Září 17, 2018 18:29

Byl schoulený do klubíčka, vychrtlá kolena měl přitažená k zarostlé bradě. Ale i přes svůj pomlácený zevnějšek byl šťastný. Ta sprcha mu konečně dodala víru, kterou potřeboval a on se i přes to, že jej skoro hned poté zmlátili Williams s dozorcem cítil nejšťastnější za poslední dny. Mohl konečně normálně popřemýšlet o hloubce vzkazu, který mu Michael poslal. Oxana byla těhotná a on i když už za to byl rád delší dobu, konečně naplno pochopil význam toho vzkazu. Začínal se o své dítě obávat. Bohové raději zvolili smrt než pomalý zánik rukama organizace, ale všichni do jednoho tvrdili, že jejich konec by přišel ještě tento rok.

Červíček pochybností hlodal v hlavě boha ohně nesnesitelně blízko místa, kde schraňoval lásku pro všechny své děti. Věděl, že pokud bohové nelhali, tak to dítě bude představovat jejich zánik. Poplašeně sebou trhl. Tohle se přece nemohlo stát! Za jeho lásku k bohyni plodnosti přece nemohlo pykat celé božstvo! Nemohl je svým srdcem odsoudit k věčnému zatracení jenom protože miloval. Tohle by se nemělo dít. Neměl by za to moci on. On měl vždy stát stranou od všeho a ne se účastnit posledního roku bohů v první linii. Ne on, ale někdo jiný. On pouze miloval a nechtěl, aby za jeho lásku zaplatili ostatní.

Trhavě se nadechl. Tělem mu projelo zachvění začínající na palcích u nohou a končící, až někde v zadní části mozku. Nemohl to potlačit, protože droga v jeho těle se dala do pohybu. Musela na sebe upozornit, aby jej mohla srazit na kolena. Chtěla, aby začal opět tonout v tom moři, které nesnášel. Chtěla, aby konečně pochopil, že jakýkoliv boj je zbytečný, protože ona vždy vyhraje. On se ale nedal tak lacino, nepřestal bojovat ani poté, co mu první kapky krve smáčely ústa. Ani poté, co vykašlal první krev. Ne! On se nevzdá bez boje!

Zlomené prsty na levé ruce tiskl k hrudi. Nemohl si dovolit je nedopatřením zranit ještě více. Musel se svým záchvatem bojovat, ale bez potřebného alkoholu to šlo těžce. Poslední kapičky vína, které mu předchozí den přinesla ta žena už použil při záchvatu po návratu ze sprch. Teď už neměl nic, jen sílu bojovat. Jestliže jej chtěl Jerry porazit pomocí jeho těla, které by začalo selhávat, tak on se tomu postaví. Nebude čekat v koutě až to přejde, ale vrhne se do boje, jak se od ohnivého boha očekává. Vypálí svého nepřítele i kdyby musel ublížit sám sobě, ale zničí jej. Promění jej v prach vanoucí ve větru, protože jeho moc už bude v té době nezkrotná.

K nosu a ústům přiložil ušmudlaný kapesník od ženy, která ho předešlý den navštívila. On věřil, že svoji bolest přemůže. Nechtěl už zažít agónii, do které následně upadl. Nechtěl, aby se jeho tělo stalo zranitelným. Ne, dnes ne. Dnes tu látku přemůže, protože nic nemůže být silnějšího než bůh. Zničí ji ve svém těle jednou provždy a ukáže Williamsovi, že má na to být bohem, které by se měl obávat. Už nebude jen hromada masa a kostí. Bude ohněm, který by mohl pohltit celý svět, kdyby si to přál. Nebude se před nikým plazit, protože v Sídle bohů jsou si všichni bohové rovni. Přežije tento žalář a vrátí se zpátky ke své rodině, která jej potřebuje ještě více než on je.

Než ale mohl záchvat naplno udeřit na jeho tělo, tak se otevřely dveře. Do cely vstoupila žena. Husté zrzavé vlasy jí volně splývaly po pás. Oříškově hnědé oči upírala na Jamese trhajícího sebou na podlaze. Byla to ta samá žena, která mu minulý den pomohla a dnes se k tomu chystala znovu. Rychle k němu přiběhla, když si všimla, že se bůh svíjí na zemi. Všimla si toho, že dnešní záchvat probíhá opravdu podivně. Bůh sebou už měl dávno házet v příšerný křečích, ale místo toho pouze zrychleně oddechuje a z nosu i úst mu teče krev.

