Prosinec 27, 2018 8:46

John opatrně vykoukl zpoza rohu. Přímo přes ulici šla skupinka agentů OPO. Neměl jinou možnost než vyjít do světla. Prudkým trhnutím tasil meč, který hvízdl vzduchem. Změřil si skupinku mužů pohledem a lehce se usmál. Měl o tolik navrch.

Nějaký jeho instinkt mu radil, ať uhne doleva. Poslechl ho a vzápětí mu kolem ramene prolétla kulka. Samozřejmě, řekl hlásek v jeho hlavě, tohle jsou přece moje schopnosti. Uchopil meč pevněji a vyrazil s řevem přes ulici. Tak tak se vyhnul projíždějícímu autobusu, jehož řidič by rozhodně nestihl zareagovat. Než se stačila celá ulice vzpamatovat, tak už stál mezi muži a rozdával rány do všech směrů.

„Tak toho zmrda konečně chyťte!" zařval někdo v chumlu. John nedokázal poznat, ze kterých úst ta slova vychází, ale rozhodně mohl ještě zrychlit své pohyby. Zabodl jednomu z mužů meč do břicha a dalšímu, který se na něj bláhově vrhl s nožem v ruce, uštědřil ránu do obličeje.

Nečekal na žádný pokyn a vytrhl ostří z masa. S hnusným mlasknutím dopadla na chodník klubka střev páchnoucích hůře než celá skládka dohromady. Bůh času ale neměl ani chvilku času, aby se mohl pokochat tím pohledem. Zasadil další ránu muži po levici a konečně dodělal toho se zlomeným nosem.

„Vy zkurvění idioti! Člověk aby si všechno udělal sám!" poslední žijící muž odhodil na zem zbraň a sáhl po meči, který měl zavěšený u opasku. Zvedl hlavu, aby se mohl podívat Johnovi do očí. Provokativně se ušklíbl od ucha k uchu a ledabyle se postavil proti němu.

„Kdo jsi?!" zavrčel John s tváří rudou krví. Snažil se ovládnout rozbušené srdce, které se chtělo dostat ven z jeho hrudi. Nedokázal ani vteřinu postát v klidu, protože jím lomcoval adrenalin. Ještě chvilku a konečně bude moct postoupit dál. Byl odhodlaný jít i přes mrtvoly a už dávno pochopil, že bez toho to někdy nejde.

Neznámý muž se ušklíbl. „Jsem Arthur, Johne, tvůj starší bratr... Bohužel ale nevlastní." zazubil se s ostřím jen kousek od svého hrdla. Chtěl ho vyprovokovat k nějakému zbrklému rozhodnutí. Věděl, že s ním mlátí adrenalin, který neumí zkrotit a rozhodně věděl, že v uzlíčku u srdce nese vzácný poklad.

„Ty proradná svině." zavrčel jako by ta slova byla jed. Strhl si z nosu brýle, které odhodil na chodník. Přeměřil si Arthura pohledem, který se mu pozvolna napravoval, až viděl úplně normálně i bez brýlí.

„Budeme se jen bavit nebo přejdeme i k nějakým činům?" zeptal se ho, hraje si nějakým papírem, který se mu přilepil na botu. Než stihl říct poslední slabiku, tak se na něj vyřítil John. Vedl rychlý úder na levé rameno. Ocel zaskřípala o ocel a jeho rána byla vykryta.

Lehce se usmál a vedl další, tentokrát pomalejší, útok nad pravé koleno. Chtěl ho donutit se hýbat a tím vyčkávat až udělá chybu. Vyměnili si sérii rychlých střetnutí. Odstoupili do sebe. Obcházeje jeden druhého, porovnávali postoje. Jeden z nich přece musel být lepší a toho druhého porazit.

„Tak co? Už máš dost?!" křikl Arthur s úšklebkem. Máchl mečem ostře ve vzduchu. Čepel pročísla vzduch s táhlým hvízdnutím. „Tak už mě konečně porazíš, bratře?! Protože to bych od nejvyššího z bohů čekal!"

John zavrčel a vrhl se po hlavě do dalšího útoku. Vykryl jeden zákeřný útok a natáhl ruku za sebe. Vzduch se okamžitě naplnil omračující vůní mandle. Nedaleký hydrant vystřelil do nebe jako zátka šampaňského a všechna voda se stočila do veliké vlny. Bůh stočil meč naplocho, aby se ubránil další ráně.

