si ho k sobě někdo otočil. Ani tehdy ale Joel netušil, co se dělo. Nebyl bytost před sebou schopný poznat. Její vzhled se v jeho hlavě nespojil s žádným jménem ani tváří. Proto jen dál ztuhle stál, aniž by mrknul.

Někdo zakřičel hned vedle něj a on jen opožděně zvedl ruce, aby si zakryl uši, i když to skoro vůbec nepomohlo. Stále bylo všechno až moc nahlas. Hrdlo mu ze stresu zavibrovalo zvukem, který připomínal hudrování holubů, ale sám se neslyšel.

Stisk na jeho rameni se přesunul na jeho ruku, načež si uvědomil, že ho někdo začal kamsi táhnout skrze dav bytostí.

Trochu se vzpamatoval, až když na něj udeřil ledový chlad noci. Hned na to se většina hluku vytratila se cvaknutím dveří.

Zmateně zamrkal a rozhlédl se. Byl venku. Tma a samota venku spolu s čistým vzduchem byla obrovský rozdíl, který musel vstřebat, ale nebylo to tak těžké jako vevnitř.

Tentokrát si uvědomil, když mu někdo sevřel rameno. Stočil pohled a střetl se očima s Dannym. Démon si ho podmračeně prohlížel rudýma očima.

„Už vnímáš?" prolomil ticho. Joel pouze chabě kývnul.

„Co tě to napadlo jít dolů, když ti to prakticky zkratovalo mozek?" zeptal se Danny s úšklebkem.

„Nevěděl jsem, že se to stane." Setřásl jeho ruku Joel. Byl z té situace trochu zahanbený.

„Moc ostrý smysly?" Pozvedl obočí Danny. Nejspíš si vzpomněl na incident s píšťalkou. Joel na něj jen frustrovaně pohlédl, než mu došlo, proč vlastně šel dolů.

„Co to tu vyvádíte?" Zamračil se na démona.

„Není to jasný?" zasmál se Danny. Joel ho nechal, aby se uklidnil, přestože mu na tom nic vtipného nepřišlo. Bylo mu ale jasné, že byl Danny minimálně přiopilý podle toho, jak se držel.

„To jste s tímhle nemohli počkat, až natáhnu bačkory? Docela rád bych se v klidu vyspal." Protřel si unaveně čelo, když se démon uklidnil. V matném světle z oken spatřil něco, co ho dostatečně zarazilo, aby na chvilku vypustil z hlavy narůstající iritaci. Spustil ruku ze své hlavy a natočil se blíže k oknu, aby lépe viděl.

S novým klidem dlouze vydechl a protřel si ruku, načež se otočil zpět na Dannyho.

„Tohle ale byla až moc dobrá příležitost." Protáhl obličej démon, bez nejmenšího tušení, co způsobili.

„Veronika bude zuřit," poznamenal Joel. „Tohle nebudete mít šanci rozpustit a dát do pořádku, než se vrátí."

„To asi ne," přitakal Danny bez známek, že by ho to trápilo. Zadíval se svýma mírně kalnýma očima na dům, ze kterého se ozvalo další tříštění a podrbal se ve vlasech. Nakonec se mu na tváři roztáhl široký úsměv.

„Takže bychom si to měli užít, jak nejvíc můžeme, když už to stejně nezachráníme," prohlásil. Jeho úsměv ale přeci jen trochu pohasl, když si prohlédl Joela, který se už začal třást zimou a vzpomněl si na to, jak ztraceně mezi všemi těmi bytostmi uvnitř vypadal.

„Možná by ses měl projít. Vzpamatovat se," navrhnul Danny, načež si sundal svoji bundu a nabídl mu ji. „Vevnitř je stejně vedro."

Joel bundu přijal, protože se mu opravdu nechtělo jít zpátky dovnitř. Sice nevěděl, jak moc pomůže, když neměl mikinu, ale minimálně už byla zahřátá. Byla mu až moc velká, mohl tedy jen doufat, že do ní nebude foukat, ale díky jejímu materiálu dobře odolávala zimě. Největší nepříjemností tedy byl pach cigaret, co se jí držel, ale bylo to buď to, nebo umrznout.

Nechtělo se mu Dannymu děkovat vzhledem k tomu, jak moc mu znepříjemnil noc. Pouze tedy mírně kývnul jeho směrem, což mu muselo stačit.

„Dej nám kolem hoďky. Zkusím to rozpustit, než se vrátíš," řekl Danny smířlivěji. Bylo to od něj sice ohleduplné, ale Joel mu nevěřil ani slovo. Proč by se vzdal takové akce, jen kvůli tomu, že to bylo Joelovi nepříjemné? I kdyby to Danny myslel vážně, nejspíš na to brzy ve svém stavu zapomene. Pravděpodobně hned, co se vrátí dovnitř a začne se bavit.

„Jestli se vrátím." Protočil očima Joel.

„Nemusíš to zase tak dramatizovat. Nechci tě zase hledat po ulicích." Postrčil ho Danny přátelsky. „Tak promiň, že jsme tě takhle probudili."

Na to Joel nic neřekl a jen vyrazil po cestičce směrem na ulici. Teprve po pár krocích se ale zastavil a otočil se tak akorát, aby Dannyho zastavil, než sáhl po klice, aby se vrátil dovnitř.

„Danny," oslovil ho ještě Joel, aby si získal jeho pozornost. Démon na něj pohlédl a jeho rudé oči se ve tmě zablýskly jako dva malé uhlíky.

