Prosinec 27, 2018 7:54

James stál u okna. Hleděl na temné město rozprostírající se všude, kam oko dohlédlo. Chtěl být sám, přestože všichni ostatní byli spolu. Chtěl cítit tu prázdnotu, kterou za pár hodin zvětší další. Mohl by jít spát a tím ukrátit své utrpení, ale věděl, že by neusnul. Raději vyhlížel z okna ven a přemýšlel nad jejich možnostmi.

To on je zavedl do této slepé uličky, ze které vedla jen jediný cesta a to ta přímo do náruče organizace. To on si vzal za ženu Oxanu, jejíž osud předpovídal celému božstvu zkázu. Zničil všechno, co tolik tisíciletí fungovalo, jediným špatným krokem. Zamiloval se a to je všechny odsoudilo ke smrti.

Nebránil se slzám, které mu začaly stékat po zarostlé tváři. V těchto minutách chtěl být sám. Sám se utápět v nekonečném kruhu bolesti a smutku. Už tolikrát měl možnost nechat toho všeho a tím všechny zachránit, ale on si vybral cestu vpřed. Chtěl porazit Osud, který ho hnal stále dopředu k poslednímu boji proti OPO.

Z proudu myšlenek jej vytrhl hlas jeho syna. „Trápí tě to... Ne o nic více ani méně než mě. Oba jsme udělali spoustu chyb, ale teď nemá cenu se jimi trápit." řekl klidným hlasem. Sedl si na parapet naproti bohovi ohně a stejně jako on vyhlédl do ulic.

„Když se tím nemám trápit, tak proč to tak bolí?" usedl stejně jako jeho syn nepřestávaje vyhlížet z okna první paprsky dne. Už tak brzy nastane jejich konec. Tak brzy.

„Někdy to hold musí bolet, abychom si uvědomili, že jsme udělali chybu." přejel si rukou po strništi vousů a unaveně se podíval do jeho očí. „Nemusíš se trápit množstvím chyb, které si udělal, protože já jich udělal víc. Některé nebyli tak závažné, ale jsou i takové, které změnili celou naši budoucnost."

„Chybí mi Lea...Tak moc mi chybí..." sklonil hlavu s tichým zasyčením bolestí. Někde hluboko uvnitř ho to trhalo na kusy. Nemohl přestat myslet na poslední okamžiky, kdy svíral její tělo v náruči a cítil, jak z něj utíká život. Mohl jí zachránit, ale byl jako paralizovaný. Když zemřela, tak si chtěl raději sáhnout na hrdlo, aby nemusel žít ve světě bez ní.

Teď ale byl bez ní. Měl Oxanu, pro kterou by udělal první poslední a také se zavázal, že všechno udělá. Chránil jí za cenu svého života, protože jí miloval stejně, jako prve miloval Leu. Věděl, že by bez nikoho, kdo by mohl dostávat jeho lásku a stejným dílem mu jí vracet, by nepřežil ani měsíc. Potřeboval mít nějakou ženu, ke které by se rád vracel a bral jí jako rodinu. Potřeboval něhu, protože jedině ta ho držela daleko od hloupých nápadů na zničení celé organizace.

„Stejně jako mě chybí Martina..." vydechl John a sundal si z očí brýle. „Zůstal mi ale po ní syn a dcera a já se postarám, aby její odkaz žil v našich dětech. Stejně si to udělal i ty. Oba moc dobře víme, že mám oči po své matce a také vím, jak se do nich koukáš, když dostaneš tu příležitost. Nikdy bych neočekával, že na ní zapomeneš, stejně jako já na Martinu."

James se na něj podíval. „Už brzy bude svítat." zašeptal s hlavou skloněnou. Vlasy vytvářely záclonu, přes kterou se nedal spatřit jeho obličej. John nemohl spatřit, že jeho otec brečí, ale mohl jen slyšet tiché vzlyky, které jeho rty vydávaly.

