Po dlouhé době ho netrápila zima. Byl zvyklý, že většinou byla příčinou jeho probuzení, ale tentokrát se probouzel obklopený teplem a pohodlím. Cítil na sobě příjemnou váhu peřiny a slunce ho skrze žaluzie jen lehce šimralo ve vlasech. Matrace, přestože stará, byla velkou a vítanou změnou od novin.

S čím příliš nepočítal bylo, že se mu chtělo vstávat ještě míň než obvykle. Nic ho nenutilo, aby se začal hýbat, tudíž jen ležel a užíval si ve své rozespalosti veškerý komfort, který mu byl dopřán. Bylo tak snadné propadat spánku. Neměl ani podle čeho měřit čas. Bylo to, jako by se všechno zastavilo.

Spánek se ho držel a odmítal ho pouštět ze svého sevření, nyní, když už ho nic nerušilo. Joel si dokázal představit, že by tak mohl strávit zbytek věčnosti.

Jenže čas se přeci jen nezastavil a bylo mu to připomenuto, když se ozvala rána, jako by někdo vykopnul dveře. Vytrhlo ho to z náručí spánku a přimělo ho to prudce otevřít oči. Ze své pozice měl dobrý výhled na dveře pokoje a snadno tak zhodnotil, že se nejednalo o hrozbu. Proto se jen znovu zahrabal pod peřinu a snažil se vrátit do toho, co měl předtím, než se Rory rozhodl vtrhnout do pokoje.

Nijak jeho dramatický příchod nekomentoval. Přeci jen to byl Roryho pokoj, stěžovat si nemohl.

„Joele," protáhl Rory a vzal mu tím naději na klid. Slyšel, jak se jeho kroky přiblížily k jeho matraci.

„No tak." Začal ho Rory šťouchat do boku. „Je skoro dvanáct."

To přitáhlo jeho pozornost i přes to otravné šťouchání. Dvanáct? Copak skutečně spal tak dlouho? Skoro by cítil nějaké znepokojení, kdyby na tom záleželo.

„Nudím se," prohlásil Rory. „Půjdeme na to hřiště?"

Joel zabořil svoji tvář do polštáře ve snaze potlačit otrávené mručení. Copak bylo Rorymu deset? Neptal se, ale byl si jistý, že byl dost starý na to, aby ho takové věci ještě bavily.

„Řekl si později." Začal do něj Rory šťouchat s větším důrazem. „Je později, tak pojď."

„Myslíš to vážně?" Podíval se na něj Joel přivřenýma očima.

„Jasně." Rozzářil se Rory, když viděl, že mu konečně byla věnována pozornost. „Přece nechceš prospat celý den. Můžeš to brát jako sbližování."

„To nemáš nikoho, kdo by tam s tebou šel?" Zamračil se Joel otráveně.

„Chloe nemá čas. Navíc, chci poznat svýho novýho spolubydlícího," prohlásil nevinně Rory a věnoval mu psí pohled. Joelem to nijak nepohlo. Pochyboval, že Rory neměl jiné přátele než tu démonku. Navíc se mu opravdu nechtělo opouštět teplo postele.

Minimálně ale chápal, že chtěl Rory vědět, kdo mu naboural soukromí. Třeba s tím nebyl tak v pohodě, jak se tvářil.

„Dej mi chvilku," vydechl nakonec Joel, čímž si vysloužil zářivý úsměv od blonďáka.

„Skvělý! Budu čekat dole." Vyskočil Rory na nohy s novou energií, ale u dveří se ještě otočil s menším podezřením v očích. „Opovaž se znovu usnout!"

Jakmile se zavřely dveře, Joel už dál nezadržoval dlouhý sten, ale minimálně ho ztišil zabořením hlavy do polštáře.

***

Měl sotva čas se připravit. Dopřál si krátkou sprchu. Věděl, že to bylo něco, čeho bude spolu s postelí pravděpodobně zneužívat nejvíc. Dokonce mu byl poskytnut kartáček na zuby a starý hřeben. Bylo příjemné zase moct dělat tyhle věci.

Jakmile ale vylezl z koupelny, Rory ho už hnal ze dveří. I to krátké čekání pro něj nejspíš bylo moc.

Nebyl sice nějak zvlášť studený den, ale Joelovi bylo opět připomenuto, že byl nyní více zimomřivý a že neměl kromě trička s krátkým rukávem nic, čím by se chladu mohl bránit.

Mírně tedy Rorymu záviděl jeho svetr, ale nehodlal si stěžovat. Nicméně, představa času venku se mu vůbec nelíbila. Za poslední měsíc si toho užil víc než dost a doufal, že bude moct strávit co nejvíc času uvnitř. Nedělal to všechno, jen aby opět mrznul na ulicích.

Doufal tedy, že hřiště Roryho brzy omrzí, jako všechno ostatní, a budou se moct vrátit. Jak dlouho to taky mohlo někoho jeho věku bavit?

„Baví tě stolní hry?" zeptal se Rory teprve po pár krocích z domu. „Máme spoustu stolních her, ale Veronika nikdy nemá čas je se mnou hrát. Mohli bychom si něco zahrát, až se vrátíme."

„Možná." Pokrčil rameny Joel, který se necítil na upisování se k něčemu dalšímu tak brzy poté, co se mu to vymstilo. Zdálo se ale, že i tato neurčitá odpověď Rorymu stačila, protože dál zářil a sebejistě si to kráčel ulicí.

„Paráda! Třeba si s náma zahraje i Chloe, i když ji tyhle věci moc nebaví. Mohla by být sranda. Když už ji přesvědčíš ke hře, je strašně soutěživá. Posledně mě přetáhla hrací deskou," vzpomínal vesele blonďák, spokojený, že mohl vést rozhovor.

