Ahoj. Můžu to takhle napsat? Moc nevím, jak tohle podat, dopisy mi nikdy nešly. Nevěděla jsem, co v nich má být. Neumím psát takovou tu vatu okolo, vždycky jsem všechno vysvětlila ve dvou souvětích a tím to vadlo. Ale teď píšu dopis. Je mi jasný, že si ho nepřečteš. I když podle tebe to jde, protože ty jsi na tyhle věci věřil. Já jsem holt zatvrzelá ateistka, takže nevěřím tomu, že nějaký nebe existuje. Ale kdybys měl náhodou pravdu, tak doufám, že si tohle přečteš. Prosím.

Hrozně mě mrzí, co se stalo. Vím, že za to můžu. Už je to několik let, přesně pět let, čtyři měsíce a osmnáct dní. Ten fakt mě ničí, protože si každej den dělám čárky do kalendáře. Asi bych neměla, ale pomáhá mi to vyrovnat se s tím, že už mi nezavoláš, že si se mnou nepromluvíš, že mi nepomůžeš, že mě nechytíš, až budu padat. Smutný na tom je, že v poslední době už skoro nepadám. Nepamatuju si, kdy naposledy jsem zakopla a hodila držku do trávy. Je to divný. Když jsi žil, neustále jsem si šlapala na tkaničky, zakopávala o svoje nohy a padala, ale teď to zmizelo. Kdybys byl naživu, řekl bys, že je to nějakej osud. Ale já na tohle nevěřím, tohle je prostě jen zákon schválnosti. Nebo si možná teď dávám větší pozor, protože vím, že mě nikdo nechytí.

Nikdo není jako ty. Všichni mi říkají, že si najdu jinýho kamaráda, kterej mi tě nahradí, ale já jim nevěřím. Tys byl jenom jeden. Znali jsme se osm let, to sice není nějak závratně dlouho, ale za tu dobu jsi mi přirostl k srdci víc jak někteří lidi z mojí rodiny. Nechápu proč. Byl jsi drzej, ukecanej, úchylnej a taky hrozně sprostej. Můj úplnej opak. A stejně jsem se k tobě přilepila. Pamatuju si naše první rande, jako by to bylo včera. Ten film byl příšernej, to jsi uznal i ty, když jsme vylezli z kina. Tehdy jsme zjistili, že mezi náma nic není a já jsem za to fakt ráda, protože kdyby tam i jen z jedný strany něco bylo, nikdy bychom se nemohli bavit tak moc.

Pamatuješ si na ten první pád? Bylo to po tom kině. Šla jsem před tebou z metra a zakopla o poslední schod. A ty jsi jako správnej hrdina nastavil svoje železný svalnatý paže a chytil mě. Od tý doby jsi mě chytal pořád. A já taky pořád padala. Třeba ve školní jídelně, že? Ani nespočítám, kolik obědů skončilo na tvojí mikině, když ses mě snažil zachránit před nárazem. Byl jsi takový moje záchranný lano, který bylo pořád se mnou. I když jsme si našli partnery, pořád jsi mě držel hlavně ty. A já ti za to byla vděčná. Ještě pořád samozřejmě jsem. Jenže teď mě zároveň sžírá strašná vina, protože vím, že kdybych nebyla takový tele, nemusela bych tenhle dopis vůbec psát. Za všechno můžu já. A budu si to do smrti vyčítat. Možná i proto tohle píšu. Aby se mi ulevilo, aspoň trochu. A abych ti mohla říct, jak moc mě to mrzí.

