Překvapivě se mu nezdálo, že by se něco příliš změnilo od doby, kdy v domě zůstával, aniž by kdokoli tušil, že má za pár dní natáhnout bačkory. Jistě, uplynuly jen dva dny, takže nemohl úplně soudit, ale čekal, že ta změna bude do očí bijící.

Jenže nebyla. Vše probíhalo stejně, jako dřív. Hrál hry s Rorym a dělal pořád ty stejné práce. Nic navíc nepřibylo, i když čekal, že ho více zapojí do běhu domácnosti, když tam měl nyní zůstat.

Jediné, co postřehl bylo, že se neprobouzel do hluku. Vždy, když si zdřímnul, nic ho nerušilo, jako by Rory s veškerým chaosem čekal, až se probudí. To bylo podivně ohleduplné.

Ani se ho za ty dva dny nikdo nepokusil tahat ven. To ocenil po dnech na ulici. Zvláště ocenil topení, co v domě bylo. Nebyl si jistý, ale měl pocit, že v domě bylo větší teplo než předtím. Mohlo se mu to ale jen zdát po tom, v jaké zimě na ulici byl.

Dál se snažil učit Roryho, jak dělat různé práce v domě, protože to byl dobrý boj proti nudě, díky čemuž se na něj tolik nelepila únava.

Zatím byl ale i on trochu ostražitý vůči představě, že by měl Rory opět něco vařit. Sice ho z kuchyně nevyháněl, ale vždy raději zkontroloval, jestli nehrozí další výbuchy nebo případné požáry.

Byly ale věci, které ho ani kontrolovat nenapadly, protože už je Rorymu vysvětloval. Nicméně, Rory sice mohl vědět, jak něco dělat, ale to neznamenalo, že nebude dělat chyby. Zvlášť, když v těch činnostech ještě neměl moc praxe.

To se projevilo, když spolu věšeli čerstvě vyprané prádlo a bylo tam až podezřelé množství růžové a jasná absence bílé. Joel to nezmínil a jen se pustil do práce. Občas se koutkem oka podíval na Roryho a pátral po tom typickém provinilém výrazu. Nebylo po něm ale ani stopy, tudíž tušil, že to Rorymu ještě nedošlo. Joel nad tím jen pokrčil rameny. Nebude mu kazit překvapení.

Měli skoro všechno pověšené, když Rory z koše s prádlem vytáhl červený šátek. Nejdříve se natáhl, aby ho pověsil, ale jakmile viděl všechno to světle růžové prádlo, zarazil se. Kmital zamračeným pohledem mezi šátkem a prádlem. Joel na něj v očekávání hleděl, a díky tomu měl krásný výhled na to, jak se Rorymu uvědoměním rozšířily oči a jeho typický úsměv byl nahrazen pootevřenými ústy.

Zatímco byl Rory zmražený na místě, Joel pověsil posledních pár kousků oblečení. Odstoupil trochu stranou a pohlédl na záplavu růžové. Byl si jistý, že Veronice nebude trvat tak dlouho přijít na to, co předtím Rorymu unikalo.

Podíval se na blonďáka a čekal, jestli něco řekne nahlas, nebo jestli se to pokusí zakrýt mlčením. Nakonec ale i jemu muselo dojít, že to neutají.

„Joele?" Obrátil se na něj s vyvalenýma očima.

„Než se zeptáš, tohle nenapravím." Pousmál se Joel pobaveně.

„Ale co mám dělat?" Zatvářil se pomalu vyděšeně Rory. „Veroniku šlehne."

„Co tak vidím, většina oblečení je tady tvoje. Ona tu má jen pár triček. Jestli si myslíš, že bude zuřit, měl bys vyřešit, kde je koupit," poradil mu Joel prostě.

„Sakra." Plácnul se do čela Rory, až mu popojela jeho kočičí čepice.

„Netrápil bych se tím," slitoval se nad ním Joel v menším pokusu o povzbuzení.

„Ty se netrápíš ničím," obvinil ho nepřesvědčeně Rory.

„Dokud to Veronice vynahradíš, nevidím důvod, proč bys z toho dělal katastrofu." Pokrčil rameny Joel. „Aspoň už tuhle chybu příště neuděláš."

Rory se na něj pochybovačně podíval, ale přeci jen vypadal trochu klidněji. Vděčně se na Joela usmál a ten se v odpověď ošil. Stále nevěděl, co dělat s otevřenou vděčností. Byl zvyklý, že se k němu svět choval hrozně a on se na oplátku choval hrozně k němu. Tohle mu nepřišlo přirozené. Aby se zbavil toho divného pocitu, poklepal si na neexistující hodinky na zápěstí.

„Být tebou bych sebou hodil. Jestli jí to chceš vynahradit, měl bys to udělat dřív, než tohle uvidí. Jestli tou dobou budeš mít nový trička, třeba se ani nenaštve," popohnal ho. Rory znovu vyvalil oči a bez dalšího pobízení se rozběhl do domu, nejspíš pro svoji peněženku. Než se Joel vrátil dovnitř, už slyšel prásknout vchodové dveře.

***

Jak se ukázalo, růžové barvě se nevyhnul ani Joel, protože jedno z triček, co mu spolu s menší hromádkou oblečení bylo věnováno, bylo v té osudové várce.

Ani mu to nevadilo. Na barvách mu tolik nezáleželo, a i kdyby ano, stejně věčně nosil mikinu, pod kterou to ani nebylo vidět.

