Týdenní hranice se přehoupla jako nic. Příliš se toho nezměnilo. Jen se nyní jeho dny rozrostly o krátké návštěvy ve stanici. Nosil Veronice kávu, tak jak ji měla ráda, když tam byla příliš dlouho zavřená a trávil vždy trochu času s tvory, co tam našli na nějakou dobu své útočiště.

Dočetl knihu, což bral jako malý úspěch. Chvilku váhal, jestli má cenu začít číst další, ale řekl si, že by se přinejhorším Veroniky zeptal, jak má skončit, kdyby ji nestihl dočíst.

Po jeho prvním setkání s tvory v záchranné stanici se ale objevil menší problém. Nejdříve to působilo nevinně, jako náhoda.

Jedno ráno se probudil zavalený smrtonoškami. Spokojeně na něm podřimovaly s tichým předením. Ani ho to tolik nevyděsilo, spíš zmátlo. Copak jim Veronika zapomněla zajistit klec? Byl ale příliš rozespalý na to, aby se tím zabýval, a prostě to přijmul.

Následovaly ho i poté, co se zvednul. Mohl být asi rád, že se za ním alespoň nedobývaly do koupelny. Ale trpělivě čekaly za dveřmi, dokud nevyšel. Ignoroval je a nevšímal si ani té, co se mu během chůze vydrápala na rameno. Jen místo do kuchyně zamířil do stanice, kde v ordinaci za pultem našel Veroniku. Vypadala překvapeně, ale rychle šla zkontrolovat, jestli pojistka na kleci fungovala. Všechno se zdálo být v pořádku.

Jenže se to další den stalo znovu, i ten další. Poté už to příliš neřešili. Nikomu to neškodilo a stejně to vypadalo, že se smrtonošky ven dostanou, ať už proti tomu zkusí cokoli. To znamenalo, že se nyní téměř pořád nějaká točila Joelovi kolem nohou.

Nejspíš pro ně byl zkrátka neodolatelnou společností. Vyhasnutí stále pomalu postupovalo. Už mu stíny skoro dosahovaly k zápěstí a vyhýbat se krátkým šlofíkům, které by se velice snadno mohly stát prospaným dnem, bylo stále těžší. Nedokázal být vzhůru příliš dlouho. Dokud měl ale pohodlné místo na spaní, netrápilo ho, že prospal většinu dne.

Klidný chod dnů ale přeci jen něco muselo narušit. To něco byli dva démoni, co se rozhodli hledat zábavu v domě svých přátel. Vlastně Joela překvapilo, že se neobjevili už dřív, vzhledem k tomu, že to znělo, že minimálně Chloe tam skoro žila s nimi. Možná jejich návštěvy jenom prospal.

Bylo to další poledne, kdy si užíval možnosti čtení, když se objevili. Rory zrovna po domě naháněl králíka, kterému se nějakým záhadným způsobem podařilo dostat ze stanice do domu. Pravidelně se různě po domě ozývaly rány, ale to Joela nerušilo.

Už jednou vynaložil zbytečné úsilí na chytání toho zatraceného králíka a odmítal to dělat znovu. Pochyboval navíc, že by se králík dostal ven, i kdyby chtěl. Veronika musela mít stejný názor, jinak by v kuchyni nepracovala na papírech.

Do toho ale přišli do domu démoni a když se Chloe dozvěděla o situaci, vzala to jako možnost druhého kola poté, co to první projela a vrhla se s bojovým pokřikem do pronásledování. Spolu s Rorym přitom dělali větší nepořádek než zvíře, které se snažili chytit.

Danny se svalil do křesla vedle gauče, na kterém si Joel četl.

„Kdy odsud vypadneš?" Natočil k němu hlavu démon s mírným zaujetím. Joel v klidu dočetl a otočil stránku.

„Ve čtvrtek," odpověděl. Odmítal cítit podráždění, protože mu ani nepřišlo, že by to Danny myslel zle. Možná říkal nepříjemné věci, ale jeho tón jim vůbec neodpovídal.

Démon přemýšlivě zamručel. „Si v pohodě?" zeptal se.

„Sádru mi Veronika sundá, než odejdu," informoval Joel a pozvedl ocas pro případ, že by Danny netušil, o čem mluvil.

„Skvělý. Takže mezi náma žádný problémy nebudou?" vyzvídal démon dál.

„Taková byla dohoda," potvrdil Joel a krátce vzhlédl od knihy. „Jen už mě nesrážej."

„Jen když nebudeš lézt na silnici." Pokrčil rameny Danny. „A jen jsem tě ťuknul."

Na to Joel nic neřekl, protože se necítil na začínání hádky. Navíc, Danny měl pravdu, stihnul to zabrzdit. Kdyby nebyl tak pohotový, byl by to větší problém.

„Co to máš za fretky?" změnil téma démon po chvíli ticha.

„Smrtonošky," odpověděl Joel a podrbal jednu, která mu spala vedle boku.

„To zní hrozně." Zakřenil se Danny. „Jsou ze stanice?"

Joel přitakal a dál si všímal řádků před sebou.

„Takže magický tvorové," prohlásil Danny, načež cosi vytáhl z kapsy své kožené bundy. Joel ostražitě vzhlédl a spatřil malou černou píšťalku.

„Co chceš dělat?" Přimhouřil oči a zacukal konečkem ocasu. Neměl píšťalky rád. Z toho rámusu strašně bolely uši.

„Chci jen něco zkusit," uklidňoval ho s mírově zdviženýma rukama Danny.

„Ocenil bych, kdybys nepískal," poprosil ho Joel, ale démon stále držel píšťalku v ruce.

„V klidu. Stejně nic neuslyšíš. Tahle je na cvičení pekelných psů. Jen mě zajímá, jestli na to budou reagovat," nenechal si to vymluvit Danny.

„Tohle bys neměl," namítl mírně Joel, uvědomělý, že by Veronika nebyla ráda, kdyby takhle otravoval její zvířata, ale to už Danny foukal do píšťalky. Joel si instinktivně zakryl rukama uši, když k němu dolehl ten protivný ostrý zvuk, ze kterého se mu svět nahnul na stranu. Vůbec nechápal, co se dělo, protože přes to táhlé pískání nešlo přemýšlet. Zvednul se, ale hned zakolísal ve snaze vyrovnat naklánějící se svět. Zdálo se však, že si to pouze zhoršil, protože na chvíli naprosto ztratil rovnováhu.