„Nevím, jestli stojím o to, aby mě někdo něčím přetáhl," poznamenal Joel stroze.

„Člověk musí dělat oběti, když to stojí za to," prohlásil Rory vážně, načež důrazně kývl, jako by sám sobě potvrzoval svá slova.

„Není Chloe trochu agresivní?" nadnesl Joel s pozvednutým obočím. „Mlátí ostatní a sráží je autem. Mám čekat něco dalšího?"

To Roryho na chvíli zarazilo. Svraštil obočí a našpulil rty, ale rychle opět pokrčil rameny a úsměv se mu vrátil na tvář.

„Jsem si docela jistý, že tě tou dodávkou srazil Danny," prohlásil. „Chloe možná je trochu agresivní, ale nemyslí to zle."

Joel na něj zaraženě pohlédl. Říkal si, jestli vůbec Rory slyšel, co říká.

„To nějak nejde dohromady," upozornil ho.

„Jen závidíš, že mám zajímavý kamarády," hájil se Rory, čímž Joela úspěšně zaskočil.

„Cože?" bylo to jediné, na co se zmohl. Jak k tomuhle Rory zase došel? Nedávalo to smysl.

„Co ty?" Otočil se na něj Rory za chůze. Joel si nebyl jistý, jestli byla chůze pozpátku pro blonďáka dobrý nápad. S největší pravděpodobností by to neskočilo dobře, kdyby v tom pokračoval dlouho.

„Co já?" nechápal Joel. Přemýšlel, kdy Rory do někoho, nebo něčeho vrazí. Zatím se jako zázrakem nic nestalo.

„Máš nějaký zajímavý přátele?" upřesnil Rory. To Joela přimělo, aby se upřímně zamyslel. Na mysl mu přišel jeho bývalý společník, ale hned to zavrhl. Možná by mohl Nancy považovat za kamarádku, ale říkal si, že šlo pravděpodobně spíše o pracovní vztah. Přeci jen mu platila. Co se týkalo jeho dřívějšího života, nikdy moc společnost nevyhledával. Stačil mu jeho společník. Ani ven příliš nechodil a moc bytostí tedy nepoznal.

„Nemám přátele," odpověděl stroze nakonec. Ani ta myšlenka ho netrápila. Alespoň to ho nemuselo tížit v jeho posledních dnech. Jeho smrt nikomu neublíží. Nancy bude možná smutná za květiny, které umřou spolu s ním, ale tím to končilo.

„Oh," pozastavil se Rory, přičemž mu zmizel úsměv z tváře. Rychle se ale vzpamatoval. Zařadil se zpátky vedle Joela a mírně do něj šťouchnul loktem. „Tak teď už máš."

„Takhle to nefunguje," řekl mu Joel vyrovnaně.

„Proč by ne?" Rozhodil Rory rukama.

„Přátelství je oboustranná záležitost," vysvětlil Joel jednoduše.

„Nechceš být můj kamarád?" Naklonil hlavu Rory, až šňůry jeho čepice prolétly vzduchem.

„Právě jsem tě poznal a za dva týdny budu pryč," připomněl Joel prostě.

„To nic neznamená. Jednou jsem si vytvořil přátelství za pět minut," prohlásil s lehkostí blonďák.

„To bych chtěl vidět." Zavrtěl Joel pochybovačně hlavou.

„Uvidíš!" Zakýval Rory důležitě hlavou. Působil skoro až uraženě, že mu Joel nevěřil.

Obešli roh bloku a konečně se jim naskytl pohled na hřiště. Mezi prolézačkami pobíhalo pár dětí s nadšeným pištěním, zatímco několik rodičů sedělo na lavičkách s různými výrazy, od lásky po únavu.

Rory ho poplácal po rameni a sklonil se k němu, jako by mu chtěl pošeptat tajemství. Joel jen mírně švihnul uchem, aby dal najevo, že poslouchá.

„Sleduj a uč se," zašeptal polohlasně Rory, načež se sám rozběhl mezi prolézačky. Joel doufal, že od něj nečekal, že udělá to samé. Jelikož na něj ale nekřičel, aby se přidal, rozhodl se ulovit místo na blízké lavičce. Ignoroval její chladný povrch a jen se se zapřenou hlavou díval na hřiště.

Nebylo těžké vidět, kde se Rory nachází, díky jeho křiklavé čepici a vytáhlé postavě. Vypadalo to, že už si stihl vybudovat smečku následovatelů. Děti za ním pobíhaly a opakovaly všechno, co dělal.

Rodiče posedávající na lavičkách už na to asi museli být zvyklí, protože se netvářili, že by je to trápilo.

Nechápal, jak to mohlo Roryho bavit. Joel by se na jeho místě bál možnosti uvíznutí v prolézačkách, které určitě nebyly stvořené pro někoho dospělého. Navíc by se asi nevydržel bavit s někým, kdo ještě neměl moc rozumu. Neměl by na to trpělivost.

Jeho naděje na to, že by mohli brzy odejít pohasla, jakmile tam byli už skoro hodinu a stále to nevypadalo, jako že by to Roryho omrzelo. Jen si zvětšoval počet svých následovníků.

Joel se nudil, ale na to byl zvyklý po pobytu na ulicích. I tehdy bylo jeho jedinou zábavou pozorování dění okolo. Nic moc se tedy nezměnilo, a právě z toho byl otrávený. Chtěl si užít lepších podmínek, teď když si je získal, ale místo toho seděl v zimě a měl hlad.

