S povzdychnutím vytáhla z poličky další knihu o magických bytostech s nadějí, že jí dá odpovědi, které už přes hodinu hledala. Zkusila už několik podobných knih, bez jediné zmínky o domácích vílách. Přitom si byla jistá, že přesně takhle se Joel předešlý večer nazval, když na ně vybalil, že umírá.

Nesnášela, když byla v nevědomosti. Zvlášť, co se týkalo zdravotních potíží. Jenže Joel usnul nedlouho po onom prohlášení, aniž by jí dal více užitečných informací, protože prý stejně nebyly důležité. Tudíž si je, po noci plné přemýšlení, vyrazila obstarat sama do městské knihovny. Přeci jen byla zvyklá si nastudovat to, proti čemu měla stát.

Počítače velkou pomocí nebyly. Pouze jí potvrdily, že něco, jako domácí víly existuje, ale nic o nich a už vůbec nic o vyhasnutí. Musela tedy hledat po staru.

Zběžně listovala encyklopedií, pod kterou se pomalu prolamoval stůl, jak byla objemná. To ale bylo dobře. Znamenalo to, že v ní možná bude to, co v ostatních chybělo. Když konečně narazila na víly a zjistila, že kniha popisovala více druhů, její naděje částečně nahradila otrávení z bezvýchodného hledání. A skutečně, jedna dvojstrana se zabývala domácími vílami. Už na první pohled bylo vidět, že s Joelem bylo něco v nepořádku, protože víla vyobrazená v knize měla běžnou barvu kůže a nebyla na ní ani kapka šedé.

Těch pár odstavců tvrdilo, že se jednalo o bytosti pečující o domácnosti, které patřily do doby starší magie, pročež byly v moderní době velice vzácné.

Bylo tam pár vět o poutu, které navazují k bytostem, s nimiž domácnost sdílí a že jim přinášely bohatství a prosperitu.

Vyhasnutí tam bylo zmíněno jen krátce spolu s obrázkem, který vypadal mnohem více, jako Joel než ostatní ilustrace. Nic moc nového se z toho nedozvěděla, kromě toho, že je to nemoc magická a že je způsobená špatným zacházením. Podle všeho má mít rychlý, bezbolestný průběh, který končí smrtí víly a následnou proměnou ve věčnou květinu.

Ani zmínka o tom, zda se to dá léčit, případně jak. Přesto to bylo nejvíc informací, co se jí dostalo do rukou, proto encyklopedii zavřela a napsala si jméno autora, načež vyrazila prohledávat telefonní seznamy.

Lester Harding působil jako nadějný zdroj informací. Dle všeho se jednalo o postaršího doktora a vědce, který se dlouhodobě zabýval magií jako takovou.

Mohla se sice dál hrabat v knihách, ale když se před ní informace schovávaly, nezbývalo jí nic jiného než jít přímo ke zdroji.

***

Probudil se se smrtonoškou na tváři. Stínila mu ale světlo, které nepochybně v místnosti bylo, tudíž ji nechal.

Na to, že spal na gauči to nebylo špatný. Někdo mu musel donést deku poté, co usnul, protože si nepamatoval, že by ji předtím měl. Nyní si ale mohl užít tepla, co mu poskytla. Chtělo se mu vstávat ještě míň než obvykle. Přeci jen už v domě mohl zůstat jen pár hodin. Neměl na práci nic, co by mu bránilo je využít takhle.

Když se k němu ale donesla vůně smažené slaniny, uvědomil si, jaký měl hlad. To měnilo plány, přestože z toho nebyl nadšený.

Odhrnul si ocas smrtonošky z očí, aby měl lepší přehled, ale mnoho nového mu to neřeklo. Předpokládal ale, že ještě nebylo poledne, protože by jinak někdo nesmažil zrovna slaninu.

Usoudil, že mohl zkusit svoje štěstí v kuchyni. Přeci jen spát mohl i potom. S nelibostí tedy opustil teplo deky a vyhrabal se na nohy. Smrtonoška naštěstí pochopila, že se musela přesunout a zvolila si jeho rameno jako dostatečnou náhradu své předchozí pozice.

Po nahlédnutí do kuchyně se mu potvrdilo, že u plotny stála Veronika, což bylo i trochu uklidňující vzhledem k tomu, jak dopadl poslední Roryho pokus o vaření.

„Dobré ráno," oznámil svoji přítomnost. Krátce se ohlédla přes rameno, ale hned na to obrátila svoji pozornost zpátky k jídlu, co připravovala.

„Dobré ráno," oplatila mu. „Mohl bys prosím připravit pití? Já už tohle brzo dodělám."

Na potvrzení zamručel a vytáhl dva hrnky, u třetího se zarazil.

„Bude Rory snídat?"

„Netuším. Ještě nevylezl z pokoje." Pokrčila rameny. „Kdyžtak si pak něco udělá."

To bylo trochu zvláštní. Většinou byl Rory vzhůru v době, kdy se Joel budil. Každý si ale občas přispal, tudíž to neřešil a připravil jen dva nápoje. Kávu pro Veroniku a ovocný čaj pro sebe.

Sotva obsah hrnků zalil, Veronika naservírovala dva talíře míchaných vajíček a tak akorát osmažené slaniny. Společně usedli ke stolu a v tichu se pustili do jídla. Stále mu přišlo zvláštní, že si většinou nevařil sám, ale už si trochu zvyknul. Navíc, Veronika vařila dobře, o to to bylo jednodušší.

Po jídle sklidil ze stolu a rovnou použité nádobí, včetně skleniček z večera, umyl. Když se otočil od dřezu, zjistil, že mezitím Veronika odněkud vytáhla nákupní tašku. Pokynula mu a položila ji na stůl. Nejistě přistoupil a po dalším pobídnutí do tašky nahlédl. Bylo v ní několik balení různých karamelek a pár balení jiných cukrátek a bonbónů. Zmateně na Veroniku pohlédl.

„Říkal si, že ti cukr pomáhá," vysvětlila, proč vykoupila snad všechny karamelky v obchodě.

„To je pro mě?" snažil se to pochopit. Podle jejích slov to tak znělo, ale nikdo mu nikdy nic nekupoval. Pokud něco chtěl, musel si to koupit sám. Neviděl úplně důvod, proč by to dělala jen kvůli něčemu, co předešlý večer řekl.

„Pro koho jinýho?" Protočila oči. „Ale jestli nechceš, aby se ti v tom hrabal Rory, měl by sis to někam schovat."

„Nebudu ti to moct oplatit," upozornil ji.

„To po tobě ani nikdo nechce." Zavrtěla hlavou. „Ber to jako dárek."

Dárek. Za poslední roky, co žil se svým společníkem, dostal jen dva dárky, a to nebyly ani tak dobrý, jako tenhle pytel sladkostí. Byl z toho zmatený. Proč by mu dávala dárek, když se pomalu ani neznali? Bylo to z lítosti?

„Děkuju," ocenil její gesto. Lítost sice neměl rád, ale pokud díky ní dostal doživotní zásobu karamelek, stěžovat si nehodlal. Pokud přeci jen čekala, že jí to někdy nějak oplatí, asi jí nedocházelo, že to do smrti nestihne. Byla to tedy blbost z její strany.

„No nic, musím běžet. Mám důležitý vyřizování, ale nemysli si, že si o tom všem nepromluvíme, až se vrátím," ohlásila a vyrazila do chodby, kde už měla připravenou tašku. Joel ji podmračeně následoval.

„Kdy se vrátíš?" vyzvídal.

„Netuším. Je to mimo město a je možný, že se to protáhne," odpověděla stručně při nazouvání bot.

„Ale-," začal Joel, jen aby ho přerušila otevřením dveří.

„Promiň, ale už teď mám zpoždění." Podívala se na něj omluvně. „Promluvíme si potom."

Než mohl znovu zkusit promluvit, už za sebou zavřela dveře a on se ocitl sám, pokud nepočítal Roryho trucujícího v patře. Iritovaně přitiskl uši k hlavě a jedinkrát švihnul ocasem.

