Radši sem na začátek hodim upozornění, i když tu není nic hroznýho, ale možná jsou tu nějaký citlivý duše, takže: 15+, prosím. Nejde přímo o sex nebo pořádnou předehru, ale radši to sem šoupnu. Nechci tu nikoho mít na svědomí. Nebo porušovat pravidla. ;)

◇◇◇

Helena si tiskla kolena k bradě, popotahovala a neustále mrkala. Richard seděl vedle ní, nevěděl, kam se dívat, aby ji ještě víc neuvedl do rozpaků, a trpělivě jí podíval kapesníky, do kterých si otírala zčervenalý nos. Nervózně se podrbal na zátylku a po několika minutách, kdy civěl do země, se na ni konečně podíval. Vypadala jako hromádka neštěstí, papírový ubrousek se třásl, jak jej svírala klepajícími prsty. Přemýšlel, jestli ji v tu chvíli neztratil.

„Promiň, že jsem to pokazil, netušil jsem, že je to pro tebe tak těžký."

„To je v pohodě," pípla a vysmrkala se.

Natáhl k ní ruku, aby ji pohladil po vlasech, ale ucukla.

„Teď na mě nesahej, prosím."

„Jasně. Promiň. Já jen," zasekl se, připadal si hloupě, „nevím, jak ti mám pomoct."

„Za chvíli se dám dohromady. Jen teď potřebuju, aby ses mě nijak nedotýkal. Nejlíp po zbytek večera," zaprosila a přitáhla si kolena ještě blíž.

„Dobře, jak chceš. Podíváme se na film?" Snažil se zachránit situaci, ale věděl, že balancuje na tenkém ledě. Mohla se kdykoliv zhroutit a běžet domů.

„Tak jo. Ale něco neromantickýho."

„Horor asi nebude to pravý...?"

„Skousnu i ten, ale hlavně žádný pusy, objetí, sex a zamilovaný řečičky," řekla už konečně trochu sebejistě, načež se postavila. „Dojdu nám udělat čaj, hned se vrátím."

Už se nadechoval, aby ji zastavil, ale včas si uvědomil, že mu tím dává najevo, že chce být chvíli sama. Povzdechl si, zvedl se a došel ke skříňce, v níž měl všemožná cédéčka s filmy. Rozhodl se, že pokud se do patnácti minut nevrátí, půjde za ní stůj, co stůj. Sklonil se k hromádce, v níž se nacházely horory, a začal se v nich přehrabovat. Nakonec zvolil ten, co nebyl až tak strašidelný, a zapnul ho na notebooku. Už na něj koukalo úvodní menu a Helena stále nikde nebyla. Zkontroloval čas. Odešla před devíti minutami. Počkal ještě pár minut, během nichž si v hlavě přehrával nedávnou situaci, díky níž jeho přítelkyně skončila s hlavou v dlaních.

Všechno šlo tak pěkně. Dali si jednohubky, které připravil na poslední chvíli, řešili práci a pak konečně uviděl tu jiskru v jejích očích, tu, na kterou čekal snad věčnost. Políbila ho sama od sebe, sice nemotorně a omylem ho kousla do rtu trochu víc, takže oba cítili v ústech kovovou pachuť, ale i tak se to stalo. Konečně projevila iniciativu i ona. Jeden polibek se zvrhl v líbání, až jí během chvilky jemně vjížděl prsty do vlasů. A pak se všechno pokazilo. Nechal se tak pohltit, že jí zasunul ruku pod tričko a lehce ji pohladil po levém prsu. Okamžitě ztuhla, zalapala po dechu a chladným hlasem mu sdělila, aby ji pustil. Udělal, co chtěla, bez otázek, bez námitek. Bál se, jestli jí nějak neublížil, ale na druhou stranu... zatraceně, tolik doufal, že tenhle den se to konečně zlomí. Vrhl tesklivý pohled směrem k šuplíku s kondomy, ale rázem se odvrátil. Nechtěl jí to dělat ještě těžší.

Od jejího odchodu uplynulo sedmnáct minut. Rychle se zvedl a došel do kuchyně, kde ji našel, jak se hrbí opřená o linku, nepřítomně míchá čaj v červeném hrnečku a popotahuje. Prvně ho napadlo ji obejmout, ale zarazil se. O to nestála, jen by to všechno zhoršil. Místo toho si odkašlal.

