Zase sem dávám upozornění, že to není pro lidi, co se zrovna nemají dobře.

„Skoč! Skoč! Skoč!“

Ledový vítr mě bičoval na kůži. Provazce deště tomu moc nepomáhaly, už jsem skoro necítil prsty. Pevně jsem sevřel kovové zábradlí. Polkl jsem a shlédl dolů. Řeka se třpytila jako nablýskané zrcadlo. Vlnila se, otevírala se přede mnou jako náruč smrti. Ledová a nebezpečná.

No tak, skoč. To dáš. Bude to jen chvilka. A pak konečně klid.

„Skoč!“

Ohlédl jsem se na smějící se kluky za sebou. Adam měl dokonce vytažený telefon a všechno natáčel. Sklopil jsem pohled ke svým bosým nohám. Začaly nabírat namodralou barvu. Za chvíli budou tak zmrzlé, že je vůbec neucítím. Zatraceně, teď nebo nikdy.

Už jsem se chystal lehce odstrčit zadkem a pustit se, ale pud sebezáchovy byl silnější. Plivl jsem do vody pod sebou a z posledních sil přelezl přes zábradlí zpět k ostatním. Radim mi hned podal oblečení, zatímco zbytek party jen protáčel oči a skenoval mě pohledem.

„Seš posera,“ zhodnotil situaci Martin.

Pokrčil jsem rameny a oblékl si kalhoty. Nemělo cenu se s ním hádat, všichni věděli, že mluví pravdu.

„Taková lehká věc a ty ji nedáš,“ pokračoval v rýpání. Měl za to, že když mě vyprovokuje, rozmyslím si to a splním, co mi nařídili. Jenže to zbytečně plýtval dechem. Jakmile jsem něco neudělal napoprvé, neudělal jsem to nikdy.

„Nevím, jestli je skákání do řeky z železničního mostu úplně lehký, natož v únoru...“ ozval se Radim, když mi zavazoval tkaničky, protože jsem nebyl schopen je udržet ve zmrzlých prstech.

„Ty aby ses neozval, vlezdoprdelko.“

„Martine, nech ho bejt. Pokud vím, to já to podělal, ne on,“ utnul jsem je, než se začali hádat.

Všichni čtyři jsme z mostu seběhli k louce, kde si kluci klekli na břehu a nořili ruce do ledové vody, načež se začali sázet, kdo vydrží nejdéle.
Sázky. Zase. Člověk v přítomnosti téhle party nabyl dojmu, že bez nich nevydrží ani den. I kdyby se měli trumfovat v tom, kdo zvládne nejdéle nemrkat, zadržet dech nebo skákat do schodů po jedné noze. Vždycky si něco našli.

Zatímco si nechávali umrznout končetiny, seděl jsem v trávě a snažil se ze všech sil zahřát. Nejradši bych šel domů, uvařil si čaj a opíral se o topení tak dlouho, dokud bych konečně nepřestal klepat kosu, jenže takový požadavek se v jejich přítomnosti vznést nedal. Už takhle mi stačilo, že si ze mě budou pěkně dlouho dělat srandu kvůli téhle nesplněné sázce, nepotřeboval jsem, aby si mě ještě dobírali, že jsem jak porcelánová panenka.

Radim se od nich odpojil jako první, mokrou ruku si tisknul pod rozepnutou bundou k tělu, a sedl si vedle mě.
„Jaký to bylo?“

„Co?“

„Stát tam jen ve spodkách.“

„Upřímně, myslel jsem, že mi umrznou koule.“

„A tos ani nebyl ve vodě.“

„Neumím si to představit. Nakonec mi nevadí, že jsem to neudělal. S mým štěstím by se mi ještě zastavilo srdce.“

„Chce to se otužit. Než skočíš. Je to pak menší šok.“

„Já už do toho znova nejdu,“ podotknul jsem a opřel se zády o strom.

„Však já nic neříkám, ne–“

„Podle mě bys to měl ještě zkusit, třeba jindy,“ přerušil Radima Adam, který si stejně jako on strčil promrzlou dlaň pod bundu.

