Blížil se konec prvního týdne Joelova pobytu v domě. Čas utíkal překvapivě rychle, což mělo být děsivé, ale Joel byl jen rád, že byl uvnitř a nemusel sledovat plynoucí čas na ulici. Dál trávil dny s Rorym, který mu sice pořád občas lezl na nervy, ale byl schopný si na něj více zvyknout. Možná by mu vadil víc, kdyby s ním měl trávit delší dobu než dva týdny. Takhle to nebylo zlé.

S Veronikou si občas povídal u čaje, když si dávala pauzu od práce a Rory byl zrovna pryč. Jejich rozhovory sice byly střídmé a většinu času bylo ticho, ale už nebyla tak kousavá. Skoro by si i pomyslel, že jím neopovrhovala. Pravděpodobně si na něj také měla čas zvyknout a konečně přijmula, že neměl žádné špatné záměry, jen divné přání.

Upřímně, rozuměl si s ní víc než s Rorym, o dost. Zatímco Rory se na něj díval jako na blázna, když navrhl, aby si zahráli šachy, Veronika si je s ním zahrála ráda. Dokonce se mu někdy zdálo, že si jeho společnosti cenila. Možná by mu to přišlo zvláštní, kdyby se nepřátelila se samými impulzivními bytostmi. Nejspíš byla za změnu ráda. Rozuměl, když se mu snažila něco říct a dokázal na to přiměřeně reagovat. Vnímal.

Od jejich večerního rozhovoru párkrát našel v lednici krabičku, na níž bylo jeho jméno, když si šel dělat večeři. Bylo to od ní milé. Sice jí řekl, že se o sebe dokáže postarat, ale stejně na něj myslela.

On na oplátku začal dohlížet na pořádek v domě. Nešlo o nic velkého, pouze srovnával věci a uklízel, co našel pohozené. Uklidňovalo ho to a líbilo se mu, když měl okolo pořádek. Překvapivě mu pomáhal i Rory, když ho viděl, jak uklízí, i když u toho vždy vydržel jen chvíli.

Všechno tedy vypadalo dobře, a říkal si, že mohl očekávat klid během svého posledního týdne. Jediná drobnost ho svým způsobem trochu trápila. Postup stínů se zpomalil. Stále se sice šířily, takže mu smrt pořád vesele mávala v dohledu, ale nyní se za den sotva pohnuly. To mu mařilo jeho plány. Počítal s tím, že poslední týdny svého života stráví v pohodlí, ale místo toho se zdálo, že tímto tempem bude zase na ulici, než umře.

Nemějte mu to za zlé, nebyl tak necitlivý, aby počítal s tím, že jim nechá svoji mrtvolu v domě. Věděl, že to nehrozilo. Jeho magie by jeho tělo proměnila na hromádku prachu, z níž by vykvetla květina. Možná pár desítek minut po jeho smrti. To by neudělalo takový nepořádek a ani by nemuseli vymýšlet, co s tělem. Kdyby měli štěstí, ani by jim nedošlo, co se stalo.

Nicméně, s tím už si stejně nemusel lámat hlavu. Bylo jasné, že nepočítal s tím, jak jeho pobyt v domě ovlivní jeho nemoc. Musel to brát pozitivně, znamenalo to, že měl víc času, třebaže ne o moc.

***

„Joele?"

Zvedl pohled od knihy, kterou si s dovolením vypůjčil z jedné z jejich knihoven. Zrovna si užíval chvíli klidu, jelikož byl Rory venku a nebylo co dělat. Už dlouho neměl šanci něco číst a měl poslední možnost dohnat, co za ty roky nestihl.

Veronika se opřela o rám dveří a založila si ruce, než pokračovala: „Je třeba nakoupit. Půjdeš se mnou? Potřebuju někoho, kdo mi pomůže s taškami."

„Jasně." Kývnul a založil si, kde v knize skončil, než ji pečlivě položil do rohu stolu. „Hned?"

„Pokud možno," odfrkla si s menším úsměvem. Věděl, že to nemyslela zle a nic si z toho tedy nedělal. Pravděpodobně by ignoroval, i kdyby to zle myslela. Zvedl se a následoval ji ke dveřím. Překvapivě to ale nebyly dveře ven. Místo toho vešli do její ordinace, kde zašla za pult, aby otevřela skříňku. Když se zvedla, držela v rukou oranžovou mikinu, kterou po něm následně hodila.

Chytil ji a trochu zmateně si ji prohlédl. Vypadala teple, ale design byl... neobvyklý. Kapuce připomínala medvědí hlavu, s huňatýma ušima, čumákem i vyšívanýma očima. S němou otázkou se na Veroniku podíval a čekal vysvětlení.

„Byl to pokus o reklamu a získání peněz, ale vůbec se neprodávaly." Pokrčila rameny. „Máš s tím problém?"

Po bližším prozkoumání skutečně našel na levém rameni výšivku s logem její veterinární a záchranné stanice. Otisk tlapky se srdcem a dvěma hvězdami.

„Vůbec ne," popřel a bez dalšího protahování si mikinu oblékl. „Díky."

Bylo mu upřímně jedno, co nosil, dokud to bylo teplé. Nečekal, že dostane ještě nějaké oblečení, ale cenil si její ohleduplnosti a nehodlal odmítnout. Možná by pro jednou nemusel mrznout.