Veronika to s takovým klidem nebrala, ale kupodivu nedošlo na žádný křik. Nejspíš se nad Rorym slitovala, když zjistila, že jí hned po zjištění toho, co se stalo doběhl koupit nová trička. Dokonce to vypadalo, že ji to trochu dojalo.

Joel to celé z poloviny prospal. Zatímco byl v domě sám, rozhodl se strávit čas čtením, jako obvykle, ale už po pár stránkách vytuhnul na gauči. Rory ho očividně nechtěl budit. Joel k sobě přišel, až když Rory Veronice předával usmiřovací dar v podobě nového oblečení.

Byl ale v takovém stavu příjemného rozespání, že se jen přetočil a více zabořil hlavu do měkkého polštářku a čalounění. Kdyby byl více bdělý, nejspíš by byl na sebe naštvaný, že takhle promrhal většinu dne, ale v danou chvíli mu to bylo ukradené a další spánek se zdál jako nejlepší rozhodnutí.

Jeden prospaný den ještě nebyl nic špatného. Jednou to ničemu nevadilo.

Smrtonošky s ním musely souhlasit, protože se rychle přizpůsobily nové pozici a znovu se k němu přitulily.

„Joele?" Pronikl k němu skrze mlhu ospalosti Veroničin hlas. Neurčitě zamručel, aby věděla, že vnímal.

„Nechceš mi pomoct s večeří?" zeptala se, přičemž mu dala dostatečný prostor pro odmítnutí. Bylo to pozvání, ne příkaz. Ani to nepřipomínalo tu typickou manipulaci, kterou tak často využíval jeho společník, aby v něm vyvolal pocit, že by něco měl udělat.

Ne, tohle bylo pozvání, protože na rozdíl od něj byla dost bdělá na to, aby dělala logické úsudky. Věděla, že nebylo dobré, aby spal tak dlouho a dala mu možnost nějaké práce, co ho bavila.

Joel zvedl svůj pomačkaný obličej z polštářku a zamžoural na ni slepenýma očima, otrávený, že měla pravdu. Skutečně by měl něco dělat. Zašátral po kávovém stolku, kde nechal balíček karamelek. Když se s tím trochu potýkal, Veronika mu ho přisunula na dosah. Trpělivě ho nechala, aby se trochu probral a když viděla, že se zvedá, vydala se do kuchyně.

***

Bylo to jen další odpoledne, kdy se ukazovalo, že Rory měl délku pozornosti dítěte ze školky. U ničeho nevydržel déle, než půl hodiny a v obýváku se tedy kupilo stále více věcí, protože vždy přinesl něco nového, aniž by odnesl to staré.

Joela do svých aktivit naštěstí příliš nezapojoval, i když ho přesvědčil, aby si s ním zahrál asi tři různé stolní hry, z nichž dohráli jen jednu.

Nyní se pokoušel stavět věž z karet a kupodivu mu to i docela šlo, i když se nebyl schopný dostat výš než čtyři patra.

Joel byl napůl natažený na svém již obvyklém místě na větší pohovce a četl si, přičemž bezděčně drbal smrtonošku, co se mu uvelebila u boku. Nijak zvlášť se to tedy nelišilo od většiny dnů v domě.

Ticho bylo náhle přerušeno Roryho frustrovaným výdechem, když mu věž znovu spadla. Chvíli tam jen shrbeně seděl, jako by přemýšlel, jestli by to měl zkusit znovu, ale poté se mu tvář rozzářila nápadem. Tlesknul nadšením a vyskočil na nohy.

„Nechceš jít ven?" zeptal se Rory s nadějí.

„Ne," odpověděl Joel, aniž by zvedl zrak od knihy. „Mnohem radši zůstanu tady."

„Joele," protáhl jeho jméno s psíma očima blonďák.

„Tak se zeptej Chloe, jestli nechce jít ven," navrhnul Joel prostě a neurčitě zamával rukou. „Můžete jít zapalovat lesy nebo co to vy dva děláte, když vás nikdo nehlídá."

Rorymu se na tváři roztáhl úsměv.

„Jdu si zavolat," oznámil, jako by to Joela zajímalo a vyběhl z místnosti. Joel byl jen rád, že se vyhnul dalšímu času venku. Ještě by ho Rory znovu zatáhl na hřiště.

Uběhlo několik minut, než se blonďák vrátil se širokým úsměvem a menším batohem na zádech.

„Jdu s Chloe ven," informoval Joela a bez dalšího rozvinutí se vydal ke dveřím.

„Počkej," zastavil ho Joel. „A co bude s tím nepořádkem?"

Rory se otočil a přejel očima rozhrabané hry, načež se na Joela rozpačitě podíval.

„Mohl bys ho uklidit, když ti to pomáhá," navrhnul nejistě. Joel v šoku upustil knížku a zůstal na něj nevěřícně zírat svýma bledýma očima. Připadal si, jako by dostal ránu, ale pocit ublíženosti v sobě zadusil dřív, než se vůbec stihl pevně zachytit. Přeci jen od začátku čekal, že se takové věci budou stávat, nemohl bláhově očekávat, že vše půjde hladce, jak mu bylo slíbeno.

„Co je?" znejistěl Rory, když viděl jeho výraz.

„Přesně kvůli tomuhle umírám, Rory." Protřel si dopáleně kořen nosu Joel. Iritaci zvládal lépe než ublížení. Roryho oči se pomalu komicky rozšířily obavou a přímo z něj vyzařovala vina, i když byl očividně zmatený.

