Září 16, 2018 16:50

Ležel jsem stočený do klubíčka tisknouc si levou rukou k hrudi. Neměl jsem ani pomyšlení na nějaký pohyb. Nechtěl jsem se ani hnout, protože by moje tělo zachvátila další vlna bolesti. Cítil jsem jak při sebemenším pohybu popraskaly strupy na předloktích a dolů po prstech tekla temně rudá krev. Obličej byl spíše změtí podlitin jedné na druhé, než tváří ztrápeného boha. Každičký pohyb byl pro mě utrpením, které jsem si nemohl dovolit. Musel jsem se držet nad hladinou, ale pokaždé, když se dveře cely otevřely, tak mě síla opouštěla.

Nenávratně jsem se řítil dolů zanechávajíc za sebou pouze zvířené vody. Padal jsem do nekonečného oceánu a už se nikdy neměl vynořit. Zavrtěl jsem hlavou i když ten pohyb bodal jako tisíce jehliček. Natáhl jsem pravou ruku pro zbytek snídaně, kterou mi před tolika hodinami donesl žalářník. Hodil mi kousek tvrdého chleba a vedle něj postavil sklenici vody. Oběd byl jako vždy hozený na špinavou podlahu a já neměl dostatek sil, abych jej seškrábal.

„Jsem Jam-" zakuckal jsem se. Měl jsem tak vyprahlé hrdlo. Nemohl jsem už skoro ani polknout, ale žádná voda už ve sklenici nezbyla. Natáhl jsem k ústům levou ruku, kterou tvořila více než maso a kosti škraloup zaschlé krve, který se stále zvětšoval. Nemohl jsem prsty nijak obvázat, a tak stále při pohybu tekla z ran krev.

Strčil jsem si dva prsty do pusy a jemně skousl. Ústa se mi ihned naplnila kovovou chutí krve. Neměl jsem jinak na výběr, buď tohle nebo zemřít. Byl jsem zvíře, které se muselo uchýlit k ohavným způsobům, jak zůstat na živu. Ale nic jiného jsem pro sebe udělat nemohl.

Uslyšel jsem kroky. Poznal jsem, že jedny z nich patří žalářníkovi a druhé nějaké ženě, protože to byl zvuk podpatků. Vmáčkl jsem se hlouběji do rohu a ve skrytu vyčkával. Čekal jsem až se otevřou dveře a dovnitř vstoupí dvojice lidí, kteří mi zase udělají ze života peklo. Nepřestával jsem ale polykat krev, která tekla ze zničených prstů. Oči jsem upíral k místu, kde jsem tušil, že jsou dveře. Potřeboval jsem ještě chvíli, abych zabalil prsty do špinavého trička a nacpal si do úst kousek chleba.

Dveře se pomalu otevřely, na prahu se objevily dvě siluety. Menší ženská a vyšší mužská, která živě gestikulovala rukou. Neslyšel jsem o čem si povídali, ale najednou se v místnosti rozsvítila světla. Zakryl jsem si oči a nastražil uši, abych zaslechl ještě něco z jejich rozhovoru. Neslyšel jsem ale nic, protože se dveře zavřely a ke mně se blížily klapavé zvuky podpatků.

„Mohu na vás sáhnout?" zeptal se mě příjemný ženský hlas. Když jsem slabě kývl hlavou, tak se mě jemná ruka dotkla. Sjela po mém rameni a lehce mi nadzvedla hlavu. Musel jsem se podívat do očí mladé ženy, která se na mě ustaraně dívala.

„Něco jsem vám přinesla." řekla pokládajíc vedle mě plastovou láhev s rudou tekutinou. Podíval jsem se na láhev a poté i na ní. „Není toho sice moc, ale dozvěděla jsem se od pana Raye, že vám to pomůže."

Opatrně jsem vzal láhev, pravou rukou odšrouboval víčko a napil se. Cítil jsem, jak mi dolů do krku stékalo sladké víno, které smývalo pachuť krve. Odložil jsem láhev do nejzazšího rohu, aby si jí nemohl žalářník všimnout. Podíval jsem se opět na ženu a přemítal nad tím, proč se někdo, jako ona rozhodla mi pomoci. Nevěřil jsem jí, protože to bylo až moc nepravděpodobné. Nikdo v celé organizaci, snad s výjimkou Raye, mi nikdy nechtěl pomoci. A hlavně nyní skoro nikdo nevěděl, že tady jsem.