„Žádný takový.“

„Ty vole, to nezvládneš ani blbou sázku?“

Jeho slova mě praštila stejně jako ten ledový vítr před několika minutami. Zažrala se hluboko, zanechávala po sobě tenkou, na první pohled nenápadnou ránu. Zhluboka jsem se nadechl a otřásl se. Takové pocity jsem nesnášel.

„Když je to tak lehký, udělej to sám.“

„Fajn.“

K údivu všech poklusem vyrazil k mostu. Šli jsme za ním. Ačkoliv se tvářil jako hrdina, tak nějak nám docházelo, že ho to přejde, až se svlékne a bude stát za zábradlím. Vždycky se tak choval – v první chvíli odvážlivec, ale hlas rozumu ho přesvědčil, aby radši vycouval.

Proto mě překvapilo, když si sundal i ponožky, po betonu přešel k zábradlí, přelezl ho a blýskl po mně vítězoslavným úsměvem. Než kdokoli stihl cokoliv říct, skočil dolů. Okamžitě jsme se nahrnuli k okraji a sledovali, kdy se objeví. Na místě, kde se ponořil, voda pěnila. Na chvíli změnila barvu z tmavé blátivé na světle hnědou. Strachy jsme ani nedýchali. Dolů to bylo nějakých šest metrů. Mohl skočit zle a něco si udělat. Už je tam asi deset sekund.

Vynořil se zhruba dva metry od místa dopadu. Rychle jsem sebral jeho věci, zatímco kluci už se hnali dolů ke břehu, aby mu mohli pomoct ven. Nemohl jsem uvěřit tomu, že to vážně udělal. Zrovna on. Kluk, co vycouvá snad ze všeho. A porazil mě. Zahanbení přišlo jako facka, hřálo mě zevnitř a pálilo mě na tvářích. Zvolnil jsem krok a podíval se na řeku. Kdybych našel dost odvahy, mohl bych se toho pocitu zbavit, zadupat ho, nedovolit mu, aby se zase zakořenil.

„Kde seš s těma hadrama? Je úplně zmrzlej!“

Zbytky odhodlání se rozplynuly jako ranní mlha. Semínko pochyb bylo zaseto.

Adam ležel v trávě, kůži namodralou, rty fialové. Drkotal zuby, levá noha se mu klepala, jako by měl záchvat. Jakmile se nám povedlo ho navléknout do oblečení, třásl se o něco míň, ale pořád vypadal, jako by dostal zásah proudem. Každý z nás mu půjčil nějaký kus oblečení – Martin mikinu, já šálu, Radim druhé ponožky a rukavice.

Tenhle hrdinský výkon měl snad jednu jedinou výhodu, a to tu, že konečně donutil kluky uznat, že by bylo fajn jít domů a zahřát se. Jen z pohledu na našeho zmrzlíka nám bylo chladno. Prošli jsme přes polovinu města v dost podivném chumlu, jak jsme se snažili Adama aspoň trochu zahřát. Na náměstí jsme se rozdělili. Kluci pokračovali dál v cestě a já zamířil domů. Neskutečně jsem se těšil na pocit tepla, který se mi poslední hodinu vyhýbal.

Raději jsem vyběhl schody, abych si alespoň maličko rozproudil krev v žilách, a jakmile jsem se dostal do čtvrtého patra, odemkl jsem a vpadl do bytu. Obklopil mě šílený chlad, snad stejný, jako byl ten, před kterým jsem utíkal. Stačil jediný pohled do obývacího pokoje a došel mi důvod – táta zapomněl zavřít okno, než odešel do práce.

Jeho chybu jsem urychleně napravil a potom jsem se rozhodl naplnit své přání od řeky. Když jsem o půl hodiny později seděl v pokoji s hrnkem v ruce a zády přitisknutými k radiátoru, doufal jsem, že už mi bude konečně dobře. Jenže ve chvíli, kdy mi rozmrzaly konečky prstů a já na chvíli zavřel oči, se mi na hrudi uhnízdilo něco nepříjemného a nechtěného. Výčitky. Přilétly jako malý neškodný ptáček, jenže jakmile se dotkly mojí kůže, nasály do sebe veškeré pochybnosti a rány z dneška. A z roztomilé sýkorky se stala obrovská bestie, jejíž váha mi nedovolovala dýchat. Rychle jsem otevřel oči, v domnění, že když ji neuvidím, zmizí. Nic takového se však nestalo. Zabořila svoje drápy dost hluboko na to, abych se jí nemohl zbavit.

