Probouzení bylo pro Joela poslední dva měsíce obtížné a samotné vstávání bylo největší zkouškou každého dne.

Vyhasnutí nebyla bolestivá nemoc. Nebylo mu špatně, nepociťoval návaly chladu ani horka, nebolela ho hlava. Jediný problém, s nímž se kvůli ní musel potýkat, byl nedostatek energie. Věčná únava byla otravná, ale naučil se kolem ní pracovat, protože věděl, že kdyby se jí podvolil, pouze by urychlil svoji cestu ke smrti. Možná byl smířený, ale umřít nechtěl.

V udržení bdělosti mu pomáhalo chladnější podzimní počasí. Především raní chlad se do něj zakusoval přes jeho děravé tričko a kraťasy. Jeho životní společník se mu neobtěžoval dát nic víc. Měl tedy jen to, co měl na sobě, když ho jednoho dne prostě vystrčil ze dveří. Bylo to jen další ukázkou, kde vlastně stál v jeho žebříčku hodnot.

Tolik mu to ale nevadilo, jistě, zima nebyla příjemná, ale jak věděl, tímhle způsobem onemocnět nemohl, i když by rád vyměnil vyhasnutí za obyčejnou horečku.

Chvíli se válel na svém provizorním lůžku z novin na kartónu, unavený i po dlouhém spánku, a pouze poslouchal dění v probouzejícím se městě. Převalil se na záda a s mírnou zvědavostí zkontroloval, jak nemoc stihla pokročit. Už se to stalo stejným zvykem, jako kontrola času na hodinách.

Podle postupu stínů odhadoval, že mu tímhle tempem zbývají tak dva týdny. To nebylo povzbudivé, ale nedalo se s tím nic dělat. Uspíšit to nehodlal.

Na chvíli ještě zavřel oči a dlouze vydechnul, než se odhodlal postavit na nohy a dlouze se protáhl, aby uvolnil napětí vzniklé spánkem na tvrdé zemi. Narovnal si na hlavě svoji tmavě modrou bucket čepici a vytáhl z kapsy u kraťasů skoro prázdný pytlík karamelek. Zamračeně si je spočítal. Nebylo jich moc. Bylo třeba sehnat peníze na další.

To byl tedy plán na den. Bylo to méně zajímavé, než jak jeho dny probíhaly, když měl ještě domov, o který se mohl starat, ale byl rád i za nějakou práci. Dal si jednu karamelku a vyrazil do ulic.

Bylo pozdní ráno, díky čemuž nebylo tak rušno, jako když všichni spěchali do práce. Přemýšlel, že by zkusil někde zažádat o normální zaměstnání, ale to by mu život nezachránilo, tudíž se rozhodl, že mu to za to nestojí. Vydělat si nějaké peníze na teplejší oblečení by sice bylo příjemné, ale neměl na to čas.

Bylo úsměvné, jak nikdo neměl potřebu odsuzovat všemožné bytosti, které minul na ulici, ale každý druhý si našel čas na znechucený pohled jeho směrem. Každý totiž poznal ubožáka a bezdomovci nebyli ani v tomto úžasném světě přijímáni s velkým nadšením.

Ani to Joela netrápilo. Byl rozený flegmatik a nebylo toho mnoho, co ho dokázalo vyvést z míry. To mu hodně usnadňovalo pobývání na ulici, protože každý posměch vzal jen se znuděným povytažením obočí a ignorací, možná s ironickou poznámkou. Nyní ani neměl energii na to, aby se něčím takovým zabýval. Kdyby měl jiný charakter, možná by se hroutil u každé překážky, ale na to by ho ty překážky musely zajímat. On místo toho přeskočil fázi litování nad zavřenými dveřmi. Prostě si našel jinou cestu, aniž by pocítil něco víc než mírné otrávení nad větší námahou.

Jediná chvíle, kdy prožil nezvladatelné návaly emocí byla, když zjistil o své kondici. Tehdy se poprvé rozpadl jeho věčný klid. To byla lež. Jeho věčný klid byl rozpadlý už nějakou dobu, jen ho do té doby tvrdohlavě slepoval dohromady, aby si mohl namlouvat opak.

Ta zkušenost se mu nelíbila a byl rád, že se tomu v každodenním životě vyhýbal. Takové emoce byly vyčerpávající i bez jeho nemoci.

Nacházel se v okrajové části městečka, protože zjistil, že tu mohl mít většinou svůj klid. Nikdo ho nevyhazoval z ulice, aby šel jinam. Nebylo to sice nejčistší místo a osazenstvo tu umělo být pěkně zahořklé kvůli neustálému nedostatku peněz, ale mělo to svým způsobem víc kouzla než jiné části města.

Hlavní ulice byli ohraničené látkovými stánky, jejichž celty vytvářely během poledních hodin na silnici barevné obrazce a domy vypadaly jako kabáty sešité záplatami, což tvořilo živý charakter každého z nich.

Právě na trzích bylo rušno v každou denní dobu, tudíž jimi vždy jen rychle prošel. Neměl v lásce hluk, na to měl příliš citlivé uši.

Zkušeně se propletl uličkami, až stanul před svojí destinací. Spočinul pohledem na malém obchůdku, který svým vzezřením do okolí ani trochu nezapadal. Jako jediný totiž zářil novotou. Růžová omítka nebyla sešlá časem a výloha byla z neposkvrněného skla. Nad tmavými dveřmi dřevěná tabule hlásala jasně žlutými písmeny Nancyiny květiny. Bez váhání vešel a ignoroval otravný hluk zvonečku, který se přitom rozezněl.

Uvnitř byl zasažen neuvěřitelným množstvím vůní, což ho přimělo se na chvíli zastavit. Stále si na to nedokázal zvyknout, ale nebylo to tak nesnesitelné jako ostré zvuky. Pořád to vonělo líp než uličky, ve kterých spal.

Obchod zevnitř nebyl ani zdaleka tak spořádaný, jako jeho zevnějšek. Byl pomalu džunglí, kde se dalo projít pouze malou uličkou mezi květinami všeho druhu. Byla to spousta věcí na vnímání, ale pohled to byl hezký. Byla to malá oáza života v rozpadající se čtvrti.