Už vlastně nevím, koho ten výlet do Tater napadl. Myslím, že tebe, ale ruku do ohně bych za to nedala a nechci tě z ničeho obviňovat. Vím ale, že jeden z nás přišel celej nadšenej k tomu druhýmu domů, v ruce dvě jízdenky na noční vlak a okamžitě rozkazoval, že si musíme sbalit, že jedeme do Tater. Znělo to jako super plán. Bylo nám dvacet, oba v tý době nezadaní a nespoutaní a rozhodli jsme se strávit víkend v cizině, na horách, na čerstvým vzduchu a v přírodě, kterou jsme oba milovali. Ani jeden jsme tam dřív nebyli, což bylo další velký plus na pomyslným seznamu výhod a nevýhod, protože jsme mohli navštívit v podstatě neznámý končiny.

Za tu cestu vlakem jsem měla chuť tě uškrtit. Nedalo se tam spát, bolelo mě úplně všechno a kupéčko jsme sdíleli s nějakou partou dospělých chlapů, co smrděli chlastem a cigaretama. Byli jsme vzhůru snad celou noc a já doteď nechápu, proč jsem ti za to nikdy nevynadala. Možná jsem to chtěla udělat až po příjezdu domů. Jenže to už jsem nestihla. Bylo to strašný a já v tu chvíli fakt doufala, že si rozmyslíme dopolední procházku a místo ní se v kempu vyspíme, abychom další den byli čerství.

Jenže ty jsi musel bejt vždycky dobrodruh, že jo? Nedokázal jsi sedět chvíli na zadku. Asi jsem se měla víc snažit ti tu vycházku na jeden pěkně strmej vrchol rozmluvit. Nevím, co se mi tehdy honilo v hlavě, asi jsem si říkala, že to nám přece neublíží. Měli jsme tam zůstat. Měli jsme jít spát a odpočinout si, jenže ani jeden z nás nedokázal nahlas uznat, že na to nemáme. To byla naše chyba. Oba jsme se snažili se překonat a neuměli jsme říct, že už máme něčeho plný kecky. Tohle je asi ten hlavní důvod, proč ti teď píšu. Nechci na tebe házet vinu, jen mi to přijde jako nejrozumnější vysvětlení. Samozřejmě to, co se stalo pak, byla moje chyba, to nepopírám, ale tohle byla věc, která k tomu nepřímo vedla.

Cesta na vrchol mě málem zabila. Nedokázala jsem dýchat a bolely mě nohy. Neřekla jsem ti to. Ze stejnýho důvodu, jako jsem neřekla, že jsem unavená. Bylo mi vážně hrozně a já lapala při každým kroku po dechu. Chtěla jsem zastavit, potřebovala jsem to, protože jsem se bála, že za chvíli tam zkolabuju a spadnu po tom strmým srázu dolů, ale ty jsi šel dál a já chtěla být s tebou.

Na vrcholu jsme naštěstí na chvíli zastavili. Blížil se déšť. Černý mraky skoro nad náma, tak jsme vytáhli pláštěnky. Tehdy jsem se tě chtěla zeptat, jestli se nechceš vrátit zpátky stejnou cestou, jako jsme přišli, a počkat dole v penzionu, že to můžeme dokončit zítra. Ale ty jsi tak odhodlaně tvrdil, že to je jen přeprška, která rychle přejde. Věřila jsem ti. Vážně jsem ti v tu chvíli věřila, i když mě ovládal strach, že do nás po cestě praští blesk.

A tak jsme zahájili sestup z druhý, strmější strany. Déšť nepolevoval. Já šla první, protože jsem už chtěl být brzo doma. Vím, jaká to byla pitomost, měli jsme před sebou ještě tak dvě a půl hodiny cesty. Měli jsme jít opatrně. Ale mně byla zima a bála jsem se tý bouřky, co zuřila nad náma, že jsem pospíchala. A tehdy zase zasáhla moje nešikovnost. Uklouzla jsem na vlhkým šutru a málem sletěla dolů, po srázu, přes ostrý kameny, co by mě zabily. Jenže ty jsi mě chytil. Chytil jsi mě a vytáhl na nohy, ale pak jsi zavrávoral, ztratil jsi rovnováhu. Já se mezitím stihla přidržet jednoho vyššího šutru, co stál vedle mě, ale ty jsi jen hrábnul rukama do prázdna. Nikdy nezapomenu na ten zvuk, když tvoje tělo padalo po kamenech dolů. Bylo to, jako by se tam kutálel pytel brambor. Naprosto bezvládně, jen se otloukal o kameny a nakonec zahučel až úplně dolů.