„Díky, že si mě odtamtud vytáhnul," poděkoval mu, protože když už nic jiného, za tohle si Danny jeho vděčnost zasloužil, protože ho tam klidně mohl nechat stát, naprosto bezradného.

„V pohodě." Mávnul nad tím Danny rukou.

„Jo, a jestli to se mnou sekne, svoji bundu najdeš někde směrem k parku," dodal Joel, aby nebyl za někoho, kdo nevrací věci. Předpokládal, že Danny měl tuhle bundu rád, vzhledem k tomu, že ji pořád nosil, a bylo by na nic, kdyby ji nenašel.

I v té tmě viděl, jak se Danny zamračil, jako by ho tahle možnost ani nenapadla.

„Jestli se nevrátíš, půjdu tě sebrat z cesty," vzal na vědomí a mávnul mu na rozloučenou, než zmizel v domě.

***

Ležel v trávě a snažil se číst v těch několika hvězdách, co byly přes zataženou oblohu vidět. Navlhlá země ho studila pod zády, ale nevěnoval tomu pozornost.

V parku vládlo naprosté ticho a ani světlo těch několika pouličních lamp tam nedosahovalo. Možná by měl cítit nějaké znepokojení, ale bylo to až překvapivě uklidňující. Byla to peřina tmy.

Možná už jen zkrátka neměl takový pud sebezáchovy jako dřív. Nijak ho netrápila představa, že by ho někdo přepadl nebo mu ublížil. Přeci jen už mu stejně nic vzít nemohl.

Ležel tam a snažil se přijít na to, jaký měl pocit z toho, že se pravděpodobně nedožije dalšího rána. Svým způsobem to byla úleva po tolika dnech vyčerpání. Čekal, kdy se dostaví alespoň nějaký pocit lítosti, ten poslední výkřik emocí, ale místo toho necítil nic. Nejspíš měl štěstí. Kolik bytostí by bylo schopné nad takovou vyhlídkou pouze pokrčit rameny?

Čas nevnímal, a tak ani netušil, jestli Danny myslel na své slovo, nebo jestli už stihnul zapomenout.

Kdo by to byl řekl, že ho nakonec dorazí menší přehlcení? Skoro tomu nevěřil, když viděl, že se stíny pohnuly, ale už bylo zatraceně na čase.

Končetiny měl ztěžklé, ale mysl měl překvapivě bdělou. Myslel na všechno a zároveň na nic. Snažil se najít důvody, proč by měl být naštvaný, ale nedokázal s ničím přijít. Byl na to zkrátka připravený už dlouho.

Pokusil se tedy vybavit alespoň věci, které dělaly jeho život hezčím, když už byl o ničem. Přemýšlel, jak by mohl strávit těch posledních pár chvil. Nepřišlo mu, že tohle byl dobrý způsob.

Přejel rukou po trávě s dlouhým výdechem. Stébla, kterých se dotknul se na mizivý moment rozzářila bledým světlem, než je opět pohltila tma.

Chvilku na dané místo hleděl, než v duchu pokrčil rameny a počin zopakoval. Nyní do toho však vložil víc magie, aby stébla nepohasla a aby se mezi nimi zrodily i malé modré světélkující kvítky.

Přetočil se na bok a unavenýma očima hleděl na malý ostrůvek světla. Tma okolo se náhle zdála být ještě hlubší, ale cosi na tom pohledu mu pomohlo vyprázdnit mysl. Ne, že by v ní měl v danou chvíli příliš mnoho myšlenek.

Jeden by řekl, že takhle před smrtí musí bytost přemýšlet nad spoustou věcí. Jenže jeho jedinou myšlenkou v tu chvíli bylo, jestli by dokázal rozsvítit noc. Vytvořit něco krásného, co v tuhle hodinu ani nikdo neuvidí. Naposledy zazářit, než navždy vyhasne.

Nikdy nic takového nezkoušel, ale přišlo mu to lepší, než ležet ve tmě a pateticky čekat na konec.

S heknutím se zvedl na třesoucí se nohy a ušklíbl se nad tím, jak moc se jeho stav zhoršil, aniž by si toho byl vědom. Sice mu jeho kroky nepřišly jisté, ale byl schopný stát, a pokud mohl stát, mohl chodit.

Zamračil se na zem v mírném zamyšlení. Kapky na trávě odrážely světlo květin a působily jako hromádka rozsypaných korálků na černém plátně.

Zkušebně přejel ocasem po zemi, a jako by dělal tah štětcem, zem rozkvetla modrými barvami a tma opět o kousek ustoupila.

Nebyl umělec, sotva by nakreslil něco, co by připomínalo jeho záměr, proto se ani nesnažil o konkrétní obraz. Pouze se rozešel, táhnul ocas za sebou a dělal menší otočky, které mohly vzdáleně připomínat zpomalený tanec. Zanechával za sebou svítící cestičku květin, jasný důkaz, že ačkoli byl jeho vliv na okolí prchavý, přeci jen existoval.

Do rána sice veškerá magie vyprchá, ale květiny zůstanou. Poslední malý zázrak, kterým něco změnil, třebaže tím jen vyvolá údiv v kolemjdoucích bytostech.

Při pohledu na všechny ty modré květy ho napadlo, jestli tak bude vypadat i jeho věčná květina, až se přemění v prach. Byla to barva jeho duše?