„Joele," přivítala ho majitelka obchodu zpoza pultu na konci uličky. Jednalo se o drobnou dívku s kratšími světle hnědými vlasy v růžových šatech. Zářivě se na něj usmívala a pozorně ho sledovala svýma šesti černýma očima, zatímco pavoučíma nohama, jež jí rostly ze zad, pilně srovnávala papíry. V lidských rukách svírala hrnek čaje, na němž byl barevně vykreslený jednorožec.

„Ahoj, Nancy," opětoval jí pozdrav jednoduše.

„Doufala jsem, že tě brzo uvidím. Už mi některé květy začínají vadnout a víš, jak nerada je vyhazuju," postěžovala si a očima zabloudila po svém obchůdku.

„Jsem si toho vědom." Kývnul. Už ji viděl plakat nad uvadlými květinami. Sám ji musel uklidňovat a nebylo to něco, v čem by byl dobrý. I přes jeho mizerný život nebyla empatie jeho silnou stránkou. Dalo by se říct, že byl v tomto ohledu naprosté poleno. Nancy byla schopná být smutná pro každý spadlý květ. Právě tak ji poznal a získal svoji příležitostní práci.

Tehdy byl teprve čerstvě na ulici a objevil, jak příšerná nuda to byla. Většinu dne trávil sezením po chodnících a pozorováním životů ostatních, zatímco ten jeho se nezastavitelně řítil ke konci. Bylo to skoro jako televize s jedním programem. Občas se stalo něco zajímavého, ale ani to nezabilo přebývající nudu.

Občas vídal na neudržovaných komunikacích rostliny, jež vytrvale prorůstaly skrze praskliny, jen aby byly pošlapány spěchajícími kroky nepozorných bytostí. Pro lepší pocit je oživoval. Stačil jediný dotyk a opět zelenaly a kvetly. Možná jim tím pouze prodloužil trápení, ale bylo povzbuzující vidět život i v takových podmínkách.

Jednou ho Nancy viděla, když se procházela po ulici a byla natolik ohromena touto magií, že se s ním nadšeně dala do řeči, nehledíc na to, že ho už ostatní zaznamenali jako odpad společnosti.

Byl tou nadšenou dívkou, která ho takovým způsobem přepadla zaskočen a nezmohl se na víc než na tupé zírání. Nechal ji mluvit, i když se vzpamatoval, protože to bylo zajímavější než pozorování chodců. Byla to změna.

Když mu nabídla mince za oživování květin v jejím obchodě, přijal. Šlo o nenáročnou práci a mince se hodily. Byl v tu chvíli vděčný, že mu aspoň nějaká magie zbyla. Normálně by mince nebyly problém. Bylo to součástí jeho kouzla. Jeho magie je vytvářela, ale po začátku nemoci to přestalo. Tehdy ho jeho společník vyhodil z domu.

„Jak se vůbec vede?" vyzvídala, zatímco mu ukazovala jednotlivé květiny, kterým mohl dotykem pomoct. I po takové době pořád ohromeně pozorovala jeho magii a nadšeně si poskočila s každou zachráněnou květinou.

„Jde to." Pokrčil rameny. Nepřiznal, že deku, co mu darovala, už neměl. Neschoval ji dost dobře a během jedné jeho vycházky ji někdo sebral. Věděl, že sama neměla moc peněz, i když to nedávala najevo. Udržovala svým vzhledem dojem, že je na tom dobře, ale byla na tom stejně, jako všichni zdejší majitelé obchodů. Co tak věděl, žila přímo v obchodě v malé zadní místnůstce.

„Jak jdou obchody?" oplatil jí. Už ji znal a věděl, že si ráda povídala, i když na to on sám nebyl.

„Tak dobře jako vždycky," pronesla spokojeně. Říkala to s hrdostí, jako by to nebylo sotva na přežití obchodu. Nic na to neřekl. Stihl postřehnout, že ji nic netrápilo, dokud mohla být obklopená svými květinami. Udržovala si pozitivitu, již tolik bytostí postrádalo. Byla živoucí ukázkou, že ke štěstí stačilo málo, i když bylo občas křehké.

„Zrovna včera jsem prodala svazek růží," pochlubila se s vesele zavřenýma očima a zhoupla se na špičkách svých látkových střevíčků.

„To je hezký," zamručel, přičemž se natahoval, aby se dotkl poslední květiny.

„Kdyby jen víc bytostí dokázalo ocenit jejich krásu," povzdychla si při pohledu na své nyní plně kvetoucí rostliny. „Svět je přeci jen krásné místo hlavně díky nim."

Na toto prohlášení jen neurčitě zabroukal. Nad těmito věcmi se snažil příliš nepřemýšlet.

Udržovali drobný hovor, a když mu poté nabídla čaj, neodmítnul. Bylo vzácností mít něco teplého. Sice rád hodně sladil, ale přijal ho i obyčejný. Mohl alespoň lépe ignorovat hlad, jež na něj stále dotíral.

Dovolil si strávit v teple obchodu v její společnosti ještě pár hodin, než po přijetí několika mincí odešel. Bylo načase si sehnat něco k jídlu a doplnit zásoby. Měl nyní dost mincí, aby si s tím mohl vystačit.

Vyrazil tedy do nejlevnějšího obchodu v okolí, už nyní unavený a sotva na nohou. Nejradši by opět zalezl a spal, ale potřeboval se postarat o to, aby nespal příliš dlouho.

Majitel obchodu, a zároveň i jediný jeho prodavač, mu vždy věnoval nevraživý pohled, ale nikdy ho nevyhnal, protože už věděl, že vždy všechno poctivě zaplatil. Dokonce mu občas odpustil nějakou tu minci, čímž dával najevo, že byl chápavější, než bylo na první pohled znát.

Joel vzal dvě tyčinky a balíček karamelek. Majitel už se neobtěžoval mu věnovat divné pohledy ohledně jeho nákupu, pouze přijal peníze a dál si ho nevšímal. To Joelovi vyhovovalo. Nancy mu nevadila, ale neměl zájem o víc sociálního kontaktu. Mnohem radši měl svůj klid.

