Sharen se nudil. Houpal se na židli, pobrukoval si ukolébavku, kterou ho matka uspávala, a podupával levou nohou. Všechno už měl připravené, věděl, kdy přesně jeho opěvovaný protivník dorazí a že on tenhle souboj vyhraje. A možná to byl ten důvod, proč ho užírala tahle příšerná nuda – věděl o všem, co se stane.

Povzdechl si, přestal se houpat a položil si hlavu na chladivou kamennou desku stolu. Zavřel na chvíli oči a přemýšlel. To mladé trdlo dorazí, až bude slunce těsně nad obzorem. Bude mu chtít sebrat dračí vejce, které ukradl králi a nyní ho pomocí spousty kouzel zahříval v jedné malé – a hlavně kouzelně zapečetěné – místnosti. Dorazí i s tou svou směšnou družinou čítající osm členů. Jeden z nich byl Sharenův špeh, mladý klučina, který se rozhodl jít v jeho stopách. Do zbytku patřil právě hrdina – zbrklý floutek, který k cestě za ním přišel jako slepý k houslím, dva vojáci, jeden šlechtic, co si myslel, že tahle výprava mu přinese úspěch a bohatství, starý, hodně sešlý čaroděj, jediný ochotný vydat se na sebevražednou misi, mladá víla, kterou sebrali kdovíkde, a jakási bylinkářka s jizvou přes půlku obličeje, která zvládla tak maximálně někoho přiotrávit špatně uvařenými bylinkami. Sharen se ušklíbnul. Šesti z nich ho zbaví už jeho poskoci. Stáli po zuby ozbrojení podél cesty k věži, schovaní silným kouzlem. Bylo jich dvacet, tudíž družina neměla šanci.

Toho kluka si ale chtěl vychutnat sám. Tohle místo ho ubíjelo. Tak dlouho plánoval, co všechno udělá, dokonce si vymyslel i to pitomé proroctví, aby za ním poslali toho největšího žabaře, který by se aspoň na chvíli mohl cítit výjimečně. Neměl v úmyslu ho nechat zmasakrovat společně s ostatními, ne, jeho si vezme sem nahoru, všechno mu hezky vysvětlí, aby konečně pochopil, a pak ho pomocí jedné čarovné formulky zabije. Ano, tímhle se mu odmění za to, že vážil tak dlouhou cestu přes půlku země. Zabije ho rychle.

Narovnal se, přitáhl si k sobě křišťálovou kouli, již měl na stole, a mávl nad ní rukou. Zbělela, poté zčernala a ukázala mu celou družinu. Vypadali unaveně, špinavě a otráveně. Věděl, že už se hádají mezi sebou. Jeho špeh mezi ně zasadil semínko pochyb, strachu a hněvu. Šikovný kluk, pomyslel si a zvedl se.

Mohl by si připravit svou řeč, kterou přednese protivníkovi. Anebo vsadí na starou dobrou improvizaci? To raději ne, ještě by se zakoktal a to by nepůsobilo vůbec dobře. Začal v duchu skládat věty dohromady, vymýšlet, co považuje za důležité a co mu už připadá jako zbytečná informace, kterou by oddaloval jeho skon.

Došel až k oknu, přeříkával si zrovna část, jak k nim nasadil špeha, a podíval se k obzoru. Nezbývalo moc času, za chvíli je jeho jednotka přepadne. Nařídil jim, aby toho rádoby hrdinu nechali jít, a pokud bude chtít bojovat nebo utéct na druhou stranu, mají ho pronásledovat směrem k věži. V nejhorším případě ho zkrátka omráčí a donesou až k Sharenovi nahoru.

Prohrábl si vlasy. Konečně přijde nějaké rozptýlení. Kdyby neměl magii, pravděpodobně by se tolik nenudil a víc plánoval. I když, on plánoval i teď. Od dob, co ho mistr – kéž mu Paní noci dopřeje věčného klidu – vzal pod svá křídla, se z něj stal neskutečný puntičkář, který plánoval každý krok  dlouho dopředu a s deseti možnými náhradními variantami.

Slunce bylo těsně nad obzorem. Rychle došel ke stolu, podíval se na kouzelnou kouli a pousmál se. Přesně podle plánu. Dorazili do léčky, jeho poskoci se na ně hrnuli ze všech stran. Špeh se schoval za stromy a pomalu odcházel z místa boje, kde by mohl přijít k úrazu. Sharen ho v duchu pochválil, rychlým gestem kouli zhasl a oblékl si černé kožené rukavice. Prokřupal si prsty. Zábava právě začala.

Pomalu scházel ze schodů, v duchu si nadával, že jich jeho mistr – kéž mu Paní noci dopřeje věčného klidu – mohl vyčarovat trochu míň, protože s tímhle ho za chvíli začnou bolet kolena, a jednoduchými formulkami a gesty si zlepšoval reflexy. Kdoví, jestli se třeba hrdina taky nerozhodl využít nějaká kouzla od toho svého čaroděje.

