Prosinec 27, 2018 9:29

Zastavil se před velikým oknem. Nelíbilo se mu pomyšlení na to, jak lehké by bylo ho prohodit sklem a zbavit se ho na dost dlouho, aby se probudil po konci boje. Zuby si stáhl rukavici a pohladil malého Toldreose po hlavičce. Prsty mu zvolna klouzaly po hebkých černých vlasech. Malý bůh otevřel rozespalá očka a podíval se mu do tváře.

„Jak se ti vede, kamaráde? Víš, že si se narodil do opravdu hloupé doby? Kdyby si počkal ještě pár dní, tak by už tohle všechno mohlo být za námi." usmál se na něj. Nečekal, že by mu novorozenec úsměv oplatil. Sklonil pohled. Díval se na špičky svých bot a přemýšlel o tom, co se bude dít s Christine a Edwardem. John a Exitie byli pryč a on si musel vystačit sám se svým vnukem.

„Jak se můžeš u toho okna cítit dobře?" zeptala se ho Exitie. Zastavila se vedle něj s taseným mečem. Otírala z něj krev ušmudlaným hadrem, který následně zahodila. „Je mrtvá. Nezasloužila si žít potom všem, co provedla tobě a Benediktovi." řekla pomalu. Nechtěla ho nějak naštvat, protože moc dobře věděla jaký je. Někdy dříve jednal, než myslel a pak by toho mohl litovat.

Podíval se na ní. „Nikdo z nás nechtěl mít na rukou krev, ale v tento okamžik nebyla jiná možnost." z toku myšlenek ho vytrhl výstřel. Trhl sebou a podíval se na konec chodby. Někde se něco stalo. „Co to by-"

John se k nim hnal s kamenným výrazem ve tváři. Prošel kolem nich bez nějakého slova vysvětlení, natáhl krok a mířil pryč. James s bohyní si vyměnili pohledy. Nezbývalo jim nic jiného než vyrazit za nejvyšším z bohů a doufat, že zjistil všechno potřebné pro jejich další postup.

„Co si myslíš, že znamenal ten výstřel?" zeptal se James Exitie.

Smutně sklopila pohled. „Edward neunesl váhu vědění, které mu John poskytl. Zastřelil se. Jeho mozek to všechno nedokázal vstřebat, a proto to raději ukončil, než aby se trápil po zbytek života." zašeptala, aby jí neslyšel John. Jeho ramena ale sebou přesto trhla, když ta slova vyslovila. Věděl, co řekne, ostatně jako vždycky.

Zastavil se u dveří, z pod kterých se linul chlad. Byli na místě. Za těmi dveřmi byla jejich rodina a při trochu štěstí i Jerry Williams. James si vyměnil pohled s Johnem, který položil ruku na dřevo.

„Myslíš, že tam bude?" zeptal se bůh ohně.

John pokrčil rameny a vytáhl nůž, jenž měl za opaskem. Začal se s ním hrabat v zámku doufaje, že ho brzy otevře. Když se ozvalo tiché cvaknutí, tak div nevykřikl nadšením. Opatrně strčil do dveří, aby se otevřely a s nožem v ruce vkročil do místnosti, která se pro ostatní členy rodiny stala symbolem hrůzy a utrpení.

Ocitli se v úzké chodbě, na jejímž konci Jerry vyslýchal Jamese. Byli jen kousek od ostatních bohů. Jen krok je dělil od nich a oni doufali, že je nepřekvapí nějaká nemilá návštěva.

„Taky to cítíš?" zeptala se Exitie Johna. Vycítila, že bůh ohně si je toho pocitu vědom více než kdokoliv jiný. Na rameni se mu objevil Arsiius, který roztáhl křídla a tiše vykřikl svůj nesouhlas.

„Není to o nic jiné, než to, co cítím pořád." odvětil bůh času. Tasil meč a vyrazil ke dveřím do mrazáku. „Ale obávám se, že to bude o hodně jiné." zamumlal si pro sebe. Vyrazil dveře. S mečem v ruce vtrhl do mrazáku.

Všude byla těla poražených kusů dobytka. Poloviny hovězího visely ze stropu jako groteskní vánoční ozdoby. Mezi nimi se houpala těla členů rodiny Pattersonových. James se okamžitě vrhnul ke své ženě, která byla stále přivázaná k židli. S hlavou bezvládně opřenou o levé rameno a očima, jež se nepřítomně upíraly za obraz reality, se třpytily nepřirozeným světlem, vypadala jako mrtvá.

