Znova sem jdu psát upozornění, ale ne, tentokrát nejde o nějaký 15+ scény, spíš o to, že tahle povídka je v podstatě dialog s pár větama okolo. Tak se neděste.

♤♤♤♤♤

„Nechápu tu lidskou vlezlost. To se nemůžou všichni zajímat o sebe?“ postěžoval si pohublý mladík, hned jak zavřel dveře od bytu.

„Kdybys byl člověk, možná bys tomu rozuměl,“ ozvalo se z kuchyně za doprovodu cinkání hrnků.

„Ale prosím tě, jako by ses v tom snad ty někdy vyznal.“

„Já nejsem člověk.“

„Rozhodně seš víc lidskej jak já,“ prohlásil chlapec u dveří a s povzdechem se zhroutil do křesla. Pohledem zabloudil k oknu. Už svítalo a na něj padala únava.

„Tak co ti kdo provedl?“ zeptal se o něco starší muž svírající dva hrnky s tmavou tekutinou. Položil je na stůl a zatáhl žaluzie i závěsy, aby dovnitř neproniklo světlo.

„Hele, já vím, že jsou zvědaví, ale že až tak?“

„Zvědavost je součást jejich bytí. Bez ní by se nikam neposunuli a my bysme tu nebyli.“

„S tím ať jdou do háje,“ zaúpěl blonďák v křesle a zaklonil hlavu. „Občas mám chuť se na to všechno vykašlat, vlítnout tam a všechny si je podat.“

„To prosím nedělej, nehodlám se stěhovat až někam do Austrálie kvůli podezření ze spolupráce na masový vraždě. Stačilo mi Německo, Polsko a teď tohle, nepotřebuju procestovat celej svět.“

„Kdybys věděl, kde já všude byl... O tom se ti ani nezdálo. Ale dřív bejvalo všechno jednodušší.“

„No jo, pro tebe teď není lehká doba. Řekneš mi konečně, co se stalo?“ zajímal se starší z dvojice, posadil se na gauč a přisunul k sobě oba hrnky.

„Nic hroznýho, jen mě to naštvalo. Prostě se mě kolega asi dvacetkrát zeptal, jestli jsem něco jedl, že mě vůbec neviděl jíst a jsem hrozně hubenej a bledej. Už mě nebaví si furt vymejšlet, že jsem měl jídlo támhle za rohem, ve vedlejší kanceláři. Je to únavný.“

„To chápu, ale tak má starost, to je od něj milý.“

„Na starost mu víš co, já chci normálně pracovat a nemuset poslouchat jeho řeči. Ach jo, za mejch mladejch let to bylo jednodušší...“

„Neříkej, že ve středověku se každej staral sám o sebe.“ Nadzvedl hnědovlasý muž obočí a napil se čaje.

„No, to úplně ne,“ promnul si mladík kořen nosu, „spíš ale nekecali nikomu do jídla. A navíc jsem se mohl najíst v podstatě kdykoliv, protože nebylo tak těžký zmizet.“

„Kdy bude další krmení?“

„Nevím, cítím to tak na zítřek. Dneska ještě vydržím, prsty mi furt fungujou.“

„Dobře. Kdyby náhodou, tak křič. Ať tě stihnu... zabezpečit.“

„Jo, jasný,“ pokýval blonďák hlavou a zavřel oči.

Jeho společník se natáhl pro knihu ležící na stole a pustil se do čtení, zatímco mimoděk tiše mumlal dokola tři slova a prsty kroutil do bolestivých pozic. Už dané kouzlo prováděl tolikrát, že se na něj vůbec nemusel soustředit.

„Stejně mi přijde, že to máš jednodušší,“ zaznělo ochraptěle z křesla.

„Myslel jsem, že už spíš.“

„Víš moc dobře, že já nespím.“

„Promiň, ale nebudu říkat, že jsi upadl do mrtvolnýho stavu,“ ušklíbl se brunet a pokrčením malíčku otočil stránku.