Chápal naléhavé situace, ale mohla ho nechat doříct větu. Byl si docela jistý, že to, co jí chtěl připomenout bylo také důležité, ale možná se mýlil. Jeho samotného to nijak zvlášť netrápilo, ale řekl by, že by si to také zasloužilo být zmíněno. Bylo ale možné, že to moc dobře věděla a nezapomněla, jen ji to také nezajímalo.

Což by nebylo nic neobvyklého. Joela vždy všichni pouze trpěli. Nikdy pro někoho nebyl tak důležitý, aby si ho více všímal. Byl přeci jen bytostí čistě užitkovou, a kromě onoho užitku jeho existence postrádala pro okolí smysl. Tu myšlenku neměl rád a odmítal se podle ní chovat, ale nejspíš na ní něco bylo.

Jeho společníkovi na něm kromě peněz nezáleželo. Byl si i docela jistý, že ani Nancy nezajímal, vyjímaje jeho schopností, kterými jí pomáhal.

Tentokrát mu ale na té úvaze něco nesedělo. Kdyby Veroniku ani trochu nezajímal, proč by mu kupovala všechny ty sladkosti? Navíc se všichni v tomhle domě vůči němu chovali divně a netušil, co si z toho má vzít.

Přece by mu ale neřekla, že si promluví později, kdyby věděla, že už v domě později nebude.

***

Zazvonila u jasně zeleně natřených dveří staře vypadajícího domu a během krátkého čekání si srovnala sukni, aby působila alespoň trochu slušně.

Dveře se po chvíli pootevřely a škvírou ven vyhlédl postarší muž.

„Dobrý den," pozdravila zdvořile. „Jsem tu na domluvenou schůzku. Omlouvám se, že tak pozdě."

„Aaah." Rozjasnily se muži oči uvědoměním. Plně otevřel dveře a jí se tak na něj naskytl lepší pohled. Byl to čile vypadající stařec menší postavy. Oči mu i za tlustými brýlemi jasně zářily a jedinou známkou, že nebyl člověk, byly mírně zašpičatělé uši.

„Ale jistě. Dobrý den i vám, slečno," oplatil jí pozdrav s laskavým úsměvem. „Přiznám se, že i já jsem zapomněl. Nic se neděje. Prosím, pojďte dál."

Ustoupil jí stranou, aby mohla vstoupit. Překvapilo ji, jak prosvětlený a větraný to byl dům na to, že byl obývaný důchodcem. Nechala se dovést do místnosti, co mohla být obývákem. U zdi stál vychladlý zešedlý krb, u něhož stála tři staromódní pohodlně vypadající křesla. Na druhé straně místnosti stály knihami zatížené police, jak tak trochu čekala v domě někoho, kdo sám psal.

„Dáte si něco k pití? Čaj, kávu?" zeptal se vědec.

„Není třeba, děkuji." Zavrtěla hlavou.

„V tom případě asi můžeme začít řešit to, proč jste přišla," navrhnul a pokynul jí ke křeslům. Ráda, že jí možná konečně někdo dá ty správné informace, přijala nabídku a posadila se. Pomalu se propadla do čalounění, ale nemohla říct, že neměla pohodlí.

„Musím říct, že mnoho bytostí už se o takové věci nezajímá. Co vás k tomu přivedlo, smím-li se ptát?" začal zaujatě, očividně nadšený, že si o své vášni mohl s někým promluvit.

„Jsou to dva týdny, co jsem potkala jednoho muže. Potřeboval pomoc po menší nehodě," začala a z kapsy vytáhla předem připravenou fotku. „Dozvěděla jsem se, že je domácí víla a že umírá na něco, čemu se říká vyhasnutí, ale nebyla jsem schopná o tom nic najít, až na vaši knihu."

Fotografii mu předala. Přijal ji kostnatými prsty a po jejím prohlédnutí mu úsměv zmizel z vrásčité tváře. Nahrazen byl čímsi posmutnělým.

Byla to fotka Joela, kterou vyfotila, když se prvně objevil u ní doma. Vždy tímto způsobem dokumentovala své pacienty, i když šlo do té doby jen o němé tváře. Tentokrát za to byla obzvlášť ráda, protože tak mohla porovnat, jak moc se od té doby zhoršil, i když si nyní říkala, jak si toho mohla nevšimnout. Vždyť to byla její práce. Jistě, nejlépe se to určovalo podle rukou, ale nyní viděla, že jeho stíny mu začínaly dosahovat i na tvář.

Měla sice podezření, že nebyl tak v pořádku, jak tvrdil, jak by ho také mít neměla, když po něm věčně lezly smrtonošky, ale nenapadlo ji, že by to mohlo mít tak rychlý spád.

„To je mi moc líto, že jste to musela zažít. Tohle je podle mě jedna z nejsmutnějších věcí, nemluvě o tom, že vidět někoho umírat nikdy není lehké," povzdechl si pan Harding truchlivě. Náhle vypadal starší, než když ji přivítal u dveří.

„On je naživu," oznámila mu. To očividně bylo neobvyklé, protože po této informaci na ni zaskočeně pohlédl rozšířenýma očima. Znovu svůj zkoumavý pohled upřel na fotografii.

„Říkala jste dva týdny?" ujišťoval se.

„Ano."

Položil se do křesla s hluboce přemýšlivým výrazem a hodnou chvíli jen zíral na fotografii, jako by se v ní snažil najít smysl.

„Omlouvám se za můj urychlený úsudek, ale v téhle fázi vyhasnutí už většinou jen spí a po pár dnech umírají. Je zázrak, že ještě žije," vysvětlil svůj omyl. „Musí mít silnou vůli."

„Spí sice hodně, ale pořád normálně funguje a srší mrzutostí. Sem tam pomáhá po domě a párkrát s náma byl i venku," informovala ho.

„To je neuvěřitelné." Zaleskly se mu oči téměř dětským údivem. „Jsou sice známé takové případy, ale je jich málo. Málokdo už dnes proti vyhasnutí bojuje, ale zdá se, že tenhle je jeden z těch tvrdohlavějších."

To ji ani nepřekvapovalo, že zrovna Joel bude moc tvrdohlavý na to, aby umřel. Zkrátka až moc nesnášel, když mu někdo nebo něco nedávalo na výběr a stavěl se proti tomu, dokud mohl, i když věděl, že s tím ve výsledku možná ani nic nezmůže.

„Nevíte náhodou, jak dlouho už je nemocný?" zeptal se.

„To mi neřekl." Zavrtěla trpce hlavou. Zklamaně povolil ramena, ale přijal to a odložil fotku na kávový stolek mezi nimi.

„Můžete mi teda říct, co je vůbec to vyhasnutí zač? On zrovna sdílný nebyl," požádala ho, teď, když ho uvedla do obrazu situace, v níž byla.

„Ale jistě," souhlasil okamžitě a znovu se v křesle narovnal. „Vyhasnutí je magicky založená nemoc, projevující se především neobvyklou únavou a spavostí. Trpí na ni právě domácí víly a je u nich tak běžná, že se jen málo z nich dožije stáří. Je úspěch, když se dožijí třiceti let."

To nebylo moc optimistické. Minimálně jí ale Joel říkal pravdu, když tvrdil, že to není nic neobvyklého. Stejně nechápala, jak to mohl brát s takovým klidem.

„Předpokládám ale, že nestojíte o statistiky," přiznal si a bezděčně si narovnal brýle. „Co se týče samotné nemoci, může být způsobená více problémy, které ve výsledku často navazují na sebe. Stejně jako jiné magické bytosti, domácí víly jsou hodně náchylné na své okolí a na to, jak je s nimi zacházeno. Když je něco delší dobu špatně, projeví se to v podobě vyhasnutí."