Přežívání na ulicích nebylo ani tak hrozné. Určitě by změnil názor, kdyby věděl, že tam stráví dýl než ještě dva týdny, ale takhle byl schopný se tím netrápit. Jediné, co ho otravovalo bylo, jak měl věčně hlad a jaká mu byla zima, ale nemělo cenu si stěžovat.

Většina bytostí by byla pravděpodobně zoufalá z vyhlídky na blízkou smrt, ale on jen bral všechno s určitým nadhledem. Vadilo mu, že měl tak krátký život, ale nehodlal ho oplakávat, už ne. Jednou to stačilo. Stejně nestál za oplakávání.

Narozdíl od zkušenějších bezdomovců nežebral. Měl ještě svoji hrdost a chtěl s ní také umřít. Co na tom záleželo, že to bude s prázdným žaludkem. Nehodlal se takhle ponižovat.

Prostě šel s proudem. Kupoval jídlo, když mohl, hledal místo na spaní, kde nikdo nebyl a jako bonus zachraňoval umírající květiny. Do tohohle se zmenšil jeho život.

Bylo sice příjemnější, když měl vlastní postel, ale bral, co mu život dal. Aspoň mohl takhle na okraji vidět v noci hvězdy. To nebylo špatný.

Byl vlastně v rámci možností spokojený. Bylo to celé daleko od pohodlného života, ale většina hořkosti už zmizela, když na ni nemyslel. Takhle venku mohl vidět spoustu věcí, které normálně přehlížel.

Vždy byl dobrý v pozorování. Všímal si i drobností. Mnohem radši sledoval, co se děje, než aby se zapojoval do sociálního života. Díky tomu dokázal odhadnout spoustu věcí a byl vždy v obraze.

Poslední dobou byl ale příliš vyčerpaný, než aby vnímal své okolí. Zvláště k večeru už se s tím neobtěžoval. Nedokázal už strávit na nohou takovou dobu a tou dobou bylo jeho jedinou starostí, kam si bude moct lehnout.

Ten den toho nachodil docela dost na jeho nynější poměry a pomalu usínal za chůze. Plánoval opět zalézt na stejné místo, jako posledně, pokud bude pořád volné. Hledání nového místa by bylo jen další námahou, na niž neměl náladu.

Kdyby nebyl tak otupený únavou, možná by si všimnul blížící se dodávky dřív, než začaly skřípat pneumatiky. Takhle se na ni stihl jen podívat a otráveně zkřivit obličej nad svojí smůlou.

***

„Srazil si ho?" vypískla dívka s démonskými růžky na sedadle spolujezdce. Rukama se držela palubní desky po prudkém zabrzdění a vyvalenýma jantarovýma očima hleděla skrze čelní sklo.

Její přítel křečovitě držel volant a chvíli se ani nehnul, také stále šokovaný tím, co se stalo. Ani jeden z nich nečekal, že se jejich vyjížďka takhle zvrtne.

„Jen jsem ho ťuknul." Probral se konečně. „Zatracenej chodec. To už nikdo neví, co je silnice?"

„Nevidím ho," postěžovala si dívka, snažíc se chodce spatřit, ale jejich dodávka na to byla příliš vysoká. Otevřela tedy dveře a vyskočila ven, rychle následovaná svým přítelem. Došla před auto, aby zkontrolovala, co se stalo a oči jí padly na osobu ležící na zádech před dodávkou.

„Ew!" Nakrčila nos při pohledu na něj. Nic takového ještě neviděla a nevěděla, kam si to přiřadit. Byl to na první pohled mladý muž, možná dvacetiletý v klasickém měřítku, vzdáleně lidský, ale kůži měl šedou, protkanou pavučinou černých čar, připomínajících žíly pod kůží. Jeho černé vlasy prokvétaly šedinami i přes jeho dle všeho mladý věk. Párek černých kozích uší mu povisle ležel u hlavy a konec podlouhlého býčího ocasu se mu ztrácel pod dodávkou.

„Je mrtvej?" zeptala se a trochu do nehybného těla šťouchla špičkou boty.

„Jen jsem ho ťuknul," zopakoval démon trochu podrážděně. Už stihl zkontrolovat i předek své dodávky a nezdálo se, že by byla nějak poškozená. Nyní se skrčil k tělu a zkontroloval, jestli dýchá.

„Co budeme dělat?" Zamračila se démonka, když bylo potvrzeno, že byl muž naživu.

„Nejdřív ho dostaneme z cesty, než se někdo objeví," rozhodl pohotově démon, načež popadl tělo pod pažemi.

„Počkej! Co když je nemocný? Vypadá hrozně." Ošila se znechuceně. „Nechci ještě něco chytit."

„Neřeš, jak vypadá. Víš, kolik podivínů existuje? Zrovna dneska jsem viděl psa v oblečení, jak prodává na ulici kafe," zamručel se zatnutými zuby, jak se potýkal s váhou bezvládného těla. „Vem mu nohy."

Váhavě poslechla, ale brzy zjistili, že ho nemůžou odtáhnout od předku dodávky. Dívka rychle zkontrolovala, kde byl problém a zkřivila obličej.

„Má ocas pod kolem," ohlásila. „Musíš couvnout."

Její přítel tělo se zakletím bez větší šetrnosti pustil a vrátil se za volant. Po couvnutí už s odtažením těla nebyl problém. Společnými silami ho naložili dozadu do dodávky, kde museli udělat menší prostor mezi všemi věcmi, co tam měli a za chvíli už opět seděli vepředu a nejdřív ani jeden z nich nezmínil nahlas, co se právě stalo. Nakonec ale dívka promluvila.

„Můžeme ho vzít k Ronnie," navrhla chabě.

„Veronica je veterinářka, ne doktor." Podíval se démon na svoji přítelkyni skepticky.

„Není to jedno? Takhle z toho aspoň nebude průšvih," nadhodila lehce.

„Průšvih to bude, až se ten týpek probere a zjistí, že jsme ho vzali k veterináři," poznamenal podrážděně.

„To je možný, ale třeba je rozumnej. Určitě se nějak domluvíme, až mu to vysvětlíme." Pokrčila rameny.

„Si sakra optimistická," zamručel.

„Už jsme ho sebrali ze silnice. Máš snad lepší plán?" Založila si ruce na hrudi a významně se na něj podívala. Vyřízeně si protřel obličej, opřený o volant, načež dlouze vzdychnul a povolil ramena.