„V pohodě, klidně si ji nech." Mávla rukou a vyrazila ke dveřím. „Stejně je nikdo nechce."

O chvíli později už byli na cestě do obchodu. Nebyl daleko, tudíž šli pěšky a Joel si užíval, že po dlouhé době ho tolik netrápila zima. Ani vítr už na něj tolik nemohl.

V obchodě naštěstí nebylo moc rušno, vzhledem k tomu, že bylo úterní dopoledne. Potulovalo se po něm jen pár bytostí a hluk byl minimální, pokud se nepočítala hudba tiše znějící v pozadí.

Joel si vzal na starost vozík, zatímco Veronika zkušeně hledala všechno na seznamu a pomalu ho plnila. Následoval ji mezi regály a nechal se pohltit jistou melancholií.

Když žil se svým společníkem, vždy všechny nákupy dělal sám, přesně na tomhle místě. Nespočetněkrát chodil těmito uličkami. Bylo svým způsobem příjemné opět dělat něco tak známého. Sice nebyl ve vedení, ale nevadilo mu tlačit vozík.

Oči mu občas zabloudily k věcem, které normálně kupoval, protože je jeho společník dával na seznam. Nenechal se ale strhnout špatnými pocity a vzpomínkami na někoho, pro koho nic neznamenal.

Podle toho, co viděl, Veronika byla ten typ, co na jeden nákup zařídil jídlo na celý týden, takže těch věcí nebylo málo. Říkal si, jak to na jeden plat všechno zvládali. Měli ale velký dům a neviděl ani stopu po rodičích. Nechtěl předpokládat, ale dávalo by to smysl. Nechtěl se ale ptát na tak osobní informace, zvlášť když ho příliš nezajímaly.

Pozastavil se u regálu se sladkostmi, zatímco Veronika vybírala pečivo. Oči mu padly na balení karamelek, které mu připomnělo, jak bídně na tom byl se svými zásobami. Už mu zbývaly poslední dvě. Cena mu ale jasně říkala, že na ně neměl. Možná by měl dost mincí, kdyby je nepoztrácel při té srážce.

Chvilku to zvažoval, ale když se Veronika vrátila k vozíku, přeci jen se rozhodl, že to za zkoušku stojí.

„Mohl bych?" Ukázal na balíček karamelek. „Moje už mi došly a nemám dost peněz na další."

Veronika se podívala na předmět jeho žádosti, zamračila se a po chvilce z regálu vzala velké balení karamelek a přihodila ho do košíku. Otevřel pusu, aby namítl, že by mu stačilo to malé, ale zase ji zavřel, když se nad tím víc zamyslel. Tohle by mu mohlo stačit až do smrti, když nebude plýtvat.

„Ber to jako díky za to, že děláš víc, než o co jsem tě žádala," prohlásila a menším zataháním za vozík naznačila, aby jeli dál.

„Díky." Kývnul vděčně, potěšený, že mu to vyšlo.

Jeho společník pro něj skoro nikdy nic neudělal, ani jako poděkování.

***

Po cestě domů si spravedlivě rozdělili břemeno tašek. Nijak nekomentoval, že se mu nepokusila dát ty nejtěžší. Už věděl, že ta blondýnka byla silná dost a určitě by neocenila, kdyby naznačoval opak.

Jakmile se vrátili do domu, pomohl jí s vyklizením nákupu, protože už zhruba věděl, kam co patří. Ani si příliš nepřekáželi.

Tou dobou už byl Rory doma a všichni si společně dali oběd, než se Veronika odebrala zpět do své ordinace.

Joel mohl vzdát svoji snahu číst a místo toho si poslechl, co všechno Rory dělal, i když ho to nezajímalo. Minimálně viděl, že to blonďákovi dělalo radost.

Nečekal, že se Veronika objeví dřív než večer, proto zpozorněl, když přišla do obýváku sotva o hodinu později s vážným, ale zároveň natěšeným výrazem.

„Mám výjezd. Nějaký tvor se zabloudil až na blízkou farmu a tropí tam menší neplechu," oznámila. „Jde o odchyt, takže se vždycky hodí víc rukou. Už jsem volala Chloe. Ocenila bych, kdybyste pomohli i vy."

„Jaký tvor?" Vyskočil Rory na nohy nadšeně.

„Nějaký králík," odpověděla, načež se na ně znovu tázavě podívala. Rory hned kýval hlavou, že pojede, ale Joel váhal. Už teď byl unavený. Nevěděl, jestli byl dobrý nápad jít nahánět králíky. To znělo, jako že se u toho bude běhat. To bylo něco, co nedělal a netušil, jestli na to vůbec bude mít.

Na druhou stranu, Veronika mu právě zařídila doživotní zásobu karamelek. Byl spoustu věcí, ale nevděčný mezi ně nepatřilo. Odevzdaně vydechnul a zvednul se.

***

Na záchranou akci vyrazili ve Veroničině autě. Jednalo se o drobné tyrkysově nalakované vozidlo. Bylo znát, že už bylo starší, ale stále si to hladce frčelo po silnici.

Veronika s Rorym zabrali přední sedadla, čímž ta zadní zbyla na Joela a Chloe. Onu démonku neviděl od dne srážky, a to také bylo jen na krátký moment.

Tentokrát na sobě měla tmavou kostkovanou košili, džínové montérky s laclem a vysoké boty. Dlouho na něj nezakrytě zírala svýma velkýma očima pomalu bez mrknutí, ale ignoroval ji. Pokud na něj nepromluví, nebude jí dávat svoji pozornost, i když bylo její chování divné.