Myšlenka, že by byl Joel nějak náchylný jí přišla zvláštní. Už si ho uložila jako houževnatého a vytrvalého muže, který byl možná až moc tvrdohlavý pro svoje dobro. Nejspíš to tak i bylo. Jenom nitro měl zranitelné a za to ani nemohl.

„Prvními příznaky bývá právě únava," pokračoval pan Harding, když nijak nereagovala. „Poté se objeví nemocnému černá skvrna na hrudi, která se s časem šíří a stínuje výraznější žíly. Ve stejnou dobu mu šedne kůže, blednou oči a černají, později šedivějí vlasy."

„Co to potřebují tak zvláštního, že kvůli tomu tak často umírají?" zeptala se nechápavě po chvíli.

„Právě, že nic. Potřebují jen domácnost, o kterou můžou pečovat a respekt těch, kdo v té domácnosti žijí. Zní to jednoduše, že?" Pousmál se trpce.

„Je bezdomovec. Je tohle ten důvod, proč je nemocný?" chytila se hned jeho slov.

„Kdyby byl na ulici dlouho, umřel by už dávno. Tyhle víly potřebují k životu domov. Pokud si mám tipnout, problém byl v domácnosti, ve které byl, než skončil na ulici. Bezdomovectví je bohužel něco, co se domácím vílám stává často, jakmile onemocní," vysvětlil, přičemž se jeho smutný výraz prohloubil.

„Jak to s tím ale souvisí?" Zamračila se.

„Souvisí to s jejich magií," odpověděl. „Jejich podstatou je pečování. Domácnosti, o níž se starají, přináší prosperitu. Nosí štěstí, odvrací nemoci a přináší bohatství. To poslední jim samotným ale spíše škodí. Jde o to, že jejich magie vytváří zlaté mince. To je něco, co se spoustě bytostem, co s nimi sdílí prostor, líbí. Jenže je vytváří, jen když jsou spokojené, a to je velký kámen úrazu. Jakmile se vyhasnutí zakoření, mince se přestanou objevovat a víly, které je vytvářely ztrácí v očích svých společníků cenu."

„To je ale blbost," prohlásila a ani se nesnažila vybírat vhodnější slova. „Když stačí, aby byly spokojené, proč se jejich společníci nepostarají o to, aby takové byly?"

„Zní to prostě, ale tak jednoduché to nikdy není. Tady už jde o podstatu jiných bytostí. Na domácí víly je často pro jejich starost o domácnost pohlíženo jako na sluhy. To vede k nedostatku respektu, což vede k vyhasnutí, a to pak vede k tomu, že nevytváří zlato. Pro některé bytosti je těžké vnímat někoho, kdo jim uklízí dům a vaří jim, jako sobě rovné. Berou je jako pracovní sílu, co jim jako bonus za to, že můžou existovat v jejich domě, vynáší peníze," představil jí začarovaný kruh té zatracené nemoci. Když to podal takhle, ani se nemohla divit, že v tom tolik víl našlo svůj konec, přestože to bylo nespravedlivé.

„To je hrozný," dostala ze sebe, když si to nechala projít hlavou.

„Je to smutné," opravil ji mírně. „Magie je krásná věc, ale když se ve všem hledá jen užitek, nevydrží."

„Je něco, co můžeme udělat, abychom mu pomohli?" zeptala se na to, co ji zajímalo nejvíc, přestože se obávala odpovědi. Přeci jen, Joel sám tomu nevěřil.

„Nejsem si jistý, jestli mu je ještě pomoci," přiznal vědec opatrně. „Ale už tak zvládnul prakticky nemožné, takže možná má přeci jen šanci. Minimálně mu to můžete ulehčit."

Vytáhla si z tašky připravený sešit s propiskou a v očekávání se na pana Hardinga zadívala. V očích se mu mihlo pobavené světýlko, než opět zvážněl.

„Určitě není na škodu ho zásobovat cukrem. Víly obecně mají rády sladké, ale v tomhle případě mu to může poskytnout energii navíc, co bude potřebovat," dal jí první doporučení.

„Něco takového říkal," přitakala, zatímco si to psala. „Dost ujíždí na karamelkách."

„No vidíte. Už jen to, že tenhle detail víte, mu může pomoct. Když mu ukážete nějaký zájem, může mu to zvýšit pocit toho, že na něm záleží," podotkl s úsměvem. Kývla, hrdá za svůj ranní výběr sladkostí. Mohla si napsat menší plus.

„Chtělo by to mu sehnat nějaké teplé oblečení, protože jeden z projevů vyhasnutí je, že je pro ně těžší se zahřát a jsou celkově více náchylné na zimu," pokračoval se zamyšleně svraštěným obočím. Vzpomněla si, jak se Joel často chvěl a byla ráda, že ji předtím napadlo mu dát alespoň tu hloupou medvědí mikinu. Poznamenala si ale, že by to chtělo sehnat něco teplejšího.

„Je nutné se k němu chovat s respektem," pronesl vědec se vší vážností, „Stačí, když se k němu budete chovat, jako k sobě rovnému. Pokud pomáhá po domě, nechte ho. Přirozené aktivity pomáhají, ale nesmíte ho do ničeho nutit. Domácí víly většinou rády pomáhají, ale ne, když nemají na výběr. Také je třeba se k nim chovat slušně. Na to si dost potrpí. Obyčejné prosím a děkuji vždycky ocení."

Doufala, že sama tyto body splňovala. Co tak věděla, na slušnost nezapomínala, ale měla pocit, že s Rorym to bude možná problém. Nebylo to tak, že by to neuměl, nebo, že by byl nevděčný, ale už to bral jako určitou samozřejmost a zapomínal. Doufal, že to vyjádří svým chováním a ne slovy. Raději si poznamenala, aby si o tom s ním promluvila.

„Tohle všechno mu pomůže, aby se cítil lépe, ale pokud má přežít, potřebuje novou domácnost," přetnul její myšlenky. Vzhlédla na něj od svých poznámek.

„Pomohlo by, kdyby zůstal u nás?"

Pan Harding na ni upřel zkoumavý pohled a dlouhou minutu neřekl ani slovo, než si pro sebe trochu pokývnul.

„To záleží," přerušil ticho. „Tak prosté to není. Musí navázat nové pouto, což už některé víly podruhé nedokážou. Takové pouto je vážný závazek. Musíte brát v potaz, že to není krátkodobá záležitost. Pokud s vámi a vaším domem naváže pouto, je to do smrti, ať už přirozené nebo z vyhasnutí."

To ji samozřejmě znervózňovalo. Dva týdny byly velmi krátká doba na to někoho posoudit. Nechtěla udělat žádné uspěchané rozhodnutí, kterého by mohla litovat. Jenže čas byl proti ní a nebyla si jistá, jestli by vůbec mohla litovat toho, že by někomu zachránila život. Příčila se jí představa, že by prostě nechala Joela umřít, nebo že by skončil v další domácnosti, která by pro něj dopadla stejně špatně jako ta poslední.

Dva týdny byly krátká doba, ale s jistotou mohla říct, že Joel sice byl věčně mrzutý a občas kousavý se svými odpověďmi, ale byl i slušný a starostlivý. Určitě si nezasloužil umřít, jen protože se na něj někdo díval shora.

Věděla, že kdyby zůstal u nich, možná by se občas nepohodli, ale určitě by nikdy nezpochybňovala jeho cenu jakožto živé bytosti. Dokázala brát ostatní jako sobě rovné a Joel si navíc stihl získat její respekt.

„To nám vadit nebude," prohlásila nakonec. Pan Harding se pousmál nad jejím odhodlaným výrazem.

„Jestli to skutečně chcete udělat, nemůžu vás nechat odejít bez menšího varování. Nenechte se mýlit tím, že je domácí typ víly. Víly, jak už jsem řekl, jsou silně magicky založené a za ty stovky let se změnily jen málo. Všechny typy pochází ze stejných kořenů a nesázel bych na to, že se nebude chovat jako jiní jeho rasy," pověděl jí vážně, přestože působil uvolněněji než před chvílí.