Byl si jistý, že tento jeho pozůstatek by se líbil Nancy. Věčná květina by pro ni byl splněný sen. Možná by mohl navrhnout Veronice, aby jí ji dala.

To by se ale nejdříve musel vrátit a doufat, že se Veronika vrátí, než umře. Problém byl, že se mu vracet nechtělo. Dál kreslil svojí magií nejasné obrazce do trávy, obklopený stíny a tichem a připadal si určitým způsobem naplněný. Většina věcí ho nezajímala a nemohl říct, že by měl k mnoha věcem pozitivní vztah, ale tohle ho docela bavilo a už i jen to mu přišlo jako dobré trávení posledních chvil. V nic lepšího nemohl doufat.

***

Možná by neměl být překvapený, že mu nemohl být dopřán takhle klidný odchod, ale stejně z toho byl otrávený. Zvlášť, když k sobě přišel tak, že ho někdo nakopnul.

Ani si neuvědomil, že to s ním seklo, ale tohle probuzení postřehl dost dobře. Naštěstí byl schoulený, takže mu ten kopanec žádnou velkou bolest nepřinesl. Nicméně se leknul, přičemž vystřelil do sedu, připravený to útočníkovi vrátit.

Jako první si uvědomil, že byl v úplné tmě. Čekal, že magie z květin vyprchá, ale nemyslel si, že to bude tak rychle. Jak dlouho byl vůbec mimo? Nebo zhasly spolu s jeho vědomím?

Hned poté postřehl skučení na zemi vedle něj a došlo mu, že ho nikdo nenakopnul, ale že o něj někdo zakopl.

„Proč bys ležel uprostřed ničeho?" postěžoval si dramaticky Danny, přičemž se válel na zemi jako profesionální fotbalista.

Joel, uklidněný vědomím, že si na něm nikdo neplánoval vybít frustrace, klesl zpět do trávy a protočil oči.

„Proč myslíš?" zeptal se kousavě.

„Chtěl sis dát šlofíka?" Zamžikal na něj Danny, který měl problém ho v té tmě vidět, jak už se ukázalo. Na to Joel zareagoval odfrknutím. Nevěděl, jestli si Danny dělal srandu, nebo jestli měl až moc připito. Už mu to bylo jedno. Znovu se stočil na bok a do klubíčka, aby se bránil zimě, která se mu stihla usadit hluboko v kostech.

„Jasně," vydechl. „A docela rád bych v něm pokračoval, pokud bys byl tak laskavý."

Možná Danny přeci jen nebyl tak mimo, jak se zdálo, protože se přestal válet a místo toho začal do Joela šťouchat prstem.

„Tak to ne," zamítl démon. „Vím, že je tohle blbý. Proto jsem tě vlastně přišel sehnat. Abych se ujistil, že si nestihnul zdechnout."

„Takže už jste to tam ukončili?" Pozvedl obočí Joel.

„To ne, ale už si byl venku až moc dlouho." Protřel si výmluvně zátylek Danny.

„Vždyť je to jedno." Zašklebil se dopáleně Joel, i když ho trochu ohromilo, že si na něj Danny vůbec vzpomněl. „To si nemusel chodit. Tam se vracet nechci."

„Ale no tak. Tak hrozný to není. Sice tam je hluk, ale aspoň je tam teplo a sucho. Stačí, když vyběhneš nahoru a budeš v klidu," přesvědčoval ho Danny odlehčeně.

„Ne, díky," odmítl Joel nepřesvědčeně a stáhl se do těsnějšího klubíčka.

„Myslím, že už jsme si ujasnili, že já debaty neprohrávám," prohlásil Danny, načež se jednoduše zvedl a znovu popadl Joela, jako by nic nevážil. Ten neměl žádnou sílu, ani vůli na to se bránit.

„Nemůžeš tohle prohlašovat za výhru. To je jen důkaz, že nejsi schopný vymyslet obstojný argumenty," upozornil ho Joel vyřízeně.

„Stejný výsledek." Pokrčil démon rameny.

***

Danny ho položil až přímo před domem, aby se vyhnul možnosti, že by si Joel prostě znovu lehl. Už na zahradě bylo slyšet, že se hluk ani trochu nezmírnil za dobu, co byl pryč. Nespokojeně švihnul ušima a vyčítavě se podíval na Dannyho.

„Náhodou, už tam není tolik bytostí. Dost jich odešlo. To zvládneš," povzbudil ho Danny a bez dalšího varování ho popadnul za paži a vtáhl ho dovnitř. Joel přitom málem zasyčel opovržením. Okamžitě přitisknul uši těsně k hlavě a zastavil se.

Nezdálo se mu, že by tam bylo méně bytostí. Stále to byl úplně stejný chaos. Měl jediné štěstí, že Dannyho napadlo jít vchodem poblíž kuchyně a že nemuseli jít tím nejhorším.

Sotva ale udělali pár kroků, Danny se zastavil se zamyšlením ve tváři.

„Víš ty co? Zkusím najít Roryho. Třeba ti půjčí tu svoji čepici. Mohla by ti pomoct s hlukem," oznámil mu, načež ho navedl, aby si zakryl uši rukama, než mu ukázal palce nahoru a zmizel. Joel by zaskučel, kdyby mohl, ale už opět začínal cítit ono ochromení. Ocas si okolo nohy omotal tak pevně, až ji pomalu necítil. Srdce mu splašeně bušilo a ani se nebyl schopný soustředit natolik, aby Dannyho proklínal.