Stejně rychle jako to přišlo to také odeznělo. Stále se mu zdálo, že měl hlavu plnou vaty, ale už alespoň dokázal stát na místě. Skrze zmatení se mu do popředí mysli prodralo uvědomění zdroje problému. Ostře pohlédl na Dannyho, který na něj zíral rozšířenýma očima, jež zářily jako dva uhlíky. Démonovi se na tváři roztáhl široký úsměv, až se zablýskly jeho ostré zuby.

„No nekecej," vydechl, jako by objevil něco úžasného.

„Opovaž se," téměř zasyčel Joel, když viděl, jak si opět dával píšťalku k puse.

„To se sakra opovážím," nenechal se jím odradit Danny. Joel, navzdory svým zásadám o vyhýbání se námaze, vystartoval, aby mu píšťalku vytrhl, ale to už se ten protivný zvuk ozýval znovu. Ani nevěděl, o kolik minul, protože rychlý krok rozhodně nešel dohromady s náhlou ztrátou veškeré rovnováhy.

Zakryl si znovu uši a začal mrkat ve snaze odehnat tu mlhu, co náhle na všechno padla. Potřeboval najít Dannyho, aby to zastavil, ale viděl tak maximálně barevné skvrny, které by možná nabraly tvar, kdyby se na ně jen dokázal soustředit. Brzy si uvědomil, že ztratil pojem o tom, kde vlastně byl. Díky tomu mu došlo, že nemohl doufat v odstranění pískání.

Mohl se od něj tedy alespoň pokusit dostat. S tímto plánem začal vrávorat náhodným směrem. Snažil se řídit podle světla, aby určil, kde je otevřený prostor, ale ani to nebylo dokonalé. To zjistil, když narazil do něčeho, co mohlo být zdí. Pískání na chvíli utichlo, ale než se stihl vzpamatovat, už mu na mysl dotíralo znovu.

Pokračoval ve své snaze o únik, ale vůbec netušil, kam vůbec šel a vyrovnávat naklánějící se svět bylo téměř nemožné.

Další věc, do níž narazil, naštěstí nebyla tak tvrdá, ale stejně si nakopnul prsty u nohy. Změnil směr, aby se té věci vyhnul.

Ani nevěděl, o co nakonec zakopl, ale měl podezření, že to byly jeho vlastní nohy. Najednou se svět naklonil až za hranice možností. Jeden by řekl, že na zemi už se nic nebude hýbat, ale všechno stále zůstávalo nahnuté a jen se nyní musel více soustředit na pískání, protože nemusel dávat pozor na to, kam šel.

Pokusil se zvednout, ale bylo to, jako by to přehnal s alkoholem. Sotva se dostal do kleku, už opět padal.

V bolesti a zmatení z ostrého zvuku pevně zavřel oči, aby se svět tolik netočil. Neustále si přitom silou tisknul uši k hlavě, přestože to skoro nepomáhalo.

Nejostřejší pískání náhle ustalo, ale jeho ozvěna mu stále rezonovala v hlavě. Ani mu tedy nejdřív nedošlo, že bylo ticho. Trochu ho probralo, až když ucítil něčí ruce na svých zápěstích. Otevřel oči, ale rychle je zase zavřel, když se do něj dala závrať.

Někdo se mu ale pokoušel odendat ruce z uší, což bylo směšné. Přece to po něm nemohli chtít. Ta bytost ale byla překvapivě silná a přeci jen se jí to podařilo. Joel byl zmatený, když se pískání nezhoršilo. Otevřel oči a rozhlédl se po naklánějící se místnosti. Byl pořád v obýváku, Danny ale stál na chodbě, jen už nedržel píšťalku. Ten zvuk tedy skutečně byl jen v jeho hlavě. Říkal si, kdy ta ozvěna zmizí.

Jako další se podíval, kdo mu držel zápěstí. Setkal se se zamračenou tváří Veroniky. Viděl, že něco říkala, ale přes to pískání ji neslyšel.

„Neslyším tě," přerušil ji, aniž by věděl, jak hlasitě vůbec mluvil. „Pořád mi píská v uších."

Přestala mluvit a pustila mu jedno zápěstí, aby přesunula svoji ruku k jeho uchu. Vzdáleně se k němu doneslo něco, co mohlo být luskáním. Normálně by ucuknul, ale nyní byl zvuk natolik ztracený v pískání, že jen dál prázdně zíral na její tvář. Její zamračení se prohloubilo.

Zvedla se, a když ji následoval očima, měl perfektní výhled na to, jak napochodovala k Dannymu, načež do démona prudce strčila a podle šumu měl pocit, že možná křičela.

Přetočil se na bok a pokusil se postavit. Sice už se svět tolik netočil, ale udržení rovnováhy bylo stále nemožné. Odmítal znovu spadnout a odhodlaně zůstával v pokleku, i když se mu chvěly nohy. Jakmile se ale pokusil více zvednout, nebezpečně se naklonil do strany. Instinktivně švihnul ocasem ve snaze se vyrovnat, ale dosáhl jen toho, že převrátil malý stolek u zdi a stejně nakonec skončil na zemi.

Při dalším pokusu na sobě ucítil čísi ruce. Koutem oka viděl, že se nějakou záhadou v místnosti objevil Rory. Blonďák ho podpíral a s jeho pomocí se byl konečně schopný postavit na nohy.

„Díky," ocenil jeho pomoc Joel, i když se skoro neslyšel a nevěděl, jestli mu zrovna Rory něco neříkal.

Vykročil, s plánem dostat se do patra, aby si mohl lehnout a vyspat se z toho. Vrávoral, ale Rory mu byl po boku a opravoval ho, když uhnul z cesty a bránil mu v náhodném narážení do věcí. S jeho pomocí dosáhl svého cíle a zahrabal se pod peřinu v naději, že tím utlumí pískání. Nepomohlo to a pronásledovalo ho to až do říše snů.