„Chceš o tom mluvit?"

Trhla sebou, jako by si až ve chvíli, kdy promluvil, konečně uvědomila, že je tam s ní.

„Já nevím, Richarde."

„Kdybys chtěla, jsem jedno velký ucho. Nechci, aby tě takhle ničil každej můj dotyk."

„Promiň," šeptla a posadila se na nepohodlnou dřevěnou židli u malého plastového stolu.

„Neměl bych se teď omlouvat spíš já?"

„Ne. Já se omlouvám, že jsme spolu už pět měsíců, a ještě jsme spolu nespali."

„Heleno, prosím tě, o to tady přece nejde, já chápu, že máš s tímhle problém, ale nijak to nespěchá. Umím si pomoct sám."

Pousmála se. „Takhle ostýchavý bývaj holky v patnácti, ne ve dvaadvaceti."

„No, tak seš moje ostýchavá dvaadvacítka, co na tom. Ale vážně. Nechceš mi říct, proč to tak je?" Vzal do rukou hrnek se svým čajem a sedl si naproti ní.

„Nevím. K čemu by to bylo?"

„Můžeme to spolu nějak překonat. Když nevím, jaká je příčina, nedokážu ti ani pomoct."

„Otevřeme víno?"

„Neměň téma, prosím, jestli nechceš, tak stačí -"

„Za střízliva to neřeknu. A možná mi to, že to ze sebe dostanu, aspoň trochu pomůže."

Radši už nic neříkal, zvedl se a z malé ledničky vyndal láhev vína, z níž oběma nalil jednu skleničku. Heleně dal o trochu víc. S cinknutím je obě položil na stůl.

„Richarde... Zkus mi říct, jaká podle tebe jsem."

„Hm... Jsi milá, pracovitá, spolehlivá, upřímná, občas trochu drzá, ale jen na holky, jakmile je ve tvým okolí nějakej chlap, je z tebe tichá pěna, co se snaží zmizet. A jsi zatraceně nepřístupná. O čemž svědčí i fakt, že mi trvalo půl roku, než jsem tě udolal, abys se mnou šla na rande."

„Ještě pořád mám v pokoji tu růži, kterou jsi mi tehdy poslal do práce," pousmála se a usrkla si ze sklenky. „Ale víš, ne vždycky jsem byla taková. Myslím ve společnosti chlapů."

Podepřel si bradu rukama. „Neříkej mi, že jsi s nima normálně mluvila."

Ušklíbla se. „Vím, že se to snažíš zlehčovat, abych se nehroutila, ale máš pravdu, normálně jsme se bavili. Alespoň tu chvilku, kdy se mnou promluvili."

„Jak to myslíš?"

„Jak říkám. Na střední jsem byla ta tichá myš v koutě. Šprtka ve třídě, od který si lidi opisovali úkoly. Protože jsem přišla až ve druháku, lidi se se mnou moc nechtěli bavit. Skupinky už si vytvořili, kamarádili se mezi sebou a já jim byla dobrá akorát na posílání hotovejch úkolů a předvyplňování testů. Bylo mi šestnáct a neměla jsem ve škole nikoho, koho bych mohla nazvat kamarádem. Jo, holčina, co seděla vedle mě, si povídala. Ale nikdy jsme si nevyměnily číslo, nikdy jsme nešly ven. Řešila se jen běžná povrchová témata." Znovu se napila ze skleničky.

„Uměla jsem se bavit s lidma. To jen oni se nechtěli bavit se mnou. Mrzelo mě to, ne že ne, ale co se dalo dělat? Moje snahy bavit se s někým delší dobu naprosto ztroskotaly. Zatímco oni řešili, v čem půjdou na párty, já se učila na test, abych jim mohla poradit výsledky. Možná mě za to odsoudíš, ale já byla ráda za ten minimální kontakt, co jsem s nima měla. Potřebovala jsem to. Jinak bych se zbláznila."

„Nevidím důvod k tomu tě odsuzovat..."

Zvedla hlavu. Jako by zapomněla, že tam je.

„Jsi hodnej. Ale dál. Mimochodem, mám sucho."

Dolil jí.