Joel si musel připomenout, že šlo o nedorozumění a že by si to neměl brát k srdci. Rory asi ještě úplně nechápal, co dělal a za to se na něj zlobit nemohl. Ne, dokud by Rory nevěděl proč. Nic by to nevyřešilo, kdyby mu nedal šanci pochopit, co udělal špatně.

„Jestli mi chceš vážně pomoct, musíš něco pochopit. Uklízet není moje povinnost, je to moje volba. Nemůžeš čekat, že za vás vždycky všechno uklidím nebo hůř, být naštvaný, když to neudělám. Jsem společník, ne sluha," vysvětlil mu Joel pomalu, aby si Rory uvědomil každé jeho slovo.

„Promiň. Nechtěl jsem ti ublížit." Sklopil Rory provinile pohled.

„Já vím," vydechl Joel a objal se pažemi. I přes teplo v domě se do něj dala zima. Měl podezření, že za to mohla situace, do které se dostal.

„Jen se příště víc zamysli, než něco takového řekneš," poradil mu Joel odevzdaně.

„Já už nic takového neřeknu." Zavrtěl Rory hlavou. Joel jen pozvedl obočí, protože pochyboval, že mu něco neujede. Blonďák měl ve zvyku mluvit rychleji, než myslel.

„Slibuju," dodal Rory, protože mu jeho pochyby neunikly. To Joela příliš nepřesvědčilo. Kolik slibů už slyšel a prakticky všechny byly jen pěkné lži, aby se na chvíli cítil líp.

Jenže on už pochyboval i jen o tom, že by se mohl cítit líp. Necítil se, že by měl energii na to, aby se snažil takovým věcem věřit. Necítil se ani na to, aby to více prožíval.

Znovu si prohlédl nepořádek, co Rory v místnosti udělal a polila ho vlna nevole s tím cokoli dělat. Kdyby ho Rory jen požádal, aby mu pomohl to uklidit, místo aby čekal, že to celé uklidí za něj, možná by to v něm nyní nevyvolávalo takový nepříjemný pocit.

Protřel si nepřítomně ruku v místech, kam dosahovaly stíny, protože měl pocit, že cítí, jak se mu hýbou pod kůží. Roryho pohyb jeho ruky upoutal, a když si všimnul stínů, vina v jeho tváři se prohloubila a trochu zbledl.

„Joele," začal slabě, ale jmenovaný jen zavrtěl hlavou. Nějak na to neměl v danou chvíli sílu.

„Myslím, že radši půjdu spát," oznámil vyčerpaně a bez dalších slov opustil místnost.

Rory za ním smutně hleděl, naprosto zničený a provinilý.

Bylo teprve krátce po třetí.

***

„Na čem jsme se domlouvali?" Protírala si Veronika spánky vyřízeně. Nemohla uvěřit, že i po tom všem mohl Rory udělat takovou hloupost. Jeden by řekl, že se Joel vyjádřil dost jasně o tom, co neměli dělat. Dokonce si sama vzala Roryho stranou, než Joela našli, aby mu spolu s jejím návrhem vysvětlila i všechno, co to obnášelo.

„Já nechtěl. Nedošlo mi to," bránil se plačtivě Rory.

„Tobě nikdy nic nedochází," upozornila ho. „Stačilo by, kdyby si trochu myslel. Vždyť to byla jeho hlavní podmínka!"

Možná byla až moc drsná, ale v tomhle případě nebyl čas na pomalé pochopení problému. Musel si uvědomit, že jeho chování bylo nyní velice důležité a že si nemohli dovolit dělat takové chyby.

„Já to nemyslel zle! Vím, že není sluha," hájil se dál. „Jenže si říkala, že mu uklízení pomáhá."

„To sice jo, ale ne tohle. Není tvoje uklízečka," opravila ho úsečně.

„Já vím!" zopakoval Rory hlasitěji. Přinutila se trochu zklidnit svoje vystupování, protože nestála o to, aby se začali překřikovat. Stále si však udržela tvrdý pohled.

„Tohle je důležitý, Rory," připomněla mu vážně. „Vím, že mu chceš pomoct, ale takhle to nepůjde. Tohle je to poslední, co teď potřebuje."

Zdálo se, že ho tím trochu zklidnila. Věděla ze zkušenosti, že pouze obviňováním se řešit spory nedaly. Bylo třeba dát najevo, že si uvědomovala i něco jiného než jen, co všechno bylo špatně.

„Proto jsem s tím za tebou přišel," zaúpěl Rory slabě. Toho si i přes svůj hněv byla vědoma. Nepřišel, aby na něj křičela, ale aby mu pomohla. Alespoň to dokázala ocenit. Pokynula mu tedy, aby pokračoval.

„Chtěl bych to napravit, ale netuším jak. Nepřišlo mi, že by omluva udělala rozdíl," přiznal nešťastně. „Doufal jsem, že mi poradíš."

Dokázala si představit, že omluva zdaleka nepokryla škodu, co Rory v té chvíli způsobil. Tohle nebyla nějaká drobnost. Joel potřeboval vědět, že ho chápali a že ho brali vážně. Tohle mu ale dalo přesně opačnou představu. Bylo třeba to napravit, aby věděl, že tohle chování nebylo to, co od nich měl čekat.

Naštěstí už začala se svým studiem a měla menší představu o domácích vílách. Na mysl jí přišlo něco, co by možná mohlo být řešením jejich situace.

„Kup mu kroužek," navrhla, za což si vysloužila zmatený výraz. Ukázala na knihu, co měla na stole vedle sebe.