„To znamená co?" Pozvedla Veronika nepohnutě obočí. Už zachraňovala všemožné magické tvory a jen tak něco ji nedokázalo vyděsit.

„Víly jsou hrdé a nepředvídatelné bytosti," varoval. „V dnešní době už mívají více trpělivosti, ale když je něco rozčílí, umí být pěkně agresivní."

„To já taky." Protočila očima.

„Snažím se tím říct, že víly jsou obecně velice nebezpečné, pokud jsou vyprovokovány. Může se vám to zdát neuvěřitelné, vzhledem k moderní představě víl. Klidně je můžete nazývat fae, jestli je pak budete brát vážněji. Určitě je třeba je nebrat na lehkou váhu, zvlášť, když je ohroženo něco, na čem jim záleží. Jsou majetnické jako draci. Pokud něco nechtějí dát z ruky, je lepší je nechat na pokoji," vysvětlil trpělivě. „Světlejší stránkou je, že když přijmou za své vás, nemusíte se od nich ničeho bát, i když i toho je často zneužíváno. Problém je, když vás v jejich očích někdo ohrožuje."

„Jednoduše řečeno, jsou ochranitelské," shrnula prostě.

„Extrémně ochranitelské. Nelžu, když říkám, že se od starých dob sotva změnily. V jádru jsou to divoké bytosti," prohlásil. „Jen jsem chtěl, abyste na to brali ve svém rozhodování ohled. Neberte to, jako že vám to vymlouvám. Děláte šlechetnou věc, ale je třeba, abyste to brali naprosto vážně, včetně všeho, co to obnáší."

Představila si Joela, který věčně pospával na pohovce a s klidem pomáhal v domě, jako divokou bytost a v hlavě se té představě zasmála.

„Ještě něco, co bych měla vědět?" Pozvedla obočí. Na chvíli se na ni zadíval, než se mu po tváři roztáhl úsměv. Očividně byl spokojený, že s ní jeho varování nijak nepohnulo.

„Povahově? Hodně se to liší, jako u všech bytostí. Většinou ale bývají vstřícné a přátelské. Obecně mají rády dohody a nesnáší, když se porušuje slovo. To souvisí i s tím, že nelžou. Co jsem tak s některými mluvil, není to tak, že nemůžou, ale prostě to nedělají. Jinak jsou přirozeně škodolibé, takže bych si to nebral moc k srdci," informoval. Poctivě si to uložila do paměti, přestože pochybovala, že by jí to nějak vadilo. Přeci jen trávila čas s démony.

„No," vydechl spokojeně a s heknutím se zvedl z křesla, načež se vydal k jedné z knihoven. „Pokud už nemáte žádné otázky, mám pro vás ještě něco, co by vám mohlo usnadnit práci."

Vrátil se k ní s menší knihou v rukách. Měla tmavě modrou tvrdou vazbu se stříbrným vyobrazením křidélek.

„Tohle je poslední pomoc, co vám teď mohu poskytnout." Podal jí zápisník. „To je můj výzkum na novou knihu. Má být o vílách a v tomto deníku je vše, co o nich vím. Přijde mi, že jsem ve svých dřívějších pracích nevěnoval domácím fae dost prostoru a chtěl bych to v budoucnu napravit. Jsou tam stále volné stránky, pokud zjistíte něco nového, co tam ještě není. Nebojte se tam psát, budu rád za pohled další osoby. Stačí, když mi ho vrátíte, až se tato situace vyřeší."

Pohlédla na deník a namátkou v něm zalistovala. Byl plný textu a menších ilustrací.

Bingo.

Přestože se všechno netýkalo jen domácích víl, stále to dalece překonalo dvě stránky v encyklopedii. Štěstí bylo na její straně.

„Nebude vám chybět?" ujišťovala se.

„Kdepak. Pokud to pomůže zachránit život, rád posloužím. Věřím, že mi ho v pořádku vrátíte," potvrdil s vřelým úsměvem. „A pokud přežije, rád bych si s ním popovídal."

Doprovodil ji zpět ke dveřím, kde mu se vší upřímností poděkovala a se slibem, že ho bude občas informovat, se s ním rozloučila.

Nemohla se dočkat, až bude moct deník pročíst. Po ranní frustraci z knihovny byla ráda, že si bude moct řádně nastudovat, čemu mají čelit. Jako správná lékařka trvala na tom, aby měla veškeré znalosti, kterými by mohla někomu pomoct, i když se k tomu třeba ona osoba stavěla skepticky.

***

Lehce zaklepal na dveře, ale neotevřel je. Čekal, jestli neuslyší vyzvání, aby vstoupil nebo kroky, ale odpovědí mu bylo jen ticho. Nebyl si ani jistý, jestli za ty dva týdny Rory tak dlouho mlčel. Bylo to trochu... zneklidňující.

„Rory?" oslovil ho skrze dveře, a ještě dvakrát do nich pomalu ťuknul klouby. „Si na mě naštvaný?"

Ani tentokrát se mu nedostalo odpovědi, ale zaslechl popotáhnutí, které až podezřele naznačovalo, že Rory možná brečel. Do takové situace se Joelovi nechtělo, i když ji způsobil. Neuměl uklidňovat a už vůbec nebyl empatický. Na emoce byl poleno, i na svoje vlastní.

Kdyby ale byl Rory normální, nebyl by z toho tak rozrušený. Místo toho ale oplakává osud cizince.

„Nechtěl jsem tě rozrušit," dodal upřímně, i když to znělo neohrabaně. Navíc, copak mohl za to, že umíral? Jasně, mohl za to, že jim to neřekl, ale nečekal, že by je to zajímalo.

„Nech mě být," ozvalo se konečně zpoza dveří plačtivě. Chtěl se sice rozloučit, ale už si nebyl jistý, jestli to byl tak dobrý nápad. Pochyboval, že by to v danou chvíli pomohlo.

„Dobře. Chápu, že mě teď nechceš vidět," ujistil ho, načež přeci jen přidal i něco jako sbohem: „Odcházím. Drž se."

S posledním ťuknutím do dveří od nich ustoupil a vydal se zpátky dolů. To šlo svým způsobem hůř, než čekal, ale obával se, že se z toho Rory pokusí udělat srdcervoucí loučení. Z tohohle měl divný pocit, nad kterým nechtěl příliš přemýšlet.

Místo toho se posadil u stolu a přemýšlel, jak nejlépe zformulovat psaní pro Veroniku, aby věděla, co se stalo. Že už na ni nemohl čekat a aby to nebrala jako znak nevděku. Byla to zkrátka nešťastná náhoda. Když se nemohl rozloučit v realitě, udělal to na papíře, protože měl nějakou slušnost a nechtěl beze slova zmizet.

Psaní dvakrát přeložil, aby se třetiny hezky překrývaly a tvořily tak jakousi obálku a na ni napsal Veroniky jméno. Opřel ji o vázu na stole čelem do chodby, aby byla nepřehlédnutelná. S tím z krku se mohl připravit na odchod.

Mikinu na sobě měl, takže o moc víc už udělat nemohl, ale z tašky od Veroniky vytáhl pár balení cukrátek a bonbónů, to, co se mu vešlo do kapes. Zbytek tam nechal. Sice byly pro něj, ale ani on jich do smrti tolik nespotřebuje. Dovolil si i sebrat svůj zubní kartáček. Pochyboval, že by ho po něm někdo používal. Když bude mít štěstí, sežene dost peněz kromě jídla i na zubní pastu.

Po ujištění, že měl mikinu zapnutou, jak nejlépe to šlo vyrazil ke dveřím a bez ohlédnutí opustil dům, který byl po dva týdny jeho útočištěm.

***

Vrátila se až pozdě odpoledne. Dům byl tichý, takže předpokládala, že Rory byl stále zavřený ve svém pokoji. Chtěla mu dát čas na přijmutí informací z večera, ale začínala uvažovat, jestli by s ním neměla promluvit. Zvlášť, když teď měla lepší představu o problému, který se před nimi tak nečekaně objevil. Musela s ním probrat, jestli souhlasí s jejím plánem, jak Joelovi pomoc, i když nepochybovala, že nad tou příležitostí vyskočí nadšením.