Jakmile se jeho noha dotkla posledního schodu a naskytl se mu pohled na krásnou vstupní místnost, v níž se nacházela knihovna a na jejíchž kamenných zdech se skvěly všemožné tapiserie, dřevěné dveře se otevřely. Pochopil, že museli tedy toho kluka omráčit, protože dveře byly proti vstupu vetřelců očarovány.

Proto ho překvapilo, když spatřil hrdinu, jak drží meč u krku jeho poskoka a strká do něj, aby vešel dovnitř. Promnul si ruce. Výborně, tak nakonec není až tak neschopný. Alespoň to bude větší zábava.

„Vítej v mém skromném sídle," pronesl slavnostně Sharen a rozpřáhl ruce.

Mladík sebou trhl, málem postaršímu baculatému muži podřízl hrdlo a otočil se směrem k Sharenovi.

„Víš, proč tady jsem! Dej mi to vejce a nechám tvýho poskoka jít."

„Vážně si myslíš, že si sem jen tak nakráčíš a já ti dám něco, co chci získat už takovou dobu? Kdo vůbec jsi?"

„Proroctví mluví jasně. Říká, že –"

„Bla, bla, bla, hloupé řeči," přerušil ho Sharen otráveně, vyplivl krkolomnou formulku, sevřel ruku v pěst a podíval se nově příchozímu do očí. Ten na něj jen vyděšeně zíral. Nemohl se pohnout.
„A to jsem si myslel, že s tebou bude nějaká zábava. Už aby se vylíhl ten drak a já měl konečně co dělat. Tohle mě nudí."

Přitáhl si židli, znaveně se na ni posadil a promnul si obličej.

„Věřil bys, jaká je tu příšerná nuda? Mám sice magii, ale silnou akorát tak na to, aby mě nikdo neotravoval, nezabil a nezbořil moji nádhernou věž. Nemůžu ovládnout svět, protože tolik síly nemám. Sesadit krále? Pfff. Leda bych ho zabil nějak obyčejně, a to se mi nechce. Lidi by mě neposlouchali, ještě by mě někdo otrávil, o to vážně nestojím."
Zaklonil se na židli a podrbal se na bradě.

„Tak mě to napadlo – musím se nějak rozptýlit. K čemu jsou mi kouzla, když s nimi nemůžu nikomu škodit. Víš, na začátku, když se ti dostanou do rukou, si myslíš, jak zlepšíš svět, pomůžeš hladovým a podobně. Jenže potom ti dojde, že to nejde. Ve světě musí být rovnováha, milý Lorane. Jinak to nejde. Takže pomáhání nepřipadá v úvahu. Navíc, na to má král ty svoje rádoby čaroděje," při slově čaroděje se ušklíbl, jako by právě kousl do šťovíku, „kteří mu radí, jak lidem usnadnit a zlepšit bytí. Dlouho jsem si lámal hlavu s tím, co provedu."

Na chvíli se odmlčel, zahleděl se kamsi do dáli. Potom tleskl.

„A pak se mi donesla ta novina! Královi poskoci našli opuštěné dračí vejce ve Strmých horách. No nezní to jako pořádné dobrodružství? Jenže to pořád nemělo tu pravou šťávu. Nechtěl jsem, abych ukradl vajíčko a přišla za mnou celá králova armáda. Ne, že bych si s nima neporadil," usmál se, „ale bylo by to rychlé a nudné. Já potřeboval něco složitějšího! A tak jsem si jednoho krásného dne rozhodl v přestrojení vydat mezi poddané. Hledal jsem ty nejchudší z nejchudších, abych z nich vybral toho, který mi bude čelit."

Zvedl se a zamířil přímo k Loranovi. Zastavil se těsně před ním a promnul si ruce.

„Ano, mohl jsem si vybrat někoho bohatýho nebo vojáka, co bude trénovanej v boji. Abych byl upřímnej, poprvé mě napadlo, že tím vyvoleným bude sám král, ale to jsem zavrhl. Chci si ho vychutnat trochu jinak. A navíc jsem v jádru duše dobrý člověk. Chtěl jsem, aby se někdo cítil stejně, jako jsem se cítil já. Když se z něj, naprosté nicky, stane někdo. Proto mě napadlo vybrat tebe. Byl jsi tak nezajímavý, tak nudný, obyčejný. Připomínal jsi mi mě, když jsem byl ještě děcko, co se drželo matčiny sukně."

Zhluboka se nadechl a opatrně vysvobodil svého pomocníka z nepřítelova sevření. Ten se okamžitě uklonil, zamumlal rychlou omluvu a vyběhl ven.