Opatrně jsem položil hrnek na zem a přitáhl si kolena k tělu. Tak na mě nemohla. Dokud jsem si hruď chránil, nedostala se k ní, jen kroužila kolem a občas se usadila na zádech, kde mě sice ničila psychicky, ale aspoň jsem se mohl nadechnout. Cítil jsem, jak mi pařáty přejíždí po krku. Rozškytal jsem se a zavřel oči.

Probíhalo to jako bombardování. Nejdřív zaútočila jedna, původně nenápadná, načež se jich snesl celý roj, hlučný a mocný roj, který roztříštil na kusy veškeré pokusy o obranu. Když jsem se pokusil si něco vymluvit, okamžitě mě uzemnila další rána. Nezvládl jsem sázku. Ale však byla zima a je dobře, že se to nestalo, ještě bych onemocněl. Ale stejně jsem posera a budižkničemu, protože Adam to dokázal. Jenže Adam skončí se zápalem plic. Adamovi se ale nebudou smát všichni z party za to, že nesplní, co slíbil.

Lavina. Ano, přesně tak. Sypaly se jako lavina. Jedna po druhé, nakonec i jedna přes druhou. Jsem k ničemu. Vždyť to nic nebylo. Martin měl pravdu. Baví se s ubožákem. Když nezvládnu tohle, k čemu pak jsem?

Cítil jsem, jak tíha na mých zádech roste. Kolena jsem ale nepouštěl, spíš jsem je přitáhl blíž. V jednu světlou chvilku mě napadlo, jestli ta příšera nefunguje stejně jako bublina – když se nafoukne moc, praskne. S každou další minutou, kdy mě napadaly výčitky a pocity neschopnosti, jsem ale dospíval k názoru, že nepraskne ona, nýbrž tenké vlákno mojí trpělivosti. A co bude pak? První mě napadlo, že se prostě rozbrečím. Budu jak artéská studna. Jakmile dojdu k bodu zlomu, vytryskne všechno ven. Možná to bude ten konečný den, kdy se naprosto sesypu a budu se muset v pokoji zamknout na zbytek dne i večera, protože kdyby mě někdo z rodiny viděl, nazval by mě bláznem. Pak se o mě ale otřela jiná myšlenka. Bylo to, jako by mě ta bestie na mém rameni pohladila po hlavě, konejšila mě. Přinesla něco, nad čím jsem do té doby nepřemýšlel, ačkoliv mi občas bylo naprosto hrozně. Myšlenku na vysvobození.

Zatřásl jsem hlavou a popotáhl. Ne. Tak daleko nezajdu. Na to jsem moc velký zbabělec. Vzal jsem do ruky telefon a zjistil, že se mě Radim ptal, jestli si konečně nehraju na zmrzlinu. Pousmál jsem se. Tíha na zádech se maličko zmenšila. Když jsem mu odepisoval, snížila se tak na polovinu. Vždycky to tak chodilo. Stačilo se s někým bavit a začala postupně mizet, až z ní zůstal jen ten malý ptáček, který mi sice neustále prozpěvoval do ucha a létal nad hlavou, ale nic vážného nezpůsoboval. Obyčejný pocit méněcennosti se nezdál nijak nebezpečný, dokud nepřekročil určitou mez. A to se stávalo jen v případě, že povyrostla i ta sýkorka. Nikdy jsem nepřemýšlel nad tím, proč jsem si ji představoval zrovna takhle. Jednou mě to napadlo a od té doby se mým stínem a přinašečem špatné nálady stal roztomilý pták, který měl ve skutečnosti k něčemu zlému hodně daleko.

Jakmile mě konečně opustil pocit, že na zádech nesu tíhu celého světa, zapnul jsem počítač a vrhnul se na hraní her. Patřilo to mezi jednu z mála věcí, která mě dokázala zabavit dost na to, abych nevnímal nic jiného, což jsem momentálně potřeboval jako sůl.