***

Ráno byl přivítaný příšernou bolestí hlavy. Připadal si jako když to onehdy se svým společníkem přehnal s alkoholem. Minimálně už ale bylo ticho. To dokázal ocenit.

Krátká sprcha trochu pomohla, ale spíše jen pocitově. Naražení do zdí už nebylo takovou hrozbou, ale stále ho to táhlo do strany a musel se tedy soustředit na chůzi.

Bez větších problémů se mu podařilo dostat do kuchyně, aby si dopřál snídani. Minul Veroniku sedící u stolu a stihl postřehnout, že před sebou kromě knihy nic neměla. Nejspíš si užívala neděle, kdy nepracovala.

„Dáš si kafe?" zeptal se, když si sám bral hrnek a po jejím potvrzení vzal další a dal vařit víc vody. Ocasem přitom líně vyrovnával, když se mu zdálo, že se začínal naklánět.

„Jak ti je?" zeptala se, když před ní položil hrnek s teplým nápojem a sám se posadil ke stolu.

„Třeští mi hlava," odpověděl upřímně.

„Chceš na to prášek?"

„To by bylo fajn," přijmul její nabídku. „Díky."

Trvalo jí jen chvilku, než mu přinesla prášek, který by měl být bezpečný pro drtivou většinu bytostí. I kdyby ne, nijak ho to netrápilo. Pokud mu to pomůže, bylo mu jedno, jestli to bude mít nějaký následky. Horší to už stejně o moc být nemohlo. Maximálně by si o trochu víc zkrátil život.

„Čím to je, že vaše setkání vždycky dopadnou takhle?" zamručela a usrkla ze své kávy. Joel pouze pokrčil rameny.

„Umí být v pohodě, ale když vidí příležitost otravovat, vždycky ji vezme. Pochybuju, že ti chtěl ublížit, ale vážně to včera přehnal. Nevím jak, ale úplně ti to rozhodilo rovnováhu. Aspoň, že už zase slyšíš," pronesla s patrnou úlevou. „Kdyby si měl pořád problémy, řekni."

„Provedu," slíbil. Spokojeně pokývala hlavou, načež se rozhlédla.

„Vyděsil smrtonošky. Rozutekly se a doteď některé nemůžu najít," postěžovala si. „Bylo by dobrý, kdybys je překontroloval, až se kolem tebe zase začnou motat."

***

„Nevidím důvod, proč bych se s nimi měl sbližovat, když je stejně už znovu neuvidím," namítl Joel, přičemž bláhově věřil, že jiného argumentu nebude třeba.

„To nevíš," nesouhlasil Rory a vážně vrtěl hlavou. Působil by vážněji, kdyby nebyl natažený na gauči přes Joelovy nohy. Byla to jeho strategická pozice, jak už Joel zjistil.

Když Rory přišel s tím, jestli by nejel do sousedního města spolu s ním, Chloe a Dannym, Joel nad tím nemusel ani přemýšlet. Řekl ne, ale když si na něj poté Rory takhle lehnul, bylo mu jasné, že z toho bude přemlouvání, proti kterému obyčejné ne stačit nebude.

„Tak se s nimi nebudu vídat až tohle skončí. To je skoro to samé," uznal Joel.

„No tak," protáhl Rory. „Bude to fajn. Chloe tě s náma chce."

Nevěděl sice, proč ta démonka stála o jeho přítomnost, ale nezajímalo ho to a přesně to také Rorymu řekl, za což si vysloužil další nespokojené zasténání.

„Já ale chci, abyste spolu vycházeli! Zatím si neměl šanci vidět jejich lepší stránky," snažil se ho Rory dál přesvědčit.

„Oni mají lepší stránky?" Pozvedl Joel skepticky obočí.

„Joele!" Zarazil Rory hlavu do polštáře na oko rozčileně.

„Chápu, že chceš, abychom spolu vycházeli, ale já ani nestojím o to, abychom byli přátelé a nechce se mi tím ztrácet čas, když je to k ničemu," vysvětlil smířlivě Joel a poplácal Roryho po zádech. „Už se zvedneš?"

Na to Rory pouze znovu zaskučel do polštáře.

„Já myslím, že by ti to prospělo," ozvalo se od průchodu do obýváku a když Joel vzhlédl, střetl se s pohledem Veroniky.

„Ha!" Napřímil se trochu Rory, aby viděl na svoji sestru. „Je na mý straně!"

„Vážně?" vzdychl mírně otráveně Joel.

„Potřebuješ na vzduch a je pravda, že byste si to s Dannym měli vyříkat. Neříkám, že musíte být kámoši, ale je dobrý trávit čas s různými bytostmi," argumentovala prostě. „Ale je to na tobě."

Že by mu to prospělo mu bylo jedno. Stejně už to nic neměnilo. Pobyt v domě mu navíc prospíval víc, i když to nikdo nevěděl. Navíc už si uvnitř mohl užít jen čtyři dny a nechtěl je takhle promarnit.

Nicméně to byla dost možná jeho poslední možnost podívat se mimo město. Nikdy necestoval, ne že by se to dalo považovat za cestování. Celý život strávil v Bonnyvillu. Mohl vidět něco nového.

Podíval se na Roryho, který na něj koukal s nadějí, a to bylo to jediné, co Rory potřeboval, aby vítězně zajásal.

***

Bylo to poprvé, co jel v Dannyho dodávce, zatímco byl při vědomí a nijak zvlášť ho nemrzelo, že byl posledně mimo. Byl v ní takový nepořádek, až měl chuť z ní vyskočit. Jeho podstatě se to nelíbilo.

Vzadu, kde trávil spolu s Rorym cestu, byla spousta krabic a odpadků od jídla spolu s pár polštáři a náhodným nářadím. Stěny byly polepené plakáty a světýlky, která by pravděpodobně vypadala i hezky nebýt všeho ostatního. Alespoň měl Danny otevřené okýnko, jinak měl Joel pocit, že by byl ten cigaretový pach až moc výrazný. Takhle to bylo snesitelné.

Město, kam jeli, bylo údajně zhruba dvacet kilometrů daleko, tudíž to alespoň nemusel trpět dlouho. To bylo štěstí, vzhledem k tomu, že se Chloe s Rorym rozhodli během cesty z plných plic zpívat spolu s rádiem.