Nejdříve ale potřebovala kafe. Měla dlouhý den, a přestože se nehonila za žádnými tvory na nějaké akci, byla naprosto vyčerpaná.

Té zatracené obálky si všimla hned, jak vešla do kuchyně. Téměř se jí ze svého místa vysmívala, zatímco Veronika stála se špatným pocitem v průchodu. Obálky byly málokdy dobré znamení.

Po chvilce se odhodlala k ní přistoupit a lépe si ji prohlédnout. Už z písma bylo jasné, že to nepsal Rory. Bylo to celé příliš úhledné.

Papír rozložila a pustila se do čtení. Už po pár řádcích ji polil chlad, ale bez výrazu to celé dočetla, až po konečné rozloučení.

Ta proklatá dohoda. Proč se vždy ty podstatné informace dozvídala se zpožděním? Ani ji nenapadlo, že tohle byla možnost, i když se to zdálo po Hardingových slovech jasné. Joel byl magická bytost s oblibou v dohodách. Jasně, že by tu svoji neporušil.

To jí nejspíš chtěl říct, než odešla.

Během chvíle se v ní vystřídala řada emocí. Všechno od hořkosti po úzkost z plného uvědomění si dopadu této situace.

Blížil se večer a absolutně netušila, kde by měla Joela hledat. Nic o svých dalších plánech v dopise nezmiňoval. Ani nevěřila, že by nějaké plány měl. Proč by taky, když měl tak brzy umřít. Právě z toho se cítila bezmocně. Přišla odhodlaná mu pomoct, ale teď musela řešit, jak ho najít, než bude příliš pozdě.

Její zdravotnické vzdělání se vydralo na povrch v záplavě úvah a dotěrných myšlenek. Nejvíce jí dělala starost jedna. Jak moc se na ulici zrychlí průběh vyhasnutí? Netušila, jak moc se zhorší, pokud ho rychle nenajdou.

To ji přimělo na sebe znovu navléknout tenkou bundu a boty. Donutila se zatlačit obavy do pozadí a spíše se soustředila na narůstající iritaci. Samozřejmě, že jí to nemohl udělat jednoduché.

Pokud ale čekal, že ho nebudou hledat, šeredně se mýlil. Nebyl tady jedinou tvrdohlavou bytostí.

Bonnyville bylo malé město. Tak malé, až si ho často projíždějící bytosti pletly s vesnicí. Jak těžké ho může být najít?

***

Ten den už po něm nebylo ani stopy.

***

Spát po dvou týdnech v domě na ulici nebylo nic příjemného, ale nebyl to pro něj takový šok, jako když se to stalo úplně poprvé. Už se naučil, jak se zařídit.

V omezeném čase před setměním se mu podařilo najít docela dobře kryté místo v jedné uličce na okraji, poblíž místa, kde spával před dvěma týdny. Kdyby pršelo, ochranu by mu neposkytlo, ale minimálně tam nefoukal vítr, čímž se zbavil alespoň části otravné zimy, na kterou by si měl zase rychle zvyknout. Dal dohromady lůžko z několika kartonových krabic a na noc si pod mikinu nacpal pár zmuchlaných novin pro lepší udržení tepla. Ne že by příliš pomohly.

Nijak zvlášť mu to ale nebránilo v ponoření se do hlubokého spánku. Spánek byl vždy dobrým řešením jeho problémů. Dokázal v něm vytěsnit veškeré nepohodlí.

Byl si jistý, že spal déle než obvykle, ale přičetl to prudkému zhoršení podmínek. Zdálo se, že jeho vyhasnutí došlo, že už si nehověl v teplíčku domu. Po jediné noci stíny pod jeho kůží pokročily dostatečně na to, aby to poznal. Třeba by se mu i poštěstilo a nemusel by se s životem na ulici otravovat celý týden. Dávalo by smysl, že by se průběh nemoci opět urychlil.

Nechtělo se mu vstávat, ale hluk z tržiště ho postupně začínal otravovat a budovy bránily veškerým slunečním paprskům, aby k němu pronikly a zahřály ho. Využil tedy toho, že měl u sebe dost zásob sladkého a dopřál si pár karamelek, než se přiměl zvednout své ztuhlé tělo ze studené, tvrdé země.

Mihlo se mu hlavou, jestli by neměl zajít za Nancy, aby si vydělal nějaké peníze na jídlo, ale jeho únava vyhrála nad hladem. Opravdu se mu nechtělo hned první den otravovat s něčím takovým. Navíc, karamelky měl a nic jiného nebylo tak podstatné, aby kvůli tomu musel něco dělat.

Raději se tedy vydal k blízké pekárně, kde ze zkušenosti věděl, že se přes popelnice jde snadno dostat na plochou střechu budovy. Byl rád, že to místo objevil, protože bylo perfektní na vyhřívání během dne, a zrovna na to bylo dokonalé počasí. Nefoukalo a sluníčko se neschovávalo za mraky. Možná by se tedy přeci jen i v tomhle ročním období mohl zahřát.

Po doražení na místo se jen zběžně rozhlédl, jestli není poblíž někdo, kdo by ho mohl vidět a s heknutím se vytáhl na danou střechu, až popelnice pod jeho nohama zarachotila. Bylo to náročnější než posledně, ale stejně to dokázal. Svým příchodem vyplašil pár havranů, kteří se za tlukotu svých temných křídel vypařili někam do neznáma. Našel si své oblíbené místo, na které dlouhé hodiny svítilo slunce a s protažením se natáhl na hrubém povrchu střechy. Na přímém slunci se rychle zahřál a říkal si, že to bylo perfektní místo na strávení zbytku dne. Takových pěkných dnů už moc nebylo a bylo tedy třeba toho pořádně využít.

Ležel tam a za líného pošvihávání ocasem podřimoval, ukolébaný příjemnými paprsky, co ho šimraly na tváři. Po dvou týdnech věděl, že ho nikdo nevyruší. Za všechny své návštěvy tohoto místa se mu ještě nestalo, že by se na střeše někdo objevil.

Moc se nad tím nezamýšlel, ale byl si až nepříjemně vědom, že byl naprosto sám. Za těch několik posledních dní se mu nestalo, že by se natáhnul, aniž by se na něj nahrnulo několik smrtonošek. Zvykl si na jejich přítomnost a neustálé veselé pobublávání.

Sice byl více zvyklý právě na samotu, ale nebylo k zahození mít po boku němou tvář. Nebyly tak otravné jako některé bytosti a s jistotou mohl říct, že by ho do smrti neopustily. Nehodlal se ale trápit něčím tak hloupým.

S blížícím se odpolednem si uvědomil, že si nejspíš až moc zvykl na tři jídla denně, protože jeho žaludek začal s kručením protestovat proti jeho první volbě dne. Na střeše se mu ale líbilo a místo toho, aby problém šel vyřešit, utišil trochu hlad spořádáním celého balíčku gumových medvídků. Zásob měl dost, mohl si dopřát.

Neplánoval svoje místo opustit, dokud nezačne padat večerní chlad.

***

Bylo druhé ráno po Joelově odchodu a Veronika už byla nervy celá bez sebe. Celý předešlý den po něm pátrala, jezdila po ulicích ve svém autě, navštívila Nancy, ale bylo to, jako by zmizel z povrchu země. Odmítala uvěřit, že by opustil Bonnyville, ale netušila, kam mohl zmizet.

Kromě jeho nemoci si začínala dělat starosti i o jiné věci, s nimiž se pravděpodobně potýkal. Pokud nebyl u Nancy, znamenalo to, že neměl peníze a pokud neměl peníze, jak si mohl pořídit jídlo? Navíc věděla, jaká zima během nocí bývala a on už na ulici strávil dvě.