Nakonec se ale dočkal, protože přeci jen spustila.

„Vážně si tě nechali," uchechtla se téměř nevěřícně, načež poskočila na sedačce, aby byla blíž mezeře mezi předními sedadly. „Hej, hej Ronnie. Je to váš nový maskot?"

„Nech si to," odbila ji Veronika a dál se soustředila na silnici.

„Si jejich maskot?" Otočila se Chloe na Joela, který ji nezaujatě sledoval.

„Jen dočasný spolubydlící," odpověděl netečně.

„Vážně ses k tomuhle nechala přesvědčit?" zasmála se Chloe směrem k Veronice. „Si měkká."

„Dělám to pro tebe, tak zavři pusu. Taky jste si ho k sobě mohli vzít vy," pomalu zasyčela Veronika. Joel stáhl uši dozadu, nečekaně mírně raněný jejími slovy. Nemyslel si, že by byl až tolik na obtíž. Vždyť si už i docela rozuměli. Přeci jen to ale byl teprve týden. Ani si nenalhával, že by se za tak krátkou dobu dala vytvořit nějaká věrnost. Byl si moc dobře vědom, že z nechtěného povýšil pouze na tolerované.

Spíš mu vadilo, že o něm takhle mluvili přímo před ním. To si to nemohli nechat na později?

„Do našeho bytu? Sotva se tam vejdeme my." Zašklebila se Chloe. „A Dannymu by se to určitě nelíbilo."

„Tak ho neměl srážet. Myslíš, že mně se to líbí? Já tady spravuji váš problém. Klidně jsem ho mohla poslat k vám," pokračovala rozohněně Veronika. Doufal, že tím nenaznačovala, že by měl ten další týden strávit u nich. Opravdu nestál o změnu prostředí. Navíc měl podezření, že by to u těch démonů nebylo tak klidné a asi by nemohl čekat, že by se k němu chovali stejně.

Otráveně zíral z okna a snažil se je ignorovat. Tolik ke snaze pomoct. Věděl, že co udělal nebylo správný, ale bylo mu to jedno. Prostě chtěl trochu pohodlí, než natáhne bačkory. Odmítal se za to cítit provinile.

Z nějakého důvodu přesto cítil cosi. Protřel si paži v místě, kam dosahovaly stíny.

„No tak," vložil se do jejich hašteření Rory. „Takhle o něm nemluvte. Já jsem třeba rád, že je u nás."

Joel švihnul uchem, když to zaslechl a cítil, jak to cosi trochu povolilo. Odmítal ale odvrátit zrak od ubíhající krajiny. V autě se rozhostilo ticho.

„Promiň," ozvalo se po chvíli zepředu. „Nemyslela jsem to vůči tobě špatně."

Věděl, že to bylo mířené na něj, proto klidně odpověděl: „Chápu. Za to se omlouvat nemusíš."

***

Z nějakého důvodu na něj únava doléhala ještě víc, když dorazili na místo.

Veronika si šla promluvit s majitelem farmy, zatímco oni tři zůstali u auta. Čekal, že se Rory bude bavit s Chloe, když dostal šanci něco podniknout se svojí kamarádkou, ale on místo toho přistoupil k němu.

„Nechtěla tě urazit," řekl polohlasně blonďák. Možná nechtěl, aby to slyšela Chloe, ale ta stejně odběhla obtěžovat krocany v blízké ohradě.

„Neurazila mě," ujistil ho Joel.

„Nevypadalo to tak," poznamenal Rory pochybovačně.

„Jen byla upřímná. Spíš by mě urazilo, kdyby lhala." Zavrtěl Joel hlavou.

„Ona je naštvaná na Chloe, ne na tebe. Možná byla naštvaná ze začátku, ale už ne. Myslím, že je ráda, že jí pomáháš," vysvětloval blonďák. Na to Joel neodpověděl.

„Myslím to vážně," trval si na svém Rory.

„O tom nepochybuju." Podíval se na něj Joel unaveně. Věděl, že mu Rory nelhal, ale netušil, jestli sám znal pravdu.

Než stihli pokračovat v rozhovoru, Veronika se vracela. Společně vyrazili kolem stájí k poli a opřeni o dřevěný plot obhlíželi prostranství. Jednalo se o menší pole, na němž se pěstovaly ředkvičky. Od jiných políček ho oddělovala malá říčka, u níž rostlo pár menších keříků.

Přímo uprostřed pole byl problém, který museli vyřešit. Joel musel uznat, že když se řeklo králík, představil si malého tvora, ale tohle bylo očividně magické zvíře. Opravdu vzdáleně připomínal králíka se svýma dlouhýma ušima a hopkáním, ale byl celý zavalitý, zdobila ho zelená srst a místo roztomilého čumáčku měl na první pohled tvrdý zobák. Nejzvláštnější ale přeci jen byla květina, co mu rostla přímo mezi ušima. Ani nebyl malý. Když seděl na zadních, mohl dosahovat Joelovi po pás, a to nepočítal uši.

„Tak jaký je plán?" Zavrtěla se netrpělivě Chloe s očima upřenýma na zavalité stvoření na poli.

„Nejdřív bych se k němu zkusila přiblížit, jestli sám nepřijde," rozhodla klidně Veronika. „Vy se radši držte dál, ať ho nezahltíme."