„Tahle tichá symbióza fungovala vcelku fajnově. Spolusedící se se mnou i začala víc bavit, ale pořád jen ve škole. Spolužáci mě nějak brali. Nebyla jsem součást kolektivu, ale úplně mě neodřízli. Jenže potom se všechno podělalo. Ke konci druháku k nám nastoupil jeden kluk. Byl o dva roky starší, měl vousy, což u nás ve třídě skoro nebylo, nosil piercing v nose, kouřil jak fabrika a byl zatraceně sprostej. Převrátil nám třídu vzhůru nohama. Kluci se s ním chtěli bavit, aby jim kupoval cigarety nebo pití, a většina holek si od něj naopak držela odstup, protože se jim moc nelíbil a navíc všechno a všechny urážel."

Kousala se do rtu, po bradě jí začala stékat kapička krve. Richard ji opatrně setřel kapesníkem.

„Zničil názor učitelů na naši třídu. Vždycky nás měli za fajn lidi, ke kterým chodili celkem rádi, protože jsme nebyli drzí, odpovídali jsme a dalo se s náma vyjít. Jenže on tohle pokazil. Odsekával, hádal se s nima a choval se jako blbec. Začali nás nesnášet. Respektive jeho, ale přeneslo se to na celou třídu. Na konci roku už jsme nebyli ti hodní, ale ti hajzlové, co si nedají říct. Dost lidí to naštvalo, potřebovali jsme, aby nás učitelé u maturity podpořili, ne potopili. Kluci samozřejmě mlčeli, protože to by je pan novej neměl rád a přestal by jim kupovat cigarety."

Povzdechla si a prohrábla si vlasy. Vypadala unaveně. Richard k ní přisunul hrnek s čajem. Nechtěl, aby se úplně opila.

„S holkama jsme se na začátku dalšího školního roku shodly, že to takhle nejde. Dohodlo se, že jedna z nás za ním zajde a domluví mu. Tahaly jsme si zápalky a já si samozřejmě vybrala tu nejkratší. Osud stál proti mně. Když nad tím tak uvažuju, kdybych se toho tahání nezúčastnila, nemuseli bychom tohle řešit."

„Lituješ toho?"

„Jasně že jo. Každej den, kdy tě vidím, protože vím, že kdyby se to nestalo, mohla bych ti dát víc."

„Dobře..." Nevěděl, jak jinak zareagovat. Promnul si dlaně.

„Šla jsem za ním hned další přestávku. Chtěla jsem to řešit ve třídě, protože mě děsila představa, že mě třeba praští. Narovinu jsem mu řekla, že se chová jako idiot a měl by se vzpamatovat, jinak nám s jeho přístupem učitelé u maturity pěkně zatopí. Ještě pořád si pamatuju ten jeho arogantní pohled a následný pokývání hlavou. Uznal, že to přehnal. Normálně se mi tam přede všema omluvil. Nechápala jsem to, ale nevadilo mi to. Zdálo se, že katastrofa je u konce."

Odmlčela se na celé dvě minuty. Když poté promluvila, chraptěla: „Hned další den mi došlo, proč to udělal. Chtěl po mně, abych mu dělala všechny úkoly, co od učitelů dostával navíc. Řekl, že když to udělám, možná dostanu odměnu. Než budu pokračovat, musím ti říct několik důležitých informací."

Naklonil se blíž, aby ji nepřeslechl. Neuvědomovala si to, ale mluvila čím dál tišeji.

„Bylo mi skoro sedmnáct a nikdy jsem neměla kluka. Moje postavení ve třídě bylo na úplným dně. Trpěli mě jen proto, že jsem dělala jejich práci. V tu chvíli, kdy mi dal tu nabídku... vlastně spíš ultimátum, mě napadlo, že kdyby se se mnou začal třeba víc bavit, lidi by mě měli raději. Bavili by se se mnou. Takže jsem řekla jo. Okamžitě mě zavalil tunou věcí, co musel stihnout do konce září. Měl to vypracovat přes prázdniny, ale řekl mi, že na to neměl čas. Skoro jsem kvůli tomu nespala, máma mi musela vařit do školy místo čaje kafe, abych vůbec vydržela do konce výuky."

„Jak jsi to, proboha, zvládala?"