V tu chvíli jsem nevěděla, co mám dělat. Stála jsem tam, zmrzlá, vyděšená, volala tvoje jméno a nic víc. Nedocházelo mi, že musím najít někoho dalšího, co mi pomůže. Neměla jsem telefon, ten zůstal u tebe v batohu. Nejdřív mě napadlo, že tam za tebou slezu a zachráním tě. Jenže přišla mlha a já netušila, kde jsi. Myslela jsem, že seš pořád naživu, že ti ještě pomůžu. Ale strachy jsem se klepala a zvládla jsem jen brečet a volat tě. Nic víc. Nevím, jak dlouho jsem tam byla. Nakonec mě tam našla nějaká rodinka. Tou dobou už zase svítilo sluníčko, mlha zmizela a kameny uschly. I přesto jsem neviděla tvoje tělo. Nevím, jak daleko jsi spadnul. Ale bylo to hluboko.

Zavolali horskou službu a snažili se mě uklidnit. Dali mi napít. Moc si nepamatuju, jak to probíhalo dál. Když mi řekli, že tam dole nikoho nevidí, že jsi asi už mrtvej, udělalo se mi zle. Od tý doby mi jen hučelo v uších, před očima mi poskakovaly hvězdičky a dělalo mi problém i dýchat.

Víš, občas si říkám, jestli by nebylo lepší, kdybych tam zahučela já. Sice by ses trápil, ale byl bys naživu. Nemusela bych ti jít na pohřeb. Nemusela bych tě oplakávat a vysvětlovat tvým rodičům, co se stalo. Nemusela bych si každej den vyčítat, že jsem tě zabila svojí neschopností. Nemusela bych chodit k psychologovi a dopovat se práškama na spaní jen proto, abych mohla na chvíli zavřít oči. Je to sobecký, já vím. Ale ta vina mě ničí. A myslím, že ty by ses s ní uměl vypořádat líp. Navíc nechci, abys byl mrtvej. Potřebuju tě tady, potřebuju s někým řešit blbosti a smát se špatným scénám ve špatných filmech.

Chybíš mi, strašně moc. Dneska ti zase musím jít zalejt kytky na hrob. Tvoji rodiče tam vždycky přinesou nějakou velkou kytici, co ale po dvou dnech uschne a já je musím věčně vyhazovat. Ale to víš sám, jestli sem koukáš. Jsme aspoň zajímaví? Lepší než televize? Sleduješ mě, když se koupu? Věřím, že bys toho byl schopnej. Vždycky, když si na tohle při sprchování vzpomenu, tak se musím usmát, protože tě úplně vidím, jak sedíš na nějakým obláčku a šmíruješ mě.

Ještě jednou se ti omlouvám za to všechno. Chci tě zpátky, i když vím, že se to nestane. Moc mi chybíš. Ale neboj se, za chvíli si s tebou zase půjdu popovídat. Jen tohle donesu na poštu. Doufám, že to někam nevyhodí, když na místo adresy napíšu Nebe.

Mám tě ráda,
Hana

Upřímně, tohle se mi psalo celkem těžko. Asi to bude i tím hlavním tématem (hrdinka uklouzne a hrdina ji zachytí), ale celkově mi to přijde takový... zvláštní. Jsem s tím spokojenej a zároveň mám pocit, že by to šlo líp. Ale už takhle jsem to přepisoval desetkrát, hnije mi to v konceptech už skoro měsíc, takže to nechám takhle a třeba se k tomu jednou v budoucnu vrátím. :D
Snad vás to nenudilo, o jakýkoliv postřehy se klidně podělte.

Mějte se pěkně,
Q.