„Tady se píše, že kroužky na ocas jsou brány jako symbol respektu. Pokud to chceš napravit, musíš mu ukázat, že si ho vážíš. Podle tý knihy je to pro domácí víly hodně důležité," vysvětlila. Netušila, co na tom bylo pravdy, ale za zkoušku to stálo. Měla jen menší pochyby, protože Joel žádné kroužky neměl. Bylo pro ni těžké uvěřit, že by mu jeho společník nedaroval něco, co pro něj bylo symbolicky tolik důležité. I kdyby šlo pouze o trik.

To mu na Joelovi záleželo tak málo, že se ani neobtěžoval předstírat?

***

„Joele?" Nakoukl Rory do stanice. Joel tam zrovna doplňoval zvířatům jídlo. Před pobytem v tomto domě se zvířatům nikdy nevěnoval, protože jeho společník žádné nechtěl, kromě toho jednoho pekelného psa. Rychle ale zjistil, že to byla naplňující práce a pomáhal tedy Veronice, kde bylo třeba. Rád trávil čas ve stanici, i když mu vadil pach dezinfekce v některých místnostech.

Když zaslechl své jméno, otočil pohled na blonďáka stojícího ve dveřích a tázavě povytáhl obočí. Nemluvil s ním od té nepříjemné situace předešlého dne. Většinu toho času ale prospal, takže ani neměli příležitost mluvit.

„Něco pro tebe mám," oznámil mu Rory, když nic neřekl. Došel k němu, nervózně přešlápl a podal zaskočenému Joelovi černou krabičku. Ten si ji se zmatením převzal.

„Strašně mě mrzí, co se stalo. Chtěl jsem ti to nějak vynahradit," vysvětlil Rory upřímně.

Joel zíral na malou krabičku na šperky a sotva vnímal, co Rory říkal.

Když ji jako v transu otevřel, naskytl se mu pohled na obyčejný stříbrný kroužek na ocas. V tu chvíli, jako by všechno ostatní přestalo existovat, jak se jeho vnímání zafixovalo na darovaný předmět. Cítil jakési šimrání vzadu v hlavě, jak se jeho instinkty probudily a se zájmem hleděly skrze jeho rozšířené zorničky na kroužek.

Věděl, jaký význam měly takové kroužky pro jeho rasu a nijak tedy nebyl zaskočený takovou reakcí, i když si nebyl úplně jistý, jestli by to měl prožívat tak silně. Nejspíš to ani nebylo pravé stříbro, i vzor na kroužku byl jednoduchý. Nic z toho však nevnímal.

Cosi se v jeho hrudi sevřelo, ale neřekl by, že to tentokrát bylo v negativním smyslu.

Jeho společník mu nikdy žádný kroužek nedal. Od začátku tedy mohlo být Joelovi jasné, že pro něj neměl žádnou cenu, ale dlouho si jen namlouval, že si takovou poctu nezasloužil.

Jenže tady Rory byl. Nebyl ani jeho společníkem, pouze spolubydlícím, a to pouze necelé tři týdny, a stejně mu daroval něco, co pro něj znamenalo tolik. Joel nechápal, proč by si něco takového podle Roryho mohl zasloužit.

Přiměl se zvednout oči od kroužku, přestože to bylo téměř nemožné, a tázavě se na blonďáka podíval.

„Nezkazil jsem to zase, že ne?" zeptal se Rory s obavou. „Prý je to ukázka respektu. Chtěl jsem, abys věděl, že si tě vážím."

Takže Rory znal význam daru, co mu dal. To znamenalo, že to nebylo nedorozumění.

„To ne," pokusil se ho uklidnit Joel, když se mu vrátil hlas. „Jen... Já..."

Proč nebyl schopný normálně tvořit slova? Nikdy se mu nestalo, že by měl takový problém něco zformulovat. Pyšnil se svojí věčně čistou hlavou, ale v danou chvíli byly všechny jeho myšlenky jeden velký chaos, jak se srážely s instinkty, na které nebyl zvyklý.

„Děkuju," uzavřel svoji snahu něčím, co vyjadřovalo vše, co by se mohl pokusit vyjádřit desítkou slov. „Je to od tebe moc hezký."

Ani to se mu nezdálo jako dostatečné vyjádření jeho vděčnosti, přestože se Rorymu na tváři roztáhl široký nadšený úsměv. Ve své zmatené mysli se snažil přijít na to, čím by to mohl blonďákovi oplatit. Co by pro něj něco znamenalo.

Přišel na jedinou odpověď, i když by na to za normálních okolností nikdy nepřistoupil. Jednou to ale strpět mohl.

Roztáhl ruce v němém pozvání. Rory se na něj nevěřícně podíval, ale nemeškal ani vteřinu pro případ, že by si to Joel rozmyslel a pevně ho objal.

Joelovi to překvapivě tolik nevadilo.

***

Stál u plotny a cosi míchal v hrnci. Domem se nesla lákavá vůně, která napovídala, že ať už vařil cokoli, určitě to stálo za to.

Veronice, která ho šla zkontrolovat bylo na první pohled jasné, že na něm něco bylo jinak, přestože nepatrně. Ta změna byla v Joelově postoji. Téměř z něj sršelo sebevědomí, přestože dělal něco tak obyčejného. Stál rovně, bez toho menšího hrbení, co u něj bylo obvyklé a pošvihával ocasem ze strany na stranu, až se na něm stříbrný kroužek čas od času zaleskl, když na něj dopadlo světlo.