„Nevím. Teď by mě takový množství kofeinu porazilo, ale tehdy mi to nedělalo problém. O přestávkách jsem dělala svoje věci, doma jsem se učila a do tří se snažila vypracovat ty jeho. Byla jsem premiantka. I přes to všechno. Chápeš to?"

„Upřímně? Ne. Nedokážu pobrat, jak jsi takhle mohla fungovat."

„Nazvala bych to horečnatou snaživostí. Chtěla jsem být nejlepší pro sebe, pro učitele, pro spolužáky i pro něj. Myslela jsem, že mě potom budou mít rádi. A to mě hnalo dopředu. Ale kradlo mi to veškerý záliby. Nemohla jsem si číst, chodit s nejlepší kamarádkou do kina, nic. Existovalo jen učení, jídlo a spánek. Když jsem udělala všechno, co měl mít hotový za prázdniny, za odměnu mě plácnul po zadku. Samozřejmě před třídou. Tudíž si všichni začali šuškat divný věci."

„Začal se aspoň chovat trochu normálně?"

Ušklíbla se, nalila si víno a kopla do sebe celou skleničku.

„Nebuď naivní. Furt se choval jako kretén. Od tý doby mi za každou vypracovanou úlohu třeba trochu stisknul ruku, zadek nebo mi sáhnul na rameno. Musel si moc dobře uvědomovat, co to se mnou dělá. Bily se ve mně hormony, nikdy se mě nikdo takhle nedotýkal a navíc se se mnou začaly trochu víc bavit některý holky. Po měsíci tohohle tajtrlikování mě pozval ven. Šli jsme do parku, kde mi oznámil, že by se mnou chtěl chodit. Že si umíme vzájemně pomoct a hodíme se k sobě."

„Tohle je mi hrozně líto..."

„Nejsem ještě u konce. V tu chvíli, kdy mi tohle pověděl mi přišlo, že umřu radostí. Upřímně, byl celkem hezkej, až na ten piercing, odstátý uši a žlutý zuby od cigaret. Byl populární u kluků ve třídě, navíc dospělej. A sahal na mě tak, jak nikdo předtím. Sice mi vadilo, že kouří, z toho smradu se mi občas dělalo zle, ale dospěla jsem k názoru, že to nějak přežiju. Takže moje odpověď zněla ano. Hned na místě mě políbil. Ale ne jen na rty, drze mi vecpal jazyk do pusy a přejel mi s ním po zubech. Neuměla jsem se líbat, takže mě v podstatě akorát oslintal, já jeho docela taky, a cítila jsem v puse cigarety. Ale byl to první polibek? Byl."

Otřásla se.

„Nechápu, že tě poprvý políbil takhle."

„Možná si myslel, že je to sexy. Ale spíš mi chtěl dokázat, jak moc je oproti mně napřed. Jak moc ho potřebuju."

„Byl to blbec."

„A to nevíš všechno. Po našem ‚dání se dohromady' si mě vážně kluci začali všímat. On - sakra, teď mi došlo, že jsem ani neřekla jeho jméno" Tentokrát se napila čaje.

„Byl to Patrik. Takže Patrik mě neustále držel za zadek, líbal mě na chodbě, dával prostě hodně na odiv, že jsme spolu. Nevím, co přesně z toho veřejnýho vystupování měl. Myslím, že ho rajcovalo, když mohl dávat ostatním najevo, jak moc skvělej je. Vím, že od tý doby se kolem něj motalo i víc holek. Ale na tom nezáleželo. Mě v tu chvíli zajímaly jen dvě věci - obdiv třídy, kterej se dostavil, a jeho ruka na mojí prdeli."

Začala mluvit sprostě. To značilo, že má dost.

„Už to víno nech, dej si čaj." Posunul k ní i svůj hrníček.

„Dokaď náš vztah skoro neopouštěl stěny školy, bylo všechno fajn. Navenek mě totiž fakt jen hladil po zadku, strkal mi jazyk do pusy a dělal mi cucfleky na krku. To nevadilo. Jenže po měsíci rozhodl, že tohle nestačí. Že mě chce vídat i venku a víckrát jak jednou za týden. Rozhodla jsem se, že ho představím rodičům, abysme mohli volnej čas trávit u mě doma. Máma s tátou nevěděli, že přijde někdo jako on. Dost je to překvapilo. Ptali se mě, jestli jsem si svým výběrem jistá. Ujistila jsem je, že jo, že se máme vážně rádi. A od toho dne nastalo peklo."

