Prosinec 26, 2018 10:51

Místnost byla cítit starými knihami. Jejich pach se pomalu dostával do nosů bohů stojících uprostřed polic. Ani jeden z nich, s vyjímkou Johna, nevěděl, kde vlastně je. James neměl ani tušení, kde by se mohli nacházet, ale v dané situaci mu to bylo jedno. Tiskl si k nosu kus hadru a nesmlouvavě se díval na svého syna.

„Chceš mi říct, že jsou tady?" zahuhňal pod látkou. Snažil se smířit s tím, že nebohá Martina musela nějakou dobu strávit v této knihovně, kde nebyl ani kousek místa nepokryt prachem.

John namísto odpovědi jen pokývl hlavou vydávaje se mezi spletité uličk polic, aby nalezl svou přítelkyni. Měli čas, ale on potřeboval vyřešit ještě spoustu věcí než se přižene poslední zoufalý boj. Mohl jen doufat, že tolik času dostane, protože i když viděl do budoucnosti, tak úplně přesně nedokázal určit, kdy Martina porodí.

Ohnivý bůh si vyměnil pohled s Exitií. Tohle místo se mu nelíbilo. Bylo na jeho vkus až moc plné různě natočených polic, za nimiž se mohli skrývat snad všichni agenti v Londýně. S velice tichým našlapováním se ale přece jen vydal stejnou uličkou jako prve John. Někde hluboko uvnitř cítil, že by se mu nic stát nemělo.

Došel k otevřeným dveřím za nimiž se ozýval hovor minimálně tří lidí. Nemusel poslouchat dlouho, aby mu došlo, že jeden z hlasů patří Michaelovi a ten druhý Martině. A jestliže tam byl detektiv, tak tam musela být i jeho žena, kterou teď nepouštěl daleko od sebe. James vešel do místnosti.

„Takže jsi jí schoval v tomhle archivu?" zeptal se James s nadzvednutým obočím. Podíval se z Johna na Martinu a poté na Michaela, který se tvářil, že se ho to netýká.

„Není to archiv." ozvala se Brigit s úsměvem. „Tohle je jedna z Michaelových skrýší, které má po celém městě. Tahle shodou okolností je plná knih, protože je na půdě staré knihovny, že drahý?" darovala svému muži zářivý úsměv. „Ale mám pocit, že jsme nepřišli řešit takové prkotiny."

John jako jediný přikývl. Přestal objímat Martinu, která si všimla řezné rány. Vystrašeně se na něj podívala, když zjistila, že jeho krev je i na jejím oblečení. Donutila jej beze slova si sednout na jednu ze židlí.

„Tohle se musí ošetřit." rozhodla pohledem hledajíc Jamese.

„Vždycky mě udivovalo, jak můžeš i v takové situaci myslet na pomoc." slabě se usmál John. Vzal jí kolem pasu a přitáhl k sobě. „Možná, že to byl ten důvod, proč jsem se do tebe zamiloval." vtiskl jí polibek na ucho. Nenápadně se podíval na zbytek, který měl moc práce s odchodem. Ve dveřích zůstal jen James, jehož výraz napodíval, že zde rozhodně nechce být.

Zavrněla jako kočka. „Johne, tady ne..."

„Kde jinde, když ne tady?" zazubil se na svého otce. „Ale jak si řekla, tak bych si měl nechat ošetřit tu ruku." nechal jí, ať se z něj zvedne a natáhl ruku ke svému otci. Bůh ohně přivolal mávnutím ruky svůj kufr.

Po celou dobu, kdy bohovi hbité prsty ošetřovaly ránu, se díval na Martinu, jak má ruce položené na břiše. Přemýšlel proč k němu byl Osud tak krutý.

Nalezl svou lásku, jen aby jí zase ztratil a nezůstalo mu po ní nic kromě dvou dětí, které měli změnit svět. Trpěl za mnohé další a nic mu to nemohlo vynahradit. Nechápal, jak se s takovým úkolem dokázal vypořádat Otec Čas, když on tento úřad vykonával sotva rok a už nedokázal najít cestu ven z kruhu utrpení. Viděl tak daleko do budoucnosti, že dokázal určit s kým bude mít dítě jeho vlastní dcera. Věděl, kdy se zamiluje jeho nenarozený syn a zřetelně spatřil, že ani oni nebudou moc žít v míru a klidu.

Organizace je nutila dělat věci, které by nikdy neudělali. Dělala z nich zvířata trápící se svými skutky. Nemohli se jí vzepřít, protože Jerry držel všechny provázky pevně v rukách a nutil je dělat přesně to, co sám chtěl. Nevěděl ale o jejich posledním útoku, který tolik dní a nocí plánovali. Měl být poslední, protože jim bylo jasné, jak tahle pohádka skončí. Mělo se umírat a to na obou stranách.

„Slib mi, že se nenecháš zabít." pošeptala mu do ucha Martina se slzami na krajíčku. Věděla, že se blíží její konec. To dítě jí zabije a nebude to už dlouho trvat. Chtěla ale, aby jejich otec žil a mohl se o ně postarat, když ona nebude moct. Prosebně mu stiskla ruku, aby význam svých slov umocnila. Potřebovala slyšet ano a dostat polibek na ústa jako zpečetění jeho slibu.