Nikdy nebyl tak rád, že byl venku po téhle zkušenosti. Jakmile vystoupil, oklepal ze sebe neexistující špínu a odpor, co v něm dodávka vyvolala.

Zaparkovali blízko centra, takže měli všechno relativně blízko. Skoro by si myslel, že na něj brali ohled, kdyby to nebylo výhodné místo.

Ve výsledku byl Joel z města zklamaný. Nebylo o tolik jiné než Bonnyvill. Byl to pomalu úplně stejný zapadákov. Na druhou stranu, nemohl to pořádně posoudit, protože z něj moc neviděl.

Chvilku strávili na náměstí, kde zdobená fontána se sochou pegase stála v celé své staré kráse přímo uprostřed a vybledlé barevné dlaždice zdobily zem. Kolem se potulovalo jen pár bytostí a byl tedy klid. Ovšem jen do doby, než se Chloe podařilo znepřátelit dračí kachny v kašně.

Joel si sedl na lavičku a bavil se sledováním její beznadějné snahy o útěk. Už si trochu zvyknul na její hlasitou povahu, stejně jako u Roryho, a tolik mu už nevadila.

Možná by jí mohl pomoct, ale měla s sebou přítele a nejlepšího kamaráda, tudíž mu to nepřišlo nutné, i když se zdálo, že ti dva se při své snaze pomoct pouze přidali na seznam budoucích obětí pro kachny.

Zatímco ti tři bojovali o svoje životy, nemohl si pomoct a začal obcházet záhony na okraji kruhového náměstí. Květiny v nich byly seschlé a zhnědlé zimou. Bylo to sice přirozené, ale proč by si neudělal menší radost. Chtěl vidět pěkné věci, dokud mohl a květináče plné barevných květin hned oživily vzezření celého náměstí.

Zdálo se, že si to nemyslel sám, protože těch pár bytostí, co neodešlo po vzpouře kachen, ohromeně pozorovalo, jak oživuje květiny. V očích jim byl vidět téměř dětský lesk. Právě proto tolik bytostí říkalo praktické magii kouzla. Jako zázrakem vykouzlil těm bytostem na tvářích úsměvy, i když bylo vše okolo pochmurné. I po tolika desetiletích byla magie něčím neuvěřitelným a ve světě pokroku se nad ní každý pozastavil.

Byla jen škoda, že tohle kouzlo mělo ze světa v brzké budoucnosti zmizet. Možná ale právě vzácnost těchto okamžiků z nich dělala zázraky.

***

Po úspěšném útěku před kachnami, z kterého ti tři vyvázli jen s mírně ožehnutým oblečením a pár štípanci, se vydali do obchodního centra, kvůli kterému tam jeli. To byla novinka, ale ne taková, která by se mu líbila.

Byla to jen spousta obchodů na jednom místě, což také znamenalo spoustu hluku. Měl ale podezření, že by tam bylo mnohem víc narváno, kdyby nebylo pondělí dopoledne. Bylo to vlastně dost podobné trhům, u nichž pobýval, jen to bylo více civilizované.

Zašli do arkád, kde měl Joel šanci si poprvé zkusit hrát na automatu, ale jak se ukázalo, nebyl to jeho šálek kávy a ani ho to příliš nebavilo. Celou dobu tam navíc hrála hlasitá hudba, což spolu s otravnými zvuky z automatů nebylo nic moc pro jeho citlivé uši, ale osvětlení bylo docela příjemné. Celé arkády byly zařízené v tmavých barvách, zatímco ze stropu zářila barevná světla, což tomu místu dodávalo cosi poutavého.

Rory s Dannym působili jako větší profíci, co se týkalo her. Zatímco ale Danny obsadil jeden automat, Rory běhal od jednoho k druhému a zkoušel úplně všechno. Chloe měla také preference, protože střídala jen dvě hry, ale bylo vidět, že měl Rory s její soutěživostí pravdu. Soustředěně zírala na obrazovku a kdykoli se jí něco nepovedlo, praštila automat, jako by to byla jeho chyba.

Ještě víc to ale bylo vidět, když vyzvala Roryho na taneční hru. Když Joel viděl, co na těch parketech vyváděli, byl rád, že ho k tomu nikdo nenutil, ale musel uznat, že to byla docela zábava sledovat.

Stejně jako byla zábava občas nenápadně podrazit ocasem nohy mladšímu klukovi, u kterého si Joel všimnul, že bral mince nepozorným dětem u automatů. Ten kluk nikdy netušil, o co zakopl, ale Joel si byl docela jistý, že Danny věděl, co dělá. Když se mu ale podíval do očí, aby ho vyzval k námitkám, dostalo se mu pouze úsměšku a palce nahoru ve znaku podpory. Co jiného by také od démona mohl čekat.

Po pár kolech, na kterých Chloe trvala, aby prý Roryho úplně rozdrtila poté, co ji jednou porazil, se vydali na oběd. Joel byl rád, že s ním počítali, protože se jeho finanční situace nijak nezměnila. Danny mu dokonce koupil ovocné smoothie, za což mu Joel v duchu připsal bonusové body. I když se na to démon netvářil, Joel měl podezření, že se cítil špatně za incident s píšťalkou.

Pomalu začínal vnímat jejich způsoby chování, takže bylo lehčí se orientovat v jejich emocích. Ne že by ho příliš zajímalo, co si o něm mysleli. Takové věci už nebyly podstatné. Dokud ho neotravovali, bylo mu to jedno. Co záleželo na tom, jestli ho tajně nesnášeli? Stejně dostal smoothie, a to pro něj bylo v tu chvíli důležitější, protože z toho něco měl.

Zatímco Rory s Dannym po obědě vyrazili zpátky do arkád, Chloe trvala na tom, aby s ní šel Joel nakupovat. Nebyl si jistý, jestli to není nevhodné, ale nezdálo se, že by to Dannyho trápilo. Pokud jim to bylo jedno, nic proti tomu neměl. Stejně o Chloe neměl nejmenší zájem, takže kdyby to mělo být divný, musela by to z toho udělat ona.