Ke konci jí hlas vyskočil o oktávu výš, takže se napila teď už studeného nápoje před sebou.

„Trávil se mnou veškerej můj volnej čas. Seznámil mě se svojí partou, se kterou chodili pít. Donutil mě poprvý vyzkoušet cigaretu. Školu jsem ale zanedbávat nesměla, protože mě potřeboval, aby měl dobrý známky, tudíž když jsem se srala s úkolama, tak jen ležel na mojí posteli, hrabal se mi v počítači nebo kouřil u okna. Nerušil mě a já si toho cenila. Jakmile jsem ale přestala, začal mít blbý kecy, že krom školy nic neumím a nemám kamarády. Když jsem se urazila, okamžitě se ke mně přikradl a začal mě líbat. Doteď si pamatuju, jak mě ty vousy škrábaly na tvářích."

Všiml si, že se jí zaleskly oči. Pomalu a lehce položil svoji dlaň na její. Ani se nepohnula.

„Ke konci listopadu jsem mu řekla, že bych chtěla mít nějakej volnej čas pro sebe a že za něj nemůžu věčně dělat učení, jinak neodmaturuje. Toho dne jsme se šíleně pohádali. Vmetl mi do obličeje, že můžu bejt ráda, že se mnou něco má, protože nikdo jinej mě nikdy nebude chtít, a že jestli přestanu, tak mě opustí a umřu jako stará panna. Sebralo mě to. Brečela jsem celou noc a další den jsem s ním nemluvila."

„Víš, že to není pravda..."

„Teď jo. Ale předtím jsem myslela, že má pravdu. A víš, co bylo nejhorší? Že se neomluvil. Naopak to říkal čím dál častějc. Furt do mě hustil, jak jsem hrozná a nikdo kromě něj by mě nechtěl. Věřila jsem mu to. Trávil se mnou celý dny, bylo jasný, že když to do mě bude rvát každej den celou dobu, začnu tomu věřit. Jenže to nebylo nejhorší."

Sklopila hlavu. Na poslední chvíli zahlédl malou mokrou cestičku vedoucí od jejího levého oka ke koutku úst.

„Helen..."

„Dotýkal se mě. Pořád. Na zadku a ramenou mi to nevadilo, ani na krku nebo obličeji. Jenže on se neuměl držet zpátky. ‚Ne' pro něj nebyla odpověď. Venku na nic takovýho nedošlo. Ale jakmile se zavřely dveře mýho pokoje, stalo se z něj zvíře. Nutil mě se před ním svlíkat, a když jsem to udělala, komentoval každou nedokonalost na mým těle. Moc tlustý stehna, vystouplý boky, povolený břicho, hubený ruce, vadilo mu všechno. Věci, který jsem na sobě měla ráda, zkritizoval. A pak vždycky řekl, že ale i přes to, jak jsem ošklivá, mě má rád a klidně mě ošuká. Potom mi sahal na prsa, na rozkrok, všude. Když jsem řekla, že mi to vadí a nechci, šeptal mi do ucha, že můžu být ráda, že se mě takhle někdo dotýká, protože ostatní by si o mě neopřeli ani kolo. Zároveň mě nutil, abych sahala na něj, naštěstí jen občasný dotyky, nic víc. Tohle trvalo měsíc a půl. Nakonec to totiž přehnal."

Zlomil se jí hlas, rozbrečela se. Richarda polil ledový pot a zalila ho vlna vzteku. Mimoděk jí pevněji stiskl dlaň.

„Ten kretén tě znásilnil?"

Zavrtěla hlavou. V tu chvíli mu spadl kámen ze srdce. Začal jí palcem kreslit na hřbetu ruky malá kolečka, aby ji alespoň maličko uklidnil. Bál se, že pokud se pohne nějak víc, roztříští se mu před očima.