Když jsem po osmi hodinách hraní zalezl do postele, doufal jsem v klidný spánek, který nic nenaruší. Jenže ve chvíli, kdy jsem si nastavil budík na telefonu a zhasnul, si na mojí hrudi začal hovět nenápadný modrý opeřenec. Nadechl jsem se a natáhl se k vypínači, abych rozsvítil a mohl svým démonům čelit alespoň za světla, jenže v ten moment mě pocit naprosté neschopnosti a zklamání přikryl jako deka. Nedokázal jsem to. Nezvládl jsem něco tak jednoduchého. Zvládnu vůbec něco, když ne tohle? Jsem slaboch. Nechápu, proč se se mnou vlastně ostatní baví.

Přetočil jsem se na bok a schoulil se do klubíčka. Bylo mi příšerně, ale na slzy zatím nedošlo. Naštěstí. Nechtěl jsem být slabý i v tomhle. Ležel jsem v posteli, přerývavě dýchal a pomalu se nechal drtit výčitkami, že nic nedokážu a jsem k ničemu. K čemu by taky bylo bránit se pravdě, akorát bych lhal sám sobě do očí.

Přestože běžně jsem se ráno budil naprosto nedotčen tím, co se dělo předchozí noc, což mi umožňovalo normálně fungovat, dnes tomu tak nebylo. Připadalo mi, jako bych snad vůbec neusnul. Nepříjemné pocity ani myšlenky nezmizely. Spíš se mi zdálo, že se ke mně pevně přilepily – a to znamenalo, že zbavit se jich mi zabere nějaký čas.

A tak jsem místo setkání s kluky, kterým jsem napsal, že mi není po včerejšku nejlíp a asi na mě něco leze, vytáhl ze sklepa kolo a rozhodl se jet do vedlejšího města. Cesta mi mohla zabrat tak půl hodiny, navíc vedla přes les, tudíž ani nehrozilo, že potkám tolik lidí. Když jsem šlápl do pedálů a uháněl po zarostlé lesní cestě, cítil jsem se konečně o něco volnější.

Vítr mi vháněl slzy do očí, na rameni mi seděla trochu větší sýkorka, která mi do ucha trylkovala, že kdybych byl normální chlap, nesesypu se jak malý děcko, ale skočím, jak se ode mě očekává, a větve mě šlehaly do obličeje. Chtělo se mi do něčeho praštit, nějak si vybít veškerou frustraci. Zrychlil jsem. Prozpěvování neustávalo, tentokrát mířilo na to, že se se mnou stejně všichni baví jen z lítosti, protože vědí, že jinak bych si něco udělal. Kolo podjelo na kluzkém kameni. Udělalo smyk a odletělo i se mnou mezi keře.

Když se svět přestal točit, vyškrábal jsem se na všechny čtyři. Hlava mi tepala, měl jsem sedřené dlaně, protože jsem si nechal doma rukavice, a pálilo mě pravé lýtko. Při pohledu na něj jsem tiše zanadával. Kalhoty rozervané, přes půlku nohy obrovský krvavý šlic od větve, celkem hluboký, krve všude bylo víc než dost. S klením jsem zvedl kolo a k vlastní úlevě zjistil, že je jen trochu poškrábané.

Pokusil jsem se na něj nasednout a rozjet se, jenže jakmile jsem se opřel o zraněnou nohu, vyšlehla mi do ní neskutečná bolest, až mi vyhrkly slzy. Vztekle jsem z bicyklu slezl a odstrčil ho na zem. Připadal jsem si ještě víc neschopně než předtím, a to bylo co říct. Věděl jsem, že moje špatné myšlenky tu potvoru zase zvětšily, moc dobře jsem si to uvědomoval, ale nedalo se tomu zabránit. Vždyť jsem ani nezvládl jezdit na kole, takovou základní věc. Kopnul jsem do řídítek. Nechtěl jsem se domů vracet pěšky, zvlášť ne v tomhle stavu. Sedl jsem si na zem. V tu ránu mi promokl zadek, ale na tom nezáleželo. Už neumím nic. Ani tak jednoduchý věci. Jsem jedno velký zklamání. Vážně bych měl sobě i ostatním ušetřit trápení a prostě to skončit.