Nešli ale nakupovat podstatné věci, jak doufal. Místo toho ho tahala po obchodech s oblečením. Možná bylo přehnaně bláhové doufat, že si vybere v jednom obchodě. Místo toho šli snad do každého v centru a v každém strávili až moc času.

Být věšák na oblečení nebyla Joelova představa dobře stráveného času. Vzhledem k tomu, že si ani sám nemohl vybírat oblečení, brzy se začal nudit a pouze se to prohlubovalo s každým čekáním na Chloe, zatímco si zkoušela oblečení v kabinkách.

Co chtěla, to mu podala a šla si vybírat dál. Bylo to úmorné a říkal si, že by radši seděl v arkádách a šikanoval malé zloděje, než stál zavalený oblečením. Začínalo to být těžké.

„Myslel jsem, že nemáte moc peněz," poznamenal, zatímco Chloe u pokladny platila tašku plnou oblečení.

„To sice ne, ale měla jsem teď narozeniny, takže mi dal Danny povolení řádit." Pokrčila rameny s nadšeným výrazem a tašku mu podala. „Navíc mám strop, co nesmím překročit."

Joel si snad ani nechtěl představit, kde ten strop byl, když to viděl. Tašky s koupeným oblečením také nosil on, takže vnímal, jak těžké byly. Připadal si trochu jako tažná mula. Chtěl být slušný a nevadilo mu nést její věci, ale už toho začínalo být moc a nezdálo se, že by ji vůbec napadlo něco vzít. Jen kolem něj nadšeně poskakovala a vyhlížela další obchody.

V jednom z nich to už Joelovi nedalo a zeptal se, zatímco si od ní bral další kus oblečení do hromádky, co už držel.

„Nemáš od tohohle přítele?"

„Nebaví ho to," odpověděla, vzala z věšáku tričko a začala si ho zaujatě prohlížet.

„Mě taky ne," podotkl suše, aby si konečně uvědomila, že pro ni dělal něco navíc.

„No jo, ale tebe to bavit nemusí," pronesla jednoduše. Joel na ni zaraženě pohlédl.

„Prosím?" nechápal. Věděl, že nejsou přátelé, ale i tak mu přišlo dost neslušné tohle říct někomu, kdo jí pomáhal.

„Si sluha, ne?" zeptala se nepřítomně, zatímco zkoumala složitý potisk trička. Joel, naprosto nepřipravený na její slova, pomalu upustil oblečení, co držel a na chvíli se mu úplně zatmělo před očima. Téměř to fyzicky zabolelo a stíny ho zastudily pod kůží.

„Rozhodně to tak zní," pokračovala, když nic neřekl. „Uklízíš jim, vaříš jim, děláš, co ti řeknou."

Tak tahle ho viděla. Proto ji napadlo si ho půjčit. Proto chtěla, aby jel s nimi. Copak nechápala, že existuje něco jako vděčnost a obyčejná slušnost?

Bylo málo věcí, které Joela dokázaly urazit, ale tohle byla trefa do černého. Nic horšího se snad ani nikomu jeho rasy říct nedalo.

„To, že se o něco staráš neznamená, že tomu sloužíš," pomalu procedil skrz zuby, odhodil oblečení na nejbližší volnou plochu a šel pryč.

„Hej!" zavolala za ním překvapená Chloe. „Kam jdeš?"

„Pryč," odpověděl přes rameno. „Tohle nemám zapotřebí."

Hněv v něm hořel jasněji, než normálně a bylo mu hořko. Mísila se v něm spousta emocí, které ani nedokázal pojmenovat, protože je běžně neprožíval. Jen věděl, že nejsou pozitivní. Rozmrzele švihal koncem ocasu a prodíral si cestu bytostmi v centru, aby se dostal ven.

Minimálně pocítil menší úlevu, když se ocitl na čerstvém vzduchu, kde nebylo tolik bytostí, s nimiž by musel sdílet prostor. Jeho sociální baterie byla po těch několika dnech na nule.

Přibližně určil směr, kterým by se dostal zpátky do Bonnyvillu a vyrazil. Nemělo smysl ztrácet čas. Tolik ho zase neměl. Představa těch několika kilometrů nebyla nijak lákavá, ale být s někým nebylo o nic lepší. Aspoň se bude mít čas uklidnit. Nesnášel, když něco takhle prožíval. K čemu vůbec emoce byly dobré?

Jeho společník říkal, že měl Joel problémy se vztekem. Vždy nad tím jen mávnul rukou, ale možná v tom měl pravdu. Drtivou většinu času mu bylo všechno ukradené, ale vztek dokázal cítit jasně, když už ho měl. Byl ale dobrý v jeho zadušovaní, takže byl maximálně hodně nepříjemný a jen vzácně překročil hranice. Věděl, kdy radši odejít, aby to nebylo ošklivé.

Naštěstí nebyla taková zima, takže mu ani nevadilo, že musel být venku. Uklidňoval se karamelkou a dělal si radost pozorováním cizích neštěstí.

Obzvlášť mu udělala radost jedna žena, co spěchala až příliš, což se jí vymstilo na blátě, které jí naprosto zkazilo její na první pohled drahé oblečení, když políbila zem.

Nestyděl se za svoji škodolibost. Měl to v krvi. Pokud mu někdo nedal důvod si myslet, že by si zasloužil víc, dělala mu radost každá nepříjemnost na jejich úkor.

Bylo tolik bytostí, co takhle někam spěchalo. Každý druhý šel svižným krokem, což občas vedlo k zakopnutí či uklouznutí. Joelovi stačilo k menší radosti, i když jen viděl, jak něco při všem tom spěchu stejně nestihli.

Po několika blocích se mu dostavilo trochu štěstí v podobě směrovací cedule a s její pomocí opustil město a vydal se po silnici do té díry, co byla jeho domovem.

Silnice to bylo nezáživná. Vedla mezi poli, sem tam bylo pár stromků a minul dva osamělé domky, ale jinak byl nejzajímavější věcí jen pták kroužící po obloze a praskliny v cestě.

Říkal si, jestli to byl skutečně jeho osud. Opravdu měl být pro všechny jen sluhou? Byla to smyčka, z níž se neměl dostat jinak než smrtí? Doufal, že už ho tak nikdo nenazve, ale jak se zdálo, mýlil se. Přitom se jen snažil pomoct.