***

„Takže si to ujasníme. Někoho jste srazili a to jediné, co vás napadlo, bylo ho sem přivézt?" Věnovala jim dívka vyčerpaný pohled a protřela si čelo v začínající migréně.

Veronika byla mladá blondýnka s očima tmavýma jako hořká čokoláda. Navzdory době, v níž žili byla obyčejný člověk. To bylo mnohem větší vzácností než kdejaký vlkodlak. Její styl oblékání příliš neodpovídal její povaze. Když jim otevřela, měla na sobě své oblíbené kratší zelené šaty s dlouhými černobílými pruhovanými rukávy, černé punčochy a klasické plátěné tenisky. Kdo ji znal ale nebyl oklamaný tímto vzhledem a věděl, že nebylo radno ji vytáčet. Měla drsnou povahu, s níž si nenechala nic líbit a vždy si stála za svým. Vyzařovala určitý přirozený respekt, kdy se jí většina bytostí klidila z cesty, než aby riskovala její zlobu.

To se jí hodilo vzhledem k bytostem, se kterými trávila čas. Zvlášť, když se musela vypořádávat s párkem démonů, kteří dostávali svému modernímu stereotypu. Věčně v problémech, ale příliš impulzivní na to, aby je řešili správným způsobem, čímž pouze tvořili větší chaos.

„Jen jsem ho ťuknul," zopakoval znovu démon otráveně, přičemž podrážděně švihal podlouhlým ocasem s pikovou špičkou ze strany na stranu. Někdo by se možná zdráhal ho provokovat, ale Veronika byla vždy spíše od rány. Vůbec ji nezajímal jeho děsivý vzhled. Ať si byl vysoký a ať si měl klidně velké rohy. Byla jeho smůla, že měl problém s procházením dveřmi. Navíc moc dobře věděla, že Danny se sice tvářil jako drsňák, ale vždy měl jen samé řeči.

„Prosím, Ronnie." Udělala na ni psí oči démonka. Narozdíl od svého přítele byla menší a podsaditější. Jako všichni démoni ale byla pohledná. Velké jantarové oči měla zvýrazněné tlustými linkami a kratší husté červené vlasy měla svázané do dvou culíků. Měla pouze malé růžky, které se občas měly tendenci ztratit v záplavě vlasů.

„Jsem veterinář." Založila si ruce Veronika s tvrdým pohledem.

„Jen se na něj podívej a řekni, jestli potřebuje do nemocnice," přemlouvala dál démonka.

„Víš, jaký z toho můžu mít průšvih?" Mračila se dál Veronika. „Neztratím kvůli vám licenci."

„Prosím," protáhla démonka a zatřásla spodním rtem. „Vždyť jsme kamarádky."

„Chloe," varovala ji Veronika, ale druhá dívka na ni stále prosebně mrkala zpoza hustých řas.

„Proč bych za vás měla pořád řešit vaše průšvihy?" Nadzvedla blondýnka obočí, nepohnutá dramatickým vystoupením své kamarádky.

„Protože nechceš, abychom skončili ve vězení." Věnovala jí přehnaně smutný pohled Chloe.

„Pravděpodobně byste v něm ani neskončili, kdybyste ho neunesli!" Rozhodila rukama Veronika. „To bylo to nejhorší, co vás mohlo napadnout."

„Už se stalo." Pokrčil Danny rameny. Veronica po těchto slovech schovala unaveně hlavu do dlaní, než si pro uklidnění vjela rukou do vlasů a opět nasadila vyrovnaný zevnějšek.

„Že já to pořád dělám," vzdychla, načež se oba démoni rozzářili. „Přineste ho dovnitř."

Oba se hned rozběhli k dodávce, ve spěchu, aby si to náhodou nerozmyslela. Veronika smířeně sledovala, jak zezadu vytahují toho chudáka, co se jim připletl do cesty a jen doufala, že to sousedi nevidí. To by tak chybělo. Ještě by si mohli myslet, že schovávají mrtvoly.

Když viděla z blízka stav osoby, co nesli, znechuceně se zamračila a přehodila přes gauč deku, aby se neušpinil. Samozřejmě, že museli srazit zrovna nějakýho chudáka.

Jakmile ho položili, Veronika si k němu klekla a jen zběžně zkontrolovala, jestli dýchá.

„No?" Přešlápla Chloe netrpělivě, stále zadýchaná námahou z přesunu takové váhy. Přitom muž vypadal na relativně klasickou váhu, v lidském měřítku. Byl štíhlý a nijak zvlášť vytáhlý. Veronika měla podezření, že by Danny neměl problém ho unést i bez Chloeiny pomoci, ale že se ho i on štítil a nechtěl se ho dotýkat víc, než bylo nutné.

„Žije," oznámila Veronika suše.

„Jako vážně?" Rozhodil Danny rukama. „To jsem mohl říct taky."

„Co chceš slyšet? Neumírá, takže než ho prohlídnu líp, musí si dát sprchu. Tohle odmítám." Odstoupila Veronika od gauče, aby muže nemusela cítit. Nebyla citlivá na špínu, ale i ona měla své hranice.

„Seš si jistá, že je v pohodě?" Zamračila se Chloe skepticky.

„Co já vím? Nejsem doktor," pronesla kousavě Veronika. „Nevím ani, co je zač, takže všechno jen odhaduju."

To Chloe trochu umírnilo. Démonka se chvíli v zamyšlení kývala na místě s očima upřenýma do koberce.

„Můžeme něco udělat?" zeptala se nakonec, trochu provinilá, z toho, jakému stresu vystavovala svoji kamarádku.

„Vlastně jo." Ušklíbla se Veronika trochu škodolibě. „Bude potřebovat čistý oblečení."

Podívala se významně na Dannyho, který jako jediný sdílel určité fyzické aspekty s chudákem na gauči. Démonovi chvíli nedošlo, na co naráží, ale poté zkřivil tvář v nelibosti a chytil si pásek.

„Tak to ani náhodou!"

***

Joel se poprvé po dlouhé době probudil v teple. Nedorážel na něj ani vítr, ani hluk města a ležel na čemsi velice pohodlném. V rozespalosti si toho užíval a vstřebával všechny ty hezké vjemy, dokud se k jeho citlivým uším nedonesly hlasy.