Stačila chvíle a úplně zapomněl, proč vlastně stál úplně sám uprostřed toho všeho. Byl jen dostatečně při smyslech na to, aby si uvědomil, kde byl a aby si pamatoval, že nahoře by mu bylo lépe. Vydal se tedy nejistými kroky směrem ke schodům. Jeho pozornost při tom neustále něco strhávalo, i když se snažil sledovat jenom podlahu.

Nepomáhalo to. Navíc se musel pořád ujišťovat, že šel vůbec správně. Připadal si až moc ztracený. Vždyť ten dům nebyl až tak velký.

Kdyby nebyl tak zmatený, byl by naštvaný, že nemohl prostě umřít v klidu v parku mezi květinami. Místo toho musel být zpátky v tomhle pekle.

Ani neslyšel, že se k němu někdo blížil. Byl si sotva vědom, že na něj někdo mluvil, ale byl si vědom, když mu bylo cosi chrstnuto do tváře, protože to byl další příšerný vjem, s nímž se musela jeho přehlcená mysl vypořádávat. V očích ho štípalo to, co musel být nějaký alkohol, podle výrazného pachu, ze kterého se mu zvedl žaludek. Vzdáleně slyšel mezi hudbou i mizející smích.

Z vlasů mu odkapávalo pivo, pach alkoholu mu plně zahlcoval smysly a do uší mu jako srdce bila hudba otřásající základy domu, až měl pocit, že se mu roztříští hlava.

Až po chvíli mu došlo, že se nedokázal nadechnout a že mu jeho vlastní srdce bilo ve spáncích. Hrudník se mu sevřel, jak se pokusil nadechnout i přes zmatení, přes které nebyl schopný přemýšlet. Dokázal do sebe dostat pouze slabý nádech, ale nebyl schopný k tomu faktu upoutat pozornost. Všechna světla byla náhle ještě jasnější a veškeré zvuky se slily do jediného hluku. V marné snaze o vstřebání všech těch silných vjemů tam stál a začal ho naplňovat jakýsi lehký pocit. Přes přehlcené smysly mu přišlo, že se téměř vznášel a jak jeho mysl vystoupila o kousek mimo tělo, pocítil chlad, jako by se ponořil do ledové vody.

Na této vlně všeho se nesl pouze chvíli, než ho náhle polila slabost s takovou silou, až se mu zatmělo před očima, a i přes chabou snahu se zachytit o linku se svezl na kolena.

Prázdně zamrkal, ale stále mu nic nedávalo smysl. Nyní mezi všemi těmi světly plavaly i černé skvrny a hluk byl jakýsi zkreslený a začínal znít, jako by byl pod vodou. Bylo to téměř, jako by byl zpátky v parku.

Když znovu zamrkal, uvědomil si v koutku mysli, že se svezl podél skříněk na chladné dlaždice, ale jediné, na co se zmohl, bylo hledět před sebe nevidícíma očima. Jeho mysl už nebyla schopná zpracovat žádné další vjemy.

Neuvědomil si tedy, když to konečně vzdala a ze všeho se stalo nic, jak se jeho svět ponořil do tmy.

***

Veronika už ani nevěděla, proč čekala něco jiného. Už venku věděla, že její noc nebyla zdaleka u konce. Stejně tak trochu doufala, že si prostě jen pouštěli hudbu až moc nahlas. Veškeré její naděje ale byly rozdrceny, když vstoupila dovnitř.

Rychle to vstřebala a bez delšího zaváhání se vydala do obýváku, odkud zněla hudba nejhlasitěji. Správně určila polohu repráku a bez okolků ho odpojila, čímž hudbu utnula.

„Všichni ven!" zakřičela dost hlasitě, aby ji všichni slyšeli. Její hlas jednoduše přehlušil nespokojené poznámky nesoucí se domem.

Většina bytostí se s chechtáním prohnala vchodovými dveřmi a zmizela do noci, jako by ji měly za policajta, který by je začal pronásledovat. Některé ale dál s otrávenými výrazy postávaly po obývacím pokoji.

„Řekla jsem ven!" Upřela na ně svůj bouřlivý pohled. Další dvě se pomalu vydaly ke dveřím, ale jedna obzvlášť odvážná, nebo možná spíš až příliš opilá, k ní udělala několik vrávoravých kroků se zamračeným, nespokojeným výrazem. Podle světle zelené kůže a vystouplých spodních tesáků se dalo odhadnout, že měl nejspíš krev orců, což by i sedělo k duté hlavě, co očividně měl.

„Co ti dává právo nám takhle poroučet?" zahuhlal šišlavě, jak ho už neposlouchal jazyk.

„Tenhle dům mi patří, takže pohni zadkem, než tě vykopnu násilím," pohrozila mu se vší vážností blondýnka. Orc na ni nevěřícně vyvalil oči, načež se hlasitě rozesmál.

„A co kdybys ty pohla zadkem?" navrhl jí s úlisným úsměvem. Ten mu rychle zmizel z tváře, když mu bez váhání dala ránu pěstí až zavrávoral, načež to ještě dorazila pořádaným kopancem do slabin. Zatímco byl ochromený bolestí a zlomený v pase, vystrčila ho dveřmi ven.

Veronika dávala varování jen jednou, a i když na to nevypadala, byl důvod, proč jí většina bytostí, co ji znala, ustupovala z cesty. Tenhle si pro příště dobře rozmyslí, jestli něco takového zkusí. Většinou se bytosti poučily, a pokud ne, nevadilo jí jim znovu připomenout, že některé věci se dělat nevyplatí.