Byl si jistý, že Rory pravděpodobně nebyl špatný, ale právě teď ho opravdu neměl rád. Proč ho vůbec vytáhl ven, když se dokázal zabavit sám? Třeba jen nechtěli, aby byl sám v jejich domě. To dokázal pochopit, ale to neznamenalo, že se mu to líbilo.

Minimálně si alespoň zařídil příjemné místo na spaní. To mu asi muselo stačit. Stejně to nyní tvořilo převážnou část jeho dne.

„Joele!" vytrhl ho z mrzutosti Roryho hlas. S nadějí, že konečně odejdou, se podíval jeho směrem. Hned mu ale došlo, že takové štěstí mít nebude, protože Rory na něj mával z kolotoče. Na tak malou věc tam bylo až moc dětí a všechny se hihňaly z plných plic.

„Pojď nás roztočit," zavolal na něj se širokým úsměvem Rory a několik dětí souhlasně zajásalo. Joel se ani nesnažil zakrýt svůj otrávený pohled. Projela jím vlna nelibosti. Měl chuť ho ignorovat už jen pro způsob, jakým si o to řekl. Nesnášel, když mu někdo něco přikazoval. Rozhořčeně švihnul koncem ocasu a ignoroval záblesk bolesti, který si tím vysloužil.

„No tak." Udělal psí oči Rory, když viděl, že se nezvedal. Měl to ale blbý, protože Joel to ani neplánoval.

„Prosím," zapištěla protáhle dívenka s vílími křidélky a malými tykadly. Joel se na ni na chvíli podíval, a když se setkal s prosebně sepnutýma ručkama, dlouze vzdychnul a zvedl se. Neměl sice děti rád, ale musel uznat, že často dokázaly být slušnější než řada dospělých.

Všichni na kolotoči zajásali, když viděli, že se blíží a všechny děti se ihned pevně chytily kovových tyčí, zatímco Rory obejmul sloupek uprostřed. Jak rychle si vůbec mysleli, že je roztočí?

Chytil jednu z tyčí a zapřel se o ni ve snaze kolotoč rozpohybovat z místa. Bylo to překvapivě těžké. Ze začátku se kolotoč sotva otáčel, ale postupem času nabíral rychlost. Jen dostat se do normální rychlosti bylo vyčerpávající, udržovat ji naštěstí nebylo tak zlé.

Občasný nadšený výkřik dětí na kolotoči ho bolel do uší, ale dokázal to ignorovat.

„Rychleji!" povzbudil ho Rory, stejně rozesmátý jako jeho malí přátelé.

Joel sice pocítil další záchvěv hořkosti, ale když už v tom byl, vyhověl žádosti. Částečně se cítil i dobře za to, že dělal někomu radost. Pamatoval si, jak rád zvedal ostatním náladu, pokaždé připravený pomáhat, ale tahle jeho část poněkud vystřízlivěla, když si uvědomil, jak snadno toho bylo zneužíváno. Nehodlal se přetrhnout pro druhé, když tím jen ztrácel jejich respekt. Nebyl sluha, a na to se zdá se zapomínalo až moc často.

Skoro cítil, jak se mu stíny rozšiřují pod kůží, když se nechával pohánět u kolotoče jako tažný kůň. Všichni ho neustále pobízeli, aby točil rychleji, i když to už nedokázal, a když to vyžadoval Rory potřetí, vykašlal se na to. Neměl zapotřebí se úplně strhat, když nikdo kromě té malé holky neřekl prosím a pochyboval, že za to někdo poděkuje. Jen si tím zkracoval už tak krátký život.

Ignoroval zklamané steny dětí a zamířil zpátky na lavičku s úmyslem se vydýchat. Za dobu, co strávil u kolotoče, se na lavičce usadila žena, pravděpodobně matka jednoho z dětí. Radši by sice seděl sám, ale důležitější pro něj bylo samotné místo k sezení než samota, tudíž ji prostě kromě slušného pokývnutí ignoroval.

Ona ale neměla stejné úmysly, protože se k němu natočila s vřelým úsměvem.

„Jaké je vaše?" zeptala se žena, přičemž s láskou hleděla na děti na kolotoči.

„Ten blonďák v kočičí čepici," odpověděl suše Joel.

***

Joel si říkal, že silně podcenil Roryho energii, protože už byli na hřišti celou věčnost. Únava na něj doléhala jako závaží. Připadal si strašně těžký. Klidně by na lavičce usnul, kdyby se neobával, že by ho tam Rory nechal. Tudíž musel bojovat s nutkáním zavřít oči, což bylo stále těžší.

K jeho rostoucímu nepohodlí přispívala i zima a hlad, který začínal být víc a víc patrný.

Dával si jednu karamelku za druhou v naději, že ho to trochu probere, ale příliš nepomáhaly, radši jimi tedy přestal plýtvat a přiznal si, že mu pomůže jen dlouhý spánek.

Už se ani neobtěžoval s nadějí, když viděl, jak k němu Rory zamířil. Pouze pozvedl obočí a čekal, co z něj vypadne.

„Vypadáš hrozně," oznámil mu Rory a svalil se na lavičku vedle něj.

„Cítím se hrozně," odvětil mrzutě. Přitáhl si paže blíže k tělu, aby se více zahřál. Cítil menší iritaci nad Roryho chováním, ale vztek byl vyčerpávající, a proto zůstal jen u kousavosti.

„Si nemocný?" zeptal se blonďák a pečlivě si ho začal prohlížet. Joel jen protočil očima. Netušil, co Rory čekal, že najde, když očividně netušil, jak by měl správně vypadat. Kdyby to věděl, tak hloupě by se neptal.