„Zjistil jsem si o tobě všechno, co bylo potřeba, a vrátil se zase zpátky sem. A tady to začalo – sepsal jsem proroctví. Nejasné a zároveň tak konkrétní, až mě to samotného překvapilo. Ani nevíš, jak složitý bylo napsat to ve verších. Jsem naprostý pako, co se básní týče, takže mi trvalo čtyři úplňky, než jsem to dotáhl do výsledné podoby. Pak už stačilo jen pergamen poničit, nechat trochu ohořet – hlavně jsem si musel dát pozor, abych nepoužil žádnou magii, jinak by to dvorní čarodějové poznali a všechno by přišlo vniveč," odkašlal si, „což jsem si nemohl dovolit. Sehnat starou vědmu vlastnící knihovnu plnou pergamenů se nakonec ukázalo jako snad to nejlehčí – dokonce se sama nabídla, že mi pomůže a králi proroctví donese. Možná bys tomu nevěřil, ale mezi obyčejnými lidmi mám spoustu přátel," pravil hrdě. Byl za své spojence opravdu rád.

„Dostat se do hradu bylo jednoduché, pár kouzel a nikdo si mě nevšímal. Vejce jsem odtamtud odnesl bez sebemenších potíží. A potom jsem vyslal na cestu svou pomocnici vědmu. Když nad tím tak přemýšlím, myslím si, že kdyby byl král pozornější a netrávil každou chvíli pitím vína a spaním s královnou, přišlo by mu to maličko podezřelý. Jenže on chtěl mít vejce co nejdřív zpátky, aby měl výhodu oproti sousednímu království. Takže proroctví do puntíku splnil. Dokonce i tu podmínku, že družina má mít s sebou jednu vílu – upřímně by mě hodně zajímalo, kde ji vzal."

Naklonil se k mladíkovi a přejel mu prsty po bradě. Ten po něm vrhl vyděšený pohled a pokusil se pohnout čelistí. Úspěšně.

„Tak, pověz mi, kde jste sebrali tu vílu."

„Jeho veličenstvo, náš –"

„Proboha, vynech ta hloupá oslovení, unavuje mě to."

„Král vyslal posla do zakletých lesů s prosbou, jestli nepošlou vílu na výpravu za dračím vejcem. Prý poslali tu nejvíce nepotřebnou."

Sharen si zamyšleně stiskl kořen nosu.

„Takže král bude mít problém ještě s tím, že kvůli němu zemřela příslušnice vílího rodu. Výtečně," pousmál se.

„Ale –"

„Mlč! Teď mluvím já. Nastrčil jsem k vám špeha. Jolika. Roztomilej klouček, viď? Je mu teprve deset zim. Beru ho jako vlastního syna. Jsem vážně rád, že zvládl, co slíbil. Pravidelně posílal zprávy, nenechal se odhalit, rozhádal vás..." Odmlčel se a vyhlédl z okna. Potom se opřel o zeď a skousl si ret.

„Rozdal jsem rozkazy. Řekl jsem svým pomocníkům, kdy mají kde čekat, kdy přesně se objevíte. Nevěřil bys, jak neskutečně dlouhých bylo těch několik úplňků, než jste dorazili. Myslel jsem, že vám snad pomůžu kouzlem, abyste šli rychleji! Ale nakonec se to podařilo. Přišli jste. Přesně podle mého proroctví v počtu osmi, s vílou a tebou v čele."

Zachmuřil se. „Věřil bys, že je mi líto, že tě budu muset zabít? Vážně mi dost připomínáš mě. A navíc to, jak ses snažil a předvedl vlastní iniciativu... Překvapils mě."

„Tak –"

„Pšššt, teď buď potichu. Neušetřím tě. Nemůžu, víš? Nehodlám riskovat, že mě zradíš. A k tomu všemu jsi mi chtěl zabít přítele. To nemůžu jen tak přejít."

Došel až k Loranovi, cosi zamumlal a podíval se mu do očí.

„Mám tu pro tebe dárek," šeptl a přejel mu levou rukou po obličeji.

Chlapec se zhroutil na zem. Nedýchal.

„No, to bychom měli," poznamenal Sharen roztřeseně a posadil se na židli.

Dobrodružství bylo u konce. Zlo zvítězilo. Promnul si spánky. Chtělo by to začít pracovat na dalším proroctví. Jinak se zase začne nudit.

No, další klišé je po... delší době na světě, volejme sláva. Uhodnete, který z těch všech to je? Osobně si myslím, že je celkem jednoduchý to poznat, ale kdybyste to náhodou nevěděli, tak je to... Eh, záporák, co všechno vykecá a nemůže hrdinu prostě dorazit.
Upřímně, tohohle záporáka mám celkem rád. I když z toho klišé čiší na sto honů, ehm.
Házejte jakýkoliv připomínky, návrhy na zlepšení a teorie, všechno je tu vítáno.

No, přeju hezký den a doufám, že další klišé se tu objeví dřív než za skoro dva měsíce, heh.
Quentin