„Už brzy budeme muset bojovat za zachování božstva. Za pár hodin budeme muset spatřit osud, který pro nás byl přichystán." přejel si prsty po lícní kosti, na které měl modřinu od rány jednoho z mužů Jerryho Williamse. „Budeme muset bojovat a já doufám, že to nedopadne tak špatně, jak si to všichni představujeme."

„Jsem rád, že to alespoň někdo vidí stejně jako já." trpce se usmál bůh ohně. Zvedl hlavu, aby se mohl podívat svému synovi do tváře. „Ale nemáme šanci na vítězství, protože jsem už před Osud položil kartu Martiny. Zachránil jsem tím život tvému synovi. Budu muset obětovat někoho jiného, ale i tak nedoufám, že bychom mohli vyhrát. Osud to zatím nechce, ale to mi bylo jasné už mnoho let před tím."

John popadl svého otce za předloktí. „Stejně jsme ale vytrpěli svůj úděl a později za nás budou muset bojovat jiní. Nemusíš se bát, že tvůj souboj s Osudem brzy skončí, protože já vidím stejně daleko jako on. A oba víme, že tohle není naposledy, kdy budeš mluvit s nějakým ze svých synů. Oba se dožijeme svatby Benedikta a Exitie, toho bych se nikdy nebál." zvedl koutky úst, zatímco vytáhl rukáv Jamesovi košile.

Odhalil tím tetování kříže přátelství s rudým kamenem uprostřed. „S kým si uzavřel takový svazek?" zeptal se bůh času opatrně. Moc dobře věděl, že jsou určité věci, které nejde vzít zpátky. Kříž přátelství byl právě jedním z nich. Nedal se vzít zpátky, protože svazoval dvě duše k přátelství, které mělo trvat až do jejich smrti. Dával jednomu nad druhým moc, která by je oba mohla zničit, kdyby padla do rukou jejich nepřátel.

„S Michaelem. Chci vědět, zda je v bezpečí on, Brigit i jejich syn, kterého před hodinu porodila." vytrhl ruku ze synova sevření. „Mám o ně totiž strach. Chci, aby žili daleko od spárů organizace, protože Jerry se nevzdá jen tak pomsty, kterou chce spáchat na Michaelovi. Budou v bezpečí, protože o to jediné se chci postarat."

„Chceš vědět, jak pojmenovali svého syna?" zeptal se John.

Zavrtěl hlavou. „Chci, aby mi to řekl Michael." trpce se usmál. „Ale děkuji za nabídku." zvedl se z parapetu. Odešel do vedlejší místnosti, kde čekal zbytek jejich malé skupinky. John zůstal sedět. Díval se oknem ven, aby mohl zahlédnout první paprsky jejich osudného dne, který viděl už tolik nocí před tím, než skutečně nastal.

„Už brzy bude konec." Zašeptal, seskakuje z místečka u okna. Zamířil za zbytkem, aby je připravil na poslední část jejich plánu.

*

Prosinec 27, 2018 8:13

„Jmenuje se James, stejně jako ty." usmála se Brigit se svým synem v náruči. Dívala se na boha ohně, který vešel do místnosti, kde všichni seděli kolem detektivovy ženy. Pohladila Michaela po natažené dlani lehce se usmívajíc, když sebou detektiv trhl.

James zůstal ohromeně stát mezi dveřmi. Nebyl schopný slova, protože naposledy, kdy po něm někdo pojmenoval miminko, tak to byla Lea, která už byla takovou dobu mrtvá. Dojatě se podíval z Michaela na Brigit a poté na jejich malého syna, který měl změnit jejich životy.

„Já-já nevím, co mám říct..." sklopil hlavu, aby nikdo nemohl spatřit ruměnec, který se mu rozlil po tváři. „Nevím, jestli bych měl být potěšen, nebo vás varovat, že tohle jméno mu přinese jen samé neštěstí."

„Tak zkus svému jmenovci požehnat, aby se mu neštěstí alespoň trochu vyhýbalo." usmála se opět Brigit. Nechtěla věřit, že by se mohla smůla přenášet jen kvůli jménu a navíc na tomhle jménu se s Michaelem jednohlasně shodli. Variant měli víc, ale vždy se u nějakého jména pohádali. Až u Jamese ani jeden neměl nějaké námitky.