„Oxano!" padl před ní na kolena. Vzal její obličej do dlaní, aby mohl zkontrolovat, co se s ní stalo. Do očí se mu hrnuly slzy a hlas, který stále zoufaleji křičel její jméno, se lámal. Zadrhával se vzlyky a doufal, že se mu ruce neklepou kvůli tomu napětí.

Velice pomalu otevřela oči. Pokusila se najít jeho pohled, aby se mohla ujistit, že jeho hlas neslyšela jen ve své hlavě. Chyběl jí, měla o něj takovou starost, protože cítila, že tohle už je jejich posledních pár hodin. Možná, že to nejsou ani hodiny, ale minuty, pomyslela si.

„Co se stalo, Jamesi?" zeptala se ho hladíc jeho dlouhé vlasy úspornými pohyby. Zkoumala jeho oči, které jí vždy řekly očividnou pravdu, kterou nechtěl vyslovit na hlas. Snažila se v nich najít něco jiného kromě smutku a rozrušení, které z nich tak oslnivě vyzařovalo, že pohltili všechny ostatní emoce.

Políbil jí na čelo. „Nic zvláštního. Nic..." opatrně zkontroloval malého Toldreose, kterého vyndal z šátku. Podal ho Oxaně do náruče a pokusil se o falešný úsměv. „Nic, co by nám zabránilo v posledním útoku na OPO a Jerryho."

„Existuje snad někdo, kdo by nám v tom mohl zabránit?" ozval se Benedikt, kterého odřezával John od háku. „Jsme přece bohové a ty nemůže zastavit někdo takový jako je Jerry Williams." promnul si zápěstí, do kterého se mu zarýval provaz. Přelétl pohledem přes svého otce k Exitii. Lehce se usmál a vyšel jí vstříc.

„Jsi v pořádku?" zeptal se své vyvolené starostlivě. Přejížděl jí prsty po tváři poznamenané krvavými šmouhami. „Ublížil ti někdo? Pokud ano, tak kdo?"

Vzala ho za ruku. „Nic mi není, Bene, jsem úplně v pořádku." usmála se. „Ale jak vidím, tak ty ne." stoupla si na špičky, aby ho mohla pořádně obejmout kolem krku. S hlavou položenou na jeho rameni zašeptala pár slov a v rukách se jí objevil meč. Meč, který před tolika lety prověřil, zda je James Patterson skutečným synem svého zesnulého otce.

Odtáhli se od sebe.

„Co je to za meč?" zeptal se jí.

Usmála se. „Řekla bych, že portály nám budou v posledním střetu málo platné... Takže tenhle meč by měl být tvojí zbraní."

Nedůvěřivě si od ní vzal chladnou ocel. Přejel prsty po čepeli. Řízl se. Otočil se na svého otce, jako by měl podezření, že ten nápad pochází právě od něj. Ale jeho otec se tvářil vystrašeně. Pohled upíral na meč v Benediktových rukách a nebyl schopný slova. Věděl, co to je za meč a obával se, že by pro něj mohl znamenat další zkoušku.

„Je s tím mečem něco v nepořádku?" zeptal se Benedikt.

„S ním ne." odvětil chladně John, který akorát sundával dolů Eleanoru. „Jde spíše o jeho minulost. Náš otec totiž až do doby, kdy mu tenhle meč proklál srdce, nevěděl, že je bůh. Myslím- ne- vím, že to pro něj musí být šok." pohladil svou mladší sestru po vlasech, které měla zacuchané jako křoví.

Benedikt přikývl. Chápal, že jeho otec si prožil své, ale nešlo mu do hlavy, proč by se měl obávat zrovna meče, který mu ukázal, kým doopravdy je. Převzal od své snoubenky opasek s pochvou a naposledy, před tím, než si připnul meč k boku, se podíval na Jamese. Byl v obličeji bílý jako stěna a ruce se mu třásly více, než bylo obvyklé. Něco s ním bylo špatně.

*

Prosinec 27, 2018 10:03

James se opíral o kmen stromu. Kolem pasu objímal svou ženu a díval se na zasněžené město pod nimi. Cítil si lépe než za posledních několik hodin. Už mu bylo jasné, že z téhle budovy neodejdou sami, protože jim organizace velice ráda pomůže do nejčernějších kobek, které objeví.

„Na co myslíš?" zeptala se ho bohyně plodnosti. Opřela se pohodlněji o jeho hruď a začala si namotávat jeho vlasy, uvolněné z ledabylého drdolu, na ukazovák.