Dnes na něm bylo něco zvláštního. Odhodila na zem svou brašnu, ve které přinesla obvazy a vytáhla z kapsy svého bílého pláště další láhev s vínem. Přiložila ji k bohovým rtům. Když mu chtěla pomoci se napít, tak otevřel oči. Hnědé oči plné plamene se na ni upřely a bez jediného slova jí zdravá ruka vytrhla láhev. Neprotestovala proti tomu, byla ráda, že se jeho stav lepší. Za to, co mu prováděli nesnášela snad všechny, kdo se na něj chodili jen dívat a nikdy mu nepomohli. Ráda viděla, že se o sebe dokáže postarat a není už jen tou bezduchou bytostí jakou se zdál být ještě včera.

Když první příznaky záchvatu polevily tak se James s námahou posadil, zkrvaveným kapesníkem si otřel obličej. Možná, že v obličeji nevypadal o moc silnější než včera, ale ty jeho oči. Plály jasným plamenem, který předešlý den jen tak tak skomíral. Teď plál jako největší oheň, jaký kdy v životě viděla nebo uvidí. Ta proměna byla přímo dokonalá. Nevěřila, že by se někdo mohl vynořit ze dna své osobnosti tak rychle, ale tento muž to dokázal. I přes své pohublé tělo působil mnohem silnějším dojmem, než muž, který jej hlídal.

„Přinesla jsem ti trochu jídla." řekla podávajíc mu chleba s máslem a šunkou. On tento drobný dar s radostí přijal a hladově se do něj zakousl. Zatím ho nenechali trpět hlady, ale když mu žalářník každé ráno nosil snídani, tak jej nutil jíst všechno holýma rukama. Po většinu času byla jídla buď studená nebo jich byla jen polovina a i tu mu s potěšením vysypal na podlahu. Cítil se víc jako zvíře zahnané do kouta než bůh ohně. Ale dnešní den to bylo jinak. Věděl, že pokud by chtěl, tak by dokázal roztavit dveře své cely i přes všechnu látku, která potlačovala jeho schopnosti. Cítil se plný síly a čekal na vhodný okamžik, kdy by to mohl dokázat.

„Donutila jsem toho odporného muže, aby tě dnes vzal do sprch. Udělal to?" něco v jejím hlase jej donutilo podívat se jí přímo do očí. Nevěděl přesně, co to bylo, ale na jednu stranu se mu to líbilo. Sice stále této ženě úplně nedůvěřoval, ale chápal, že pro něj nebezpečná není. Ne v tento okamžik, kdy nabral zpátky všechny svoje síly. Teď už mu nemohl ublížit sebevětší výslech. Mezi přežvykováním lehce přikývl.

Usmála se zatímco brala jemně jeden pramen jeho ryšavých vlasů spadající mu do tváře. „Přinesla jsem nůžky, snad bych mohla něco udělat s tvým zjevem. Sice ti to nijak moc nepomůže dostat se odtud, ale nebudeš už vypadat jako zubožené zvíře."

Zubožený trestanec akorát dojedl, smetl si drobečky ze zarostlé tváře. Upřel jejím směrem hnědé oči a snažil se jí mezi všemi rozmazanými fleky najít. Nevěděl jak ta žena v obličeji vypadá, protože brýle bylo to, co mu sebrali jako první. Hned poté mu ukradli naději a sny, které mu napovídaly, že by se odtud mohl někdy dostat.

„Jenom ti zkrátím ty přerostlé vlasy." řekla a zvedla do výšky nůžky. Naznačil jí, že k němu může. Ona si s nůžkami klekla za něj a začala stříhat jeho zrzavé vlasy. Na podlahu cely padaly chomáče vlasů. Na podlahu, která se leskla zbytky jídel a zaschlou krví a už rozhodně na ní nehodlal bůh ohně spát moc dlouho.

*

Září 18, 2018 7:07

Ležela obličejem ke zdi v prostorném pokoji, který se stal její celou. Hleděla do bílé stěny a přemýšlela. I přes svůj nic neříkající obličej byla šťastná a to jí nemohla zkazit žádná místnost, do které by jí zavřeli. Spokojeně se otočila na druhý bok. Uslyšela kroky. Nebyly to ale sebevědomé kroky Jerryho Williamse, který by se jí rozhodl opět vyslýchat. Ne, byly to tiché kroky člověka, který se bojí, že jej odhalí a zkazí tím jeho plán. Lehce se usmála. Možná, že přece jen v celé organizaci mají přátele. Vždycky to byl a bude problém velikých organizací. Čím více lidí dělá pro jednoho člověka tím se zvyšuje pravděpodobnost, že někteří nebudou loajální.

Dveře do pokoje se pootevřely, ale jen natolik, aby dovnitř mohl vklouznout dobře stavěný mladý muž. Jeho modrý pohled okamžitě padl na bohyni, která k němu ležela otočená zády a ničeho si nevšímala. Přejel si třesoucí se rukou po tváři s náznakem strniště a pokusil se uklidnit.