„Slibuji." vydechl. Opatrně vzal její obličej do dlaní a zblízka se na ní podíval. „Miluju tě." řekl vážně s takovou něhou, jakou si nechával celé ty dny pro tento okamžik. Blížil se konec, kterého se Martina neměla dožít. Její život už byl jen v hodinách, které měla strávit společně s Johnem daleko od ostatních.

„Já tebe taky." dostala ze sebe mezi vzlyky. Nedokázala je zastavit. Byl konec a jí to docházelo více než komukoliv jinému. Každou vteřinou mohly začít předporodní bolesti a tím zkrátit její život jen do hodin před porodem. Tohle nikdy nechtěla, ale Osud jí zavrhl v moment, kdy se poprvé uviděla s Johnem, který ukradl její srdce a s ním všechny sny, jež měla jako naivní holka. Vzal jí je a místo nich vložil společné sny o budoucnosti a rodině. Nemohl ale tušit, že jim není souzeno být spolu. Nemohl to vědět a nebo ano?

Podívala se mu do očí. Chtěla spatřit pravdu. Místo toho viděla jen v odraze jeho brýlí, jak James odchází pryč, aby jim poskytl trochu soukromí. Váhavě se dotkla obroučku brýlí. Chtěla mu je sundat, aby lépe viděla do jeho očí. Ale nakonec k tomu nenašla odvahu. Stáhl si je z očí sám a lehce se usmál. Věděl, co chce najít, tím si byla jistá.

„Co v nich vidíš?" zeptal se.

„Bolest... Chladnou a jako nůž bodající bolest."

Dlouze mrkl. „A teď v nich vidíš co?"

Spatřila drobné jiskřičky pobavené, které proběhli přes duhovky. Hrál si s ní. Stejně jako mnohokrát před tím, protože pro něj byl moment před tím než se spolu pomilovali, jen hrou. Byla to hra při které věděl, že vždycky vyhraje a proto jí tak rád hrál.

„Měl bys začít než sem někdo přijde." ušklíbla se sedajíc si na jeho klín.

*

Prosinec 26, 2018 11:09

Když James o půl hodiny později potkal Johna, tak měl takový divný pocit, který mu napovídal, že se blíží něco velikého. Stačil mu jediný pohled na ruku svého syna, kterou tiskl k boku, aby pochopil, že bude muset použít šátek na zavěšení.

„Takhle tady nemůžeš chodit." zamumlal James. K nosu si stále tiskl kapesník. Krev přestala téct v takovém množství, ale stále ještě pomalu tekla. Do jedné ruky vzal svůj kufr, ze kterého následně vytáhl šátek, a do druhé zmuchlaný kapesník.

John si sedl na připravenou řidli, kde se začal usmívat. Jeho otec si nemohl nevšimnout, že má nezvykle dobrou náladu. Voněl po zeleném čaji a mandlích. Zelený čaj s jemnou podvůní citrónu byl vůní parfému, který používala Martina.

„Zase si porušil všechny zákazy božstva?" ušklíbl se bůh ohně. Moc dobře věděl, co ta vůně znamená. Přál jim ty poslední okamžiky štěstí, které spolu mohli zažít. Věděl, že i on skoro každou noc voněl po čerstvě posekané trávě a Oxana po hořícím dřevě. Neměl to Johnovi za zlé. Bylo to jeho rozhodnutí a byl přece nejvyšším z bohů.

„Spíš bych se měl ptát já tebe, proč se snažíš před všemi zatajit, jaké sny se ti zdají." oplatil mu stejnou mincí John. Věděl, co se honí hlavou jeho otci, který se snažil ze všech sil nezblednout.

Kousl se do rtu. „Do toho ti nic není." ruce, které ještě před pár vteřinami zručně upravovaly šátek, se nyní klepaly jako osiky ve větříku.

„Ty jsi viděl ve snech skutečné nebezpečí, ale jí viděl jen utrpení. Cítil jsem bolest, kterou budu prožívat, ale neviděl jsem, co bude moje utrpení." řekl vážně. Nevšímal si obličeje svého otce, který se snažil na sobě nedát znát své pohnutí. Nelíbila se mu představa, že bude mluvit o hrůzách, které ve svých snech viděl.

Tolik utrpení, které měl ještě prožít. Nikde ale neviděl nějakou naději, že jejich plán vyjde. Mohlo to dopadnout absolutně jakkoliv. Nikde nebylo jasně určeno, že by jejich plán měl vyjít. Všechno se mohlo v posledním okamžiku pokazit a oni by zůstali pod zámkem OPO do konce svých dnů. Nikde ale také nebylo jisté, že se tohle stane. Mohli přece jen vyhrát a to by jim ušetřilo tolik starostí.

„Kdybych nedostal možnost spatřit svou budoucnost, tak také raději žiju v nevědomosti a strachu z budoucnosti." zamumlal James, který se snažil ze všech sil nemyslet na ty noci, jež trávil v polospánku ze strachu, že by se mohly vrátit ty noční můry.