Na té ženě bylo něco zvláštního, co mezi námi tvořilo hlubokou propast. Nechtěl jsem s ní mít nic společného, ale ani jsem nemohl odmítnout pomoc. Byl jsem možná na cestě do vesmíru, ale jako každý tonoucí jsem se chytal každého stébla, které se objevilo v mém dosahu. Pevně jsem se jí chytil a odmítal jí pustit do té doby než se ukáže, co je ve skutečnosti zač.

*

Září 17, 2018 6:18

Ledová voda stékala po mém obličeji dolů na záda. Chvěl jsem se zimou, ale stále jsem byl svému vězniteli vděčný za krátkou cestu do sprch. Voda stékající po mém těle odtékala do odtoku zbarvená do růžova. Zaschlé škraloupy krve odpadávaly od kůže zanechávají po sobě jen napolo zahojená místa citlivá na dotek. Snažil jsem se, co nejvíce umýt mýdlem, které jsem dostal, ale kvůli těm ranám jsem buď musel přetrpět příšerné štípání nebo se pouze omýt vodou.

Užíval jsem si vodu smývající všechnu špínu z uplynulých dnů. Cítil jsem se, jako by společně s vodou odtékaly i mé nejhorší obavy. Už jsem přestával vidět vše, tak černě a i se dokázal zamyslet nad tím, že moje milovaná žena čekala našeho dalšího potomka. Usmál jsem se, jako pitomec. Kdyby mě nyní viděl žalářník čekající u umyvadel, tak bych se mohl rozloučit s večeří a ještě počítat s nějakou ránou do obličeje.

Umyl jsem si vlasy i obličej, nechal ledovou vodu ještě chvíli hladit moje zničené tělo. Poté jsem jí vypnul a zachumlal se do čistého ručníku. Vylezl jsem ze sprchy, abych mohl stanout tváří v tvář muži, který si užíval snad každou minuty, kdy mě mohl ponižovat. Narovnal jsem se do plné výšky a vyrazil k zrcadlu. Kriticky jsem zhodnotil svůj stav. Podlitiny na obličeji byly stále horší, protože fialovou barvu nahrazovala zelená a žlutá. Všechna krev sice byla pryč, ale drobné i větší ranky po ní zůstaly a já se mohl jen modlit ke všem bohům, aby se neotevřely.

„Nechceš sebou hodit? Ta ženská mě donutila, abych ti donesl teplou snídani..." zavrčel ten muž. Jeho brutální obličej získal tupý výraz, když jsem se na něj podíval. Možná zahlédl v mých očí něco z ohnivého boha, kterým jsem byl. Tak či jinak se zarazil a pouze na mě hleděl neschopen slova.

„Dostanu čisté oblečení?" zeptal jsem se lhostejně. Sklopil jsem zrak, abych jej nedráždil a zahleděl se na své bosé nohy. Lýtka jsem na mnoho místech křižována ranami, které mi způsobil Jerry Williams. Některé byly hluboké a jiné sotva povrchové. Záleželo na tom, jak moc jsem byl ochotný spolupracovat.

Muž si něco zamumlal pod vousy a hodil mi balík úhledně složeného oblečení. Chytil jsem jej pravou rukou v letu. Bohužel jsem sebou ale natolik trhl až se uvolnil ručník, který jsem měl omotaný kolem pasu a spadl na zem. Na pár vteřin jsem tam stál nahý, než jsem k sobě přivinul vonící oblečení. Nádherná vůně růží mi motala hlavu snažíc se mě ukolébat do pocitu bezpečí.

„Máš na to pět minut, poté tě odtud vyhodím. Jestli budeš oblečený nebo ne, to už je pouze na tobě, ale prej tě chce vidět ta dáma, takže by asi spíše uvítala oblečení." zabručel muž odcházejíc z místnosti, aby mi ponechal chvilku soukromý.