„Kdybych řekl cokoliv jiného než na náš konec, tak bys mi nevěřila..." usmál se. Hladil jí po břiše a pomalu postupoval dál. „Snažím se ale myslet na to, jak by se dal využít čas čekání, který před nás položil Williams..." políbil jí do vlasů. Chtěl ještě naposledy cítit jaké to je být volný. A také cítit pod sebou Oxaninu pulzující pokožku. Chtěl si jí vzít tady a teď.

„Tohle by mohl být dost možná náš poslední společný okamžik..." zašeptal bůh ohně. Díval se na svou ženu, která upírala pohled daleko za obraz zimního Londýna. Jejich osud se rychle blížil. Nebylo možné ho zastavit, když jim stále dokola unikal Jerry Williams, který už měl být dávno zavřený za mřížemi.

„Co bys teda v tenhle moment navrhoval?" usmála se, když stočila pohled jeho směrem. „Opravdu bys to chtěl tady?" dodala, jakmile si všimla jeho hladového výrazu.

„A kde jinde?" nadzvedl obočí. „Nemáme čas vrátit se zpátky do skrýše nebo do Sídla bohů." pohladil jí po zádech. „Nemáme jinou možnost, takže ber, dokud nabízím."

Pozvedla koutky úst. „Vždycky beru, dokud nabízíš." ukradla si od něj sladký polibek. „Ale tady by nás mohl někdo vidět." rozhlédla se okolo, jako by tušila, že je někdo pozoruje.

„Nikdo tady není." zašeptal doufaje, že naposledy ucítí její rozehřátou pokožku pod prsty. Chtěl, aby tohle všechno jednoho dne skončilo a oni mohli žít takový život, jaký před nimi žili staří bohové. Možná, že by se jim mohli narodit i další děti, když se jim podaří zlomit prokletí bohyně plodnosti.

„Tomu nevěřím, nevěřím, že Jerry se vzdal bez boje, když začínal vyhrávat. Někde se tady skrývá a čeká na nejlepší okamžik k útoku." řekla dívajíc se na jeho rty se zaujetím. Chtěla se s ním naposledy vyspat, ale nevěřila, že tam nikdo není. Nechtěla, aby je někdo vyrušil v nejlepším.

„Chceš něco namítnout, vidím ti to na očích." usmál se, když na něj upřela nevraživý pohled. „Možná, že tady někdo je, ale je to přece jedno, když budeme spolu. Jen bohové a Osud vědí, kdy k tomu dostaneme zase příležitost." zajel rukou pod lem trička, které mu před takovou dobou vzala.

Přitiskla se k němu tak blízko až cítila jeho bušící srdce, které zrychlovalo tlukot každou vteřinou. Toužil po ní přímo nesnesitelně. Každou vteřinou se přestával více ovládat. Nejraději by se na ní vrhnul jako divoké zvíře, ale nějaký postraní instinkt mu v tom bránil. Zůstal tedy v klidu a raději se jí podíval do očí. Byly modré jako rozbouřené moře vrhající své vlny na kamenné pobřeží.

„Proč si se zastavil?" zeptala se ho, když přestal zrychleně dýchat a raději se jí díval do očí. „Stalo se snad něco? Ublížila jsem ti?"

„Jsem úplně v pořádku... Jen jsem si vzpomněl na svůj dárek k Vánocům." zazubil se. Byl připravený na všechno, ale na otázku, která se týkala jeho stavu, nebyl připravený nikdy. Pohladil svou ženu po vlasech a raději se podíval na zasněžený Londýn hluboko pod nimi.

„Myslím, že jsem si to rozmyslela..." zašeptala po chvíli plné ticha. „Chtěla bych, abychom to naposledy udělali tady. Je tu krásný výhled." vzala ho za ruku a navedla jí do svých kalhot. Cítila, jak jeho nenechavé prsty zajely pod krajku spodního prádla a zvolna klouzaly stále níž a níž.

Neubránila se rozechvěnému vzdechu, který se jí prodral skrz hrdlo. Nemohla být více připravená než teď a doufala, že si je toho vědom i James. Podvolila se jeho rukám, které kroužily po jejím břiše, a opatrně vydechla. Nechala se stáhnout z větve dolů na chladnou zem posetou rozházenými papíry, se kterými si hrál až doposud vítr.

„Co si myslíš, že s námi bude?" zeptala se ho, když jí položil na zem.

„Otázkou spíš je, jak to dokážeme ustát, aniž by nás to změnilo ve zrůdy." odvětil jednoduše. Ukradl si od ní další polibek začínaje se přesouvat níž.

„Miluju tě." vydechla, když jí začal vysvlékat z oblečení. Zachvěla se vzrušením, i když by bůh ohně čekal, že to bude spíše chladem, který se jí zakousl do kůže.

