Prosinec 26, 2018 22:56

Byl obklopený černočernou tmou. Seděl sám v obývacím pokoji a přemýšlel, proč je všude taková tma, že ani pouliční lampy nesvítí do oken. Něco se blížilo. Bylo to temné jako nejčernější temnota, ve které žily zrůdy, jež mu chtěly zničit celý život.

Cítil, že temnota po něm natahuje své drápy. Bál se věcí, které mohly přijít, ale ještě víc se bál událostí, které se opravdu stanou. Natáhl se pro láhev stojící na stole. Nechal jí tam Michael než odešel spát. Neřekl ani slovo, ale Jamesovi bylo jasné, co je v ní. Mohlo mu to zároveň pomoct, ale také ublížit. Nechtěl se zbytečně trápit věcmi, které nemohl ovlivnit, ale také na ně nechtěl zapomenout.

Převaloval láhev v rukách přemýšlejíc na vším, co s tím souviselo. Mohl se napít a poprvé v životě se opít. Mohl zapomenout na všechny své problémy, ale také se mohl začít ještě víc utápět ve všem, co se kolem něj semklo jako nepropustné hradby. Byly jen dvě možnosti a on si nemohl vybrat ani jednu.

Chtěl láhev položit na své místo, když mu hlavou probleskla rychlá myšlenka. Otevřel láhev, ještě naposledy se ujistil, že dělá správnou věc, a napil se. Zpočátku to chutnalo odporně. Nebyl zvyklý na tvrdší alkohol než bylo obyčejné pivo a víno, které popíjel v Leou, když se potkali. Kdyby nebyl bohem ohně, tak by začal obávat, že mu alkohol vypálí do těla díry.

Odložil flašku a zahleděl se do černé tmy halící celou místnost do černého hávu. Stále věděl, že se něco blíží, ale nevěděl, kdy by to mělo přijít. Jeho hlava začala protestovat. Tohle nemohl být obyčejný alkohol, blesklo mu hlavou, kterou měl tak nesnesitelně lehkou. Podíval se na svoje ruce. Přestaly se klepat, ale za to se na nich viditelně rýsovaly žíly a ošklivé bledé jizvy táhnoucí se po všech prstech.

Tma kolem něj se semkla v menším kruhu. Chtěla jej zničit. Dostat na dno, kde už nemohl bojovat proti organizaci. Na dno, kde by už nebyl ničím. Nebyl by bohem ohně, nebyl by žijící bytostí. Byl by jen stínem svého já, který by se vznášel nad jeho tělem. Nemohl by sám myslet, protože jeho zdánlivý obraz by měl všechny jeho pocity, ale tělo by bylo jen nemyslící loutkou.

Opět se napil přímo z láhve. Další doušek ho zapálil v krku, ale už to nebylo tak hrozné jako poprvé. Nemohl ani uvěřit, že má hlavu ještě lehčí než před tím. Připadal si, že už nemůže vymyslet ani jedinou kloudnou větu. Něco se v něm prolomilo a dovolovalo mu to nemyslet vůbec na nic. Cítil se oproštěný od všech starostí, které doposud nosil hluboko ve svém srdci. Nyní ale byly ještě dál. Kdyby je hledal, tak by jistě našel, ale na první pohlazení myšlenek je nemohl najít.

Usmál se. Konečně po tolika dlouhých dnech se pěkně od plic dal do smíchu. Byl volný. Volný jako pták, jako Arsiius, který seděl na opěrce křesla, ve kterém seděl. Nemohl si pomoct a vzal spícího fénixe do náruče a s výkřikem jej vyhodil do výšky. Polekaný pták začal mávat křídly, aby našel ztracenou rovnováhu a s křikem se snesl dolů. Naštvaně se díval na svojí druhou polovinu, která si přihnula z láhve a spokojeně se uvelebil v křesle.

Polovina láhve už byla pryč a bohova nálada se s každým dalším douškem stále zvyšovala. Byl veselejší a veselejší. Nemohl si pomoci a smál se skoro všemu, co viděl. Nevnímal pouto mezi sebou na Arsiiem, který se ho snažil uklidnit. Nedokázal to a bůh ohně se sesunul na zem, kde skoro okamžitě začal hlasitě chrápat. Nebyl stavěný na to, aby vydržel tolik čistého lihu, který do sebe nalil. Byl to právě jediný způsob, jak se mohli bohové opít a James toho do sebe nalil tolik, že se mohlo stát, že by nemusel stihnout vystřízlivět do poslední bitvy.

Malý fénix na něj upíral své korálkové rudé oči. Hlídal svou druhou polovinu, která chrápala až se musel otřásat stůl pod kterým skončila. Přistál na jeho hrudi a spokojeně se uvelebil na místě, kde se krk napojoval k rameni. Zavřel očka a chtěl jít spát, ale to by nesměli to místnosti vběhnout John s Michaelem.

„Kde je můj otec?!" vyštěkl bůh na malého detektiva, který byl ze všeho stejně vyjevený jako on. Michael pokrčil rameny, ale to už se zpod stolu ozval hlas ohnivého boha, kterého ze spánku vyrušil Arsiius, který ho klovl do ucha.

„Já jsem tady!" křikl a pokusil se vstát. Bohužel se zase sesunul pod stůl. Začal se smát, protože nedokázal udržet rovnováhu alespoň natolik, aby se postavil na nohy. Přišlo mu to ohromně vtipné, protože podle hlasů nedokázal určit, že oba muži jsou pod velikým tlakem.