Podíval jsem se na dveře za který mi zmizel a poté na svůj odraz v zrcadle. Nebyl to krásný pohled, protože můj vzhled se nemohl během pěti minut zlepšit. Přetáhl jsem si přes hlavu tričko. Vlhké vlasy jej okamžitě promočili, ale na takové věci jsem nedbal. Rychle jsem na sebe naházel zbytek oblečení a opřel se rukama o okraj umyvadla. Levou rukou samozřejmě méně, abych ulevil zlomeným prstům.

„Jsem James Patterson, bůh ohně. Vše, co dělám, dělám pro svou rodinu." zamumlal jsem s úsměvem. „Pro rodinu, která se brzy zase rozroste." ušklíbl jsem se. Pustil jsem okraj umyvadla a vyrazil pomalu ke dveřím, za nimiž mě čekal muž, který mě měl odvést nazpět do té temné místnosti, kde jsem byl odkázaný sám na sebe.

„To je mi to ale setkání." ozvalo se na opačné straně chodby. Se složkou papírů ke mně kráčel Jerry Williams, na tváři měl úsměv, který snad každého doháněl k šílenství. „Nečekal bych, že tě ještě někdy uvidím narovnaného do plné výšky. Myslel jsem si, že se přede mnou budeš plazit jako ubohá ještěrka škemrající o to, abych jí už konečně zabil. Protože ty jsi jen plaz. Nejsi nic, co by mělo být každému na očích. Jsi jen zrůda, která se musí držet pod zámkem, aby nemohla zabíjet nevinné lidi..."

Přes tvář mi přelétl pohled plný ledu. Neposkytl jsem mu jedinou šanci, aby mohl vrazit nůž do živého. Obrnil jsem se vůči jeho posměškům a jen mu hrdě hleděl do tváře a čekal, čím dalším mě nazve. Nemusel jsem dlouho čekat, protože brzy se na moji hlavu spustila další salva nadávek. Tentokrát i od dozorce, který mě častoval těmi nejhoršími nadávkami. Urážel jak moji matku, tak i otce, kteří už ale nebyli mezi živými. Nadávali mé milé Oxaně do děvek a kurev, ale ani jedna ta nadávka mě nedonutila zvednout proti nim ruku. Pochopil jsem, že snažit se proti nim bojovat když to oni chtějí je zbytečné, protože jim to udělá jen radost. Nemohli ale vědět, že už jsem spřádal plány na svůj útěk.

Nahmatal jsem v kapse kraťas kapesník. Otřel jsem si jeho cípem trochu krve, která stékala po mém rtu. Přesto jsem, ale nespouštěl pohled z Williamse jež přecházel dlouhými kroky přede mnou.

„Poznal jsi někdy tu kurvu, která roztáhla nohy před tvým otcem?" zeptal se mě Jerry. Pohlédl jsem na něj. Rty jsem držel pevně stisknuté a kapesník jsem křečovitě svíral v dlani.

„Odpověz panu Williamsovi, když se tě na něco ptá!" okřikl mě muž vedle mě. Tvář mu pomalu bledla, protože neviděl nikoho, kdo by se takto postavil jeho šéfovi.

Ale Jerry se jen usmál. „Snad neztratil řeč, když jsem mu jeden po druhém trhal nehty? Nevykřičel si snad hlasivky, když mě prosil, abych už přestal a stále dokola opakoval tu nehoráznou lež?" poplácal mě po tváři. Moc dobře věděl, jak moc to bolí a viditelně si to užíval.

„To, že moji matku nazveš kurvou, tak to ji zní nedělá." zavrčel jsem, strčil kapesník hluboko do kapsy. „Možná, že jsem jí nikdy nepoznal, ale ona za nic z toho nemůže."

„Pff!" vyprskl šéf OPO. „Prej nemůže! To je dobrý!" poplácal mě po rameni, jako by jsem řekl ten nejlepší vtip. „Právě, že ona může za všechno. Kdyby neroztáhla nohy tvému otci, tak bys tu nebyl a nemohl mě do nekonečna srát svýma úskokama."

„Kdyby tvá matka nedala tvému otci, který se nechal zavraždit, tak bych už neměl nepřítele." zamumlal jsem sotva slyšitelně. Nečekal jsem, že by to Jerry uslyšel, takže když mě vší silou praštil do obličeje, tak jsem se nejen lekl, ale také skoro vykřikl bolestí. A poté se strhla jednostranná bitka.