„Klepeš se," řekl Rory po chvíli upřeného zírání. Tvářil se přitom, jako by provedl důležitou diagnózu, za což mu Joel věnoval frustrovaný pohled.

„Neříkej," neodpustil si kousavou poznámku, přestože udržoval klidný tón. Už toho měl plné zuby a nedokázal udržovat slušné chování, když cítil takové nepohodlí.

„Je ti zima?" Naklonil Rory tázavě hlavu na stranu. Nevypadalo to, že by ho Joelova odpověď urazila.

„Co myslíš?" Podíval se na něj Joel unaveně.

Rory zamyšleně svraštil rty, jako by si skutečně nebyl jistý odpovědí a stál před složitou záhadou. Poté se ale znovu rozzářil a než se Joel nadál, Rory mu na hlavu narazil svoji kočičí čepici. Joel byl tím gestem natolik zaskočen, že ani nezvládl pořádně zareagovat.

Rory využil jeho omráčení a vytáhl ho na nohy.

„Můžeme se projít kolem rybníku. Zahřeješ se. Jen se musíš hýbat." Začal ho táhnout po chodníku pryč. Joel ho otupěle následoval.

Roryho čepice byla teplá a všechny zvuky byly utlumené tlustou látkou, jež mu tiskla uši k hlavě. Byla to příjemná změna od neustálého hluku. Přestože příliš se zimou nepomáhala, cítil, jak se mu hrudí šíří teplo. Možná že Rory nebyl tak špatný. Jen nedokázal úplně vnímat, co je a co není vhodné.

„Děti jsou skvělý," prolomil ticho kus od hřiště Rory. „Dokážou se spřátelit s každým, protože ještě většinou neví nic o odsuzování. Měl by sis z nich vzít příklad. Dělat si přátele není tak těžké."

„Je, pokud chceš, aby to byli dobří přátelé," nesouhlasil Joel.

„Nevidím rozdíl." Pokrčil blonďák lehce rameny.

„Tak to máš lehký život," poznamenal Joel. Také si dřív myslel, že přátelství je jednoduché a že se v něm nemá čeho bát. Kam ho to ale dovedlo. Jeho jediný kamarád nebyl tím, za koho ho měl. Jenže čím víc času s někým strávíte, tím těžší je ho opustit.

***

„Můžeme si na chvíli sednout?" navrhnul Joel, když spatřil lavičku. Sotva se držel na nohou. Už dávno toho nedokázal nachodit tolik a točení kolotočem ho stálo až moc sil, které ani neměl.

„Vždyť jdeme teprve chvíli." Protáhl tvář Rory. „Doufal jsem, že dojdeme až k lávce. Tam si taky můžeme sednout."

Joel unaveně vydechl a už vzdával snahu s Rorym udržet tempo.

„Už jsem to tam viděl," namítl. „Nejsem ve městě nový."

„Tak víš, že to stojí za to," nenechal se přesvědčit blonďák a vesele si povyskočil. Joel mu záviděl, kolik energie měl. On sám si připadal, že každou chvílí usne za chůze. Musel se soustředit i jen na to, aby dával jednu nohu před druhou. Končetiny měl už ztěžklé a sem tam ho polévaly návaly necitlivosti, co přicházely se spánkem. To nebylo nic moc vzhledem k tomu, že ještě spát nemohl. Jeho tělo si to ale asi neuvědomovalo.

Daná lávka byla ještě skoro kilometr daleko. To se dříve nezdálo jako taková dálka, ale v Joelově stavu to bylo jako nekonečná cesta. Ta myšlenka ho přiměla si uvědomit, jak daleko jsou od domu a že se budou muset i vracet. Po tomto uvědomění se přes něj převalila další vlna únavy, jako by si jeho tělo představilo, jak namáhavé to ještě bude.

V tu chvíli mu znecitlivěla noha, na níž měl přenést svoji váhu. Odmítla se zpevnit a podlomila se pod ním. Naštěstí byl na takový scénář připravený a včas se zachytil dřevěného zábradlí, které oddělovalo cestu od rybníka. Právě proto šel už nějakou dobu vedle něj.

Přehodil přes zábradlí ruce, a zatímco na něm takto visel a čekal, až se jeho noha znovu probere, pozoroval kachny kroužící po hladině. Místo toho, aby se ale jeho noha vzpamatovala, cítil, jak mu znecitlivuje i druhá. Zdálo se, že jeho tělo rozhodlo za něj. Potřeboval odpočinek. Zkrátka vyčerpal až moc energie. Mnohem víc, než normálně denně využíval. Aspoň věděl, co se stane, když dlouho ignoruje nutkání spánku.

Popustil ruce a spustil se podél zábradlí na zem, přičemž se snažil nemyslet na hlínu, co tím dostával na svoje nové kalhoty.

„Joele!" vykřikl náhle poplašeně Rory. Blonďák se ohlédl v úmyslu něco říct, a tak akorát viděl Joelův neúspěšný boj. Přispěchal a nejistě Joela podepřel, načež se rozhlédl.

„Támhle je ta lavička," pobídl Joela a opatrně ho vytáhl na nohy. Joel dokázal jeho pomoc ocenit a opřel se o něj, aby měl šanci se udržet ve stoje. Rory sice nesl většinu jeho váhy, ale nedokázal se za to cítit špatně. Věděl, že sám by k té lavičce nedošel a určitě ji upřednostnil před hlínou. Rory ho k ní pomalu dovedl a Joel na ni těžce dosedl.

„Měl si říct, že ti není dobře." Poskakoval dál okolo Rory nerozhodně.