„Já tebe samozřejmě také." řekl se smíchem v hlase. Miloval jí víc než cokoliv jiného na světě, ale také věděl, že jí získal jen kvůli své chybě. Byl možná smolař, ale šťastný smolař.

Stačila by jen malá chvíle a už by je nikdo nedokázal vytrhnout z víru vášně, který by je úplně pohltil. James nemohl odtrhnout oči od Oxany a ona od něj. Tenhle okamžik by mohl hravě zastínit všechny ostatní, ale něco se, jako vždy, muselo pokazit. Byli možná bohové, ale Osud s nimi stále hrál tak ošklivou hru, že už by většina ostatních dávno odhodila karty, ale James neměl jinak na výběr. Musel hrát, aby ochránil svou rodinu, která by jinak trpěla za chyby spáchané v minulosti někým jiným a v budoucnosti jejich dětmi.

„Něco se děje." zašeptala bohyně plodnosti. Otevřela oči zastřené vášní a podívala se na zimní oblohu. Něco jí říkalo, že se blíží poslední část bitvy, kterou před ně Osud postavil.

„Také to cítím... Ale už se mi to zdá nějakou dobu..." zamumlal si pro sebe bůh ohně. Byly dny, kdy nemohl ani oka zahmouřit, protože něco mu stále říkalo, že něco není v pořádku. Byly to dny, kdy bezprostředně po nich následovala nějaká nemilá událost. Ten pocit byl ale zase zpátky. Události se musely dát do pohybu. Něco je odstartovalo a to něco muselo být blízko.

„Nechci kazit tenhle poslední okamžik..." zavrněl jí do ucha. Přitáhl si jí k sobě jako soukromou hostinu. Pustil se do ní s takovou vervou, že by si každý mohl myslet, že neviděl ženu celý svůj život.

Nechtěl myslet na to, co by mohlo přijít nebo přijde. Chtěl si jen užívat toho posledního okamžiku, který mohl strávit se svou ženou, jež miloval.

„Jamesi Pattersone! Jak se ti daří, když si konečně našel svou ženu a ty fracky, které ti dala, když si do ní strčil ptáka?!" ozval se povědomí hlas přicházející z protilehlé budovy.

V nejvyšším patře stál Jerry Williams s úšklebkem od ucha k uchu. Vyhrál, o tom nemohlo být pochyb. Měl všechny bohy na jednom místě, stejně jako tolikrát před tím, ale s tím rozdílem, že teď už mu nemohli utéct.

„Tolikrát jsem si před spaním říkal, jaké by to bylo mrdat tu tvou kruvu do prdele, ale jak vidím, tak by se mi mohly mé sny brzy splnit..." přitáhl k sobě nějakou ženu, tak aby James mohl spatřit její obličej. „Vzpomínáš si na náš malý výlet do Číny? Tak tohle je můj suvenýr, který jsem si vzal z další návštěvy!" popadl nebohou Link pod krkem.

„Ty slizký hade!" zařval na něj bůh ohně zvedaje se na nohy, aby se mohl narovnat do plné výšky. „Okamžitě jí pusť! Nemá s tím nic společného!"

„Možná má a možná ne. Jak jinak bych to měl zjistit než podíváním se na její krev?" vytáhl nůž. Nebezpečně blízko s ním švihl vedle ramene drobné obchodnice s polévkou.

„Ten koho chceš, jsme přece my! Tak proč bys měl zabíjet někoho dalšího?!"

„V tom se mýlíš, milý Jamesi, nikdy to nebylo jen mezi mnou a bohama. Vždy to bylo mezi mnou a celým světem! Speciálně s kýmkoliv, kdo by se mi odvážil postavit do cesty!"

Než mohl bůh ohně udělat jediný krok pro záchranu své dávné kamarádky, tak se vzduchem blýskla čepel nože. Přidušený výkřik. Tělo padající na zem, jako hromada přebytečného odpadu. James se bezmocně díval na Jerryho ruce, které odváděly bezchybnou chirurgickou práci s takovým sadistickým potěšením, že muselo být každému jasné, co je zač. Pila, kterou sebral ze země, bez jakéhokoliv problému odřízla hlavu od těla.

„Nemuselo to tak být, ale tahle země není ani pro jednoho z nás dostatečně veliká, Jamesi!" zařval a hodil hlavu z balkónu dolů. Otáčela se ve vzduchu zanechávajíc za sebou krvavou stopu, dokud nezmizela z jejich zorného pole.

Tohle byla válka, kterou už nemohli bohové jen tak přehlížet. Dotkla se jejich duší a donutila je konečně tasit zbraně, které jim ještě zbyly, aby poslední část války stála za to.