Zhluboka vydechl a konečně promluvil. „Nechtěl jsem tě rušit, ale když už tě musím hlídat, tak jsem si řekl, že bych tě mohl poznat..." jeho hlas se zdál nejistý přestože bylo jasné, že normálně umí být dost autorativní.

Lily se posadila. Bílý vodopád vlasů jí spadl do obličeje v zacuchaných pramenech. Upřela na muže své modré oči, které byly o dva odstíny výraznější a v její mladé tváři stále působily děcky. „Jestli mě chceš poznat, tak jak zní tvé jméno?" zeptala se ledovým hlasem, kterým chtěla dát jasně najevo, že pokud se jí pokusí zradit, tak pozná její hněv.

„Jsem Max Brown... ty jsi Lily Pa-"

„Tak Brown?" skočila mu do řeči, oči měla jako rozbouřené moře. „Možná, že jsi už slyšel o Christine Brow, protože jestli je tohle tvá matka, tak se ani nesnaž." zavrčela znovu ulehajíc do přikrývek.

Max zvedl v obraně ruce, tak aby je viděla. „Nejsem její syn ani s ní nejsem nijak příbuzný. Je to pouhá shoda jmen. Přísahám." zvedl dva prsty na znamení přísahy a pomalu se vydal k Lily, která si opět sedla. Usedl vedle ní na kraj postele a lehce se usmál.

„Potom jsem tedy Lily Patterson, dcera Jamese Pattersona a Gethyse, boha moří." natáhla k němu ruku, kterou stiskl. Kdyby neznal složky s jejím jménem, tak by mu tohle přišlo divné, ale jelikož si je po nocích půjčoval a četl, tak s tímto byl obeznámen. Přišlo mu trošku divné, že on o ní ví tolik a ona o něm skoro nic.

„Rád tě poznávám Lily." usmál se. Lily si uvědomila, že je na něm něco, co jí nutí, aby se na něj přestala mračit a začala se přihlouple usmívat. Nechápala, co to je, ale měla nutkání se tomu poddat. Nechala jej, aby jí políbil ruku. Když zvedal hlavu, tak se jejich pohledy setkaly. Byl to jen kratičký moment, který ale znamenal v jejich budoucnosti mnohé.

Kdyby se jich někdo později ptal, jak se poznali a poprvé pocítili, že k tomu druhému cítí něco více než jen přátelský vztah, tak by oba řekli, že za to mohl tento pohled. Kratičký pohled oceánu do řeky. Jen na pár setin sekundy se ty pohledy střetly, ale celému vesmíru bylo jasné, že už nikdy nemůžou zůstat odděleně. Museli už být jen spolu, protože držet je od sebe by bylo jako rozbouřit oceány a nechat řeky vyschnout. Byla by to zkáza, která by zničila každého v jejich dosahu

„Cítil si to taky?" zeptala se nesměle Lily odvracejíc pohled snažíc se tím skrýt své pohnutí. Cítila, že má nutkání se Maxe dotknout. Přejet zlehka prsty po jeho ruce, zajet rukama do jeho kudrnatých hnědých vlasů a ze všeho nejvíce mu dát pořádnou pusu, protože on jí zachránil.

„Co přesně?" vypadal stejně neklidně jako ona. Věděl, že první tah je na něm, ale měl veliký strach, že by jej mohla odmítnout. Jen kdyby mu položila ruku na hruď, aby jej od sebe odstrčila, tak by určitě explodoval. Roztrhl by se na tisíc kousků, ale stále by chtěl ještě až by z něj nezbyl méně než prach.

Lily se mu opět podívala do očí. Teď již přesně věděl, co myslela. „Měla jsem pocit, jako bych měla na místě zemřít pokud bych se tě alespoň na kratičký moment nedotkla. Bylo to, jako bych přímo musela přejet prsty po tvé ruce a po vlasech..." sklopila oči. Cítila se trapně. Tohle nikdy nikomu neřekla. Většinu pocitů si nechávala pro sebe, ale s Maxem cítila, že mu to prostě musí říct, že jí porozumí.

„Já to cítil také," vzal jí za ruku. Oba měli srdce až někde v krku. „A teď to cítím také." naklonil se k ní. Jejich rty se podvědomě spojily. Ruce našly jeho vlasy a její boky. Bylo to tak intuitivní, že ani jeden nepostřehl, že si pomalu lehají do peřin. Když se přes ně přehoupla pokrývka jako plenta stanu, tak se Lily zarazila. Položila Maxovi dlaň na hruď a podívala se mu do očí.

„Dnes ještě ne, drahý." ušklíbla se líbajíc jej do koutku úst.