„Já neupadám do mrtvolnýho stavu, já z většiny tuhnu. V tom je rozdíl.“

„Jakej?“

„Mrtvola nedýchá,“ zkonstatoval mladší z dvojice a konečně otevřel unavené oči. Promnul si je rukama a zívl. „Kolik je?“

„Teprve šest. Proč si myslíš, že to mám lehčí?“

„Protože vypadáš jako člověk?“

„To ty taky.“

„Ne,“ zvedl světlovlasý chlapec hlavu z opěradla a zašermoval ukazováčkem, „já jsem bledej, studenej a poměrně tvrdší než všichni lidi na týhle planetě. Navíc moje zuby taky nejsou normální. Kdybys mi je neschoval těma tvýma čárama, ani bych si neškrtnul.“

„Dobře, tohle uznávám. Co dál?“

„Jíš jídlo, takže nejseš podezřelej.“

„Existujou lidi, co nejedí,“ namítl čaroděj nepřítomně a mávnutím ruky k sobě přitáhl hrnek, z něhož se napil.

„To je sice fajn, ale i ti jsou mimo normál, navíc psychicky nemocný. Takže žádná výhra.“

„Fajn, pravda. Další?“

„Prosím tě, v čem se vlastně lišíš od člověka? Nemáš špičatý zuby, úplněk na tebe nemá vliv, nejíš lidi ani jim nepiješ krev, dokonce jak oni i vypadáš, ve všem seš stejnej.“

„To je jednoduchý,“ s hlasitým bouchnutím zavřel knihu, načež ji položil vedle sebe na pohovku, „protože se liším jen ve dvou věcech. Zaprvé v tom, že mi v těle místo krve proudí magie, takže něco jako odběr je pro mě nebezpečnou záležitostí a vždycky při tom musím kouzlit, aby nic nepoznali. V tobě je jed, ale i nějaká krev, ve mně jenom magie. A zadruhé žiju mnohem delší dobu. Momentálně mi je dvě stě osm let a vypadám na třicet.“

„Tohle prostě není fér.“

„Já se takhle už narodil, nemůžu za to. Ty ses nechal zbouchnout mladou lesní pannou, tak se nediv. Můžeš si za to sám.“

Mladík se zašklebil. „Kdybys ji viděl, taky bys neodolal.“

„Stálo ti to za to?“

Zavládlo ticho. Blonďák si mnul bradu, brunet upíjel už druhý čaj a bedlivě ho pozoroval.

„Nevím. Na jednu stranu toho lituju, protože jsem opustil svoji rodinu, abych je nezabil, ale na tu druhou... zažil jsem toho tolik. Viděl jsem věci, o kterých by se rodičům ani nesnilo. Dokonce teď řídím auto! A tehdy jsem neuměl ani pořádně na koni. Je to prostě změna.“

„Takže kdyby to šlo, nevrátil bys to?“

„Pokládáš dost těžký otázky.“

„Promiň, jen mě to zajímá, protože... nikdy jsme tohle neřešili. A to se známe nějakých osmdesát let.“

„Co myslíš tím ‚tohle‘?“

„Jaký to je být tím, čím jsme.“

„To se z tebe snad stal filozof?“

„Ne, spíš... přemýšlím nad tím, jaký to pro tebe musí bejt. Já to mám lehčí, jak jsi sám řekl. Ale ty... pracuješ i přes to všechno. Obdivuju tě.“

„Ehm, děkuju? Připadá mi trochu divný, že tohle řešíš. Tys pil, že jo?“

Ticho, které se rozlilo v obývacím pokoji, mladíka donutilo protočit oči. „Proboha, a já už si myslel, že máš nějakou citlivou chvilku. Kolik toho bylo?“