Otočila se vyzývavě na zbylé bytosti v obývacím pokoji.

„Ještě někdo má námitky?" zeptala se. Nikdo nic neřekl, všichni se jen urychleně procpali dveřmi pryč z dosahu jejího hněvu. Nikdo nebyl tak hloupý, aby ji znovu pokoušel.

Zabouchla za poslední bytostí dveře a stočila pohled na tři hlavní viníky. Rory se snažil krčit za Dannym, který měl z nějakého důvodu jeho čepici a nepůsobil, že by ho celá situace trápila. Chloe zase stála a kopala nohou do neexistujících kamínků a předstírala, že neexistuje.

„Že já vám pořád věřím," zasyčela, až všichni tři o krok ustoupili. „Mám hádat, čí to byl nápad?"

Svůj pohled upřela na dva démony. Nepochybovala, že to přišlo od nich. Rory by sám něco takového nevymyslel, ale věděla, že bylo snadné ho pro něco nadchnout a nebylo tak pro démony těžké ho k tomu přesvědčit.

„Uděláme to teď takhle," začala. „Běžte zkontrolovat, že tu nikdo nezůstal. Jestli tu objevím ještě někoho, nebudu se ohánět jenom po něm a jestli zjistím, že někdo něco ukradl, budete to platit."

V tu chvíli jí došlo, že by v domě měl být ještě někdo. Rozhlédla se.

„Kde je Joel?" zeptala se napruženě. Nemohla uvěřit tomu, že ani on s tím nic neudělal. Pochybovala, že byl pro tuhle šílenost. I když věděla, že byl k drtivé většině věcí lhostejný, čekala by, že by se alespoň do tohohle vložil.

Rory pokrčil rameny.

„Naposledy jsem ho viděl v kuchyni," odpověděl Danny.

„On za nic nemůže," ozval se Rory chabě. „Nesouhlasil s tím."

„A vy jste to stejně udělali," pronesla jízlivě. Rory se celý ještě zmenšil provinilostí.

„Běžte," popohnala je netrpělivě. Bez námitek ji poslechli a rozběhli se zkontrolovat dům, zatímco ona zamířila do kuchyně.

Na první pohled byla prázdná, ale jednalo se o úplné smetiště, se všemi odpadky, co se v ní nahromadily. Ve vzduchu byl cítit alkohol a cigaretový kouř. Nakrčila nos a vydala se otevřít okno, aby aspoň trochu vyvětrala, ale v tu chvíli si všimla nehybného těla a po zádech jí přejel mráz.

Joel ležel na zemi u skříněk a působil mnohem menší než obvykle. Podivná pozice, v níž byl, spolu s jeho zavřenýma očima jí hned napověděla, co se mohlo stát.

Přiskočila k němu a klekla si, aby ho mohla pořádně prohlédnout. Ani se nehnul a hrudník se mu zvedal ve znepokojivě pomalém rytmu. Tvář měl naprosto uvolněnou a bez emocí.

Položila mu ruku na rameno a zatřásla s ním v pokusu ho probrat, ale marně. Nijak nereagoval, ani když s ním třásla hruběji.

„Joele," opakovala přitom jeho jméno, ale ani to nezabíralo. Polilo ji mrazivé tušení. Přitiskla mu prsty ke krku a zjistila rovnou dvě špatné věci. Jeho pulz byl příliš pomalý a byl až příliš studený.

Popadla ze země jeho ochablou ruku a podívala se mu na prsty. Stíny její předtuchu potvrzovaly. Téměř se dotýkaly bříšek prstů.

Se zaklením jeho ruku pustila a vyskočila na nohy.

„Co je s ním?" zeptal se se starostí Rory, který se objevil u průchodu do kuchyně, když se kolem něj prosmýkala.

„Umírá," odpověděla stroze a se značnou známkou hněvu.

„To už víme," poznamenal zmateně Danny, který stál hned za blonďákem.

„Umírá teď," zasyčela a s jasným cílem rozrazila dveře do stanice, která naštěstí zkáze zbytku domu odolala, a nakráčela k zásobám s léky. Možná přišla pozdě na to, aby téhle situaci zabránila, ale nehodlala dovolit, aby kvůli tomu Joel umřel. Slíbila mu, že dostane druhou šanci. Nezasloužil si takhle skončit.

Popadla injekční stříkačku a jednu lahvičku a rychle se vrátila po jeho bok. Zkušeně naplnila stříkačku potřebným množstvím tekutiny z lahvičky a vyhrnula Joelovi rukáv, aby měla dobrý přístup k jeho paži. Jediná morbidní výhoda těch zatracených stínů byla, že nebylo těžké najít tepny.

„Co to je?" zeptal se nechápavě Rory.

„Budič." Nezdržovala se delší odpovědí a po vpíchnutí tekutiny odhodila stříkačku na stůl a znovu se vrátila ke svým pokusům o probuzení Joela. Netušila, jestli to pomůže, ale pochybovala, že by měl jinou šanci.

Zůstával nehybný a během těch minut slyšela, jak se Rory rozbrečel, i když se snažil být potichu. Nevzdávala to a dál s Joelem třásla a hlasitě opakovala jeho jméno.

Po znepokojivě dlouhé době se jeho tvář stáhla, ale musela s ním ještě chvíli třást, aby pootevřel oči. Jeho oční víčka se zatřepotala, aby odhalila skoro bílé ztracené oči.