Zatímco ona strávila den projížděním města, Rory prohledal park, včetně místa, kde Joela posledně našel Danny. Při pomyšlení na jejího bratra pocítila jen další řadu negativních emocí. Rory to celé nesl těžce. Ani se mu nedivila. Vždyť Joel odešel, zatímco byl zavřený ve svém pokoji a ani o tom nevěděl, dokud nepřišla domů, o pár hodin později.

Rory se odmítal zastavit a domů ho na noc musela pomalu dotáhnout, když už byla taková tma, že nebylo vidět i přes pouliční osvětlení, s tím, že hned se svítáním vyrazil znovu ven. Nebyla si jistá, jestli vůbec spal. Ona sama s tím měla problém.

Bylo načase povolat další síly. Ty, co ho původně přitáhly k nim domů. Netušila totiž, kde ještě hledat.

Dannyho s Chloe naštěstí nebylo těžké zapojit. Stačil jediný telefonát. Dokonce i oni chápali závažnost situace, protože už věděli o Joelově nemoci.

„Kde jste ho srazili?" naléhala Veronika do telefonu. Držela si poslední naději, že se vrátil tam, kde ho našli.

„U tržišť, na okraji," odpověděl mručivě Danny, jako by se to snažil vybavit.

„Tam už jsem to celý projela," namítala frustrovaně.

„Pochybuju. Víš, kolik tam vede cest?" oponoval jí klidně.

„Tak mi řekni přesný místo," pobídla ho netrpělivě. Nehodlala ztrácet čas posloucháním toho, o kolik byl zkušenější řidič. Narozdíl od něj nikdy nikoho nesrazila.

„Mám čas. Můžu vás tam zavést. Všichni čtyři můžeme projít velkou část uliček, co budou okolo," navrhnul. Už otevírala pusu, aby namítala, ale zjistila, že nemá co. Byl to překvapivě rozumný plán na to, že přišel od něj.

„Kdy tu budeš?"

***

První den na ulici mu to nedošlo, protože si po dvou týdnech rád odpočinul od všeho toho sociálního kontaktu, ale chybělo mu víc věcí než jen společnost smrtonošek.

Po dvou týdnech opět neměl, co dělat a byl z toho mírně otrávený. Když se nudil v domě, mohl uklízet, vařit, nebo hrát stolní hry s Rorym. Na ulici se mohl maximálně tak zabavit pozorováním běhu života okolo a tichým vysmíváním se několika nešťastníkům. Což sice zábava skutečně byla, ale ne na několik hodin v kuse.

Chvíli poslouchal houslistu, co se rozhodl přivydělat si hraním mezi stánky, ale začal ho ignorovat, když slyšel, jak falešně některé tóny hrál. Housle měl až moc rád na to, aby tohle vnímal.

Nevěřil by sám sobě, kdyby se nad tím více pozastavil, ale dokonce mu přišlo zvláštní, že už tak dlouho neslyšel Roryho hlas. Nebyl si jistý, jaký z toho měl pocit. Měl by být rád, že ho konečně nikdo nerušil, ale i přes veškerý hluk způsobený spoustou bytostí na jednom místě mu přišlo, že bylo neobvyklé ticho.

Nechápal to. Byl odjakživa spíše samotář, ale stejně bylo hezké, že mohl opět s někým mluvit. Existovat.

Oči mu padly na polámanou květinu v prasklině v chodníku u jeho nohou. Někdo na ni ve svém spěchu musel šlápnout. Dalo by se říct, že byla další obětí nějaké neohleduplné bytosti.

Sám se nepovažoval za dobrou bytost, ale přeci jen se rád staral. Proto se slitoval a s dlouhým výdechem se odlepil od zdi, u které seděl tak dlouho, že k ní málem přirostl a natáhl k ní jednu ruku. Ignoroval stíny, které se mu odkryly menším vyhrnutím rukávu a nechal svoji magii, aby vrátila rostlinu do stavu před polámáním a dal jí ještě trochu života navíc.

Pohled na ni zaplnil trochu té prázdnoty, co se mu stihla vytvořit v hrudi. Byla to sice maličkost, ale alespoň trochu si připadal užitečný. To byl pocit, který mu možná chyběl nejvíc.

Sice neplánoval nic dělat pro vyčerpání, co se ho zatvrzele drželo, ale právě tahle rostlina ho inspirovala k tomu, aby se zvedl ze země.

Mohl být smířený s brzkou smrtí, ale nemusel zbytek života prosedět. Ty dva týdny v domě mu připomněly, jak moc naplňující práce byla, zvlášť, když tím mohl někomu pomoct. Jistě, znamenalo to, že musel komunikovat s jinými bytostmi, ale to dokázal skousnout, pokud byly slušné.

Přesně věděl, kdo by jeho pomoc mohl ocenit. Bylo sice později než obvykle, když ji navštěvoval, ale stejně si byl jistý, že pro ni bude nejdůležitější, že v jejím obchodě bude opět všechno plně kvést.

***

Projížděli ulicemi u tržiště, dost pomalu na to, aby se zároveň mohli rozhlížet z okýnek. Veronika vyhlížela mezi předními sedadly a očima zkoumala každou uličku, kolem které jeli. Viděli spoustu pochybných bytostí všech forem a velikostí, ale Joel jim stále unikal. Každý záblesk oranžové strhával její pozornost, ale nikdy to nebyl on.

„Jseš si jistej?" naléhala na Dannyho Veronika. Znala ho až moc dobře a věděla, že nebyl až tak spolehlivý, jak se tvářil. Musela ale uznat, že v těchhle ulicích nehledala.

„Ano, jsem si sakra jistej!" Praštil Danny dopáleně do volantu, protože to bylo už po třetí, co ho zpochybňovala, a střelil po ní varovným pohledem. „Tak blbou paměť nemám. Jeli jsme zrovna tudy, snad i touhle dobou, když se prostě objevil uprostřed silnice!"

Mávnul rukou k cestě před nimi pro zdůraznění svých slov. Chloe pohyb následovala.

„Danny!" zavřeštěla, čímž úspěšně strhla veškerou pozornost na sebe a démon si jen tak tak všimnul, na co ho upozorňovala. Prudce dupnul na brzdu, načež se ozvala tupá rána. Danny byl zabořený ve své sedačce, křečovitě svíral volant a stejně jako ostatní zíral vytřeštěnýma očima skrze čelní sklo. Nikdo nebyl chvíli schopný jediného slova. Poté na něj ale Veronika pomalu stočila svůj blýskající pohled.

„To si děláš srandu?" zeptala se vyřízeně.

„Jen jsem ho ťuknul!"

***

Ležel natáhnutý na silnici s vyraženým dechem a zíral na oblohu. Tolik k inspiraci. Viděl v tom alespoň nějaká pozitiva. Narozdíl od minule neměl čepici, co by mohl ztratit, zůstal při vědomí a po menší kontrole s úlevou zjistil, že mu tentokrát nezlámali ocas.

„Joele!"

Natočil hlavu na stranu a spatřil Veroniku obíhající předek dodávky, pod kterou zčásti byl. Mátožně pohlédl na druhou stranu, díky čemuž se mu naskytl pohled na Dannyho. Zamračil se jeho směrem, když se střetli očima.

„Ocenil bych, kdybys mě přestal srážet," zasípal mezi pokusy o nadechnutí. „Tohle už je podezřelý."

„Tak se přestaň motat uprostřed cesty," oplatil mu Danny bez váhání.

Než mohli pokračovat, už u něj klečela Veronika a natočila mu hlavu směrem k sobě. Prakticky odnikud vytáhla malou baterku a začala mu svítit do očí, což podle něj nebylo nutné, a hlavně to bylo nevyžádané.

„Jak se cítíš?" vyzvídala.

„Vyhasnutí neovlivňuje mozek," informoval ji, doufajíc, že už dá tu baterku pryč.

„Srazila tě dodávka. Vyhasnutí mě teď nezajímá," oznámila mu suše a hned pokračovala v prohlídce. „Bolí tě něco? Praštil ses do hlavy?"