V první chvíli mě napadlo, že zkrátka zůstanu na místě, lehnu si do trávy a bláta a budu čekat, dokud neumrznu. Nezdálo se to jako nejhorší varianta, přece jenom bude člověk mrznout, ale nakonec usne a už se neprobudí. Jenže někde uvnitř jsem věděl, že to neudělám. Nedokážu to. Byl jsem moc neschopný i na tohle. A pak mi došlo, čím bych se tohohle všeho mohl zbavit. Alespoň částečně. Stačilo by jen dokončit, co jsem včera začal. Skočit. Splnit sázku, která tohle odstartovala. Sice jsem si jako nicka připadal už předtím, ale ona tyhle pocity ještě umocnila.

Vytáhl jsem z kapsy telefon a zavolal jediného člověka, kterého jsem měl v danou chvíli ještě sílu vidět. Radim za mnou dojel za několik minut. Supěl námahou, zpocená ofina se mu lepila k čelu, a zadýchaně se ptal, co se stalo, že jsem se tak zřídil.

„Sletěl jsem z kola.“

„To vidim. Proč si chtěl, abych přijel?“

„Máš ten ručník?“

„Jo. Chceš si to s nim ovázat?“

„Ne, na to ho nepotřebuju. Vezmeš mi to kolo, prosím? S tou nohou nemůžu jet.“

„Ok,“ slezl z vlastního bicyklu a zvedl ten můj, „ale proč že tu teda jsem?“

„To je jednoduchý. Budu skákat. A ty seš můj svědek.“

Zarazil se, přeměřil si mě pohledem a nakrčil obočí. „Ty vole, vždyť je ještě větší zima jak včera.“

„Tím líp.“

„To se chceš zabít, nebo co?“

Jeho otázku jsem raději nechal bez odpovědi a kulhavě jsem se rozešel směrem k řece, která se od nás nacházela asi půl kilometru. Radim mě váhavě následoval, vedl obě kola a propaloval mi pohledem díru do zad. Naštěstí už ale nic neříkal. Možná proto jsem ho měl z party nejradši – nechoval se jako debil a taky věděl, kdy má zmlknout.

Po chvíli jsme dorazili k mostu. Kola zůstala opřená o blízký strom, my se vydali po železných a kluzkých schodech nahoru. Přestože jsem v duchu neskutečně nadával na bolest pravé nohy, podařilo se nám je vyjít poměrně rychle. Pak už stačilo jen dojít do poloviny mostu a doufat, že nepojede vlak. Opravdu jsem netoužil po tom, aby si strojvedoucí přes kovovou zábranu prohlížel moje tělo. Nebo aby, nedej Bože, zavolal policii.

„Hele, seš si jistej, že to chceš udělat? Je fakt kosa... A můžeš si něco udělat.“

„Nechci, ale musím,“ podotknul jsem a začal jsem se svlékat. „Kdy jede další vlak?“

„Za dvacet minut.“

„Super. To už bude po všem.“

Sám jsem netušil, jaký to pro mě má význam. Chci jen splnit sázku a trochu si odlehčit, nebo tak nějak doufám v to, že skočím špatně a ukončím to? Sundal jsem si tričko a trhnul sebou. Byla opravdu příšerná zima, ještě větší než včera, a to už jsem tehdy myslel, že vypustím duši. Jakmile zmizely i kalhoty s ponožkami a moje chodidla se dotkla chladného betonu, napadlo mě, jestli raději nevycouvám. Z tohohle koukal minimálně zápal plic. Roztřeseně jsem se nadechl a objal se rukama. Dnešek byl oproti včerejšku lepší v tom, že alespoň nepršelo.

„Nemusíš to dělat,“ řekl Radim a natáhl se ke mně s bundou.

„Musím.“

„Proč?“

„To bys nepochopil,“ hlesl jsem a opatrně přelezl přes zábradlí. Ten kousek betonu, co se za ním nacházel, byl tak maličký, že se mi tam nevešly celé nohy – prsty přesahovaly. Zavrtěl jsem s nimi.
„Počkej na mě dole. A... A kdybych se nevynořil, tak pro mě neskákej.“

„To jsou blbý vtipy.“

„Není to vtip, myslím to smrtelně vážně.“

„Fakt si to ještě rozmysli...“

„Jdi dolů a nestarej se!“ Prudce jsem se na něj otočil a chtěl mu pohrozit, že pokud nehne zadkem, stáhnu ho tam s sebou. Jenže v momentě, kdy jsem se pustil zábradlí a otočil se k němu, ze zvyku jsem přenesl váhu na pravou nohu. Ta mě začala pálit a já se chytl za lýtko.