„Jen trocha rumu.“

„Necítím to z tebe.“

„Já vím, to je účel.“

„Vy snad neumíte i kouzlo proti opilosti?“

Čaroděj se naklonil dopředu a opřel si lokty o kolena. „A k čemu by mi to pití pak bylo, hm?“

„Zeptám se jinak... Proč jsi pil?“

„Protože mě to tu ubíjí. Žijeme ve velkým městě, máme práci, ale musíme se schovávat jak zločinci a nemůžeme žít normálně. Nikdy si nikoho nenajdeme a umřeme sami jen my dva, protože se o nás nikdo nesmí dozvědět pravdu, a i kdybychom si někoho našli, bude to člověk. Ty máš možná ještě šanci, ty ze svý holky upíra uděláš. Ale já ne. A ta představa, že to takhle je dalších šest set let... Proboha, to je na zbláznění.“

„Ale, no, my jsme zločinci. Já jsem několikanásobnej vrah a ty spolupachatel, protože mi pomáháš se maskovat. Jediný, co mě překvapuje, je, že jim nepřijde divný, že tu tolik lidí umírá na infarkt...“

„To víš, cholesterol je zabiják, to ti poví každej doktor.“

„Hele, teď mě tak napadlo... seš čaroděj, takže můžeš kouzlit a mít, co chceš. Proč si třeba nepřičaruješ vědomosti a nejdeš pracovat jako lékař?“

„A proč bych to dělal? Byla by to nuda. Všechno mít bez práce, jen přečtením pár knih v jazycích, který už nikdo neumí, pár mávnutí rukou a měl bych cokoliv, co bych chtěl. Vím, jaký to je. A nelíbilo se mi to. To už radši začnu chodit na medicínu, vystuduju a půjdu léčit.“

„Tak proč to neděláš?“

„Zatím mě baví moje práce. Až přestane, udělám si i medicínu. Přidám ji k právům a veterině.“

„To máš teprve dvě školy? Za dvě stě let?“

„Je to málo? Dřív jsem pracoval jako dělník, a i přes otřesný podmínky mě ta práce z nějakýho důvodu bavila. Asi mi dávala pocit, že můžu existovat mezi lidma jako jeden z nich. A dokud jsem nebyl v továrně, můj otec prodával v obchodě, tudíž jsem mu pomáhal. Jako dělník jsem musel několikrát odjet na druhej konec státu, abych nebyl podezřelej, že už tak dlouho pracuju a můj výkon se nesnižuje. Pak přišla válka. Falešný jméno, věk. Po válce útěk ze země, kouzla na změnu vzhledu, vystudovat práva a zaplout mezi běžný lidi. A potom přišla druhá válka. A tam jsme se poznali.“

„Nikdy nezapomenu na tvůj výraz, když jsem ti na hlídce řekl, že nesmrdíš jako člověk.“

„Vyděsils mě. Myslel jsem, že seš nějaký médium.“

„Buď rád, že jsem jen upír,“ zasmál se blonďák a protáhl se. „Občas se divím, že se nebojíš se mnou sdílet byt.“

„Hm, beze mě bys byl v týhle době nahranej. Potřebuješ mě. Navíc nemám krev. Takže se nemám čeho bát.“

„Hele... Myslíš, že se bavíme jen kvůli tomu?“

„Kvůli čemu?“

„No, že bez tebe bych byl v háji, takže jen proto se držíme u sebe.“

„Tam ti jedna věc trochu nesedí,“ zamumlal čaroděj a promnul si dlaně. „Podle tvojí teorie se ty musíš bavit se mnou, ale já s tebou ne.“

„No, kdyby ses se mnou nebavil ty, prozradil bych, kdo jsi.“

„A já bych prokecl tebe. Myslím, že upíra by brali hůř než mága.“

„Tak to znamená, že mě máš v hrsti...“

„Proboha, nechápu, jak můžeš být o tolik starší než já, ale přemýšlet jak malý děcko.“