„Joele," vydechla s úlevou Veronika. „Musíš zůstat vzhůru. Teď musíš vydržet."

Zvedla se, aby doběhla pro cukr, který by ho v nejlepším případě trochu více probral, ale i přes její snahu být co nejrychlejší oči znovu zavřel, než se k němu vrátila.

„No tak." Zatřásla s ním znovu. „Je to těžký, ale nesmíš to teď vzdát."

Bylo vidět, že i otevírání očí pro něj byl obtížný úkol. Nedokázal ani zvednout hlavu. Musela mu ji nadzvednout sama, aby mu nabídla lžíci cukru.

Teprve po třetí se mu v očích objevilo menší světýlko, ale ani tehdy nevypadal o nic lépe. Bylo jasné, že v nic víc doufat nemohla. Sice ho probrala, ale dokud se nedá do pohybu, nebylo to k ničemu.

„Pojď. Sprcha ti pomůže," pobídla ho. Určitá její část to brala jako prioritu, protože věděla, že by nechtěl umřít takhle, kdyby k tomu došlo.

Pokusil se zvednout, ale sotva se dokázal zapřít lokty, aby se mírně nadzvedl. Třásl se námahou, jak se pokoušel postavit, ale jen znovu padl na zem s dlouhým vyčerpaným výdechem. Oči se mu znovu nebezpečně rozostřily, ale udržel je otevřené.

„No tak, kámo." Chytil ho za ruku Danny v pokusu mu pomoct na nohy. Ve výsledku ho musel sám vytáhnout do stoje, protože to Joel nezvládl, i když bylo jasné, že se snažil. Přesto působil na nohách nejistě, jako kolouch, co se prvně učil chodit. Stále se mírně třásl a každý krok měl vratký. Prakticky visel na Dannym, kterému naštěstí nedělalo problém jeho váhu nést.

Měl chuť ho prostě popadnout a odnést, kam bylo třeba, ale i jemu přišlo, že na to to byla příliš vážná chvíle. Joel si sice zasloužil pomoc, ale zároveň si zasloužil možnost udržet si veškerou sebeúctu, co ve svém ubohém stavu dokázal posbírat. Tušil, že tímhle mu projevoval největší respekt.

Pomalu ho vedl cestou do koupelny, uvědomělý, že na něj nemohl spěchat. I v tomto pomalém tempu se Joelovi podlamovala kolena a byl sotva schopný dávat jednu nohu před druhou. Ocas vláčel po zemi, což byl možná nejjasnější důkaz toho, jak špatně na tom byl.

Všem bylo jasné, že měli velký problém.

***

Sprcha mu pomohla jen nepatrně. Celou dobu se během ní musel přidržovat zdi a ani po ní se necítil o nic silnější. Připadal si ale trochu lépe, když už necítil ten štiplavý pach alkoholu. Neměl ale sílu se ani pořádně osušit, a proto si přes sebe prostě přetáhl připravené oblečení, i když se mu nepříjemně lepilo na mokré tělo.

Z vlasů mu kapala voda a ocasem za sebou zanechával mokrou čáru na koberci, když vyšel z koupelny. Ani to ho ale netrápilo. Dál se táhnul podél zdi, až k zábradlí u schodů. Stačil mu na ně jediný pohled a věděl, že se nahoru nedostane.

„Začínala jsem se bát, že si tam usnul," ozvalo se vedle něj. Podíval se na Veroniku zavírajícíma se očima a ani se neobtěžoval s kousavou poznámkou. Změřila si ho pohledem a vydala se pryč. Než ale stihnul vymyslet, co dál, už byla zpátky a v rukách svírala malý ručník.

Jestli ji štvalo, že jí kapal vodu na koberec, měla to blbý, protože s tím nic dělat nehodlal. Sotva se držel na nohou, natož aby zvládl tohle.

Zdálo se ale, že to chápala, protože ručník s tázavým pohledem pozvedla.

„Můžu?"

Když neodpověděl, vzala to jako souhlas a přehodila mu ručník přes hlavu. Rychle, ale šetrně mu vysušila vlasy dost na to, aby mu z nich nekapalo. Nedokázal se ani přimět k tomu, aby se cítil iritovaně, že to za něj musela dělat. Prostě to přijal.

„Uklízíme tu spoušť, co tady udělali, kdyby ses chtěl přidat," nabídla, když skončila. „Pokud se na to ale necítíš, klidně si běž lehnout. Dala jsem ti vedle matrace krabici s karamelkama a deky navíc."

Věděl, na co se ho ve skutečnosti ptala. Oba věděli, že kdyby si šel teď lehnout, už by se neprobudil. Ptala se tedy, jestli chce pořád bojovat.

Nechala ho v chodbě přemýšlet, zatímco šla zpátky do koupelny uklidit ručník.

Ani nevěděl, proč nad odpovědí přemýšlel. Bylo mu jasné, že i kdyby bojoval, stejně by to nepřežil. Pochyboval, že by se stíny stáhly. Nemusel se tedy obtěžovat, mohl prostě odpočívat.

Nebyla to špatná představa. Mohl by se prostě zabalit do dek a peřin a usnout, aniž by se musel o cokoli starat. Třeba by mu dělala společnost i jeho smrtonoška, i když si říkal, jestli se kvůli všemu tomu hluku někde neschovala.