Pozvedl ruku k nebi a voda okamžitě následovala jejího příkladu. Zvedla se jako sloup do dvojnásobné výše než nejvyšší budova v ulici. Usmál se a praštil pěstí do chodníku. Voda se dala do pohybu se stejnou vervou. Udeřila do země takovou silou, že Arthur neustál první náraz a padl po zádech na chladný asfalt. Vzápětí ho smetla vlna vody.

Vítěz se rychleji než myšlenka vyšvihl na rychle rostoucí stromek, který měl kořený hluboko v chodníku. Během vteřiny dokázal vyrůst o dobrý metr a usadit se na zemi, že s ním nemohla pohnout ani celá vlna vody, která se s plesknutím rozlila po celé ulici. Bůh času se pevněji chytil větve nad svou hlavou a spokojeně se díval, jak se vzdaluje od země.

Rychlým pohybem zkontroloval svůj balíček a seskočil na nejbližší střechu. Bude muset přidat, pokud by chtěl dohnat svého otce a bohyni smrti. Vyrazil tryskem po kluzkých střechách. Míjel kouřící komíny i vyděšené holuby vzlétávající k nebi. Doběhl na konec ulice, kde se zastavil na okraji střechy.

Podíval se na hodinky a s pokrčením ramen skočil po zádech dolů z domu. Objímal pažemi falešnou Evelii a těsně nad zemí se přemístil za ostatními. Někdo ho popadl za paži, ale on byl zrovna v ráži a tak bez přemýšlení vrazil dotyčnému pěstí. Až pozdě si uvědomil, že ten koho udeřil, byla vyděšená žena snažící se od něj vzdálit.

Chvilku se na ní díval s hlavou nakloněnou na stranu. Tmavé oči i vlasy a snědá pleť. Dobrá postava, tak akorát pro tak pěknou ženu. Než se mohl vynadívat, tak se otočil na podpatku a zamířil přes stoly ke dveřím od restaurace. Za ním se ozývali naštvané výkřiky a jekot žen, které se zděsily jeho zakrváceného obličeje.

Zastavil se mezi dveřmi. Na patě se otočil a vyhledal v davu lidí ty tmavé oči. Lehce se usmál a vysekl poklonu. Bylo mi ctí, mělo to gesto znamenat, ale než ho mohl pochopit někdo jiný než žena, které bylo určeno, tak už byl John na ulici a po boku svého otce mířili k poslední veliké bitvě.

*

Prosinec 27, 2018 8:46

Přitáhla si k tělu blíž černý háv, do kterého byla zahalená. Podívala se na svůj meč, který už neměla po boku tolik let a chtěla zatočit za roh. Narazila ale přímo do muže v uniformě organizace. Dívala se mu do očí snad zlomek vteřiny, než stačila tasit meč a bodnout jeho čepel mezi jejich těla. Cítila, jak z něj prchá život, když se zhroutil na zem v kaluži vlastní krve.

Otřela čepel o bundu. Chtěla vyrazit dál, ale nějaké silné paže jí dopadly na ramena. Vytrhla nůž zpoza opasku. Hvizd vzduchu a křik muže za ní, který si tiskl rozřízlou tvář. Nakopla ho do holeně, aby se dostala z jeho sevření. Chtěla vyrazit dál, ale někdo na ní zakřičel.

„Ty hnusná děvko! Zastav nebo tě zastavím sama a to se ti líbit nebude!" řvala na ní Tina. Rázovala si to k ní rychlým krokem. V ruce třímala nabitou zbraň skloněnou k zemi, protože střílet mohla až z menší vzdálenosti.

„Už to nezastavíš!" křikla nazpět Exitie posouvajíc nohy po chodníku, aby stanula v pozici, kdy mohla rychle zaútočit. „Nikdo z vás už to nezastaví! Jdeme vás zničit a srovnáme tu vaší organizaci se zemí!"

„Hned potom, co tě zbavím toho zkurvéno boha, od kterého se necháváš mrdat do zadku!" vystřelila. Kulka prosvištěla kolem bohyně smrti a zasáhla lampu za ní. Dostala tím hodně času na první krok. Ladně, jako srnka, přeběhla mrtvoly ležící na chodníku. Než mohla Tina opět vystřelit, tak byla u ní a ohnala se po ní mečem.