Tehdy si vzpomněl na to, co se vlastně stalo a v duchu se nad tím zašklebil. Takže ta dodávka ho nejen srazila, ale někdo ho ke všemu sebral. To bylo dobrý psycho.

Třeba byl ale v nemocnici. Nemělo cenu zabíhat hned k těm nejhorším scénářům.

Pootevřel své téměř bílé oči, aby obhlédl situaci a zhodnotil, že první verze byla správná. To byl zase den. Jako by nestačilo, jak mizerné dny měl i bez tohohle.

Nevypadalo to ale jako místnost, kde by měli doupě únosci. Vlastně to vypadalo jako docela obyčejný obývací pokoj, vymalovaný tyrkysově a s tmavě rudohnědými pohovkami. Místnost měla dva gauče, z nichž na jednom ležel a pár křesel. Uprostřed stál malý stolek a zdi zdobily knihovny. Působilo to jako příjemná zašívárna. Škoda, že celý dojem kazil fakt, že vůbec netušil, kde byl.

Protáhl se ve snaze zjistit, jak na tom byl. Nic ho úplně nebolelo. Dodávka zastavila na poslední chvíli a pouze ho strčila na zem. Kdyby byl zdravý, nejspíš by o nic nešlo, ale s tím, jak byl v tu dobu vyčerpaný, nebylo třeba mnoho, aby ztratil vědomí.

Švihnul uchem, když zaregistroval blížící se kroky a nezaujatě se střetl s očima dívky s rozcuchanými blonďatými vlasy. Možná by měl být vyděšený, ale na to mu to bylo až moc ukradené. Nanejvýš byl mírně zvědavý.

„Výborně, si vzhůru," prohlásila dívka, jako by to nebylo jasné a došla k němu blíž.

„Rychlý vysvětlení," vydechla unaveně. „Ti dva pitomci, co tě srazili tě sem přivezli, abych se ujistila, že si v pohodě. Pokud bys ale radši do nemocnice, držet tě tu nebudu."

To bylo dobré zjištění. Neměl energii na to, aby se snažil vymyslet plán útěku. Usnadňovalo to situaci.

Podle pohledu dívky bylo jasné, že z toho není o nic víc nadšená než on sám. Dívali se na sebe stejnými pohledy bez zájmu.

„To je dobrý," řekl nakonec, čímž si vysloužil zdvižené obočí.

„Pokud ale nechceš do nemocnice, bude asi lepší, když tě aspoň zkontroluju. Jen aby to s tebou někde neseklo," dodala odměřeně.

„Klidně." Pokrčil rameny. Viděl, že ji jeho odpověď zaskočila, i když se to snažila nedat najevo. Nejspíš čekala všelicos, ale tohle ne. Tomu se nedivil. Dokázal si představit, že by spousta bytostí na jeho místě začala vyšilovat a křičet, možná vyhrožovat. To on neměl za potřebí. Nijak ho daná situace netrápila a nemělo cenu se stresovat.

„No tak dobře. Na stolku před sebou máš oblečení. Sprcha je na konci chodby vlevo. Až budeš hotový, prohlídnu tě," podala instrukce prostě. Mohl by se sice urazit, že ho prakticky nazvala nechutným, ale musel s ní souhlasit a nehodlal odmítnout sprchu. Ta mu na ulici chyběla skoro ze všeho nejvíc. Jeho rasa byla velice čistotná, a to se příliš neslučovalo s životem venku. Najednou si říkal, že to ťuknutí dodávkou bylo víc štěstí než smůla. Určitě mu to stálo za to.

Neobtěžoval se tedy dalším rozhovorem a s pouhým kývnutím se zvednul.

„Uhm," zarazila ho. Nechápavě se na ni podíval. Na tváři se jí objevily menší rozpaky, když se mu zahleděla zpříma do očí.

„Budeš tam potřebovat dovést?" zeptala se. Tím ho konečně zaskočila. Vždyť mu právě řekla, kde to je. Až tak složité instrukce to nebyly.

„Co?"

„Vidíš?" vyzvídala otevřeně.

„Ano?" Zamračil se stále zmateně. V tu chvíli se její rozpaky rozplynuly a prostě mu pokynula rukou k oblečení. Pozvedl obočí, ale neřešil to.

Vzal si oblečení, vnitřně potěšený jeho čistotou, a zamířil udaným směrem. Jeho obecný nezájem mu bránil v tom, aby cítil jakoukoli nepatřičnost či stud. Sami si ho zatáhli do domu, tak ať se s tím vypořádají, jeho problém to nebyl.

Zalezl do koupelny a zamknul za sebou dveře. Oblečení položil na zem a prohlédl si, co všechno měl k dispozici. Byla to pouze malá místnůstka se sprchovým koutem, toaletou a zrcadlem. Když spatřil svůj odraz, poprvé za měsíc, připadal sám sobě jako cizinec. Viděl plný dopad své nemoci a neubránil se jisté fascinaci nad takovou změnou. Přejel si rukou po pavučině černých žil na krku, načež se zahleděl do svých očí. Netušil, že se mu změní i ty, ale už chápal, co blondýnku tak zarazilo. Byly světlonce šedé, i zornice byly bledé. Hádal, že mohl být rád, že mu zůstal zrak. Skutečně vypadaly slepě, nemohl se tedy divit, že to o něm usoudila.

Svlékl své špinavé děravé tričko, díky čemuž se mu naskytl pohled na velkou černou skvrnu uprostřed jeho hrudi. Ta byla jedním z prvních projevů vyhasnutí, ale stíny se už dávno rozšířily.

Mírně naštvaně mrsknul ocasem a zasyčel bolestí. Rychle zapomenul na problém s nemocí a místo toho svoji pozornost zaměřil na jádro bolesti. Jemně vzal konec svého ocasu do rukou a prohlédl ho. Zdálo se, že přeci jen nevyvázl bez újmy. To byla nepříjemnost. Na své zvířecí rysy byl velice citlivý a nesnášel, když se jim něco stalo. Pokud měl zlomené kůstky, pochyboval, že se zahojí dřív, než umře.