Neviděl důvod se dál snažit. Stejně už toho měl plné zuby. Nerad dělal zbytečné věci a nad touhle už se obtěžoval dost dlouho.

Rozhlédl se skelnýma očima po domě, který byl posledních pár týdnů jeho útočištěm. Z toho, co viděl, bylo to, jako by se jím prohnalo tornádo. Nebylo pomalu kam šlápnout, kolik se na zemi válelo věcí a odpadků.

Byla to škoda. Byl to hezký dům. Nevypadalo to ale, že by tam bylo něco vyloženě v troskách. Nebylo to tedy nic, co by nešlo spravit.

Ze své pozice viděl, jak Veronika v kuchyni začala do černého pytle házet všechny odpadky ze stolu. Vypadala překvapivě klidně. Čekal by, že se bude víc vztekat, že se vrátila do takového nepořádku. Jen se ale mírně mračila, přičemž se ani nezdálo, že by byla myslí přítomná.

Bylo mu jí docela líto. Za tu krátkou dobu, co v domě byl mu bylo jasné, že to neměla lehké. To byl úděl toho rozumnějšího ze sourozenců. Říkal si, jestli se z ní opět stane ta přepracovaná mrzutá osoba, kterou byla, když ji poznal. Přeci jen bude opět na všechno sama.

Třeba by to tak ale nebylo. Rory se poslední dobou snažil a Joel ho toho o domácích pracích naučil dost na to, aby to zvládl sám. Bylo jen otázkou, jestli by to dělal, kdyby neměl společníka během práce. Jak ho znal, začal by se nudit a šel by dělat něco jiného.

Věděl, že si to bude Rory vyčítat. Podle toho, jak reagoval, když se prvně dozvěděl, že Joel umře, nejspíš to nevezme dobře. Hlavně, když se vezme v úvahu, že ho nakonec odrovnalo něco, co udělal, přestože to třeba nebyl jeho nápad.

Když se Joel znovu podíval do kuchyně, naskytl se mu pohled na Veroniku s tváří v dlaních. Těžko říct, jestli vyčerpáním.

Pohlédl na schody, než odevzdaně zavřel oči a unaveně si povzdechl, než se přiměl hnout. Stejně neměl nejmenší šanci je vyjít, mohl tedy alespoň dělat něco užitečného, když už byl zaseklý dole.

Dotáhnul se do kuchyně a začal sbírat skleničky ze stolu. Cinkot skla přiměl Veroniku, aby vyhlédla ze svých dlaní a když si všimla Joela, její pohled se pročistil určitým světlem. Urychleně se srovnala, aby nebylo poznat, že nebyla tak klidná, jak se snažila dát najevo a opět zvedla černý pytel, aby pokračovala v úklidu.

Nikdo neřekl jediné slovo, jen bok po boku dávali do pořádku tu spoušť.

Každý krok byl pro Joela obtížný. Nohy se mu chvěly a raději se držel poblíž stěn nebo linky, aby se měl případně kde zachytit. Byl proto rád, když zvládnul posbírat všechno roztahané nádobí v kuchyni a mohl se pustit do mytí. U toho nemusel chodit.

To bylo to nejmenší, co mohl pro Veroniku udělat. Naposledy jí ulehčit práci. Jen ho trochu štvalo, jak dlouho mu všechno trvalo. Normálně by toho zvládnul mnohem víc, ale všechno bylo jaksi zpomalené. Za dobu, co se on staral o špinavé nádobí, Veronika stihla uklidit zbytek kuchyně, ale nesnažila se ho popohnat. Dokonce mu ulehčila práci, když nanosila nádobí i ze zbytku přízemí, aby nemusel chodit sem tam.

Zbývaly mu ještě dvě mísy, když se dostavil příliš známý pocit znecitlivění. Zapřel se o kuchyňskou linku těsně předtím, než se mu pravá noha podlomila, ale i přes to, že to čekal, pro jednou neměl dost síly, aby ho ruce udržely. Pomalu se spustil do kleku na jeho fungující noze a dál se ospale opíral o linku, zatímco se čelem opřel o chladný povrch skříněk. Netušil, jestli tentokrát čekání pomůže, ale nevěděl, co jiného by měl dělat.

„Možná by sis měl dát pauzu," navrhla Veronika, když viděla jeho problém. Kdyby měl energii, možná by se nad tím uchechtl. Pracoval sotva deset minut. Copak neviděla, že to nemělo cenu?

Nevšímala si jeho skeptického výrazu, zahodila utěrku, co držela v rukou a pomohla mu se dostat na židli u stolu. Po chvíli před něj položila hrnek čaje a nějaké sušenky. Ani jednoho se nedotkl, ani neměl sílu na to jí dát najevo vděčnost, pouze seděl s hlavou na stole a bojoval s nutkáním prostě zavřít oči.

Hlavou se mu mihlo, že ještě nikomu neřekl o svém nápadu, co udělat s jeho věčnou květinou, ale slova se zdála být až moc namáhavá. Stejně to nebylo tak důležité.

Zabloudil očima k sušenkám. Teprve při pohledu na ně si uvědomil, že už znovu prošvihnul večeři. Na jídlo úplně nemyslel se vším, co se semlelo, ale bylo by fajn, kdyby mohl odejít alespoň najedený. Sušenky možná nebyly ideální poslední jídlo, ale nezněly ani jako špatná volba.