Joel kývnul na srozuměnou, zatímco zbylí dva členové jejich skupiny se nespokojeně zamračili. Blondýnce to asi stačilo, protože už nemarnila časem a vydala se pomalým krokem za tvorem.

Jakmile ji králík zpozoroval, zpozorněl a nastražil uši. Každý její krok bez mrknutí pozoroval, přičemž dál tlapkama vytahoval ředkvičky ze země. Květina na jeho hlavě se kývala ze strany na stranu jako anténa.

Když byla Veronika dostatečně blízko, klekla si, aby nepůsobila jako příliš velká hrozba a natáhla k němu ruku. Králík téměř podezřívavě přimhouřil oči, ale párkrát poskočil jejím směrem.

Joel koutkem oka viděl, jak Chloe udělala pár kroků vpřed a beze slov ji ocasem zastavil. Naštěstí se nezdálo, že by to králíka znervóznilo. Dál se blížil k Veronice.

Všechno vypadalo až moc dobře, takže se Joel ani nedivil, když po ní králík na poslední chvíli skočil, povalil ji a vesele si odskákal pryč. Veronika vyskočila zpátky na nohy, oprášila se od hlíny a otráveně hleděla za mizejícím králíkem.

„Škoda," prohlásil Rory, který to bral jako signál, že se může přiblížit.

„Asi nejsi takový zaříkávač zvířat, jak jsem si myslela." Strčila do ní Chloe přátelsky. „Ale vypadalo to nadějně."

„Co teď?" zeptal se nejistě Joel.

„Jednoduchý." Tleskla Chloe nadšeně, čímž si získala pozornost celé jejich skupinky. Roztáhla ruce, jako by prezentovala plán bojové operace.

„Obklíčíme ho. Je velkej a tlustej. Ten nám nemůže utýct," prohlásila s jiskrou v očích.

„Nechceme ho vyděsit," namítla Veronika.

„Nevyděsíme." Mávla bezstarostně rukou Chloe, aby zahnala její obavy. „Půjdeme pomalu. Navíc, kdy jsem já někoho vyděsila?"

***

„Chyť ho!" zakřičela přes celé pole Chloe, jako příliš rozjařený fanoušek fotbalu. Králík jí zrovna proklouzl přímo mezi rukama a uháněl si to směrem k Rorymu.

Jak se ukázalo, Chloe se mýlila, když usoudila, že byl pomalý. Naštěstí se nezdálo, že by ho děsili, spíš to vypadalo, že to bral jako hru, protože se vždy zastavil těsně mimo dosah, jako by je provokoval.

Jakmile se k němu Rory přiblížil, hodil otočku a běžel zase jinam. Joel se nejdřív zdržel běhání. Říkal si, že to nemá zapotřebí, ale když ten králík proběhl těsně kolem něj, pomalejším tempem, jako by věřil, že není hrozba, neodolal a pokusil se ho chytit. Než se nadál, spolu s ostatními se za králíkem honil po poli.

V jednu chvíli králíka Rory s Chloe, nejaktivnější pronásledovatelé, docela úspěšně drželi mezi sebou, ale jakmile byl na dosah a skočili po něm, králík hbitě proskočil mezi nimi. Tento manévr je oba poslal hlavou napřed do říčky, až voda vystříkla na všechny strany.

Démonka vyjekla šokem, ale rychle se z vody vyhrabala, celá zmáčená a ukázala se zuřivým výrazem na králíka, který to nevinně pozoroval zpovzdálí.

„Tohle je válka!" Zamávala Chloe rukama ve vzduchu a vrhla se na něj. Králík jen dál se spokojeným výrazem skákal mimo dosah její zloby.

„A takhle mi pak mají vlézt do auta," zasténala Veronika vedle Joela, když je sledovala.

„Třeba uschnou, než ho chytíme," nadhodil, i když tomu příliš nevěřil. Už přestával věřit, že ho vůbec chytí. Doufal, že ho utahají, ale spíš to bylo naopak. Jediný, kdo vypadal, že má ještě dost energie, byla Chloe hnaná svojí touhou po pomstě a Rory, který měl vždy energie na rozdávání. Veronika vypadala trochu unaveně, ale narozdíl od nich pořád nepobíhala, takže to zvládala.

Joel si na druhou stranu nevedl tak dobře. Už byl na konci svých sil a zvládal už tak maximálně běhy na krátkou vzdálenost, když viděl svoji příležitost.

Po jednom takovém se musel zastavit, protože se podezřele začal naklánět ke straně. Na chvíli zavrávoral, než opět našel jistotu ve svých nohách, které se už mírně třásly ze vší té námahy.

„V pohodě?" Objevila se vedle něj Veronika.

„To nic, jen jsem trochu zadýchaný." Zahnal její starost mávnutím ruky a dál se snažil popadnout dech. Očividně to byla dostatečná odpověď, protože se hned zase běžela věnovat honu.

Ještě nějakou dobu stál na místě, ale když se k němu králík zase začal blížit, sebral se a přidal se k nahánění.

Přišlo mu, že to takhle šlo celou věčnost, přičemž králík neprojevil jedinou známku únavy. Po nějaké době i Chloe vzdala svoji vražednou pomstu a jen králíkovi hrozila pěstí, zatímco se za ním loudala tempem staré dámy s hůlkou. Bylo jen otázkou času, kdy se unaví i Rory.