Přinutil se potlačit kupící se negativní emoce, svlékl zbytek oblečení a vlezl do sprchy. Pokud mu něco mohlo zvednout náladu, byla to horká voda.

***

Zjištění, že ona blonďatá dívka byla veterinářka, bylo ve skutečnosti povzbuzující, i když mu na tom moc nezáleželo. Minimálně to znamenalo, že něco věděla.

Nijak tedy nekomentoval, když ho vzala do své ordinace, která byla napojená hned na dům a posadila ho na potažený stůl, kde normálně prohlížela zvířata. Vůně dezinfekce byla o něco méně příjemná než vůně květin, ale dala se ignorovat.

Místnost to byla čistě účelná, s policemi plnými různých krabiček s léky a plakáty zobrazujícími vnitřní stavbu některých tvorů.

„Řekni mi něco o své fyziologii, ať to má smysl," pobídla ho dívka. Veronika, jak zjistil.

„Jsem prakticky jen člověk," informoval stručně. „Orgány a kosti mám víceméně stejný."

Zamručením dala najevo srozumění a bez dalšího odkládání začala s prohlídkou. Byla překvapivě šetrná, když kontrolovala, jestli nemá něco zlomeného. Nepůsobila mu zbytečné množství diskomfortu. Přitom byla pečlivá. Nic neriskovala.

Když řekla, že si ho poslechne, musel si zvednout svoje nové tričko a strpět chlad stetoskopu na kůži. Jakmile skončila, v úvaze si ho změřila očima.

„Tohle je normální?" zeptala se bez okolků a ukázala na černé žíly. Byl tím trochu překvapený. Nikdo se už na takové věci příliš neptal. U všeho se předpokládalo, že to tak zkrátka mělo být, s tím, jak podivný svět byl.

„Nic neobvyklého pro moji rasu," odpověděl klidně. Nebyla to ani lež. Po prvních příznacích vyhasnutí toho na to téma spoustu přečetl, tedy, alespoň to málo, co o tom bylo sepsáno a zjistil, že to nebyl nijak vzácný osud pro někoho, jako byl on. Drtivá většina jeho rasy se nedožila třiceti let.

„Cítíš nevolnost, nebo tě něco bolí víc, než by bylo normální?" pokračovala bez pozastavení v otázkách. Trošku zkřivil obličej, ale pozvednul svůj ocas před sebe. Jeho špička byla jasně nepřirozeně zahnutá a všeříkající.

„Jak se jim tohle povedlo?" Přejela si Veronika rukou po tváři vyřízeně, načež natáhla ruce, aby prozkoumala škodu. Při tom pohledu si to Joel rychle rozmyslel a schoval svůj ocas mimo její dosah. Nesnesl na něm cizí dotyk.

„Tohle nepůjde," prohlásil nesmlouvavě.

„Ale no tak, nechovej se jako dítě. Jak čekáš, že ti pomůžu, když se na to nemůžu ani podívat?" Podívala se mu ostře do očí.

„Neber to špatně, ale to by nedopadlo dobře." Zavrtěl hlavou.

„To má být výhrůžka?" Pozvedla obočí znuděně.

„Jenom varování," nenechal se vyvést z míry. Moc dobře věděl, jak reagoval, když se jeho zvířecích rysů někdo dotknul. Byly to téměř bezmyšlenkovité záškuby. Posledně takhle jednomu muži zlomil nos, když mu šlápl na ocas.

„Tak to je blbý, protože to musíme vyřešit, aby se to nezahojilo špatně." Založila si ruce. „Co mám podle tebe dělat?"

***

„Ty si ho uspala?" vypískla nevěřícně Chloe.

„Nedal mi na vybranou," pronesla s ledovým klidem Veronika a upila ze svého čaje.

***

Uspání nebylo ničím příjemným. Tedy, nijak to nebolelo, ale nelíbilo se mu to. Tušil, že nejspíš spal déle, než měla Veronika v plánu, protože když se probudil, byla s ním v jedné místnosti a podmračeně ho pozorovala. Jakmile se střetli očima, určité napětí jí spadlo z ramen a vypadala klidněji.

Podíval se na svůj ocas, který měl nyní poraněnou část v sádře a zamračil se. To bylo ponižující. Bylo to, jako by na něm měl závaží.

„Bylo to nutný?" Otočil se zpátky na Veroniku.

„Nedal si mi jinou možnost." Pokrčila rameny bez špetky viny. Protočil oči, ale musel uznat, že možná měla pravdu. Navíc, pomohla mu, i když se mu to nelíbilo.

„Musíme si promluvit," prohlásila vážně. Mírně zaujatě k ní tedy stočil svoji pozornost.

„Doufám, že chápeš, že šlo o nehodu a že mezi námi nebudou žádné problémy," začala. „Určitě všechno dokážeme domluvit mezi sebou."

Původně sice neplánoval dělat problémy, ale tímhle mu vnukla nápad. Byl by se v klidu vrátil na ulici, ale tohle byla příležitost, kterou nechtěl promarnit. Právě se mu totiž naskytla dokonalá šance na zpříjemnění zbytku jeho života.

„Možná by z toho měly být problémy," řekl klidně a střetl se napřímo s jejíma očima, které po jeho slovech podrážděně probleskly.

„Vždyť se nic vážného nestalo. Poskytli jsme ti i zdravotní péči," namítla.

„Pro mě se stala spousta vážných věcí," prohlásil. „Za prvé, zlámali mi ocas, což není zrovna malá újma. Za druhé, uspala si mě proti mé vůli. Za třetí, přišel jsem kvůli nim o většinu mých peněz, když mě srazili a za čtvrté, ztratil jsem klobouk."

„Ocas jsem ti bezplatně ošetřila, to uspání bylo pro tvoje dobro, těch pár drobných ti nahradíme a na klobouku přece nezáleží. Dostal si nové oblečení," argumentovala nazpátek trochu rozhořčeně. Naprosto neovlivněný jejím zvýšeným hlasem pouze pomalu mrknul a čekal, až skončí.

„Ten klobouk jsem měl rád," oznámil suše. To byla další věc, která ho mírně štvala. Pochyboval, že ho ještě někdy uvidí. Byl v docela dobrém stavu a takové věci nezůstanou na ulici dlouho.