Vědoucně se ušklíbla. Netrvalo jí dlouho, aby si to spojila. Sama nečekala, že to bude tak efektivní, když to Rorymu poradila, ale teď viděla, že to bylo dokonalé. Doufala, že tím skutečně získal nějakou trvalejší jistotu. Možná byl tohle způsob, jak ho přesvědčit, že jim na něm skutečně záleželo. Něco, čemu na instinktivní úrovni rozuměl.

„Někdo tady má dobrou náladu." Pousmála se Veronika, když to viděla. Joel se na ni s mírným zmatením ohlédl. Neřekl ani slovo, jen pokrčil rameny. Neuniklo jí, že přestal pošvihávat ocasem s tím, že jeho konec nechal mírně zvednutý, aby měla dokonalý výhled na jeho nový šperk. Netušila, jestli jen tuhle jeho povahovou vlastnost do té doby přehlédla, nebo jestli se takhle choval instinktivně. Bylo to, jako by jí chtěl říct, že už byl důležitější osobou než do té doby, a to jí přišlo úsměvné. Přišlo jí až neuvěřitelné, jak moc ho dokázal ovlivnit jediný kroužek. Zdálo se, že to prozatím byla ta nejlepší rada, co jí deník poskytl.

„Pěkný kroužek," pochválila mu šperk a na tváři se jí roztáhl menší úsměv, když trochu zacukal ušima, a ještě více se narovnal, přestože se zdálo, že už to víc ani nebylo možné. Očividně to bylo přesně to povzbuzení, co potřeboval, jestli si opět připadal, že něco znamená.

„Děkuju," ocenil její chválu hlasem, který zdaleka neprojevoval tolik emocí, jako jeho řeč těla. Kdyby se na něj nedívala, řekla by, že byl stejně nezaujatý, jako normálně.

Za celou dobu, co ho znala jí nepřipadal více živý.

***

Když za ním Veronika přišla, čekal, že ho požádá o pomoc s vařením nebo o menší asistenci ve stanici, ale místo toho ho překvapila něčím úplně jiným.

„Jedu za Nancy. Napadlo mě, jestli nechceš jet taky," nadhodila. Byl tou nabídkou tak zaskočený, že chvilku nebyl schopný přijít s odpovědí.

Přestože věděl, že Nancy byla její kamarádka, nějak si ty dvě stále nespojoval a ani ho tedy nenapadlo, že by za ní mohla Veronika jet.

Pokud ale tuto možnost přijal, bylo pro něj těžké uvěřit, že by mu nabídla, aby jel s ní. Copak tam nejela, aby strávila čas se svojí kamarádkou? Nebyl by tam navíc? Copak už jí tak neoxidoval v životě dost? Většinou s ním nikdo nechtěl trávit čas, pokud od něj něco nepotřeboval.

V tomhle domě to sice nebylo tak hrozné, ale stále to byla pravda. Rory byl sice fajn, ale pořád chtěl s Joelem něco dělat, aniž by se zeptal, co by chtěl dělat on. Připadal si tedy, že byl jen dalším řešením nudy. Tušil, že si to Rory sám neuvědomoval a nebylo to nic, co by Joela více trápilo, tudíž neviděl smysl ve stěžování si.

Veronika mu na druhou stranu dávala víc možností. Brala na něj a jeho zájmy větší ohledy. Často se domlouvali, co budou vařit, než aby o všem rozhodovala sama, a dokonce si s ním párkrát zahrála šachy, což byla hra, co ho skutečně bavila, narozdíl od většiny stolních her Roryho výběru. Zdálo se, že si dávala záležet, aby se cítil vítaný.

Když se na to tedy podíval z jejího pohledu, věděla, že Nancy znal a asi usoudila, že jsou něco jako přátelé, jinak by mu nenabízela, aby jel s ní. Tedy, pokud mu tím nenaznačovala, že by měl začít vydělávat peníze. To mu ale přišlo jako blbost, protože by těmi pár mincemi zdaleka nepokryl náklady svétrho pobytu v domě.

Z domu se mu sice nechtělo, ale musel uznat, že mu ta pavoučice trochu chyběla. Jen nepatrně. Možná to byla jeho poslední možnost ji navštívit. Netušil tedy, jestli ji nenaštval tím, že takovým způsobem zmizel na několik týdnů, poté, co se naučila spoléhat na jeho schopnosti. Třeba ale jenom ocení, že jí opět pomůže.

„Pokud nebudu překážet," souhlasil nakonec.

„To bych ti to nenabízela," odfrkla si a protočila oči s menším úsměvem. Pobídla ho, aby se zvedl a připravil, aby mohli vyrazit. Před odchodem ho ale zastavila. Z věšáku u dveří sundala světle modrou bundu a podala mu ji. Když si ji zmateně prohlédl, usoudil, že musela být Roryho.

„Pojedeme sice autem, ale i tak budeme chvíli venku. Radši bych, aby z tebe nebyl rampouch," vysvětlila. Musela tedy vědět, že byl citlivější na zimu. Možná jí to řekl Rory, nebo se to dozvěděla, když si zjišťovala, co bylo vyhasnutí. V každém případě to ocenil.

„Děkuju."

Na nošení bundy sice bylo ještě relativně brzo, ale to mu bylo jedno, když vyšel z domu a nezačal se klepat. Bylo to poprvé za celou věčnost. Stále mu sice byla zima na ruce, ale to vyřešil jednoduše jejich schováním v kapsách.