„Mám jen vyražený dech." Zamával chabě v odháněcím gestu rukou. Veronika ho konečně přestala ohrožovat baterkou a spolu s Dannym ho za ruce vytáhla zpod dodávky.

„Ty bys vůbec neměl chodit ven, jestli nevíš, jak přecházet silnici," řekl mu vážně Danny.

„Tady normálně auta nejezdí," oznámil mu. „Navíc, ty máš dávat pozor na cestu. Všechna vina není jen na mně."

„Nedával jsem pozor jen chvilku." Rozhodil rukama démon. Joel na něj dlouze pohlédl s mírně pozvednutým obočím.

„Ty bys u soudu neobstál," oznámil mu suše.

„Pako." Praštila Dannyho do ramene Chloe, která celé výměně názorů pobaveně přihlížela.

„Cože?" Zamračil se na ně nechápavě Danny.

„Právě ses přiznal," upozornila ho Veronika. Zatímco Danny prskal ve snaze vymyslet úsečnou odpověď, která by ho zároveň obhájila, pomohla Joelovi na nohy a znovu ho zběžně prohlédla, když se zapotácel.

Než stihl plně najít stabilitu, narazilo do něj v rychlosti něčí tělo a podle velikosti nebylo těžké poznat, že šlo o Roryho, který ho sevřel v pevném obětí.

Obětí to bylo dost nečekané, nemluvě o tom, že je Joel neměl rád, tudíž se automaticky zkusil vykroutit, přičemž mu cosi v hrudi nespokojeně zaplálo a vydralo se to na povrch v podobě tichého klapavého zvuku, co vzdáleně připomínal zavrčení.

„Rory, dej mu prostor." Pokusila se ho od Joela odstrčit Veronika, ale Rory se jen přesunul k jeho levé paži, kterou pevně sevřel a umíněně zavrtěl hlavou. Překvapivě nepromluvil ani slovo, jen se tvářil jako nakopnuté štěně.

Joel párkrát iritovaně švihnul ocasem, ale nakonec usoudil, že tohle nebylo tak hrozné, jako předchozí objetí a přestal si ho všímat. Svoji pozornost stočil zpět k Veronice.

„My si musíme promluvit." Zapíchla mu s vážným výrazem prst do hrudi. „Nejlíp zpátky v domě, ať nekřičím na ulici."

Joel od ní obezřetně o krok ustoupil.

„Křičení bych radši vynechal," namítl, ale nechal se, stále trochu zaražený sledem událostí, zavést dozadu do dodávky. Možná si od toho sliboval možné výhody, které by mu další návštěva v domě poskytla.

Během celé cesty si uvědomoval Veroniky upřený pohled a pochyboval, že to bylo kvůli tomu, jak na něm Rory visel, jako by se měl vypařit, kdyby ho pustil.

Pohled jí nepohnutě oplácel, až to působilo, jako by měli souboj v nemrkání.

„To vypadám tak skvěle?" neodpustil si poznámku po nějaké době.

„Vypadáš hrozně," opravila ho prostě. Na to prohlášení pouze pokrčil rameny.

„Tak se na mě nedívej."

***

Sprcha ho trochu probrala a celkově mu zlepšila náladu, i když měl v koupelně možnost vidět, jak se mu stíny protahovaly na tváře pod očima. Musel si přiznat, že zrovna zrcadla mu na ulici nechyběla. Nic si z toho ale nedělal a v čistém oblečení vyrazil čelit Veronice.

„Jedl si něco?" zeptala se, když se vrátil do kuchyně. Na nečekanou otázku odpověděl jen výmluvným švihnutím ucha.

„Vůbec nic?" Zamračila se. Když ani na to neodpověděl, nevěřícně povytáhla obočí.

„Měl jsem karamelky." Pokrčil rameny.

„To nemyslíš vážně." Naježila se. „To si za celý dva dny nesnědl nic jinýho než sladkosti?"

„Vždyť je to jedno," bránil se. „Já už si zdraví udržovat nemusím."

S rozhořčeným mumláním vytáhla talíř a začala na něj připravovat jídlo, které mu poté podstrčila se slovy, co pravděpodobně urážely jeho inteligenci a proklínaly jeho tvrdohlavost.

S poděkováním ho přijal a užil si první hodnotné jídlo za dva dny. Během těch pár minut se do kuchyně dokolébal Rory a sedl si na židli, co nejblíže k němu.

Joel by si nejradši dopřál po jídle trochu klidu, nejlépe spánek, ale podle jejich výrazů mu bylo jasné, že ten rozhovor mysleli vážně.

„No? Co bylo tak důležité, že jste mě pro to museli srážet dodávkou?" zeptal se, aby jim dal najevo, že to nemuseli odkládat. Byl přitom rád, že se démoni nezdrželi a odjeli poté, co je vysadili u domu.

„Chceme ti pomoct," prohlásila Veronika vážně. Čekal, že půjde o něco takového, i když nechápal, co prvně nepochopili na tom, že mu není jak pomoct. Zapřel si hlavu o ruku a bez většího ohromení na ni pohlédl.

„A jak to plánujete udělat?" zeptal se a možná to vyznělo až moc výsměšně, ale jak by je mohl brát vážně?

„Můžeš zůstat u nás, jestli chceš," nabídla. Taková nabídka ho překvapila, ale rychle to skryl a vrátil se ke svému nic neříkajícímu výrazu. Pravděpodobně si tedy něco zjistila.

„Copak, bylo vám řečeno, že dělám zlato? Asi vás zklamu, ale to s vyhasnutím nejde," oznámil jim mírně pobaveně.

„Nenabízíme ti to kvůli zlatu," bránil je Rory. „Prostě tě máme rádi a chceme, aby si s náma dál žil."

Joel na něj chvíli hleděl, ale poté své oči stočil k Veronice.

„Aspoň ty snad chápeš, proč jsem skeptický, ne?"

„Vím, že to asi zní divně," uznala.

„Jak se tady role obrací." Pousmál se při uvědomění, že nyní to byli oni, kdo hledali argumenty, proč by měl zůstat.

„Má ale pravdu. Záleží nám na tobě a nechceme, abys umřel. Vím, že to tu může být hrozný a chaotický, ale pochybuju, že máš čas hledat lepší domácnost," domlouvala mu.

„Proč si myslíš, že bych vůbec chtěl hledat nějakou domácnost?" zeptal se jí upřímně. Touto otázkou ji zaskočil.

„Protože na tom závisí tvůj život," odpověděla opatrně a se značnou známkou zmatení.

„A? Proč bych měl o takový život stát? Asi je tomu těžký uvěřit, ale nebaví mě dělat ze sebe sluhu. Jasně, tohle umírání je na nic, ale konečně dělám věci pro sebe a můžu dělat svoje rozhodnutí. Nemít pouto je osvobozující," vysvětlil jim. Hleděli na něj se zaražením, jako by je tahle možnost ani nenapadla.

„Nebyl bys sluha," namítla. „Nikdo by tě tu k ničemu nenutil."

„A tomu mám věřit?" odfrknul si. „Moc dobře vím, jak pouta fungují. Všechno by možná bylo skvělý, ale jakmile bych z toho nemohl vycouvat, co by mi to garantovalo?"

„Nic," uznala. „Musel bys nám prostě věřit."

„To není moje silná stránka," připomněl jí.

„Všimnul jsem si," zamumlal polohlasně Rory stranou. Joel poznámku ignoroval.

„Víš, proč pochybuju, že se nezměníte?" nadhodil, aby jim svitlo. „Mám mizernou povahu. To se možná dá dva týdny tolerovat, ale jak dlouho by vám trvalo, než by vám to začalo jít na nervy a jak byste se ke mně chovali potom?"

„Nemáš špatnou povahu," namítl Rory. „Si skvělej."

„Jsem protivnej a agresivní." Podíval se na něj Joel vážně.