„Jsem jen unavený," odbil ho Joel. „Jen mě nech chvíli sedět."

„Jak můžeš být takhle unavený, když si spal tak dlouho? Má to co dělat s tím, co si zač? Myslel jsem, že nebudeš tak jiný od lidí, jinak bych tě takhle netahal," drmolil Rory nervózně.

„To nic. Jen se snadno vyčerpám," uklidňoval ho Joel.

„To si mi měl říct dřív, a ne jít až do padnutí. Mohli jsme se vrátit," stěžoval si se starostí v hlase Rory. „Zvládneš vůbec dojít zpátky?"

„Možná," odpověděl neurčitě Joel. Sám nevěděl, jestli mu chvíle sezení pomůže, ale v co jiného mohl doufat.

***

Nakonec zpátky dojít dokázal. Šli sice pomalu a dvakrát se přitom zastavili, ale došel. Rory mu byl celou dobu na blízku pro případ, že by Joel potřeboval podepřít, což se naštěstí nestalo. I přes jeho starost ho ale bylo snadné rozptýlit. Rory neustále bloudil očima po okolí a dál mluvil o všem, co se ten den na hřišti stalo, jako by tam Joel nebyl celou dobu s ním, a vysvětloval, proč jsou přátelství skvělá.

Jakmile byli v domě, Joel vyrazil do Roryho pokoje, aby si mohl konečně lehnout. Takhle náročný den dlouho neměl a jen mu to připomnělo, že už jich ani moc mít nebude.

Bylo ale zvláštní s někým trávit čas. Poslední dobou byla jedinou osobou, s níž se bavil Nancy a za ní také nechodil každý den.

Padl na svoji matraci a ani se neobtěžoval přes sebe hodit peřinu, i když mu byla stále zima. To by bylo moc práce. Cítil, jak se jeho tělo konečně uvolňuje a spokojeně vydechl. Zlatá pohodlná postel.

Byl krok od spánku, když na něm náhle přistálo něco těžkého a studeného. Shrnul si to z hlavy a zmateně otevřel oči, aby zjistil, co se dělo. Ležela na něm peřina a vedle jeho matrace stál Rory s ještě roztaženýma rukama.

Joel na něj chvíli nejistě mžoural, mezitímco se peřina začala zahřívat. Poté se ale pod ní více schoulil, aby využil tepla, co mu celý den scházelo.

„Děkuju," vydechl vděčně a znovu zavřel oči.

„V pohodě." Slyšel Roryho lehkou odpověď. Jeho kroky se od něj vzdálily a ozvalo se zavrzání, jak si Rory nejspíš sedl na svoji postel.

„Přemýšlel jsem. Zítra můžeme zůstat doma a hrát nějaký stolní hry. Až se probudíš," navrhnul Rory do ticha.

„Jestli chceš," zamumlal v polospánku Joel, ochotný mu vyhovět. Nečekal, že mu Rory vyjde vstříc a vymyslí něco, co nebylo příliš náročné, ale cenil si toho.

Pokud blonďák ještě něco řekl, už to nevěděl, protože v další moment už byl v říši snů.

***

Další den se probudil příšerně hladový. Uvědomil si, že předešlý den nic nejedl. Snídani a večeři prospal a místo oběda ho Rory tahal po okolí. Už si sice zvykl jíst míň, ale většinou aspoň něco snědl, když měl na jídlo peníze, i když to většinou byly jen malé tyčinky.

Právě to bylo hnací silou k tomu, aby opustil postel. Vzhledem k tomu, že na něj tentokrát nikdo nenaléhal, aby spěchal, rozhodl se, že jídlo bylo větší priorita než sprcha.

Dokolébal se tedy rozespale po schodech dolů, spoléhaje, že do ničeho nenarazí. I když spal dlouho, necítil se příliš odpočatě. Připadal si dokonce víc přejetě než normálně. Nehodlal ale prospat celý den, i když ještě úplně nevěděl, co bude dělat.

U kulatého stolu v kuchyni seděla u hrnku kávy Veronika. Pracovala na nějakých poznámkách a když vešel, krátce vzhlédla, než se k nim vrátila, aby něco dopsala.

„Dobrý ráno," pozdravila. „Pokud to tak jde ještě nazvat."

Pozdrav jí oplatil, příjemně překvapený její přetrvávající slušností, i když nezněla zrovna vřele. Ani on nedával najevo žádné velké emoce. Na to bylo moc brzo. Potřeboval se nejdřív víc probrat.

„Máš tam míchaný vajíčka, pokud je jíš," oznámila. „Jestli ne, něco si najdi ve skříni vedle lednice."

Tím ho překvapila ještě víc. Sice říkala, že vaří, ale nečekal, že se bude obtěžovat s tím mu dělat snídani, zvlášť když říkala, že si ji každý dělá sám.

„Děkuju." Pokývnul jí mírně a jídlo si z linky vzal. Beze slova si posunula na stole papíry, čímž mu uvolnila místo. Stejně mlčky si přisedl a hladově se do jídla pustil, i když si stále držel slušné stolování. Na slušnosti si zakládal, i když byla jedním z důvodů jeho nemoci.

Nesnažil se navodit rozhovor, protože jasně viděl, že pracuje a věděl, že on sám by vyrušování neocenil. Brzy ale odložila stránku, na které pracovala a po protažení se na něj podívala.

„Dáš si kafe, nebo čaj?" zeptala se.

„Čaj prosím," přijmul nabídku. Potřeboval něco na nakopnutí. Kafe mu nikdy příliš nechutnalo, pokud nebylo hodně slazené, a navíc už věděl, že s vyhasnutím nepomáhá. Nechal si čaj řádně osladit, když dostal takovou možnost a bylo to přesně to, co potřeboval.