Neměl se nechat přesvědčit. Měl věřit svému úsudku. Celé to byl nesmysl. Jistě, že se o něj nezajímali. Nestáli o jeho společnost, jen o jeho pomoc. Ani se tomu nedivil. Věděl, že měl příšernou povahu. V jejich očích nebyl ničím jiným než bezplatnou prací. U Veroniky s Rorym mu to bylo jedno, protože se nabídnul, ale nehodlal se nechat využívat.

Z myšlenek ho vyrušilo zatroubení klaksonu, po kterém sebou cuknul v instinktivním pokusu uniknout tomu hluku. Než se nadál, zpomalovala vedle něj známá dodávka. Z okénka na něj vyhlédl mračící se Danny.

„Co tu sakra děláš? Hledali jsme tě celou věčnost a ty si ani nebyl ve městě. Jestli chceš vyvádět takový blbosti, sežeň si telefon, ať ostatním usnadníš práci," pustil se do něj démon otráveně, načež mávnul rukou. „Zalez dozadu."

„Ne, díky," odbil ho Joel a šel dál. Koutkem oka viděl, že ho dodávka pomalu následovala.

„Co tě sakra žere?" zakřičel zbytečně hlasitě Danny, jako by ho Joel nemohl slyšet.

„Všechno," odpověděl, aniž by se na něj podíval. Už v něm opět rostla iritace. Sotva rozdýchal tu emoční bombu z obchodu a už ho zase otravovali.

„To máš blbý. Naskoč, nebo tě tu nechávám," varoval Danny. Na to Joel pouze s ironickou poklonkou naznačil rukou, ať jede. Jakmile ale démon přišlápl pedál, aby se rozjel, byl nucený zastavit.

„Počkej!" zakřičel náhle Rory a procpal svoji hlavu k okýnku, aby na Joela viděl.

„Proč s náma nechceš jet?"

„Prostě nechci," téměř zasyčel Joel, ale přiměl se udržet vyrovnaný hlas. Nechtěl si svůj vztek vybíjet na Rorym. Ten byl až příliš naivní pro svoje vlastní dobro.

„Může za to Chloe?" zeptal se Rory a všichni ignorovali její nesouhlasný výkřik z vnitřku dodávky. „Řekla něco, co tě urazilo?"

„Co řekla bylo pro někoho, jako jsem já hodně urážlivý, ano," potvrdil Joel s hořkostí. „Chci být sám, tak mě nechte být."

„Ale-," namítl Rory, ale Joel věnoval Dannymu jediný tvrdý pohled, po kterém démon dupnul na plyn a bez dalšího přemlouvání přerušil rozhovor. Joel sledoval dodávku, jak mizí v dáli a ani nelitoval, že se upsal k chůzi. Potřeboval si pročistit hlavu.

***

Klesl na lavičku v parku na okraji města, příliš unavený na to, aby došel dál a úlevou vydechl. Vlastně ani nečekal, že by to mohl dojít, ale ta frustrace mu asi dala síly navíc. Necítil se ale úplně na to hledat lepší místo na odpočinek.

Blížil se večer, stíny se prodlužovaly a teplo dne mizelo. Ta poslední část mu vadila nejvíc, ale byl schopný to překousnout. Jen si nasadil tu hloupou medvědí kapuci a přetáhl si ji co nejvíc přes tvář.

Ještě že už byl den u konce. Tenhle byl hrozný i na jeho poměry.

***

Spokojeně spal, dokud mu někdo nekopnul do nohy. Švihnul uchem a ignoroval to. Občas se stávalo, že bytosti nedávaly pozor na cestu.

Byl ale mrzutý z toho, že tím byl přiveden ze spánku zpátky do reality, kdy si mohl plně uvědomit zimu a nepohodlí, v němž byl.

Když do něj ta bytost kopnula podruhé, nehodlal být tak ohleduplný. Přetočil se zády k tomu, kdo ho otravoval, připravený dál spát, a zkušeně přitom švihnul ocasem nízko u země. Rána a zaklení mu řeklo, že ta bytost dostala, co si zasloužila a snad už bude dost chytrá na to, aby ho nechala být. Nechtělo se mu s ní obtěžovat víc.

„Za co to sakra bylo?" donesl se k němu podrážděný hlas, který mu byl bohužel známý.

„Za to, že si do mě kopnul," zamručel Joel.

„Jak jsem tě měl vzbudit?" čertil se dál Danny, který se podle šramotu vyhrabal zpátky na nohy.

„Ne kopnutím." Pokrčil rameny Joel, nerozhozený hněvem démona. Chvíli se ozývaly jen tlumené nadávky a syčení, které s klidem vypouštěl.

„Už si skončil?" Ohlédl se přes rameno, když nastalo ticho. Přišlo mu, že byl Danny červenější než předešlý den. Démon nafoukl tváře, ale poté vydechl a nuceně uvolnil svůj postoj.

„K věci," spustil. „Zvedni zadek a běž k Ronnie. Včera ze mě málem svlíkla kůži. Měl bys jí jít říct, že si někde neumřel."

To by znamenalo chození a toho měl po včerejšku plný zuby. To už by radši spal v téhle zimě dál.

„Co jí je vůbec po tom? Aspoň by mě měla z krku dřív. Měla by být ráda." Zamával neurčitě rukou v odháněcím gestu.

„To je depresivní," odfrkl si Danny.

„To jsou fakta," opravil ho Joel, plně smířený s vědomím, že by jeho smrt byla všem ukradená, a přitáhl si mikinu blíž ke krku ve snaze udržet teplo.

„Chceš slyšet fakta?" oplatil mu Danny. „Není jí to jedno. Hele, mrzí mě, že tě Chloe včera urazila. Vím, jak špatný některý věci můžou pro různý bytosti být. Tohle je ale nesmysl. Nevypadáš jako někdo, kdo nemá rozum."

„Mám spoustu rozumu," přitakal Joel ospale. „Proto vím, že minimálně polovina z toho, co si řekl, je blbost."

Ozvalo se za ním iritované zavrčení, kterým se nenechal zatěžovat.