„Z-zjistila jsem, co celou dobu dělal na mým kompu. Nahrával tam porno. Jeden večer, když jeli naši do kina, mě zatáhl do pokoje a řekl, že pro mě má překvapení. Byla jsem unavená, potřebovala jsem se naučit na test z biologie, ale on trval na tom, že učení počká. Nastal náš obvyklej rituál, svlíkla jsem se a čekala, co teda udělá, docela mě děsilo, že se se mnou třeba vyspí, což bych nezvládla. On se svlíknul taky, ale pak vytáhl ten počítač. Nejdřív na mě zase sahal, tentokrát ale jen chvilku. Potom to zapnul. Udělalo se mi blbě hned na začátku. Ale on neskončil. Řekl, že chce, abych mu přitom, co se bude koukat, udělala dobře. Odmítla jsem to. Bylo mi z něj zle. Už se zvedal a začal mi vyhrožovat, že jestli to neudělám, opustí mě, když přišli domů naši. Okamžitě se oblíknul, zaklapnul noťas a zmizel jak pára nad hrncem. Nechci vědět, co by se stalo, kdyby nepřišli."

Richard nevěděl, co má říct. Pokusil se v hlavě zformulovat větu, která by nevyzněla jako hloupá fráze, ale nedokázal na nic přijít. „Mrzí mě to," hlesl nakonec.

„Zhroutila jsem se, donutila jsem rodiče, aby mě přehlásili na jinou školu, našla jsem si psychologa. Od tý doby jsem si nedokázala představit, že se mě takhle chlap dotýká. Jsi po pěti letech vlastně první kluk, kterej mě může políbit." Mluvila lehce strojeně, jako by z ní vyprchala veškerá energie s citem. Promnula si obličej a popotáhla.

„No, a to je důvod, proč jsem zpanikařila, když jsi na mě sáhnul," dodala roztřeseně a napila se čaje. Klepaly se jí ruce, málem ho z toho hrnku vylila.

„Nechápu, jak může takový prase běhat po světě. Vždyť ti... zatraceně, vždyť ti zničil život. Říkal ti naprosto příšerný věci a to, co dělal. Proboha," zamumlal naštvaně a prohrábl si vlasy. „Řekla jsi to někomu?"

„Psychologovi, ale jen něco, hlavně to s tím psychickým týráním. Druhou půlku víš jako první," hlesla.

„Helen, je mi to strašně moc líto, že sis tímhle prošla, nikdo si to nezaslouží, a ty obzvlášť. Ale jsi neuvěřitelně silná, že jsi to zvládla. A mám tě rád takovou, jaká jsi, i když se bojíš toho, že se tě dotknu nějak špatně, jasný?"

„Richarde, řekni mi jednu věc... Proč se mnou jsi?"

Nezaskočila ho tím.

„Máme stejný zájmy, rozumíme si snad ve všem, jsi nádherná holka a mám tě rád. Nechci o tebe přijít. Takže to spolu nějak zvládneme, jo? Překonáme to."

„O tom pochybuju, Richarde. Jsem tím až moc poznamenaná."

„Už jen to, že jsi mě dneska políbila, svědčí o pokroku."

Neodpověděla. Musel ji tím překvapit.

„Na řešení tohohle máme času dost, ale teď jsem totálně vyklepaná. Podíváme se na ten film, prosím?"

„Jasně, půjdeme. Vážně ti nebude vadit ten horor?"

„Ne, myslím, že něco takovýho přesně potřebuju."

Zvedla se a objala ho. Nečekal to, myslel, že po zbytek večera se ho nebude chtít zbytečně dotýkat. Zabořila mu nos do ramene.

„Promiň, já se jen potřebuju ujistit, že se mi nezdáš a vážně tu jsi. Navíc krásně voníš."

„Čuchej, jak je libo. Až budeš hotová, tak řekni."

Ještě pár minut se tiskla k jeho klíční kosti a objímala ho kolem ramen, načež se zhluboka nadechla. „Můžeme."

◇◇◇
Uf, další věc za mnou. Původně jsem myslel, že se zastřelím, když jsem vymýšlel děj, ale nakonec mě to celkem bavilo.
Kdo by nevěděl, tak se jedná o klišé Badboy x Goodgirl, a já doufám, že to není úplně blbost.
Snad to nikoho nepohoršilo.

No, jakýkoliv... připomínky, stížnosti nebo názory hlašte.

Hezkej zbytek dne,
Quentin