„Jak ti je?" Překvapila ho další otázkou.

„Dobře, v rámci možností." Pokrčil rameny. Ruce si přitom zahříval na hrnku.

„Rory mi řekl, že to s tebou včera málem seklo," prohlásila. „Jestli je to pravda, možná bychom se na to měli podívat. Může to být přeci jen následek tý srážky."

„Nic to není." Zavrtěl hlavou. „Byl jsem jen unavený. Stíhat Roryho tempo není lehký."

„Varovala jsem tě." Pousmála se při pomyšlení na svého malého brášku. „Jestli ale bude příliš, řekni mu, až tak blbej není. Nebude dělat věci, co ti ubližují."

Pravděpodobně myslela to, jak ho Rory utahal, ale ten den mu víc ublížil Roryho přístup. Nevěděl ale, jestli má úplně cenu to řešit. Už asi úplně nezáleželo na tom, jestli bude žít týden nebo dva. Stejně se nic nezmění a neměl nic, pro co by měl důvod vydržet dýl.

„Budu na to myslet." Kývnul.

„No, tak já musím jít pracovat. Vy dva se tu určitě zabavíte," prohlásila bez valného nadšení a vyrazila z místnosti. Na prahu se ale ještě zastavila.

„Kdyby si se zase cítil mdle, řekni, nebo pro mě pošli Roryho. Obyčejná únava by to dělat neměla," dodala, načež opustila místnost.

***

Ten den Rory dodržel své slovo a pouze vytáhl hromadu stolních her. Několik z nich Joel znal, ale nemohl říct, že by je kdy hrál. Možná párkrát něco hrál se svým společníkem, ale jeho společníka tyhle věci moc nebavily. Rory mu tedy nadšeně všechny hry i jejich pravidla vysvětlil a několik si jich i zahráli.

Skončili na jednodušších hrách, protože u čehokoli dlouhého, či náročného na přemýšlení Rory rychle ztrácel pozornost. Pro Joela to sice bylo trochu primitivní, ale pořád lepší než trávit čas na dětském hřišti.

„Škoda, že s náma nehraje i Ronnie," postěžoval si Rory, když posunul svojí figurkou.

„Třeba si zahraje později." Pokrčil rameny Joel znuděně.

„Pochybuju." Ušklíbl se Rory. „Pořád pracuje a když nepracuje, dělá něco v domě nebo odpočívá."

Joel k němu zvedl pohled a zkoumavě si ho prohlédl. Vstřebal Roryho ztrápený pohled a povislá ramena, než opět sklopil oči k hrací ploše.

„Proč jí nepomůžeš?" navrhnul prostě. „Zdá se, že času máš dost a když nebude mít tolik práce, bude mít čas s tebou hrát hry."

„Ta mě nechá maximálně tak venčit nějaká zvířata. Nenechá mě v její ordinaci nic dělat." Odfrknul si uraženě Rory.

„Tak za ní udělej domácí práce. Co jsem tak pochopil, pořád vaří všechna jídla a ani nevím, co ještě dělá. Hodně by si jí tím ulehčil," naváděl ho dál Joel, protože mu přišlo trochu nefér vůči Veronice, že měla všechno dělat. Vždyť byl Rory dospělý a nezdálo se, že by měl práci. Přece nemohl nechat svoji sestru, aby pro něj takhle otročila.

„Neumím vařit, a Ronnie se bojí, že bych podpálil kuchyň." Zavrtěl Rory hlavou a sklopil pohled. To bylo směšné. Copak mu Veronika v ničem nevěřila?

„Určitě je něco, čím jí můžeš pomoct," stál si za svým Joel.

„Já nevím," vydechl Rory chabě.

„Věř mi, že jestli jí chceš pomoct, najdeš si způsob. Nemůže přece dělat všechno." Podíval se na něj Joel klidně.

„Asi máš pravdu." Ušklíbl se Rory.

„Určitě mám pravdu," opravil ho Joel. „Jen se nad tím víc zamysli. Na něco přijdeš."

„Zkusím to." Kývnul Rory nejistě.

***

Další den musela Veronika odjet kvůli naléhavému případu. Nevěděla, kdy se vrátí a zanechala tedy Roryho s upozorněním, že si budou možná muset sami uvařit.

Joel to vzal jako dobrou příležitost dokopat Roryho, aby se naučil pár nových věcí, protože nemohl vystát, jak jejich domácnost fungovala. Věděl, že nemá právo jim do toho mluvit, ale nezdáli se s tím být spokojení, tak přeci nemohlo vadit, když by něco změnil. Navíc doufal, že když ho naučí, jak se starat o domácnost, pomůže mu s vymýšlením, jakým způsobem ulehčit Veronice.

Rory byl překvapivě nadšený z jeho nabídky a po pobídnutí mu ukázal, kde skladovali věci na uklízení.

Začali v obývacím pokoji, kde Joel Roryho navedl k pečlivému luxování. Musel mu párkrát připomenout, že se věci dají posunout, aby mohl vyluxovat i plochu pod nimi, ale nezdálo se, že by záměrně dělal poloviční práci. Ukázal mu také, jak se nejlépe zbavit prachu, v čemž byl Rory díky své výšce dobrý.

Joel byl vždy upnutý i na detaily a pečlivě tedy srovnal i všechny předměty na stolku u pohovky, naklepal a upravil polštáře a vymetl všechny pavučiny.

Stejný postup měli i v chodbě, kde si Joel nemohl pomoct a narovnal pár křivě pověšených fotek.