Přiměl se tedy jednu sníst, zatímco byl stále rozvalený na stole. Nejspíš to nebyl nejslušnější způsob jezení, ale kdo ho zastaví? Musel však přeci jen zvednout hlavu, když se chtěl napít. Když na jazyku ucítil sladký ovocný čaj, zamyšleně se zahleděl na tmavý nápoj. Byl si jistý, že do něj Veronika dala víc cukru než obvykle. Prakticky přebíjel chuť samotného čaje. To už mu rovnou mohla dát horkou vodu s cukrem. Ale musel uznat, že věděla, co dělá, protože se teprve po pár doušcích cítil o trochu líp. Jen nepatrně, ale přeci.

Cítil se dost dobře na to, aby dokázal sníst další dvě sušenky. Rozespale zamrkal, aby se malinko probral a rozhlédl se. Zdálo se, že se Veronika přesunula do obýváku, který to z domu odnesl nejvíc. Podle hlasů tam byl i Rory s Dannym. To znělo, jako že jich na to bylo dost, ale přeci jen se přiměl zvednout, protože s tím, jak to zatím šlo, nejspíš bude muset spát na gauči a radši by, aby tam bylo čisto, když to mělo být tím posledním, co měl vidět.

Doloudal se tedy do místnosti, a první, čeho si všimnul, bylo jasně zelené světlo zářící na skříni a další, růžové, na parapetu. Vzhledem k tomu, že bylo rozsvíceno, nebylo to tak oslňující, ale přeci jen na nich očima uvízl o něco déle, než by měl, protože mu výhled náhle zastínil Danny.

„Tohle by sis vážně dělat neměl. Hlavně po tom, jak to pro tebe před chvílí dopadlo," napomenul ho démon, zatímco Rory spěšně světla odpojoval. Joel se jim neobtěžoval říct, že až tak citlivý nebyl. Jen trochu cuknul koncem ocasu a prohlédl si místnost.

Na zemi už zbývalo jen několik papírků od všeho možného spolu s několika láhvemi. Pohovky a křesla byly různě posunuté po místnosti, přičemž jedno křeslo bylo dokonce převrácené.

Okna byla pootevřená, takže už alespoň nebyl smrad kouře tak výrazný, i když to znamenalo, že byla v místnosti zima. Dali mu sice tlustý svetr, ale ani ten nezabránil tomu, aby se jeho chvění zhoršilo. Pochyboval, že se ještě někdy zahřeje s tím, kolik času mu zbývalo.

Stálo před ním obtížné rozhodnutí. Chtěl se raději pokusit zvednout to křeslo a srovnat pohovky, nebo chtěl dělat dřepy náhodně po místnosti, aby posbíral to, co nemohli vyluxovat? Odpověď byla jasná, nechtělo se mu dělat ani jedno. Kdyby se pokusil dřepnout, nejspíš by si prostě sedl a zůstal sedět. Rozhodl se tedy alespoň dát do pořádku povrchy v místnosti.

Zatímco se shýbl, aby srovnal bordel na kávovém stolku, slyšel, jak někdo zavřel okna. Odpad srovnal v rohu stolku a zbytek věcí dal do původního stavu. Jeho pohyby přitom byly pomalé, ale stejně neměl kam spěchat. Věděl, že smrti neuteče. Proč by se měl tedy namáhat?

Než měl stolek uklizený, Danny s Rorym vrátili pohovky na správná místa. Přesunul se tedy k jedné z nich a začal srovnávat polštářky, které na ni Veronika položila. Jeden byl čímsi politý a byl tedy přidán na hromadu k jiným špinavým věcem.

V době, kdy se konečně dostal k poslední pohovce, ostatní se už jen věnovali drobnostem. Tušil, že to dělali jen proto, aby mu dali víc času na jeho piplání se s polštářky. Přeci jen už muselo být pozdě a nebyl důvod, proč by úklid nemohli nechat na ráno.

Když byl konečně spokojený se svojí prací, dlouze vydechl a složil na pohovce ruce, aby si našel menší pohodlí.

Veronika nejspíš pochopila, že tím dával najevo, že už nic dalšího dělat nebude a přistoupila blíž.

„Zvládneš to nahoru?" zeptala se ho mírně. Dlouhou chvíli na ni pouze hleděl kalnýma očima, načež pomalu zamrkal a znovu si schoval tvář do rukou. Neodpověděl, ani se nepokusil zvednout. To jí ale stačilo, aby pochopila, že jakýkoli další pohyb by byl nad jeho síly.

„To nic," ujistila ho a poslala Roryho s Dannym pro jeho matraci a věci na spaní. Nezbývalo jim, než se přizpůsobit a ulehčit mu to, jak jen mohli.

Matraci mu dali co nejblíže topení v obýváku a připravili mu vedle ní deky navíc, kdyby to stejně nebylo dost. Přinesla mu k ní i krabici, kam přesunula všechny sladkosti, co mu před nějakou dobou nakoupila.

Sledoval to se zaujetím, protože už byl plně smířený se spaním na gauči a oni mu tu místo toho zařídili něco takového. Stále mu přišlo neuvěřitelné, že by se kvůli němu kdokoli takhle namáhal.

Ucítil drobný plamínek tepla uprostřed ledu, co se mu přes noc usadil v hrudníku. Byl to hezký pocit.

Říkal si, že to pro jednou mohl přijmout, a když se konečně uvelebil pod všemi těmi dekami, připravený po tom všem odpočívat, byl to právě ten plamínek, který ho zahříval na cestě do tmy.

(10.4.2023)