Cesta autem to byla krátká. Veronika zaparkovala kousek od obchodu, aby nemuseli jít daleko a prakticky ho nahnala dovnitř, jako by mu i jen ta chvíle venku mohla ublížit.

Vstup do Nancyna květinářství po takové době nečekaně zahltil jeho smysly, které si na tu bombu barev a vůní stihly odvyknout. Musel se na chvíli zastavit a vstřebat to, přičemž nejistě poškubával koncem ocasu, jak si všechny ty vjemy srovnával v hlavě.

Vzpamatoval se ale včas na to, aby zpozoroval blížící se pavoučici. Nancy s nepřirozeně širokým, ale hluboce upřímným úsměvem vyběhla zpoza pultu a pevně na přivítanou objala Veroniku, která ji nejméně o hlavu převyšovala.

Když její oči padly na Joela, úsměv se jí ještě rozšířil, přestože se to zdálo nemožné, ale nepokusila se ho přivítat stejným způsobem, protože věděla, že to neměl rád a respektovala to.

„Joele!" přivítala ho hlasitě. „Ani nevíš, jak si mi chyběl. Už jsem si myslela, že mi tě unesli."

Při poslední větě na oko vyčítavě pohlédla na Veroniku, která se jen ušklíbla.

„Dalo by se to tak říct," přitakal Joel stroze. Nancy se jeho slovům krátce zachichotala smíchem, který trochu připomínal zvonění rolniček. On se jen trochu pousmál tomu, že si myslela, že žertoval.

„Kdyžtak řekni a přijdu tě tam zachránit." Mrkla na něj spiklenecky třema očima.

„To snad nebude třeba." Zamávala trochu rukama Veronika.

„Snad ne," uznal Joel. „Na únosce nejsou špatní."

Za to si vysloužil od Veroniky pozvednuté obočí, na které zareagoval pokrčením ramen. Nelhal. Nemohla popřít, že se tak poznali, i když to nebylo to, co by si běžná bytost představila pod slovem únos. Byl si docela jistý, že Chloe by to nazvala nečekaným přemístěním z jednoho místa na druhé.

„Dáte si čaj?" nabídla Nancy a bez čekání na odpověď se vydala ke dveřím za pultem. Věděla, že by řekli ano. Byl ale překvapený, když zjistil, že jeho čaj byl slazený. Podezřívavě si je obě krátce změřil pohledem, ale nekomentoval to. Dokud mu to šlo ku prospěchu, neměl důvod je od těchhle drobností odrazovat.

„Vypadáš ztrhaně," poznamenala Nancy jeho směrem a starostlivě si ho prohlédla. „Nedřou tě moc?"

Byl rád, že zrovna upíjel ze svého čaje a nemusel tedy hned reagovat. Nečekal totiž, že by něco takového zmínila. Vždy se všemu negativnímu vyhýbala obloukem, jako by to mohlo přestat existovat jen tím, že to bude ignorovat. Nikdy příliš nevedla rozhovor směrem k jeho bezdomovectví ani faktu, že neměl na jídlo. Nemohl se za to na ni zlobit. Na okraji města to bylo spíše podle pravidla 'každý sám za sebe'. Sama měla sotva peníze na to, aby uživila sebe, nemohla si připustit, že potřeboval více pomoci než pár mincí, jinak by měla potřebu dělat víc, což by ji mohlo stát celý její pracně vybudovaný život. Stále pro něj udělala víc než kdokoli jiný do té doby. Nemusela mu kromě mincí dávat i horký čaj a už vůbec mu nemusela dávat deku.

Polknul čaj a užil si krátký pocit zahřátí, než bez většího procítění zavrtěl hlavou a odpověděl: „Jsem jen unavený."

„Špatně si spal?" vyzvídala dál nevinně. V tu chvíli si byl jistý, že o jeho vyhasnutí nevěděla nic, i přes jeho prvotní podezření.

„Spal jsem až moc."

„To se stává." Pokývala hlavou chápavě, přestože netušila, o kolik vážnější význam pro něj ta slova měla.

Pokračovali v obyčejném rozhovoru, který především vedly Nancy s Veronikou, protože Joel toho neměl moc na sdílení a neměl potřebu se více zapojovat. Ignoroval je, dokud nevycítil něčí pohled. Když zvedl oči, všimnul si, jak po něm Nancy nejistě pokukovala a přešlapovala na místě, zatímco dvěma pavoučíma nohama za sebou bezděčně upravovala květiny ve váze. Očividně se ho chtěla na něco zeptat, ale z nějakého důvodu váhala. Když se ho ale nezeptala ani poté, co se střetli očima, odvrátil pohled a dál se věnoval svému čaji.

Očima zabloudil po květinářství a netrvalo mu dlouho, než přišel na důvod její roztěkanosti. Spousta květin byla povadlá, což nebylo nic neobvyklého, ale její květinářství už dlouho nebylo v takovém stavu, díky Joelovým pravidelným návštěvám. Musela být nesvá z toho, že květiny sami od sebe nevydrží věčně.

Nechápal jen, proč se ho prostě nezeptala, jestli by je neoživil. To skutečně vypadal tak hrozně, že váhala, jestli ho obtěžovat? Možná její starost podcenil, pokud kvůli němu posunula do pozadí něco, u čeho byl přesvědčený, že pro ni bylo to nejdůležitější.

Přesto nic neřekl, protože si byl jistý, že se ho nakonec přeci jen zeptá. Bylo očividné, že to chtěla udělat a že ji jen držely zpátky nějaké morální zásady. Jak ale věděl, bytosti upřednostňovaly svá přání a chtíče před potřebami ostatních, protože touha je silnější než soucit.