Musel vzdát snahu Roryho naučit, jak správně umýt zrcadlo, protože dělal víc šmouh, než efektivní práce a po pár minutách ho z koupelny vyhnal, aby se na to nemusel dívat a sám zrcadlo vyčistil spolu se zbytkem místnosti.

Alespoň nebylo moc potíží s vytíráním, jakmile se Rory dostal do správného rytmu. Joel se mezitím zabýval uklízením linky a stolu.

Měl z uklízení dobrý pocit a poprvé od počátku vyhasnutí se necítil unavený. Hruď měl plnou čehosi, co mu už dlouho chybělo. Nebylo to sice stejné, jako před lety, ale byl to aspoň zlomek. I to bylo víc než dost.

Využil menší suché plochy, aby došel ke stolu a obhlédl místnost. Všechno bylo čisté, prosvětlené a vyvětrané. Zbýval poslední detail, který mu kazil pocit zadostiučinění z dobře odvedené práce. Povadlé růže v bledě modré váze. To se ale dalo snadno napravit.

Krátce se dotkl zbývajících květů. Během mrknutí oka se do nich začala vracet barva, růže se narovnávaly a koruny květů začaly houstnout, až opět čněly v plné kráse. Hned to bylo lepší.

„Páni." Odvrátil jeho pozornost od růží ohromený výdech. Rory stál kousek od něj, stále s mopem v ruce, a s úžasem zíral střídavě na květinu a na Joela. Oči se mu rychle rozzářily.

„Jak si to udělal?" Obrátil se blonďák nakonec naplno k němu se zvědavostí prýštící z celé jeho osoby.

„Neznáš magii?" Pozvedl Joel obočí.

„Samozřejmě, že ji znám, ale tohle jsem ještě neviděl. Chloe jen dokáže použít svoje prsty jako zapalovač." Vrtěl hlavou Rory. Jeho prohlášení přimělo Joela, aby si dopáleně protřel oči. Samozřejmě, že ta démonka bude umět něco takového. Velká moc démonů, smrsknutá na zapalovač. Priority evoluce.

„Moje magie je trochu jiná," upozornil ho a neurčitě mávnul rukou směrem k růži.

„Vypadá to víc jako magie než to, co umí Chloe," poznamenal Rory s obdivem. Menší hrdost zaplála v Joelově hrudi, ale nedal to najevo. K čemu mu bylo, že uměl pěkné triky, když ho ta stejná magie zabíjela?

***

Jakmile prošla dveřmi, bylo jí jasné, že něco nesedělo. Přejela přimhouřenýma očima dům a po cestě do kuchyně nakoukla do obýváku. Všechno se lesklo perfektní čistotou. Polštáře na pohovkách byly srovnané, nepořádek na stolku byl pečlivě srovnaný, pavučiny vymetené a nikde nebyla ani špetka prachu.

V kuchyni zmizelo z linek všechno špinavé nádobí a neuklizené ingredience. Linky samotné se leskly čistotou. Stůl byl sklizený, ubrus narovnaný a ve váze v jasných barvách kvetly ještě nedávno povadlé růže.

Dokonce i podlahy byly čisté. Bylo vidět, že byly čerstvě vyluxované a vytřené.

Dům vypadal být v mnohem lepším stavu, než za posledních pár let. Jeho udržování bylo těžké. Veronika sama neměla čas a nikdo jí s tím pořádně nepomáhal, tudíž vždy všude zůstával nepořádek. Kam se co odložilo, tam to zůstalo.

Hned jí bylo jasné, že to nebyla Roryho práce, i když to znělo hnusně. Požádala ho sice, aby poklidil, ale jeho vnímání úklidu bylo přesouvání věcí z místa na místo, tudíž se nepořádek pouze přesouval.

To ale nechávalo pouze jednu osobu, která to mohla udělat, i když jí to nedávalo smysl.

Kroky na schodech ji vyrušily z úvah. Otočila se za nimi a o chvíli později do kuchyně vešel Rory s jako vždy spokojeným úsměvem.

„Ahoj, sestra." Zazářil, když ji uviděl.

„Nazdar," oplatila mu pozdrav, zatímco si začala připravovat kávu. „Hele, Rory?"

„No?"

„Uklízel si dneska?" zeptala se mírně zvědavě.

„Jasně," potvrdil úsměvně. Věnovala mu pochybovačný pohled.

„Sám?"

„Joel mi pomáhal," odpověděl jednoduše, přičemž nahlédl do lednice. „Je skvělej. Umí kouzlit a udělal oběd."

To byla další zarážející informace. Netušila, že měl magii.

„To je od něj milý," uznala, načež Roryho plácla přes ruku. „Jdu vařit večeři. Opovaž se něčím přecpat."

Zklamaně našpulil rty a odstoupil od lednice šouravým krokem.

„Kde je Joel?" zeptala se. „Potřebovala bych s ním mluvit."

„Před chvíli šel spát," oznámil. Nadzvedla obočí. Bylo sotva půl sedmé. To už bylo podruhé, co šel spát takhle brzo. Možná se ale jen unavil vším tím úklidem.

***

Unaveně klesla do židle a opřela si hlavu v rukou. Další náročný den, a to ještě ani neskončil. Ještě ji čekala řada papírů a musela zařídit pár objednávek.

„Nechceš kafe?" vyrušil ji z myšlenek hlas, na který si pomalu zvykala. Vzhlédla ze skrytu svých rukou, aby věnovala Joelovi unavený pohled.