Jak špatně na tom byl si Joel uvědomil, až když mu opět začaly znecitlivovat končetiny. Vrávoral stále víc a už se většinou ani neobtěžoval zrychlit krok. Byl rád, že stojí, natož aby běhal.

Králík si ale dovoloval stále víc, protože vnímal jejich zpomalení. Skákal blíž a dělal těsnější útěky, aby je víc burcoval k pronásledování. Zřejmě ho ta hra ještě neomrzela.

U většiny tahle taktika zabírala, ale Joel ho už nechával probíhat kolem, i když byl blízko. Tedy, aspoň do chvíle, kdy se králík rozhodl přejít k rizikovějším pokusům o vyburcování reakce. Místo aby se vyhnul Joelovi obloukem, proběhl kolem něj tak blízko, až do něj strčil zadkem.

Joel se za ním instinktivně natáhl a popoběhl, protože to bylo nejblíž, co se zatím ke králíkovi dostal, ale ten jen přidal do skoku a Joelovy ruce se sevřely v prázdném vzduchu.

Nejspíš by se cítil frustrovaně, kdyby mu v tu chvíli nevypověděla nečekaně službu noha.

Sotva se stihnul zachytit rukama, ale ani ty ho dlouho neunesly a padnul na zem. Hrudník se mu divoce zvedal snahou se vydýchat a v končetinách ho divně brnělo tím známým způsobem, který byl snad ještě horší než po jeho procházce s Rorym ten první den. Pochyboval, že jen tak začnou spolupracovat. Připadalo mu, že je má z kamene.

Bylo to jasným připomenutím, že i přes její zpomalení se nemoc nezastavila a stále se horšila.

Bylo zkrátka lehčí ležet a nechat tu zatracenou ospalost, aby vyhrála. Stejně proti ní v tomhle stavu nemohl bojovat. K ničemu to nebylo.

Zavřel oči. Nebylo těžké se nechat unášet přicházejícím spánkem. Už i dech se mu vracel do normálu. Jen ho trochu rušilo, že vzdáleně slyšel, jak na něj někdo volal.

Cosi studeného postrčilo jeho ochablou ruku. Po chvíli dorážení ucítil štípnutí, což ho přimělo pootevřít oči. Těsně u něj se jako na výsměch krčil králík a šťouchal mu do ruky svým zobákem. Když tvor viděl, že mu byla věnována pozornost a že bytost, co si s ním hrála, nebyla mrtvá, šťastně zašvitořil a natiskl svoji tvář do Joelovi dlaně, jako by vyžadoval drbání.

Z místa dotyku se začala zelenou srstí králíka šířit mírná záře, jak Joelova magie reagovala na zvláštní podstatu tvora.

Joel oči opět zavřel. Ten králík mu byl ukradený. Jen, ať z něj měl dobrej den, bylo mu to jedno.

V další moment cítil, jak mu někdo otřásl ramenem, ale to už se neobtěžoval s otevíráním očí. Na to byl až moc unavený. Cosi mu zatlačilo na krk, což nebylo zrovna příjemné, ale lepší než to štípnutí od králíka.

Vědomí mu unikalo skrz prsty jako pára a ani se tomu nesnažil bránit. Poté mu ale něčí prsty otevřely oko, což už vůbec nebylo příjemné, i když to byl šetrný dotyk.

Naskytl se mu pohled na Veroniku. Tedy, alespoň předpokládal, že to byla ona. Přes tu mlhu to šlo špatně poznat, ale určoval hlavně podle zelené barvy a blond vlasů.

Zamžoural, aby se mu zrak pročistil, ale sotva to pomáhalo.

„Joele." Donesl se k němu konečně i její hlas, nyní když více vnímal. Zněla starostlivě, ale bylo to potlačeno klinickým chladem.

„Snaž se udržet otevřené oči," přikázala. „Dívej se na mě."

To byl nečekaně těžký úkol. Tančil na tenkém laně uprostřed prázdnoty a nebezpečně se nakláněl. Přišlo mu, že jeho vědomí přicházelo a odcházelo, ale že se stále více blížil k jeho ztrátě.

„Co se stalo?" ptala se Veronika, ale její hlas zněl zkresleně. „Jak ti je?"

„Jsem jen unavený," zamumlal, ale nebyl si jistý, jak moc mu bylo rozumět. Tušil, že to nepůsobilo dobře, ale neměl ji jak přesvědčit, že o nic nešlo. Jistě, byl to příznak něčeho vážnějšího, ale v danou chvíli to šlo jednoduše spravit, kdyby ho nechala spát, jak jeho tělo vyžadovalo.

„To určitě," odbila jeho odpověď.

„Je to..." Zarazil se, když mu vypadla všechna slova, co by mohl použít a ten zbytek mu nešel v jeho unavené mysli zformulovat. I přes její námitky zavřel oči ve snaze si daná slova vybavit. Chtěl neurčitě zamávat rukou, ale sotva ji zvedl ze země.

„Jde o to, co jsem zač," zkusil to znovu chabě. „Nic to není."

To jí muselo stačit, protože i těch pár slov byl výkon. Už se ani neobtěžoval znovu otevřít oči. Nemělo smysl se o to snažit, když věděl, že o nic nešlo. Mohl si dovolit usnout.