„Já se na to můžu-!" zavrčel John, který se snažil otce vytáhnout na nohy. „Proč jsi mu tady nechával ten alkohol?!" křikl na detektiva, jenž byl jen krok za ním.

„Myslel jsem-"

„Je mi jedno, cos sis myslel, ale teď mi pomoct s ním, než jednu natáhnu vám oběma." zavrčel naštvaně. Martina začala rodit a jejich jediná naděje, že se dítě narodí správně se nyní válela v opileckém deliriu na zemi.

*

Prosinec 27, 2018 0:03

Poslední výkřik nebohé Martiny naplnil srdce všech v místnosti. Ohnivý bůh, který se vynořil ze spirál alkoholu po jediném slově bohyně smrti, položil malý uzlíček do náruče jeho matky. Unavený pohled, který mu věnovala byl plný mateřské lásky a něhy s jakou svého potomka stiskla v ochabujících pažích. Usmívala se i když se blížily poslední vteřiny jejího života.

Podívala se na Johna, který nebyl schopný jediného slova a jen tupě stál po jejím boku. „Chci, aby se jmenoval Toldreos." řekla s trpkým úsměvem. Předala Johnovi jeho syna, který se na svět díval úplně zelenýma očima. Otec se synem si nestihli vyměnit ani první pohled, když Martina s úsměvem na rtech vypustila dech naposledy. Její hlava klesla na rameno a už nikdy více se neměla zvednout.

Zdrcený bůh času svou milovanou přítelkyni pohladil po kaštanově hnědých vlasech, které měly za pár hodin ztratit svůj lesk. Byla pryč a on už na ní nemohl dosáhnout. Sedl si na okraj postele, stále s malým chlapečkem v náruči, a natáhl se k její nehybné tváři, aby jí naposledy políbil. Její rty byly ještě teplé, ale už brzy měly vychladnout stejně jako zbytek těla.

Nebránil se slzám, které mu po tvářích tekly proudem. Nečekal, že smrt jeho milované Martiny přijde tak rychle. Ani on nemohl spatřit, co se stane, dokud se to nestalo. Věděl, že zemře a věděl i kdy přibližně, ale nemohl tušit, že zemře po porodu jejich syna.

Přitiskl k sobě více malého Toldreose. Prsty zabořil do jeho černých vlásků temnějších než noc za okny. To on mohl za všechnu tu tmu. Byl bohem zla, temnoty, ale také Měsíce, který se objevil na nebi jako veliký poutník hledající svou vysněnou cestu. Malý bůh měl dokázat veliké věci, ale na ně byl ještě čas. A čas v jeho životě měl znamenat neporazitelnou veličinu.

„Je mi to líto." zašeptal James stojící v temném rohu po celou dobu, kdy se jeho syn utápěl ve svých myšlenkách. „Je mi to tak líto." překonal vzdálenost, která je od sebe dělila a stiskl svého syna v medvědím objetí. Nechal ho schovat své slzy v jeho košili, ale nedokázal mu víc pomoct.

Záhy na to musel odejít k Exitii, která také začala rodit. Nechal Johna o samotě a to ho po celou dobu porodu neskutečně trápilo. Nyní byl čas, aby byl se svým synem, který ho většinu času odmítal, ale on musel být někde jinde a nechat ho samotného v okamžicích, kdy potřeboval otce více než kdy dřív.

Objevil se až po porodu a to ve značně pohnuté náladě. Oči měl rudé od pláče a klouby na rukách sedřené od mlácení do zdi. Potřeboval ze sebe dostat smutek, který se mu usadil někde hluboko v srdci. Potřeboval dát alespoň trochu lásky svému synovi, kterého stále svíral v náruči. Podíval se nejdříve na svého otce, který podával malou holčičku Exitie zářící štěstím.

Poté věnoval pohled bohyni smrti. Nemusel říct ani slovo, aby jí došlo o čem chce mluvit. Jeho oči to prozradily za něj. Byly oknem do jeho duše, která se zmítala mezi dobrem a zlem. Mezi světlem a temnotou.

„Martina odešla do jiného světa. Do toho lepšího." řekla tiše Exitie tisknouc k sobě svou malou holčičku, jež dala jméno Laura. Věděla, že o ní za pár hodin přijde, protože byla nezbytnou součástí jejich plánu a jediného pokusu o záchranu božstva.

John sklopil hlavu. „Měl jsem si jí vzít..." hlesl sotva slyšitelně. Sevřel svého syna pevněji v náruči a doufal, že on nikdy takovou chybu neudělá. Nechal si utéct ženu svého života, která mu dala dceru i syna. Nechal jí jít bez toho aniž by z ní učinil svou ženu před bohy i lidmi.

„Všichni děláme chyby... Něčí chyby jsou větší a některé mají moc-"

„Uvrhnout svět do chaosu, zkázy a zanechat za sebou miliony mrtvol."

Položila mu ruku na rameno. „Netrap se tím, co si měl udělat. Doba na splnění dané věci již minula. Před námi zůstává osudný den pro všechny bohy." řekla pevným hlasem bez špetky únavy jíž oplývala ještě před příchodem Johna. Věděla, že dnešek za sebou zanechá mrtvoly, ale mohla jen doufat, aby to nebyli miliony.