„Cože?“

„Nechtěl jsem tím říct, že tě mám pod kontrolou. Ale to, že kdybych nechtěl, vůbec se s tebou nemusím bavit. Uvědom si, že kdybych chtěl, můžu ze dne na den zmizet, a i kdybys mě prozradil, nenajdou mě. Nemají šanci.“

„Uhm, tak díky... Ale stejně. Pohromadě nás drží jen fakt, že sem nepatříme.“

„To nepopírám. Být lidi, tak se asi nebavíme. Vlastně... Možná bychom se spíš pozabíjeli, nebo se ani nepotkali. Nic jinýho.“

„Doufám v to druhý,“ poznamenal mladík a zahleděl se do stropu. Cítil, jak mu tuhnou prsty.

„Přemýšlels někdy nad tím, jestli tady někde žijou podobný tvorové jak my?“

„Samozřejmě. A žijou. Jednou za několik desítek let se stane, že se normálním lidem narodí dítě s magickým nadáním. Dřív je zabíjeli, teď nevím, jak se na to hledí. Možná je zavírají do blázinců. Nebo do dětských domovů. Anebo už se nerodí.“

„A co někdo jako já?“

„Věřím, že nejsi jedinej upír na planetě. Přece jenom se váš jed šíří jak mor. Stačí blbě vysát a místo mrtvoly máš dalšího kámoše do party. Určitě je někde schovanej další špičatozubec a má po ruce svýho hodnýho kouzelníka, co mu pomáhá se najíst.“

„To mi připomíná, že mi tuhnou prsty. Pokud se nenajím, nemůžu večer do práce.“

„Je den. A navíc sobota, dneska nepracuješ.“

„Takže jíst půjdeme až večer?“

„Teď bys stejně nikoho nenašel, a i kdyby, venku je světla jak někde, viděli by tě.“

„Snad se toho večera dožiju...“

„Klid, prosím tě. Je to jen jedenáct hodin. Tak dlouho obvykle spíš.“ U posledního slova naznačil prsty uvozovky.

„Někdy si říkám, jestli bych neměl pracovat přes den jako normální člověk.“

„Pokud bys nedělal v dole, tak by tě hned první den sežehlo slunce na popel. To asi nechceš.“

„Fakt neexistuje nějakej kouzelnej opalovací krém? Nebo zaklínadlo, cokoliv. Tohle by mi dost pomohlo, konečně bych mohl chodit ven jako oni.“

„Věř mi, Odolene, to –“

„Ještě jednou mi řekneš mým rodným jménem a vysaju tě, ať v tobě teče cokoliv. Nesnáším ho.“

„Mně se líbí.“

„Jenže mně ne. Připomíná mi, že jsem byl dřív jako oni. Takže toho nech.“

„Dobře, promiň. Ale k věci – nic takovýho neexistuje. Hledal jsem ve všech knihách, kde se vyskytuje něco o upírech, a nikde nic.“

„Tohle prostě není fér... Musím trpět víc jak jiný, i když si to nezasloužím.“

„Mám ti připomenout, kolik jsi zabil lidí?“

„To nemusíš,“ zašklebil se blonďák. „Pamatuju si to naprosto přesně.“

„Můžeš bejt jako upír vegetarián?“

„Myslíš jako v tý holčičí romanci, co vlastně říká, že upír na sluníčku svítí?“

„No, třeba.“

„Ne, opravdu nebudu mít krásný jantarový očka, když vysaju srnku. Ani se nestanu mnohem mírumilovnější bytostí a nepřestanu pít lidi. Zkoušel jsem to, příčilo se mi je zabíjet. Ale zjistil jsem, že zvířata skoro nepomáhají, spíš pomůžou tak na den a pak je všechno ještě horší. Mám křeče, umírám žízní a nejradši bych zabil kohokoliv, koho vidím.“