Jako zázrakem se podařilo ženě vyhnout smrtelné ráně, která jí mířila na krk. Podařilo se jí zamířit a vystřelit na svou dlouholetou přítelkyni. Netrefila se. Jen o vlásek minula svůj cíl, který se nyní rozehnal v dalším rychlém útoku. Rána dopadla, ale minula. Čepel projela kabátem, dál se ale nedostala.

„Na nic lepšího nemáš?!" uchechtla se Tina. Namířila bohyni na hlavu vítězně se usmívajíc. Měla jí v hrsti, protože jen jediný krok jí dělil od jisto jisté temnoty, která by jí pohltila na tolik dlouho, aby jí mohla dostat do nejčernější kobky, kterou by našla pod budovou OPO.

„Na nic lepšího mít nemusím."

Meč se mihl vzduchem, jak se otočila kolem své osy, a zasáhl cíl. Projel látkou i kůží pod ní. Krev se začala valit z rány a barvila halenku, kterou měla Tina na sobě. Smrt ustoupila stranou, aby mohla padnout k zemi a tisknout si ránu rukama. Zůstala nad ní stát, i když mohla jít pryč. Mohla jít za Jamesem a Johnem a připojit se k poslednímu útoku na organizaci.

Na místo toho se tyčila nad Tinou Moris a dívala se, jak syčí nadávky mezi zuby. Byl s ní konec. Byla jí vydána na milost a nemilost. Mohla jí zabít, aby smazala všechny ty roky, co s ní sdílela postel, ale neudělala to. Měla své svědomí, které jí říkalo, že krve bude mít po dnešku na rukách více než dost.

Otočila se a chtěla odejít po vylidněné ulici za mužem, který měl být její budoucnost, kdyby nezakolísala. To, co teď měl, mohli mít spolu, ale jejich cesty se už tak dávno rozdělili. Každý z nich si vybral jinou cestu u nejbližšího rozcestníku a bylo to tak dobře. Kdyby se vydala stejným směrem jako on, tak by nikdy nepoznala, co je to opravdová láska, kterou prožívala s Benediktem. Nikdy by neměla všechno co má a co mít bude.

„Kam si jako myslíš, že jdeš?! Já jsem s tebou ještě neskočila! Vrať se, ty děvko!" křičela za ní bezmocně Tina.

„Pro tebe už nejsem žádná děvka. Jsem bohyně smrti a té by ses měla obávat!" její háv se nadouval větrem plným hnilobného pachu. „Nestojíš mi ani za to, abych na tebe vztáhla ruku. Nech si svůj prohnilý život a užívej si dál laciného sexu a podobných sraček." schovala meč do pochvy a zmizela za rohem.

Za sebou nechávala zlomenou Tinu, která skučela bolestí. Volala o pomoc, ale žádná nepřicházela. Byla sama. Všichni kolem ní byli mrtví nebo umírali v bolestech. Nikdo jí nemohl pomoct... Už nikdo. Hlava jí klesla na zem. Po tvářích se jí valily slzy, které nedokázala zkrotit a schovat daleko za svými maskami. Přišla si jako nahá, protože Exitie pošlapala její já, kterým se stala, když začala pracovat pro organizaci.

Loučila se životem, když jí nějaké silné paže zvedly ze země. Přivinula se jako malé dítě k hrudi svého zachránce a tiše vzlykala. Až po dlouhé době se podívala do tváře muže, který teď měl její život v rukách. Dívala se do obličeje Arthura, který se tvářil odhodlaně.

„Kam mě to neseš?" zeptala se opatrně. Nevěřila mu. Byl napůl šílený, protože ho Jerry odmítl vzít do organizace, ale tenhle hajzl si stejně našel cestičku, kudy mohl zasévat zlo mezi sví příbuzné.

„Tam, kde budeme v bezpečí." zavrčel. Tina začala konečně poznávat budovy, které míjeli. Šli ve stopách bohyně smrti, která touto ulicí prošla před necelými dvěma minutami.

Dostali se na konec ulice. Byli jen kousek od budovy OPO a před sebou viděli, jak se trojice bohů střetává a s řevem vyráží na poslední útok. Byli odhodlaní vyhrát, stejně jako chtěli přežít Arthur s Tinou.