Když už tam ale byli skoro hodinu a Nancy stále nic neřekla, začal být z nějakého, pro něj nepochopitelného, důvodu mírně iritovaný. Měl by být rád, že ho neobtěžovala, ale byl z toho jen podivně nesvůj. Věděl, že stála o jeho pomoc, viděl to na ní. Proč nic neříkala? Věděl, že to bylo z ohleduplnosti, ale s tou neměl tolik zkušeností, aby jí plně věřil. Myšlenky mu sami od sebe zabíhaly k možnosti, že už zkrátka nebyl potřebný. Proč by také byl, už v tom květinářství nebyl několik týdnů a stejně tam byla většina květin v dobrém stavu. Byl to jen další důkaz toho, že by se vůbec nic nezměnilo, kdyby byl pryč.

Nebyl kvůli tomu naštvaný, protože se s tím smířil už dávno, ale musel si přiznat, že se mu líbilo, že byl znovu nějak užitečný, přestože na krátkou dobu.

Možná ho nakonec přesvědčilo právě tohle nutkání. Možná jen chtěl ukázat, že si zasloužil svůj kroužek, že dokázal být významný, přestože něčím naprosto nepatrným a prchavým. Možná mu na Nancy záleželo víc, než si byl ochotný přiznat.

„Nechceš pomoct s květinami?" zeptal se, aby se zbavil toho divného pocitu. Její tvář se během mžiku rozzářila, přestože se to snažila krotit.

„Pomoc ocením vždycky, ale pokud si takhle unavený, neměl by ses přetahovat," ujistila, i když bylo vidět, že bojovala sama se sebou, aby to řekla.

„Tohle mě nevyčerpá," řekl jen a zvedl se, aby se nemusel dívat na její nadšený pohled. Zlobil se sám na sebe za svoji slabost. Možná neměl tak velkou sebeúctu, jak si myslel. Musel si připomínat, že pomoc známému nebylo nic špatného, přestože to dělal kvůli osobním důvodům, které by raději ignoroval.

Místo toho se začal věnovat květinám a nechal ty dvě, aby si dál povídaly. Bylo to víc práce než obvykle vzhledem k tomu, jak dlouho tam nebyl, ale pomalu ale jistě se propracovával celým obchodem.

Koutkem oka viděl, jak to Veronika pozorovala mírně rozšířenýma očima, a kdyby mu to nepřišlo nepravděpodobné, řekl by, že v její tváři viděl až dětský úžas. Jako by se její věčně zamračená tvář projasnila a oči jí jen zářily.

Joel pokaždé zapomněl, jak na jeho magii většina bytostí reagovala, když ji viděla poprvé. Nečekal, že tím Veroniku ohromí, když věděla, že to dokáže. Jen to nikdy neviděla na vlastní oči.

Tušil ale, že by ji to časem omrzelo, tak jako každého. Čím častěji někdo něco vidí, tím méně zvláštním se to v jejich očích stává. Jedinou osobou, která tím byla stále stejně okouzlená jako poprvé, byla Nancy. Vždy celá zářila, když viděla, jak jí květiny kvetly před očima. Byl otrávený z toho, že se díky tomu cítil lépe.

Nemohl být přeci úplně bezvýznamný, pokud dokázal přinést takové štěstí, i když jen jediné bytosti.

***

Joel se jen vydal do stanice, aby se podíval, jestli s něčím Veronika nepotřebovala pomoc. Nečekal, že by se dělo něco zvláštního. Chtěl se pouze vyhnout tomu, aby se Veronika opět přepracovávala. Bylo těžké si zvyknout, že existovaly i bytosti, které neměly potřebu sdílet každý svůj drobný problém s každým, kdo jim věnoval jen kapku pozornosti, ale přesně to byl její případ.

Tentokrát ho ale ve stanici přivítal pohled na velkou přepravku plnou smrtonošek, u níž Veronika cosi zapisovala. Jakmile vešel do místnosti, všechny hlavy v přepravce se stočily jeho směrem a některé smrtonošky se začaly škrábat po mřížích.

„Proč jsou v přepravce?" zeptal se nechápavě blondýnky. Veronika k němu krátce stočila pohled, než se opět začala věnovat papíru.

„Je na čase je poslat dál. Tady už pro ně víc udělat nemůžu," vysvětlila. „Prošly veškerou zdravotní kontrolou."

Cosi v něm pokleslo, když si uvědomil, co to znamenalo. Možná si až moc zvykl na jejich neustálou přítomnost. Představa, že by v domě nebyly, mu přišla zvláštní. Staly se takovou samozřejmou součástí domácnosti, poté, co vzdali snahu o jejich udržení ve stanici.

Oči mu padly na smrtonošku, která byla sama v menší přepravce o kousek vedle. Nevypadala, že by ji trápilo, že nebyla se svými druhy. Veškerou pozornost upírala na Joela.

„Proč je tahle zvlášť?" Podíval se zpátky na Veroniku.

„Tuhle dál poslat nemůžu. Je zmrzačená a venku by nepřežila. Smrtonošky sice občas žijí ve skupinách, ale vzájemně se o sebe příliš nestarají," vysvětlila sklesle.

„Co s ní teda bude?" vyzvídal dál.

„Pokusím se obvolat některé chovatele, jestli by nebyli ochotni si ji vzít k sobě, ale nedávala bych tomu velké naděje, vzhledem k pověsti smrtonošek," řekla. „Pokud si ji nikdo nevezme..."