„Co se týče Chloe, nezáleží na tom. Řekla, co si myslí všichni. Jen to nerad slyším nahlas," pokračoval, zavrtěl se, aby našel pohodlnější pozici a vydechl. „Jestli je to všechno, co si měl na srdci, ocenil bych, kdyby si mě nechal spát."

„Proč musíš být tak tvrdohlavej? Jak to mám do tý tvý palice dostat?" stěžoval si nahlas Danny. Vzhledem k tomu, že to nebyla podstatná informace, Joel to ignoroval.

„Co vím, máš podle dohody ještě dva dny. Proč toho nejdeš využít?" zkusil démon jiný přístup. „Nebo budeš radši mrznout tady?"

„To by byl přesvědčivý argument, kdybych nebyl tak unavený," oznámil mu Joel. „Zvážím to, až se vzbudím."

„To nemyslíš vážně." Naježil se démon. „Jestli se nezvedneš, řeknu Veronice, kde si, a to nechceš. Nemá slitování, když zuří."

Na to Joel jen neurčitě zamručel. Veronika ho neděsila. Pochyboval navíc, že by se s tím otravovala. Měla víc rozumu než Danny.

„Dokonce tě svezu. Mám tady kousek dodávku, takže se tvůj línej zadek nemusí vláčet pěšky," nabídl štědře démon.

„Tvoje dodávka je odporná," prohlásil Joel, protože už podle něj nemělo smysl si to nechávat pro sebe. Reakcí mu byl šokovaný nádech.

„Jak se opovažuješ?" zalapal po dechu Danny nanejvýš uraženě. „Takový věci se o autech neříkaj!"

„Není to její chyba," dodal Joel jako útěchu, i když si byl moc dobře vědom, že jen provokoval. Z nějakého důvodu se jeho upřímnost bytostem moc nelíbila. Překvapivě si za to ale vysloužil uchechtnutí, což nebyla reakce, kterou za urážení dostával často.

„Víš ty co? Si dobrej, ale můj strach z Veroniky převažuje respekt, co k tobě mám," prohlásil Danny a o chvíli později byl Joel, bez šance něco namítnout, zvednutý. Démon si ho přehodil přes rameno jako pytel brambor. Joel se nijak nebránil, jen se cítil mírně poníženě, že to Dannymu nedělalo nejmenší problém.

„Myslel jsem, že vedeme rozumnou debatu," zamručel a zapřel si hlavu o ruku, kterou si opřel o démonova záda.

„Vedli a já rozhodl, že byla o ničem," řekl Danny s lehkostí, zatímco kráčel, bez ohledu na zaražené pohledy kolemjdoucích bytostí, ke své dodávce.

„Tohle je únos. Už po druhý," poznamenal Joel otráveně.

„Zvykni si."

***

„Mám ho!" zakřičel z plných plic Danny poté, co málem vyrazil dveře při vstoupení do domu. Z horního patra se ozvala rána následovaná rychlými kroky, načež se k nim od schodů přiřítil Rory a skočil by na Joela s otevřenou náručí, kdyby ho nestihl zastavit ocasem.

„Nemám rád objímání," upozornil, i když už to Rorymu říkal.

„Ale mně chyběl můj spolubydlící!" namítnul Rory a udělal dětské gesto, jako by ho chtěl chytit rukama, které měl stále natažené k Joelovi.

„Byl jsem pryč jednu noc," připomněl mu Joel.

„I tak. Bál jsem se, že se nevrátíš." Zamračil se nespokojeně blonďák, ale konečně vzdal svoji snahu o chycení Joela. Toho by to možná i dojalo, kdyby nevěděl, jak moc Rory přehání. Byl si jistý, že věděl, že jeho pobyt není trvalý, takže neměl důvod takhle vyvádět.

„Nedostal jsem jinou možnost." Podíval se Joel na Dannyho, který se tvářil jako nevinnost sama.

Vyrušil je zvuk prudce otevíraných dveří, načež ze stanice připochodovala Veronika s výrazem, který by mohl zabíjet. Celá napnutá zastavila sotva tři kroky od Joela a píchla do něj obviňujícím prstem.

„Kde si byl?"

„Byl jsem jen unavený. Potřeboval jsem si odpočinout," bránil se Joel mírně.

„Našel jsem ho v parku na lavičce," dodal Danny, který si tím vysloužil pouze spalující pohled od Veroniky, který ale pohotově přesunula zpět na Joela.

„Říkala jsem ti, ať se už nechováš jako pitomec a tobě pak přijde jako dobrý nápad v tvý kondici jít pěšky. Čekala bych od tebe víc rozumu, když už ho oni postrádají." Při posledních slovech švihla rukou směrem ke zbylým přítomným.

„Potřeboval jsem to," stál si za svým, ale byl ochotný trochu ustoupit. „Omlouvám se, jestli jsem tě naštval. Nebyl to záměr."

„To si piš, že si mě naštval," potvrdila rozohněně. „Všichni jste mě naštvali. Nemůžeš se jen tak někomu nacpat do života a pak vyvádět takový blbosti!"

To ho zarazilo. Mohl by se možná ohánět, že stejně za dva dny zase z jejich životů zmizí, ale neměl potřebu celou situaci víc dramatizovat a nestál o to rozpoutat případnou hádku.

Jeho společník se o něj nikdy nebál. Původně si myslel, že ano, ale poté mu došlo, že se bál pouze o peníze, co Joel vynášel. Tady ale žádné peníze nepřinášel a stejně se zdálo, že se jim nelíbilo, když nevěděli, co s ním je. Bylo to zvláštní. Nestál o navazování vztahů a trochu se začínal bát, jestli si na něj nezvykli až moc. S tím nepočítal. Vždyť to byly jen dva týdny.

Musel tedy doufat, že stejně rychle, jako si zvykli, také zapomenou. Nechtěl jim nijak ublížit.

„Tohle už nedělej," vydechla nakonec, jak se snažila uklidnit, což podle toho, jak se hněvem celá chvěla, nepomáhalo. Bez dalších slov se otočila na patě a stále naštvaně odkráčela pryč. Jakmile byla mimo doslech, Rory se k němu naklonil.