„Jo, díky." Kývla a on bez dalších slov šel splnit její žádost. Udělal jí prosté černé kafe, protože už ji viděl, jak ho pije. Sám by si něco takového nikdy nedal, ale neodsuzoval ostatní za jejich chutě. Sám si rovnou udělal ovocný čaj s cukrem.

Oba nápoje položil na stůl a sedl si na volnou židli.

„Ani jsem ti nepoděkovala, že si včera uklidil," pronesla po chvíli zírání na svůj hrnek. Joel potlačil své překvapení. Opravdu nechápal, jak se sourozenci mohli tolik lišit.

„To nic." Sklopil zrak a zamíchal svůj čaj. „Hodně toho udělal Rory."

„Bez tebe by se k tomu ale asi nedokopal," poznamenala vědoucně. „A určitě by nebyl tak pečlivý."

„Uklízím rád." Pokrčil Joel rameny.

„Je to vidět." Kývla a rozhlédla se.

Nastalo další ticho, než se Veronika zamračila a poklepala nehty o stůl v zamyšlení.

„Jak si vůbec skončil na ulici, smím-li se zeptat?" Podívala se na něj zvědavě. To ji tedy trápilo. Nejspíš čekala něco jiného, když si domů pustila bezdomovce. Ne někoho, kdo byl čistotný a slušný. Bylo tolik možností, jak mohl Joel odpovědět, ale právě jedna byla tou nejpřesnější.

„Věřil jsem někomu, komu jsem neměl," pronesl klidně. Už sotva cítil rozhořčení při pomyšlení na svého společníka. Proč by si měl kazit náladu někým, koho už stejně nikdy neuvidí?

„A myslíš si, že věřit nám je lepší nápad?" Pousmála se.

„Už nemám, co ztratit." Pokrčil rameny. „Důvěra už mi stejně k ničemu nebude."

„To zní hrozně." Zakřenila se s uchechtnutím.

„Je to vlastně docela fajn. Nemusím řešit tolik věcí, když vím, že horší to nebude." Pokrčil rameny a opatrně upil ze svého čaje, aby se neopařil.

„Co vím, vždycky to může být horší," nesouhlasila.

„Možná," připustil, i když si byl dost jistý, že to pro něj neplatilo. Cokoli horšího už stejně nebylo tak špatné.

Nastalo ticho, v němž skrze pootevřené okno dovnitř pronikal zpěv ptáků ze zahrady. Ani jeden z nich neměl potřebu pokračovat v tom deprimujícím rozhovoru.

„Nemáš hlad?" zeptala se nakonec a vyskočila na nohy, aby se vydala k lince. Připozdívalo se, ale Joel si byl vědom, že do času večeře ještě čas zbýval.

„Docela jo," připustil. Cosi zamručela a začala dávat dohromady obyčejné sendviče z toho, co jí v lednici přišlo pod ruku. Za chvilku už před něj pokládala talíř.

„Díky." Pokývnul jí vděčně. V odpověď jen mávla rukou a sama se pustila do svého sendviče.

„Nevečeříš," prohlásila po chvíli jezení. Pozvedl k ní oči.

„Nechtěla jsem tě odradit od jídla. Teda chtěla, ale ne takhle. Nemusíš hladovět, jen abys působil slušně," pokračovala vážně, aniž by se s ním střetla pohledem.

„Tak to není." Zavrtěl hlavou.

„Proč teda nejíš? Je to něco s tvojí rasou?"

„Jsem jen hodně unavený, takže jídla většinou prospím," odpověděl upřímně.

„Opravdu to není nic neobvyklého?" zeptala se mírně starostlivě. Očividně nad tím stále přemýšlela, i když ji předtím uklidnil.

„Pro moji rasu je to běžné," potvrdil.

„Takže takhle to je," zamručela zamyšleně. „Pokud máš jiné potřeby než lidé, stačí říct. Nemusíš se omezovat. S tím jídlem to určitě půjde zařídit."

„Dokážu se o sebe postarat, pokud to neurazí tvoji pohostinnost," ujistil ji.

„Já a pohostinná?" Ušklíbla se nevěřícně. „Nechtěj mě rozesmát."

„Si nejslušnější bytost, se kterou jsem za dlouhou dobu mluvil a staráš se, i když nemusíš," stál si za svým klidně, jako by to neznamenalo hodně. Okrajově vnímal, že ji tím opět zaskočil, ale nevěděl proč. Říkal pouze fakta.

„Když myslíš," dostala ze sebe nakonec. „Jestli si si teda jistý, dělej si večeře sám. Nikoho tím neurazíš."

Kývnul, aby bylo jasné že vnímal, i když si užíval možnost jídla před spaním. Neplánoval se zabývat jejími pochybami. Nebyla první bytostí, která si pletla pojem slušnost a vřelost. Jistě, milé vystupování bylo hezké, ale on spíše ocenil, když se někdo uměl chovat k ostatním s respektem, i když je třeba neměl rád. Byl si jistý, že by to Veronika časem pochopila. Necítil tedy takovou potřebu jí to vysvětlovat.

Přišlo mu dokonce, že si jsou dost podobní. Oba byli na první pohled hrubé bytosti s mrzutým vystupováním a při bližším pohledu bylo jasné, že to tak i bylo, ale i přes to měli silné morální zásady a chovali se slušně, i když to pod tím ostatním nebylo tak patrné.

Jistě, mohl by se snažit působit více přátelským dojmem, ale neupřímnost mu lezla na nervy a opravdu to neměl zapotřebí.

Co bylo na tom, že občas někoho urazil? Většinou se ani nikomu nesnažil záměrně ublížit, byl to jejich problém, když si to vzali osobně.

Z předstírání už byl přeci jen unavený.

(28.10.2022)