Bůh ohně se nedůvěřivě podíval na svého kamaráda a poté si opatrně vzal do náruče jeho syna. „Ať tě provází všechno štěstí světa." pohladil malého Jamese po světlých vlasech otáčeje se na Michaela. „Pokud se tvé znamení na ruce rozzáří rudým svitem, tak jsem se ocitl v nebezpečí. Čím jasněji bude zářit, tím bude nebezpečí vyšší." chabě se usmál. „Ještě se uvidíme." vrátil syna jeho matce a spokojeně se podíval detektiva.

„Samozřejmě, že ano." stiskl boha do drtivého objetí. Bylo to možná naposledy, kdy se viděli a ani jeden nechtěl zapomenout na tolik dobrodružstvích, které spolu prožili. „Budeme naše děti učit o bozích, protože vy potřebujete víru." usmál se, což u něj byl nevídaný jev.

John si odkašlal. V náruči držel svou dceru, kterou nadevšechno miloval, ale aby jí zachránil, tak jí musel předat Dearwitchovým. „Je tu ještě jedna věc, kterou musíme udělat." řekl klidně s hlasem zastřeným sotva znatelnými emocemi. Snažil se být klidný, ale malá Evelie byla poslední vzpomínkou na jeho milovanou Martinu.

„Asi se s ní budeš chtít rozloučit, že?" zeptal se tiše Michael. „Chci tě jen ujistit, že se o ní postaráme, jak nejlépe budeme umět. Nebudeme jí odstrkovat od našeho syna a budeme se snažit, aby měla krásné dětství, které si zaslouží."

„Děkuji." zašeptal bůh času, když předal Evelii do náruče detektiva. „Ale stejně se mi po ní bude stýskat." pohladil její skoro bílé vlásky a pohlédl do jejích fialových očí, které ho vždycky dokázaly uchvátit svou nádherou. Mávl ve vzduchu rukou. Na dlani se mu objevil křížek přátelství se stejně fialovým kamenem, jako byly oči jeho dcery.

„Budeš mi chybět, Evelie, ale doufám, že se dnes nevidíme naposledy." trpce se usmál a vtiskl jí do napřažené ručičky náhrdelník. Úplně stejný se objevil na jeho hrudi, kde svítil mdlým světlem. Oba byli v nebezpečí, protože je dělilo už jen pár hodin od konce příběhu, který se tak dlouho snažili vytvořit.

Malá holčička natáhla ke svému otci pěstičky. Začínala chápat, že se s ní její otec loučí. Po tvářičkách jí začaly stékat slzy. Nepřestala, dokud jí John nechytil za ruku a nevzal si jí ještě naposledy do náruče. Byl to poslední okamžik, kdy jí John držel v náruči, přestože se měli ještě potkat. V daleké budoucnosti, ale přece jen. V dobu ale už neměla být Evelie tak malá, aby jí její otec mohl tisknout v náruči. Měla být dospělou ženou, která se o sebe umí postarat sama a dokáže rozhodovat o své budoucnosti.

V ten čas John už po několikáté zalitoval svého rozhodnutí. Nemohl s tím ale nic jiného udělat a proto se trápil ještě mnoho let po té, co se všechno tohle muselo stát. Trápilo ho to za nekonečných nocí plných bolesti a utrpení, které mu přinášely sny. Věděl, že bude trpět, ale raději zachránil svou dceru a trpěl za ní, než, aby ona musela trpět za jeho rozhodnutí.

Položil Evelii zpět do náruče detektiva a otočil se k ní zády. Tohle byl konec. Musel jí to dát jasně najevo, aby to i tak malé dítě pochopilo. Skončil s ní, protože se nemohl ohlížet na svou budoucnost, kterou se rozhodl zachránit. Mohl zachránit jen jedno ze svých dětí a rozhodl se právě pro ni, tak proč to tolik bolelo jeho srdce? Proč tak trpěl, když udělal jen to, co bylo správné? Proč?!