„Za celý dva týdny jsem neviděla jediný náznak agrese." Zavrtěla Veronika hlavou nepřesvědčeně.

„Tak to je, a pak někomu něco zlomím." Mávnul rukou.

„Počkej, co? Vážně?" Vyvalil oči Rory.

Joel pokrčil rameny. „Stalo se to jednou nebo dvakrát. Třikrát. Jde o to, že mám problémy se sebeovládáním."

„Tomu nevěřím," odmítla to Veronika. „Nepřijdeš mi jako někdo, kdo by bezdůvodně na někoho zaútočil."

„Důvod jsem sice měl, ale pochybuju, že by podle většiny omlouval lámání kostí," poznamenal netečně.

„Prostě nám řekneš, čemu se vyvarovat a my to budeme respektovat. Jsem si jistá, že žádná agrese nebude třeba," snažila se ho dál přesvědčit. Tohle by možná bylo řešení, kdyby tomu věřil. Nikdo jeho hranice nikdy nerespektoval. Vždy byl ale on ten špatný, když pak došlo ke konfliktu. Nejhorší bylo, když mu dělal něco, co se mu nelíbilo, jeho společník. Mohl se s ním hádat, ale jinak se bránit nemohl.

„Víš, žádný problém se nevyřeší tím, že budeš mlčet. Je třeba zkusit vložit aspoň trochu důvěry do ostatních," oznámila mu Veronika, jako by to nevěděl.

„Předevčírem si řekl, že nechceš umřít," nedala se Veronika. „Nabízíme ti šanci! Nevím, jak se k tobě choval tvůj starý společník, ale nemůžeš ho brát jako příklad toho, jak to být musí. Copak jsme se k tobě za celou dobu chovali tak, že bychom ti dali důvod nám nevěřit? Sám si mi řekl, že jsme dobří. Co se na tom změnilo?"

„Všechno má svý hranice. Je docela rozdíl v dvoutýdenním pobytu a doživotním závazku," nadhodil něco, co by mělo být jasné.

„Čeho se tak bojíš?" zeptala se ho nečekaně.

„Já se nebojím," odpověděl otráveně.

„Přijde mi to tak. Sice se tak netváříš, ale chováš se tak," trvala si na svém. „Copak si nechceš prodloužit život?"

„Nevím, jestli mi to za to stojí."

Možná by měl popadnout příležitost na záchranu, dokud se nabízela, ale nebyl toho schopný. Nikdy nepočítal s tím, že by se to vůbec mohlo stát a teď nevěděl, jak se k tomu postavit. Nechtěl už znovu upisovat svůj život po tom, jak to dopadlo posledně, ale nechtěl o něj ani přijít.

„Je něco, co můžeme udělat, aby ses cítil jistěji?" nevzdávala to.

„Ne," odpověděl suše. „Ve všech případech záleží na slovech a slova nemají význam, protože je až moc snadné je porušit."

Slyšet taková slova zrovna od víly bylo zvláštní a jakýmsi způsobem špatné. Pokud taková bytost nevěřila ve váhu slova...

Její výraz se rozsvítil, značíc, že dostala nápad, což ho trošku znepokojilo.

„Ale tvoje slovo význam má," podotkla. „Nemůžeme třeba uzavřít dohodu?"

„U tý by stále záviselo na tom, jestli byste svoji část dodrželi. Je to oboustranná záležitost," připomněl jí, jak dohody fungují.

„To neznamená, že si tím nemůžeš zlepšit podmínky. Stačí, když uděláš nějaké prohlášení teď, předtím, než bys případně uzavřel pouto. Budeš tak mít pojistku," vysvětlila svoji pointu.

„To mi nezajistí, že mě nevyhodíte z domu, jakmile bych byl nezvladatelný," namítl, přestože se mu ta myšlenka zamlouvala.

„Přísahám ti, že to se nestane," pronesla Veronika vážně.

„Nemusíš navazovat pouto, jestli nechceš. Byla to jen nabídka," upozornila ho mírněji. „Ale určitě bych radši, abys ty poslední dny strávil tady, a ne na ulici. Nestojí ti za to aspoň to?"

To bylo lákavé. Jen si představil, že by zase mohl mít pohodlnou matraci s peřinou u topení a neomezený přístup ke sprše, a hned to nebylo tak zlé. Po těch dvou dnech na ulici si připadal prašivě.

„Můžeš tu zůstat a rozhodnout se s časem, jestli ti to stojí za to. Když už nic jinýho, můžeš si prodloužit život," dodala, když viděla, že nad tím přemýšlí. Líbila se mu představa, že by to nebylo závazné. Jen by se prodloužil jeho pobyt v domě na dobu neurčitou. Pouze s tou změnou, že by věděli, co je zač. Určitě by to nebyla taková nuda, jako ulice.

„To mě vážně chceš tolik uzdravit?" Pousmál se pobaveně. „Přiznám se, že teď nevím, jestli vás žene chamtivost, lítost nebo touha si něco dokázat."

„Ani jedno. Nebudu lhát, lituju toho, co se ti stalo, ale pomoct ti chceme, protože je to správný. Zasloužíš si příjemný život," odpověděla s přesvědčením, které ho trochu zaskočilo.

„A záleží nám na tobě," dodal Rory vážně.

„Mě už nic nezachrání," trval si na svém a zvedl na důkaz ruku. Stíny už se mu začínaly plížit k jejímu hřbetu.

„To se uvidí," odporovala mu s odhodlaným výrazem Veronika, což ho nutilo si myslet, že si přeci jen chtěla něco dokazovat. Její lékařské ego jí nedovolovalo ho nechat umřít bez snahy tomu zabránit. Tenhle motiv mu ale z těch tří možností vadil nejmíň.

Stejně nevěřil, že by mohl přežít. Jaká tedy byla škoda v tom si zbylý čas užít v pohodlí?

„No dobře, zůstanu," svolil k Roryho velké radosti. „Pokud tedy splníte všechno, co jste mi teď napovídali."

„Samozřejmě." Usmála se vítězně Veronika. „Nebudeme tě do ničeho nutit. K těm hranicím?"

Překvapilo ho, že to sama znovu vytáhla. Jako by ji to skutečně zajímalo.

„Nemám rád fyzický kontakt," začal a významně se podíval na Roryho, který zahanbeně sklopil hlavu. „Obzvláště nesnesu, když mi někdo šahá nebo dupe na ocas. Právě takový situace vedou k zlomeninám."

Právě proto byl předtím tak nerozhodný, jestli nechat Veroniku, aby mu ocas ošetřila. Nechtěl ji instinktivně zranit.

„Jestli mě nebo moje věci bude někdo ohrožovat, jakýmkoli způsobem, budu se bránit, jak uznám za vhodné," prohlásil a skutečně se tím cítil být trochu uklidněný. Netušil, jak by to obstálo vůči případnému poutu, ale doufal, že jeho slovo mělo ještě dostatečnou váhu na to, aby ho mohl dodržet i přes závazek. Raději by měl pojistku, kdyby to nešlo podle plánu.

„To je rozumné." Kývla Veronika. „To ti nikdo za zlé mít nebude."

Vděčně jí pokývnul, přestože byl přesvědčený, že změní názor, jakmile to bude nepraktické.

„Především neudělejte stejnou blbost jako Chloe," dokončil vážně. „Nejsem sluha. I když na to každý zapomíná, je to nejdůležitější podmínka."

Oba dali najevo, že to brali na vědomí. Zkoumavě je přejel očima a snažil se odhadnout, jestli to myslí vážně. Když si nebyl jistý, přiklonil se spíše k negativní možnosti. Poté už mohl být jen mile překvapený, kdyby mu prokázali opak.

Nevěřil, že ho zachrání, i když byli tak odhodlaní, ale dokud z toho měl mít užitek, bylo mu jedno, že se o to pokusí. Minimálně by to mohlo být zajímavé.

Pokud mu ale chtěli vrátit naději, museli se snažit víc.

(24.1.2023)