Slyšel, jak si něco mrmlala, ale zdálo se, že to nechala být. Jenže poté s ním někdo znovu třásl, načež cítil, jak ho něčí ruce tahaly do sedu. Nespokojeně zamručel, ale když nepřestávaly a jen ho tahaly pořád výš, zaskočeně se pod sebe pokusil složit nohy. Neposlouchaly ho, ale nakonec se mu to povedlo, přestože skoro celou váhu opíral o toho, kdo ho postavil.

Pootevřel oči, aby viděl, co se dělo, a zjistil, že ho držel Rory a že ho nyní z druhé strany podpírala i Veronika. Dohromady mu pomáhali, aby se udržel na nohou.

„Lehneš si v autě," prohlásila nesmlouvavě a bez dalšího varování ho už vedli po poli. Snažil se jim to ulehčit, ale při nejlepším mezi nimi sotva klopýtal a párkrát ho nohy úplně zradily a mohl spoléhat jen na to, že ho v takových chvílích neupustí. Když se to stalo poprvé, málem šli všichni k zemi, jak se ho snažili udržet, ale poté už byli připraveni a tolik je to nezaskočilo.

Nakonec se jim ho podařilo dostat až k autu a bez větších potíží ho do něj dostali. Vzdáleně vnímal, že ho někdo připoutal a poté už věděl jen, že si opíral hlavu o okýnko. Poznal to podle chladu ze skla, ale bylo mu jedno, že nebyl v nejvíc pohodlné pozici. Jestli ho bude další den bolet za krkem, to byl problém jeho budoucího já.

***

Probudil se až další den ráno. Skoro by zapomněl, jak skončil předešlý den, kdyby nebyl na gauči místo na své matraci. Ať už ho jakýmkoli zázrakem dostali dovnitř, muselo být jednodušší ho nechat tady než se ho pokoušet dostat do schodů.

Přesto byl překvapený, že se vůbec obtěžovali s jeho přesunem. Za prvé, mohli ho prostě nechat ležet na tom poli. Za druhé, v autě by se za těch pár hodin pravděpodobně neudusil. Místo toho mu ale zařídili provizorní spaní na gauči, i s polštářem a peřinou.

Chabě zašátral po svých kapsách a dobojoval se až k pytlíku karamelek, z nichž si jednu hned dal. Zatímco se mu rozpouštěla na jazyku, snažil se sám sebe přesvědčit, aby už znovu neusnul. Už tak se zdálo, že toho naspal víc než dost.

Po několika minutách, které mohly klidně být i hodinou, se konečně odhodlal sebrat síly a posadil se. Po úspěšném prvním kroku už bylo jednodušší přehodit nohy na zem a zvednout se. Jediný problém byla zima, která na něj zaútočila, když ze sebe shodil peřinu. Naštěstí ale svoji novou mikinu našel hned na vedlejším křesle.

Ozbrojený mikinou a další karamelkou vyrazil pomalu do kuchyně, kde se na hodinách dozvěděl, že bylo teprve devět. Bral by to jako úspěch, kdyby předešlý den nešel spát tak brzo.

Na lince ho čekalo další překvapení ve formě krabičky, na které bylo jeho jméno a vzkaz. Po rychlém přečtení zjistil, že v krabičce měl snídani a že měl poté za Veronikou zajít do její ordinace. To byla neobvyklá žádost, ale to bylo jedno. Jen si užil dva donuty, které byly v krabičce a po krátkém přemýšlení uvážil, že krátkou sprchu snad stihne.

***

Do ordinace vešel po zaklepání stejnými dveřmi jako předešlý den a našel Veroniku, jak skládá balení krmení do košíku. Rychle si ale získal její pozornost, což bylo jen mírně znepokojující.

„Sedni." Ukázala na stůl, kde ho posledně prohlížela. Podrážděně švihnul ocasem a zůstal stát. Ignoroval její nesmlouvavý tón. Možná se choval malicherně, ale už odmítal, aby se k němu takhle někdo choval.

Když se nějakou dobu nepohnul, upřela na něj tvrdý pohled, který jí bez váhání opětoval. Po chvíli její napnutý postoj povolil a výraz trochu zjihnul.

„Prosím," dodala mírnějším tónem. „Nechci být hnusná, ale myslím, že si včera všechny trochu vyděsil."

Nemyslel si, že to úplně omlouvalo její předchozí postoj, ale byl schopný to alespoň přijmout. Také se uvolnil a po další chvilce splnil její přání. Povyskočil si na stůl a čekal, co z ní dál vypadne, i když už podezíral odpověď.

„Co to včera mělo znamenat?" začala, když k němu došla.

„Neodpověděl jsem ti už?" Povytáhl obočí.

„Nějak se mi nechce věřit, že je tohle normální." Podívala se mu zpříma do očí, jako by ho vyzývala, aby to popřel.

„Neřekl jsem, že je to normální, jen že to není neobvyklé," neodpustil si poznámku, čímž jí podle jejího výrazu nijak nepotěšil.

„Takže tvoje rasa takhle běžně padá, jen protože je unavená?" Založila si ruce.

„Zkráceně řečeno," potvrdil.

„A co celá verze? Nezajímá mě ta zkrácená," vyzvala ho k rozšíření. „Je to nějaká kondice? Co tohle způsobuje?"

Tohle už bylo těžší na zodpovězení. Ne protože by neznal odpověď, ale protože nevěděl, jak odpovědět, aby si zároveň mohl nechat svůj klid.