„Málem vylítla z kůže, když zjistila, že jsme tě nechali jít pěšky. Když si nepřišel, dokonce se po tobě jela podívat autem. Asi si myslela, že to s tebou někde seklo," řekl mu Rory s náznakem provinilosti v hlase. To Joela překvapilo ještě víc. Proč by ho jela hledat? Všichni tady přeci věděli, že na ulici nebyl přes noc prvně. Proč by to dělala?

„Jste divný," prohlásil.

„Cože?" Podíval se na něj zaskočeně Rory.

„Říkal jsem, že o tebe má starost." Strčil do něj Danny. „To se pozná. Ještě si z toho vyšel dobře. My jsme si toho včera poslechli mnohem víc."

***

Přišel večer a Danny stále neodjel. Venku už se rozsvítilo pouliční osvětlení a hodiny ukazovaly, že se blížil čas, kdy Joel chodil spát, ale rozhodl se, že ještě chvíli vydržet mohl, když ho démon přizval k sobě, když si šel ven zakouřit. Sám sice nekouřil, ale přišlo mu, že ten den už Dannyho trpělivost pokoušel dost.

Bylo sice chladno, ale kolem krku ho hřála smrtonoška, co odmítla slézt. Ve tmě, co venku panovala, byl konec cigarety jasný jako žhavý uhlík.

„Chtěl jsem si jen promluvit než pojedu," začal démon a široce se usmál, až se ve tmě zaleskly jeho ostré zuby a jeho oči na chvíli odrazily světlo cigarety.

„Tak mluv," vyzval ho Joel a sedl si vedle něj na chladné schody, připravený na delší rozhovor, kdyby na to přišlo.

„Nevím sice, co si zač, ale i já si dokážu nějaký věci odvodit. Démon nejsi, to mi je jasný," prohlásil Danny, načež dlouze potáhl z cigarety. Přejel Joela očima, i přes hluboké stíny, které ho zakrývaly a když znovu promluvil, kouř mu unikal z koutků úst s každým slovem. „Tipnul bych tě na vílu."

Možná čekal, že tím Joela ohromí, ale jeho plán nevyšel, protože to nebylo nic, co by se snažil zakrýt. Bylo to stejné, jako by mu oznámil, že ví, že má uši. Většina bytostí by u víly možná čekala více barev a veselejší vzezření, ale nebylo to tak těžké poznat.

„Prostě řekni, co máš na srdci," pobídl ho Joel, aby to urychlil, když démon nějakou dobu nic neříkal.

„Takže jsem se trefil?" Napřímil se trochu Danny. Snad sám nečekal, že mu to potvrdí. Joel pouze mírně pozvedl obočí a nijak to nekomentoval.

„Páni," uchechtl se Danny. „Vy už jste vzácný."

To ani neměl představu, jak moc. Joel tušil, že byl jedním z posledních své rasy. Pochyboval, že jejich počet na celém světě překračoval dvojmístné číslo.

„No jo." Zamračil se Danny, když se nedočkal reakce a odklepl podmračeně cigaretu, než pokračoval: „V tom případě je moje myšlenka správná. Si v háji."

To naopak trochu překvapilo Joela, ale tma to dobře skryla.

„Prosím?" nechápal.

„Co vím, víly jsou úplně ujetý, co se týče dohod. Nikdy neporušíte svý slovo," vysvětloval démon.

„To bylo hlavně dřív." Pokrčil Joel rameny. „Teď už to není otázka života a smrti. Spíš jen nepříjemnost."

„I tak." Mávnul Danny rukou, až se světlo cigarety táhlo. „Tvoje dohoda s Veronikou je, že po dvou týdnech zmizíš. To si z toho vážně nechtěl vytřískat víc, nebo si jen zapomněl na vílí zásady?"

„Vím, na čem jsem se domluvil a vím, jak fungují dohody," potvrdil, že neměl až tak špatnou paměť.

„No, to vysvětli jim. Viděl si, jak dneska reagovali. Myslím, že by i na tu dohodu byli ochotný zapomenout, ale takhle to u tebe nefunguje, co?" Zavrtěl Danny mírně pobaveně hlavou.

„Svoje slovo neporuším," přitakal Joel. „Nic víc už po nich chtít nebudu, udělali toho dost. Už tak to ode mě nebylo fér."

„Veronika má pravdu, nemůžeš se jen takhle někomu nacpat do života a čekat, že tím nic nezměníš. Záleží jim na tobě," připomněl Danny.

„Nebudu jim chybět. Byly to dva týdny. Za chvíli si na mě ani nevzpomenou," namítl Joel s jistotou.

„Vážně tomu věříš?" Pozvedl démon obočí.

„Můj pobyt tady nebyl jejich volba. Nemůžeš mít rád něco, co je ti vnucený," nadnesl Joel prostě. Danny se vědoucně pousmál, ale navzdory jeho výrazu na to nic neřekl a jen znovu potáhl z cigarety.

„Copak?" neubránil se menší zvědavosti Joel.

„Ale nic. Máš pravdu." Zamával Danny líně cigaretou. „Jen mi došlo, že je dobře, že odejdeš."

To Joel jako odpověď nečekal, ale přijmul ji, protože byla oprávněná.

„Potom to už jejich volba bude," dodal démon a úsměv se mu rozšířil. Joel se tomu ani ironicky nezasmál. Danny měl sice pravdu, ale naznačoval nesmysly.

„Stejně si divnej. Proč bys tohle dělal, když z toho nechceš mít dlouhodobý užitek?" Zašklebil se Danny po chvíli a znovu si vložil cigaretu mezi rty.

„Dlouhodobý užitek mě nezajímá," odpověděl jednoduše Joel.

„Proč by ne?"

„Život je na to moc krátký."

„Takže ty si jeden z těchhle pitomců." Pokýval hlavou démon. „To vaše motto. Žij každý den, jako by byl ten poslední."

„Tak to neberu." Zavrtěl Joel hlavou. „Nebudu měnit svůj způsob života, jen protože mám umřít. Jaký by v tom byl smysl?"

„Zajímavý přístup," uznal Danny, netušíc, že nešlo pouze o obrazné přirovnání.

„V něčem to motto ale pravdu má. Jeden den poslední bude," nadnesl Joel s lehkostí. „Možná díky Bohu za to."

(23.11.2022)