„Koupíme ti nový," navrhla s povzdychem.

„To mi nestačí." Zavrtěl hlavou, čímž její podráždění pouze prohloubil. Nenechal se tím rozhodit, protože i přes všechny znepokojivé věci, které se ten den staly, tušil, že jedná s dobrými bytostmi.

„Co bys teda chtěl?" zeptala se odevzdaně.

„Chci tu zůstat. Dva týdny by stačily," určil svoji nabídku klidně. Možná by se do toho neměl hnát, ale bral, co mu příležitost dala.

„Cože?" Nevěřícně na něj hleděla, naprosto zbavená slov.

„Můžeš to brát spíš jako oboustranně výhodnou nabídku," dodal, čímž si získal skeptické povytažení obočí z její strany. „Jestli tu budu moct zůstat, můžu tu uklízet, nebo dělat jiné domácí práce. Mám s tím dost zkušeností."

Její pochybovačný výraz nezmizel, spíše se jen více prohloubil.

„Pracoval si jako služebník?" zeptala se nezaujatě. A jestli tohle nezabolelo. Skoro cítil, jak se mu stíny šíří pod kůží, ale až na malé zacukání prsty to nedal znát. Musel zůstat naprosto klidný, jestli mu to mělo projít.

„Ano," přiměl se odpovědět. Právě to byl ten problém.

„Co kdybych řekla ne?" Pousmála se mírně s odstupem.

„Mohl bych řešit celou tu situaci se sražením." Pokrčil rameny. „Problémy by z toho určitě byly."

Nespecifikoval jaké. Nešlo by totiž o klasické potíže spojené s nehodou a jejím zatajením. Právě z toho důvodu by to neřekl, i kdyby ho vyhodila. Kdyby to totiž oznámil, řešilo by se, co je zač a přišlo by se na to, že patří k téměř vyhynulé rase. Za takové ohrožení by pravděpodobně mohli skončit i ve vězení. To bylo v jeho očích zbytečné, protože by se vůbec neřešilo, že stejně umírá a nikdo by nestíhal jeho společníka za to, že mu to způsobil. Za to odškodnění mu to nestálo. Jen by jim zbytečně zničil životy.

„Chápeš, že se mi nelíbí představa, že bych si nechala cizí osobu v domě?" nadhodila velice rozumný argument. Nic o něm nevěděla a viděla ho poprvé v životě. Bylo jasné, že nikdo rozumný by na takovou nabídku nepřistoupil. Bylo to zbytečné riziko.

„Pro mě za mě mě klidně na noc zamykej v komoře a kontroluj mi kapsy kdykoli budu odcházet z domu. Vím, že moje slovo pro tebe nic neznamená, ale věř mi, že neplánuju nic špatnýho. Chci si jen odpočinout," vysvětlil a nechal trochu upřímnosti proniknout do svého hlasu.

„Jak můžu vědět, že nejsi psychopat?" nedala se, ale bylo vidět, že povoluje.

„To bych se měl bát spíš já. To vy jste mě prakticky unesli a ty se očividně nebojíš jít proti vůli ostatních," podotknul nadlehčeně.

„Právě, proč bys tu chtěl zůstat?" chytila se jeho slov.

„Nejste zlí, jen trochu zbrklí," odpověděl prostě. To ji trochu zarazilo. Zvedla ruku a zvedla se ze svého místa na gauči.

„Musím si to rozmyslet."

***

Naštěstí ho nevyhnala z domu po dobu svého zvažování. Dokonce mu udělala čaj. To mu jen potvrzovalo jeho přesvědčení.

Seděl u kulatého stolu s barevným ubrusem v kuchyni a trpělivě čekal na její rozhodnutí. Nemohl si ale pomoct, neustále se očima vracel k růžím ve váze před ním. Něco ho šimralo vzadu v mysli, ale zvažoval, jaká byla pravděpodobnost, že byla jeho úvaha správná.

„Odkud jsou ty květiny?" Rozhodl se nakonec zeptat.

„Z květinářství u tržnice," odpověděla Veronika lehce ze své pozice u okna, čímž mu všechno potvrdila. U trhů bylo jediné květinářství a jedna pavoučice mu zrovna říkala o prodaných růžích.

„Znáš Nancy?" zkusil. Tím si vysloužil zaražený pohled tmavých očí.

„Je to kamarádka, proč?" odpověděla odměřeně.

„Vídám se s ní. Mohla by se za mě zaručit," navrhnul prostě. Nemohl uvěřit, že měl takové štěstí. Možná to byl opravdu jeho šťastný den. Všechno mu šlo naproti.

Veronika na něj chvíli zamyšleně hleděla, ale poté odstoupila od okna a vyrazila z kuchyně. O minutu později už slyšel odkudsi z domu rozhovor a nezabránil menšímu úsměvu, aby si našel cestu na jeho tvář.

***

Když se vrátila, opřela se o rám dveří a dlouze se na něj podívala, jako by si ho znovu měřila.

„Dva týdny," řekla nakonec stručně, načež na něj ukázala prstem a přimhouřila oči. „Ani o den víc. Tohle není hotel."

Polila ho úleva. Pomalu už ani nečekal, že mu to projde. Zázraky se přeci jen pořád stávaly.

„Co se týče povinností, bylo by hezké, kdyby si každý den umyl nádobí a jednou za čas vynesl odpad," přešla rovnou k jeho nabídce. Snažila se tvářit přísně, ale její únava ji zrazovala. Joel ocenil, že se alespoň obtěžovala s trochou zdvořilosti. Jeho společník na to v posledních měsících jejich soužití zapomínal. Trochu nechápal, proč mu toho nedala na práci víc, když se nabídl. Dokázal by dát do pořádku klidně celý dům za jediný den. To ona ale nevěděla.

„Samozřejmě." Kývnul a upil ze svého přeslazeného čaje.

„Budeš spát u mého bratra. Dáme ti tam matraci a něco na spaní. Je dost upovídaný, tak snad máš trpělivost," varovala stále odtažitě, ale s trochou škodolibosti.

„To zvládnu." Pokrčil rameny.

„Výborně, protože jinak bys musel spát v obýváku, kde většinou vegetí Chloe. Jestli si čekal, že tu budeš mít klid, dost ses zmýlil," oznámila bez špetky lítosti.