„Je to u mý rasy dost rozšířený problém, ale o nic nejde. Jde o to, že se snadněji unavím a víc spím. Normálně ani takhle nepadám. To se děje jen, když dlouho ignoruju únavu," vysvětlil co nejjednodušeji.

„Takže mi vlastně říkáš, že si pitomec," prohlásila, když skončil. Tázavě se na ni podíval, ignorujíc urážku.

„Věděl si, že se to může stát a stejně si si nešel odpočinout, než k tomu došlo," zamručela.

„Si si teda jistý, že nejde o problém, který se objevil po tý srážce?" ujišťovala se.

Teoreticky to byla pravda. Jenže to nemělo se srážkou nic společného. Šlo prostě o pokročení nemoci a větší námahu, které byl vystavovaný.

„Jsem si jistý," potvrdil. S váhavým výrazem si ho prohlédla, a nakonec kývla.

„Tak to příště neignoruj," doporučila tónem, který jasně říkal, že šlo spíš o nařízení.

„To se snadno řekne." Ušklíbl se mírně pobaveně. „Nechci ale prospat celý den."

„Celý den? To si vážně pořád ospalý?" Pozvedla pochybovačně obočí.

„Proto jsem radši uvnitř. To běhání včera bylo vyčerpávající," přitakal prostě.

„A to si toho ani moc nenaběhal," nadnesla s menším úsměškem.

„Neběhal bych ani kdybych mohl," přiznal se bez špetky hanby. „Nerad dělám věci, co nedávají smysl."

„Hezký pohled na věc," poznamenala.

„Rozumný pohled na věc," opravil ji.

„Fér." Pokývala hlavou.

„Když už jsme u toho, jak to s tím králíkem dopadlo?" zeptal se. Seskočil ze stolu, jelikož předpokládal, že už Veronika nic řešit nebude.

„Musela se mu líbit tvoje magie, protože když jsme tě dostali do auta, nedělalo mu problém skočit do kufru, aby byl u tebe," vysvětlila s pousmáním.

Napřímil se a zamračeně se zadíval do země. Párkrát švihnul ocasem, než se na ni znovu podíval.

„Ten králík z nás měl stejně celou dobu jen srandu. Koho by to napadlo?" řekl nakonec, přičemž si připadal jako pitomec za to, že tolik času a úsilí vynaložil na něco naprosto zbytečného. To šlo proti jeho zásadám.

„Tyhle zvířata jsou chytřejší, než se na první pohled může zdát," informovala ho Veronika se sympatickým výrazem. Nejspíš si připadala stejně zesměšněně jako on. Jen měla víc času se s tím smířit.

„Chceš ho vidět?" navrhla bez varování.

„On je tady?"

„No jasně. Minimálně dokud nebude jasné, jaké jsou nejvhodnější další kroky. Vypadá ale zdravě, takže si nemyslím, že by utekl od nějakých pašeráků," vysvětlila stručně.

Nechal se zavést do jedné z vedlejších místností. Jednalo se o menší prostor, co svými jasnými barvami připomínal hrací koutek pro děti. V danou chvíli byl okupovaný tím škodolibým tvorem, který je předešlý den tolik potrápil.

Při jejich příchodu králík nastražil uši, načež se třemi skoky ocitl těsně u Joela. Joel si částečně vzpomínal, že u něj králík byl, když padnul a nejistě natáhl ruku. Králík vesele zašvitořil a natiskl do ruky svoji hlavu, načež mu srst začala opět mírně zářit. Veronika to zaujatě pozorovala ode dveří.

„Tohle tě neunavuje?" vyzvídala.

„Možná i jo, kdybych to dělal dlouho. Na druhou stranu, není to vědomé konání." Pokrčil rameny.

Veronika zamyšleně zabroukala, načež opustila místnost. To Joela trochu mátlo, ale nijak nenaznačila, že by měl taky odejít. Zamračil se a podíval se na králíka, který na něj nyní hleděl svýma velkýma očima. Tvor tázavě zacvrlikal.

„Nekoukej tak na mě. Já nic nevím," bránil se klidně Joel a ani nevěděl, proč to dělal.

„Abys věděl, nejsi tak roztomilý," prohlásil Joel a předstíral, že neviděl, jak králík pootevřel svůj zobák, jako by nevěřil tomu, co slyšel. „Moc dobře vidím, co si zač. I přes ten kukuč."

Znovu se na králíka zamračil, ale podrbal ho za uchem, čímž se možná vyhnul dalšímu štípnutí.

„Sbližujete se?" ohlásila svůj návrat Veronika. V rukou svírala velkou přepravku, kterou položila na zem a otevřela její dvířka. Téměř hned z ní vystrčil hlavu tvoreček velikosti menší kočky. Hlava vzdáleně připomínala masku morových doktorů, v místě očí byly černé prohlubně jako oční důlky v lebce.

Po obhlédnutí místnosti z přepravky vylezl celý. Stavbou těla připomínal lasičku, jen jeho srst měla purpurovou barvu a ocas měl dlouhý s hustou srstí. Zatímco jeho přední packy byly normální, jeho zadní nohy vypadaly, jako by na sobě měly černobíle pruhované ponožky a byly zakončeny pařáty.

V jeho závěsu z přepravky vylezli další čtyři tvorové stejného druhu. Barvy srsti se táhly od růžové až po fialovou, ale všichni měli stejné bílé hladké hlavy.