„Ztratil jsi někdy sám sebe?“

„Jednou jedinkrát.“ Mladík se odmlčel. Zavřel oči. „Bylo to úplně na začátku. Pořád jsem se nacházel poblíž naší vesnice. Nechtělo se mi odejít, protože mi docházelo, že už se nikdy nevrátím. Držel jsem hladovku, zkrátka žádný zabíjení. Nechtěl jsem bejt stvůra. Ale pak... přišlo to zatracený tuhnutí. Jako fakt příšerný, zničehonic jako bych kameněl zevnitř. Došlo mi, že pokud se nenapiju, chcípnu. A tak řízení převzal instinkt místo rozumu.“

„Kolik jich to odneslo?“

„Tři rodiny, dohromady dvacet dva lidí. Zjistil jsem to, až když jsem se probral z transu. Leželi tam jak hadrový panenky, vyděšený grimasy v obličeji, ztuhlí, krvaví. Tehdy jsem si uvědomil, že to nemůžu oddalovat. Že míň lidí zabiju v případě pravidelnýho krmení, než abych čekal na nejhorší.“

„Mrzí mě, že sis prošel něčím takovým...“

„To je v pohodě, můžu si za to sám. Už jsem se s tím nějak smířil – lidi se musí smířit s tím, že za jejich život platí zvířata, za můj naopak platí oni. Je to takovej... koloběh.“

„V tom případě by tě měla sežrat zvířata.“

„Ok, to je trochu zádrhel, asi by mě nerozžvejkala, ale věřím, že kdyby si nějakej červ našel cestu dovnitř, najedl by se k prasknutí.“

„Nemáš v sobě ten jed? Ten by ho mohl... zabít, ne?“

„Zaprvé – na zvířata to nepůsobí, a i kdyby, musel by se mu dostat přímo do krve v nějaký dávce. Takže bych ho musel vysát tak napůl, no.“

„Tohle je ujetý,“ pousmál se brunet.

„Ty ses ptal, já jen odpovídám. Ale jo, lidi se o takových věcech asi nebaví.“

„Je to zvláštní. Takhle mluvit, probírat osobní věci.“

„To teda, vytahuju tady několik set let starý události.“

„Cejtíš se aspoň líp?“

„Jako že jsem se vypovídal a ulevilo se mi? To ani ne. Ale je mi fajn, že to víš. Protože máš konečně přehled, s jakou stvůrou tu sdílíš byt.“

„Nejradši bych ti řekl, že jsem svaťoušek a nikomu jsem neublížil, ale bohužel jsem se narodil v Německu a v první světový bojoval na jeho straně. A jak sám víš, druhá válka taky nebyla sranda.“

„Ernste... Jsme zrůdy?“

„Nevím. Možná jo.“

„Zabili jsme strašně moc lidí. To se ti o tom ani nezdá? Já nad tím přemýšlím pokaždý, když začnu mít hlad. Je mi ze mě zle.“

„Zdá se mi o tom každej večer. A beru to jako svůj trest. Zabíjel jsem, abych přežil. A to děláš ty teď taky. Nezabíjíš pro zábavu, ale pro přežití. V tom je rozdíl.“

„Jenže oni mi nic neprovedli.“

„Na tohle ti dokážu povědět jen jedno – abys mohl žít, musíš vraždit. Pokud to nezvládáš, můžeš se jednou v poledne projít po ulici.“

„Asi máš pravdu, moc to řeším. Jen prostě... na jednu stranu jsem s tím srovnanej, ale na druhou mě to sebere pokaždý, co se vrátím domů plnej. Ta chvíle, kdy vidím svoje krvavý ruce, děs toho člověka, pak když otevřeš dveře dvacet minut po mně, sedneš si na gauč a řekneš, že je všechno zařízený, a pak jdeš totálně vyčerpanej po tom všem kouzlení spát... v ten moment to na mě spadne.“

„Promiň, nevěděl jsem, že... Nikdy to nedáváš najevo. Vždycky přijdu a ty vypadáš v pohodě.“