„Pořád lepší než venku," poznamenal nepohnutě.

„Co se týče jídla. Snídani si každý dělá sám, vzhledem k jiným dobám vstávání. Dokud nevyjíš celou lednici a vyhneš se podepsaným věcem, je mi jedno, co si vezmeš. Když něco dojde, napiš to na papír na lednici. Obědy dělám někdy po poledni a večeře bývá kolem sedmý," obeznámila ho. Chápavě kývnul, přestože mu přišlo zvláštní, že by nebyl tím, kdo má vařit. Byl zvyklý dělat úplně všechno. Možná to byla ta chyba.

„Snaž se nedělat moc bordelu. Mám sice Nancy ráda, ale nebudu váhat tě vyhodit," ukončila svoji řeč.

„Chápu." Kývnul. „Děkuju."

Překvapeně zamrkala, ale poté jen zavrtěla hlavou a odešla.

***

Upřímně nečekal, že by k němu mohl být někdo přátelský, poté co se tímhle způsobem nacpal do jejich domu, ale ukázalo se, že to jeho nového spolubydlícího nezajímalo.

Rory, bratr Veroniky, byl na první pohled přibližně Joelova věku, možná trochu mladší, ale povahu měl až moc dětinskou. Joelovi stačila chvíle, aby pochopil, že by se Rory pokusil skamarádit i se zdí, kdyby mohl. Bylo mu úplně jedno, co byl Joel zač. Jen ho zajímalo, že to byl někdo, s kým bude moct trávit čas. Joelovi to přišlo zvláštní, dokud nezačali připravovat jeho nové místo na spaní. Rory se i během té krátké chvíle začal nudit a do konce dne se to stalo několikrát.

Byl osobou, která u ničeho nevydržela dlouho, ale zároveň chtěl pořád něco dělat. To je, jak známo, příšerná kombinace. Joel tudíž tušil, že byl pro něj vítaným rozptýlením v každodenním životě. Věděl ale, že bude zklamáním, jelikož najít energii něco dělat bylo příliš náročné a nebyl ten typ, který by se zapojoval do praštěných aktivit.

Ani seznámení moc nedal, protože už se připozdívalo a Joel byl unavený. Od chvíle, kdy dokončili jeho místo na spaní, nemyslel na nic jiného než na ten moment, kdy si bude moct lehnout.

Někomu by to možná přišlo jako nic moc vyhlídka na dva týdny, ale pro něj to byl po měsíci na ulici luxus. Jednalo se o obyčejnou matraci na zemi, ale dostal dokonce polštář i peřinu. Prahl po teplu, co nabízeli.

Nemeškal tedy a při první příležitosti se natáhnul. Jakmile se peřina zahřála, připadal si jako v nebi. Poprvé po dlouhé době byl čistý a bylo mu teplo. Bylo to ještě pohodlnější než gauč, na němž se před pár hodinami probudil.

To si zrovna začínal říkat, jestli by se přeci jen neměl cítit provinile za to, že je donutil, aby ho u sebe nechali. Jenže tohle za to stálo. Normálně byl mnohem ohleduplnější, ale kdo by mu mohl dávat za zlé, že si chtěl zpohodlnit zbytek života? Byl slušný celý život, a kam ho to dovedlo.

„Joele?" Zaslechl své jméno, načež někdo šťouchl do jeho ramene. Otráveně švihnul potrhaným uchem, ale přiměl se otevřít oči.

Naskytl se mu pohled na Roryho klečícího u jeho hlavy. Rory byl vytáhlý kluk s vlnitými blond vlasy a tmavýma očima. Na první pohled byla jasná podoba mezi ním a jeho sestrou. Jen měl jemnější rysy, zvýrazněné jeho většinou přátelskými výrazy.

Na sobě měl hnědý svetr a na hlavě mu seděla podivná tyrkysová čepice s kočičíma ušima a pletenými provázky s korálky. Zvláštní volba pro nošení uvnitř, ale Joel mu to svým způsobem záviděl. Měl čepice rád a minimálně by mu nebyla zima.

„Vždyť je teprv šest," postěžoval si Rory s dětinským mračením. „Chci něco dělat."

Joel zabořil půlku tváře do polštáře, ale jedním okem stále Roryho sledoval.

„Co bys chtěl dělat?" zeptal se v polospánku, aniž by ho příliš zajímala odpověď. Stejně nic dělat neplánoval.

„Cokoli!" Rozhodil rukama Rory dramaticky.

„To není moc konkrétní," poznamenal Joel suše.

„Co já vím? Můžeme si zahrát karty, nebo jít ven. Kousek odsud je hřiště. Můžeme si dát soutěž v tom, kdo vydrží dýl na kolotoči bez zvracení." Nadchnul se Rory pro různé možnosti. „Není to skvělý nápad?"

Joelovi to tak nepřišlo. To znělo jako spousta námahy. Navíc úplně nestál o zvracení. Už tak měl prázdný žaludek.

„Možná jindy," svolil Joel, aby mu udělal aspoň menší radost. „Měl jsem dlouhý den. Chtěl bych si odpočinout."

„Oh! Jasně. To sražení. Pochopitelné." Pokýval vážně hlavou Rory. „Zítra se tomu ale nevyhneš. Uvidíš, že bude sranda."

„Možná." Neubránil se zívnutí Joel. Nechtěl být srandokaz, ale udržet se vzhůru bylo stále těžší.

„Určitě," opravil ho Rory. Když Joel dlouho nijak nereagoval, vyskočil na nohy a běžel ke dveřím.

„Podívám se, jak je na tom ségra s večeří," ohlásil, než zmizel. Joel byl jen vděčný za nastalé ticho, i když by dokázal usnout i s Rorym poblíž. Jen by mu to přišlo hrubé.

Zmínka večeře mu připomněla, jaký měl hlad, ale spánek se zdál v danou chvíli lákavější než jídlo. Vždyť o nic nešlo. Stejně by to byla jen další divná situace, kdyby jedl s nimi u jednoho stolu. Určitě tedy nevadilo, kdyby to prospal.

Nebyl vzhůru, když se Rory vrátil a neprobudil se, aniž když s ním třásl, aby šel na večeři.

(28.10.2022)