Zahleděl se na smrtonošku v přepravce. Byla to ta, které chyběla pravá zadní noha. Bez hnutí ho pozorovala, jako by mu viděla přímo do duše.

„Já se o ni postarám," prohlásil.

Veronika překvapeně zamrkala a už otevírala pusu, aby něco namítla, když se nad tím víc zamyslela. Nepochybovala, že by to Joel zvládnul. Zodpovědný byl víc než dost. Ve výsledku by mu to pravděpodobně i prospělo. Měl by něco dalšího, o co by mohl pečovat a dalo by mu to větší pocit stálosti, kdyby mu to dovolila. Přeci jen měl být nyní jejich spolubydlící, tudíž měl právo se takhle rozhodovat. Navíc by se mohl cítit víc doma.

Měla i povolení na chov magických tvorů, tudíž by z toho ani nebyly právní problémy a vyřešil by se tím problém se smrtonoškou.

„Postarám se o ni," zopakoval vážně. Nejspíš si její mlčení vzal jako zápornou reakci.

„O to mi nejde." Zavrtěla hlavou. „Nemám nic proti tomu, abys měl mazlíčka, jen si nejsem jistá, že je zrovna smrtonoška dobrá volba. Teď se ti možná zdají mazlivé a přátelské, ale až se uzdravíš, pomalu se na tebe ani nepodívá."

Upřeně se na ni zadíval. Neunikla mu volba jejích slov. Ne jestli, ale až.

„To je mi jedno. Nemůže za to. Nezaslouží si vyhodit, jen protože není úplně v pořádku, nebo protože se nechová podle něčích představ," pronesl s hlubokým přesvědčením a v tu chvíli jí bylo jasné, že nemluvil pouze o smrtonošce. Její výraz zjihl.

„Pokud seš si tím jistý," svolila. Očividně byl připravený si svoje rozhodnutí dále hájit, protože na ni zaskočeně zamrkal a švihnul uchem, jako by nevěřil tomu, co slyšel. Nejspíš nevěřil, že by ji mohl tak snadno přesvědčit.

„Je to tvoje volba." Pokrčila rameny, jako by o nic nešlo. „Promysli to. Jestli si budeš ještě večer jistý, promluvíme si o tom, jakou péči potřebují, abys věděl, k čemu ses upsal."

***

„Jak máš vůbec vypadat?" zeptal se jednou u jídla Rory. Zvědavě na Joela hleděl, jako by se ho snažil představit bez stínů a mrtvých očí. Dokonce i Veronika krátce zvedla zrak od svého talíře.

„Docela normálně." Pokrčil Joel rameny. Nebylo to pro něj nijak citlivé téma. Vzhled ho už dávno nezajímal.

„To znamená?" pobídl ho Rory, nadšený, že dostal nějakou odpověď.

Joel se krátce zamyslel, načež odložil svůj příbor a proplácal si kapsy na kalhotách. Netrvalo dlouho a našel to, co si ze sentimentality nechal, když ho jeho společník vyhodil.

Neměl náladu na mluvení. Mnohem raději by se v klidu najedl a šel spát. Proto v naději, že v rozhovoru nebude muset pokračovat položil před Roryho malou fotografii. Byla stará sotva dva roky, přesto byla v příšerném stavu. Zmačkaná z toho, jak si Joel na začátku vyhasnutí vyléval svůj vztek a pocit nespravedlnosti na všem, co mu přišlo pod ruku a skvrnitá z pobytu na ulici na dešti. Přesto bylo stále poznat, co na ní bylo.

Osoba na fotce Joela připomínala jen vzdáleně. První, co zaujalo pozornost, byl fakt, že jeho oči byly plné života. Měly barvu jezerní modré, což bylo jasným kontrastem k mléčným očím, které měl nyní.

Na fotce měl i běžnou barvu kůže, zdravý odstín, a neprokvétaly jí stíny. Jeho vlasy byly hnědé a mnohem upravenější než to odrostlé vrabčí hnízdo, na které u něj byli zvyklí.

Bylo patrné, že minimálně nějaké základní podmínky tehdy neměl tak špatné. Jeho staré já nebylo tak pohublé a zanedbané. To bylo patrné teprve s tímto porovnáním.

Velkou změnou byl i menší úsměv, se kterým se na fotce nejistě díval na někoho mimo záběr.

Sám Joel už se pomalu nepoznával. Nedokázal si vzpomenout, co se mu tehdy honilo hlavou, že hned neviděl, co všechno bylo špatně. Ani si neuvědomoval, kdy se to všechno tak zvrtlo. Pokud to tedy nebylo zkažené od samého začátku a on byl vůči tomu jen slepý. Zdálo se mu, že po vyhasnutí to šlo z kopce až příliš rychle.

Nemohl se rozhodnout, jestli to byla krutá nebo milosrdná nemoc. Jistě, zabíjela ho, ale ukázala mu pravdu, kterou odmítal přijmout, přestože to někde uvnitř věděl. Bylo to sice bolestivé prozření, ale už stihnul pochopit, že vyhasnutí nebylo důvodem veškeré jeho smůly. Jestliže ho jeho společník byl schopný tak rychle odepsat, nebyla šance, že by to pro Joela skončilo dobře, i kdyby neonemocněl. Byl tedy rád, že se jejich pouto zlomilo a že nemusel své poslední dny trávit po jeho boku.

Jen kdyby z toho všeho nebyl tak unavený.

(11.2.2023)