„Už brzy budou naše životy uvrženy do soukolí neutichající bolesti a utrpení." sklopil oči k zemi. „Jen ti nejsilnější se dožijí konce jejich muk. Slabý upadnou v zapomnění..." zašeptal. Nedořekl svou myšlenku, protože věděl, že si jeho otec dokáže domyslet zbytek. Zvedl se ze židle a rychlým krokem zamířil pryč. Nechtěl s ním být, když si bude srovnávat ta slova v hlavě, aby správně pochopil význam, který se skrýval za nimi.

Ohnivý bůh zůstal stát uprostřed místnosti. Byl osamotě a zrůdy za hranicemi reality se jej snažili stáhnout do temnoty, ve které žili. Do temnoty, která by jej pohltila. Nechtěl padat na dno, které nikdy nemohl najít. Bylo bezedným příkopem v moři plném utrpení. Nemohl dosáhnout na samé dno, protože žádné dno nebylo. Byl jen nekonečný sestup dolů, který mohl být jeho osudem do konce Věků. Mohl padat stále níž a níž bez šance návratu. Už nikdy by nemusel spatřit hladinu a slunce, jehož paprsky provrtávaly vodní masiv. Už nikdy by nemusel spatřit reálný svět.

„Zůstaň stát." řekla Exitie. Vzala ho za rameno, aby se nemohl vydat pryč. „Chci s tebou mluvit, protože vím, že tě trápí spousta věcí, ale tahle je jedna z nich."

Upřel na ní pohled plný bolesti. Nechtěl slyšet žádná slova, která by ho mohla dostat nad hladinu. Bylo mu špatně ze všeho bezpráví, které panovalo po celém vesmíru, ale nemohl s tím nic udělat.

„Dítě, které nosím pod srdcem, je Benediktovo." zašeptala s rukama objímajícími břicho. „Vybírala jsem schválně ty datumy, kdy jsme ani jeden nebyli nejplodnější." vysvětlila.

Vyvalil na ní oči. „Jak to? Jak se něco ta-"

„Plodnost bohyň i bohů se zvětšuje podle postavení hvězd. U bohů musí být v jiné poloze než u bohyň. Vybrala jsem datum, kdy byla nejmenší šance u nás ubou, že z toho bude nějaký problém." vzala ho za ruce. Položila je na své břicho, aby mohl cítit, jak dítě kope. „Benedikt by měl být hrdý otec." usmála se na něj, když fascinovaně koukal na své ruce.

„Kdyby se nestalo tolik zlých věcí, tak by tohle mohla být naše budoucnost." zamumlal. Stáhl ruce pryč, aby se jí mohl podívat do očí. Viděl v nich stále tu ledovou touhu s jakou prováděla všechny své činy, ale také zahlédl něhu se kterou se dívala na kůži pod níž se schovával její potomek. Milovala ho, na rozdíl od Arthura, který byl výsledkem jejich chvilkové slabosti. Arthur byl zrůda a oba si toho byli vědomi.

Lehce jí objal. „Už bych měl jít. Určitě mě bude potřeba jinde." usmál se ztrápeně přikládaje si kapesník k nosu, protože krev se rozhodla, že se projde po jeho obličeji. Pobaveně se ušklíbl na bohyni a vyrazil dlouhými kroky pryč.

„Počkej." zastavila ho jediným slovem. Vytrhla mu z ruky kapesník nad kterým pošeptala pár slov a podala mu ho zpátky. „Takhle to bude lepší. Jsem ráda, že jsi se obětoval, abys zachránil nás ostatní."

Nadzvedl obočí, ale přece jen si přiložil kapesník k nosu. Krev začala pomalu slábnout a během třiceti vteřin přestala téct úplně. Usmál se na ní a chtěl jí poděkovat za tu laskavost.

„Je mi líto smrti Lei i zbytku tvé rodiny." sklopila oči, které byly zalité slzami. Bohyně smrti brečela, protože konečně po tolika letech dostala odvahu na projevení lítosti.

„Nejvíc je mi líto Betty." řekl pomalu, velice pomalu. Bojoval se vzpomínkami na ty hodiny, kdy musel vytrpět tolik zlého proti sobě a své rodině. „Byla jen malé dítě. Neuběhne večer, kdy si nevzpomenu na to, jak mě Arthur donutil jí zabít."

Položila mu dlaň na tvář. „Tina je netvor. Nezastaví jí nic ani nikdo. Nemáme naději, že jí a Williamse porazíme." zašeptala.

„Není dobré počítat s prohrou..."

„Ale my už jsme prohráli..." stoupla si na špičky, aby mu pohlédla zpříma do očí. Naklonila se k němu a zlehka jej políbila na tvář. „Prohráli jsme v moment, kdy ostatní bohové vzdali náš boj." řekla a odešla dlouhými kroky pryč. Všechno bylo tak daleko. Ty dny, kdy všichni byli šťastní, kdy nikdo z nich neměl zlé sny, které by ho stahovaly ke dnu. Byli v bezpečí. Měli jeden druhého. Stejně jako teď.