Až ve chvíli, kdy jsem cítil, že padám dozadu, mi došlo, co se děje. Hrábl jsem po zábradlí, ale zkřehlé prsty jen pročísly vzduch a vzápětí narazily do betonu.

„Vláďo!“

Trvalo to jen pár sekund. Pak jsem měl pocit, že jsem snad dopadl zpátky na most. Do zad mě udeřila taková bolest, až se mi objevily mžitky před očima. A vzápětí chlad. Taková neskutečná zima, jako by na mě sáhla sama smrt. Vzduch – nemohl jsem dýchat.

Zděšeně jsem otevřel oči. Všude kolem tma, jen bahno a tma. Kopal jsem kolem sebe. Plíce mě bolely, ne, bolelo mě celé tělo. Z posledních sil jsem několikrát zabral rukama i nohama. Konečně jsem byl na hladině, mohl jsem dýchat. Rozkašlal jsem se a začal se vyděšeně rozhlížet.

Docházely mi síly, mrznul jsem. Každé další tempo mě unavovalo tak moc, že jsem se několikrát nalokal. Nestíhal jsem dýchat, jak moc jsem kašlal. A ta voda, byla úplně všude. Už jsem nemohl. Naposledy jsem se nadechl, rozbrečel se a pak se nade mnou hladina zase uzavřela.

Zničehonic mě cosi popadlo za ruku a táhlo pryč. Můj zpomalený a vyděšený mozek napadlo, jestli mě jen neodnáší proud někam daleko. Plíce mi skoro praskaly, jak toužily po vzduchu. Chtěl jsem kopat kolem sebe, bojovat z posledních zbytků sil o život, ale nešlo to. Mrznul jsem. A pak mě cosi vytáhlo na hladinu a dál, až se mi záda dřela o něco hrubého. Lapal jsem po dechu. Někdo mě přetočil na bok a já se pozvracel.

Potom jsem zvládl jen ležet, třást se a kašlat, až jsem měl pocit, že vyplivnu vnitřnosti. Matně jsem vnímal, že se mě někdo dotýká a něco na mě nasazuje.

„Málem j-jsi chcíp-pnul, ty kre-kreténe,“ ozvalo se vedle mě a já se poprvé začal soustředit na to, co se děje kolem. Ležel tam Radim, celý modrý, jen v kalhotách, klepal se jako osika a popotahoval.

Chtěl jsem něco odpovědět, ale místo slov jsem se znovu rozchrchlal. Sáhl jsem si na krk a v tu chvíli mi došlo, že jsem oblečený. Kompletně. Ale pořád mi byla taková strašná zima.

„Z-Zavolám záchranku, ani s-se nehni.“ S těmi slovy se zvedl na všechny čtyři a vzal do ruky něco z trávy.

Zavřel jsem oči a snažil se pravidelně dýchat. Tak jednoduchá věc a způsobovala mi takové potíže. Při každém nádechu mi krkem a hrudníkem projelo několik hřebíků. Sípal jsem jako umírající dědek, třásl jsem se ostošest a zvládl jsem myslet na jediné dvě, v tu chvíli dost absurdní, věci – zaprvé opravdu nechci umřít a zadruhé jsem konečně splnil tu zatracenou sázku.

***

Po dvou měsících jsem tu zas. A zrovna s takovým „optimistickým“ tématem. Každopádně, šlo o sázku, kdyby to někomu nedošlo.

No, snad se máte líp jak protagonista. A neskákejte z železničních mostů, dost to bolí a člověk pak končí minimálně s modřinama. A už vůbec to nedělejte v zimě.

Pokud máte jakýkoliv připomínky, výtky, vidíte chybu, hlaste, křičte. Všechno si vyslechnu a případně opravím.

Hezký zbytek dne,
Quentin