„Potřebují pohyb," řekla Veronika na vysvětlenou, načež si sedla na zem. Joel ji napodobil a dál sledoval nové tvory, zaujatý jejich zvláštním vzhledem.

Králík k nim přiskočil a zašvitořil. Tvorové si ho ale sotva všímali, spíš jen chodili po místnosti a občas skočili po nějaké hračce, co se válela na zemi.

„Nejsou moc společenští," poznamenal Joel.

„Moc si nerozumí s jinými," přitakala Veronika. „Ale nejsou agresivní."

Říkal si, jestli nehrozilo, že by je králík pošlapal, ale pochyboval, že by to Veronika riskovala, kdyby se to mohlo stát. Králík snahu o spřátelení stejně brzy vzdal a šel si místo toho lehnout do kouta, kde se převalil na záda. Možná byl i on po předchozím dni vyřízený.

Jeden z tvorů se mezitím přiloudal až k Joelovi, ale místo, aby prozkoumával dál, zvedl svoji hlavu a svýma prázdnýma očima se zahleděl přímo na něj. Zacukal hlavou, načež vydal bublavé zachrčení, po kterém pozvedli hlavy i ostatní tvorové. Všichni se zadívali jeho směrem a Joel měl nejasný pocit, že by ho to mělo znepokojovat, ale místo toho nejbližšího tvora podrbal, když se natiskl na jeho ruku.

Ostatní nebyli daleko a zanedlouho už jimi byl obklopený. Lísali se, díky čemuž si říkal, že to nebylo tak špatné. Prostě se přišli mazlit, což sice bylo zvláštní, ale nevadilo mu to.

Ti podivní tvorečci se k němu lísali jako hromada koček a vydávali dokonce zvuk podobný předení, i když to působilo víc bublavě.

Jeden bez zadní nohy se mu vyškrábal až na rameno a spokojeně mu předl přímo do ucha. Joel se neubránil menšímu úsměvu, když cítil jeho jemnou srst na své tváři a natáhl ruku, aby ho podrbal, což tvoreček ocenil hlasitějším předením.

Podíval se koutkem oka na Veroniku a trochu ho zarazilo, když spatřil její výraz. Veškerá starost se jí opět odrážela v očích a ve způsobu, jakým krčila obočí.

„Joele?" prolomila ticho. Zamručel, aby věděla, že vnímá, ale dál se věnoval tvorečkům.

„Opravdu ti nic není?" zeptala se s jemností, s níž se u ní ještě nesetkal. To ho donutilo odtrhnout oči od tvorečka na jeho rameni, aby jí věnoval plnou pozornost. Musela vidět jeho zmatení, protože bez pobízení pokračovala.

„Těmhle tvorům se říká smrtonošky." Ukázala na tvorečky, co ho obklopovali. „Je to nešťastné jméno, protože není tak úplně přesné. Tihle tvorové nepřináší smrt, ale dokáží ji vycítit. Cítí, když má někdo umřít a rádi jsou v jeho blízkosti."

Chvilku se nezmohl na slovo. Jen se znovu podíval na tvorečky a uvědomil si, že se k Veronice nelísal ani jeden. Jejda.

Nemohl ale na ně být naštvaný. Byli sladcí a takhle milovaný se necítil být už hodně dlouho, i když ho trochu mrzelo, že je jen lákala jeho blížící se smrt. Alespoň působili upřímně.

„Třeba se jim taky jen líbí moje magie." Pokrčil rameny, aniž by nějak reagoval na tu část o smrti. Mohla to být pravda, přeci jen to tak bylo u králíka.

„Třeba," zopakovala polohlasně a když se na ni znovu podíval, zjistil, že se na něj dívala zvláštně. Měl tušení, že mu nevěřila a nedivil se jí. Tohle už příliš vymluvit nešlo a ani se o to nesnažil. Možná měl působit více znepokojeně poté, co naznačila, že by umíral, ale vzhledem k tomu, že to dávno věděl, nijak ho to neohromilo. Vlastně mu i bylo jedno, jestli se to dozví. Jediné, co ho mírně trápilo bylo, jak by na to reagovala. Doufal, že by to nijak neohrozilo zbytek jeho pobytu.

Sám od sebe se ale k ničemu přiznávat nehodlal. K ničemu by to nevedlo a chtěl co nejnormálnější poslední dny.

„Většina bytostí se od nich chce držet co nejdál," nadnesla Veronika a natáhla se, aby jednu podrbala. Ta laskavý dotek přijala se spokojeným zabubláním.

„Za nic nemůžou." Pokrčil rameny, opatrný, aby smrtonošku neshodil.

„Ale stejně se jich bojí. Jen kvůli pověrčivosti. Přitom by mohly být docela užitečné," dodala Veronika.

„Bytosti se v dnešní době dívají na spoustu věcí špatně," přitakal. On sám toho byl obětí. Narozdíl od smrtonošek se mu ale společnost nestranila. Každý by v něm viděl nejdřív užitek a až poté to, kým byl. Jakmile nebyl užitečný, nebyl nikým.

Aby byl upřímný, docela se mu líbilo být nikým. Jistě, byla to většinou nuda, ale minimálně už se nemusel starat o to, aby byli všichni kolem něj spokojení, když on sám šťastný nebyl. Nemusel se snažit být užitečný, pokud nechtěl. Byl volný. Jen byla škoda, že svoboda přišla spolu se smrtí.

(6.11.2022)