„Snažím se. A přitom myslím na tu osobu, kterou najdou na ulici a řeknou o ní, že měla infarkt. Nic víc. Nijak to neřeší. Prostě jen infarkt.“

„Musí to tak být, jinak by zjistili, že v sobě nemá žádnou krev. Mrzí mě to, ale jinak to neudělám.“

„Já vím, nevyčítám ti to. Jen ti říkám, jak to vidím.“

„Chtěl bys, abych ti vždycky po lovu vymazal paměť?“

„To ne... Tohle je můj kříž. Ty si taky nemažeš vzpomínky na válku.“

„Sice ne, ale já se s tím už nějak vyrovnal. Došlo mi, že kdybych nezabil je, oni by zabili mě. Ty to máš v tomhle těžší. Takže pokud bys chtěl, stačí říct a udělám to pro tebe, dobře?“

„Jo, díky. Možná bych už měl zkusit jít ‚spát‘...“

„Tak... dobrý ráno?“

Blonďák se ušklíbnul. „Dobrý ráno. Až bude tma, vzbuď mě. Jinak ztuhnu navěky.“

„Neboj se, dám na tebe pozor. A dneska bysme mohli jít k tomu mostu... víš jakýmu.“

„Myslíš ten, kam chodí sebevrazi?“

„Přesně ten. Podle mě by to mohlo ulehčit tvýmu svědomí. Když chtějí umřít. Až někdo skočí, prostě ho nějak zachráním, uspím a ty si s ním poradíš.“

„Udělal bys to pro mě?“

„Jasně že udělal. Jinak bych to nenabízel.“

„Děkuju... Tak dobrý ráno... Za deset hodin se uvidíme.“

„Ať se ti zdá o ovečkách.“

„Trhni si,“ zamumlal mladší z nich, zvedl se a nemotorně ho zezadu objal. „Fakt díky, že tu se mnou seš a pomáháš mi. A neboj, sami nezůstaneme. Najdem nějakou sexy čarodějku, abys měl s kým trávit zbytek života, hm?“

„Jdi, prosím tě.“

„Myslím to vážně. Až skončíme tady a budeme muset zase odejít, zmizíme někam na venkov. Třeba do Francie, Anglie, kamkoliv. A budeme hledat čarodějky. Co ty na to?“

„To zní hezky. Nakoupím nějaký knížky ve francouzštině, abysme se ji naučili.“

„Skočíš tam teď?“

„Proboha, ty seš jak malej. Jo, dojdu tam odpoledne. A ty už mazej, jinak budeš dost mimo, až pro tebe přijdu.“

„No jo, tati, už jdu.“

Brunet se ušklíbnul, dopil studený čaj a s těžkým srdcem začal na papír psát kouzelnou formulku, kterou měl za několik hodin použít. Cítil se kvůli tomu příšerně. Ale bez ní by byli ztracení – a to nemohl dovolit. Jediné, co mu trochu ulehčovalo práci, bylo vědomí, že člověk, jehož to potká dnes, si smrt vybral dobrovolně. Napadlo ho, jestli je dopomáhání někomu k sebevraždě trestný čin. Když mu ale došlo, kolik lidí už mají na triku, raději nad tím přemýšlet přestal. Bude to další infarkt. Žádná sebevražda.

♤♤♤

No, další klišé je tady. Tentokrát trochu netradiční formou, snad to někomu nevadilo a nikdo se neztratil. Šlo o klišé upír a můžu říct, že přestože jsem se na začátku zděsil, když mi bylo řečeno, v čem jsou upíři klišé, tak mě tohle bavilo. Jo, sice tu není žádná romantika, ale tak to holt občas chodí. (Navíc bych ze vší ty romantiky, co musím ještě napsat, jinak dostal cukrovku.)

Takže doufám, že vás to nezklamalo, a pokud máte jakýkoliv stížnosti nebo postřehy, nebojte se o ně podělit.

No, pěknej den přeju,
Quentin